Fine maggio [:fine mádžo:]

A čas letí, ani jsem se nenadála a je tu konec května... denodenní starosti, povinnosti a tak podobně (však to znáte) mě udržují naprosto vytíženou, a tak si ani neuvědomuju, jak rychle jsou dny, týdny, měsíce... pryč. To se pak takhle ohlédnu a řeknu si " a kruciš, to už je konec května, vždyť před chvílí byl leden..." A je to. Ještě líp je to vidět na dětech, pamatuju se -jakoby to bylo včera- když se měl narodit synovec a oj laláááá - už je na světě druhý. Takže že něco trvá dlouze či krátce - to jsou všechno pomíjivé termíny, on celý ten lidský život je míň než oka mžik v nekonečnosti universa, jak bych to tak odborně vyjádřila. :)

Nicméně narození druhého synovce s sebou nese ze strany známých i příbuzných typické pomrkávání a pošťouchávání doprovázené šibalskými úsměvy, dotazy a komentáři à la "ora tocca a te" ("teď je řada na tobě") "e tu?" ("no a co ty?") případně další hlášky podobného ražení vůči nám dvěma. Přecházíme to mnohoznačným italským "eeeeeeeh", což tu znamená všechno a nic - záleží na tom, jak si to kdo vyloží.

Frekvence mého psaní na blog se rapidně snížila, částečně (z velké části) je to tím, že jsem pracovně natolik impegnata [:impeňáta:] (BUSY, zaměstnaná), že často za celý den nestihnu ani otevřít počítač; částečně také proto, že input je stále stejný - o čem pořád psát, když se nic neděje? :)
Teda ne, že by se nic nedělo, denně mi proletí hlavou asitak milión myšlenek, některé jsou i vcelku geniální a originální, ale jakési hmotné realizace stejně nedojdou a než bych se dostala k jejich zapsání, jsou nenávratně zapomenuty.
Času na vaření a kulinářské experimenty mi vybývá pomálu, ale tak tomu prostě v životě je - všechno přichází ve vlnách. Když jsem tu začínala, neměla jsem (krom přetrvávající povinnosti psát jistou akademickou práci) téměř nic na práci, a blog byl tedy jakýmsi okýnkem do mé kuchyně a jiných (italských) kuchyní - jak je ostatně psáno i v záhlaví.
Postupem času se oblasti zájmu tak trošku přelévaly, ale že by to byl nějak vyhrazený blog nemohu říct. Prostě všehochuť. Z toho taky trochu pramení moje nedávné pochyby o užitečnosti jeho existence. Ovšem jak mi jednou jeden klučina řekl:  

"Dokud ti to, že píšeš, něco přináší, piš. Až ti to nic přinášet nebude, přestaň." 

Moudrá to rada. Zatím zůstávám, i když nevím, proč... Mám zkrátka takový pocit, že není ta pravá chvíle s tím skončit.
Ale abych se vrátila k načaté myšlence - teď se mi ta kulinařina nějak vytrácí, spíš inklinuju k cestovatelskému blogu (a to teprve příjde! ;)) nebo takovému tomu "plkacímu" (pomóóóc, jen to neee! :)).

Pár faktografických novinek:
Začaly zrát třešně.
Přes den tu máme víc jak 35°C, k večeru se teploty snižují ke třicítce.
Před pár dny jsme se -při návratu z tělocvičny a nákupů ve vedlejším městě- ocitli zrovna v epicentru bouřky, a to ne ledajaké! Krom hromů, blesků a deště začaly padat i kroupy (kde ty se při výše zmiňovaných teplotách vzaly opravdu nechápu), a to i o průměru 2-3 cm! Kupodivu z toho naše auto vyvázlo bez škrábnutí.. A to všechno jen na jednom místě; po příjezdu domů (a katastrofických scénářích, protože jsme samozřejmě nechali všechna okna otevřená, elektrické spotřebiče i telefon zapojený atp. atp. že) nás čekala téměř suchá cesta, uf.

Chtěla jsem trošku procvičit francouzštinu, ale zkuste se rozmluvit po osmi letech, kdy jste na jazyk ani nesáhli... Ještěže tu máme tu "ingliš", esperanto dnešní doby, v té si víceméně porozumíme (za pomoci rukou a nohou) skoro všichni. Ale za pokus to stálo, bonžúr, salut a silvuplé jsem zplodila.. a příště si zvolím méně náročný vzorek než rodilé mluvčí. :)

A to je všechno, přátelé, naviděnou a napočtenou zase příště. 

Omamná vůně dnešních dnů

Tu i tam, začal máj!

Byla jsem včera ráno zalít svou budoucí úrodu a ejhle, rostlinky dýní Hokkaidó už raší, vystrkují první lístečky, zelenají se - radost pohledět.

Na zahradě nám jak blázen kvete bez černý - má nádherná obrovská voňavá květenství.. přímo vyzývající ke konzumaci! ;) Takže jsme už třikrát měli kosmatice alias kozičky alias smažené květové bezy /bezové květy.
Jenže ono smažení a jaro k sobě moc nejdou (chudák žlučník) a navíc se toho poměrně rychle člověk přejí a navrch ani to těstíčko, ve kterém se to dělá, nic moc, přestože bylo z celozrnné mouky. Ale i ta, jako každá mouka, zahleňuje. Takže jsem -jen tak ze zvědavosti- vyzkoušela je ofritovat: květy jen tak ponořit do horkého oleje (neumyté, suché, nejlépe čerstvě utržené). Krásně zašumí! Jakmile jsou do zlatova, vytahujeme, osušíme bleskově na ubrousku a jíme - jemně křupou a i na pohled jedna slast. Nejlíp třeba s rýží a mrkví (ta má ráda kombinaci s olejem, aspoň se z ní pěkně vstřebá vitamín A a K). Holt objevy jen tak mimochodem jsou ty nejlepčejší! :)

Právě zkouším bezovou vodu - vylouhovat v ní květy, možná později přidám pár kapek citrónu a zítra to ozkoušíme. :)

Stav počasí ve střední Itálii: slunečno, větrno, občasné přeháňky, dnes ráno mlha jako mlíko.

