Čas změn

Letošní rok je časem změn.
Velkých.
Alespoň pro mě.

Začala jsem pomalu, ale jistě, poněvadž dost bylo programu "sedávej panenko, v koutě, když budeš hodná, najdou Tě" - naprosto neproduktivní a ubíjející! Navíc nepravdivý, poněvadž v koutě jsem seděla dloooouho a nikde nikdo a že bych si v koutě přála natáhnout brka, tak to zas né! A pryč z něj, a do světla reflektorů a tančit jako o život na pódiu! Pomyslně myšleno.. Co třeba to nazvat ANO styl života? Říkat ANO na cokoli, co se objeví? Každou výzvu, překážku, nabídku... ANO! Sem s tím!

Takže předně jsem se pustila do kultivace sebe sama a nejen čtením knih. Na kůži! A praktikovat!

Knihy pořád čtu, ale už ne ty, co by se mělo a jak... spoléhám se na vlastní rozum a intuici.

Tři týdny bez Facebooku a internetu (nebo v omezeném množství) mě utvrdily v tom, že jakkoli zajímavé a přínosné příspěvky a články tam jsou, tak nejsem-li tam já, nejenže mi nic neuteče, ale svět se točí dál a já se mám líp. Žiju. (Ano a o tom se tady online vypisuju a link dám i na FB!:))

Pouštím se veškerého odporu - čím větší rezistence ve mně, tím hůř pro mne. Takže křečovitě zuby nehty nechci bydlet v provizorním? Nášup, a dvakrát tak dlouho tam budeš! ANO, vlastně je to provizorní super, začala jsem si to užívat a hledím spíš na ty pozitiva (a ejhle, ona tady jsou, jakto, že jsem si jich doteď nevšimla?)

Jsem vděčná za to, co jsem, mám, zažívám... a chápu, že každej to máme jinak. Nikomu nic nenutím (vivat český trojitý zápor!).

Tak dlouho hledám Montessori školku a kombinuju a vymýšlím (a to víte, že v Itálii je jich že by je na prstech jedné ruky spočítal? A to byla zakladatelka Maria Italka, prosím!) až přijmu to, co je a zapíšu dcerku do jedné ze dvou místních státních. Uvidíme, co bude dál.

Změním look. Dredy byla má srdeční záležitost, ale v poslední době jsem se s nimi nějak přestala cítit dobře a pak mi z různých zdrojů přišly různé informace (to víte, že vlasy jsou lapač energií?), které mi způsobily pár AHA efektů a bylo rozhodnuto. Změna je život!

Taky jsem dospěla k přesvědčení, že člověk není alternativní (či jiný) díky tomu, co má na hlavě, ale v hlavě (no na to jsem asi nepřišla jako první, že..) - jak žije, mluví, jedná, chová se a vůbec.
Tak snad mě poznáš, až mě potkáš! :)

Jo a taky jsem dostala kuchyňského robota, tak se s ním učím vařit. Změna veliká, podni 2 zatím dobrý!

A co Tvůj rok, taky rokem změn, novot, AHA momentů?  To by mě zajímalo...

Jak přežít chemií posedlou tchýni?

Jsou dny, kdy je soužití s matkami našich vyvolených obzvláště obtížné.
Apeluji na všechny (především ženy), které mají to štěstí a jejich tchýně bydlí daleko, aby si toho vážily a děkovaly za ten dar každým dnem! Případně vzkazuji těm z Vás, které se svou tchýní vycházíte a máte ji spíš za kamarádku než za tchýni (existuje někdo takový?), že můžete být neskutečně šťastny a spokojeny a abyste si toho užívaly co jen to jde!

Osobně bych se zařadila bych se do kategorie "s tchýní vycházím na úrovni konverzace o počasí, pokud mohu, dám přednost jiné společnosti a jejím diktátorským sklonům se snažím - se střídavými úspěchy - čelit s humorem a aniž bych si je brala osobně".

