Seitan na svíčkovo-gulášový způsob

Výroba seitanu je jednoduchá a výsledek je vynikající za minimálních nákladů.

Seitan je pšeničné maso.
Pro ty, kteří ho snad nikdy neviděli / nechutnali / neslyšeli o něm - jedná se o pšeničný lepek (takže nic pro celiaky) uvařený ve speciální polévce ze sójové omáčky, zázvoru, řasy Kombu a zeleniny. Konzistencí připomíná sójové maso, ale typickou "sójovou" chuť i aroma byste u seitanu hledali marně.

No, já doma neměla zázvor a na Kombu jsem zapomněla, ale seitan se mi povedl na jedničku, a tak tu je návod, jak na něj...
Množství odpovídá dvěma obědům pro dvě osoby, případně jednomu obědu pro čtyři lidi.

Vypracujte rukama husté těsto z půl kila pšeničné mouky nulky ("0") a čtvrt litru vody .. prostě poměr by měl být 2:1 ve prospěch mouky.
Když to nepůjde, decentně přilijte vody, zas tak nic se nestane.
Těsto zalijte v míse studenou vodou a nechte hodinu odležet.

Poté začněte s vymýváním - těsto jemně prohněťte v té vodě, kde se máčelo a pak je mačkejte, ždímejte, tahejte, mněte, bořte do něj prsty.. prostě co vás napadne a co je vám příjemné. ;)

Když voda dosáhne hustoty i barvy smetany, slijte (ne do dřezu! Právě jste si vyrobili domácí obilný škrob, funguje jako vynikající zahušťovadlo omáček, polévek, pudinků..  ) a to, co zbylo z vašeho těsta zalijte vodou novou, tentokráte teplou.
Proces žmoulací a vypírací opakujte celkem čtyřikrát, poslední voda bude studená a čistá.

Z půlkilové pšeničné hroudy vám zbude takový tužší bochánek "masovo-vláknité" nažloutlé konzistence.
Ten pak nakrájejte, jak si přejete - kousky, nudličky, plátky, cucky nebo nechte jako knedlíky, podle toho, co dále zamýšlíte.

Následně vhoďte do velkého množství vařící polévky.
Proč zvýrazňuju tato tři slova?

Protože jak nebude vařící, tak se vám plátky zase rychle spojí a když jí bude málo, tak vám nebude stačit hrnec. Ehm, ano, vlastní zkušenost: nakrájím na plátky a než odklopím pokličku je z toho zase jedna velká lepková hrouda. Znovu nakrájím a vhodím do minikastrólku a za chvíli úplné hrnečku vař! Jen tak tak jsem to stihla přelít do většího!

Polévka v mém provedení byla následujícího složení:

• voda
• sójová omáčka Ohido Shoyu
• mrkev
• bulvový celer
• rozpůlená cibule
• půlka červené řepy (hlavně pro barvu)
• troška soli,
• kmín
• nové koření
• olivový olej

A vařit, vařit vařit..
Já vařila půlhodinu, pak jsme museli odjet za odpoledním programem, a tak jsem to v tom nechala na plotně pomalu zchládnout.


A máte seitan hotov! Gratuluju!

Dál s ním nakládejte jako s masem či jakkoli jinak, jak se vám zlíbí.
Já zvolila variantu "gulášovo - svíčková omáčka":

Druhý den jsem vše lehce přihřála, vytáhla půlku seitanových plátků, zalila je vývarem a uschovala v ledničce (to jsou ty chybějící dvě osoby do čtyř).

Zeleninu s vývarem včetně koření jsem rozmixovala, vrátila do ní druhou polovinu "masa" a povařila, zahušťujíc omáčku ke konci právě obilným škrobem (pět kávových lžiček hustého škrobu rozmíchat v troše studené vody a za stálého míchání přilít do máčky), co nám zbyl z výroby seitanu.

A tradááá: 

Poobědvali jsme výbornou makrobiotickou gulášo-svíčkovou s vařeným prosem (= jáhly) a listy hlávkového salátu. Mňam!

P.S.: Prý mohla být slanější, ale pro mě dobrý (a navíc jsem tam už vážně nechtěla přidávat víc jangu)...

Zmrzlinový festival ve Florencii

O tomto víkendu, respektive od pátku 28. až do pondělí 31.5., žije Florencie velkou zmrzlinovou událostí, a to FESTIVALEM ZMRZLINY - Firenze Gelato Festival.

A byla jsem tam i já a všechno jsem viděla a zdokumentovala a teď vám o tom povyprávím.
Ne, já jsem zmrzlinu neochutnala, ale to je jiné povídání.
Takže byla tam fůra lidí, jak na vstupenky (což byly ochutnávkové karty - 5 ochutnávek za 4 eura), tak na ochutnávky  se čekalo hodiny a hodiny, a tak jsme se vydali po zmrzlinářstvích na vlastní pěst.

Na náměstí Republiky byl obrovský stan továrny na zmrzlinu s názvem Sammontana - tam to běželo jak na běžícím pásu:

My jsme ale raději zakotvili ve zcela neprůmyslové gelaterii Grom:

V tomto tradičním zmrzlinářství se všichni (s výjimkou mé maličkosti) pořádně zaplácli tou sladkou studenou pochoutkou a zatímco si ji labužnicky vychutnávali...

...já se mohla vesele věnovat profesi paparazzi neboli zuřivého fotografa.

A morale della favola neboli jaké nám z příběhu plyne poučení?
Nejezte zmrzlinu nebo dopadnete třeba jako tahle paní: 

Poněvadž zmrzlina = mléko + cukr + tuk + led + barviva
...a těch kalórií!
Ale chápu, že chuťové buňky jsou někdy prostě "silnější" než my (takové krásné označení pro slabou vůli v češtině máme..), tak aspoň s mírou, jo? ;o)

Jako v udírně..

Tak jsem zase jednou připálila Kukichu (čaj z tříletých čajovníkových větviček, se vaří ve vodě - první nálev minutu, druhý tak tři a třetí minut pět. Já byla u druhého).
Žel má hlava děravá má tendenci zapomínat a tentokrát jsem si zapomněla nařídit budíčka, mého velkého pomocníka, a v momentu, kdy jsem opustila kuchyni, jsem na čaj na plotně zapomněla.

Strávila jsem chvíli na počítači, pak jsem zamkla byt a šla se opalovat, u toho jsem si přečetla zajímavý článeček o původu obilovin a až mi stíkaly čůrky potu po zádech, tak si to lážoplážo nakráčím směr domů.
Po odemknutí vidím kouř tak hustý, že skoro nic nevidím. No, půlminuty mi zabralo, než mi došlo (po kontrole kuchyně), k čemu došlo.  Takže smaltovaný kastrólek, jeden z mých úžasných vánočních darů, můžu odepsat.

Samozřejmě teď voníme jak uzenky a i přes otevřená všechna okna a puštěnou ventilaci se ten odér ne a ne pustit. C. je naštvanej, protože prý furt něco připaluju, zatímco mu se to nikdy nestalo (jak často taky vaří, že) a protože kouř prý mu může zničit mikročip v počítači. No to nevím.. a ani nevím, co na to říct. Skoro se mi chce se vším praštit; říct, že se na to můžu; že teda radš nebudu vařit... Ale to není řešení. A nikam to ani nevede, ach jo. Já fakt netuším, co mám s tou svou hlavou děravou, nic si nepamatující, dělat.

Je libo sépii černou? Mňam!

Opět jsem podlehla své experimentační kulinářské vášni a nechala jsem se navnadit u pultíku s čerstvými rybami na černou variantu Sépie obecné, italsky seppia nera. 
Paní mi ji částečně očistila, takže na mě zbylo jen stažení kůže, umytí a následná úprava. Hračka, řekla mi. Jenže když jsem doma rozbalila balíček a ležela přede mnou černá změt chapadel, trošku jsem zapochybovala.
Naštěstí bezdůvodně, byla to pěkná, dvouhodinová zábava a výsledkem byly vynikající "mořské těstoviny", které mi Cris pochválil a postavil je na první místo pomyslného žebříčku mých kulinářských výtvorů! :)
Takže žádné strachy a vzhůru na sépii!

Čištění, umývání, krájení...

Vezměte si na to rukavice, nezačerníte si tak ruce a bude vám to míň klouzat.

