Opět mobilní!

Tak už jsem zase mobilní.

Co to znamená? Že mám zase svoje staro-nové (stále totéž) české telefonní číslo. Jen můj telefonní seznam je žalostně prázdný - to díky ztracené SIMce (a telefonu), co se opravdu nenašla..
A ono kdoví - na náhody nevěřím a všechno má nějaký důvod. Takže možná, že ztráta mobilního přístroje byla jen takovou nucenou čistkou, ke které bych se já, známý nevyhazovač ničeho a popřípadě recyklátor všeho možného, pravděpodobně nikdy sama o sobě neodhodlala. ?

Tudíž pozor, pozor!
Jedinečná příležitost pro všechny, co stojí o to, abych je měla uvedeny v rubrice: Chcete-li, abych na vás měla telefonní kontakt, pošlete mi smsku (obsahem se nechám překvapit, ale minimálně se mi do ní podepište, ať vím, od koho je;)) a já si vaše číslo uložím.
Skoro, jako by to zavánělo soutěží, že? Ale to by chtělo cenu pro vítěze... no, koneckonců vyhrají všichni, ale pro odesílatele první doručené sms něco speciálního vymyslím! ;)

Tak pište pište a třeba někde a někdy naviděnou!!! 

Fine maggio [:fine mádžo:]

A čas letí, ani jsem se nenadála a je tu konec května... denodenní starosti, povinnosti a tak podobně (však to znáte) mě udržují naprosto vytíženou, a tak si ani neuvědomuju, jak rychle jsou dny, týdny, měsíce... pryč. To se pak takhle ohlédnu a řeknu si " a kruciš, to už je konec května, vždyť před chvílí byl leden..." A je to. Ještě líp je to vidět na dětech, pamatuju se -jakoby to bylo včera- když se měl narodit synovec a oj laláááá - už je na světě druhý. Takže že něco trvá dlouze či krátce - to jsou všechno pomíjivé termíny, on celý ten lidský život je míň než oka mžik v nekonečnosti universa, jak bych to tak odborně vyjádřila. :)

Nicméně narození druhého synovce s sebou nese ze strany známých i příbuzných typické pomrkávání a pošťouchávání doprovázené šibalskými úsměvy, dotazy a komentáři à la "ora tocca a te" ("teď je řada na tobě") "e tu?" ("no a co ty?") případně další hlášky podobného ražení vůči nám dvěma. Přecházíme to mnohoznačným italským "eeeeeeeh", což tu znamená všechno a nic - záleží na tom, jak si to kdo vyloží.

Frekvence mého psaní na blog se rapidně snížila, částečně (z velké části) je to tím, že jsem pracovně natolik impegnata [:impeňáta:] (BUSY, zaměstnaná), že často za celý den nestihnu ani otevřít počítač; částečně také proto, že input je stále stejný - o čem pořád psát, když se nic neděje? :)
Teda ne, že by se nic nedělo, denně mi proletí hlavou asitak milión myšlenek, některé jsou i vcelku geniální a originální, ale jakési hmotné realizace stejně nedojdou a než bych se dostala k jejich zapsání, jsou nenávratně zapomenuty.
Času na vaření a kulinářské experimenty mi vybývá pomálu, ale tak tomu prostě v životě je - všechno přichází ve vlnách. Když jsem tu začínala, neměla jsem (krom přetrvávající povinnosti psát jistou akademickou práci) téměř nic na práci, a blog byl tedy jakýmsi okýnkem do mé kuchyně a jiných (italských) kuchyní - jak je ostatně psáno i v záhlaví.
Postupem času se oblasti zájmu tak trošku přelévaly, ale že by to byl nějak vyhrazený blog nemohu říct. Prostě všehochuť. Z toho taky trochu pramení moje nedávné pochyby o užitečnosti jeho existence. Ovšem jak mi jednou jeden klučina řekl:  

"Dokud ti to, že píšeš, něco přináší, piš. Až ti to nic přinášet nebude, přestaň." 

