Zdravím vás všechny!
Tak co, už se chystáte na bujaré oslavy Nového (a nového) roku?
Já nerozvážná se nechala opít rohlíkem (nebo spíš teplým oblevovým počasím, co nastalo kolem Štědrého dne) a vyrazila bez dvojnásobného zachumlání à la maskovaný lupič (to vám koukají jen oči) dvakrát na procházku, domnívajíc se, že mé zdraví je dokonalé.
Ale chyba lávky, stačilo jedno ofouknutí a angína (nebo spíš tonsilíta, abych byla úplně přesná) se opět přihlásila. Už se mi o tom ani nechce psát.
A tak nebudu. (Jak prosté! ;))
Pracuju na vyzdravení se, jen ten klid na lůžku se mi jaksi dodržovat nedaří...
Letošní Ježíšek byl bohatý (oproti loňským ujištěním a předsevzetím, že to nebudeme přehánět), užili jsme si jej... dobře, tak budu mluvit za sebe.. já si ho užila; i přesto, že jisté okolnosti z mé italské rodiny (nechala jsem C. doma úplně samotného a babičku navíc 23. odvezli do nemocnice, kde doteď pobývá) tomu nebyly úplně nakloněny.
Ale prožít naplno se má vše, tak se tím řídím (aby taky ne, nebudu přece kázat víno a pít vodu... i když v mém -lehce makrobiotickém- případě bych to spíš otočila...) a užívám.
Vieweghova Biomanželka byla trefa do černého, s chutí jsem se začetla a zvládla ji zhltnout za dva dny. No, nic vyloženě nového mi neodhalil, nejspíš jsem dostatečně alternativně naladěna. Dost se odkazuje na knihu Ženy, které běhaly s vlky - je fajn vědět předem, o čem ta kniha je; užijete si ten román o hodně víc.
A skutečně jsem se musela zasmát, když se v jisté pasáži (že by to byla ta o feng-šuej? Teď nevím..) odkazuje na dva protichůdné principy "jing a jang".
No, chybička se vloudila a nemyslím, že by to bylo schválně. I když kdoví.
Ehm, vlastně mi ta spisovatelská profese nepřipadá až zas tak těžká... Že bych to přece jen zkusila? ;)
úterý 28. prosince 2010
čtvrtek 23. prosince 2010
PF 2011
Kéž je tvůj příští rok plný kouzelných okamžiků!
( Ony tu jsou, stačí se jen pozorně dívat kolem! )
☺☺☺
úterý 21. prosince 2010
Trénink na Vánoce
Poslední příspěvěk roku 2010 z Itálie..
Vyrobila jsem si mandalku, visí mi nad psacím stolem (který jsem byla nucena přestěhovat, jelikož u severní venkovní zdi mi, i přes několik vrstev oblečení, byla hrozná zima).
Jinak ten trénink, ano, minulý týden jsem zkoušela cukroví, ehm, nebylo to tedy pravé cukroví, "jen" jáhlovo-kokosové nepečené kuličky...
Jako pokus dobrý, ovšem musela jsem uznat, že sladkostí to příliš neoplývalo (a když to pro mě neoplývalo, C. to připadalo vyloženě nesladké).
Nu což, pokusné koule jsem snědla já (přece je nebudeme vyhazovat!) a bylo mi z toho docela blbě - nějak nejsem zvyklá na tolik sladu (sirupu) do těla. Jak rychle si tělo odvyká!
Takže padlo rozhodnutí: letošní vánoce (opět) bez cukroví.
A víte, že mě to ani nijak nostalgicky neovlivňuje? (Zatím! ;)) Rovnice "Vánoce = cukroví" je asi už definitivně překročena.
(No kdybych to neměla vydržet, tak ty jáhly zkusím povařit v moštu (1:2), prý tak správně zesládnou.)
Jo, a ty kousíčky, co vidíte, to nejsou ořechy, jak byste se mohli domnívat, ale mouka z lněných semínek - dokonale ořechy nahradila!!
Tak.
Zahrála jsem si i na Ježíška, teda respektive na Babbo Natale (italská obdoba Dědy Mráze / Santa Clause... v přesném překladu něco jako Vánoční tatínek)..
Jelikož jsem byla obdarována maminkou i babičkou z přítelovy strany, tak jsem darovala i já - koukněte, jak mi je v l'erboristerii pěkně zabalili! (A ta rolnička je pravá!) :)
Před domem se nám pod náporem sněhu ulomilo (opět!) několik piniových větví a ještě štěstí, že neskončily na silnici, poněvadž spadnout někomu na hlavu, tak to by byl rychlý konec a nápodobně i s autem - ojoj. Takhle nám to "akorát" zničilo plot a zaneřádilo parčík. Každopádně aspoň jsem se mohla juknout zblízka, jak a kde rostou borovicové šišky - přímo z větve!! :)
A poslední, nejnovější italská verze vánočního stromu!
Vtipkuju, jen jeden zasněžený...
A to by bylo vše, drazí milí.
Užijte si vánoce, prožívate-li je, nebo prostě zimu, sníh, mráz, ... zkrátka všechny ty atributy, co k tomuto období patří.
Zrovna včera jsme se zamýšleli nad tím, jak si lidé stěžují, protože je v zimě zima a sníh, v létě vedro a sucho, na podzim prší....
Ale vždyť bez toho všeho by to přece nebylo ono! :)
Vyrobila jsem si mandalku, visí mi nad psacím stolem (který jsem byla nucena přestěhovat, jelikož u severní venkovní zdi mi, i přes několik vrstev oblečení, byla hrozná zima).
Jinak ten trénink, ano, minulý týden jsem zkoušela cukroví, ehm, nebylo to tedy pravé cukroví, "jen" jáhlovo-kokosové nepečené kuličky...
Jako pokus dobrý, ovšem musela jsem uznat, že sladkostí to příliš neoplývalo (a když to pro mě neoplývalo, C. to připadalo vyloženě nesladké).
Nu což, pokusné koule jsem snědla já (přece je nebudeme vyhazovat!) a bylo mi z toho docela blbě - nějak nejsem zvyklá na tolik sladu (sirupu) do těla. Jak rychle si tělo odvyká!
Takže padlo rozhodnutí: letošní vánoce (opět) bez cukroví.
A víte, že mě to ani nijak nostalgicky neovlivňuje? (Zatím! ;)) Rovnice "Vánoce = cukroví" je asi už definitivně překročena.
(No kdybych to neměla vydržet, tak ty jáhly zkusím povařit v moštu (1:2), prý tak správně zesládnou.)
Jo, a ty kousíčky, co vidíte, to nejsou ořechy, jak byste se mohli domnívat, ale mouka z lněných semínek - dokonale ořechy nahradila!!
Tak.
Zahrála jsem si i na Ježíška, teda respektive na Babbo Natale (italská obdoba Dědy Mráze / Santa Clause... v přesném překladu něco jako Vánoční tatínek)..
Jelikož jsem byla obdarována maminkou i babičkou z přítelovy strany, tak jsem darovala i já - koukněte, jak mi je v l'erboristerii pěkně zabalili! (A ta rolnička je pravá!) :)
Před domem se nám pod náporem sněhu ulomilo (opět!) několik piniových větví a ještě štěstí, že neskončily na silnici, poněvadž spadnout někomu na hlavu, tak to by byl rychlý konec a nápodobně i s autem - ojoj. Takhle nám to "akorát" zničilo plot a zaneřádilo parčík. Každopádně aspoň jsem se mohla juknout zblízka, jak a kde rostou borovicové šišky - přímo z větve!! :)
A poslední, nejnovější italská verze vánočního stromu!
Vtipkuju, jen jeden zasněžený...
A to by bylo vše, drazí milí.
Užijte si vánoce, prožívate-li je, nebo prostě zimu, sníh, mráz, ... zkrátka všechny ty atributy, co k tomuto období patří.
Zrovna včera jsme se zamýšleli nad tím, jak si lidé stěžují, protože je v zimě zima a sníh, v létě vedro a sucho, na podzim prší....
Ale vždyť bez toho všeho by to přece nebylo ono! :)
sobota 18. prosince 2010
Kdepak Martin na bílém koni...
Svatý Lazar (S. Lazzaro) to byl, kdo k nám do Itálie dovezl sníh.
Teda alespoň pomyslně k nám, protože na severu už nějaký ten den posněžovalo.
Každopádně včerejší sněhová bouře (a když říkám bouře, myslím bouře - poprvé v životě jsem slyšela hřmění společně se sněhovou vánicí a je to impresivní! :)) zastihla Toskánsko zcela nepřipravené (kdo by to taky byl býval čekal, že; tady vždycky sněžívalo zřídka) a dalo by se říct, že je zcela ochromila:
Silnice se staly nesjízdnými, i vlaky přestaly jezdit (jen ve Florencii zůstalo 5000 lidí blokovaných na nádraží); koncerty, výstavy, inaugurace, autorská čtení... všechno zrušeno kvůli počasí.
No zkrátka ještě štěstí, že jsme byli doma. Sice jsme měli v plánu vyjet, ale přehodnotili jsme priority. Kdo by chtěl riskovat život kvůli něčemu odložitelnému, že.
Načež na ten sníh napršelo a přes noc to zamrzlo, takže takhle po ránu je venku bílo a klouzačka a obávám se, že se nedostaneme nikam ani dnes. Hm.
A to jsem se zmínila, že nám už třetí den neteče teplá voda? A to jsme na tom prosím ještě dobře! Babičce v přízemí neteče ani ta studená. Zkrátka zamrzly trubky, co naděláme.
Loni nasněžilo o dva dny později, přesně 19.12.2009 - pamatuju si to (zázrak!;) protože i tenkrát zamrzly silnice a já jsem se neměla jak dostat na letiště a tudíž jsem neodletěla na první pokus -jak bylo plánováno- do ČR. (Letos pro jistotu zrušili pravidelnou leteckou linku už koncem listopadu.)
Tak trošku natruc a jako kompenzaci jsem si zkusila, jaké to je být na pódiu a mít za cíl rozesmát 70 lidí, kteří na vás hledí a chtějí se bavit... Fuška, řeknu vám. Holt komikem se člověk nejspíš rodí. Ovšem zkušenost k nezaplacení.
Tak zimě zdar, jdu cvičit Pozdrav slunci, třeba je to vyláká zpoza mračen...
(Naivní, naivní!;))
Teda alespoň pomyslně k nám, protože na severu už nějaký ten den posněžovalo.
Každopádně včerejší sněhová bouře (a když říkám bouře, myslím bouře - poprvé v životě jsem slyšela hřmění společně se sněhovou vánicí a je to impresivní! :)) zastihla Toskánsko zcela nepřipravené (kdo by to taky byl býval čekal, že; tady vždycky sněžívalo zřídka) a dalo by se říct, že je zcela ochromila:
Silnice se staly nesjízdnými, i vlaky přestaly jezdit (jen ve Florencii zůstalo 5000 lidí blokovaných na nádraží); koncerty, výstavy, inaugurace, autorská čtení... všechno zrušeno kvůli počasí.
No zkrátka ještě štěstí, že jsme byli doma. Sice jsme měli v plánu vyjet, ale přehodnotili jsme priority. Kdo by chtěl riskovat život kvůli něčemu odložitelnému, že.
Načež na ten sníh napršelo a přes noc to zamrzlo, takže takhle po ránu je venku bílo a klouzačka a obávám se, že se nedostaneme nikam ani dnes. Hm.
17.12.2010 - Olivovník pod sněhem |
Loni nasněžilo o dva dny později, přesně 19.12.2009 - pamatuju si to (zázrak!;) protože i tenkrát zamrzly silnice a já jsem se neměla jak dostat na letiště a tudíž jsem neodletěla na první pokus -jak bylo plánováno- do ČR. (Letos pro jistotu zrušili pravidelnou leteckou linku už koncem listopadu.)
Tak trošku natruc a jako kompenzaci jsem si zkusila, jaké to je být na pódiu a mít za cíl rozesmát 70 lidí, kteří na vás hledí a chtějí se bavit... Fuška, řeknu vám. Holt komikem se člověk nejspíš rodí. Ovšem zkušenost k nezaplacení.
Tak zimě zdar, jdu cvičit Pozdrav slunci, třeba je to vyláká zpoza mračen...
(Naivní, naivní!;))
středa 15. prosince 2010
Jak na slovíčka?
Tak vědci z oboru neurofyziologie na univerzitě v Cambridge zjistili, že k tomu, abyste se naučili nové slovíčko (a už je nezapomněli) jej stačí 160x po sobě zopakovat. Celkově to prý zabere 14 minut. No a po čtrnácti minutách šup na další slovíčko!
Píší to dneska v italském deníku Corriere della Sera; samozřejmě ne jako hlavní novinku. :)
Vzhledem k tomu, že včera byla o pouhé tři hlasy vyjádřena důvěra vládě a že kolem toho byla spousta zmatků, demonstrací a manifestací - nejen v Římě - a následně debat, prognóz, vyjednávání a kdovíčeho ještě, tak tenhle vskutku miničláneček skoro zapadl.
Tak schválně, my to doma vyzkoušíme. Vyberu příteli nějaké záludné české slovíčko (co říkáte na "nejkulaťoulinkatější"? ;)). Na oplátku si nechám vybrat nějakou italskou specialitku - tak prý třeba "precipitevolissimevolmente"...
Hehe, a uvidíme, kdo z koho!
Jen těch čtrnáct minut nám asi stačit nebude...
Píší to dneska v italském deníku Corriere della Sera; samozřejmě ne jako hlavní novinku. :)
Vzhledem k tomu, že včera byla o pouhé tři hlasy vyjádřena důvěra vládě a že kolem toho byla spousta zmatků, demonstrací a manifestací - nejen v Římě - a následně debat, prognóz, vyjednávání a kdovíčeho ještě, tak tenhle vskutku miničláneček skoro zapadl.
Prosinec v Itálii... |
Hehe, a uvidíme, kdo z koho!
Jen těch čtrnáct minut nám asi stačit nebude...
úterý 14. prosince 2010
Výročí
První výročí.
Já a blog. Blog a vy. Já s vámi...
Zkrátka a dobře, 14.12. 2010 (což je dnes, nešálí-li mě zrak:)) je tomu právě rok, co jsem sem umístila počítadlo...
Hehe, první výročí umístění počítadla. Vtipné, ne? :)
Za rok to máme kolem 8000 návštěv... tedy můžu-li si dovolit malé bilancování. No a kdo jiný, když ne já? ;)
Tak díky, že jste zavítali. Početli si. Něco si odtud vzali - inspiraci, recept, myšlenku, ...
Někteří z vás zůstali, jiní odešli... aby se třeba za čas zase vrátili.. nu co já vím? :)
Ehm, má blogová existence je o kousínek delší, ale první příspěvky by se daly nazvat takovým nesmělým oťukáváním, zkoušením... Je to jako se vztahem nebo s něčím, čemu se učíte, například.