Bezprostřední blízkost tchýně (ať už se jedná o společný byt - dům - blok - zahradu - cokoliv) totiž přináší generační a názorové střety (v mém případě i kulturní).
Co že tím mám na mysli?
Vždyť víte. Nebo si to alespoň dokážete představit. A pokud vážně ne, tak nastíním:
Myslím, že o tchýnině posedlosti úklidem jsem se už někdy zmiňovala. To, že Savem by nejraději umývala i zeleninu (podlahy, umyvadla, stoly, ubrusy, prádlo či nádobí jsou SAMOZŘEJMOSTÍ) si dokážu vysvětlit jako osobní charakteristiku (každý máme něco), efekt mediální masáže (hygiena všude, bakterie na vás číhají za každým rohem každý den, bububu) a až úzkostnou obsesi čistotou. Ovšem teď, v teplých měsících se k tomu přidala další mánie - stříkací. Aneb vše je potřeba postříkat, dezinfikovat, ošetřit... a nejlépe něčím silným s výrazným černým křížem v oranžovém poli na plastikové butelce. Takže ji skoro denně vidím pobíhat kolem domu v modré uniformě s maskou na tváři a demižonem na zádech, rozprašujíc kolem sebe všelijaké chemické míchaniny, od mědi před modrou skalici, insekticidy, pesticidy, odplevelovače a já nevím jaké další vymoženosti. A že máme zeleně kolem domu požehnaně!
Protože to manžel nerad vidí (nesmím to teď dýchat a kdovíjak dlouho ta chemie ve vzduchu poletuje) a kategoricky zakazuje (jí stříkat a zároveň mně vycházet z domu), vynalezla takové fígly jako počkat, až není doma (já ji neseřvu) či si přivstat. Dnes v 7:00 jdu do sektoru B3 (úložiště nářadí) a ona už kolem něj v plné polní stříká. Těžko říct, zda byla překvapená víc ona nebo já. Faktem je, že těsně vedle bé trojky mám umístěnou vlastní zeleninku (mrkve a fazolky) v Tetrapacích a květináčcích (poněvadž existuje podezření, že ve zdejší půdě by se mohly vyskytovat dioxiny - výsledek pro změnu tchánovy dvacetileté natěračské aktivity a jeho absolutního nezájmu o životní prostředí) a nějaký chemický sajrajt kolem mi tedy dost vadí! Ne tak tchýni, to ji ani nenapadne, poněvadž je přesvědčena, že všechno kolem nezdravosti chemie jsou jen KECY, že stříkat se přece MUSÍ a VŠICHNI TO TAK DĚLAJÍ a i V TELEVIZI to ŘÍKAJÍ.
Takže když mi minulý týden moje krásné rostlinky zelených a žlutých fazolek postříkala mědí (modré fleky na listech), štvalo mně to, ale nějak jsem se s tím srovnala (nemám si je dávat pod vinnou révu, o kterou se nikdo nikdy nestraral, až TEĎ!). Ovšem tohle je podraz. Dokonaný. Inu musím doufat, že to moje krásky přežijí.
Někdy mám pocit, že mi to prostě dělá naschvál. Včera mi vyhodila petku, se kterou zalívám saláty (konvička je pro mne přiliš těžká). Inu ohradila jsem se, leč odpovědí mi bylo, že ona teda NESNÁŠÍ neužitečné krámy, co se jen tak povalují kolem. Aha. 

Jistě, teď bych to měla zakončit a vyvážit něčím pozitivním.
Třeba jí i za něco poděkovat... (Následuje dlouhé zamyšlení.) Pojďme na to:

Děkuji ti, tchýně, za to, že mi nastavuješ zrcadlo a jsi mým cenným učitelem:
Díky tvé zarputilosti si sem tam uvědomím i mé skryté diktátorské sklony.
Díky tvé názorové bezohlednosti si uvědomuji, jak důležité je naslouchat a být poslouchán.
Díky tvé negativitě si uvědomuji, jak osvobozující je vidět kolem sebe namísto problémů výzvy.
Díky tvému nikdy nekončícímu kritickému škatulkování lidí si uvědomuji, že všichni jsme individuality a je třeba ke každému jednotlivci přistupovat bez předsudků a domněnek.
Díky tvé posedlosti čistotou a úklidem si uvědomuji, že vnitřní naplnění, pocit spokojenosti a štěstí nelze dosáhnout sebevypiglovanějším domem.
Díky tvé neustálé opozici a lamentování nad vším si uvědomuji, jak je příjemné prostě jen být, usmívat se a užívat si plynutí v proudu bez hodnocení a posuzování všeho kolem.
Díky tvým příkazům, zákazům a "dobrým doporučením" si uvědomuji efektivitu bytí sebou sama a učím se asertivitě.
Díky tvému vzteklému přístupu si uvědomuji, jak osvobozující je zůstat i za vypjatých okolností klidná.