Moudrá to rada. Zatím zůstávám, i když nevím, proč... Mám zkrátka takový pocit, že není ta pravá chvíle s tím skončit.
Ale abych se vrátila k načaté myšlence - teď se mi ta kulinařina nějak vytrácí, spíš inklinuju k cestovatelskému blogu (a to teprve příjde! ;)) nebo takovému tomu "plkacímu" (pomóóóc, jen to neee! :)).

Pár faktografických novinek:
Začaly zrát třešně.
Přes den tu máme víc jak 35°C, k večeru se teploty snižují ke třicítce.
Před pár dny jsme se -při návratu z tělocvičny a nákupů ve vedlejším městě- ocitli zrovna v epicentru bouřky, a to ne ledajaké! Krom hromů, blesků a deště začaly padat i kroupy (kde ty se při výše zmiňovaných teplotách vzaly opravdu nechápu), a to i o průměru 2-3 cm! Kupodivu z toho naše auto vyvázlo bez škrábnutí.. A to všechno jen na jednom místě; po příjezdu domů (a katastrofických scénářích, protože jsme samozřejmě nechali všechna okna otevřená, elektrické spotřebiče i telefon zapojený atp. atp. že) nás čekala téměř suchá cesta, uf.

Chtěla jsem trošku procvičit francouzštinu, ale zkuste se rozmluvit po osmi letech, kdy jste na jazyk ani nesáhli... Ještěže tu máme tu "ingliš", esperanto dnešní doby, v té si víceméně porozumíme (za pomoci rukou a nohou) skoro všichni. Ale za pokus to stálo, bonžúr, salut a silvuplé jsem zplodila.. a příště si zvolím méně náročný vzorek než rodilé mluvčí. :)

A to je všechno, přátelé, naviděnou a napočtenou zase příště. 

Omamná vůně dnešních dnů

MMRK! Mňam Makrobio Rýžové Košíčky

MMRKám na Vás!
A to s čerstvým receptem na jeden mňamózní makrobiotický dezert, po kterém se jenom zapráší!
A to prosím pozor, i u tak náročných a vybíravých strávníků / expertů přes sladké, jako je... například moje neMB polovička!
Tak jsem zase objevila něco, co je pěkným kompromisem pro nás oba... i když já bych se i od téhle laskominy měla raději držet dál. No ale vydržte to! ;)

Malý úvod:

V Itálii mají jeden typ sladkého, co až zas tak za sladké moc považováno není, po kterém se C. může utlouct: rýžový košíček, co se nazývá budino [:budýno:].

Italové jej s chutí konzumují k snídani vestoje v baru (alternativa k typické brioche [:brioš:] čili "našemu" croissantu), následně jej zapíjejíce cappuccinem [:kapučínem:] či jiným typem kávy (v našem případě ječnou kávou (orzo).

I řekla jsem si, že na tom přece nemůže být nic tak složitého a jala se tuhle delikatesku intuitivně imitovat - samozřejmě bez použití vajec, cukru, mléka, ricotty, bílé mouky, másla, barviv a dalších extrémních "off limit" ingrediencí.

Jak se mi to povedlo můžete posoudit sami; C. byl víc než spokojen a pro velký úspěch následovalo repete (MB budini II.), které se od předchozího lišilo jen nepatrně (do těsta přidána kukuřičná mouka (místo rýžové) a mišutka pro větší savost a měkkost těsta; náplň pšenično-datlovo-citrónová namísto rýžovo-šafránové a rozinky pouze vevnitř, ne na povrchu), ale úspěšností se první variantě hrdě vyrovnalo.

Co (a jak) na to?  