Moje sépie se skládala z pláště, k němu uchycených dvou "křídel" a vespod osmi chapadel, z čehož dvě byla po vytažení extra dlouhá (aspoň metr).

Plus sépiová kost a váček s inkoustem, charakteristickou "ochrannou" to barvou sépie (vypustí do vody a zmate tak nepřítele).  

Z pláště a postranních křídel je třeba stáhnout kůži - jde to poněkud ztuha, ale za odměnu odhalíte krásné bílé maso.

Očištěno?  

Tak a teď se připravte na zázrak - umytím veškerá čerň zmizí a sépie se vám předvede v celé své kráse. Obdivuhodný to tvor!

Já si naplánovala dva chody, plášť jsem odložila do ledničky na další den...

Do olejem vytřené zapékací mísy přijde česnek, petrželka, pak osolit, poprášit kukuřičnou strouhankou a položit na to vše na dva kousky rozkrojený, lehce osolený plášť sépie. 

Zapéct v předem vyhřáté troubě 10-15 minut. 

Maso je takové tužší, ale nemělo by být gumové. 

Chutný druhý chod. 

... a chapadla s křídly pokrájela na jeden- až dvou-centimetrové kousky. Ta metrová chapadla jsem nechala vcelku, zajímalo mě, jak budou vypadat po uvaření...

Recept na Linguine alla Seppia

neboli 

pravé italské "mořské" těstoviny s kousky sépie

Potřebujeme:   
(v pořadí, v jakém vkládáme na keramickou pánev)

• olivový olej
• mladý česnek na čtvrtkolečka
• mořskou sůl
• petrželku najemno
• nakrájené kousky sépie

+ volitelný bonus: čerstvý inkoust z váčku černé sépie

Orestujeme puntíkové přísady a zakryjeme pokličkou (viz obrázek).
Dusíme asitak 10 minut.
Mě osobně překvapilo, kolik vody sépie pustila (z 50% je to voda, a tak se není čemu divit; kousky se zmenšily až na polovičku a lehce zrůžověly až zfialověly (některé)).
Z dlouhých chapadel zbyla jen patnácticentimetrová chapadýlka! :)

Po 10 (12 maximálně, jinak maso zgumoví!) minutách odklopíme pokličku, proděravíme inkoustový váček a vlijeme do směsi inkoust.

Tady se pozná, jak čerstvou jste sépii koupili. 

Je-li inkoust tekutý a barví-li na černo, byla velmi čerstvá. Je-li naopak hustý a hrudkovitý (tak, jak byl ten můj) a místo zabarvení do černa se spíš srazí v černé minihroudečky, zas tak čerstvá nebyla. Každopádně i černé minihroudečky jsou delikateska!

Holt, i Toskánsko má své nevýhody - třeba vzdálené moře. 
 

Souběžně si v dalším hrnci uvaříme těstoviny (do osolené vroucí vody; my měli Linguine čili Jazýčky, jsou to takové široké zploštělé špagety.. pro vyniknutí chuti sépie jsem zvolila necelozrnnou variantu), zcedíme je a ihned vložíme na pánev k podušené sépiové směsi.
Vypneme oheň a důkladně promícháme.
Servírujeme horké!

Přeju dobré chutnání!
A kdybyste neměli odvahu, přijeďte do Itálie, pozvu vás k sobě na oběd! ;)

A navíc mi zůstala relikvie - sépiová kost!

Krásně voní mořem... a ještě nevím, co z ní vyrobím, ale něco určitě!

A to je pro dnes z Itálie vše.

Sama sebe - sobě samé.. čtu.

Narazila jsem na krásný příspěvek na blogu Ariad (anglicky), takový k zamyšlení. 

Je to jen pár frází, ale člověk si uvědomí, že vlastně nevědomky plýtvá v životě spoustou energie na blbiny místo aby se zaměřil na podstatné věci jako sám sebe a ... sebe sama, třeba. :) 

Pak jsem se pustila do čtení další zajímavé knihy: 
Nová Země od Eckharta Tolleho. 

Teda upřímně - sama o sobě bych po ní v knihkupectví nesáhla, ale v podstatě mi ji doporučila kinezioložka, co jsem s ní měla sezení. A jelikož každá rada, co padne naprázdno je jako nesebraná rukavice, koupila jsem si ji. A asi to byla dobrá volba. 

Hrozně mě totiž ta knížka irituje! 
Což znamená, že se trefuje přesně do černého, že přesně na tomhle asi potřebuju pracovat. 

Ano, jsou v ní zajímavé myšlenky (jsem zatím na straně 20..), i když začít ji číst se musím spíš nutit. Jak ji otevřu, tak se mi zase nechce přestat ačkoliv "nenáročnou četbou" bych ji teda rozhodně nenazvala. 

Prostě z toho mám takové rozporuplné pocity. Je to jako sen a realita a reálně se mi nechce věřit, že je možno žít svůj sen.. Ale to už se pohybuju v polemické sféře, takže šupkydupky zpět na zem. 

Barevně jsem dokončila své rozpracované nástěnné čínské dílko. 

Ani nevím proč, ale tentokráte jsem okamžitě sáhla po fialové barvě.

Na závěr přeláknuto Fixativem a zdobí nám to knihovnu z postelo-gaučové strany.

Juch!  

A když už jsme u té kreativity a kreslení / malování: 

Objevila jsem výtečnou stránku Posemaniacs s muži i ženami (rozdíl je pouze v anatomii těla, vnější obal těla - kůže- jim chybí, a tak lze snadněji zachytit tvar svalstva) ve všech možných různých pozicích. 

Prostě ideální pomocník na skicy lidské postavy. 

Plus v jedné sekci je i 3D ruka (případně mužské torzo) - můžete si je natočit, přiblížit, oddálit, převrátit a spoustu dalšího jak je libo a pak už jen malovat, dokud vás to nepřestane bavit. 
Mám ten pocit, že bez počítače už si ani pořádně ruku nenamalujete, hehe. :)

Vydařený piknik v parku

Tak jsme dnes obědvali  parku, uvařila jsem nám špaldové vrtule s artyčoky a dobromyslovo-rozmarýnovou omáčkou z tofu a k tomu něco blanšírované zeleniny (cuketa, mrkev, řapíkatý celer).
Nejedli jsme samozřejmě sami, ale vzali jsme s sebou kamarády Skoty i s jejich dvouletým klučinou, co tu teď u nás v B&B jsou, a v parku jsme měli scuka s dalšími přáteli i novými lidmi, prostě každý přivedl někoho a nakonec z toho byla banda čítající 17 lidí!
Měli jsme problém vlézt se ke dvoum stolům.

A jídla bylo vskutku požehnaně, Ebo nejenže přivedl čtyři Japonky, jednoho Brazilce a jednu Iráčanku, ale taky navařil asitak kotel jeho slavného SUSHATZU [:sušacu:], což je prý složenina slov SUSHI a PAZZO.. no něco jako bláznivé sushi.
Kdybych nevěděla, že se rýže na sushi vaří v cukru a octu z bílého vína a nepřidává se do ní i Vernaccia (odrůda bílého vína) a smažené vejce, asi by mi i šmakovalo víc..
Každopádně špatné to nebylo, především mě nadchl salmone affumicato (uzený losos), vejce jsem vybrala a jinak jsem se naládovala svou mňamkou (kterou kromě mě, Crise a našich dvou Skotů neochutnal nikdo, ale to už mě nepřekvapuje).
Jinak byla spousta sýra, prosciutta (sladkého i slaného), salámů, chleba a salát, studené rizoto s majonézou, lasagne atd. No jídla jak pro regiment. Tady je nás jen polovička...

No ještě jsme se ani pořádně nedostali k závěru (jako třeba do mne by se ještě něco vlezlo :)) a začalo pršet.
Ehm, spíš lít. Vyklubala se z toho bouřka jak vyšitá. Ještěže jsme prozřetelně vzali pléd, který jsem sice původně zamýšlela na sednutí na zem, ale posloužil dobře i jako protidešťová celta. (Tedy až do chvíle, kdy prosákl a začal kapat... )
Někteří z nás byli pod plédem, jiní se tísnili kolem lesa s plastikovými talíři na hlavě ve snaze uchránit se před deštěm:

Když hladina vody ve zbytcích jídla dosáhla úctyhodných dvou centimetrů a nebe se nezdálo, že by se jen tak chtělo umoudřit, rozhodli jsme se pro strategický ústup. 