Ze začátku je to všechno nové, vzrušující, neobjevené, zkoušíte a poučujete se z chyb a hledáte tu nejlepší cestu... abyste za čas zjistili, že v tom v pohodě chodíte, zdomácní to, umíte to, vyznáte se, stane se to kouskem vás samotných..
Což ovšem nic nemění na tom, že vás to pořád baví, rádi do toho investujete čas a energii a shledáváte to potěšujícím! :)
Mluvíc o učení se něčeho nového:
Mluvíc o učení se něčeho nového:
Prý pokud si chcete vypěstovat návyk na jistou činnost, stačí ji provozovat denně po dobu třicetu dnů.
Tedy takhle přesně jsem to nikdy nepočítala, ale je fakt, že s ranním během to bylo přesně tak - na začátku spousta nucení a přemlouvání se, posléze už jsem se ani přesvědčovat nemusela a když jsem s tím přestala (několikrát z různých důvodů), tak mi to vyloženě chybělo. Takže asi na tom něco bude.
Právě trénuju jednu fotku denně...
Právě trénuju jednu fotku denně...
14. 12. 2010 |
Ale protože sem nepíšu každý den, uvidíte jen některé. :)
Přeju pěkné pokoukání.
Nechť se vám líbí!
sobota 11. prosince 2010
Hlavně MLUVIT!
Tak ve světle událostí posledních dní, různých vzpomínek a dalšího vyprávění jsem dospěla k závěru (nebojte, nebude to nic definitivního, jenom takové přesvědčení:)) že nejdůležitější v životě je MLUVIT. A koneckonců není to nic nového pod sluncem, myslím si to už dlouho a sama jsem si to (a nejenom na sobě) již několikrát ověřila.
Komunikace prostě dokáže lidi sbližovat a kde rozhovor chybí, tam nejenže nevznikne žádný vztah, nic, tam pak dochází k misinterpretacím a jeden si myslí, že druhý i myslí to a přitom ten druhý má dojem, že ten první si zase myslí ono... A většinou ani jeden z dvojice neudělá vstřícný první krok a tak se to táhne dál a dál. Záleží, jaký druh vztahu mezi oněmi dvěma lidmi je a jak moc jsou nuceni spolu být. A když mluvím o rozhovoru, nemyslím tím zdvořilostní fráze o počasí samozřejmě.
Člověku, narozdíl od zvířat, byla dána tahlencta úžasná schopnost, a to mluvit.
Vyjadřovat se, hledat ta nejvhodnější slova k tomu, aby přenesl myšlenku (ano, já vím, že myšlení je udáváno jako rozdíl mezi námi a zvířaty. Ale někdy mi připadá, že zvířata jakoby měla víc rozumu než lidé:)).
Joj, někdy to není snadné, máte to na jazyku, ten pocit je silný, ale slova tak nějak nedostačují nebo neexistují ta, která by vyjádřila dostatečně přesně to, co cítíme. Ale pořád stojí za to se o to pokusit! I kdyby to mělo dopadnout tak, že řeknu "nevím, jak bych o slovy vyjádřila"... I to je mluvení. Přiznat, že nevím, jak to říct.
Upřímně se doznávám, že s tím dost bojuju.
Nevím, jestli je to v celé české populaci takhle (obávám se odpovědi ano), ale pokud se pamatuju, tak u nás doma se nikdy moc nemluvilo. Spíš se třeba tušilo. Nebo předpokládalo. Nebo myslelo, že se ví. Ale nevědělo se. Místo hádek tichá domácnost. Ona hustá atmosféra visící nad hlavami a dusící nitro.. Nikdo není vševědoucí (naštěstí:)) a oblíbené slovní spojení "já ti do hlavy nevidím", při kterém mi ještě teď naskakuje husí kůže, má v sobě jednoduchou pravdu - co neřekneme, to jako by nebylo.
Netvrdím, že se musí mluvit od rána do večera jen kvůli tomu, aby nebylo ticho. Kdepak! I ticho má své opodstatnění. Někdy dokonce větší, než jakákoliv slova. Ale jsou chvíle, kdy ticho prostě není na místě. Kdy je potřeba dialogu.
Vidím to tak a tak, cítím to tak a tak. Líbilo by se mi to a to. Nesouhlasím s tím a tím kvůli tomu a tomu. A milión dalších... Copak je to tak těžké?
Ano, je.
Ale kdo říká, že v životě existují jenom lehké věci? :) Berme to jako výzvu!
Každý malý krůček dál je, domnívám se, oceněn. Neříkám, že vás za to někdo pochválí (možná to ani nepochopí), ale sami sobě můžete pak říct: "Ano, dal(a) jsem do toho, co jsem mohl(a)". Ocenění sebe sama má váhu.
Hlavně neinterpretovat. Nepřekládat. Nevyvozovat závěry.
Čas od času se mi stává, že opět spadnu do "nemluvného" stereotypu - domnívám se namísto, abych si vyjasnila, jak se věci mají. A to je zdrojem nedorozumění!
To pak někdo řekne A, já si to, na základě vlastních zkušeností, myšlenek, rámců chování a všeho možného dalšího, co se mi honí v hlavě, vyložím jako B a zachovám se podle toho. Jenže ten, co řekl A, možná myslel C, ale předpokládal, že to by pro mě bylo příliš tvrdé a urazila bych se, a proto zvolil mírnější formu (A), kterou já jsem nepochopila a ....
A vidíte, jak se do toho zamotáváme? A přitom se může jednat i o prkotinu!
Prostě mluvme jasně, vyjadřujme to, co chceme nebo co cítíme tehdy, když je to aktuální ("já jsem ti to chtěl říct, ale..." je další z vět, které nechápu a opravdu nerada slyším), když nám něco není jasné, zeptejme se radši, jak to dotyčný myslí, ...
Ale hlavně: NEMLČME!!!
Komunikace prostě dokáže lidi sbližovat a kde rozhovor chybí, tam nejenže nevznikne žádný vztah, nic, tam pak dochází k misinterpretacím a jeden si myslí, že druhý i myslí to a přitom ten druhý má dojem, že ten první si zase myslí ono... A většinou ani jeden z dvojice neudělá vstřícný první krok a tak se to táhne dál a dál. Záleží, jaký druh vztahu mezi oněmi dvěma lidmi je a jak moc jsou nuceni spolu být. A když mluvím o rozhovoru, nemyslím tím zdvořilostní fráze o počasí samozřejmě.
Člověku, narozdíl od zvířat, byla dána tahlencta úžasná schopnost, a to mluvit.
Vyjadřovat se, hledat ta nejvhodnější slova k tomu, aby přenesl myšlenku (ano, já vím, že myšlení je udáváno jako rozdíl mezi námi a zvířaty. Ale někdy mi připadá, že zvířata jakoby měla víc rozumu než lidé:)).
Joj, někdy to není snadné, máte to na jazyku, ten pocit je silný, ale slova tak nějak nedostačují nebo neexistují ta, která by vyjádřila dostatečně přesně to, co cítíme. Ale pořád stojí za to se o to pokusit! I kdyby to mělo dopadnout tak, že řeknu "nevím, jak bych o slovy vyjádřila"... I to je mluvení. Přiznat, že nevím, jak to říct.
Upřímně se doznávám, že s tím dost bojuju.
Nevím, jestli je to v celé české populaci takhle (obávám se odpovědi ano), ale pokud se pamatuju, tak u nás doma se nikdy moc nemluvilo. Spíš se třeba tušilo. Nebo předpokládalo. Nebo myslelo, že se ví. Ale nevědělo se. Místo hádek tichá domácnost. Ona hustá atmosféra visící nad hlavami a dusící nitro.. Nikdo není vševědoucí (naštěstí:)) a oblíbené slovní spojení "já ti do hlavy nevidím", při kterém mi ještě teď naskakuje husí kůže, má v sobě jednoduchou pravdu - co neřekneme, to jako by nebylo.
Netvrdím, že se musí mluvit od rána do večera jen kvůli tomu, aby nebylo ticho. Kdepak! I ticho má své opodstatnění. Někdy dokonce větší, než jakákoliv slova. Ale jsou chvíle, kdy ticho prostě není na místě. Kdy je potřeba dialogu.
Vidím to tak a tak, cítím to tak a tak. Líbilo by se mi to a to. Nesouhlasím s tím a tím kvůli tomu a tomu. A milión dalších... Copak je to tak těžké?
Ano, je.
Ale kdo říká, že v životě existují jenom lehké věci? :) Berme to jako výzvu!
Každý malý krůček dál je, domnívám se, oceněn. Neříkám, že vás za to někdo pochválí (možná to ani nepochopí), ale sami sobě můžete pak říct: "Ano, dal(a) jsem do toho, co jsem mohl(a)". Ocenění sebe sama má váhu.
Hlavně neinterpretovat. Nepřekládat. Nevyvozovat závěry.
Čas od času se mi stává, že opět spadnu do "nemluvného" stereotypu - domnívám se namísto, abych si vyjasnila, jak se věci mají. A to je zdrojem nedorozumění!
To pak někdo řekne A, já si to, na základě vlastních zkušeností, myšlenek, rámců chování a všeho možného dalšího, co se mi honí v hlavě, vyložím jako B a zachovám se podle toho. Jenže ten, co řekl A, možná myslel C, ale předpokládal, že to by pro mě bylo příliš tvrdé a urazila bych se, a proto zvolil mírnější formu (A), kterou já jsem nepochopila a ....
A vidíte, jak se do toho zamotáváme? A přitom se může jednat i o prkotinu!
Prostě mluvme jasně, vyjadřujme to, co chceme nebo co cítíme tehdy, když je to aktuální ("já jsem ti to chtěl říct, ale..." je další z vět, které nechápu a opravdu nerada slyším), když nám něco není jasné, zeptejme se radši, jak to dotyčný myslí, ...
Ale hlavně: NEMLČME!!!
čtvrtek 9. prosince 2010
Neplánujme, žijme! O posledním rozloučení..
Jak už jsem tady v některém z komentářů psala, náš plánovaný měsíční pobyt v Čechách byl nenadále a neočekávaně přerušen, a tak teď píšu z Itálie, kam jsem se až do nového roku neplánovala vrátit. Jenže dle hesla "člověk míní, hvězdy mění" (za hvězdy možno dosadit cokoliv, čemu dáváte přednost - Bůh, vyšší princip, vesmír, vyšší síla, Život, Universum, ...) jsou stejně všechny plány k ničemu, a proto lepší neplánovat a prostě žít.
Když to vezmu po časové ose, tak jsme se obávali o babičku, nebyla na tom se zdravím nejlíp. Leč v úterý odpoledne přítelovi volali, ať se co nejdřív vrátí, že zemřel jeho tatínek...
Já nevím, popisovat ty pocity kolem, to se slovy nedá ani moc vyjádřit, asi si to dokážete představit.
Otázky jako: "Proč? Jak to? Vždyť na tom byl dobře, když jsme odjížděli, co se stalo?"
Bylo mu 73 let, na italské standardy zesnul ještě mladý. Někdy touhle dobou před rokem se začal cítit nesvůj, měl teplotu, ale jinak nic. Následujících pět měsíců sjezdil všechny možné nemocnice a podstoupil všechna možná vyšetření (zmínku jsem našla i v mém lednovém příspěvku, tenkrát měli podezření na rakovinu) aby nakonec po odběru z vnitřních mízních uzlin zjistili, že se jedná o Hodgkinův lymfom. Jenže to už byla nemoc ve čtvrtém stadiu. Ale byl silný a zdálo se, že následnou chemoterapii zvládá a že nemoc se zlepšuje (jezdil si do nemocnice sám a následně bez problémů jedl...). Po poslední chemo- dávce začal pokašlávat a při výstupní kontrole v nemocnici ho doktor prohlédl a předepsal mu na to antibiotika s kortizonem. V noci se mu přitížilo a druhý den odpoledne, neví se proč, ve svém oblíbeném křesle navždy zavřel oči. Aspoň že netrpěl.
Příští týden by měly přijít výsledky oné výstupní kontroly. Taková poslední zmínka, rozhřešení, snad klíč k hádance proč to dopadlo tak, jak to dopadlo...
Den poté se konaly visite - návštěvy doma: známí, přátelé, rodina, lidé, co ho znali přišli vyjádřit soustrast a zároveň jej naposledy, v rakvi, vidět. Ten den v poledne jsme přijeli i my, co nejdřív to šlo, vlakem po dvacetihodinové cestě (4 přestupy) rovnou z Prahy.
A dnes, dva dny po skonu, uzavřeli rakev, konalo se rozloučení za přítomnosti kněze, odvoz do kostela, mše a následný převoz na hřbitov a pohřeb... Tak, jak jsem jej popsala nedávno (v komentářích). Jen náhrobní deska tam ještě není, zatím jen provizorní.
Kdo by to byl býval tušil, že se na hřbitov podívám znovu, a v první linii ani ne měsíc poté, co jsem pronikla do jeho tajů.
Tak můžu říct, že už jsem byla na italské svatbě, křtinách i pohřbu. I když ten poslední bych si klidně i ráda odpustila. Každopádně smrt je součástí života a prima o poi tocca a tutti aneb dříve či později na každého dojde. Ano, je to smutné.
Ale život se udržuje v rovnováze - když je někdo příliš šťastný, příjde smutný či nešťastný okamžik a naopak. Jako na houpačce - "jednou jsi dole jednou nahoře"... ale ať jsi kdekoliv, je potřeba mít pořád na paměti, že jsme ŽIVÍ a dokud tomu tak je, MUSÍME života užívat plnými doušky.. nic neodkládat, žít okamžikem.. TEĎ!
Protože přece nevíme, co máme v osudu psáno, co bude za minutu, za hodinu, za týden, za rok...
Bezprostřední blízkost smrti tě tak nějak "probudí", dává ti možnost si tuhle pomíjivost života uvědomit a tedy žít jej ještě plněji a neplýtvat energií na nepodstatné věci.. A taky jsem si uvědomila, že v životě si nic nenaplánuješ. A naplánuješ-li si, nevyjde to. Protože my život neřídíme, "jen" žijeme. A možná, že právě ta nepředvídatelnost je na tom právě krásná.
A tedy Carpe diem - nepromarněme ani chvilku z toho, co nám tu bylo vyměřeno!
Když to vezmu po časové ose, tak jsme se obávali o babičku, nebyla na tom se zdravím nejlíp. Leč v úterý odpoledne přítelovi volali, ať se co nejdřív vrátí, že zemřel jeho tatínek...
Já nevím, popisovat ty pocity kolem, to se slovy nedá ani moc vyjádřit, asi si to dokážete představit.
Otázky jako: "Proč? Jak to? Vždyť na tom byl dobře, když jsme odjížděli, co se stalo?"
