Veganské mufínky nejen na Mikuláše

Včera bylo pondělí 5.12. a kromě svátku Jitek také v podvečer chodila "nadílková" trojice, vždyť to všichni (my Češi) známe. 

A na mě tady, 1000 km od země české, padlo nějaké mikulášovské blues či co. 

Život v cizí zemi je úžasně obohacující, ale co si budeme namlouvat, jeho součástí je i ta nostalgie a stesk po rodném domově... 

A tak mi zrovna včera chyběla ta kouzelná atmosféra, loupání pražených buráků, vůně mandarinek, sladkost čokolády a bezstarostnost dětství. Hm.

Naštěstí po noci vždy zase vyjde slunce a s ním i nový den, takže dnes je mi mnohem líp. Nadílku si udělám sama. A vám taky nadělím - recept na výtečné veganské mufínky, které jsem již třikrát ozkoušela a byly oceněny i mlsnými "tradičními" jazýčky! 

Až je vyzkoušíte, budete se divit, jak i bez vajec a mléka drží a jsou vláčné a měkkučké! 

Veganské mufínky

Pokud zvolíte variantu muffin, dávka vychází na 8 kousků. Pokud uděláte dortovou variantu (byli jsme pozvaní na večeři a sluší se něco sladkého přinést), je to na menší formu... 

Stále ale přibližně 8 porcí. 

Dochutit můžete dle vlastních preferencí, já zkoušela: 

Čokoládové (10g kakaa a sladit melasou-nerafinovaným třtinovým cukrem) 

Skořicové (spooousta skořice, bio-mandarinková kůra, kardamom) 

Pomerančovo-kokosový dortík (kakao a kůra z 1 bio pomeranče, čokoládová poleva a posypat kokosem). 

INGREDIENCE:

*všechny níže uvedené v bio kvalitě*

80g semoly z tvrdé pšenice (něco mezi krupicí a hrubou moukou)

70g celozrnné pšeničné mouky

50g kukuřičného škrobu

60g třtinového cukru (lze částečně či úplně nahradit melasou/medem... Slad vyzkouším příště)

40g oleje (kombinace na vás, 30g slunečnicový nebo kukuřičný a 10g olivový či kokosový)

10g prášku do pečiva (na bázi vinného kamene)

160 ml rýžového mléka ochuceného lískovými oříšky 

špetka soli

A dle zamýšlené chuti:

lněné semínko

15g kokosu

chia semínka

10g kakaa (fairtrade)

15g pomerančové kůry (1 velký plod)

        kůra z mandarinky/citronu

Koření (kardamom, skořice, perníkové, kurkuma)

POSTUP:

Mám doma kuchyňský robot (Thermomix), se kterým je to o fous snazší, ale postačí i klasika (mísa, vařečka).  

Začínám tekutými přísadami, kořením, kůrou a cukrem (smíchat), poté suchými - mouka, škrob, kakao a prdopeč (přimíchat), na závěr dosypu kokos, lněné semínko atd. 

Jestli máte radši, prostě dejte vše do mísy a důkladně promíchejte, toť cíl!

Silikonové formičky na muffiny plním do 2/3. 

Peču na 180 stupňů cca 20-25 minut, před finálním vytáhnutím vždy zkontroluju párátkem (od příště už špejlí!:)), zda jsou dokonale propečené (vnitřek muffinu lze lehce odrobit ze dřeva).

Vynikající za tepla i za studena.

Přeju dobré chutnání a napište, jak vám mufínky šmakovaly! 

Zastavení u konce života

Musím uvést na pravou míru několik málo nepřesností, co jsem napsala v předchozím příspěvku o italských hřbitovech a slavení Dušiček.

Žádné odplevelování, hrobka na dlažbě, jen umístit květináč...

Proč dnes?
Protože jsme konečně zavítali na hřbitov (cimitero [:čimitéro:]; a to rovnou na dva, jak na ten soukromý - s katolickou církví spojený, tak na městský) a byla jsem na místě obeznámena s pár zajímavými fakty (a omrkla jsem si i na vlastní kukadla).