Za vydatného deště jsem sebrala našich pár věcí a jakožto samostatná jednotka (byla tu i organizovaná skupina "želva" pod plédovým krunýřem) vyrazila na kilometrovou cestu směr auto. Po pár metrech se mi doslova roztrhly rozmočené papírové kabelky a nechtěně tak pokryly cestu těstovinami... Bylo to děsně k smíchu, a nejen mně! :)

Samozřejmě jsem si taky bosky a zvysoka dlampla do každé kaluže, co jsem potkala.. Prostě nezapomenutelné odpoledne! 

 

Když jsme dorazili k autu, slunce zase svítilo a obloha se tvářila jakože nic, ona muzikant. 

Nalodili jsme se, bahno až za ušima a tradáááá domů. 

Jo, a krásně se mi z toho deště zkudrnatěly vlasy, asi bych měla zmokat častěji! ;)

Pozitivní myšlení (Louise L. Hay)

Jenom pár řádků k Louise L. Hay, téhle úžasné paní, která se přenesla přes krušné dětství a složité dospívání do nádherné a úspěšné přítomnosti díky práci na sobě sama, konkrétně na své mysli a svých zažitých mentálních návycích. Dokonce si tak i vyléčila rakovinu!

Naše myšlenky prostě utváří nejen nás, ale i situace a události, do kterých se dostáváme. Takže chceme-li na sobě nebo na svém životě něco změnit, musíme začít od způsobu myšlení.
Doporučuju některou z jejích k knih (stejně po ní sáhnou jen ti na stejné vlně; jak říká ona sama: "Je-li žák připraven, učitel se objeví.") anebo máte-li chvíli, přečtěte si rozhovor s ní (v angličtině).

Úplně mě fascinuje, jak je pravda jednoduchá a prostá.
Myslím teď výhradně pozitivně!
Ovšem nemyslete si, že to přijde jen tak, je to pořádná práce!:)
Tak například ve čtvrtek jsem měla jeden z mých "down" dnů, jak tomu říkám, prostě nálada pod psa bez zjevného důvodu. Rozhodně se mi nechtělo večer (rozuměj v půl jedenácté) jet na jakési oficiální setkání plné planých plků o dechovce, televizi a kdovíčem ještě kdesi v kšá s vyhlídkou návratu ne dříve než kolem jedné hodiny v noci... Ale v autě jsem nasadila úsměv (znáte ten pocit vynuceného úsměvu.. uf, to je fuška!) a mermomocí si ho celých dvacet minut držela.. a nakonec jsem se přistihla, že se do něj vlastně ani nenutím, tak nějak mi na tváři zůstal sám.

Večer se vydařil, pěkně jsme si pokecaly s Paolou o všem možném (zatímco muži měli pánskou chvíli v kuřácké místnosti), viděla jsem na vlastní oči 400 lidí trsat na ballo liscio (tradiční hudba, něco mezi naší dechovkou a moderní skupinou naživo), objevila jsem, že Italové tančí mazurku úplně jinak než Češi, zažila jsem italskou situaci "není-li možno vstoupit hlavním vchodem a hlídají-li nás ostřížím okem tři vyhazovači, fingujme odchod a vlezme suverénně zadními dveřmi" .. měli jste vidět ten pohled vyhazovačů, když nás potkali asi po půl hodině uvnitř, checht!.. a vůbec: z toho, na co jsem se netěšila, se vyklubal pěkný program a o půlnoci jsme byli doma jak na koni.

Takže mysleme jen pozitivně, nemůžeme tím než získat! 

Já, kadeřnice profesionálka!

Hrozně mě baví stříhat vlasy.
A přítel mi to na sobě dovolí (možná i proto, že se mi nelíbí, jak ho stříhá místní holič). Ale vždycky se u mě projevala taková ta moje "zdrženlivost", pochyby nebo prostě nerozhodnost, neschopnost udělat rázný krok.. a tak spíš než stříhání by se dalo mluvit o "ošmikávání", decentním až neznatelném zkracování.. Zvažování každého milimetříku a výsledná nespokojenost ("Mohlo to být lepší").

No ale jak jsem teď nabrala správný směr a páru do života a rozhodla jsem se, že štěstí leží v mých rukou a záleží jen na mně, jak s ním naložím, tak se to projevilo mimojiné i rozhodností a odvahou..
Asi už víte, kam mířím.
Jak jsem byla tak rozjetá, nadšená a celá nabitá energií, tak jsem C. vzala pěkně zkrátka. A to doslova. ;)


Mně to nějak nepřipadalo, naopak se mi to docela i líbilo (že bych si začínala libovat ve změnách?), ale jak bylo dílo dokonáno a on stanul před zrcadlem, vyšlo z něj jen překvapeno-zdrcené "cazzo, cosi corti?" (v překladu asi "zatraceně, tak krátký?").. ups!

A tak jsem se dozvěděla, že se mému příteli nelíbí krátké vlasy.


Ale jelikož ztracený čas a ostříhané vlasy nikdo nevrátí, tak nemá cenu plakat nad "rozlitým mlékem".. což mě ani nenapadlo, i když mě mrzelo, že se mu to takhle nelíbí. Byla-li bych to bývala věděla, tak bych se byla bývala snažila šmiknout to míň.

Ale protože je C. skvělej a férovej, nezahrnul mě výčitkama (krom pár štiplavých vtipů na cestě do Livorna, kterým jsem se musela sama smát), a nese to statečně, s nadějí, že mu zase rychle dorostou. Ostatně objasnila jsem mu, že vzhledem k příznivému postavení Měsíce (ve Lvu) má kštice tendenci růst mnohem rychleji než obvykle.
Jestli ho to uklidnilo nevím, tvářil se dost nevěřícně a nic neříkal. :)
A tak skončila moje nová kadeřnická kariéra, chicht.

Má nová keramická pánev

Dnes je naprosto "aprílové počasí" (i když tad v Itálii se tomu našemu aprílovému říká březnové, jsou tu tak nějak měsíc napřed), během pouhých pěti hodin se dvakrát vystřídal hustý déšť, letní vedra s připalujícím sluncem, jedna bouřka s blesky i hromy, vichřice (vítr nám divže nezlomil pínie před domem), lehký deštík a zamračeno. Teda to jsou mi časy! :)
Ale aspoň to nemáme monotónní.

Vyrazila jsem na trhy pořídit nám pánev. Věděla jsem přesně, co chci, koneckonců už na ni nějaký ten pátek myslím. Navíc C. se nedávno vyděsil po důkladném prostudování všech možných negativních zdravotních efektů a rizik, které vyvolává poškrábaný teflon a když včera večel zřel naši starou pánev, prohlásil, že tohle teda ne! A ráno jsem četla, že čím víc dávám, tím víc dostávám, takže šupkydupky pro keramickou pánev...

Je to IPAC (od známé to italské firmy), odolná vůči teplotám až do 450°C, bez PTFE a PFOA (ty rakovinotvorné látky, co je produkuje teflon), je nepřilnavá, jen tak se nepoškrábe, se silikonovým ergonomickým držadlem ke snadnějšímu úchopu, umyvatelná v myčce (tuhle výhodu teda s dovolením nevyužiju ;))... a komplet (pánev se skleněnou pokličkou) mě stál 20 €.
Původně jsem myslela, že by měla být větší, ale nakonec průměr 24 cm není zas tak málo (a jíst se má spíš míň než víc, že;)) a jsem ráda, že jsem zvolila právě tuhle.

Na obrázku je zcela nová (umytá v teplé vodě a osušená plus na prodloužení trvanlivosti zahřátá s olejem vevnitř na 2 minuty, nechaná zchládnout a znovu umytá) a takhle pěkně naaranžovaná s lístky širokolisté šalvěje, co si pěstuju v truhlíku na balkóně. 
Prostě připravená k použití. Podusila jsem v ní maličké cuketky na půlkolečka s šalvějí a piniovými oříšky, přidala čerstvě uvařené celozrnné špaldové špagety, pěkně vše dohromady nechala prohřát, přikápla olivový olej a byl z toho výborný oběd.