Nabíječka k baterii do foťáku stále ještě nenalezena, nechce se mi věřit, že bych ji opravdu mohla někde (třeba v Londýně, že) ztratit, ale vyčerpala jsem veškeré nápady na potencionální skrýše. A to zrovna je co fotit! Chjóóó...

Po dlouhých měsících čekání (už to vypadalo, že na Godota) se konečně objevil pan malíř / natěrač a jal se nám zkrášlovat dům zvenčí. Za dnešek zvládl skoro osminu a už jen z ní jsem zůstala paf - z šedé Popelky se nám vyloupla krásná narůžovělá elegantní Princezna.. Zkrátka radost pohledět a odteď už naše stavení nebudu nikdy více nazývat "barákem". Dokonce máme i novou budku pro netopýry! :)

Všude kvete akát - té vůně kolem! Připadám si jak stopovací pes, ale nemůžu si pomoct, to nejde nevyužít příležitosti a zhluboka se nenadechnout - za chvíli totiž odkvete...
Ale žádný smutek, o vůně kvetoucích stromů tu naštěstí nouzi nemám, už se těším na jasmín, šeřík a jiné! Jen třešeň už dávno odkvetla - takže prvomájové políbení se událo pod zelenými mini bambulkami třešniček - platí to? Neplatí? Kdoví.


Asi jsem dosáhla toho nejnižšího krevního tlaku, co se kdy pamatuju - nějak se mi motala hlava a trošku únavy a tak, posilovnu jsem celou prozívala.. i naměřila jsem si doma (světe drž se) 83/57. Naštěstí se umoudřil (nejspíš se zalekl manželových starostlivých obav) a vzápětí povylezl na rozumných 108/66. Uf.
I pohledala jsem na internetu, co jako na to... a kromě informace, že to může být buď znak diabetu či hypoglykémie nebo je příčina neznámá a nerozpoznatelná, jsem zvěděla jedině, že mám jíst pravidelně a malé porce, víc solit, pít kávu či cumlat lékořici. Aha.
Tak lékořici nemůžu (jako jednu z mála věcí) cítit ani na kilometr už od malička. 
Kafe nepiju už nějaký ten pátek (nepočítám-li meltu či tu ječnou) a kvůli nízkému tlaku nezačnu.  Solení? I zkusila jsem to. A řeknu vám: Nic moc, mám žízeň jak trám, br! Dle hesla "přiměřeně, přiměřeně!" zítra opět k normálu.
Jediné co, tak to snad můžu zkusit s tím častějším jezením.. možná. Nějaké jiné konstruktivní nápady? :)
Koneckonců život ohrožující nízký tlak není a sklon k němu jsem měla asi vždycky. Tak nedělejme z komára velblouda a popojeďme dál! :)

Švagrová má teď někdy termín, čeká druhé mimčo. To první už je jedenapůlletý blonďatý diblík, co začíná mluvit (zvládá nonno -dědu-, nonna -bábu-, mamma -mámu- a víc nevím). Ten čas ale neuvěřitelně letí, ještě se pamatuju, jak se měl narodit. Holt vteřina ke vteřině a ani se nenadějem a roky jsou fuč.. Zvláštní se nad tím pozastavit a zamyslet se.

A právě teď je čas na večerní procházku; loučím se s vámi a brzy na viděnou! (Spíš teda na počtenou, chichi!) 

Ohlédnutí za Londýnem

Óóó, ani se mi nechce věřit, že jsem zpět na jihu.. ze severu na jih, no teplotně to tu teda nevypadá.
Anglie je známá deštěm, Angličané si na to sami stěžují (a prý si rádi stěžují, jak jsem se dozvěděla.. :)), ale nám počasí během šesti dní vyloženě přálo - kromě zimy a zamračena v den příletu a odletu. Skoro jakoby slunce mělo radost, že tam jsme, a trucovalo, že jedeme pryč. Hehe.

Bylo toho tolik, že nevím odkud začít.. Tak prvně řízení vlevo je pro středoevropana tak nezvyklé, že mě několikrát málem přejel taxík - a to mají na zemi nápisy LOOK RIGHT, LOOK LEFT... zastávky autobusů na opačné straně, ... prostě zmatek! :)

Soho, o kterém jsem psala posledně, je super pro noční život. Spousta lokálů, hodně z nich gay-friendly nebo adult-related... Ale jelikož ani jeden z nás není "party animal" (alkohol, diskotéka, wild night-life), tak jsme po dvou dnech opět změnili ubytování - tentokrát na Primrose Hill - kus od centra. No, abych byla upřímná, tak by nám ta centrální poloha v Sohu vlastně vůbec nevadila (komu se kdy poštěstí mít Piccadilly Circus za rohem, že?), zato hostel byl naprosto příšerný - špinavá netěsnící okna s vtipným, alespoň pět let starým nápisem "neotevírat, opravuje se", v pokoji postel, tři plastové židle a stoleček, jedno ramínko osaměle visící na tyčce ve výklenku ve zdi (imitace skříně?) a centimetrová vrstva prachu tamtéž. Brrrr. Kupodivu matrace byla kvalitní, a to na přespání stačilo. Zažili jsme i horší místa (Amsterdam).