Čeho se ty opravy týkají? 
"(...) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy po roce naběhly a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a nachystaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají"

&

"Pak se zapálí svíčka na hrobce (...)"

Tak především ta procházka je pozvolná, ale hřbitovy tu rozhodně nejsou tak rozlehlé jako u nás. Takže procházet se není moc kde, navíc kdyby ke každé desáté náhrobní desce přišel jen jeden člověk, ani se do toho prostoru nevlezou.
Ten soukromý hřbitov je velký všehovšudy jako větší kostel, obehnaný vysokou zdí (že to zvenčí opravdu jako kostel vypadá).
Jo, a za zmínku stojí i umístění - v centru města!

Pohled na celou jednu čtvrtinu hřbitova (!)

Opucování a upravení ve většině případů znamená setření prachu a špíny, která se během roku mohla usadit na parapítku před mramorovou deskou (někdy až destičkou), nesoucí jméno nebožtíka a jeho data narození a úmrtí.
Pokud byli zesnulí z praktikující věřící rodiny, tak se vyleští i soška panny Marie (jedná-li se o ženu) nebo Ježíše Krista (v mužském případě), pokud ne, tak se jen vyčistí lampička (tu mají téměř všichni) a do ní se zašroubuje nová žárovečka (kdepak svíčky, to je překonané!).

Svíčky už nefrčí, vivat žárovky!

Květiny jsou často k vidění umělé, ale zrovna teď, pár dní po Dušičkách, se hřbitovy nesla omamná vůně čerstvých lilií..

Tak.
A když jsem to všechno tak krásně sepsala, s nadhledem, ve vtipno-kritickém duchu (řekla bych), tak se vrátila nonna s mammou (z přítelovy strany) od doktorky. Nějak babičce nebylo poslední dobou dobře, zánět močáku, bolest v břiše...
No, a ultrazvuk ukázal šest kamenů v játrech (největší jako slepičí vejce) a velké neidentifikovatelné cosi na slinivce. Budou další vyšetření, ale dlouho už tu mezi námi asi nebude. A tahlencta jednoduchá pravda, jak to jinak říct, mě prostě rozbrečela.
A tak tu teď bulím jak malá holka.

No jo, já vím, že už na to má léta (84), že si svůj život prožila, že si za to může sama, poněvadž s tím, co jí a jak vůbec nepije, se daleko nedostane, že smrt je přirozenou součástí života stejně jako narození, že něco končí a něco jiného začíná, že...

Ale stejně, když se to dotkne někoho blízkého a vy si uvědomíte, že za chvíli tu nebude, že už si s tou osobou nikdy nepopovídáte, nezasmějete se společně, nedá vám dobrou radu, nepovypráví vám, jak to bylo za jejího dětství a mládí..
Zkrátka že po ní zbyde jen vzpomínka a lesklá destička na hřbitově..

Předplaceno, ale zatím neobsazeno... ještě ne.

Tak pak na ty místa odpočinku hned koukáte jinak.

Já ne, že bych k nim neměla úctu (jak by se mohlo zdát), jen nesnáším to pokrytectví načančávat hrobky, protože jinak by mě OSTATNÍ pomluvili. Co je ostatním do toho, tohle je osobní!

Stejně si myslím, že mrtví žijí víc v nás a v našich vzpomínkách než tam, kde leží jejich tělesné schránky, co se stejně časem v prach promění.

A tímto končím pozastavení se nad sklonkem života.
Smutek patří k životu stejně jako radost.
Navíc je podzim, čas melancholie...

