Zdravím Vás z Čech, milí čtenářové, doufám, že se máte krásně, šťastně, vesele a vůbec pozitivně. Minimálně tak, jako já. ;)
Svoje páteční narozeniny jsem oslavila v milé společnosti, vůbec celý ten dubnový víkend byl moc přínosný, obohacující, nabíjející energií a to jsem ani nemusela na žádný kurz:) Není nad potkávání nových lidí, vřele doporučuju.. cestujte, neplánujte, otevřete se všemu, co k vám přichází a jak to jednou uděláte, budete zírat, jaké divy se začnou dít!
Kdybyste nevěděli, jak začít s cestováním (nemluvě o výmluvě nemám na to peníze), můžete se napřed třeba podívat na projekt couchsurfing aneb surfování vaší pohovky (zní to úchylně, co? Ale myšlenka je to pěkná..:))
Četla jsem výbornou knížku (půjčená) od Shakti Gawain Creative Visualization ..a lá Tajemství, ale mnohem méně komerční a na peníze a úspěch zaměřené.. mohu jen a jen doporučit všem. Právě ji jdu shánět. Až budu na svém počítači, tak Vám sem hodím i obrázek, jak vypadá, a nějaký ten citátek či úryvek z knihy, těště se!
Jinak makrobiotiku jsem teď decentně rozvolnila (v mém podání to znamená nepřekročení pravidel, ale ne ideální následování a mírné přehánění to s kukuřičnými chlebíčky), ale jelikož fyzická potrava není ani zdaleka vše a psychicky jsem na tom výborně (relaxovaná, bez problémů, spokojená, nic mě nefrustruje, za ničím se nehoním, nikým se nenechám ovlivňovat nebo směrovat tam, kam nechci...), tak žádné vedlejší efekty nejsou.
Ovšem dnes večer jdeme na Sushi all you can eat (teda aspoň takový je plán), tak jsem na to megazvědavá, bude to moje první suši vůbec!!! Juchůůů!
Příště vám povím veselou historku z natáčení aneb jak Pavlína způsobila pozdvižení v moravské metropoli jen tím, že byla sama sebou a nebyla obutá. Chicht.
Mějte se a buďte i vy sami sebou a ne tím, koho z vás společnost chce mít. To k ničemu nevede a hlavně - je to NUDA!! :)
úterý 27. dubna 2010
čtvrtek 22. dubna 2010
Na pink cloudu
Toto je pokusný post via e-mail aneb vivat moderní technologie, jež nám usnadňují život.
V příštím týdnu budu na cestách, a tak avizuju předem, že článečky budou spíše sporadické, budou-li.
Loučím se typickou toskánskou cypřišovou fotografickou pohlednicí. Ta si přímo žádá o vodoznak, ale co už, užijte si ji! :)
Jinak jsem se, k mé převeliké lítosti, opět přesvědčila o funkčnosti pořekadla "v nouzi poznáš přítele".
A tak si říkám (zpravidla pokaždé, když si nabiju tlamičku a sbírám se ze země (obrazně)): "Pavlíno, Pavlíno, kde to žiješ? Na růžovém obláčku??" Jsem nejspíš nevyléčitelná naivka.
A pak ani nevím jak a za čas se na tom obláčku zase ocitnu. Ale tak aspoňže je stále níž a níž, přibližuje se k reálné zemi..
Až, doufám, jednoho dne vymizí a já přestanu vidět všechno kolem tak idealisticky.
Voilà! a Addieu!
V příštím týdnu budu na cestách, a tak avizuju předem, že článečky budou spíše sporadické, budou-li.
Loučím se typickou toskánskou cypřišovou fotografickou pohlednicí. Ta si přímo žádá o vodoznak, ale co už, užijte si ji! :)
Jinak jsem se, k mé převeliké lítosti, opět přesvědčila o funkčnosti pořekadla "v nouzi poznáš přítele".
A tak si říkám (zpravidla pokaždé, když si nabiju tlamičku a sbírám se ze země (obrazně)): "Pavlíno, Pavlíno, kde to žiješ? Na růžovém obláčku??" Jsem nejspíš nevyléčitelná naivka.