Bylo mu 73 let, na italské standardy zesnul ještě mladý. Někdy touhle dobou před rokem se začal cítit nesvůj, měl teplotu, ale jinak nic. Následujících pět měsíců sjezdil všechny možné nemocnice a podstoupil všechna možná vyšetření (zmínku jsem našla i v mém lednovém příspěvku, tenkrát měli podezření na rakovinu) aby nakonec po odběru z vnitřních mízních uzlin zjistili, že se jedná o Hodgkinův lymfom. Jenže to už byla nemoc ve čtvrtém stadiu. Ale byl silný a zdálo se, že následnou chemoterapii zvládá a že nemoc se zlepšuje (jezdil si do nemocnice sám a následně bez problémů jedl...). Po poslední chemo- dávce začal pokašlávat a při výstupní kontrole v nemocnici ho doktor prohlédl a předepsal mu na to antibiotika s kortizonem. V noci se mu přitížilo a druhý den odpoledne, neví se proč, ve svém oblíbeném křesle navždy zavřel oči. Aspoň že netrpěl.
Příští týden by měly přijít výsledky oné výstupní kontroly. Taková poslední zmínka, rozhřešení, snad klíč k hádance proč to dopadlo tak, jak to dopadlo...
Den poté se konaly visite - návštěvy doma: známí, přátelé, rodina, lidé, co ho znali přišli vyjádřit soustrast a zároveň jej naposledy, v rakvi, vidět. Ten den v poledne jsme přijeli i my, co nejdřív to šlo, vlakem po dvacetihodinové cestě (4 přestupy) rovnou z Prahy.
A dnes, dva dny po skonu, uzavřeli rakev, konalo se rozloučení za přítomnosti kněze, odvoz do kostela, mše a následný převoz na hřbitov a pohřeb... Tak, jak jsem jej popsala nedávno (v komentářích). Jen náhrobní deska tam ještě není, zatím jen provizorní.
Kdo by to byl býval tušil, že se na hřbitov podívám znovu, a v první linii ani ne měsíc poté, co jsem pronikla do jeho tajů.
Tak můžu říct, že už jsem byla na italské svatbě, křtinách i pohřbu. I když ten poslední bych si klidně i ráda odpustila. Každopádně smrt je součástí života a prima o poi tocca a tutti aneb dříve či později na každého dojde. Ano, je to smutné.
Ale život se udržuje v rovnováze - když je někdo příliš šťastný, příjde smutný či nešťastný okamžik a naopak. Jako na houpačce - "jednou jsi dole jednou nahoře"... ale ať jsi kdekoliv, je potřeba mít pořád na paměti, že jsme ŽIVÍ a dokud tomu tak je, MUSÍME života užívat plnými doušky.. nic neodkládat, žít okamžikem.. TEĎ!
Protože přece nevíme, co máme v osudu psáno, co bude za minutu, za hodinu, za týden, za rok...
Bezprostřední blízkost smrti tě tak nějak "probudí", dává ti možnost si tuhle pomíjivost života uvědomit a tedy žít jej ještě plněji a neplýtvat energií na nepodstatné věci.. A taky jsem si uvědomila, že v životě si nic nenaplánuješ. A naplánuješ-li si, nevyjde to. Protože my život neřídíme, "jen" žijeme. A možná, že právě ta nepředvídatelnost je na tom právě krásná.
A tedy Carpe diem - nepromarněme ani chvilku z toho, co nám tu bylo vyměřeno!
neděle 5. prosince 2010
Sibiř jako vyšitá!
Tak jsem doma. A jakože úplně doma.
Vylézám pouze na krátké vycházky do obchodu a zpět. Kdo by tam taky v mínus devíti zmrzal, že! ;)
Jinak intenzivně doléčuju nemoc, daří se to, akorát jsem pořád hrozně unavená. Doufám, že to brzo přejde. A mandle krásné, čisté a zdravé, juchůů! Pomohlo i kloktání šalvějem.
Zítra mě čeká opět přesun do metropole, držte palec ať to zvládnu! :)
Dnes uvedu pár tipů na knihy, které bych si chtěla přečíst - jak je nezaznamenám, tak je totiž zapomenu. :)
Jamess Allen - Jak člověk smýšlí
Jaron Lanier - You Are Not a Gadget (jedno review na knihu v angličtině. Zase něco "tech-related":))
dr. Masaru Emoto - Zázračná voda (o tom, že a jak voda reaguje na energii, co je všude kolem nás)
Gounelle Laurent - Bůh chodí po světě vždycky inkognito - zajímavý příběh, narazila jsem na ni v knihkupectví náhodou. I když, jak víme, náhody neexistují...
A z Oshovy knihy Od smrti k nesmrtelnosti. Odpovědi těm, kteří hledají cestu (aniž bych ji četla, jen úryvek) si beru ústřední myšlenku - pochybování je základem všeho a víra (ať už v cokoliv) nemá nikdy být dogmatická, jinak brání růstu.
Tak zatím! :)
P.S: Zprávy z Itálie:
Den za dnem bez ustání hustě prší. Prý je tam neuvěřitelně vlhko. Nechci vidět tu plíseň v bytě. Zaručeně tam vyroste. A jsem šťastná, že tam nejsme. :)
čtvrtek 2. prosince 2010
Sněhové dobrodrůžo
Tééééda,
já sice vím, že spousta lidí nadává na sníh, mráz, zimu, vítr, ...
Ale já si to užívám, úplně naplno, to je taková nádhera! Ještěže nejsme v Itálii, Toskánsko zůstalo sněhu naprosto ušetřeno, tam pořád prší. Jej, a tady je to ta pravá, opravdovská zima, dnes i se sluncem.. Úúúú, ani se slovy nedá vyjádřit, jak dětinskou mám radost. :)
Ale nyní "vážně":
Po víkendu jsem nabyla dojmu, že už jsem naprosto zdráva a pondělní odpolední (cílené a nevyhnutelné) bloumání zasněženou Prahou (ano, dvakrát jsem se ztratila, jde to se mnou z kopce!) proti sněhu a větru ve vypůjčené bundě mě vyvedlo z omylu.
I obnovila jsem dávky probiotik a pod vlivem dobře míněných rad, podpořených internetem, jsem se rozhodla vyměnit horké solné obklady na ještě nedoléčené mandle za Priessnitzův obklad (pro ty, kdo neznají: studený hadřík na krk, zakrýt igelitem a zamotat šálou. Proběhnou tři fáze: prudké ochlazení, následné zahřátí a poté přehřátí).
Do půl dne se objevilo píchání v uších, mandle mi natekly a začaly se na nich objevovat bílé miniflíčky a do toho horečka... no, docela neúspěšný experiment se zdravím.
Můj italský ochránce si ještě teď nevěřícně ťuká na čelo. Takže honem rychle zase k solnému obkladu, kloktání a teplému čaji.
Přesunuli jsme se k Brnu - ehm, spotánní rozhodnutí jsou ta nejlepší.. a přinášejí dobrodružství! :) Taková téměř pětihodinová jízda autobusem po namrzlých a zasněžených cestách (kdepak jen dálnice, došlo i na polňačky!:), následný sprint na vlak (zpoždění POUHÝCH 25 minut!) a nejistota, zda pojede či nepojede poulička... A nic z toho se nedalo ovlivnit, dalo se to prostě vzít tak, jak to bylo. Paráda. (A zvládli jsme to!)
Vymyslela jsem nádherný fígl, jak se udržet v teple - moje krásná zelená pletená bunda sice zahřeje, ale profoukne a má druhá nepromokavá vítr nepustí, ale zase nezahřeje.. takže teď nosím fikaně druhou pod první (tedy dvě zaráz) a je to dokonalost sama! Aneb jak neplýtvat (nákupem nové bundy), když mi bohatě stačí to, co mám. :)
Přikládám fotku z přesunu po Evropě.
A jen co budu super fit, hurá na sněhového anděla!
A dvě praktické rady ze života aneb Tipy a triky jak ze šlamastyky (nebo spíš jak se do ní nedostat:)).
1)
Čaj z lotosového kořene opravdu usnadňuje odhleňování.
Z vlastní zkušenosti ale velmi nedoporučuji pít ho jako jedinou denní tekutinu. Den poté totiž budete dokonale vnitřně vysušení - Sahara v útrobách jako vyšitá! Takovou žízeň nepamatuju! A uzdravování chce čas, takže rovnice "čím víc lotosového čaje vypiju, tím zdravější budu" neplatí! :)
2)
Kdyby vám někdy bylo, tak jako mně, líto vyhodit dužninu z odšťavněné mrkve (ano, kamarádka měla doma odšťavňovač a já druhé vánoce:)), tak nezapomeňte na holý fakt, že je opravdu odšťavněná. Tzn. bez vody! A tedy že bude sát jako houba.
Aby se vám nestalo, tak jako mně, že jí sníte dvě misky k obědu (v domnění, že úprava à la rizoto z ní dělá zeleninové rizoto) a druhý den se budete kroutit, slibovat hory doly a modlit se za to, aby ta zácpa a úděsné křeče v břiše neznamenaly vaši poslední hodinku.
Tolik Wakame nahusto jsem ještě nikdy nesnědla. Ale propagovaný "projímavý účinek" to teda nemělo. Uf. Naštěstí jsem ještě tu, ale odšťavňovač si teda nepořídím. Je v nemilosti! :)
Toliko krátké poznatky ze života.
Sněhu a mrazu (-7°C, juhů) zdar, hehehe! :)
já sice vím, že spousta lidí nadává na sníh, mráz, zimu, vítr, ...
Ale já si to užívám, úplně naplno, to je taková nádhera! Ještěže nejsme v Itálii, Toskánsko zůstalo sněhu naprosto ušetřeno, tam pořád prší. Jej, a tady je to ta pravá, opravdovská zima, dnes i se sluncem.. Úúúú, ani se slovy nedá vyjádřit, jak dětinskou mám radost. :)
Ale nyní "vážně":
Po víkendu jsem nabyla dojmu, že už jsem naprosto zdráva a pondělní odpolední (cílené a nevyhnutelné) bloumání zasněženou Prahou (ano, dvakrát jsem se ztratila, jde to se mnou z kopce!) proti sněhu a větru ve vypůjčené bundě mě vyvedlo z omylu.
I obnovila jsem dávky probiotik a pod vlivem dobře míněných rad, podpořených internetem, jsem se rozhodla vyměnit horké solné obklady na ještě nedoléčené mandle za Priessnitzův obklad (pro ty, kdo neznají: studený hadřík na krk, zakrýt igelitem a zamotat šálou. Proběhnou tři fáze: prudké ochlazení, následné zahřátí a poté přehřátí).
Do půl dne se objevilo píchání v uších, mandle mi natekly a začaly se na nich objevovat bílé miniflíčky a do toho horečka... no, docela neúspěšný experiment se zdravím.
Můj italský ochránce si ještě teď nevěřícně ťuká na čelo. Takže honem rychle zase k solnému obkladu, kloktání a teplému čaji.
Přesunuli jsme se k Brnu - ehm, spotánní rozhodnutí jsou ta nejlepší.. a přinášejí dobrodružství! :) Taková téměř pětihodinová jízda autobusem po namrzlých a zasněžených cestách (kdepak jen dálnice, došlo i na polňačky!:), následný sprint na vlak (zpoždění POUHÝCH 25 minut!) a nejistota, zda pojede či nepojede poulička... A nic z toho se nedalo ovlivnit, dalo se to prostě vzít tak, jak to bylo. Paráda. (A zvládli jsme to!)
Vymyslela jsem nádherný fígl, jak se udržet v teple - moje krásná zelená pletená bunda sice zahřeje, ale profoukne a má druhá nepromokavá vítr nepustí, ale zase nezahřeje.. takže teď nosím fikaně druhou pod první (tedy dvě zaráz) a je to dokonalost sama! Aneb jak neplýtvat (nákupem nové bundy), když mi bohatě stačí to, co mám. :)
Přikládám fotku z přesunu po Evropě.
A jen co budu super fit, hurá na sněhového anděla!
A dvě praktické rady ze života aneb Tipy a triky jak ze šlamastyky (nebo spíš jak se do ní nedostat:)).
1)
Čaj z lotosového kořene opravdu usnadňuje odhleňování.
Z vlastní zkušenosti ale velmi nedoporučuji pít ho jako jedinou denní tekutinu. Den poté totiž budete dokonale vnitřně vysušení - Sahara v útrobách jako vyšitá! Takovou žízeň nepamatuju! A uzdravování chce čas, takže rovnice "čím víc lotosového čaje vypiju, tím zdravější budu" neplatí! :)
2)
Kdyby vám někdy bylo, tak jako mně, líto vyhodit dužninu z odšťavněné mrkve (ano, kamarádka měla doma odšťavňovač a já druhé vánoce:)), tak nezapomeňte na holý fakt, že je opravdu odšťavněná. Tzn. bez vody! A tedy že bude sát jako houba.
Savé mrkvoto |
Tolik Wakame nahusto jsem ještě nikdy nesnědla. Ale propagovaný "projímavý účinek" to teda nemělo. Uf. Naštěstí jsem ještě tu, ale odšťavňovač si teda nepořídím. Je v nemilosti! :)
Toliko krátké poznatky ze života.
Sněhu a mrazu (-7°C, juhů) zdar, hehehe! :)
neděle 28. listopadu 2010
Z technologického soudku
A dnes to bude velmi stručné a možná i velmi překvapivé, nevím. Každopádně dřímá ve mně i technologická část osobnosti (pozor, neplést s technickou, té je tam opravdu pomálu), která prostě čas od času vyplave na povrch. A když vyplave zrovna v tu pravou chvíli, kdy jsem tzv. "pro-akčně" naladěna (abych vysvětlila - když se zrovna neplácám v dojmu, že vše už bylo objeveno, vymyšleno a provedeno a že vlastně nevím, k čemu jakákoliv konstruktivní aktivita je), tak...
... A teď jsem úplně zapomněla, jak jsem tu větu chtěla dokončit. Zatrolené větné roviny, už na základce mi říkali ať ta svoje složitá "spisovatelská" čtyř-řádková souvětí zkracuju.
Jó, a takhle to dopadá. To se pak člověk ztratí, ani neví jak. :)
Takže rovnýma nohama do těch internetových vychytávek:
neboli "Online pracovní deska", kam si můžete uložit vše, co vám připadá užitečné, kam se rádi chodíte dívat, radit se či poradit, relaxovat, čerpat inspiraci, obchodovat, nakupovat, sdílet nebo si prostě jen tak číst. Výhoda tkví v tom, že s jejich (netvibes) pomocí máte online přístup odkudkoliv ke všemu, co si tam doma nastavíte aniž byste museli pracovat stále na vlastním počítači. Nemusíte si tak zahlcovat paměť (tu vlastní, v hlavě uloženou) všemi těmi stránkami a odkazy. Koneckonců je nemožné si pamatovat vše.
Být informovaný neznamená vědět vše, ale vědět, kde danou informaci najít! :)
Já mám například na svém počítači naukládáno asi milion bookmarků / záložek (dobře, dobře, tak tolik jich nebude, ale ke stovce určitě!) seskupených do různých kategorií podle toho, co mě zajímá. No a kdo si to má všechno pamatovat, že. A počítač s sebou taky úplně všude nenosím. Tak jsem si prostě vytvořila stránku, importovala všechny oblíbené linky / odkazy a je to.