A první dojmy? Super, super, super! Vaří se v ní úplně samo, umývá se taky úplně sama, prostě paráda! Jen si musím dát pozor a používat výhradně dřevěné nástroje a nic do ní nepokládat (takže vymyslet jí místečko, kam ji uložím.. hm, to bude trošku záludné, ale něco se najde;)). Jinak prý hrozí, že ta keramická vrstva popraská. Ale to je jen malování čerta na zeď.
Takže konečně addieu teflone! ;)

Ještě jednou artyčoky...

A to už bude letos asi vše, pomalu končí sezóna, na zahrádce se sice ještě semtam nějaká fialová palička objeví, ale pomálu. Každopádně myslím, že jsem si jich letos užila. Květinová kreace (takzvaný rozkvetlý talíř à la Pavlína) se skládá z artyčoků, čerstvých hrášků (novinka na zahrádce, mňam!), mrkve a směsi jasmínová rýže-tofu natural-čerstvá cibule i s natí-ředkvičky-sójová omáčka.
Eňoňuňo. 

Napadlo mě, že bych v rámci tohoto blogu udělala takový malý kalendářík se sezónním přehledem ovoce a zeleniny (jakože co kdy je ze zahrádky k jídlu..) teda aspoň podle toho, jak to máme tady v Itálii...
Já samozřejmě vím, že v době supermarketů, hypermarketů a dalších "globálních kolosů" není problém sehnat jahody v zimě (a Maruška k tomu nepotřebuje ani dvanáct měsíčků), ale není nad to splynout s koloběhem přírody a jíst v daný čas to, co zrovna nabízí. Nejenže to má nesporné výhody (viz dále), ale taky není nad tu plnou, nechemickou, nevodovou a nerychlenou chuť zeleniny (a ovoce) ze zahrádky.

K těm výhodám..
tak třeba se můžem vyhnout konzumaci ovoce v zimě, jelikož ovoce je letní záležitost a v létě je vedro, takže primárním účelem ovoce je osvěžit a ochladit, ale budete-li se jím ládovat v zimě, kdy je zima a tělo by spíš potřebovalo zahřát, tak z toho akorát tak chytnete nějaké to nachlazení. A navíc v zimě je tělo spíš uzpůsobeno trávit tuky než cukry.
Ale dosti přednášky, literatury na tohle téma je všude kvanta a kdo neví, ať si mi napíše. :)
Co říkáte na ten kalendář? Ještě podumám a uvidím...

Dnes jsem byla opět nachytat pár slunečních paprsků, je třeba jich využít dokud tolik nepřipalují. Jdu vařit oběd, bude rizoto (celozrnná rýže s žitem, právě mi crněl budíček) s artyčoky (jaké to překvapení;)) a s mladým chřestem (asparagina). Ňam!
Tak přeju i vám krásný jarní den!

Středověká nedělní exhibice

V historické části města se v neděli konala akce s názvem "Z minulosti pro budoucnost"; jednalo se vlastně o promenádu bubeníků a středověce oblečených osob.

Následoval exhibice lučištníků a přítomna taky byla jedna malířka, co dekorovala staré cihlové tašky; kartářka a prodavač dřevěných mečů, štítů a seker pro děti.

My jsme se tam vlastně ocitli úplně náhodou, poněvadž vykouklo slunce a byl krásný den, a tak nám nedalo než vyrazit na procházku (že bosky asi nemusím zmiňovat, začínám trénovat na léto:).
Abyste to bubnování slyšeli "naživo", udělala jsem vám i malé video s celou promenádou:

Potkali jsme tam i pár přátel našich přátel, takže nakonec z toho byl i pěkný multikulturní podvečer (Japonsko-Itálie-Chile-Česko) u nás na zahradě s vínem, kytarou a kukuřičnými chlebíčky (ty jsem si víceméně donesla pro sebe, ale měly obrovský úspěch!:).  

Pár duchaplných citátů...

K nedělnímu večeru dávám k dobru pár citátů, co mě nedávno oslovily. Sice bych je měla dávkovat jeden po jednom, jak jsou hluboké, ale co - když už, tak už, no ne? :)
Dobrou noc přeju...

Moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku. Září, protože nechtejí oslnit. Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání. Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou, ne v jejich názorech. Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi.
Lao-c´

Klid chlape, začni znovu milovat život a sejdi z téhle hory a prostě buď - buď - buď nekonečnou úrodou té jedné duše nekonečna, nekomentuj, nestěžuj si, nekritizuj, neoceňuj, neuznávej, necituj, nevystřeluj meteory myšlenek, jen plyň, plyň, buď celistvý, buď takový jaký jsi, vždycky je jen to, co je - naděje je slovo jako sněhová vichřice - toto je to Velké poznání, toto je to Probuzení, toto je ta nicotnost - tak sklapni, žij, cestuj, podnikej dobrodružství, modli se a nebudeš litovat.
Jack Kerouac (Dharmoví tuláci)

Je lepší rozsvítit jen malou svíčku, než proklínat temnotu.
Konfucius 

Proto: 
Žij podle svojí víry. Dělej to, co ti radí srdce... To, co chceš... Lidský život je divadelní představení, které se hraje bez předchozích zkoušek. Zpívej, směj se, tancuj, měj rád... a žij intenzivně každý okamžik svého života... dříve, než spadne opona a hra skončí bez potlesku.
Charile Chaplin

Nehněvat se, to prozrazuje někdy spíš duševní netečnost než vážnou povahu, avšak držet na uzdě své city a svůj jazyk, když jsi rozhněván, nebo i mlčet a mít ve své moci svá duševní hnutí a své rozrušení, to svědčí o nevšedních schopnostech, když už ne o dokonalé moudrosti.
Marcus Tullius Cicero 

Má-li problém řešení, nemá cenu dělat si starosti. Nemá-li problém řešení, starosti nepomohou...
Dalajláma

Gabrielovy náhradní mámy

Tohodle skřítka tu máme již pátým dnem na hlídání. Teda naštěstí ne my, ale C. rodiče (a prarodiče). Pamatujete se na říjnového Gabriela? Švagrová v pětatřiceti povila první (a asi i poslední) mimčo, kterému je teď něco málo přes sedm měsíců.
Joj, minulou neděli slavili první výročí svatby a zároveň křtili Gabriela a jako "dáreček" mu "nadělili" sedm dní odloučení od maminky. Ano, vidíte správně. Přiznám se, že jsem zvolila poněkud ironický tón, ale když jinak mi to nedá..

Gabrielův tatínek je na poměrně vysoké pozici v jedné italské společnosti a byla mu nabídnuta možnost týdenní dovolené v Kanadě na účet firmy. A jelikož sám by nejel (všichni tam budou spárovaní) a taková příležitost se neopakuje (slova jeho manželky), rozhodli se nechat synka v péči prarodičů a vyjet za dobrodružstvím. Ehm, vlastně vyletět.
V rámci Kanady mají naplánovány čtyři další vnitrozemní lety, navštíví ta nejvýznamnější místa jako Niagáry, Skalnaté hory atd. atd., vše plně hrazené. Program nabitý do poslední minutky.

Takže měsíc před odletem začalo odvykání na kojení (to má teprve půl roku!), první umělá strava..
Já děti nemám, ale mně by mohli nabídnout třeba čtyři takové cesty a nejela bych. Toho stresu! Opustit na celý týden část mého já, mně nejbližšího človíčka jen pro plachý pozemský zážitek.. Ani bych si to nemohla užít.. Navíc užít co? To, abych se hnala z místa na místo, pro pár fotek (protože co si budem namlouvat, to si přece nelze vychutnat v tak krátké době) a to, abych se vrátila ještě zdrchanější než jsem odjela? Navíc si s sebou musela vzít i odsávačku prsu (holt se jí pořád ještě tvoří mléko, že).. prostě echt proti přírodě.