Dušičky aneb Tutti i Santi

Dušičky se v Itálii slaví (naprosto analogicky jako v jiných koutech světa) hlavně návštěvou hřbitova, zapálením svíček na hrobech (spíš teda před hroby, o tom později) a vzpomínkou na zesnulé. Nikdy jsem žádná tradicionalistka nebyla (že bych dodržovala tradice jen proto, že se to musí), ale italský hřbitov jsem ještě neviděla (no dobře, jeden z venku) a zvědavost mi nedala, abych se nechytila příležitosti...
Jenže včera (tak jako předevčírem a den předtím a ...) bylo zataženo a Toskánsko zavlažoval vydatný déšť. A navíc (a to především):

Jelikož včera byl ten den (církevní svátek Tutti i Santi), kdy se všichni členové italské rodiny vyfiknou do toho nejlepšího, co ve skříni mají, dámy si zajdou ke kadeřníkovi a na tvář nanesou tunu make-upu a šminek, zahalí se do oblaku luxusního parfému a všichni společně vyrazí, nabádajíce potomky k adekvátnímu se chování (což se rovná udělení rady "Chovej se slušně!" a tím to padá; nijak to s tím usměrňováním tady nepřehánějí), do kostela na mši (ti echt věřící) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy naběhly -od poslední návštěvy často uplynul celý rok- a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a naaranžovaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají), co dva kroky se zastavujíce a klevetíce tuhle s tím sousedem, tuhle s onou sousedkou, s bývalými spolužáky, se spolupracovníky, s kamarády, kolegy, s doktory a prodavačkami, ...
Prostě s kýmkoliv, koho jen znají. Že jen od vidění? Nevadí, vždycky je nad čím diskutovat, od počasí přes slevy v COOPu, výhodné akce v buticích až k událostem, co hýbou italskou mediální scénou (přeloženo: "co říkali v televizi";))
Taková megaspolečenská událost.

Pak se zapálí svíčka na hrobce (patřil-li její obyvatel k movitějším) nebo před deskou (levnější patrové "králíkárny" (promiňte ten výraz) a jde se domů.
Pokrytectví první třídy - welcome to Italy! ;)

Které je libo patro? Předplaťte si dopředu, jinak nebudou!

Ano, ano, dovolila jsem si trošku sarkasmu a hodit všechny Italy do jednoho pytle. (Stejně by mi na ně nestačil...) Výjimky samozřejmě existují a potvrzují pravidlo.

Detto questo... (řečeno tohle, blížím se k pointě...)
Zítra mám slíbenou procházku na hřbitov, tak se těším! (Mnohem víc než na zítřejší návštěvu zubaře, heh.) A dodám i nějaké foto.

Dnes jen jediné, a to Pan dei Santi neboli typický jihotoskánský pekařský výrobek na Dušičky - v překladu by to byl chléb svatých, někde ho vydávají za chléb mrtvých (Pan dei Morti).

Pan dei Santi

Podobá se našemu mazanci, jen vevnitř jsou "santi" = oříšky (piniové, lískové, mandle), rozinky a pak spousta dalších klasických věcí jako cukr, žloutky, máslo, mouka, v jednom receptu jsem objevila i nadrcené cukrářské piškoty!
No, nemaje kvásek, ani jsem se o alternativu nepokoušela. Místo toho jsme měli jablkovou buchtu z jablek Francesca. 

Francesca [:frančeska:] jsou něco jako naše Aničky, ale tady jsou to prostě Františky a nejsou to jablka letní, ale letno-podzimní. Mám jich plné krabičky na skříních, mají provonět byt, ale nějak výrazně to teda poznat není.

A konec, dnes mám nějakou ukecanou, co?

Středověká nedělní exhibice

V historické části města se v neděli konala akce s názvem "Z minulosti pro budoucnost"; jednalo se vlastně o promenádu bubeníků a středověce oblečených osob.

Následoval exhibice lučištníků a přítomna taky byla jedna malířka, co dekorovala staré cihlové tašky; kartářka a prodavač dřevěných mečů, štítů a seker pro děti.

