Posledních
pět dní jsem nebyla moc přítomná, protože jsem se začetla. Do knížky.
Jak
dlouho se mi něco takového nestalo? Dlouho.
Jak jsem se cítila? Jako že plýtvám
časem a místo čtení bych měla dělat něco užitečného. UŽITEČNÉHO! Co je to
vlastně užitečné?
Je sezení před počítačem užitečné? Je prohlížení a
kontrolování nových inzerátů na nabídky práce, které mě stejně nezajímají,
užitečné? Je zoufání si a pocit bezmoci z toho, že mi nikdo nevolá a že nevydělávám,
užitečný? Takže k ďasu s užitečným!
Dokonce jsem dala přednost knize
před jídlem, před vařením, …
Nepoznávala jsem sama sebe! Už se ani nepamatuju,
kdy jsem byla takhle začtená naposledy. Každé vyrušení a sebemenší povinnost mě
vnitřně žrala, protože jsem chtěla zpět ke knize, lačná po dalším vývoji děje.
Přečetla jsem za těch 5 dní celou trilogii. Tři více jak třísetstránkové
svazky. Celkem 1025 stran. Ááááách.
V angličtině. U
jazyka bych se chtěla na chvíli zastavit. Je to taková dvousečná zbraň,
překládat knihy z cizích jazyků. V mateřštině se vás to dotkne více,
je to osobnější, slova jsou silnější, mají větší váhu i důležitost. Na druhou
stranu ztrácíte kontext a řadu vtipů, rčení, obratů… to, co je psáno mezi
řádky.
Jsem
zastáncem čtení knih v originále. I když hned vzápětí musím dodat, že je
jeden spisovatel, Ital, jehož knihy bych chtěla v češtině, abyste si je
mohli přečíst i vy. Je zábavný, poučný, pravdivý… Ale zase, do jaké míry by byl
překlad odrazem toho, co tím chtěl autor vlastně říct?
Fifty Shades of Grey. Padesát odstínů šedi.
Už
jen ten překlad názvu demonstruje nedokonalost.
Ne, prosím, to není kritika
překladatelů, jen suché konstatování faktu, že titulní slovní hříčka nemůže být v češtině pochopena. Odstíny barvy šedé a zároveň i odstíny ve smyslu aspektů hlavní
mužské postavy, Christiana Greye, tedy doslovně přeloženo Kristiána Šedého (což
mimochodem zní poněkud krkolomně) se ztratila. Inu co už.
Jaká je česká verze nemohu říct, posouzení nechám na vás. Z recenzí na
internetu se zdá, že je to vcelku trhák. Celosvětový bestseller!
Neprozradím
vám ani o čem to je, co se tam děje a už vůbec ne jak to dopadne. Sama totiž
nemám ráda, když to někdo takhle někam napíše. Zkazí to pak člověku radost z knihy,
to nedočkavé napnutí, co že příjde na další stránce, jak se to bude vyvíjet..
Jelikož
já jsem tvor zvědavý a nenechavý, tak mi to nikdy nedá a když někde zahlédnu
recenzi, alespoň letmo ji přelétnu, abych pak měla nutkavé cukání pravé ruky
nafackovat si. Autor recenze většinou odhalí veškerou zápletku (a často ji také
strhá) a když se pak do knihy s chutí zakousnete, podvědomí vám nedá a tak
nějak stránku co stránku čekáte (i když se to snažíte vytěsnit z mysli a
tvářit se, jakože jste žádnou recenzi nikdy nečetli), kdy přijde ono
očekávané.. Žel přesně takhle se mi to stalo, naštěstí až u třetího dílu. První
dva jsem si vychutnala bez poskvrnky.
Že
stejně čekáte nějakou tu recenzičku? Dobrá, máte ji mít.
Fifty
Shades of Grey, Fifty Shades Darker a Fifty Shades Freed je taková Lenka
Lanczová pro dospělé. Jelikož nehrozí kažení mládeže, je velká část knihy věnována
poměrně detailním popisům milostných aktů. (Tady bych byla zvědavá na ty
překlady.) Kupodivu nejde jen o ně, ústřední příběh je hezký, překvapivý,
taková peprnější variace pohádky o Popelce. Tou bychom my, ženy, ostatně každá
chtěla být, i když tvrdíme, že ne. Nevěřte nám to.
Ano, Padesát odstínů je i malou exkurzí do prostředí poněkud extrémních směrů lidské sexuality (především první dva díly),
ale nic dech-vyrážejícího, řekla bych. Taky je to trochu detektivka a trochu exkurze
do psychologie. A víc neprozradím, přečtěte si sami, máte-li chuť.
Dnes
ráno jsem dočetla poslední stránku.
Knihy jsou jako droga, dokud vás příběh
drží, nemyslíte na nic jiného a nelze vás od něj odtrhnout. Jedna část vás to chce
mít za sebou, vědět konec, druhá se snaží prodlužovat to a natahovat, nechce
nikdy se čtením skončit. I poté se pořád vrací ke scénám, přemýšlí o nich,
představuje si je..
Kniha je totiž útěkem z reality. Malými dvířkami do
obrovského světa, kde jste jen divákem. Pasivním. Necháte se překvapit, co bude
dál. Události jsou vám servírovány na zlatém podnosu. Nemusíte se rozhodovat.
Nemusíte vyvíjet snahu. Nemusíte dělat VŮBEC NIC. Stačí číst. Jak jednoduché. Jak
rozdílné od života. V něm je třeba dělat pravý opak. Nekoukat a nečekat. Žít
svůj vlastní příběh. Nepřežívat na příbězích jiných. Ten váš je stejně tak
hodnotný, stejně tak vzácný, stejně tak cenný. A navíc originální. Záleží jen
na vás, co si do něj napíšete.
Takže finální otázka: Lituji pročtených pěti dní?
Ne!
Uvědomila
jsem si, že i můj příběh stojí za to žít jej víc. Naplno. Nečekat, nedoufat.
Otevřít oči, rozhlídnout se, zvolit cestu a vyšlápnout.
A to je víc než užitečné! ;)
Otevřít oči, rozhlídnout se, zvolit cestu a vyšlápnout.
A to je víc než užitečné! ;)