A pak ani nevím jak a za čas se na tom obláčku zase ocitnu. Ale tak aspoňže je stále níž a níž, přibližuje se k reálné zemi..
Až, doufám, jednoho dne vymizí a já přestanu vidět všechno kolem tak idealisticky.
Voilà! a Addieu!
středa 21. dubna 2010
Krevetí rizoto
Chystám se na zítřejší odjezd, a tak dnešní recept na rizoto s krevetama (včerejší vynikající oběd) se pokusím zestručnit, co jen to půjde.
(Všimli jste si, jak jsem v předešlé větě pěkně obsáhla minulost, přítomnost i budoucnost?:))
Tedy k ingrediencím:
Uvařit rýži (dle návodu 18 minut, doporučuju 15 a vypnout, zakrýt a nechat absorbovat veškerou vodu).
Na pánvi (objevila jsem babiččinu, krásnou měděnou..nebo cínovou?..) zesklovatíme na trošce olivového oleje cibulku s novým kořením, decentně osolíme, přidáme rozmražené a horkou vodou spařené krevetky (ano, i s krustou), podlijeme horkou vodou, zakrzjeme a dusíme tak 10 min.
Semtam s nimi míchneme, přidáme najemno nakrájené kousky petržele (tu od stonků, tvrdší) nebo pro vůni i celé listy.
Ke konci přisypeme cuketku na půlkolečka a necháme ještě tak minutku dvě, přitom hlídáme, aby se nám nevyvařila voda. Lepší je mít dole trošku víc než míň. Poslouží totiž na ochucení rýže.
Podušeno? Přisypat ještě horkou rýži (měla by být lehce lepivá, přestože sypká) a většinu petrželky najemno.
Důkladně promíchat na mírném plameni a podávat horké!
Dobrou chuť!
PS:
Horké krevetky mají tuhý krunýřek (nejedlý, u sloupávání a ocucávání si užijí ti, kdo rádi jí rukama - je to dovoleno i v restauraci! Kdepak příborem na ně!), jakmile zchládnou, tak trošku navlhne a nejde tak dobře loupat.
300g krevetek je bohatý oběd pro dva (uf, to jsme si napucli bříška), doporučuju tedy poloviční množství (nebo přizvat další 2 lidi na oběd).
(Všimli jste si, jak jsem v předešlé větě pěkně obsáhla minulost, přítomnost i budoucnost?:))
Tedy k ingrediencím:
- code di mazzancolla (krevetí tělíčka, už bez hlav, mražené. 300g)
- pořádná hrst petržele
- bio cibule
- olivový olej
- sůl
- cuketka
- rýže (300g; balila, pololoupaná kulatozrnná, vhodná do polévek, ale na doporučení nedat, byla eňoňuňo)
- voda
- nové koření - 2 kuličky
Uvařit rýži (dle návodu 18 minut, doporučuju 15 a vypnout, zakrýt a nechat absorbovat veškerou vodu).
Na pánvi (objevila jsem babiččinu, krásnou měděnou..nebo cínovou?..) zesklovatíme na trošce olivového oleje cibulku s novým kořením, decentně osolíme, přidáme rozmražené a horkou vodou spařené krevetky (ano, i s krustou), podlijeme horkou vodou, zakrzjeme a dusíme tak 10 min.
Semtam s nimi míchneme, přidáme najemno nakrájené kousky petržele (tu od stonků, tvrdší) nebo pro vůni i celé listy.
Ke konci přisypeme cuketku na půlkolečka a necháme ještě tak minutku dvě, přitom hlídáme, aby se nám nevyvařila voda. Lepší je mít dole trošku víc než míň. Poslouží totiž na ochucení rýže.
Podušeno? Přisypat ještě horkou rýži (měla by být lehce lepivá, přestože sypká) a většinu petrželky najemno.
Důkladně promíchat na mírném plameni a podávat horké!
Dobrou chuť!