Pět večerů, pět stand-up comedy shows - tomu říkám dávka. Ještěže jsem si nevzala fotbalistu! Takhle se u toho alespoň bavím, i když ne vše je zrovna můj šálek čaje (o páté, ať jsme tematičtí:)).
Záleží na komicích. Každopádně je to nejlepší způsob, jak poznat Angličany takové, jací jsou - oni to na sebe totiž prásknou a ještě si z toho dělají legraci. Některá z představení byla vyloženě úchvatná, jiná byla vážně dobrá, další tak napůl a jedno vyloženě zoufalé - to ten již zmiňovaný první večer.

Nákupy?
Camden Town je konečně pořádně alternativní čtvrt s trhy a obchody se vším možným (hlavně letí VINTAGE čili second-hand, ale takoý ten echt jóó starý, jestli víte, co tím myslím). :)
Tady by se dal strávit celý den. Jenže ne všichni jsou tak unešení z nákupů. Pořídila jsem si ovšem úplně parádní jarní bundičku (zeleno-zelenou značky Nature Line London) - co víc si přát? :)

Portobello Market u Notting Hillu - starožitnosti, vintage, ovoce a zelenina, šperky, kosmetika, vetešnictví... zkrátka a dobře od každého něco.

U stánku se zeleninou jsem byla nadšená, že měli obří tuříny - ne jako zajímavost, ale jako normální běžnou zeleninu! 
U pekaře se mi zase líbil ten široký výběr celozrnného a kváskového chleba!
Ve spodní části je zase jeden vege-obchůdek, kde mají sladké pečivo bez cukru (celé tři druhy!:)
A pořídili jsme -neplánovaně- brašnu na kameru!! Je , za 4£ a je značková! :) 


Památky?
Westminsterské opatství po vás bude chtít nehorázných £16.00 vstupného (1 osoba) - dá se do něj ovšem nakouknout i zadara a já vám řeknu jak. :)
Ve všední dny v 17:00 se zde koná mše - volně přístupná, jen se musíte tvářit, jako že jdete na mši (nákupní tašky, videokamery a foťáky nejlépe schovat). Budete-li vypadat věrohodně, pan strážce vás pustí dovnitř, dostanete arch s přepisem většiny mše (co říkají oni a co máte říkat vy, kdy se máte postavit a kdy si sednout), vyberete si místečko k sednutí a pak máte celých 30 minut na obdivování. A nejen kostela, mne osobně třeba překvapilo, když po dvou čteních (SZ, NZ) promlouvali i o Libyi či o schválení státního rozpočtu.. zkrátka žádná zkostnatělá bohoslužba! Další kulturní zážitek (uslyšíte nefalšovanou starou agličtinu, tak pozor.. ) k doporučení. A pak je konec, projdete si kostel (ne, neuvidíte vše, jako platící turisté, ale to je zase otázka priorit.. ale třeba hrob Livingstona tam je, portrét Richardův, atp.) a tradááá, zase o kousek dál, třeba k londýnským hodinám.

Doprava?
Oyster card (něco jako pražská Opencard, jen zaběhlejší, i když nevím, jak to funguje teď) - turnikety na vstup i výstup z metra / autobusu.
13 linek metra (kam se hrabe pražské A, B, C;)), první den jsem se naučila barvičky a jejich názvy a 1) velmi se mi to hodilo; 2) můj mozek ještě zvládá se něco rychle našprtat. Potěšující zpráva.
PLEASE MIND THE GAP je nezapomenutelná formulka londýnského "undergroundu".
Doubledeckers jsou úchvatné!! Ten výhled!

Jídlo?
Jak již jsem naznačila v listu "TOP TEN" anglických dobrot:
Organic Houmous od Sainsury's - ten první a nejlepší (kdepak humus od Marks and Spencer!).
Bio mandlové máslo Meridian z opražených neloupaných mandlí.
Skotské ovesné koláčky - Rough oatcakes. V jednoduchosti je krása - složení: oves, sůl, olivový olej.
Raw food tyčinky od NAKD. Mňamózně delikatesní.

No a ochutnali jsme i typické anglické jídlo - Fish and Chips! (Já teda verzi Fish & Salad.) 
Treska byla na chuť výborná. Zasytila.. až moc. Bylo nám po ní oběma tak nějak těžce... A díky tomu se na žebříčku neumístila. :)

Tak a teď už končím, bylo by toho moc a moc.. Ale jako nahlédnutí snad stačí.
Závěrem ještě jedna typická fotka a báj báj, Londýne. Ještě mě uvidíš! :)

Kdepak Martin na bílém koni...

Svatý Lazar (S. Lazzaro) to byl, kdo k nám do Itálie dovezl sníh.
Teda alespoň pomyslně k nám, protože na severu už nějaký ten den posněžovalo.
Každopádně včerejší sněhová bouře (a když říkám bouře, myslím bouře - poprvé v životě jsem slyšela hřmění společně se sněhovou vánicí a je to impresivní! :)) zastihla Toskánsko zcela nepřipravené (kdo by to taky byl býval čekal, že; tady vždycky sněžívalo zřídka) a dalo by se říct, že je zcela ochromila:
Silnice se staly nesjízdnými, i vlaky přestaly jezdit (jen ve Florencii zůstalo 5000 lidí blokovaných na nádraží); koncerty, výstavy, inaugurace, autorská čtení... všechno zrušeno kvůli počasí.

No zkrátka ještě štěstí, že jsme byli doma. Sice jsme měli v plánu vyjet, ale přehodnotili jsme priority. Kdo by chtěl riskovat život kvůli něčemu odložitelnému, že.
Načež na ten sníh napršelo a přes noc to zamrzlo, takže takhle po ránu je venku bílo a klouzačka a obávám se, že se nedostaneme nikam ani dnes. Hm.