Teď jen nezapomenout, jaké že to na ty netvibes mám heslo... ;)
Nene, tentokrát se nejedná o žádnou pastu ani italské těstoviny (paste), ale o slovní označení tolik používaného Ctrl+C a Ctrl+V neboli Kopírovat a Vložit.
Určitě se vám taky už někdy stalo, že jste potřebovali v rychlosti napsat takové ty záludné znaky jako je například zavináč (@) nebo copyright (©) nebo prostě třeba müsli (kde jenom ty dvě tečky nad u... já jsem to věděla...) a očima jste už potřetí, počtvrté projeli celou klávesnici a ony ne a ne se ukázat. A minuty utíkají... Ne všichni si zkrátka pamatují kombinace klávesových zkratek a koneckonců i s jejich použitím můžete mít leckde problém.
A jsme u jádra pudla!
Takhle úžasná "copypaste" stránečka to za vás všecko vyřeší. Je tam nepřeberné množství různých znaků a netradičních písmen a dokonce i obrázků... a to jen a jen vám k dispozici - stačí na vybraný symbol kliknout a máte ho ve schránce! Pak už jen vložíte (nebo ctrl vé) a voilà! ✔ ✔ ✔
A ušetřený čas můžete strávit nějak smysluplněji... třeba se trošku protáhněte, ať rozproudíte energii!:)
Další díl vychytávek až zase něco vychytám! :) ★
Tak páčko!
... A teď jsem úplně zapomněla, jak jsem tu větu chtěla dokončit. Zatrolené větné roviny, už na základce mi říkali ať ta svoje složitá "spisovatelská" čtyř-řádková souvětí zkracuju.
Jó, a takhle to dopadá. To se pak člověk ztratí, ani neví jak. :)
Takže rovnýma nohama do těch internetových vychytávek:
neboli "Online pracovní deska", kam si můžete uložit vše, co vám připadá užitečné, kam se rádi chodíte dívat, radit se či poradit, relaxovat, čerpat inspiraci, obchodovat, nakupovat, sdílet nebo si prostě jen tak číst. Výhoda tkví v tom, že s jejich (netvibes) pomocí máte online přístup odkudkoliv ke všemu, co si tam doma nastavíte aniž byste museli pracovat stále na vlastním počítači. Nemusíte si tak zahlcovat paměť (tu vlastní, v hlavě uloženou) všemi těmi stránkami a odkazy. Koneckonců je nemožné si pamatovat vše.
Být informovaný neznamená vědět vše, ale vědět, kde danou informaci najít! :)
Já mám například na svém počítači naukládáno asi milion bookmarků / záložek (dobře, dobře, tak tolik jich nebude, ale ke stovce určitě!) seskupených do různých kategorií podle toho, co mě zajímá. No a kdo si to má všechno pamatovat, že. A počítač s sebou taky úplně všude nenosím. Tak jsem si prostě vytvořila stránku, importovala všechny oblíbené linky / odkazy a je to.
Teď jen nezapomenout, jaké že to na ty netvibes mám heslo... ;)
Nene, tentokrát se nejedná o žádnou pastu ani italské těstoviny (paste), ale o slovní označení tolik používaného Ctrl+C a Ctrl+V neboli Kopírovat a Vložit.
Určitě se vám taky už někdy stalo, že jste potřebovali v rychlosti napsat takové ty záludné znaky jako je například zavináč (@) nebo copyright (©) nebo prostě třeba müsli (kde jenom ty dvě tečky nad u... já jsem to věděla...) a očima jste už potřetí, počtvrté projeli celou klávesnici a ony ne a ne se ukázat. A minuty utíkají... Ne všichni si zkrátka pamatují kombinace klávesových zkratek a koneckonců i s jejich použitím můžete mít leckde problém.
A jsme u jádra pudla!
Takhle úžasná "copypaste" stránečka to za vás všecko vyřeší. Je tam nepřeberné množství různých znaků a netradičních písmen a dokonce i obrázků... a to jen a jen vám k dispozici - stačí na vybraný symbol kliknout a máte ho ve schránce! Pak už jen vložíte (nebo ctrl vé) a voilà! ✔ ✔ ✔
A ušetřený čas můžete strávit nějak smysluplněji... třeba se trošku protáhněte, ať rozproudíte energii!:)
Další díl vychytávek až zase něco vychytám! :) ★
Tak páčko!
sobota 27. listopadu 2010
I nasněžilo - zima je tu
Neuvěřitelné!
26. listopadu, během jedné hodiny, zatímco jsme studovali záludnosti češtiny (no já teda moc ne), v naší metropoli nasněžilo a to dobré dva centimetry! A drží se to!
Dnes ráno venkovní teploměr hlásí mínus pět stupňů, což je na jednu stranu nádherné, ale na druhou stranu (vzhledem k ještě ne úplně doléčené nemoci a sice krásně alternativní, leč nikterak výrazně teplé bundě) mě to nijak obzvlášť netěší. Ale ono je to vlastně jedno, zpoza okna od teplého radiátoru se na to pěkně kouká. :)
K té nemoci - dnes ráno jsem si koneně vzala poslední Neoduplamoxí antibiotický prášek a odteď už se láduju jen a jen probiotiky, ajurvédskými tonifikanty a posilovači imunity vůbec.
Přemýšlela jsem tuhle nad tím, že se z mého TČM poradce tak ze dne na den vyklubal propagátor a zastánce ajurvédy. Kdoví proč. No, upřímně - moc se mi to nelíbí, nějak mi ty čínské názvy bylinek přirostly k srdci a hlavně mám takový subjektivní pocit, že zabíraly mnohem víc, ale no tak uvidíme, třeba to je jen dočasné. I když on, jakožto integralista (doktor celostní medicíny) má plné právo přecházet z jednoho systému do druhého.. Když to bude fungovat.
Hlavně, že ví, co dělá. Jen nás celá ta ajurvéda přišla nějak dráž. Ale co už.
Teď ještě zbavit se toho ranního kašle a odpolední únavy a bude. Lepší doktora nepotřebovat vůbec. Ani čínského, ani indického... ani italského. :)
To mi připomíná, že sem chci vložit pár sezónních opatření (no jo, komentáře k nim si neodpustím:)), vycházejících z čínské dietetiky, kterými je vhodno se v zimě řídit a která se snažím dodržovat. Zatím mi dělá problém především brzký odchod na kutě, hehe.
Mělo by to být období klidu (paralelně k přírodě, která se ukládá k zimnímu spánku), odpočinku, rozjímání a meditace.
Doporučení:
26. listopadu, během jedné hodiny, zatímco jsme studovali záludnosti češtiny (no já teda moc ne), v naší metropoli nasněžilo a to dobré dva centimetry! A drží se to!
Dnes ráno venkovní teploměr hlásí mínus pět stupňů, což je na jednu stranu nádherné, ale na druhou stranu (vzhledem k ještě ne úplně doléčené nemoci a sice krásně alternativní, leč nikterak výrazně teplé bundě) mě to nijak obzvlášť netěší. Ale ono je to vlastně jedno, zpoza okna od teplého radiátoru se na to pěkně kouká. :)
K té nemoci - dnes ráno jsem si koneně vzala poslední Neoduplamoxí antibiotický prášek a odteď už se láduju jen a jen probiotiky, ajurvédskými tonifikanty a posilovači imunity vůbec.
Přemýšlela jsem tuhle nad tím, že se z mého TČM poradce tak ze dne na den vyklubal propagátor a zastánce ajurvédy. Kdoví proč. No, upřímně - moc se mi to nelíbí, nějak mi ty čínské názvy bylinek přirostly k srdci a hlavně mám takový subjektivní pocit, že zabíraly mnohem víc, ale no tak uvidíme, třeba to je jen dočasné. I když on, jakožto integralista (doktor celostní medicíny) má plné právo přecházet z jednoho systému do druhého.. Když to bude fungovat.
Hlavně, že ví, co dělá. Jen nás celá ta ajurvéda přišla nějak dráž. Ale co už.
Teď ještě zbavit se toho ranního kašle a odpolední únavy a bude. Lepší doktora nepotřebovat vůbec. Ani čínského, ani indického... ani italského. :)
To mi připomíná, že sem chci vložit pár sezónních opatření (no jo, komentáře k nim si neodpustím:)), vycházejících z čínské dietetiky, kterými je vhodno se v zimě řídit a která se snažím dodržovat. Zatím mi dělá problém především brzký odchod na kutě, hehe.
⁂ ⁂ ⁂ Zima ⁂ ⁂ ⁂
Element vody, převaha yinu, ústředním vnitřním orgánem jsou ledviny a močový měchýř.Mělo by to být období klidu (paralelně k přírodě, která se ukládá k zimnímu spánku), odpočinku, rozjímání a meditace.
Doporučení:
- Chodit brzo spát a časně vstávat (nejlépe při rozednění - např. dnes mezi půl sedmou a sedmou).
- Vyhledávat teplo, ale nepotit se (hlavně ne sauna - vyhání energii z těla ven!)
- Jíst hořké a slané potraviny (stahují a podporují yin).
- Základem stravy má být vařené obilí (nezapomínat na jáhly, na "talíři" by mělo obilí být víc než zeleniny).
- Jíme zeleninu nakládanou (a sušenou).
- Zařazujeme často mořské ryby a řasy, solíme mořskou solí.
- Z luštěnin je vhodná sója.
- Vhodné jsou husté polévky ("zahřívací", tzv. eintopf - z jednoho hrnce).
- Úprava jídla pečením (dodá jídlu hodně yangu).
- Ovoce nedoporučeno, ale když už, tak sušené (ale ne tropické - ochlazuje! Nejlepší jsou křížaly.)
- Neužívat ostrá a pálivá koření (vytahují yang na povrch X správně má být yang v zimě uvnitř a yin na povrchu) - takže addieu! skořici, chilli papričkám, sušenému zázvoru, kardamomu, hřebíčku, pepři, ... Co takhle zkusit čerstvý zázvor? :)
- A jen dodatek - jídla by se měla jíst vždy teplá, obzvláště v zimě nikdy studená! (Zapomeňte na jogurty... nebo aspoň na jogurty rovnou z ledničky!:) O zmrzlině snad ani nemluvě.)
čtvrtek 25. listopadu 2010
Kolik jazyků umíš, ...
Drazí milí čtenářové,
tak jsem opět tu, i když ne tady, ale tam..
Zkrátka jsme právě na takových menších prázdninách, nazvěme je třeba "zimními". Dýchajíce čerstvý, svěží, studený a hlavně krásně suchý český vzduch si užíváme plnými doušky všeho, co nám naše druhá země nabízí.
Není to hezké, mít dva domovy? :)
Když nad tím přemýšlím, tak ze začátku jsem si připadala jako cizinec v Itálii. (Ehm, že by to bylo tím, že jsem v Itálii cizinec opravdu byla? ;))
Byla to pro mě nepoznaná země, kterou jsem krůček po krůčku začala odhalovat a objevovat, pronikat do jejích tajů a odkrývat její tajemství, seznamovat se s jazykem, s kulturou..
Teď už jsem tam jako doma; vím, co od ní můžu čekat a jak se mám chovat; prostě už mě překvapí jen máločím.
Takže nyní mám jedinečnou možnost být při tom, jak se ČR stává druhým domovem pro mou polovičku. A je to krásný proces. Sice náročný, ale krásný.
Tu kulturní část už má víceméně za sebou, u té jsem já neasistovala, ale teď to vše v českém jazyce a s českým jazykem dostává jiný rozměr.
Nejvtipnější na tom je, že si sama uvědomuju, jak je čeština složitá a propletená a plná výjimek. Chvílemi si nad tak primitivními otázkami typu "a proč to tak je?" lámu hlavu i já. A nevím. Jazyk rodilého mluvčího je totiž něco samozřejmého; něco, nad čím nepřemýšlíte. Něco, kde nemusíte hloubat, se kterou předložkou se to které sloveso pojí a tím pádem zda bude následovat akuzativ, genitiv nebo instrumentál - prostě to tak je a basta! Ale vysvětlete to cizinci, že.
Taková výuka češtiny je obrovská zkouška trpělivosti. Zatím ještě propadám (nebo k tomu mám blízko), ale už pozoruju pokroky.
Každopádně věřte mi to nebo ne, co jazyk, to jiná osobnost. Abych se vyjádřila přesněji - osobnost člověka se neuvěřitelně mění v závislosti na tom, jakým jazykem právě mluví. A pozoruju to jak na sobě, tak na lidech kolem.
A mám to potvrzeno i od jiných, prý jsem k nepoznání, když mluvím italsky, hehe! :)
Tak a teď už musím, za chvíli totiž vyučuju! ;)
tak jsem opět tu, i když ne tady, ale tam..
Zkrátka jsme právě na takových menších prázdninách, nazvěme je třeba "zimními". Dýchajíce čerstvý, svěží, studený a hlavně krásně suchý český vzduch si užíváme plnými doušky všeho, co nám naše druhá země nabízí.
Není to hezké, mít dva domovy? :)
Když nad tím přemýšlím, tak ze začátku jsem si připadala jako cizinec v Itálii. (Ehm, že by to bylo tím, že jsem v Itálii cizinec opravdu byla? ;))
Byla to pro mě nepoznaná země, kterou jsem krůček po krůčku začala odhalovat a objevovat, pronikat do jejích tajů a odkrývat její tajemství, seznamovat se s jazykem, s kulturou..
Teď už jsem tam jako doma; vím, co od ní můžu čekat a jak se mám chovat; prostě už mě překvapí jen máločím.
Takže nyní mám jedinečnou možnost být při tom, jak se ČR stává druhým domovem pro mou polovičku. A je to krásný proces. Sice náročný, ale krásný.
Tu kulturní část už má víceméně za sebou, u té jsem já neasistovala, ale teď to vše v českém jazyce a s českým jazykem dostává jiný rozměr.
Nejvtipnější na tom je, že si sama uvědomuju, jak je čeština složitá a propletená a plná výjimek. Chvílemi si nad tak primitivními otázkami typu "a proč to tak je?" lámu hlavu i já. A nevím. Jazyk rodilého mluvčího je totiž něco samozřejmého; něco, nad čím nepřemýšlíte. Něco, kde nemusíte hloubat, se kterou předložkou se to které sloveso pojí a tím pádem zda bude následovat akuzativ, genitiv nebo instrumentál - prostě to tak je a basta! Ale vysvětlete to cizinci, že.
Taková výuka češtiny je obrovská zkouška trpělivosti. Zatím ještě propadám (nebo k tomu mám blízko), ale už pozoruju pokroky.
Každopádně věřte mi to nebo ne, co jazyk, to jiná osobnost. Abych se vyjádřila přesněji - osobnost člověka se neuvěřitelně mění v závislosti na tom, jakým jazykem právě mluví. A pozoruju to jak na sobě, tak na lidech kolem.
A mám to potvrzeno i od jiných, prý jsem k nepoznání, když mluvím italsky, hehe! :)
Tak a teď už musím, za chvíli totiž vyučuju! ;)
pondělí 22. listopadu 2010
O italské vlhké zimě
Spousta lidí si představuje, jak je tady "na jihu" teploučko i v zimě, jak nám tady pořád svítí slunce, jak si tady chodíme oblečení jen tak "nalehko"...