Možná jsem úplně staromódní, ale když si pořídím dítě, tak se podle toho chovám a nenechám ho bez maminky..
A pak ty finty, třeba uspávání pyžamem, ve kterém spala než odjela, předávání si ho (pět dní u nás a zbytek u tatínkových rodičů a prarodičů), ...
Obě postarší dámy (takže jeho babička-64 let- a prababička-93 let-) mají pocit, že na něj musí neustále mluvit. Prostě neexistuje chvilka ticha. Nenechají ho na pokoji. Ale kdyby na něj aspoň mluvily, jenže to jsou opakující se neartikulované skřeky typu E - E - E ... a TI - TI - TI ... bez významu. Nebo fráze typu "Ma come è bello questo bambino?!" (No jak je krásné tohle děťátko?!) klidně třicetkrát za den.. Co z něj asi vyroste? :)

No naštěstí ještě neumí mluvit a je to takový nebrečící andílek, jinak by to bylo neustálé mamma mamma, vsadím se. Ale co bych za to dala vědět, co si myslí. Četli jste Prevítem snadno a rychle od Simona Bretta? Tak asi tak... :)

Nic, za pár dní jsou zpět a po dvou dnech odpočinku je čeká další firemní cesta. Tentokrát do Maroka. A vezmou s sebou i Gabriela. Do Maroka. Cuká mi ruka na jisté krouživé gesto kolem pravého spánku. Ale to je každého věc, že.

Pozdvižení v městečku

Již druhým týdnem tu vydatně prší. Dvakrát dokonce bouřilo. Třeba předevčírem: třásly se okenní tabulky, blesky oslepovaly, hromy burácely až uši zaléhaly, elektřinu nám to vyhodilo, lilo tak hustě, že jsme se obávali zatopení - máme totiž vedle domu potůček, který se ale za deště mění v dravou řeku a když se vylije na silnici, tak nás to odřízne od civilizace. Vyvázli jsme z toho naštěstí bez škrábnutí, zatopení, oslepení či ohlušení, zato jinde se děly věci!

Středeční bouřka se nám podepsala na tváři městečka. Na satelitních mapách už odteď nebude vidět "symbol práce", jedna z letopočtově novějších dominant města, a to vysoký továrenský komín. Přímo do něj uhodil blesk a rozpůlil jeho vrchní část, která se zřítila (berouc s sebou plot) rovnou na chodník, silnici a částečně fasádu protilehlého domu. Naštěstí byla na semaforu v tu chvíli červená, takže žádné oběti na životech.

Foky jsou pořízeny ve světlé chvilce v průběhu čtvrtečního odpoledne, kdy hasiči pracovali na likvidaci zbytku komínu.
Žel jsem s sebou neměla foťák ráno; holt i fotografovi se někdy vybije baterie a musí se od něj na chvíli odloučit. Kdo mohl tušit, že při běžné cestě na nákup potkáme takové umělecké dílo jako je polorozbořený komín, že!?!
Tak ještě jedna akční, líbí se mi ty barevné kontrasty strom - cihla - obloha - mraky. Vám taky? ;)

CARROT CAKE čili "mrkváček"

A je to tady. Opět jsem se měla pustit do vážného psaní závěrečné práce a opět to dopadlo kulinářským experimentováním! ;)
Ale že to tentokráte stálo za to! Je to jeden z mých mistrovských kousků, ani jsem nemohla uvěřit, že se dá stvořit něco tak dobrého! Takže sladkomilci nalaďte chuťové buňky a jedém...

Mrkváček*Mr. Kváček*M. R. Kváček*Mrk Váček*Mrkva Czech..

Čeština je krásný jazyk! ;)

Inspirováno Hančiným Banana Cake (slibovala jsem si už hodnou chvíli zkusit tenhle receptík v mrkvové verzi; banány, jak známo, totiž nejím, jelikož nejsou z našeho podnebného pásu a pak té chemie, co v nich je...br!).

Přísady: 

100 g ječných vloček 
50 g ovesných vloček (oba druhy čerstvě navločkované)
100 g (odhadem) celozrnné mouky
450 g mrkve oloupané a nastrouhané nahrubo (použila jsem mixér či jak se tomu říká)
100 g opláchnutých bio rozinek
80 g opláchnutých slunečnicových semínek
70 g olivového oleje
trocha vody (na uvaření mrkve)
150 ml jablečného džusu
1/2 lžičky jedlé sody

Postup: 

V lehce osolené vodě povaříme (asitak 20 minut) všechnu nastrouhanou mrkev, do níž přilijeme i olej a později vhodíme uvařit i rozinky a semínka. Vody nedávejte moc, měla by to být taková mrkvová kaše (jak za syrova, tak i pak za uvařena.. koukněte na foto), nic se slívat nebude, všechno využijeme!

Po odstavení doporučuju nechat chvíli zchládnout, bude se vám s tím líp pracovat.
Přidáme vločky a zamícháme. Přisypeme mouku a opět promícháme. Mě se stalo, že těsto bylo najednou moc husté, a tak jsem na zředění přilila jablečný džus (zbytek v ledničce, aspoň jsem mu našla uplatnění;)) Výsledná hmota by měla být řídká tak akorát, lépe méně než více.. asi takhle:

K narozeninám jsem dostala krásnou malou (1,5 litru) zapékací mísu, a tak měla premiéru! Vymazaná olejem a vysypaná kukuřičnou strouhankou (mais tostato) čekala jen na poslední dva kroky, a to: vmíchání půl lžičky jedlé sody do těsta a vyplnění svého objemu tak do větších tří čtvrtin (to je mi odhad; pečením trošku nabude).
Následně šup s ní (nezakrývat) do vyhřáté trouby (stupeň 3 prvních 20 minut, pak pečeno převážně zespodu), kde si pobude 50 minut. ano, zdálo se mi to moc, ale je to správně, pečeme skoro hodinu.
Nevyklápíme, krájíme a servírujeme rovnou z mísy...

Dobré pošmáknutí přeju a bacha, je to nebezpečně dobré! :)

Já "mrkváčka" nechala zchládnout v troubě a první ochutnávka byla ještě za vlažného stavu (úúúú, výborný!). K snídani druhé kolo za studena (zchládlé uchováváno v zaklopené míse) a efekt naprosto stejný: úúúú, vynikající!

 

Jen se po něm zaprášilo. To vlastně ne, protože pěkně drží formu a je takový lehce navlhlý, ale nadýchaný..

.. prostě nepopsatelně výtečný!" :)

Zelenou, zelenou..

Tu já mám nejradši! :)
A úplně ze všeho nejlepší je hráškově zelená, na té prostě ujíždím!
Takže toliko k vysvětlení nových blogových barviček.. ty předešlé se mi zdály na jaro takové nevýrazné.  :)

A flóra v Itálii začátkem května?

Ano, ano. Kvetou tu vlčí máky.
Tohle konkrétně je "naše" pole. Pěkné, že? A ještě jeden detail a to je pro dnes už opravdu vše...

Co to je artyčok a jak na něj?

Tak se tu pořád vypisuju, až mi tady chybí nějaké foto, takže dnes z jiného soudku, a to z toho kulinářského!

Představuju vám pochoutku, na které posledních pár dní oba ulítáváme: 

ARTYČOKY neboli CARCIOFI [:karčófy:]

Jedná se o jarní zeleninu, o jejíž přítomnosti na zahradě vím už od loňska, ale z nějakého mně neznámého důvodu (výmluvy typu nevím, jak se to dělá a to je moc složitý..) jsem až doteď odmítala s nimi pracovat. Ale člověk se učí nové věci, a tak jsem se letos naučila, jak na artyčoka! ;) 

Rostlina vypadá následovně: 

Stonky listů artyčoku se nazývají cardi [:kardy] a taky jsou jedlé, jenže dřív než rostlina začne tvořit květy. Nejlíp při prořezávání někdy začátkem března. Musí se jim sloupnout vrchní tvrdá vlákna a stonky povařit. Výborné na játra, ostatně jako celý artyčok, ale na můj vkus jsou cardi poněkud příliš hořké. 

Pozor, rostlina při úpravě barví (ruce, oblečení i sebe sama) do hnědozelena! 

Nás ale dnes zajímají jen květy: 

Uřízneme těsně pod květem a následuje úprava - venkovní lístky oloupat (jsou tvrdé) až na měkčí žluťučké lístečky (špičku odříznout): 

  

Než připravíte celou dávku, artyčoky by vám ztmavly, takže doporučuju pokapat citrónem a namočit do vody. Já osobně je půlím až těsně před vařením: 

 

Do pánve dám vody odhadem tolik, aby byly artyčoky pěkně ponořené. Osolím (hrubá mořská sůl) a jakmile voda začne vřít, přidám artyčoky a buď citrónovou šťávu dva plátky bio citrónu:  

Vařím zakryté dokud se nevypaří veškerá voda (dobře, ke konci trošku odkrývám). Zabere to tak 20-30 minut. 

Na talíři buď můžete pokapat olivovým olejem nebo citrónovou šťávou nebo je sníst jen tak. 