...

Tímto ti odpouštím těch pár postříkaných fazolek, koneckonců v životě jsou podstatnější věci. 
Děkuji, že jsem si to všechno uvědomila. 

Optimismus je pěkná fuška!

Teda řeknu vám, být optimistou, myslet pozitivně a brát všechno z té lepší stránky je všechno hrozně krásné, ale té energie, co se na to vynaloží! Já teda neříkám, že na negativní náhled na svět žádnou energii nepotřebujeme, ale ono to nějak běží samo.. takový autopilot. Cvak, samonastavení do negativního stavu. Ovšem uvědomělý člověk si řekne "nenene, takhle to já nechci, žádný negativismus v životě vytvářet nehodlám" a udělá tomu všemu přítrž. Chtělo by se mi říct "jednou provždy", ale je to spíš běh na dlouhou trať. A tak začne všechno přehodnocovat, otáčet, koukat na to odjinud, hledat na všem tu dobrou stránku. Ze začátku to jde ztuha, člověk se nutí do širokého úsměvu, i když by se nejraději zamračil.  

Ale pozor!  

Opravdu je to tak, že by se nejraději zamračil? Nebo je to jen zvyk, jakési podmínění? Možná se do "mračící tendence" narodil, byl v ní vychován; lidé, kteří jej obklopovali byli vesměs "mračouni"; vraštit obočí byl kolem něj prostě standard, tak se to prostě dělalo a tak to bylo správně. A kdo to tak nedělá, ten je divný. A nikdo přece nechce být označen za divného, že...
A ejhle, najednou se to nezdá tak "přirozené" - jestli se usmívat nebo se tvářit nasupeně je nakonec - jako všechno na světě - jen a jen volba.

Tak dobrá, je-li tomu teda vážně tak, proč tedy nezvolit tu druhou, nevyzkoušenou cestu?
Za pokus nic nedáte a kdo stojí stále na jednom místě, nikdy se nikam nepohne, že. A začnete "od píky". Nasadit úsměv a držet ho na tváři pět minut. Později deset.
Připadáte si retardovaní, usmívajíce se na horu špinavého nádobí? Nevadí, to se jenom mysl vzpouzí novému návyku. Věřte nevěřte, ona se vám ta nálada i u toho mytí talířů zlepší.
Taky zjistíte, že v obličeji máte spoustu svalů, o jejichž existenci jste neměli ani ponětí.

Na každičké věci najděte alespoň chloupek dobrého.
Něco, co vás potěší. Nebo alespoň něco, co vás nezarmoutí, nenaštve, nerozčílí, neurazí, nerozpláče, neotráví... To pro začátek.
Radujte se z maličkostí.
Vyšlo ráno slunce? Nechte se pošimrat paprsky po tváři!
Prší? Nechte se pár zkropit kapkami, však se vám nic nestane, nejste z cukru!
Je vám zima? Skvělá příležitost udělat pár dřepů a rozhýbat tělo!
Je vám horko?  Výborná záminka k výrobě vějíře!
Atd. atd.

Jo, a nezoufejte, i když se viditelné výsledky nedostavují. Vydržať!

Zanícené negativisty kolem vás, na kterých vám záleží, prostě nepředěláte. Smiřte se s tím, běžte příkladem, ale nic neočekávejte. A pokud náhodou nějaká změna nastane, budete jen příjemně překvapeni.
Zaníceným negativistům kolem vás, na kterých vám nezáleží či v jejichž společnosti se cítíte hůř než líp, se vyhněte anebo je prostě neposlouchejte. Odkývejte jim, co chtějí, omezte se na minimální zdvořilostní konverzaci a hlavně neztrácejte čas přemýšlením, jak asi ten který komentář mysleli... Stejně se netrefíte a akorát vás to rozhodí. A to nechceme, že. ;)

Hm, a pozor, negativní myšlení a špatná nálada jsou zhoubně zhoubné! Když se aktivně nepodílíte na jejich potlačení / odstranění / vymýcení, hned je máte zpět a v ještě horší podobě než předtím. Takže to nevzdávejte.
A abych navázala na začátek - energie se na to tedy spotřebuje hodně. Ale zase ji objevíte a načerpáte všude kolem vás - z již zmíněných maličkostí, například, z dobrého pocitu ze sebe sama, z hlubokého nádechu a výdechu, z pohybu na čerstvém vzduchu... a určitě přijdete sami i na další zdroje. Stačí se jen rozhlédnout. A kdo hledá, najde.