17.12.2010 - Olivovník pod sněhem

A to jsem se zmínila, že nám už třetí den neteče teplá voda? A to jsme na tom prosím ještě dobře! Babičce v přízemí neteče ani ta studená. Zkrátka zamrzly trubky, co naděláme.

Loni nasněžilo o dva dny později, přesně 19.12.2009 - pamatuju si to (zázrak!;) protože i tenkrát zamrzly silnice a já jsem se neměla jak dostat na letiště a tudíž jsem neodletěla na první pokus -jak bylo plánováno- do ČR. (Letos pro jistotu zrušili pravidelnou leteckou linku už koncem listopadu.)

Tak trošku natruc a jako kompenzaci jsem si zkusila, jaké to je být na pódiu a mít za cíl rozesmát 70 lidí, kteří na vás hledí a chtějí se bavit... Fuška, řeknu vám. Holt komikem se člověk nejspíš rodí. Ovšem zkušenost k nezaplacení.

Tak zimě zdar, jdu cvičit Pozdrav slunci, třeba je to vyláká zpoza mračen...
(Naivní, naivní!;))

I nasněžilo - zima je tu

Neuvěřitelné!
26. listopadu, během jedné hodiny, zatímco jsme studovali záludnosti češtiny (no já teda moc ne), v naší metropoli nasněžilo a to dobré dva centimetry! A drží se to!
Dnes ráno venkovní teploměr hlásí mínus pět stupňů, což je na jednu stranu nádherné, ale na druhou stranu (vzhledem k ještě ne úplně doléčené nemoci a sice krásně alternativní, leč nikterak výrazně teplé bundě) mě to nijak obzvlášť netěší. Ale ono je to vlastně jedno, zpoza okna od teplého radiátoru se na to pěkně kouká. :)

K té nemoci - dnes ráno jsem si koneně vzala poslední Neoduplamoxí antibiotický prášek a odteď už se láduju jen a jen probiotiky, ajurvédskými tonifikanty a posilovači imunity vůbec.
Přemýšlela jsem tuhle nad tím, že se z mého TČM poradce tak ze dne na den vyklubal propagátor a zastánce ajurvédy. Kdoví proč. No, upřímně -  moc se mi to nelíbí, nějak mi ty čínské názvy bylinek přirostly k srdci a hlavně mám takový subjektivní pocit, že zabíraly mnohem víc, ale no tak uvidíme, třeba to je jen dočasné. I když on, jakožto integralista (doktor celostní medicíny) má plné právo přecházet z jednoho systému do druhého.. Když to bude fungovat.
Hlavně, že ví, co dělá. Jen nás celá ta ajurvéda přišla nějak dráž. Ale co už.
Teď ještě zbavit se toho ranního kašle a odpolední únavy a bude. Lepší doktora nepotřebovat vůbec. Ani čínského, ani indického... ani italského. :)

To mi připomíná, že sem chci vložit pár sezónních opatření (no jo, komentáře k nim si neodpustím:)), vycházejících z čínské dietetiky, kterými je vhodno se v zimě řídit a která se snažím dodržovat. Zatím mi dělá problém především brzký odchod na kutě, hehe.

⁂ ⁂ ⁂  Zima  ⁂ ⁂ ⁂

Element vody, převaha yinu, ústředním vnitřním orgánem jsou ledviny a močový měchýř.
Mělo by to být období klidu (paralelně k přírodě, která se ukládá k zimnímu spánku), odpočinku, rozjímání a meditace.
Doporučení:

• Chodit brzo spát a časně vstávat (nejlépe při rozednění - např. dnes mezi půl sedmou a sedmou).
• Vyhledávat teplo, ale nepotit se (hlavně ne sauna - vyhání energii z těla ven!)
• Jíst hořké a slané potraviny (stahují a podporují yin).
• Základem stravy má být vařené obilí (nezapomínat na jáhly, na "talíři" by mělo obilí být víc než zeleniny).
• Jíme zeleninu nakládanou (a sušenou). 
• Zařazujeme často mořské ryby a řasy, solíme mořskou solí. 
• Z luštěnin je vhodná sója.
• Vhodné jsou husté polévky ("zahřívací", tzv. eintopf - z jednoho hrnce).
• Úprava jídla pečením (dodá jídlu hodně yangu).
• Ovoce nedoporučeno, ale když už, tak sušené (ale ne tropické - ochlazuje! Nejlepší jsou křížaly.)
• Neužívat ostrá a pálivá koření (vytahují yang na povrch X správně má být yang v zimě uvnitř a yin na povrchu) - takže addieu! skořici, chilli papričkám, sušenému zázvoru, kardamomu, hřebíčku, pepři, ... Co takhle zkusit čerstvý zázvor? :)
• A jen dodatek - jídla by se měla jíst vždy teplá, obzvláště v zimě nikdy studená! (Zapomeňte na jogurty... nebo aspoň na jogurty rovnou z ledničky!:) O zmrzlině snad ani nemluvě.) 

 Tak koukám z okna a slunce ten sníh pomaličku rozpouští... No na sněhového anděla si budu muset ještě nějaký ten pátek počkat. :)

Záplavové dobrodružství

Tak zrovna včera jsem sepsala ta modrá slova, co můžete vidět v pravém sloupci, o tom, že když člověk jde proti proudu, tak se nikam nedostane, zatímco když přijme situaci a okolnosti tak, jak jsou, tak dojde nejdál.