Dobré chutnání! 

My jsme je měli několikrát jako předkrm (hladový fotograf nestihl zdokumentovat:)) a včera jsem jimi dekorovala naši monádovou večeři (kurkumová rýže basmati, čočka s umeoctem, artyčoky a řeřicha, co na fotce ještě chybí):  

 

Prý se dají jíst i za syrova - namáčené do pinzimonio (olivový olej se solí). To jsem nezkoušela, tak nemůžu referovat. 

Každopádně artyčoky jsou mňamka a vaše játra vám za ně poděkují! ;)

Zač je Italů loket...

Tak se opět hlásím z Itálie, opět tu mám jeden příběh a opět jsem si pěkně nabila a tím pádem i poopravila svoje mínění o Italech. Speciálně o těch z jihu. Ano, je velký rozdíl mezi seveřany a jižany (čili meridionali, kteým se také říká terroni).
Ale ať nezabíhám moc dopodrobna. My Češi (a většina evropských národů, minimálně těch severských a ze střední a východní Evropy) nejsme tak drzí, oprsklí, namyšlení, necítíme se být pupkem světa. (Nesnáším tohle slovní spojení, ale sem se perfektně hodí).

O co jde:
Měli jsme tu dva pokoje s rodinou ze Sicílie, co přijeli do Toskánska na otočku (2 noci) kvůli svatému přijímání nějakého jejich příbuzného (tzv. communione - celodenní záležitost).
V Itálii se na veškeré náboženské svátky hodně dbá, i my byli včera na křtinách - viděla jsem velký kulový (jak bylo narváno a do první řady jsem se cpát nechtěla); v kostele jsem měla pocit, že tam absolutně nepatřím a ptala jsem se sebe sama, co že tam vlastně dělám; všichni (teda skoro všichni.. ale toho skora tam bylo opravdu pomálu) pěli z plných plic veškeré písně typu Haleluja (Aleluja) a Hosana (Osana) a odříkávali dlouhé modlitby.. No, tak aspoňže jsme následně dobře poobědvali v restauraci na hradbách města Lucca.

Zpátky k našim hostům. Druhý den se jdu podívat na snídaňovou tabuli - připravujeme snídani na kdykoliv, počínaje osmou hodinou ranní, což je zvýrazněno a anglicky i italsky napsáno nahoře, aby tomu rozuměli všichni. Asi už víte, kam mířím. Ano, naši milí Italové si s klidem napsali 7:15.

Abych vás uvedla do obrazu: k snídani podáváme horké croissanty a upéct je zabere cca 30-40 minut. Plus připravit kávu a ohřát mléko, což jsou tři časově nejnáročnější úkoly. Nemluvím o prostření stolu a nachystání ostatního.
Takže co teď? Po krátké noční poradě je rozhodnuto: snídaně je od osmé.

Dnes ráno v 7:20 zvoní domovní zvonek. Za dvě minuty znovu a než se stihnu obléct, drnčí i zvonek k vedlejšímu bytu. Sejdu a týpek (asitak 50) na mě: "Trocha kafe a mlíka by nebyla?"
"Ehm, dobrý den. Snídaně se podává od odmé hodiny ranní."
"No jo, ale my musíme odjet a napsali jsme čtvrt na osm!"
"Ale na tabuli je napsáno, že snídaně se podává od osmé hodiny ranní.."
"No jasněěě! No tak odjedeme bez snídaně.." a zpruzeně odchází.
"Kdybyste nám to byli bývali řekli včera, mohli jsme se nějak domluvit.."
Zpoza rohu se vynořuje jeho manželka (45) a jde do hustého:
"Včera jsme nikoho nenašli (v 18:00 jim C. osobně dával klíče od pokojů a mluvil s nimi), tak jsme napsali na tabuli 7:15."
"Já to chápu, ale hledali jste nás? My jsme tu byli, stačilo zazvonit."
"Nikde jsme toho kluka (myšlen C.) neviděli.. a to jsme nevěděli, že musíme zvonit, jsme tu prvně." (Jakoby jim to nebylo den předem řečeno, že kdyby cokoliv, ať zvoní.. A včera v devět večer to nevěděli a dneska po sedmé hodině ranní cink cink, ejhle!)

"Kdybyste nám to bývali řekli den předem, mohli jsme se nějak domluvit, na tabuli je jasně napsáno, že snídaně je od osmé hodiny, tak jestli chcete počkat na osmou.."
"Na to nemáme čas, máme před sebou dlouhou cestu."
"Tak to je nám líto."
"No nám  je to teda taky líto, teď se budeme muset zdržovat a zastavovat se někde po cestě na snídani.. aspon trochu mlíka, kafe nebylo by?"
"Můžu se zeptat, jestli to šlo.."

Zacházím zpátky do domu. Nemůžu věřit, že jsem se s nimi fakt pohádala. Ale co víc: buší mi srdce až v krku, ta drzost! Oni se postě chovají, jakoby jim patřil celý svět a my tu byli jen od toho jim sloužit. Já chápu, že host do domu, pán do domu, navíc za to platí, ale odtud potud. Když je napsáno, že snídaně od osmi, tak neočekávej, že aniž bys mi to řekla předem, dostaneš snídani v sedm patnáct jen proto, žes to napsala na tabuli! Typické italské chování. Předem to neřeknou, protože to by se dostali do pozice žádat nás o laskavost (snídaně o něco dřív), a tak se prostě chovají  "zkusím, jestli to nepůjde po mém" a předstírají, že pravidla nevidí. Když to nejde, tak pak si stěžují a snaží se ti dát najevo, jak oni mají pravdu a možná až potom v krajním případě jen tak mimochodem požádají...

Každopádně hledám kompromis. C. souhlasí, ohřívám jim kávu a mléko.
Donesu jim to po půl osmé na neprostřený stůl, otevřu vitrínu a ukážu jim, kde jsou hrnky. Za dveřmi slyším brblání cosi o "padrone" neboli vlastníkovi..
Jsem vytočená až na půdu. Taky částečně naštvaná sama na sebe, že jsem měkkota a že jsem jim ustoupila. C. už vstal, diriguju ho dolů. Než ale sejde, celá rodina se sebere a aniž by se mléka či kávy dotkla, odjíždí. Z principu!!! Škoda, chtěla jsem slyšet tu výměnu názorů.

Jako dohra snad jen to, že v návštěvní knize opravili svůj včerejší velmi pozitivní komentář - škrtli fantastico a napsali schifozo. Au.

Bylo mi vysvětleno, že takhle to prostě v Itálii chodí. Životní lekce, musím se naučit se i s takovými situacemi potýkat. A chci se pochválit, že dělám pokroky. Rok či dva zpět by mě to položilo. Teď už mě to jen točí. Prostě pořád ještě žiju v pohádkovém světě a věřím v dobrotu lidí. A to se v Itálii nevyplácí. Žel.
 

Rostliny z jiné planety

Tak se mi zdá, že nám na Zemi začínají růst rostliny z Pandory (pro ty, kteří viděli Avatar není nutno vysvětlovat). Zkrátka modrá rostlina se jen tak nevidí. I když modrá je dobrá...

Kuriózní, úsměvné, ale zároveň smutné. 

No a tenhle pro změnu červený exemplářek nám vesele vzrůstá na druhém konci zahrady. Je roztomilý, když je takhle maličký, ale nějak si ho nedokážu představit jakožto mohutný strom.. 

Uvidíme...

A toť z dnešní botanicko-fotografické sekce vše. :) 

Prší jen se leje již šestým dnem v kuse, i bouřka byla; Italové remcají, dědeček (96) jen kroutí hlavou a říká, že takový květen ještě nezažil. 

Aspoň mi důkladně zalije zahrádku, na nedostatek vláhy si moje budoucí úroda nemůže stěžovat! ;)

Tanec v pěti rytmech

Dnes tři taneční odkazy:

5 rytmů je česká verze anglického "tance 5 RHYTHMS", na který jsem náhodou narazila a který mě zaujal. Pořádají středeční otevřené kurzy v Praze, škoda, že tam nejsem, zašla bych.
Anebo na hodiny tance v domě Maitrea, i ty vypadají lákavě. Žel stále Praha. :)

Pokud máte chvíli a chcete se o sobě a o tom, jak se vaše já projevuje v tanci (nepředstavujte si žádnou klasiku) dozvědět víc, můžu jen doporučit anglickou stránku zakladatelky tance pěti rymů Gabrielle Roth.
Mimo mnoha krásných citátů a jednoduše formulovaných pravd tam najdete vše, co se tance a vyjádření sebe sama týká. Taky tam najdete proč vlastně pět rytmů, jaké to jsou a co znamenají.
Upozorňuju, že jim tam k tomu hraje moc pěkná hudba (ať se neleknete jako já :)) Pusťte si zvuk.  Na chvíli.

