(A mám dokonce i sekretářku!:))
Co to pro mě znamená? Mění se tím pro mě něco? Stala jsem se důležitější? Jsem tak šťastnější?
Nene, nic z toho. Člověka přece nedefinuje to, jaké nálepky na sobě má a co vykonal nebo vykonává či jaké role zastává, ale to, kým doopravdy je, jak se on sám cítí. (Viz citát A. de Mella:
Šťastnými či nešťastnými nás nečiní svět a lidé kolem nás, ale to, co se odehrává v naší mysli." )
Ano, slovní spojení "definovat člověka" zní hodně krkolomně, ale záměrně jsem se tak chtěla vyhnout termínu "hodnotit". Poněvadž neexistuje dobré a neexistuje zlé a stejně tak není lepší a horší, důležitější a méně důležité či nedůležité...
Když něco JE, tak to prostě JE. A vůbec tomu nezáleží na něčem tak malicherném, jako jakou nálepku jsme tomu my, lidé, dali. Nezáleží tomu vlastně vůbec na ničem a tak je to správně (hodnotím! ;)), tak to má být.
Pak taky co je pro jednoho štěstím, pro druhého může být neštěstí. Anebo na co dnes nahlížíme jako na správné, může se v delším časovém horizontu ukázat nesprávným a naopak. To všechno jsou jen myšlenkové konstrukce, nic z toho reálně neexistuje!!
Je zábavné se nad tím zamýšlet. Zkuste si schválně aspoň chvíli nic nehodnotit. Veškeré myšlenky, které vás napadnou, nechte přijít a odejít aniž byste je někam škatulkovali.
Není to až zas tak snadné, že? :)
Vlastně je to docela fuška, jsme totiž zvyklí hodnotit úplně všechno, od oblečení ostatních, přes jejich způsob řeči ("ten tón!"), volbu slovníku, kamarádů, školy, práce, trávení volného času (ten je aktivní = správně; onen nic nedělá = špatně) atd atd.
Úúúúú! Zastavte! Vypněte!
Máme v hlavě nikdy neodpočívající elektrárny, které neustále produkují soudy a soudečky a soudečíčky (záleží, jakou důležitost jim přiřadíme). - Kdo jsme my, abychom hodnotili?
- Musíme mít nutně názor na všechno?
- Musí nutně být všechno buď bílé nebo černé?
- V čem nám hodnocení pomáhá?
- Žije se nám lépe, obklopeni nálepkami, které jsme věcem a událostem dali a které se s námi často táhnou už od dětství?
Vemte si takové "zpětné uvolnění vzduchové bubliny ze žaludku po jídle" (lidově "brknout si" či "krknout si" atp., kdo zná spisovný termín, nechť mi jej napíše do komentáře - já ho nenašla):
V Evropě je takový projev považován za neslušnost, něco nechutného, co se prostě v "dobré společnosti" nedělá.
Ovšem například v Číně nekrknete-li si po jídle dostatečně nahlas a dostatečně dlouho, obojí za přítomnosti hostitele, jste považováni za neuctivé, nevychované a dáváte tak najevo, že vám nechutnalo.
V obou případech jde jen a jen o krknutí!
Ty významy jsme si na tenhle prostý lidský projev (nebo potřebu?) asociovali my, na základě toho, kde (a jak) nás vychovali.
Takže odpověď na poslední otázku, kterou dnes položím, už nejspíš budete tušit.
- Je správná ta evropská nebo asijská verze? ;)