My jsme se tam vlastně ocitli úplně náhodou, poněvadž vykouklo slunce a byl krásný den, a tak nám nedalo než vyrazit na procházku (že bosky asi nemusím zmiňovat, začínám trénovat na léto:).
Abyste to bubnování slyšeli "naživo", udělala jsem vám i malé video s celou promenádou:

Potkali jsme tam i pár přátel našich přátel, takže nakonec z toho byl i pěkný multikulturní podvečer (Japonsko-Itálie-Chile-Česko) u nás na zahradě s vínem, kytarou a kukuřičnými chlebíčky (ty jsem si víceméně donesla pro sebe, ale měly obrovský úspěch!:).  

Zač je Italů loket...

Tak se opět hlásím z Itálie, opět tu mám jeden příběh a opět jsem si pěkně nabila a tím pádem i poopravila svoje mínění o Italech. Speciálně o těch z jihu. Ano, je velký rozdíl mezi seveřany a jižany (čili meridionali, kteým se také říká terroni).
Ale ať nezabíhám moc dopodrobna. My Češi (a většina evropských národů, minimálně těch severských a ze střední a východní Evropy) nejsme tak drzí, oprsklí, namyšlení, necítíme se být pupkem světa. (Nesnáším tohle slovní spojení, ale sem se perfektně hodí).

O co jde:
Měli jsme tu dva pokoje s rodinou ze Sicílie, co přijeli do Toskánska na otočku (2 noci) kvůli svatému přijímání nějakého jejich příbuzného (tzv. communione - celodenní záležitost).
V Itálii se na veškeré náboženské svátky hodně dbá, i my byli včera na křtinách - viděla jsem velký kulový (jak bylo narváno a do první řady jsem se cpát nechtěla); v kostele jsem měla pocit, že tam absolutně nepatřím a ptala jsem se sebe sama, co že tam vlastně dělám; všichni (teda skoro všichni.. ale toho skora tam bylo opravdu pomálu) pěli z plných plic veškeré písně typu Haleluja (Aleluja) a Hosana (Osana) a odříkávali dlouhé modlitby.. No, tak aspoňže jsme následně dobře poobědvali v restauraci na hradbách města Lucca.

Zpátky k našim hostům. Druhý den se jdu podívat na snídaňovou tabuli - připravujeme snídani na kdykoliv, počínaje osmou hodinou ranní, což je zvýrazněno a anglicky i italsky napsáno nahoře, aby tomu rozuměli všichni. Asi už víte, kam mířím. Ano, naši milí Italové si s klidem napsali 7:15.

Abych vás uvedla do obrazu: k snídani podáváme horké croissanty a upéct je zabere cca 30-40 minut. Plus připravit kávu a ohřát mléko, což jsou tři časově nejnáročnější úkoly. Nemluvím o prostření stolu a nachystání ostatního.
Takže co teď? Po krátké noční poradě je rozhodnuto: snídaně je od osmé.

Dnes ráno v 7:20 zvoní domovní zvonek. Za dvě minuty znovu a než se stihnu obléct, drnčí i zvonek k vedlejšímu bytu. Sejdu a týpek (asitak 50) na mě: "Trocha kafe a mlíka by nebyla?"
"Ehm, dobrý den. Snídaně se podává od odmé hodiny ranní."
"No jo, ale my musíme odjet a napsali jsme čtvrt na osm!"
"Ale na tabuli je napsáno, že snídaně se podává od osmé hodiny ranní.."
"No jasněěě! No tak odjedeme bez snídaně.." a zpruzeně odchází.
"Kdybyste nám to byli bývali řekli včera, mohli jsme se nějak domluvit.."
Zpoza rohu se vynořuje jeho manželka (45) a jde do hustého:
"Včera jsme nikoho nenašli (v 18:00 jim C. osobně dával klíče od pokojů a mluvil s nimi), tak jsme napsali na tabuli 7:15."
"Já to chápu, ale hledali jste nás? My jsme tu byli, stačilo zazvonit."
"Nikde jsme toho kluka (myšlen C.) neviděli.. a to jsme nevěděli, že musíme zvonit, jsme tu prvně." (Jakoby jim to nebylo den předem řečeno, že kdyby cokoliv, ať zvoní.. A včera v devět večer to nevěděli a dneska po sedmé hodině ranní cink cink, ejhle!)