Těsto:
1 sklenička pšeničné celozrnné mouky
1 sklenička kamutové celozrnné mouky 
0,5 skleničky kaštanové mouky
0,5 skleničky rýžové mouky
0,75 skl. rýžového sirupu
0,5 skl. oleje (ne olivový!)
špetka soli

Všechno důkladně zpracovat (hantýrkou "prohňácat", nejlépe se to dělá rukama, ale ani dřevěná vařečka není k zahození) a nechat chvíli odpočinout v ledničce. Následně tvořit kuličky (dlaněmi) a z nich tvarovat placičky či rovnou "mističky" - vkládat do předem připravených papírových košíčků (myslím, že by šly i formičky) vyskládaných na plechu. Nejlépe tak, aby v každém košíčku byl důlek na náplň - no možná nebudou až zas tak dokonale kulaté (viz moje), zato budou ORIGINÁLNÍ! ;)

Náplň:
rýže (případně jiná obilovina s většími zrny, třeba pšenice či špalda)... odhadem 2-3 skl. (? pardón, jsem já to ale kuchařka, co... zkrátka aby byla ponořená)
1,5 skleničky bio jablečného džusu
0,5 skl. rýžového mléka (tekuté, z krabice / kdo má přístroj na přípravu obilných mlék, ten vyhrál! (Já ne :( ) 
skoro 0,5 skl. maizeny (kukuřičný škrob)
vanilka (prášek, trošička)
špetka soli
3 hřebíčky
šafrán (či kurkuma, kvůli barvě, ale jen maliličkato!!!) (podruhé nahrazeno datlemi, citrónem, piniovými příšky a špetkou karobu)
nesířené rozinky
kukuřičná strouhanka na vysypání košíčku (vysaje případný přebytečný tuk)

V kastrolku (keramický je nejlepší) povařit zbylou (či předem uvařenou a zchládlou) rýži v džusu a rýž. mléce s kořením a solí. Trošku mléka si odlít do skleničky s maizenou, tu v něm (zastudena!!) rozmíchat.

Mezitím je čas na vysypání vnitřku košíčků troškou kuk. strouhanky a vložení dvou rozinek na dno každého z nich.

Až bude směska povařená (tak 10 min, řekla bych), vyjmout hřebíčky, vlít znovu důkladně promíchaný kukuřičný škrob v rýž. mléce a intenzivně míchat - zkrátka a dobře budete vařit puding s tím rozdílem, že v něm budete mít rýži, no. :))
Provrknout tak dvě minutky, stáhnout z ohně a bleskurychle dávkovat lžičkou (dřevěnou samozřejmě) do připravených košíčkových mističek.
Rychlejší vyhraje, puding mu neztuhne a bude se mu to "nalívat" skoro samo.
Plnit přiměřeně - přiměřeně, aby to jako košíček vypadalo. Navrch možno zdobit rozinkou (či mandličkou nebo čímkoliv jiným) a šup s tou parádou do trouby rozehřáté na 180 °C, kde si budini pobudou 25 minutek.
Doporučuju průběžnou vizuální kontrolu kolem 20. minuty, výsledná doba pečení totiž dost záleží na typu trouby.

No a rada na konec - nejlepší jsou teplé, i když čerstvě po vytažení z trouby ta náplň zatraceně pálí (jaké překvapení!). Ovšem i studené jsou vynikající, drží tvar a jsou dobře přenosné i jako malá svačinka (jeden až dva perfektně zasytí i velké jedlíky).
A vydrží až pět dní - netvrdnou! ;)

Tak hodně zdaru do pečení, jaro sice není ideální období k tomuto typu úpravy jídel, ale na druhou stranu když už to sladké být musí, tak alespoň zdravou alternativou s "košer" přísadami. ;)

Nechte si chutnat!

Veneto čili na skok v Benátkách

I využili jsme dvoudenního pracovního oddechu a vydali se dobít si baterie a trošku se odpoutat od denodenního stresu a "žabomyších" generačních válek v domě.
A nikam jinam než do Benátek!