Jeden citát za všechny (co se mi nejvíc líbil): 
You cannot travel the path 
            until you have become the path itself.  
                       (Budha)

Vždycky je tu východisko

Tohle je malý úsměvný, leč pravdivý příběh ze života. Možná, že někomu nebude ale vůbec připadat úsměvný. Tak tedy jen pravdivý.
Udál se jednoho dubnového dopoledne v moravské metropoli a naučil mě tomu, že když se chce, tak to jde aneb vždycky tu je jiná cesta.

Jdeme na svatbu. Krom kabelky a černých "slušných" kalhot (které nikdy nenosím a ještě večer předem jsem si je musela zkrátit) s sebou nemám nic na sebe. Naše hostitelka mi nabídne svou skříň a po hodině přebírání a zkoušení mám na sobě následující outfit: černorůžové balerínky, bílé ponožky (slouží i jako vycpávka, boty jsou o dvě čísla větší), ony černé kalhoty, bíločerné polodlouhé tričko s malou červenou mašlí, koženou černo-červenou kabelku.
Vyrážíme. Jsem nervózní, skoro naštvaná, nesvá. V botech se mi jde nepohodlně a navíc nejsem zvyklá nosit kabelku.
C. má rifle a černou košili. V šalině sedíme naproti sobě.
Kouká na mě, zavrtí hlavou a s úsměvem na rtech mi říká:
"Jen se na sebe podívej, jsi směšná. To přece nejsi ty."
Je mi do breku, ne, to jsem já, na svatbu se musí jít ve slušném oblečení.
"A to říká kdo? Na svatbě bys přece měla být hlavně sama sebou. Takhle se nikdy neoblíkáš, tak proč zrovna teď? Nemyslíš, že ocení víc upřímnost? Nebudeš se sama cítit líp, když se přestaneš přetvařovat? A přetvařovat pro koho?" 
Přemýšlím.
Má pravdu, sakra.
Nelíbí se mi, jak jsem oblečená, cítím se napjatě, nemůžu se dočkat, až bude po obřadu, a já vytáhnu své obří žebradlo z bio bavlny a mrsknu tam boty i kabelku a budu to zase já.
Kruciš, zase jsem se zamotala do osidel maloměšťáctví, do omezeného a jednoproudého pohledu na svět. To se mi stane vždycky po nějaké chvíli doma. Začnu myslet jako ta bývalá Pavlína; ta, co si nechala všecko líbit, podřizovala se a dělala všecko pro ostatní. Ne, takhle to nechci. Nechci se chovat jako šedá myš, jdoucí s davem. Chci to být JÁ, JÁ SAMA, upřímná - berte nebo nechte být.
Koušu se do rtu, stydím se. Opravdu si připadám směšná. Ale jak z toho ven? Ještě pár zastávek a jsme tam, do začátku chybí 15 minut. 
"Pojď, vystoupíme dřív, zajdeš do sekáče, vybereš si něco ve svém stylu, převlíkneš se, sundáš si ty strašný boty a půjdem na svatbu." 
Cítím se na zalknutí, při náhlých změnách mám vždycky pocit, jako bych stála u propasti a musela skočit. Ale je to jediné východisko.
Vystupujeme, vybírám si kompromis - polodlouhou bílou sukni a kožené "hippie" žabky. Boty, kalhoty i kabelka letí do tašky. Jdu bosky, naboso i naostro. Když už, tak už.
Pár metrů před kostelem zpanikařím, všechno ve mě křičí néééé, to nejde, to nesmíš, to se nedělá, tak to nemá být, to nejsi ty, na co si hraješ, co tomu řeknou, je to svatba!!!  Nasazuju si žabky.
Do kostela vkročíme přesně včas, uvaděčka si mě přeměří od hlavy k patě a prohlásí, že za špagát jen svatebčané. Kývám a jdeme dál. Jsem přesvědčená, že nemít boty, nepustí mě.
C. mizí, kostely mu nedělají dobře. Mše začíná.
Pomalu se uklidňuju, zkouším, jaká je kostelní dlažba na dotek. Studená. Ale když na ní chvilku postojím, prohřívá se a už tolik nestudí.
Dochází mi, že faux-pas udělám tak jak tak; jsem jediná oblečená v bílém. Na svatbu se v bílé nemá. V tu chvíli si říkám "no a tak co", definitivně zouvám žabky a po zbytek obřadu, při špalíru i při blahopřání novomanželům jsem bosky. Úplně zapomenu počkat na C. Cítím se jak nadopovaná.
Je mi fajn. Asi štěstí nebo euforie z toho, že jsem to doopravdu udělala? Nevím. Vysloužím si pár zvědavo - nevěřícno - pohoršených pohledů.
Nějaký dědula se mě ptá na detaily svatby (kde se poznali a co dělají) - musím ho zklamat, moc toho nevím. Udivuje mě, že si vybral zrovna mě mezi padesátkou lidí, postávajících před kostelem. Proč asi?
Odcházíme.
Naše hostitelka mě nepoznává - co se stalo? Ve zkratce jí vyprávím tuhle stórku. Překvapuje ji to, ale dává mi za pravdu.
Všechno jde, když se chce.  
Jen vědět, co se to vlastně doopravdy chce! :)

Sushi orgie

xV Praze jsme zašli do "restaurace" v Palladiu na nám. Republiky, nabízející Running sushi (All you can eat), česky Sushi na běžícím pásu aneb Jezte, dokud můžete. A stálo to za to.

Rozhodně jako kulturně - kulinářský zážitek můžu jen doporučit. Není to pouze o sushi, mají různé japonské, čínské a vůbec východoasijské speciality (názvy po mně nechtějte) na maličkých barevných talířcích, které kolem vašeho stolečku projíždí na dvou běžících pásech za plexisklem.
U každého stolečku jsou malá zasunovací (nebo odsunovací?) dvířka a jakmile se vám některý z právě kolem projíždějících pokrmů líbí, musíte je hbitě otevřít, talířek ulovit a pak zase dvířka zavřít. A pak si pochutnáváte a kouskem očka pozorujete, co všechno se kolem vás míhá.
Na horním pásu jedou teplé pokrmy a na spodním studené, včetně sushi.  Tempo je poměrně svižné, takže o chce umět se rychle rozhodnout. Dobrý trénink! :)

Pro mě, jakožto pro analfabeta v sushi na všechny způsoby, to bylo úžasně vzrušující. Nikdy totiž pořádně nevíte, co dostanete. Na to jsem taky několikrát narazila, poněvadž není jaksi rozlišeno, který pokrm je slaný a který sladký. Hm. A jak známo, tak já sladké nepapám. Takže kynuté knedlíčky nasladko, smažený banán a sladká koule s adzuki krémem se po prvním kousnutí dočkaly odložení, a poučena jsem ani nezkoušela ty vábně vypadající kokosové a sezamové kuličky, nemluvě o ovoci (meloun vodní i cukrový, pomeranč, ..)

Nejhorší zkušenost?
Korejské kimči. Já to tipla, že to bude kimči, a proto jsem to chtěla vyzkoušet. Směs cibule se zelím naložené v pálivé paprice či chilli nebo nevím, každopádně po prvním soustíčku jsem prý okamžitě zrudla jak rak a měla jsem pocit, že budu chrlit oheň. To se vážně nedalo! Tak rychle jsem ještě nikdy skleničku vody nevylemtala!
Pak taky jakési pikantní smažené kuřecí kousky (kost a troška masa kolem, nenene).  