Rozesmát vás může i drobný streetart - jen mít oči otevřené!

Tak. A hned je mi líp. Měla jsem dnes jeden ze "zoufacích, zhoubných, nic nestíhacích, vše špatně jdoucích" dnů... Vypsat se pomáhá. Mně jo. A co pomáhá vám?

Nasazuju úsměv a plná motivace jdu na to nádobí! :)

Copak dělá dalajláma...

Dnes jsem četla rozhovor s dalajlámou, vlastně to byla spíš reportáž o jeho klasickém dni.
Fascinovalo mě to z několika důvodů, ale napřed fakta:

Vstává ve 3:30, modlí se.
Následuje 40 minut joggingu.
Úderem půl šesté ranní snídá (tsampa - porridge z opraženého ječmene), pak poslouchá rádio (převážně BBC) a poté čtyři hodiny medituje.
Následně se odebírá do kanceláře (pěšky), kde, má-li čas, se věnuje studiu tibetských textů nebo čtení novin (indických).
Obědvá v 11:30 (mniši musí obědvat před polednem.. na tom něco bude!) - krom dvou dnů v týdnu má vegetariánské jídlo. (Vida, a já měla za to, že je úplný vegetarián.)
Následně se vrací do kanceláře, kde buď poskytuje rozhovory nebo diskutuje s předsedou tibetské vlády v exilu.
Část odpoledne taky tráví s lidmi, kteří jej, ať už z Tibetu nebo z jiných koutů světa, přijíždí navštívit.
Po čaji o páté se opět věnuje meditacím, tak na hodinku až dvě..
Nevečeří (na tom zase něco bude!) a kolem sedmé uléhá ke spánku, jelikož "spánek je tou nejdůležitější meditací".

Když na to tak kouknete, tak jeden by si řekl (z pohledu dnešní doby, civilizace a hodnot uznávaných společností vůbec), že vlastně nic nedělá.  
Vlastně nepracuje! Skoro pořád jen medituje...

A to je právě to! 

Otázkou je, zda "člověk obecný" (rozuměj: v produktivním věku, osm hodin pracující, domů se k večeru unaven vracející a možná nějaký smysl života hledající nebo často spíše o smysl života se nezajímající) má větší váhu (přispívá víc, je zaslouženíhodnější, ...) než člověk měřítkům se vymykající (dalajláma). Pořád na to koukáme z výše zmíněného pohledu ("Systému")..
A nevypadá to tak, že.
Ano, ano, chápu, nemůžeme být všichni dalajlámové...
I když vlastně proč ne?
Stačí jen:

• dělat to, co nás opravdu baví (a pokud je to -co já vím- stavění domů či cokoliv jiného praktického, tím líp);
• najít si v téhle uspěchané době čas na sebe sama a malou meditaci (tzn. zklidnění vířících myšlenek a vychutnání si tady a teď, ať už si do toho budete vizualizovat Buddhu nebo ne);
• věnovat se nějaké té fyzické aktivitě (nemusíme hned ve čtyři ráno běhat, ale vyměnit auto/tramvaj/autobus za malou procházku může každý..);
• jíst střídmě, ale kvalitně (zase žádný extrém, ale jíst na noc vážně není zdravé);
• potkávat se s lidmi, neuzavírat se jen do samoty (každé setkání nám něco dává, život je přece o zkušenostech a těch dosáhneme kde? Ve společnosti jiných lidí.)