Já osobně jsem tohle pozvolna se potápějící město (velmi pozvolna, ale za několik století prostě zmizí z mapy) navštívila už dvakrát (jednou v létě a jednou v únoru, v období karnevalu), takže jsem se skoro cítila jak doma - ten pocit znovu objevit místa, kde jste už někdy byli... je fajn. Takže jsem skoro byla takovým průvodcem, ale zavítali jsme i na mnou nikdy nenavštívená náměstíčka a zákoutí (což je ještě lepší pocit, obzvláště jsou-li zajímavá).
A hlavně - jakékoliv místo na světě vždycky vidíte trošku jinak v závislosti na tom, s kým ho objevujete. Aspoň pro mě (u mě?) to tak funguje. :)

Gondoliéři v pruhovaných tričkách a s klobouky (à la Bratři v triku) nabízeli projížďku po kanále téměř na každém kroku. K mému zklamání ale ani jeden z těch, co jsme viděli kormidlovat po "vodních uličkách" (a že jsme jich viděli) svým pasažérům nepěl typickou benátskou píseň.. vlastně žádnou píseň.

Turistů bylo hojně, úplně mi vyvstal na mysli Kohoutův výraz "gumokrčkové".. i když spíš než vykroucené krky z dívání se po krásách Benátek by se dalo mluvit o vymačkaných palcích na spoušti fotoaparátů. Od těch miniaturních jen tak do kapsy až po ta "děla" s obřím objektivem, co se turistům výhružně houpala na hrudích... Zkrátka je třeba vše zdokumentovat! V tu chvíli mě samozřejmě přešla veškerá chuť na nějaké focení - nesnáším totiž dělat to, co dělají všichni. Ale budiž, pár foteček by se našlo.

Benátky jsou ideálním místem pro chození bosky - hladká kamenná dlažba, všude čisto, žádné sklo ani jiná "potencionální" nebezpečí. Italové jsou ovšem poměrně "nebenevolentní", takže jsem si vyslechla celou zajímavou škálu poznámek a pohledů. Kromě toho sem potkala dvě další boskochodky Němky a -světe div se- jedinou oficiální bosou sochu (ehm, no byla i nahá, asi nějaká expozice, měla i osobního strážce, co hlídal, aby se jí nikdo nedotkl) na Punta della Dogana. 

Na náměstí San Marco jsem si nechala jedním z holubů (co jich tam byl asitak milión) z prstů na nohou sezobnout kousek kukuřičného chlebíčku - správně to zalechtalo! :)

A teď už musím končit, slunce totiž neuvěřitelně unavuje, mně padají víčka a zítra musím být opět fit! Tak ciao belli! :))

Vyfotit, prosím!

A víte, co tohle znamená?

Květnové víno

Ano, ano, uhodli jste, mí milí!
Našla jsem totiž nabíječku na baterku do foťáku (juchůůů) a tohle je včerejší úlovek z naší mini-viničky (vinicí se to opravdu nazvat nedá:)). Tak není to se mnou ještě tak hrozné. S tím zapomínáním myslím. :)

Podělím se ještě o jedno panorama - je na vás posoudit, zda je hezčí ta "pozemská" či ta "nebeská" část... možná je to tou kombinací.
Ale dosti slov, krásný májový pátek přeju!

Světelný žebřík do nebe nad Itálií

Tu i tam, začal máj!

Byla jsem včera ráno zalít svou budoucí úrodu a ejhle, rostlinky dýní Hokkaidó už raší, vystrkují první lístečky, zelenají se - radost pohledět.

Na zahradě nám jak blázen kvete bez černý - má nádherná obrovská voňavá květenství.. přímo vyzývající ke konzumaci! ;) Takže jsme už třikrát měli kosmatice alias kozičky alias smažené květové bezy /bezové květy.
Jenže ono smažení a jaro k sobě moc nejdou (chudák žlučník) a navíc se toho poměrně rychle člověk přejí a navrch ani to těstíčko, ve kterém se to dělá, nic moc, přestože bylo z celozrnné mouky. Ale i ta, jako každá mouka, zahleňuje. Takže jsem -jen tak ze zvědavosti- vyzkoušela je ofritovat: květy jen tak ponořit do horkého oleje (neumyté, suché, nejlépe čerstvě utržené). Krásně zašumí! Jakmile jsou do zlatova, vytahujeme, osušíme bleskově na ubrousku a jíme - jemně křupou a i na pohled jedna slast. Nejlíp třeba s rýží a mrkví (ta má ráda kombinaci s olejem, aspoň se z ní pěkně vstřebá vitamín A a K). Holt objevy jen tak mimochodem jsou ty nejlepčejší! :)