A jakoby na znamení správné úvahy nebo prostě potvrzení mých slov bum bác, hned večer jsem si mohla vyzkoušet jaké to je, jít proti proudu řeky. Teda nechápejte mě špatně, já situaci přijala (a ještě z ní měla takovou čistou dětskou radost) a metaforicky se vydala "po proudu", ale v reálném světě to znamenalo brodit se rozbahněnou řekou v opačném směru než tekla.. Není to pěkná životní hříčka? :)

Ale abych nepředbíhala, začnu pěkně od začátku:
Včera bylo mírně oblačno, sem tam slunce, sem tam mrak, stihla jsem obrat fazole (co kdyby náhodou začalo pršet, že). Večer bylo potřeba jet na nákup, skočíme do auta a tradá do vedlejšího městečka. Z obchodu jsme vylezli kolem půl osmé večer - venku tma jak v pytli, hřmění, blesky. Ojoj.
Za další půlhodinu (čas strávený v obchodě č. 2) nás už stihl i lehký deštík. No co, aspoň zalije zahrádku.
Zlehka povečeříme a večer jsme měli na programu zhlédnutí představení komika s uměleckou přezdívkou Dado (= "kostka"). Mělo to být na náměstí, ale vzhledem k počasí se událost přesunula do místní tělocvičny.

Vsuvka: 

Zrovna ráno jsem přemýšlela, jak bych si zacvičila na kruzích... takových těch "tělocvičnových", visících ze stropu.. Trénuju teď na tyčce mezi dveřma s cílem desetkrát se přitáhnout nahoru bez jakékoliv pomoci. Přestalo mě bavit vymlouvat se, že mám slabé svaly - to se změní! 

No, a byla jsem zvědavá, jestli Italové taky cvičí na kruzích.. 

A ejhle, tumáš příležitost omrknout italskou tělocvičnu! Synchronicita jak vyšitá! :))

Tak za blýskání a hřmění sklidím ze stolu a prásk, všechno zhaslo. Následoval mumraj, ještěže byl vypnutý modem, jinak hrozilo bájbáj Internetu. Za svitu svíček jsme se přesunuli do auta a tradááá směr tělocvična. 

A ted něco málo o pocitech: 

Jsem asi bouřkový typ. Vyvolává to ve mně až takové posvátno..

Kam se hrabou kostely, kde má člověk cítit přítomnost boha a kde ho má ta "krása" ohromit natolik, že padne na kolena; kdepak! Postát pod širým nebem za bouřky, to je teprve pocit! Člověk je tááááákhle maličký a vlastně v rukou Boha / Universa / Vesmíru / Přírody či Vyššího principu, jakkoliv už to nazýváte. 

Je to takový až trošku strach, ale ne v pravém slova smyslu, spíš odevzdání se a obdiv a zároveň splynutí s okolím, se vším, pocit jednoty.. 
 I když se cítíte maličcí, jste součástí - perfektním dílkem skládanky. 

Kdyby se skládanka změnila a váš "dílek" se tam už nehodil, stačil by jeden blesk. 

No není tohle zázrak? :)

Představení bylo zdlouhavé, kruhy v tělocvičně neměli (a vůbec žádné náčiní kromě kladiny, to mě teda zklamali), zato okna propouštěla nejen vizuální efekty à la stroboskop, ale i zvukovou kulisu - hřmění a intenzivní déšť. Třikrát jim vypadly pojistky a zůstali jsme vždy (za mohutného potlesku diváctva) na minutu potmě než znovu nahodili. K půlnoci jsme se, ještě před oficiálním koncem, vytratili.

Takovou průtrž mračen teda nepamatuju - než jsme doběhli do auta, byli jsme tak napůl mokří. OK. A teď domů. Jenže! 

Příjezdová cesta k nám byla neprůjezdná - příliš vody. Jedeme druhou stranou, přes mostek (tam, jak chodím ráno pozorovat východ slunce:)). 

Sousedé tam už parkují svá auta (jediné vyvýšené místo v okolí, kdo neujede včas, ten riskuje zaplavení auta - není totiž jiné cesty). V dálce je vidět spousta vody; sedíme v autě a plánujeme, jak se dostat domů. Máme to asitak 300 - 400 m. Těším se, jak půjdu vodou, těším se jak malé dítě, když může dlampnout do kaluže, mám z toho takovou radost, že bych vyrazila hned. 

Jenže ouha. 

Ve městě jsou autem čtyři dámy - Italky, co u nás přespávají. Telefonem je varujeme, že není možné vrátit se klasickou cestou a vysvětlujeme alternativu. Nechápou. 

Inu otáčíme automobil, opouštíme vidinu brzkého návratu domů a vydáváme se je hledat do centra, abychom je navedli na mostek. Leje jako z konve, cesta připomíná spíš jedno velké jezero, na náměstí jsou hasiči v pohotovosti, z baru naproti parkovišti vymetají ve třech košťaty vodu. 

Milé dámy si dávají na čas, trčíme v autě, pozorujíce míjející auta a blikající oblohu. 

Je zajímavé, že jakmile nastane nějaká nepředvídaná událost (třeba povodeň), lidé tak nějak přestanou respektovat pravidla. Možná si řeknou "no co, kdo by mě teď kontroloval" nebo jim něco přepne v hlavě do "nouzového režimu" ? Důkaz: do ulice se zákazem vjezdu, před níž jsme stáli, během půlhodinky zabočila rovnou čtyři auta! 

Po oné nekonečné půlhodině (!) jim opět voláme, přijíždí a konečně společně dorazíme na mostek. 

My jsme samozřejmě bez deštníků. Ale ono už je to jedno, dům je téměř na dohled. Soused tu podupává v gumácích (co mu byly úplně k ničemu, poněvadž mu do nich nateklo vrchem) a my nabízíme dámám jediné tři možnosti : 

1) Návrat do centra za nočním životem, předpokládáme, že za 3-4 hodiny voda opadne.