"Kdybyste nám to bývali řekli den předem, mohli jsme se nějak domluvit, na tabuli je jasně napsáno, že snídaně je od osmé hodiny, tak jestli chcete počkat na osmou.."
"Na to nemáme čas, máme před sebou dlouhou cestu."
"Tak to je nám líto."
"No nám  je to teda taky líto, teď se budeme muset zdržovat a zastavovat se někde po cestě na snídani.. aspon trochu mlíka, kafe nebylo by?"
"Můžu se zeptat, jestli to šlo.."

Zacházím zpátky do domu. Nemůžu věřit, že jsem se s nimi fakt pohádala. Ale co víc: buší mi srdce až v krku, ta drzost! Oni se postě chovají, jakoby jim patřil celý svět a my tu byli jen od toho jim sloužit. Já chápu, že host do domu, pán do domu, navíc za to platí, ale odtud potud. Když je napsáno, že snídaně od osmi, tak neočekávej, že aniž bys mi to řekla předem, dostaneš snídani v sedm patnáct jen proto, žes to napsala na tabuli! Typické italské chování. Předem to neřeknou, protože to by se dostali do pozice žádat nás o laskavost (snídaně o něco dřív), a tak se prostě chovají  "zkusím, jestli to nepůjde po mém" a předstírají, že pravidla nevidí. Když to nejde, tak pak si stěžují a snaží se ti dát najevo, jak oni mají pravdu a možná až potom v krajním případě jen tak mimochodem požádají...

Každopádně hledám kompromis. C. souhlasí, ohřívám jim kávu a mléko.
Donesu jim to po půl osmé na neprostřený stůl, otevřu vitrínu a ukážu jim, kde jsou hrnky. Za dveřmi slyším brblání cosi o "padrone" neboli vlastníkovi..
Jsem vytočená až na půdu. Taky částečně naštvaná sama na sebe, že jsem měkkota a že jsem jim ustoupila. C. už vstal, diriguju ho dolů. Než ale sejde, celá rodina se sebere a aniž by se mléka či kávy dotkla, odjíždí. Z principu!!! Škoda, chtěla jsem slyšet tu výměnu názorů.

Jako dohra snad jen to, že v návštěvní knize opravili svůj včerejší velmi pozitivní komentář - škrtli fantastico a napsali schifozo. Au.

Bylo mi vysvětleno, že takhle to prostě v Itálii chodí. Životní lekce, musím se naučit se i s takovými situacemi potýkat. A chci se pochválit, že dělám pokroky. Rok či dva zpět by mě to položilo. Teď už mě to jen točí. Prostě pořád ještě žiju v pohádkovém světě a věřím v dobrotu lidí. A to se v Itálii nevyplácí. Žel.
 

Narcisky, třešně a příroda

Žluté narcisky jsou kytky, které mám spojené s mými narozeninami. Vlastně jsou to jedny z prvních takových pořádných, "blahopřacích" květin, co se vyskytují v tom období.. nebo vlastně spíš vyskytovaly.
No narozeniny mám v půlce dubna, a tak mě pořádně překvapilo, když jsme na dnešní superdlouhé procházce narazili na několik trsů nádherně rozvitých žlutých narcisek.. úplně jsem se cítila slavnostně!
 

A pak taky tady už kvetou třešně! Holt líbání se pod rozkvetlou třešňovou větví na prvního máje zde nemožno praktikovat, asi si řeknu o uspíšení tradice nebo tenhle rok uschnu.