Tímto bych vás všechny ráda vyvedla z té domněnky, že v Itálii je v zimě větší teplo než v českých luzích a krajích. A to hned z několika důvodů.
Prší. A není to ani mrholení, ani sněžení, ani kroupy.. Prostě prší. To jóóó musí být zima aby zasněžilo.
Kdo nezažil, nepochopí. Ono v podstatě venku není ani zima, jako spíš studené vlezlé vlhko, co vám pomalu, ale jistě pronikne až do morku kostí, odkud se horko těžko dostává. A nepomůže vám oblečení, ani několik vrstev, ani péřové bundy.. Provlhne vám prostě úplně vše.
Stálo by to moc peněz a Italové obecně jsou kupodivu zvyklí na nižší domácí teploty. Včera jsem četla nějaké lékařské doporučení, v němž odborníci důrazně odrazovali od vytápění místností. Za ideální teplotu doporučovali ne víc než 18°C. Ano, mluvili o zimním období.
Vražedná to kombinace. Já chápu, že v létě taková studená dlažba krásně ochladí, ale stejný, ne-li silnější efekt má žel i v zimě. Kdepak koberce, to je nehygienické. Kdepak parkety, to se musí udržovat. Linoleum? Co to je?
Přezouvat se? To tu není ve zvyku, ani na návštěvách. Ráno nasadíte boty a před odchodem na kutě je zase zujete. Aby taky ne, kdo by tu chodil (na takové studené dlažbě) neobut!
Dřevěná okna a dveře jsou sice úžasně přírodní (no ten lak na nich nevím), ale za třicet / čtyřicet / padesát let (podle stáří domu) už holt netěsní, co těsnívaly, sem tam nějaká ta škvíra..
Plastová okna tu nefrčí, nehledě na to, že často je třeba požádat o každou maličkost, kterou v bytě hodláte opravovat a změnila by venkovní vzhled domu. Itálie je totiž zemí žijící z historie. Na tu nasahat! A tak tu všechno vypadá víceméně jako tenkrát, jen já kvůli tomu drkotám zuby.
Joj, to si holka zvykej.
Je fakt, že Italové se (na druhou stranu) nemůžou vynadivit a vynaťukat si na čelo nad tím, že v Česku se v zimě doma chodí naboso nebo v ponožkách a v tričku s krátkým rukávem, že v obchodech je hic, zatímco venku vám od mrazu upadá nos, že nenosíme velké deštníky (nejlépe vystřelovací se zlatou špičkou a elegantním dřevěným zahnutým držátkem), protože přece "nejsme z cukru" a nad dalšími a dalšími zvyklostmi.
Holt jiná kultura & jiný svět, říkám já. :)
A to je OMYL!
Tímto bych vás všechny ráda vyvedla z té domněnky, že v Itálii je v zimě větší teplo než v českých luzích a krajích. A to hned z několika důvodů.
Za prvé.
Déšť, déšť, déšť...Prší. A není to ani mrholení, ani sněžení, ani kroupy.. Prostě prší. To jóóó musí být zima aby zasněžilo.
Za druhé.
Vlhkost, vlhkost, vlhkost...Kdo nezažil, nepochopí. Ono v podstatě venku není ani zima, jako spíš studené vlezlé vlhko, co vám pomalu, ale jistě pronikne až do morku kostí, odkud se horko těžko dostává. A nepomůže vám oblečení, ani několik vrstev, ani péřové bundy.. Provlhne vám prostě úplně vše.
Za třetí.
Netopí se, netopí se, netopí se...Stálo by to moc peněz a Italové obecně jsou kupodivu zvyklí na nižší domácí teploty. Včera jsem četla nějaké lékařské doporučení, v němž odborníci důrazně odrazovali od vytápění místností. Za ideální teplotu doporučovali ne víc než 18°C. Ano, mluvili o zimním období.
Za čtvrté.
Dlaždice, dlaždice, dlaždice + nepřezouvat, nepřezouvat, nepřezouvat...Vražedná to kombinace. Já chápu, že v létě taková studená dlažba krásně ochladí, ale stejný, ne-li silnější efekt má žel i v zimě. Kdepak koberce, to je nehygienické. Kdepak parkety, to se musí udržovat. Linoleum? Co to je?
Přezouvat se? To tu není ve zvyku, ani na návštěvách. Ráno nasadíte boty a před odchodem na kutě je zase zujete. Aby taky ne, kdo by tu chodil (na takové studené dlažbě) neobut!
Za páté.
Staré domy, staré byty, stará okna.Dřevěná okna a dveře jsou sice úžasně přírodní (no ten lak na nich nevím), ale za třicet / čtyřicet / padesát let (podle stáří domu) už holt netěsní, co těsnívaly, sem tam nějaká ta škvíra..
Plastová okna tu nefrčí, nehledě na to, že často je třeba požádat o každou maličkost, kterou v bytě hodláte opravovat a změnila by venkovní vzhled domu. Itálie je totiž zemí žijící z historie. Na tu nasahat! A tak tu všechno vypadá víceméně jako tenkrát, jen já kvůli tomu drkotám zuby.
Joj, to si holka zvykej.
...
A další body mě momentálně nenapadají, možná si ještě na něco vzpomenu.Je fakt, že Italové se (na druhou stranu) nemůžou vynadivit a vynaťukat si na čelo nad tím, že v Česku se v zimě doma chodí naboso nebo v ponožkách a v tričku s krátkým rukávem, že v obchodech je hic, zatímco venku vám od mrazu upadá nos, že nenosíme velké deštníky (nejlépe vystřelovací se zlatou špičkou a elegantním dřevěným zahnutým držátkem), protože přece "nejsme z cukru" a nad dalšími a dalšími zvyklostmi.
Holt jiná kultura & jiný svět, říkám já. :)
čtvrtek 18. listopadu 2010
Přírodní léčba angíny
Tak jo, dnes ve stručnosti, poněvadž dlouhé zírání do počítače mi nedělá ale vůbec dobře a taky proto, že na to nemám čas - jsem teď totiž full time zaměstnaná v oboru léčení nemoci.
Prostě nemocná jako hlavní pracovní poměr a je to jiná než osm hodin a domů! Tohle je od rána do večera a vlastně nepřestávám ani v noci. Pořád mám co dělat. A jak by ne, když chci vyléčit angínu bez toho, abych musela brát antibiotika.
Shrnu to a slibuju, že dnes budu opravdu stručná.
V neděli horečka, která v pondělí klesla a od úterka se pohybuje v rozmezí 36,6-36,8. O důvod víc, proč antibiotika nebrat, vždyť kdyby tělo bojovalo, dalo by to nějak vědět, ne?
Mám se výborně až na ty "zatracené" mandle.
Včera jsem nasadila ajurvédské medikamenty a od pondělka zkrátka dělám vše dle doktorova doporučení (o kterém píšu zde).
Tohle je můj "ajurvédský set", dnes k němu přibudou ještě dva další produkty - Sinomap (tabletky) a Laringomap (na bolest v krku).
Navíc jsem zvášila dávky sirupu na 5x denně dvě lžičky a 2x denně si nahřívám hruď (torace - od krku až po poslední žebra) speciální pappou - velmi teplým obkladem ve složení mouka z lněných semínek-kravské mléko-mletý sušený zázvor: vytvořit kašičku, plácnout na bavlněnou gázu, druhou to zakrýt, na to termofor a hodinu ležet, ani se nehýbat. Mám jedno za sebou, moc příjemné a pomáhá od hlubokého kašle (takového toho až z plic). A takhle ta směska vypadá:
Co jsem to...
No, teď nevím, možná to není nic zábavného číst peripetie jedné nemocné, ale na druhou stranu mně to přijde přínosné a s mou pamětí je záhodno to zapsat, poněvadž jinak to všechno zapomenu.
Už vím, s tou Ajurvédou!
Hledajíc detaily o těch mých lécích jsem narazila na doporučení ajurvédy, co se běžného života a výživy týče. A úplně mě překvapilo, že se jimi řídím (nebo se snažím), aniž bych věděla, že jsou z ajurvédy! :)
Výběr:
Zajímavé, ne? Tak já si jdu dát Aflugenex a uvařit oběd.
Zdar!
Prostě nemocná jako hlavní pracovní poměr a je to jiná než osm hodin a domů! Tohle je od rána do večera a vlastně nepřestávám ani v noci. Pořád mám co dělat. A jak by ne, když chci vyléčit angínu bez toho, abych musela brát antibiotika.
Shrnu to a slibuju, že dnes budu opravdu stručná.
V neděli horečka, která v pondělí klesla a od úterka se pohybuje v rozmezí 36,6-36,8. O důvod víc, proč antibiotika nebrat, vždyť kdyby tělo bojovalo, dalo by to nějak vědět, ne?
Mám se výborně až na ty "zatracené" mandle.
Včera jsem nasadila ajurvédské medikamenty a od pondělka zkrátka dělám vše dle doktorova doporučení (o kterém píšu zde).
Tohle je můj "ajurvédský set", dnes k němu přibudou ještě dva další produkty - Sinomap (tabletky) a Laringomap (na bolest v krku).
Navíc jsem zvášila dávky sirupu na 5x denně dvě lžičky a 2x denně si nahřívám hruď (torace - od krku až po poslední žebra) speciální pappou - velmi teplým obkladem ve složení mouka z lněných semínek-kravské mléko-mletý sušený zázvor: vytvořit kašičku, plácnout na bavlněnou gázu, druhou to zakrýt, na to termofor a hodinu ležet, ani se nehýbat. Mám jedno za sebou, moc příjemné a pomáhá od hlubokého kašle (takového toho až z plic). A takhle ta směska vypadá:
Co jsem to...
No, teď nevím, možná to není nic zábavného číst peripetie jedné nemocné, ale na druhou stranu mně to přijde přínosné a s mou pamětí je záhodno to zapsat, poněvadž jinak to všechno zapomenu.
Už vím, s tou Ajurvédou!
Hledajíc detaily o těch mých lécích jsem narazila na doporučení ajurvédy, co se běžného života a výživy týče. A úplně mě překvapilo, že se jimi řídím (nebo se snažím), aniž bych věděla, že jsou z ajurvédy! :)
Výběr:
- Brzy jít spát, brzy vstávat.
- Po probuzení vypít skleničku vlažné vody.
- Večer jíst nejlépe mezi 19 - 19:30, lehce a pak se projít.
- Jídlo vždy jíst vsedě, v klidu, soustředit se výhradně na ně (nečíst, nepracovat, ...).
- Jíst pomalu, důkladně kousat, ani málo, ani moc.
- Jídlo by mělo být vždy vlažné - ani horké a nikdy studené.
- Po jídle zůstat ještě chvíli sedět v klidu, nevstávat okamžitě od stolu.
- Vodu nepít nikdy chlazenou, nejpozději půl hodiny před jídlem a nejdříve hodinu po jídle.
- Nejíst těsně před odchodem do postele.
- Jíst velmi málo syrové zeleniny.
- Atd. (v italštině).
Zajímavé, ne? Tak já si jdu dát Aflugenex a uvařit oběd.
Zdar!
středa 17. listopadu 2010
Lidské soudy nad objektivní realitou
Tak jsem se právě dozvěděla, že jsem hlavní produkční nové, dvacetidílné série sitcomu B&B. Wau!
(A mám dokonce i sekretářku!:))
Co to pro mě znamená? Mění se tím pro mě něco? Stala jsem se důležitější? Jsem tak šťastnější?
To vše je jenom subjektivní hodnocení objektivní reality.
Když něco JE, tak to prostě JE. A vůbec tomu nezáleží na něčem tak malicherném, jako jakou nálepku jsme tomu my, lidé, dali. Nezáleží tomu vlastně vůbec na ničem a tak je to správně (hodnotím! ;)), tak to má být.
Nechte mi položit pár otázek k zamyšlení:
(A mám dokonce i sekretářku!:))
Co to pro mě znamená? Mění se tím pro mě něco? Stala jsem se důležitější? Jsem tak šťastnější?
Nene, nic z toho. Člověka přece nedefinuje to, jaké nálepky na sobě má a co vykonal nebo vykonává či jaké role zastává, ale to, kým doopravdy je, jak se on sám cítí. (Viz citát A. de Mella:
Šťastnými či nešťastnými nás nečiní svět a lidé kolem nás, ale to, co se odehrává v naší mysli." )
Ano, slovní spojení "definovat člověka" zní hodně krkolomně, ale záměrně jsem se tak chtěla vyhnout termínu "hodnotit". Poněvadž neexistuje dobré a neexistuje zlé a stejně tak není lepší a horší, důležitější a méně důležité či nedůležité...
Když něco JE, tak to prostě JE. A vůbec tomu nezáleží na něčem tak malicherném, jako jakou nálepku jsme tomu my, lidé, dali. Nezáleží tomu vlastně vůbec na ničem a tak je to správně (hodnotím! ;)), tak to má být.
Pak taky co je pro jednoho štěstím, pro druhého může být neštěstí. Anebo na co dnes nahlížíme jako na správné, může se v delším časovém horizontu ukázat nesprávným a naopak. To všechno jsou jen myšlenkové konstrukce, nic z toho reálně neexistuje!!
Je zábavné se nad tím zamýšlet. Zkuste si schválně aspoň chvíli nic nehodnotit. Veškeré myšlenky, které vás napadnou, nechte přijít a odejít aniž byste je někam škatulkovali.
Není to až zas tak snadné, že? :)
Vlastně je to docela fuška, jsme totiž zvyklí hodnotit úplně všechno, od oblečení ostatních, přes jejich způsob řeči ("ten tón!"), volbu slovníku, kamarádů, školy, práce, trávení volného času (ten je aktivní = správně; onen nic nedělá = špatně) atd atd.
Úúúúú! Zastavte! Vypněte!
Máme v hlavě nikdy neodpočívající elektrárny, které neustále produkují soudy a soudečky a soudečíčky (záleží, jakou důležitost jim přiřadíme). - Kdo jsme my, abychom hodnotili?
- Musíme mít nutně názor na všechno?
- Musí nutně být všechno buď bílé nebo černé?
- V čem nám hodnocení pomáhá?
- Žije se nám lépe, obklopeni nálepkami, které jsme věcem a událostem dali a které se s námi často táhnou už od dětství?
Vemte si takové "zpětné uvolnění vzduchové bubliny ze žaludku po jídle" (lidově "brknout si" či "krknout si" atp., kdo zná spisovný termín, nechť mi jej napíše do komentáře - já ho nenašla):
V Evropě je takový projev považován za neslušnost, něco nechutného, co se prostě v "dobré společnosti" nedělá.
Ovšem například v Číně nekrknete-li si po jídle dostatečně nahlas a dostatečně dlouho, obojí za přítomnosti hostitele, jste považováni za neuctivé, nevychované a dáváte tak najevo, že vám nechutnalo.
V obou případech jde jen a jen o krknutí!