2) Projítí po cestě (která se nyní změnila v řeku, soused hlásí hladinu nad kolena)

3) Projítí po poli (bláto, bláto, bláto... tak akorát na pořádné zašpinění bot)

(Tak schválně, do čeho byste šli vy?)

Berou jednohlasně třetí možnost, zato já jsem jasná dvojka! 

Balí si boty do igeliťáků, vydáváme se hromadně na odyseu. Mně nedělá problém bosky (ba naopak), takže s žabkama v kapse si to nakráčím rovnou doprostřed ex-cesty. 

Voda je poměrně teplá, proud vcelku slabý. Vyloženě si to užívám. Napadne mě, že jsem výborný vodič, po kolena ve odě, sama uprostřed otevřeného prostranství, po pravé straně stromová alej blýskání, hřmění a déšť všude kolem mě... 

Myšlenku hned zaženu a koukám, jak se daří druhé části výpravy pod přítelovým vedením. Zasekli se v bahně, neví kudy se vydat tak, aby se zamazali minimálně. Vyškrábu se na mez, že jim cestu prošlápnu - zašpiněné boty mi starost nedělají. :) 

Upřímně? Ve vodním řečišti bylo krásně, bahno se boří, protíká mi mezi prsty, někde zajedu až po kotníky.. projdeme prvním polem, následuje betonový minimůstek přes potůček, tak na tři kroky. Opatrně jej přecupitám, vědoma si toho, že to klouže. Přítel taktéž, zato třetí členka výpravy si to rázuje tak, že jí to na můstku podjede a do potůčku zajede oběma nohama. 

Ve snaze se odtama co nejrychleji dostat (za vydatné pomoci z obou protilehlých stran) provede rychlý otočný manévr, ale podcení promáčenou zeminu a zahučí tam skoro celá. Podaří se nám ji vytáhnout, naštěstí bez úrazu. Nadává jak dlaždič a okamžitě kontroluje obsah smáčené kabelky - hlavně foťák a mobil. 

Vracím se ke své trase, ale mám společnost - cestou (nebo tím, co z ní zbylo) si to šine džíp, rozhrnujíc vodu do obou stran. Ťukáme si na čelo. Po pár krocích opět ve vodě vidím, jak se na mě valí půlmetrová vlna - co to kruciš?! 

Vyhoupnu na plot a jen tak tak se jí vyhnu - džíp to vzdal, zařadil zpátečku a všecku tu vodu hrnul před sebou. Nikdo víc se o projetí ani nepokusil. 

Za chvíli mám namočené i kalhoty, nemá cenu je nějak chránit. Zvědavci z druhé strany se ptají, jestli mám gumáky, odpovídám, že ne a ukazuju jim bosé chodidlo. Hrozně se bavím, brouzdat se vodou je paráda! Dámy na mě koukají poněkud překvapeně a nechápou. To mě nerozhodí! :) 

Dorazím k domu společně s druhou částí výpravy. 

Potíž je v tom, že mně stačí vylézt na "suchou" (ehm, tedy "nezaplavenou") zem, zatímco jich 5 je zaseklých na opačném břehu řeky. Na dům tedy sice koukají, ale to je tak vše. Mezi tam a tady je hnědá voda...

Byla by se nám bývala hodila loďka. Aspoň malý nafukovací člun. Nebo vanička. Ale nic takového doma není. Tak jdu aspoň pro rybářské gumáky, takové ty vysoké... 

A ty prý taky nejsou. Takže milé výpravě nezbude nic jiného, než se psychicky připravit a "řeku" přebrodit.

Toho povyku pro pár metrů ve vodě, to svět neviděl! 

Následuje umývání bot, svlékání zabahněných částí oblečení, sušení, koupání, praní, fénování... 

Já si zapomněla na opačném břehu žabky. Chvíli si pohrávám s myšlenkou pro ně jít, ale pak ji zahodím a sousedce signalizuju, že si je tam nechám do rána. Kdo by mi je taky chtěl vzít, že? .. A i kdyby někdo chtěl, jak asi? ;))

Závěrem?

Pršelo celou dlouhou noc, voda opadla až někdy k ránu, kolem páté či šesté hodiny. Jelikož jsem se do postele dostala až kolem třetí, dovolila jsem si nevstát na budík v obvyklých 6:45, ale až v 8:30. I tak jsem byla mezi prvními. 

Po rozvodněné řece zbylo na cestě dobrých 20 cm blátíčka, které jsem si samozřejmě okamžitě šla vyzkoušet - lepší než rybníky bahňáky u nás! :) 

Krásně to klouzalo to a Pavlína zase byla za exota. Víc už to snad po včerejšku ani nejde. :) 

Škoda, že včera tolik pršelo - byla bych bývala víc fotila, ale za ten risk zničeného aparátu mi to nestálo. Dost na tom, že jsem si jej s sebou prozřetelně vzala - neměla jsem nic než foťák.. že by náhoda? ;) Ne, náhody neexistují!

Poznámka na okraj: záplavy jsou tu málokdy.. tak jednou, maximálně dvakrát do roka. A prý je to vždycky taková rychlovka.
Každopádně já jsem vděčná za včerejšek, i za rozhodnutí na představení jít, poněvadž kdyby ne, tak by mi celá tahle odysea utekla a to by byla věčná škoda!

A u čtyř dam mám prý body k dobru za to "lážo plážo" vykračování si vodou. To jsem teda nečekala. No... tak až někdy budete moct, udělejte taky něco krejzy! ;) 

Před bouří...