S tím schnutím, v italštině se uschnout řekne úplně stejně jako zhubnout (insecchire [:insekíre:]), takže když jsem dnes vyhrožovala, že nebudu-li políbena, tak do roka uschnu; bylo mi opáčeno, že pár kil dolů není zas tak strašná vidina, spíš naopak. Tak asi pusu nedostanu. :-/

Každopádně dnes jsme v báru vyslechli, že ve středu se má vrátit zima.
Tož myslím, že letos ani střešni do pusy nestrčím, poněvadž přemrznou-li ty už teď opylené květy, tak z nich nic nebude.

Což mě přivedlo k zamyšlení se nad tím, jak úžasný a dokonalý systém ta příroda je. My si jí nevážíme a myslíme si, že ji dokážeme ovládat, vyprodukovat kdykoli kdekoli cokoli, ale ona nám stejně dá na frak. A to tak, že zničí sama sebe. Fikaná! Tím vlastně potrestá nás - protože kdyby všecky ovocné stromy letos pomrzly (a tahle prognóza zas tak daleko od faktů není), tak se můžeme třeba postavit na hlavu, ale ovoce prostě nebude. Na to jsme malí páni.  

Takhle jedou malí páni, takhle jedou velcí páni, takhle jedou sedláci a tak rajtujou vojáci...
Pamatujete se na tu říkanku? :) Hehe, vivat asociace.

Karnevááál

A to jste věděli, že karneval (carnevale) vznikl spojením italských slov carne (maso) a levare (zanechat)? Hehe, asi žádná novinka (analogicky maso-půst), ale nikdy jsem nad tím tak nějak hlouběji neuvažovala, karneval znamenal prostě masky a basta.
Sice existuje i jiná teorie, podle níž je původ slova spíš z latiny, ale držme se té italské! ;)
Co to tady znamená v reálu?
Na ulicích potkáváte nejen převlečené děti, ale i různě pomalované rodiče; z kteréhokoliv rohu na vás můžou mrsknout hrstičku konfet nebo našplíchat sprejovou pěnu (tvoří takové barevné šňůrky); jí se spousta typických sladkostí jako cenci [:čenči:] (doslovně hadříky, trhance.. sladké různě pozohýbané a pokroucené smažené těsto, hojně obalené v cukru) a fritelle [:fritel-le:] (smažené rýžové kuličky - rýže uvařená ve sladkém mléce, rozmíchaná se žloutkem a později se sněhem, vytvarované kuličky a fritované až do zezlátnutí-toť recept od Illide) - asi taková obdoba naših koblížků. 
No a hlavně jsou to známé průvody maškar, alegorických vozů a dalších vtipných, komických či jen vyšňořených uskupení.
Tak třeba Karneval ve Vireggiu (po Benátkách druhý nejznámější a možná i největší v Itálii).

Letos se tam nechystáme, ale mám pro vás o pár fotek z loňska. :)
Koneckonců alegorické vozy jsou uloženy po celý rok v cittadella do Carnevale, jakémsi "městě karnevalu" na předměstí Viareggia.
Mínusy?
Jako každá pompézní oslava je i tenhle karneval neuvěřitelně předražený (pouhý vstup do areálu, kde se koná průvod, vyjde pro jednoho na 15€).
Taky je třeba počítat se zimou, zácpama na silnicích, absenci parkovních míst, chaosem... prostě se vším, co k pořádné párty patří.
Jo, a pro našince ještě jeden podstatný fakt - ke správnému pochopení většiny alegorií to chce znát aspoň něco málo z historie Itálie (ať už se týká filmu, televize, rozhlasu, hudby, divadla či dějin) a hlavně aspoň pár politiků současnosti a afér kolem nich! (o ty tady není nikdy nouze ;))

 Oficiálním maskotem je burlamacco [:burlamak-ko:], figurka, kterou nakreslil už roku 1931 Uberto Bonetti. Tudíž kreslíř sám je považován a oslavován jako "otec karnevalu" - na fotce s burlamacchem na jednom z karnevalových vozů).

A jako sladkou tečku přikládám čtyřminutové video těch nejhezčích alegorických vozů z loňského roku.
Tak ať se vám líbí!