Ty významy jsme si na tenhle prostý lidský projev (nebo potřebu?) asociovali my, na základě toho, kde (a jak) nás vychovali.
Takže odpověď na poslední otázku, kterou dnes položím, už nejspíš budete tušit.
- Je správná ta evropská nebo asijská verze? ;)
úterý 16. listopadu 2010
Mandle
Kdopak nám to tady loupe perníček?
Mařenka nebo Jeníček?
Nene, Pavlínka. A kdepak perníček, ale mandličky.
Nebo spíš mandličky loupou ji!
A to teda fest, abych to tak nepohádkově vyjádřila. Zkrátka a dobře, už mám podruhé ve dvou měsících angínu. No já se z toho asi zvencnu!
Hlavně si můžu hlavy vylámat na otázce PROČ? Dva roky za sebou ani nachlazení, ani chřipka a letos bumbác a hrozí mi druhá antibiotika. Ale já se nedám!! :)
Tentokrát jsem vytáhla do boje vlastními zbraněmi. Teda spíš jsem vytáhla do boje neozbrojená, jelikož jsem se domnívala, že to, co mě v neděli chytlo, je pouhá teplota a že tělo se tak snaží eliminovat (tedy vyloučit) veškeré přebytky, co jsem do něj poslední dobou nacpala, ať už ve smyslu fyzickém (třeba moučné výrobky, rýžová zmrzlina či hafo gomasia nebo olivový olej s petrželí z domácích ančoviček, po kterém se můžu umlátit) či psychickém a okolnostním (pozdní, často až časně ranní, odchod do postele, hodiny a hodiny před počítačem, déšť a pošmourno, nejistota příštích dnů, povinnost jet do Institutu, kam se mi jet nechce, chřipkou nemocná babička, nárazová "extrémní" fyzická aktivita, 300 metrů bosky za slunečného dne po vlahé zemi).
Předsevzetí "to vyležet" se skoro zadařilo. S horečkou pohybující se kolem 38,7°C - 38,9°C a permoníky v hlavě tepajícími tak, že mi divže nevylezli ušima a očima, s lehkým pícháním na pravé mandli a v pravém uchu, neustále se prolívajíc Kukichou a bez chuti na jídlo (zázrak!) jsem během jednoho dne a jedné noci propotila tři pyžama a tradáááá! V pondělí jsem dosáhla krásných 37,2°C.
No ale nejspíš jsem usnula na vavřínech - včera večer bolest v krku, na mandlích, kašel, v noci se mi spustila krev z nosu, čímž jsem vyděsila přítele, který se z toho doposud nevzpamatoval a je na tom chudák starostí o mě hůř než já. Tak utěšuju. :)
Sepsala jsem si poránu (5:30) takové malé (jen na A4 ;) ) zamyšlení nad mandlemi vůbec - ve stručnosti pojednává o tom, že nic v organismu není jen tak náhodou, vše má svůj smysl, i když ho možná nevidíme. Mandle přirovnávám ke strážné věži, jež je součástí hradeb města (tělo). To, že strhnete strážnou věž (přirovnání k v minulosti tak častému "vytrhávání mandlí") neznamená, že nepřátelé neproniknou za hradby; jen o nich nebudete vědět a město mohou klidně vyplenit, přestože se opevnění zvenčí bude zdát stále stejné. Toliko k metafoře.
Vesměs je považuji za přátelskou, přestože stále ještě nedoceněnou výspu imunitního systému.
Jenže pak jsem volala našemu doktorovi, co si o té mé nemoci myslí a co mi doporučuje dělat, když antibiotika brát nechci. Vyslechl mě a nadiktoval mi co a jak:
Dál to nerozváděl, jen kladl na srdce, abych se mu příště, až mě na mandli sebemíň píchne, hned ozvala!
Tak já nevím, tenhle mrňavý párový orgán zvaný krční mandle si to u mě teda dost rozlil, měl by se hodně snažit, aby si aspoň trošku tu svou pošramocenou pověst poopravil. Dám mu šanci. Mám za sebou první obklad a kloktání, léky budou zítra.
Tak mandlím zdar a buďte na sebe opatrní, ať taky něco nechytnete!
Jak to tak vypadá, tak ne každá nemoc je pouhou eliminací. Myslím, že oslabený organismus je prostě náchylnější nechat se napadnout virem, bacilem nebo čímkoliv jiným. Holt zdravý jedinec nic nechytne.
Jenže kdo z nás je stoprocentně zdravý?
Mařenka nebo Jeníček?
Nene, Pavlínka. A kdepak perníček, ale mandličky.
Nebo spíš mandličky loupou ji!
A to teda fest, abych to tak nepohádkově vyjádřila. Zkrátka a dobře, už mám podruhé ve dvou měsících angínu. No já se z toho asi zvencnu!
Hlavně si můžu hlavy vylámat na otázce PROČ? Dva roky za sebou ani nachlazení, ani chřipka a letos bumbác a hrozí mi druhá antibiotika. Ale já se nedám!! :)
Tentokrát jsem vytáhla do boje vlastními zbraněmi. Teda spíš jsem vytáhla do boje neozbrojená, jelikož jsem se domnívala, že to, co mě v neděli chytlo, je pouhá teplota a že tělo se tak snaží eliminovat (tedy vyloučit) veškeré přebytky, co jsem do něj poslední dobou nacpala, ať už ve smyslu fyzickém (třeba moučné výrobky, rýžová zmrzlina či hafo gomasia nebo olivový olej s petrželí z domácích ančoviček, po kterém se můžu umlátit) či psychickém a okolnostním (pozdní, často až časně ranní, odchod do postele, hodiny a hodiny před počítačem, déšť a pošmourno, nejistota příštích dnů, povinnost jet do Institutu, kam se mi jet nechce, chřipkou nemocná babička, nárazová "extrémní" fyzická aktivita, 300 metrů bosky za slunečného dne po vlahé zemi).
Předsevzetí "to vyležet" se skoro zadařilo. S horečkou pohybující se kolem 38,7°C - 38,9°C a permoníky v hlavě tepajícími tak, že mi divže nevylezli ušima a očima, s lehkým pícháním na pravé mandli a v pravém uchu, neustále se prolívajíc Kukichou a bez chuti na jídlo (zázrak!) jsem během jednoho dne a jedné noci propotila tři pyžama a tradáááá! V pondělí jsem dosáhla krásných 37,2°C.
Pírka - opět jeden ranní obrázek |
Sepsala jsem si poránu (5:30) takové malé (jen na A4 ;) ) zamyšlení nad mandlemi vůbec - ve stručnosti pojednává o tom, že nic v organismu není jen tak náhodou, vše má svůj smysl, i když ho možná nevidíme. Mandle přirovnávám ke strážné věži, jež je součástí hradeb města (tělo). To, že strhnete strážnou věž (přirovnání k v minulosti tak častému "vytrhávání mandlí") neznamená, že nepřátelé neproniknou za hradby; jen o nich nebudete vědět a město mohou klidně vyplenit, přestože se opevnění zvenčí bude zdát stále stejné. Toliko k metafoře.
Vesměs je považuji za přátelskou, přestože stále ještě nedoceněnou výspu imunitního systému.
Jenže pak jsem volala našemu doktorovi, co si o té mé nemoci myslí a co mi doporučuje dělat, když antibiotika brát nechci. Vyslechl mě a nadiktoval mi co a jak:
- na posílení imunity Aflugenex před jídlem a Citogenex po jídle
- kloktat několikrát denně směsí "Acqua-Propoli-Maleuca": 3 kapky oleje z čajovníku australského (Tea Tree Oil) + 10 kapek propolisu + na tři prsty vlažné vody
- obklady na krk / pod krk horkou slanou vodou alespoň po dobu 1/4 hodiny několikrát denně
- na kašel sirup Kasnimap
- a do nosu olejový sprej Nasyamap.
Dál to nerozváděl, jen kladl na srdce, abych se mu příště, až mě na mandli sebemíň píchne, hned ozvala!
Tak já nevím, tenhle mrňavý párový orgán zvaný krční mandle si to u mě teda dost rozlil, měl by se hodně snažit, aby si aspoň trošku tu svou pošramocenou pověst poopravil. Dám mu šanci. Mám za sebou první obklad a kloktání, léky budou zítra.
Tak mandlím zdar a buďte na sebe opatrní, ať taky něco nechytnete!
Jak to tak vypadá, tak ne každá nemoc je pouhou eliminací. Myslím, že oslabený organismus je prostě náchylnější nechat se napadnout virem, bacilem nebo čímkoliv jiným. Holt zdravý jedinec nic nechytne.
Jenže kdo z nás je stoprocentně zdravý?
sobota 13. listopadu 2010
I v Itálii jsou kreativci!
Tuhle jsme se zastavili na červenou a já honem honem sahala pro foťák, abych stihla zdokumentovat jeden z mála italských kreativních "pouličních" (tady spíš "silničních") kreativních počinů (jakože graffitti tu moc nefrčí, tak maximálně stencily a ty jsou vtipné jen někdy, často jen rebelují), který mě moc pobavil.
Takže kam to bude, panstvo?
Doprava či doleva?
I když ono je to vlastně jedno...
... jen nečekejte, že dojedete do Říma! ;)
pátek 12. listopadu 2010
Amalgám podruhé
Nedávno jsem psala o škodlivém vlivu amalgámu na zdraví a jelikož jsem měla dost problém s horní pětkou a šestkou (proplombované takovým způsobem, že i okolní -původně bílá- část zubu začínala černat, ale hlavně dásna kolem jsem měla neustále jakoby rozleptaná, kyselá a na dotyk nepříjemná), zašli jsme k zubaři a domluvili se na několika sezeních.
Hned první jsem musela odříct, protože jsem onemocněla, ale týden na to šupky dupky do zubní ordinace. A byl to zážitek.
Kromě oněch několika amalgámových plomb, co jsem si chtěla nechat odstranit, mi zjistil tři další zubní kazy (teda já nevím, cukry nejím, ale stejně... bude to chtít posílit zubní hygienu!), z toho jeden jen díky rentgenu (normálně nebyl vidět, mrška schovaná).
Jo, k tomu rentgenu - docela jsem se ze začátku zdráhala, přece jen ty paprsky do těla nerada vidím, ale nakonec jsem kývla a byla jsem příjemně překvapena - žádná speciální rentgenová místnost, kde vás nechají o samotě a pak vás ozáří, kdepak!
Sestřička mi na hruď dala těžký ochranný "bryndák", zvenku ke tváři mi přiblížila takovou malou lampičku, pak jsem skousla takové udělátko a blik (samozřejmě neviditelný) a bylo po rentgenu. Totéž z druhé strany a snímečky o velikosti 2x3cm byly za pár minut na světě. Paráda.
No a během tří schůzek bylo po práci. Pokaždé jsem tam byla tak hodinku, hodinku a půl. Koukněte na výsledek:
Postup aneb Jak na to šel můj pan Zubař Sympatický Bezbolestný:
Napřed mi ozkoušel na jeden zub takový ocelový kroužek (držák digy - té kaučukové zábrany, která mě mj. chránila před spolknutím či vdechnutím kousku / výparů rtuti).
Pak mi místo lokálně umrtvil (vždycky čtvrtku pusy, nejhorší byla spodní část - půlku jazyka cítíte a druhou ne!!), nasadil digu (zelený čtvereček pružné gumy), zastrkal ji dentální nití mezi zuby dané části pusy, uchytil ji do takového ocelového účka a začal.
Výborné na tomhle systému je, že si můžete polykat kdy chcete a jak chcete, nemusíte jazykem uhýbat a necítíte nic (ve smyslu pachutí, vody, vrtaného zubu, odrolinek, krve... atp.).
Akorát po hodině a půl s otevřenou pusou vám tak zatuhnou panty, že je pak skoro nemožné ji zavřít (dopomohla jsem si rukou:)).
Výsledek si pochvaluju, sice je to ještě trošku citlivé (cornflakes se s tím křoupají těžce), ale nebolí a hlavně ty tam jsou rozleptané dásně a kyselost v puse. Juchůůůů!
Příjemně nás taky překvapilo to, že ačkoliv jsou zubaři v Itálii poměrně hodně drazí, tenhle nebyl o nic dražší než jakýkoliv jiný "běžný maloměstský zubař" (co narozdíl od mého nepoužívá digu, kameru, nástroje profesionálně sterilizované a zatavené v obalu, čelní baterku, zvětšovací "brýle" na očích, roušky aj.), ba naopak; řekla bych.
Tak já si jdu vyčistit zuby - musím se o ně teď totiž obzvlášť dobře starat! ;)
Hned první jsem musela odříct, protože jsem onemocněla, ale týden na to šupky dupky do zubní ordinace. A byl to zážitek.
Kromě oněch několika amalgámových plomb, co jsem si chtěla nechat odstranit, mi zjistil tři další zubní kazy (teda já nevím, cukry nejím, ale stejně... bude to chtít posílit zubní hygienu!), z toho jeden jen díky rentgenu (normálně nebyl vidět, mrška schovaná).
Jo, k tomu rentgenu - docela jsem se ze začátku zdráhala, přece jen ty paprsky do těla nerada vidím, ale nakonec jsem kývla a byla jsem příjemně překvapena - žádná speciální rentgenová místnost, kde vás nechají o samotě a pak vás ozáří, kdepak!
Sestřička mi na hruď dala těžký ochranný "bryndák", zvenku ke tváři mi přiblížila takovou malou lampičku, pak jsem skousla takové udělátko a blik (samozřejmě neviditelný) a bylo po rentgenu. Totéž z druhé strany a snímečky o velikosti 2x3cm byly za pár minut na světě. Paráda.
No a během tří schůzek bylo po práci. Pokaždé jsem tam byla tak hodinku, hodinku a půl. Koukněte na výsledek:
Postup aneb Jak na to šel můj pan Zubař Sympatický Bezbolestný:
Napřed mi ozkoušel na jeden zub takový ocelový kroužek (držák digy - té kaučukové zábrany, která mě mj. chránila před spolknutím či vdechnutím kousku / výparů rtuti).
Pak mi místo lokálně umrtvil (vždycky čtvrtku pusy, nejhorší byla spodní část - půlku jazyka cítíte a druhou ne!!), nasadil digu (zelený čtvereček pružné gumy), zastrkal ji dentální nití mezi zuby dané části pusy, uchytil ji do takového ocelového účka a začal.
Výborné na tomhle systému je, že si můžete polykat kdy chcete a jak chcete, nemusíte jazykem uhýbat a necítíte nic (ve smyslu pachutí, vody, vrtaného zubu, odrolinek, krve... atp.).
Akorát po hodině a půl s otevřenou pusou vám tak zatuhnou panty, že je pak skoro nemožné ji zavřít (dopomohla jsem si rukou:)).
Výsledek si pochvaluju, sice je to ještě trošku citlivé (cornflakes se s tím křoupají těžce), ale nebolí a hlavně ty tam jsou rozleptané dásně a kyselost v puse. Juchůůůů!