PS:
Horké krevetky mají tuhý krunýřek (nejedlý, u sloupávání a ocucávání si užijí ti, kdo rádi jí rukama - je to dovoleno i v restauraci! Kdepak příborem na ně!), jakmile zchládnou, tak trošku navlhne a nejde tak dobře loupat.
300g krevetek je bohatý oběd pro dva (uf, to jsme si napucli bříška), doporučuju tedy poloviční množství (nebo přizvat další 2 lidi na oběd).
pondělí 19. dubna 2010
Ó, tvrdý chléb!
Dneska ráno jsem zjistila, co mi na makrobiotice chybí.
Není to ani tak o chutích, koneckonců bez cukru je mi líp a sladkou chuť lze docílit i zdravějším způsobem, jako spíš o způsobu.. O pocitu?
Těžko to vyjádřit jedním slovem, prostě mi chybí tvrdost? Znáte to, ten pocit, že zuby musí něco dělat, hryzat, trhat, probořovat se... Kůrka chleba, čerstvé jablko, syrová mrkev - něco, co se musí silově vydobýt a pak pohutně prokousat, aby to následně mohlo být sežvýkáno a prosliněno.. Něco, na co musíte pořádně otevřít pusu, třeba divže si panty nevykloubíte, a pak silou uhryzávat kousek po kousku.
Jo, kousání na MB dobrý, já vím, že je to potřeba, ale všechna ta vařená zrna, zelenina, luštěniny, rybí maso, dezerty, .. cokoliv, i ovoce.. je to takové měkké, předzpracované, předpřipravené. Snadné. Rozžvýká to i staroušek bez zubů, k tomu stačí dásně.
Že by se ve mně ozýval predátorský instinkt? Ale tady nejde o maso, to je taky měkké, jde o tu tvrdost. Ne, rýžové chlebíčky tam taky neřadím, ty jenom křoupou.
A jak jsem na to přišla? Nesla jsem v ruce půlku bochánku bílého, tři dny starého kváskového chleba. A jak jsem tak na něj koukala, popadla mě obrovská chuť si ugrajfnout.. Nešlo o chuť, možná trocha nostalgie? Odjakživa mě fascinovalo jíst věci tak, jak se "nemá".. Nekrájet chleba na plátky, nelámat čokoládu na čtverečky, nejíst lžící ani příborem, ..
A tak jsem se v osm ráno našla na schodech k našemu bytu bojujíc obouruč s půlkou ztvrdlého chleba o kusanec kůrky. Checht.
Není to ani tak o chutích, koneckonců bez cukru je mi líp a sladkou chuť lze docílit i zdravějším způsobem, jako spíš o způsobu.. O pocitu?
Těžko to vyjádřit jedním slovem, prostě mi chybí tvrdost? Znáte to, ten pocit, že zuby musí něco dělat, hryzat, trhat, probořovat se... Kůrka chleba, čerstvé jablko, syrová mrkev - něco, co se musí silově vydobýt a pak pohutně prokousat, aby to následně mohlo být sežvýkáno a prosliněno.. Něco, na co musíte pořádně otevřít pusu, třeba divže si panty nevykloubíte, a pak silou uhryzávat kousek po kousku.
Jo, kousání na MB dobrý, já vím, že je to potřeba, ale všechna ta vařená zrna, zelenina, luštěniny, rybí maso, dezerty, .. cokoliv, i ovoce.. je to takové měkké, předzpracované, předpřipravené. Snadné. Rozžvýká to i staroušek bez zubů, k tomu stačí dásně.
Že by se ve mně ozýval predátorský instinkt? Ale tady nejde o maso, to je taky měkké, jde o tu tvrdost. Ne, rýžové chlebíčky tam taky neřadím, ty jenom křoupou.
A jak jsem na to přišla? Nesla jsem v ruce půlku bochánku bílého, tři dny starého kváskového chleba. A jak jsem tak na něj koukala, popadla mě obrovská chuť si ugrajfnout.. Nešlo o chuť, možná trocha nostalgie? Odjakživa mě fascinovalo jíst věci tak, jak se "nemá".. Nekrájet chleba na plátky, nelámat čokoládu na čtverečky, nejíst lžící ani příborem, ..