Tuhle minulý týden pršelo tak vydatně, že v zahrádce stála voda a když jsem druhý den šla pro mrkev, zabořila jsem se do blátíčka až po kotník, áááááh! :)

No a padaly i kroupy (grandini) a až bylo po bouřce a začalo se vyjasňovat, tak se nám naskytl takovýhle krásný pohled z okna:

Těsně po bouřce

To mi teď úplně připomnělo, že ještě než začalo pršet, tak jsem měla takové zláštní nutkání jít ven a být venku...  a prostě to nešlo potlačit, tak jsem šla na zahradu a vzduch byl takový těžký, šedé nebe nad hlavou a pomalu se přibližující blesky a hřmění hromů..
Kam se na takovouhle atmosféru hrabou adrinalinové sporty nebo i ruská ruleta.. není třeba hazardovat, stačí vylézt před bouří na volné prostranství, chvíli postát a Náhoda (Bůh nebo Vyšší princip, chcete-li) to rozhodnou za vás - buď to do vás praští nebo ne. Byl to takový opojný pocit, věděla jsem, že bych měla sakra zalézt, zavřít okenice a být ráda, ale prostě jsem si nemohla pomoct...

A tak tam tak stojím uprostřed pole a najednou třáááásk!

Ohlušující rána a záblesk, udeřilo to někde poblíž a mě to v tu chvíli probralo z tranzu, utíkám domů a zjišťuju, že to muselo být ale zatraceně blízko, poněvadž jsme bez elektřiny... 

Joj, tohle kolo jsem "vyhrála"! ;-)

Vydařený piknik v parku

Tak jsme dnes obědvali  parku, uvařila jsem nám špaldové vrtule s artyčoky a dobromyslovo-rozmarýnovou omáčkou z tofu a k tomu něco blanšírované zeleniny (cuketa, mrkev, řapíkatý celer).
Nejedli jsme samozřejmě sami, ale vzali jsme s sebou kamarády Skoty i s jejich dvouletým klučinou, co tu teď u nás v B&B jsou, a v parku jsme měli scuka s dalšími přáteli i novými lidmi, prostě každý přivedl někoho a nakonec z toho byla banda čítající 17 lidí!
Měli jsme problém vlézt se ke dvoum stolům.

A jídla bylo vskutku požehnaně, Ebo nejenže přivedl čtyři Japonky, jednoho Brazilce a jednu Iráčanku, ale taky navařil asitak kotel jeho slavného SUSHATZU [:sušacu:], což je prý složenina slov SUSHI a PAZZO.. no něco jako bláznivé sushi.
Kdybych nevěděla, že se rýže na sushi vaří v cukru a octu z bílého vína a nepřidává se do ní i Vernaccia (odrůda bílého vína) a smažené vejce, asi by mi i šmakovalo víc..
Každopádně špatné to nebylo, především mě nadchl salmone affumicato (uzený losos), vejce jsem vybrala a jinak jsem se naládovala svou mňamkou (kterou kromě mě, Crise a našich dvou Skotů neochutnal nikdo, ale to už mě nepřekvapuje).
Jinak byla spousta sýra, prosciutta (sladkého i slaného), salámů, chleba a salát, studené rizoto s majonézou, lasagne atd. No jídla jak pro regiment. Tady je nás jen polovička...

No ještě jsme se ani pořádně nedostali k závěru (jako třeba do mne by se ještě něco vlezlo :)) a začalo pršet.
Ehm, spíš lít. Vyklubala se z toho bouřka jak vyšitá. Ještěže jsme prozřetelně vzali pléd, který jsem sice původně zamýšlela na sednutí na zem, ale posloužil dobře i jako protidešťová celta. (Tedy až do chvíle, kdy prosákl a začal kapat... )
Někteří z nás byli pod plédem, jiní se tísnili kolem lesa s plastikovými talíři na hlavě ve snaze uchránit se před deštěm:

Když hladina vody ve zbytcích jídla dosáhla úctyhodných dvou centimetrů a nebe se nezdálo, že by se jen tak chtělo umoudřit, rozhodli jsme se pro strategický ústup. 

Za vydatného deště jsem sebrala našich pár věcí a jakožto samostatná jednotka (byla tu i organizovaná skupina "želva" pod plédovým krunýřem) vyrazila na kilometrovou cestu směr auto. Po pár metrech se mi doslova roztrhly rozmočené papírové kabelky a nechtěně tak pokryly cestu těstovinami... Bylo to děsně k smíchu, a nejen mně! :)

Samozřejmě jsem si taky bosky a zvysoka dlampla do každé kaluže, co jsem potkala.. Prostě nezapomenutelné odpoledne! 

 

Když jsme dorazili k autu, slunce zase svítilo a obloha se tvářila jakože nic, ona muzikant. 

Nalodili jsme se, bahno až za ušima a tradáááá domů. 

Jo, a krásně se mi z toho deště zkudrnatěly vlasy, asi bych měla zmokat častěji! ;)

Má nová keramická pánev

Dnes je naprosto "aprílové počasí" (i když tad v Itálii se tomu našemu aprílovému říká březnové, jsou tu tak nějak měsíc napřed), během pouhých pěti hodin se dvakrát vystřídal hustý déšť, letní vedra s připalujícím sluncem, jedna bouřka s blesky i hromy, vichřice (vítr nám divže nezlomil pínie před domem), lehký deštík a zamračeno. Teda to jsou mi časy! :)
Ale aspoň to nemáme monotónní.

Vyrazila jsem na trhy pořídit nám pánev. Věděla jsem přesně, co chci, koneckonců už na ni nějaký ten pátek myslím. Navíc C. se nedávno vyděsil po důkladném prostudování všech možných negativních zdravotních efektů a rizik, které vyvolává poškrábaný teflon a když včera večel zřel naši starou pánev, prohlásil, že tohle teda ne! A ráno jsem četla, že čím víc dávám, tím víc dostávám, takže šupkydupky pro keramickou pánev...