Příjemně nás taky překvapilo to, že ačkoliv jsou zubaři v Itálii poměrně hodně drazí, tenhle nebyl o nic dražší než jakýkoliv jiný "běžný maloměstský zubař" (co narozdíl od mého nepoužívá digu, kameru, nástroje profesionálně sterilizované a zatavené v obalu, čelní baterku, zvětšovací "brýle" na očích, roušky aj.), ba naopak; řekla bych.
Tak já si jdu vyčistit zuby - musím se o ně teď totiž obzvlášť dobře starat! ;)
čtvrtek 11. listopadu 2010
Podzimně o ovoci, energii a kurkumě
Mám toho tolik co napsat!
Vždycky mě napadne, že o tohle se musím podělit a o tohlencto taky a pak mám v mysli dlouhatánský list toho, co všechno vám chci říct a nevím, s čím začít!
(Varianta B: všechno to zapomenu a když sednu před počítač tak najednou nevím!:))
Ale dnes varianta A, která nejčastěji nastává, když se blíží datum odjezdu nebo musím něco urgentně dělat. :)
Zvláštní - čím víc věcí na práci máte, tím víc se jich objevuje. A naopak, čím míň toho děláte, tím míň se toho k práci objeví.
A platí to nejen o práci, ale i o korespondenci, povinnostech, setkání s kamarády, rezervacích, energii...
Když jsem řeč o energii, byla jsem dneska cvičit a úplně jsem se tam "zničila" (v dobrém slova smyslu, mám problém vylézt do schodů nebo zvednout ruce a to nejhorší mě čeká až zítra, až se to ve svalech pěkně rozleží). Ale paradoxně - přestože jsem se hodinu potila jak kůň a na závěr jsem se jakž takž z té podložky sesbírala - mám teď mnohem víc energie než kdy jindy!
Čím větší výdej, tím větší příjem. Platí to!
Takže kdo si stěžuje na málo energie nebo na únavu: dejte pápá lenosti a šupky cvičit! :)
Ale co jsem to..
Jo, dnes jsem mezi jednou a druhou přeháňkou vyfotila cachi [:kaki:].. podzimno-zimní to ovoce, rostoucí nám tu na stromě. Nojo, bude to khaki (i když já měla vždycky za to, že khaki barva je taková béžovo-žluto-zeleno-hnědá...). Tak nic, člověk se pořád učí nové věci. :)
Něco málo o nich?
Sbírají se ještě nezralé, dojdou doma v košíku (babička je obkládá mandarinkami). Není to nic pro diabetiky (ani makrobiotiky, haha:)), poněvadž je tohle ovoce plné cukru (a pak taky vitamínů A, C a K) a má močopudné účinky, ale na druhou stranu prý pročišťuje organismus, takže kdo trpí od jater, tak by je měl jíst. Nejlíp zasyrova. Aspoň to říkají.
I když na játra je nejlepší nalačno vypitá teplá voda s citrónem. :)
Tak, a dnešní příspěvek uzavřu krátkou historkou, co mě včera opravdu pobavila:
Přítelova maminka se v časopise dočetla, že na játra je dobrá kurkuma. I hned ji zakoupila. Dvakrát ji ozkoušela a kurkuma letěla do koše, protože prý není vůbec dobrá.
Cože? Kurkuma že není dobrá?!? (Ptám se já.)
No jo, posypala si s ní čerstvě uvařené těstoviny a nedalo se to jíst, a tak ji zkusila vypít rozpuštěnou ve vodě (a zcela překvapivě se to nedalo pít).
Pointa: Lepší nevědět než se informovat polovičatě.
Stačilo se mě zeptat (a kurkumy mám doma pytel, takže i tu bych jí dala). Ale to ne. Ani dodatečně! Hrdost je děsná vlastnost, řeknu vám. A přitom i oni mají přísloví "Chiedere non costa nulla" (Za zeptání nic nedáš).Ale co už, tak si můžu aspoň představit ten výraz, když do sebe soukala špagety obalené ve žlutém prášku namísto parmezánu - ééé! ;)
Vždycky mě napadne, že o tohle se musím podělit a o tohlencto taky a pak mám v mysli dlouhatánský list toho, co všechno vám chci říct a nevím, s čím začít!
(Varianta B: všechno to zapomenu a když sednu před počítač tak najednou nevím!:))
Ale dnes varianta A, která nejčastěji nastává, když se blíží datum odjezdu nebo musím něco urgentně dělat. :)
Zvláštní - čím víc věcí na práci máte, tím víc se jich objevuje. A naopak, čím míň toho děláte, tím míň se toho k práci objeví.
A platí to nejen o práci, ale i o korespondenci, povinnostech, setkání s kamarády, rezervacích, energii...
Když jsem řeč o energii, byla jsem dneska cvičit a úplně jsem se tam "zničila" (v dobrém slova smyslu, mám problém vylézt do schodů nebo zvednout ruce a to nejhorší mě čeká až zítra, až se to ve svalech pěkně rozleží). Ale paradoxně - přestože jsem se hodinu potila jak kůň a na závěr jsem se jakž takž z té podložky sesbírala - mám teď mnohem víc energie než kdy jindy!
Čím větší výdej, tím větší příjem. Platí to!
Takže kdo si stěžuje na málo energie nebo na únavu: dejte pápá lenosti a šupky cvičit! :)
Ale co jsem to..
Jo, dnes jsem mezi jednou a druhou přeháňkou vyfotila cachi [:kaki:].. podzimno-zimní to ovoce, rostoucí nám tu na stromě. Nojo, bude to khaki (i když já měla vždycky za to, že khaki barva je taková béžovo-žluto-zeleno-hnědá...). Tak nic, člověk se pořád učí nové věci. :)
Cachi - ovoce podzimu |
Sbírají se ještě nezralé, dojdou doma v košíku (babička je obkládá mandarinkami). Není to nic pro diabetiky (ani makrobiotiky, haha:)), poněvadž je tohle ovoce plné cukru (a pak taky vitamínů A, C a K) a má močopudné účinky, ale na druhou stranu prý pročišťuje organismus, takže kdo trpí od jater, tak by je měl jíst. Nejlíp zasyrova. Aspoň to říkají.
I když na játra je nejlepší nalačno vypitá teplá voda s citrónem. :)
Strom plný ještě nezralých khaki |
Přítelova maminka se v časopise dočetla, že na játra je dobrá kurkuma. I hned ji zakoupila. Dvakrát ji ozkoušela a kurkuma letěla do koše, protože prý není vůbec dobrá.
Cože? Kurkuma že není dobrá?!? (Ptám se já.)
No jo, posypala si s ní čerstvě uvařené těstoviny a nedalo se to jíst, a tak ji zkusila vypít rozpuštěnou ve vodě (a zcela překvapivě se to nedalo pít).
Pointa: Lepší nevědět než se informovat polovičatě.
Stačilo se mě zeptat (a kurkumy mám doma pytel, takže i tu bych jí dala). Ale to ne. Ani dodatečně! Hrdost je děsná vlastnost, řeknu vám. A přitom i oni mají přísloví "Chiedere non costa nulla" (Za zeptání nic nedáš).Ale co už, tak si můžu aspoň představit ten výraz, když do sebe soukala špagety obalené ve žlutém prášku namísto parmezánu - ééé! ;)
úterý 9. listopadu 2010
Inspirační výtvarno
Můžete si to vyložit jako výtvarnou inspiraci či jako inspiraci a výtvarno.. Nebo prostě jak chcete. :)
Tuhle jsem poránu pocítila takové ale neskutečné nutkání malovat. No a nedalo se tomu odolat, vše ostatní prostě muselo počkat. :)
Zalezla jsem si zpět do postele s pastelkama a do hodinky byl obrázek na světě. A myslím, že by bylo škoda nechat ho jen v mém skicáku. :)
Jako druhou inspiraci přidávám odkaz na Tvůj život, což je česká firma, na kterou jsem narazila čirou náhodou (no dobře, já vím, že náhody neexistují). Je to o práci na sobě samém; stanovení vlastních cílů; uvědomění, čeho chceme v životě dosáhnout...
Vše pozitivně a hodně motivačně laděno.
Stylově vcelku podobné myšlenkové linii amerického guru osobnostního rozvoje (s výborným příjmením - jmenuje se Steve Pavlina ;)) s tím rozdílem, že tuhle je to česky (i když gramatika by zasloužila větší pozornost, ale koneckonců nějaká ta chybka asi na zasetí myšlenky vliv mít nebude, to jen já jsem češtinou postižená a na pravopis háklivá:)).
Já se momentálně těším na další pokračování sekce O finanční svobodě. A víc už ani muk.
Jo, vlastně ještě poslední muk:
Tuhle jsem poránu pocítila takové ale neskutečné nutkání malovat. No a nedalo se tomu odolat, vše ostatní prostě muselo počkat. :)
Zalezla jsem si zpět do postele s pastelkama a do hodinky byl obrázek na světě. A myslím, že by bylo škoda nechat ho jen v mém skicáku. :)
Ranní bezejmenný |
Vše pozitivně a hodně motivačně laděno.
Stylově vcelku podobné myšlenkové linii amerického guru osobnostního rozvoje (s výborným příjmením - jmenuje se Steve Pavlina ;)) s tím rozdílem, že tuhle je to česky (i když gramatika by zasloužila větší pozornost, ale koneckonců nějaká ta chybka asi na zasetí myšlenky vliv mít nebude, to jen já jsem češtinou postižená a na pravopis háklivá:)).
Já se momentálně těším na další pokračování sekce O finanční svobodě. A víc už ani muk.
Jo, vlastně ještě poslední muk:
Prý nám to, co nás irituje na ostatních, nastavuje zrcadlo a ukazuje nám, že takoví jsme i my.
...
Tak se omlouvám všem, kterým jsem ještě neodpověděla (nebo odpověděla s velkým zpožděním) na e-maily a další typy zpráv.
O svém nešvaru "odkládat činy na později" vím a pracuju na jeho odstranění!
Howgh! :)
neděle 7. listopadu 2010
Experiment s rýží
aneb pokus, zda jde kulatozrnná rýže uvařit tak, aby byla sypká.
A proč?
Protože mi zvědavost nedá to nevyzkoušet. :)
Ale z mojí hlavy to není, chytla jsem se Neonovy polemiky nad faktem, že "česká" kulatozrná rýže se nedá udělat sypká - je to její vlastnost nebo důkaz nízké kvality?
A protože tě, Neone, zajímalo, jak je to v zahraničí, tak tady jeden experiment z Itálie.
V Itálii (jako i jinde) lze koupit rýži, co se zpracování týče:
Ale uchytává se i tady spíš evropské dělení (převzato z webu o italské rýži):
Ty uvedené doby varu odpovídají bílé rýži, u pololoupaných či dokonce celozrnných budou samozřejmě vyšší.
Dost teorie, pojďme na praxi!
P.S.: Jestli jste z toho všeho dělení zmatení, tak žádné strachy, na krabicích bývá vždy uvedeno, k jakému účelu má být ta která rýže ideálně použita a jak dlouho ji vařit. :)
Hypotéza, co se budu snažit potvrdit či vyvrátit:
Mám tu pololoupanou kulatozrnnou Balilu (tu "polévkovou", jak píšou na krabici).
Vařeno bude v poměru 1 : 1,5 (rýže : voda). Doba varu 18 minut.
Řasu Kombu jsem nepřidala, protože ta (dle mé zkušenosti) lepivost decentně zvyšuje. Vařeno v keramickém kastrůlku.
V deváté minutě rýže (bez míchání) absorbovala přebytečnou vodu.
V šestnácté minutě se začala přilepovat ke dnu. Míchám. Konzistence lepivá.
Úderem osmnácté minuty ochutnávám. Střed zrníček mi připadá ještě trochu tvrdý, kolem spousta lepkavé hmoty. :)
Konec experimentu.
Jelikož to bude můj oběd, přidávám půl hrníčku horké vody (do poměru 1:2, jak bych to vařila nebýt pokusu) a nechávám ještě chviličku dojít.
Post-výsledek: kašovitá konzistence, lepkavá. Mně to chutná. :)
Ale když už jsem tu, tak rizoto z tohoto druhu rýže je takové až nerizotové... Příteli jsem z jeho polovičky (pokusné) rýže vytvořila makrelový kopeček - na pánvi s pár kapkami oleje ohřát a rozetřít filet z makrely (přebytek z předešlého večera, připraveno na páře), důsledně vybrat kůstky a pak přimíchat onu lepkavou rýžovou hmotu.
Krásně se z toho tvaruje!
Měl to "take away" a spokojenost. Jen mi tvrdil, že to nemůže být z rýže! ;) Holt rýže tisíce a jedné podoby...
A proč?
Protože mi zvědavost nedá to nevyzkoušet. :)
Ale z mojí hlavy to není, chytla jsem se Neonovy polemiky nad faktem, že "česká" kulatozrná rýže se nedá udělat sypká - je to její vlastnost nebo důkaz nízké kvality?
A protože tě, Neone, zajímalo, jak je to v zahraničí, tak tady jeden experiment z Itálie.
Trocha teorie
V Itálii (jako i jinde) lze koupit rýži, co se zpracování týče:
- bílou loupanou (bianco) - všude
- pololoupanou (semi-integrale / semi-lavorato) - většinou ve zdravých výživách
- celozrnnou (integrale) - ZV i supermarkety, i když třeba jen jeden druh.
- parboiled - všude; těší se u Italů velké oblibě poněvadž se nerozvařuje a zároveň je rychlá na přípravu
- Původní či obecná, (originario / comune). Má malá a krátká zrníčka, adekvátní k přípravě polévek (a sladkostí). Balila
- Polojemná (semifino). Pro ni jsou charakteristická kulatá středně velká rýžová zrnka, nerozvařuje se jako ta obecná a používá se hlavně k přípravě polévek, kroket, rizot, nákypů,... Např. Arborio, Vialone Nano.
- Jemná (fino). Je specifická delšími a zašpičatělými zrníčky, vařením nepouští moc škrobu, vhodná na rizota a rýžové "saláty" nastudeno (insalata di riso). Třeba Baldo, Gladio.
- Extra jemná (superfino) Charakterizují ji dlouhá a velká zrna, která se nerozvařují. Tento druh je vhodný k rizotům, salátům, nákypům. Sem např. Basmati či Thai.
Že by italské rýžové pole? :) |
- TONDO - kulatozrnná (velikost zrna do 5,2 mm), doba varu 12-13 minut (odpovídá sk. č. 1)
- MEDIO - středně velká zrna (5,2 - 6 mm), doba varu 13-15 minut (sk. č. 2)
- LUNGO A - dlouhozrnná se zaoblenými zrnky (větší jak 6 mm), doba varu 14-16 a více minut. (sk. č. 3)
- LUNGO B - dlouhozrnná se zašpičatělými zrnky (delší jak 6 mm) (sk. č. 4)
Ty uvedené doby varu odpovídají bílé rýži, u pololoupaných či dokonce celozrnných budou samozřejmě vyšší.
Dost teorie, pojďme na praxi!