Právě zkouším bezovou vodu - vylouhovat v ní květy, možná později přidám pár kapek citrónu a zítra to ozkoušíme. :)

Stav počasí ve střední Itálii: slunečno, větrno, občasné přeháňky, dnes ráno mlha jako mlíko.

Nabíječka k baterii do foťáku stále ještě nenalezena, nechce se mi věřit, že bych ji opravdu mohla někde (třeba v Londýně, že) ztratit, ale vyčerpala jsem veškeré nápady na potencionální skrýše. A to zrovna je co fotit! Chjóóó...

Po dlouhých měsících čekání (už to vypadalo, že na Godota) se konečně objevil pan malíř / natěrač a jal se nám zkrášlovat dům zvenčí. Za dnešek zvládl skoro osminu a už jen z ní jsem zůstala paf - z šedé Popelky se nám vyloupla krásná narůžovělá elegantní Princezna.. Zkrátka radost pohledět a odteď už naše stavení nebudu nikdy více nazývat "barákem". Dokonce máme i novou budku pro netopýry! :)

Všude kvete akát - té vůně kolem! Připadám si jak stopovací pes, ale nemůžu si pomoct, to nejde nevyužít příležitosti a zhluboka se nenadechnout - za chvíli totiž odkvete...
Ale žádný smutek, o vůně kvetoucích stromů tu naštěstí nouzi nemám, už se těším na jasmín, šeřík a jiné! Jen třešeň už dávno odkvetla - takže prvomájové políbení se událo pod zelenými mini bambulkami třešniček - platí to? Neplatí? Kdoví.


Asi jsem dosáhla toho nejnižšího krevního tlaku, co se kdy pamatuju - nějak se mi motala hlava a trošku únavy a tak, posilovnu jsem celou prozívala.. i naměřila jsem si doma (světe drž se) 83/57. Naštěstí se umoudřil (nejspíš se zalekl manželových starostlivých obav) a vzápětí povylezl na rozumných 108/66. Uf.
I pohledala jsem na internetu, co jako na to... a kromě informace, že to může být buď znak diabetu či hypoglykémie nebo je příčina neznámá a nerozpoznatelná, jsem zvěděla jedině, že mám jíst pravidelně a malé porce, víc solit, pít kávu či cumlat lékořici. Aha.
Tak lékořici nemůžu (jako jednu z mála věcí) cítit ani na kilometr už od malička. 
Kafe nepiju už nějaký ten pátek (nepočítám-li meltu či tu ječnou) a kvůli nízkému tlaku nezačnu.  Solení? I zkusila jsem to. A řeknu vám: Nic moc, mám žízeň jak trám, br! Dle hesla "přiměřeně, přiměřeně!" zítra opět k normálu.
Jediné co, tak to snad můžu zkusit s tím častějším jezením.. možná. Nějaké jiné konstruktivní nápady? :)
Koneckonců život ohrožující nízký tlak není a sklon k němu jsem měla asi vždycky. Tak nedělejme z komára velblouda a popojeďme dál! :)

Švagrová má teď někdy termín, čeká druhé mimčo. To první už je jedenapůlletý blonďatý diblík, co začíná mluvit (zvládá nonno -dědu-, nonna -bábu-, mamma -mámu- a víc nevím). Ten čas ale neuvěřitelně letí, ještě se pamatuju, jak se měl narodit. Holt vteřina ke vteřině a ani se nenadějem a roky jsou fuč.. Zvláštní se nad tím pozastavit a zamyslet se.

A právě teď je čas na večerní procházku; loučím se s vámi a brzy na viděnou! (Spíš teda na počtenou, chichi!)