Je to IPAC (od známé to italské firmy), odolná vůči teplotám až do 450°C, bez PTFE a PFOA (ty rakovinotvorné látky, co je produkuje teflon), je nepřilnavá, jen tak se nepoškrábe, se silikonovým ergonomickým držadlem ke snadnějšímu úchopu, umyvatelná v myčce (tuhle výhodu teda s dovolením nevyužiju ;))... a komplet (pánev se skleněnou pokličkou) mě stál 20 €.
Původně jsem myslela, že by měla být větší, ale nakonec průměr 24 cm není zas tak málo (a jíst se má spíš míň než víc, že;)) a jsem ráda, že jsem zvolila právě tuhle.

Na obrázku je zcela nová (umytá v teplé vodě a osušená plus na prodloužení trvanlivosti zahřátá s olejem vevnitř na 2 minuty, nechaná zchládnout a znovu umytá) a takhle pěkně naaranžovaná s lístky širokolisté šalvěje, co si pěstuju v truhlíku na balkóně. 
Prostě připravená k použití. Podusila jsem v ní maličké cuketky na půlkolečka s šalvějí a piniovými oříšky, přidala čerstvě uvařené celozrnné špaldové špagety, pěkně vše dohromady nechala prohřát, přikápla olivový olej a byl z toho výborný oběd.

A první dojmy? Super, super, super! Vaří se v ní úplně samo, umývá se taky úplně sama, prostě paráda! Jen si musím dát pozor a používat výhradně dřevěné nástroje a nic do ní nepokládat (takže vymyslet jí místečko, kam ji uložím.. hm, to bude trošku záludné, ale něco se najde;)). Jinak prý hrozí, že ta keramická vrstva popraská. Ale to je jen malování čerta na zeď.
Takže konečně addieu teflone! ;)

Pozdvižení v městečku

Již druhým týdnem tu vydatně prší. Dvakrát dokonce bouřilo. Třeba předevčírem: třásly se okenní tabulky, blesky oslepovaly, hromy burácely až uši zaléhaly, elektřinu nám to vyhodilo, lilo tak hustě, že jsme se obávali zatopení - máme totiž vedle domu potůček, který se ale za deště mění v dravou řeku a když se vylije na silnici, tak nás to odřízne od civilizace. Vyvázli jsme z toho naštěstí bez škrábnutí, zatopení, oslepení či ohlušení, zato jinde se děly věci!

Středeční bouřka se nám podepsala na tváři městečka. Na satelitních mapách už odteď nebude vidět "symbol práce", jedna z letopočtově novějších dominant města, a to vysoký továrenský komín. Přímo do něj uhodil blesk a rozpůlil jeho vrchní část, která se zřítila (berouc s sebou plot) rovnou na chodník, silnici a částečně fasádu protilehlého domu. Naštěstí byla na semaforu v tu chvíli červená, takže žádné oběti na životech.

Foky jsou pořízeny ve světlé chvilce v průběhu čtvrtečního odpoledne, kdy hasiči pracovali na likvidaci zbytku komínu.
Žel jsem s sebou neměla foťák ráno; holt i fotografovi se někdy vybije baterie a musí se od něj na chvíli odloučit. Kdo mohl tušit, že při běžné cestě na nákup potkáme takové umělecké dílo jako je polorozbořený komín, že!?!
Tak ještě jedna akční, líbí se mi ty barevné kontrasty strom - cihla - obloha - mraky. Vám taky? ;)

Toskánský chléb

V pátek jsem vstávala v 6:25 (což lehkou kalkulací vychází na čisté tři hodiny spánku), jelikož dole v B&B máme hosta, který snídá před sedmou a croissantu trvá dobrých 30 minut než v troubě zezlatoví. Každopádně jsem to vzala s úsměvem (jak jinak?) a poté, co holčina odjela, jsem vyrazila na nákup (taková záminka k ranní procházce:)), přestože foukal vítr, divže se nám ty vzrostlé borovice před domem neohýbaly.

Asitak pět metrů od brány začalo jemně pršet, ale co, nejsem z cukru (ani z Itálie:)) a cestu tam jsem si navíc zpestřila krátkým během pro zahřátí.
V supermarketu mě napadlo se zeptat na přírodně kvašený chléb (známá to lievitazione naturale, co se mně nikdy doma nezadařila) a tadáááááááá k mému nezměrnému překvapení týpek řekl "no jasně, půlkilový bude stačit?" a už mi ho vážil.

Paráda, lalalááá!  

Teda, moc ne pro mě, poněvadž já a bílá mouka se nekamarádíme, ale aspon mi C. nebude jíst ty schiacciaty s éčkem, navíc mu to bylo výslovně doporučeno, že.
Tak jsem z toho měla radost. Tři krajíce dostala I. (vypadala, že má taky radost), dokonce jsem jeden ochutnala i já.
Mňo, asi nikdy nepříjdu na chuť toskánskému chlebu (možná proto, že žádnou nemá?:)) Složení: bílá mouka typ 0, voda. Žádná sůl, žádný kmín, nic. Chuť nijaká.. ale je nadýchaný, měkučký a má křupavou kůrku, to zas jo. S pár kapkama listopadového oleje navrchu se vcelku dal :) Ale víc ani Ň, zas tak neodolatelný není!:)

 Jí ho tu naprosto ke všemu, nejmíň třikrát denně, i k těstovinám, k masu, jako předkrm, k salámům, s rybičkama, s marmeládou, nutelou, ... Nechápu.

No a cestou zpět lilo jako z konve, ale to už jsem si vyloženě užila, chytala jsem kapky do dlaní, dýchala... Prostě krásný den, i když bez slunce. Jo, má to svoje výhody, vstávat brzo! :)