Proti trudomyslnosti jsem se jala bojovat osvědčeným
způsobem – útokem na kuchyň.
Vaření, zavařování, napařování, pečení a všelijaké další kuchtění je totiž výborným způsobem, jak se odreagovat. Téměř by se mi chtělo až říci, že se jedná o meditační činnost. Tedy za předpokladu, že jste příjemně naladěni, s jemným úsměvem na tváři, nic vás netrápí a máte chuť tvořivě meditovat. V opačném případě tuto metodu nedoporučuji, očekávaný efekt se nejenže obvykle nedostaví (i když transformace trudomyslnosti v rezignaci či vztek by se, jistým způsobem, za výsledek také dalo považovat) ba naopak, má spoustu jiných, vedlejších efektů (krvácející díra v palci od důmyslného zavírání zavařovací sklenice Made in China; popálené zápěstí a neočekávaná batika na oblečení, obé díky horkému broskvovému pyré a zavařovací sklenici Made in China; litr nasládlé oranžové hmoty k urychlené spotřebě, poněvadž zavařovací sklenice Made in China -do třetice- jako na truc netěsní).
Přihodíme-li k tomu nějakou tu poznámku o nadměrné spotřebě plynu, horu špinavého nádobí, krabici bioodpadu a hlášení vlastního těla, že já bych to pyré ale OPRAVDU jíst neměla, tak já vlastně vůbec nevím, čeho jsem dosáhla.
No tak dobře, vím.
Dosáhla jsem zjištění, že věci se nemají lámat přes koleno a trudomyslnost (či jiné nám ne úplně příjemné rozpoložení mysli) je nejlépe řešit tak, že se dopídíme jejího původu a s tím se pokusíme něco udělat.
Poněvadž zakrývání opravdové podstaty věcí a snaha sebe sama ošálit je prostě bláhová. Asi jako když hladovému nabídnete to nejkrásnější hedvábí světa, ze kterého si může ušít šaty. Samozřejmě, že ho to chvilkově potěší (koho by nepotěšilo?), ale kručení v břiše tím nezažene a nenají-li se, za chvíli na tom bude ještě hůř. A tak dále a tak dále – chvilková rozrušení, náhražky, koukání se jinam, předstírání nasycenosti či snaha přesvědčit se, že vlastně jíst nepotřebuje… Až na ten hlad nakonec umře.
A stačilo by tak málo – říct si: „Ano, nejsem spokojen, poněvadž mám hlad. Co s tím budu dělat? Seženu si něco k jídlu!“
… Jen ať to není broskvové pyré, prosím.
Vaření, zavařování, napařování, pečení a všelijaké další kuchtění je totiž výborným způsobem, jak se odreagovat. Téměř by se mi chtělo až říci, že se jedná o meditační činnost. Tedy za předpokladu, že jste příjemně naladěni, s jemným úsměvem na tváři, nic vás netrápí a máte chuť tvořivě meditovat. V opačném případě tuto metodu nedoporučuji, očekávaný efekt se nejenže obvykle nedostaví (i když transformace trudomyslnosti v rezignaci či vztek by se, jistým způsobem, za výsledek také dalo považovat) ba naopak, má spoustu jiných, vedlejších efektů (krvácející díra v palci od důmyslného zavírání zavařovací sklenice Made in China; popálené zápěstí a neočekávaná batika na oblečení, obé díky horkému broskvovému pyré a zavařovací sklenici Made in China; litr nasládlé oranžové hmoty k urychlené spotřebě, poněvadž zavařovací sklenice Made in China -do třetice- jako na truc netěsní).
Přihodíme-li k tomu nějakou tu poznámku o nadměrné spotřebě plynu, horu špinavého nádobí, krabici bioodpadu a hlášení vlastního těla, že já bych to pyré ale OPRAVDU jíst neměla, tak já vlastně vůbec nevím, čeho jsem dosáhla.
No tak dobře, vím.
Dosáhla jsem zjištění, že věci se nemají lámat přes koleno a trudomyslnost (či jiné nám ne úplně příjemné rozpoložení mysli) je nejlépe řešit tak, že se dopídíme jejího původu a s tím se pokusíme něco udělat.
Poněvadž zakrývání opravdové podstaty věcí a snaha sebe sama ošálit je prostě bláhová. Asi jako když hladovému nabídnete to nejkrásnější hedvábí světa, ze kterého si může ušít šaty. Samozřejmě, že ho to chvilkově potěší (koho by nepotěšilo?), ale kručení v břiše tím nezažene a nenají-li se, za chvíli na tom bude ještě hůř. A tak dále a tak dále – chvilková rozrušení, náhražky, koukání se jinam, předstírání nasycenosti či snaha přesvědčit se, že vlastně jíst nepotřebuje… Až na ten hlad nakonec umře.
A stačilo by tak málo – říct si: „Ano, nejsem spokojen, poněvadž mám hlad. Co s tím budu dělat? Seženu si něco k jídlu!“
… Jen ať to není broskvové pyré, prosím.