P.S.: Jestli jste z toho všeho dělení zmatení, tak žádné strachy, na krabicích bývá vždy uvedeno, k jakému účelu má být ta která rýže ideálně použita a jak dlouho ji vařit. :)
Praktická část
Hypotéza, co se budu snažit potvrdit či vyvrátit:
Kulatozrnná rýže nelze uvařit tak, aby byla sypká, protože lepivost je její přirozená vlastnost.
Mám tu pololoupanou kulatozrnnou Balilu (tu "polévkovou", jak píšou na krabici).
Vařeno bude v poměru 1 : 1,5 (rýže : voda). Doba varu 18 minut.
Řasu Kombu jsem nepřidala, protože ta (dle mé zkušenosti) lepivost decentně zvyšuje. Vařeno v keramickém kastrůlku.
V suchém stavu |
9. minuta |
16. minuta |
Konec experimentu.
Výsledná konzistence |
Post-výsledek: kašovitá konzistence, lepkavá. Mně to chutná. :)
Oběěěěěěd! |
Hypotéza potvrzena.
Kulatozrnná rýže se mi na sypko uvařit nepodařila.
Píšou-li, že je to na polévku, tak je nejlepší použít ji na polévku. Taková dýňová s touhle rýží je prostě eňo ňuňo, hustá, zahřívací... Hmmmm, jdu vařit! ;)Ale když už jsem tu, tak rizoto z tohoto druhu rýže je takové až nerizotové... Příteli jsem z jeho polovičky (pokusné) rýže vytvořila makrelový kopeček - na pánvi s pár kapkami oleje ohřát a rozetřít filet z makrely (přebytek z předešlého večera, připraveno na páře), důsledně vybrat kůstky a pak přimíchat onu lepkavou rýžovou hmotu.
Krásně se z toho tvaruje!
Makrelový kopeček, "krabičková" cestovní verze :) |
pátek 5. listopadu 2010
Krokety nazdravo - nafazolovo! ;)
Juhůůů, tak mě tu zase máte se zbrusu novým receptem!
Ty nejlepší stejně vždycky vznikají tak nějak spontánně. A nemyslete si, že se vždy zadaří napoprvé, chce to trošku experimentace...
Tak například příběh fazolových kroket, který vám budu dneska povídat, začal tím, že jsem měla v ledničce hrnek uvařených bílých fazolí (faggioli bianchi [:fa_džóli bianki:]).
V předchozích dnech už jsem vyčerpala klasiky typu fazolová polévka či fazolová salsa na těstoviny a před večeří jsem dumala, jak s nimi naložit.
Inu napadlo mě udělat fazolové placičky.
Žel se ukázalo, že na placičky není konzistence vyrobené fazolové směsi úplně nejvhodnější - zkrátka se tak nějak na pánvi ta první várka rozpadla. :-/
I přehodnotila jsem původní záměr a po dlouhé době jsem zkusila zase něco fritovat - a odměnou mi byly vynikající křupavučké fazolové krokety, nad kterými se olizoval i C. a prohlásil, že je musím dělat častěji. :)
S potěšením (samozřejmě myslím na svá i jeho játra, takže až zas tak často to nebude:)) a chcete-li vyzkoušet, tady je recept:
Všechny přísady (až na obalovadlo a olej na smažení) zamícháme vidličkou dohromady tak, aby vznikla jemně lepivá, ne úplně tekutá směs.
Necháme chvíli odpočinout (zatím můžeme vařit třeba zeleninu a rýži, ať máme kompletní makrobiotickou večeři:)). Vločky a kukuřičná mouka přebytečnou vlhkost nasají, takže před samotným smažením budeme mít fazolovou směs spíše tužší konzistence.
Lžičkou jí trochu nabereme, dlaněmi vytvoříme souměrnou kuličku přiměřené velikosti (odhaduju tak 2 cm v průměru?) a obalíme ve strouhance.
A zatímco kuličkujeme, v úzkém a vyšším kastrolku (já mám takový plecháček Inox 18-10 s jedním ouškem) rozehřejeme olej na smažení - doporučuju naplnit aspoň do půlky.
Zkouška teploty: šup tam s pár drobky obalovadla!
Když zapění, je nejvyšší čas vkládat!
Kuličku pěkně usadit na dřevěnou lžičku a pomalu ji ponořit do oleje. A honem opakovat s druhou a třetí... Mně se do něj vlezly tři. Smažit naprudko a nesahat, neotáčet. Nechat dokud nezezlátnou - pocitově bych řekla tak dvě minuty, tři.. Ale přiznám se, že jsem to neměřila. :)
Vytahovat opatrně, opět dřevěnou lžičkou, nechat okapat a přebytečný olej vsákne ubrousek, na který krokety před konzumací položíte.
A nespalte si jazýček, jak budete zvědaví honem rychle ochutnávat. (...Bolí to! ;))
Dobrou chuť!
Ty nejlepší stejně vždycky vznikají tak nějak spontánně. A nemyslete si, že se vždy zadaří napoprvé, chce to trošku experimentace...
Tak například příběh fazolových kroket, který vám budu dneska povídat, začal tím, že jsem měla v ledničce hrnek uvařených bílých fazolí (faggioli bianchi [:fa_džóli bianki:]).
V předchozích dnech už jsem vyčerpala klasiky typu fazolová polévka či fazolová salsa na těstoviny a před večeří jsem dumala, jak s nimi naložit.
Inu napadlo mě udělat fazolové placičky.
Žel se ukázalo, že na placičky není konzistence vyrobené fazolové směsi úplně nejvhodnější - zkrátka se tak nějak na pánvi ta první várka rozpadla. :-/
I přehodnotila jsem původní záměr a po dlouhé době jsem zkusila zase něco fritovat - a odměnou mi byly vynikající křupavučké fazolové krokety, nad kterými se olizoval i C. a prohlásil, že je musím dělat častěji. :)
Tak takhle vypadá rozpůlená fazolová kroketa. |
Fazolové kroketky
(Kroketky na fazolovo i nafazolovo)
Ingredience:
- hrnek uvařených bílých fazolí
- ovesné vločky (přiměřeně)
- kukuřičná mouka (hrubá)
- lněné semínko
- sójová omáčka
- trošku domácí vegety (nebo tam aspoň strouhněte něco kořenové zeleniny + osolte)
- trošku vody
- majoránka sušená (hóóódně)
- pár kapek olivového oleje (možno vynechat)
- stroužek česneku - jen při obědové variantě (do 14h.)! Já nedala, poněvadž večer se česnek nemá (a mám ozkoušeno, že ho nestrávím), ale hodil by se tam.
- obalovadlo - něco jako kukuřičná strouhanka (mais tostato) či jiné
- olej na smažení (měla jsem kukuřičný, ale už padl.. leč o tom zase jindy:))
Postup:
Všechny přísady (až na obalovadlo a olej na smažení) zamícháme vidličkou dohromady tak, aby vznikla jemně lepivá, ne úplně tekutá směs.
Necháme chvíli odpočinout (zatím můžeme vařit třeba zeleninu a rýži, ať máme kompletní makrobiotickou večeři:)). Vločky a kukuřičná mouka přebytečnou vlhkost nasají, takže před samotným smažením budeme mít fazolovou směs spíše tužší konzistence.
Lžičkou jí trochu nabereme, dlaněmi vytvoříme souměrnou kuličku přiměřené velikosti (odhaduju tak 2 cm v průměru?) a obalíme ve strouhance.
A zatímco kuličkujeme, v úzkém a vyšším kastrolku (já mám takový plecháček Inox 18-10 s jedním ouškem) rozehřejeme olej na smažení - doporučuju naplnit aspoň do půlky.
Zkouška teploty: šup tam s pár drobky obalovadla!
Když zapění, je nejvyšší čas vkládat!
Kuličku pěkně usadit na dřevěnou lžičku a pomalu ji ponořit do oleje. A honem opakovat s druhou a třetí... Mně se do něj vlezly tři. Smažit naprudko a nesahat, neotáčet. Nechat dokud nezezlátnou - pocitově bych řekla tak dvě minuty, tři.. Ale přiznám se, že jsem to neměřila. :)
Domácí fazolové kroketky - co je malé, to je milé, i když to není dokonalé. :) |
A nespalte si jazýček, jak budete zvědaví honem rychle ochutnávat. (...Bolí to! ;))
Dobrou chuť!
čtvrtek 4. listopadu 2010
Zastavení u konce života
Musím uvést na pravou míru několik málo nepřesností, co jsem napsala v předchozím příspěvku o italských hřbitovech a slavení Dušiček.
Proč dnes?
Protože jsme konečně zavítali na hřbitov (cimitero [:čimitéro:]; a to rovnou na dva, jak na ten soukromý - s katolickou církví spojený, tak na městský) a byla jsem na místě obeznámena s pár zajímavými fakty (a omrkla jsem si i na vlastní kukadla).
Čeho se ty opravy týkají?
"(...) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy po roce naběhly a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a nachystaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají"
Tak především ta procházka je pozvolná, ale hřbitovy tu rozhodně nejsou tak rozlehlé jako u nás. Takže procházet se není moc kde, navíc kdyby ke každé desáté náhrobní desce přišel jen jeden člověk, ani se do toho prostoru nevlezou.
Ten soukromý hřbitov je velký všehovšudy jako větší kostel, obehnaný vysokou zdí (že to zvenčí opravdu jako kostel vypadá).
Jo, a za zmínku stojí i umístění - v centru města!
Opucování a upravení ve většině případů znamená setření prachu a špíny, která se během roku mohla usadit na parapítku před mramorovou deskou (někdy až destičkou), nesoucí jméno nebožtíka a jeho data narození a úmrtí.
Pokud byli zesnulí z praktikující věřící rodiny, tak se vyleští i soška panny Marie (jedná-li se o ženu) nebo Ježíše Krista (v mužském případě), pokud ne, tak se jen vyčistí lampička (tu mají téměř všichni) a do ní se zašroubuje nová žárovečka (kdepak svíčky, to je překonané!).
Květiny jsou často k vidění umělé, ale zrovna teď, pár dní po Dušičkách, se hřbitovy nesla omamná vůně čerstvých lilií..
Tak.
A když jsem to všechno tak krásně sepsala, s nadhledem, ve vtipno-kritickém duchu (řekla bych), tak se vrátila nonna s mammou (z přítelovy strany) od doktorky. Nějak babičce nebylo poslední dobou dobře, zánět močáku, bolest v břiše...
No, a ultrazvuk ukázal šest kamenů v játrech (největší jako slepičí vejce) a velké neidentifikovatelné cosi na slinivce. Budou další vyšetření, ale dlouho už tu mezi námi asi nebude. A tahlencta jednoduchá pravda, jak to jinak říct, mě prostě rozbrečela.
A tak tu teď bulím jak malá holka.
No jo, já vím, že už na to má léta (84), že si svůj život prožila, že si za to může sama, poněvadž s tím, co jí a jak vůbec nepije, se daleko nedostane, že smrt je přirozenou součástí života stejně jako narození, že něco končí a něco jiného začíná, že...
Ale stejně, když se to dotkne někoho blízkého a vy si uvědomíte, že za chvíli tu nebude, že už si s tou osobou nikdy nepopovídáte, nezasmějete se společně, nedá vám dobrou radu, nepovypráví vám, jak to bylo za jejího dětství a mládí..
Zkrátka že po ní zbyde jen vzpomínka a lesklá destička na hřbitově..
Stejně si myslím, že mrtví žijí víc v nás a v našich vzpomínkách než tam, kde leží jejich tělesné schránky, co se stejně časem v prach promění.
A tímto končím pozastavení se nad sklonkem života.
Smutek patří k životu stejně jako radost.
Navíc je podzim, čas melancholie...
Žádné odplevelování, hrobka na dlažbě, jen umístit květináč... |
Protože jsme konečně zavítali na hřbitov (cimitero [:čimitéro:]; a to rovnou na dva, jak na ten soukromý - s katolickou církví spojený, tak na městský) a byla jsem na místě obeznámena s pár zajímavými fakty (a omrkla jsem si i na vlastní kukadla).
Čeho se ty opravy týkají?
"(...) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy po roce naběhly a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a nachystaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají"
&
"Pak se zapálí svíčka na hrobce (...)"Tak především ta procházka je pozvolná, ale hřbitovy tu rozhodně nejsou tak rozlehlé jako u nás. Takže procházet se není moc kde, navíc kdyby ke každé desáté náhrobní desce přišel jen jeden člověk, ani se do toho prostoru nevlezou.
Ten soukromý hřbitov je velký všehovšudy jako větší kostel, obehnaný vysokou zdí (že to zvenčí opravdu jako kostel vypadá).
Jo, a za zmínku stojí i umístění - v centru města!
Pohled na celou jednu čtvrtinu hřbitova (!) |
Pokud byli zesnulí z praktikující věřící rodiny, tak se vyleští i soška panny Marie (jedná-li se o ženu) nebo Ježíše Krista (v mužském případě), pokud ne, tak se jen vyčistí lampička (tu mají téměř všichni) a do ní se zašroubuje nová žárovečka (kdepak svíčky, to je překonané!).
Svíčky už nefrčí, vivat žárovky! |
Tak.
A když jsem to všechno tak krásně sepsala, s nadhledem, ve vtipno-kritickém duchu (řekla bych), tak se vrátila nonna s mammou (z přítelovy strany) od doktorky. Nějak babičce nebylo poslední dobou dobře, zánět močáku, bolest v břiše...
No, a ultrazvuk ukázal šest kamenů v játrech (největší jako slepičí vejce) a velké neidentifikovatelné cosi na slinivce. Budou další vyšetření, ale dlouho už tu mezi námi asi nebude. A tahlencta jednoduchá pravda, jak to jinak říct, mě prostě rozbrečela.
A tak tu teď bulím jak malá holka.
No jo, já vím, že už na to má léta (84), že si svůj život prožila, že si za to může sama, poněvadž s tím, co jí a jak vůbec nepije, se daleko nedostane, že smrt je přirozenou součástí života stejně jako narození, že něco končí a něco jiného začíná, že...
Ale stejně, když se to dotkne někoho blízkého a vy si uvědomíte, že za chvíli tu nebude, že už si s tou osobou nikdy nepopovídáte, nezasmějete se společně, nedá vám dobrou radu, nepovypráví vám, jak to bylo za jejího dětství a mládí..
Zkrátka že po ní zbyde jen vzpomínka a lesklá destička na hřbitově..
Předplaceno, ale zatím neobsazeno... ještě ne. |
Tak pak na ty místa odpočinku hned koukáte jinak.
Já ne, že bych k nim neměla úctu (jak by se mohlo zdát), jen nesnáším to pokrytectví načančávat hrobky, protože jinak by mě OSTATNÍ pomluvili. Co je ostatním do toho, tohle je osobní!Stejně si myslím, že mrtví žijí víc v nás a v našich vzpomínkách než tam, kde leží jejich tělesné schránky, co se stejně časem v prach promění.
A tímto končím pozastavení se nad sklonkem života.
Smutek patří k životu stejně jako radost.
Navíc je podzim, čas melancholie...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)