Nejlepší zkušenost?
Rizoto z basmati rýže se zeleninou, krevetky na všechny způsoby, sushi, miso polévka (kterou vám na požádání donesou v roztomilé nádobce s víčkem a megalžičkou, je v ní spoooousta wakame řas a kostičky tofu a tipla bych to na nějaké bílé miso, rozhodně to nebylo ani ječné ani rýžové, ty znám), kuřecí kousíčky na kešu oříšcích a překvapení v alobalu - tam prý nikdy nevíte, co dostanete, ale já měla štěstí na vařenou kukuřici, mňam!
Taky mě příjemně chuťově překvapil nakládaný (picklovaný) zázvor, který je k dispozici na stole spolu s wasabi pastou a sójovkou jako dochucovadlo. Asi to moc lidi nejedí, páč ho chtěl číšník odnést.. tedy než si všiml, že se jím láduju, načež se překvapeně omluvil a nechal mi ho tam.

Po asitak hodině se mí spolustolovníci už nemohli ani pohnout, jak byli napuclí, ale já jsem tak nějak ještě pořád měla apetít. Připisuju to mé velké kapacitě žaludku a taky tomu, že jsem neprokládala ovocem a sladkým. Jsem taková studna bezedná, no. :) No, ale přejídat se není zdravé, takže jsme místo opustili, všichni spokojení.

Poslední poznámka týkající se ceny: do 17. hodiny je tahle sranda za 300,- (nápoje jsou vždy extra, za 0,33l vodu dáte 40 Kč), po 17. se platí 400,-. Může se to zdát hodně, ale stojí to za to. Tedy na každodenní návštěvu to není (je tu dost smaženýho a poměrně i masa), ale jednou za čas při nějaké speciální příležitosti je to fajn zážitek.
Doporučuju.

Ohoz na rande a dál?

První (druhá, třetí, ..) láska, první rande, trávení nekonečných hodin před skříní ve snaze rozhodnout se, co si oblíct. Několik dilemat najednou:
Aby se to hodilo k příležitosti (nepůjdu přece v šatičkách na pěší tůru, že). Aby se mu to líbilo (jakási ženská posedlost zalíbit se mužům za každou cenu). Aby to nebylo příliš vyzývavé, ale ani nic nenaznačující. Aby to bylo IN (v módě). Aby to bylo čistě vyprané, voňavé. Aby to všechno dohromady ladilo. Aby mi k tomu ladily doplňky (kterou kabelku si vezmu?). Aby mi nebylo zima, ale abych se ani nepotila. Abych nevypadala jak na pohřeb (celá v černém) nebo na svatbu (celá v bílém) nebo jak kanárek (příliš barevné). Nejsem v tom příliš hubená? Nebo nedělá mě tenhle střih naopak tlustší?
A to nemluvím o rozhodování se před zrcadlem:
Jak si načesat vlasy? Dát si gel? Umýt si je? Mokrý look nebo rozlítané? Nebudu vypadat jak divoženka? Nemám nevýraznou barvu? Bude se mu můj účes líbit (ústřední otázka, že)?
Stíny? Řasenka? Pudr? Make-up? Světle? Výrazně? Podmanivě? Nenápadně? Vyzývavě? Svůdně?
Který parfém? I antiperspirant? Nebo jen toaletní vodu? Decentně, nesmím to přehnat, ale nesmím ani páchnout potem..
Mám vyleštěné boty? Jehly? Tenisky? Hodí se to k oblečení? Neměla bych se k těmhle botám převlíct?
(...)

A to všechno proč? 

Kvůli chlapům?
Myslíte si, že to opravdu ocení?
A pokud to opravdu ocení, oceníte vy jeho? Vážně chcete někoho, jehož jediným přáním je, abyste vypadala jako ze žurnálu - umělá, pomalovaná, převoněná, vyšňořená.. nesvá?
Jste to ve finále opravdu vy nebo jen kopie modelu, okoukaného z  časopisu a navnímaného z reklam a obchoďáků?
Kde je vaše pravé já? Pod kolik vrstev líčidel, krémíčků, voňavek a hadříků jste je schovala? Nebo ještě hlouběji? Udusat do nitra, uzamknout, zahrabat, klíč zahodit, padací most vytáhnout, všechny cesty zničit.. Protože "to se přece nehodí"? "co by si o mně pomysleli"? "musím jít s dobou"? ...?!?
Tak dlouho si na něco hrajete, až se ztratíte a nevíte, která z těch mnoha tváří, které nasazujete, jste opravdu vy a které jsou jen masky, zajišťující klidný průplav tím, co nazýváte životem, ale ve skutečnosti je to jen přežívání. Marnotratné mrhání tak vzácného času, co tady na Zemi máme.
Já po vás nic nechci, nebojte.
Jen se sem tam sama sebe zeptejte: "Jsem tohle opravdu já?" "Je tohle opravdu to, po čem v hloubi duše toužím?" nebo "Vážně to já takhle chci?"
A když ne, tak k čertu s tím! Žijem jenom jednou, tak ať to stojí za to! 

Co je nám do okolí? To nás svou existencí může obohacovat stejně tak, jako my můžeme obohacovat je. Ale když neznáme sami sebe, asi těžko kohokoliv obohatíme o něco, co neznáme.
Jedna bezosobnostní vyumělkovaná lidská skořápka z obřího stáda, řídícího se domnělými módními a společenskými pravidly, mi toho asi moc nedá.
Tak nebuďme povrchní! Pojďme si za tím svým!   

1. máj to lásky čas...

A jsem tu opět já, z Itálie. Včera se spálily čarodějnice a první máj "přikazuje" (teda spíš doporučuje) líbat se pod rozkvetlou třešní. To jsem si naštěstí vybrala s měsíčním předstihem, poněvadž jinak nevím, kde bych tu třešeň na palubě autobusu sháněla.

Mám pár restů, takže tohle je ona kniha, o které jsem mluvila v předchozím článku:

Z několika ofocených úryvků (žel se mi nepodařilo knížku sehnat) bych ráda vypíchla třeba tuhle metaforu, s jejíž pomocí lze nahlédnout na život ne jako na něco, s čím se musí bojovat, čeho se bát, co nám háže pod nohy klacky, co je těžké nebo nesnesitelné, neovlivnitelné a na nás nezávislé, ale jako na krásnou cestu, která nás může zavést tam, kam chceme, ovšem za předpokladu, začneme-li opravdu žít, odevzdáme-li se "proudu" a užijeme si jej v každém jednotlivém momentu aniž bychom se vědomě o něco konkrétního mermomocí snažili. 

Prostě se nechme unášet řekou a tím se v ní naučíme plavat...

Během své "české návštěvy" jsem se také poprvé setkala s kinezioterapií, člověk by nevěřil, co vše dokážou emoce.
Každá jednotlivá buňka lidského těla (dříve se myslelo, že jen svaly) si pamatuje a nese s sebou vše, co se nám během života přihodilo, počínaje naším početím. Takže třeba jisté ne úplně příjemné vzpomínky či zážitky, co jsme si pěkně (vědomě) vytěsnili z hlavy, abychom mohli přežít, jsou s námi neustále v každé naší buňce. A jejich kumulace pak může způsobovat jak zdravotní, tak psychické problémy.. Kineziologie na odhalení těchto hluboce uložených vzpomínek má tzv. svalový test, kdy neodpovídáte vy, ale vaše tělo a podvědomí.
A s člověkem to zamává, to vám povím.

Každopádně jsem byla seznámena s teorií o stravitelnosti potravin, která nejlépe rezonuje s lidským tělem jak na fyzické, tak na psychické úrovni. Než se o ní ale rozepíšu podrobněji, chci si najít více detailů, půjde-li to. Jsem holt detailista. :)

Knihovničku jsem rozšířila o následující tituly (přestože některé z nich jsou prozatím dočasně vypůjčené - díky, Hani!), do kterých jsem se s chutí pustila (popořadě, samozřejmě:)):

• Louise L. Hay: Miluj svůj život. Praha: RADOST, 1993.
• Galina Šeremetěvová: Jsem žena. Praha: Zvonící Cedry, 2006.
• Valerij Sinelnikov: Dohoda s nemocí. Kniha první. Praha: Zvonící Cedry, 2005.
• Valerij Sinelnikov: Dohoda s nemocí. Kniha druhá. Praha: Zvonící Cedry, 2007. 
• Eckhart Tolle: Nová země. Objevte v sobě smysl života. Praha: PRAGMA, 2006. 

A tak se vracím zpět k názvu dnešního postu, a to je máj, čas lásky...takže se MILUJME! :o)
Předně teda sami sebe, odtud se vše další odvine samo.
Krásný první máj!