Pokud je myšlenka počátkem všeho, tedy i činu, vývoje, ... tak dalajláma nás dávno všechny pracující strčil do kapsy, protože zatímco my přesouváme zrníčka písku (po jednom, víc neuneseme) z jedné strany na druhou, on bere lopatu a přemísťuje hromady... a že jich už přeházel! Stačí se začíst do jeho výroků...
Ojoj, zase alegoricky plácám, viďte. :)
Takže co tím chtěl básník říct? (Asi se chtěl vypsat z pocitů a úvah, ale shrňme to..)

Že ne všechno je takové, jaké se zdá být. 

To, že někdo promedituje víc jak 12 hodin z 24 neznamená, že plýtvá časem. Pokud se totiž chceme někam posunout, něco změnit, vytvořit lepší svět (a co já vím jaké jiné ušlechtilé cíle máte;)), musíme začít vždycky od toho nejzákladnějšího stavebního prvku a tím jsme my sami.

My a nikdo jiný. 

Kolem jsou učitelé, aby nás inspirovali a pomohli nám na naší cestě. 

Knihy, aby z nás na světlo vytáhly to, co nemá zůstat skryto. 

Kurzy, kde se můžeme zdokonalit v tom, co děláme. 

Lidé, kteří nám pomohou růst a měnit se. 

A spousta dalšího, co nás formuje. 

Ale tu správnou cestu, ten klíč k našim dveřím, to tajemství vlastního Já - kdo jsem, odkud jdu, kam směřuji a co mám dělat.... to si musíme najít sami. 

Takže si nenechme namluvit, že když neděláme to, co všichni kolem vás (nebo tak, jako všichni kolem), tak jsme divní. Naopak!
Koukněme se vždycky na to, co dělá dav (většina) a zapřemýšlejme, jestli je právě tohle pro nás to pravé ořechové.

Pokud ano:
Výborně, našli jste se, budete to dělat s radostí a to je hlavní!
Pokud  ne:
Nenuťte se do toho. Je to ztráta času a toho tady na zemi zas tak moc nemáme..
Udělejte přesný opak! Však ono se uvidí... ;)

Na závěr se citátem z knihy Otevřené srdce vraťme k dalajlámovi:
"Někdy se mi zdá, že lidé teď mají v módě klást přílišný důraz na materiální rozvoj a zanedbávat vnitřní hodnoty. Člověk se musí naučit hledat lepší rovnováhu mezi materiálními potřebami a vnitřním, duchovním rozvojem."

Probuďte svého "vnitřního dalajlámu", vyvažujte a meditujte!
Že nevíte jak? Co takhle jít dnes dřív spát? ;)

Inspirační výtvarno

Můžete si to vyložit jako výtvarnou inspiraci či jako inspiraci a výtvarno.. Nebo prostě jak chcete. :)

Tuhle jsem poránu pocítila takové ale neskutečné nutkání malovat. No a nedalo se tomu odolat, vše ostatní prostě muselo počkat. :)
Zalezla jsem si zpět do postele s pastelkama a do hodinky byl obrázek na světě. A myslím, že by bylo škoda nechat ho jen v mém skicáku. :)

Ranní bezejmenný

Jako druhou inspiraci přidávám odkaz na Tvůj život, což je česká firma, na kterou jsem narazila čirou náhodou (no dobře, já vím, že náhody neexistují). Je to o práci na sobě samém; stanovení vlastních cílů; uvědomění, čeho chceme v životě dosáhnout...
Vše pozitivně a hodně motivačně laděno.
Stylově vcelku podobné myšlenkové linii amerického guru osobnostního rozvoje (s výborným příjmením - jmenuje se Steve Pavlina ;)) s tím rozdílem, že tuhle je to česky (i když gramatika by zasloužila větší pozornost, ale koneckonců nějaká ta chybka asi na zasetí myšlenky vliv mít nebude, to jen já jsem češtinou postižená a na pravopis háklivá:)).
Já se momentálně těším na další pokračování sekce O finanční svobodě. A víc už ani muk.

Jo, vlastně ještě poslední muk:

Prý nám to, co nás irituje na ostatních, nastavuje zrcadlo a ukazuje nám, že takoví jsme i my. 

... 

Tak se omlouvám všem, kterým jsem ještě neodpověděla (nebo odpověděla s velkým zpožděním) na e-maily a další typy zpráv.

O svém nešvaru "odkládat činy na později" vím a pracuju na jeho odstranění! 

Howgh! :)