A tak jsem se v osm ráno našla na schodech k našemu bytu bojujíc obouruč s půlkou ztvrdlého chleba o kusanec kůrky. Checht.
neděle 18. dubna 2010
Římský hrách od Livorna
Cecina [:čečína:] nebo někde také farinata [:farináta:] je vynikající cizrnový (luštěninový) koláč (tedy na slano). Pochází z Livorna a jinde než v téhle oblasti ho seženete jen těžko, spíš vůbec.
Livornští mají na jeho výrobu speciální recept, který vám ale samozřejmě neprozradí, a tak nezbývá než experimentovat. Na internetu je různých receptů dost a dost.
Ovšem mé první dva (již prehistorické) pokusy podle nich byly, mírně řečeno, nepříliš jedlé (první vysušený, druhý příliš mastný). Ale od těch dob se to jen zlepšovalo až téměř k dokonalosti, řekla bych. :) Nepsala jsem o čečíně už? Sice jsem to nenašla, ale mám utkvělý pocit, že jo...
Každopáďo já nejsem z Livorna a na recepty skoupá taky ne, a tak vám ho předám. ;) Je to jednoduché, časově poměrně nenáročné (nepočítaje dobu namáčení) a vynikající!
Takže si připravte cizrnovou mouku (tzn. najemno namletý římský hrách), vodu, špetku mořské soli, olej na vymazání plechu. Pro úplnost: originální farinata přijde hojně opepřit, jakmile ji vytáhnete z trouby, ale já pepř nepoužívám a chutná mi i bez něj.
Poměry jsou důležité, nicméně hlavní je odhadnout hustotu těsta.
500g mouky je porce pro 8 osob; na obrázku vidíte 150g mouky, snědli jsme to ve dvou, ale bylo by to i pro 4. Na uvedenou hmotnost jsem dala cca jeden hrníček vody, musíte pomaličku přilívat a vehementně míchat, jinak se vám tam udělají hrudky a je po farinátě. Houšťka má být asitak jako řídké palačinkové těsto.
Nechte odstát minimálně 4 hodiny, lepší přes noc.
Ráno (nebo až půjdete péct) seberte pěnu, co se vytvořila na povrchu, opět promíchejte (ha, důležité! Používejte jen dřevěnou vařečku!), trošku osolte, vylijte na hodně olejem vymazaný plech a vložte do předehřáté trouby na 200°C (4-5 elektrická), kde stráví příštích 20 minut.
Kontrolujte; jak zezlátne na povrchu, je hotovo! Mně to krásně vyšlo na přesných 20 minut.
Z trouby rovnou na talíř, je vynikající, je-li horká! Dobrou chuť!
P.S.: Zchládlá je poněkud gumová, ale stále se dá použít např. nakrájená do polévky (jako svítek) - mňam!
Livornští mají na jeho výrobu speciální recept, který vám ale samozřejmě neprozradí, a tak nezbývá než experimentovat. Na internetu je různých receptů dost a dost.
Ovšem mé první dva (již prehistorické) pokusy podle nich byly, mírně řečeno, nepříliš jedlé (první vysušený, druhý příliš mastný). Ale od těch dob se to jen zlepšovalo až téměř k dokonalosti, řekla bych. :) Nepsala jsem o čečíně už? Sice jsem to nenašla, ale mám utkvělý pocit, že jo...
Každopáďo já nejsem z Livorna a na recepty skoupá taky ne, a tak vám ho předám. ;) Je to jednoduché, časově poměrně nenáročné (nepočítaje dobu namáčení) a vynikající!
Takže si připravte cizrnovou mouku (tzn. najemno namletý římský hrách), vodu, špetku mořské soli, olej na vymazání plechu. Pro úplnost: originální farinata přijde hojně opepřit, jakmile ji vytáhnete z trouby, ale já pepř nepoužívám a chutná mi i bez něj.
Poměry jsou důležité, nicméně hlavní je odhadnout hustotu těsta.
500g mouky je porce pro 8 osob; na obrázku vidíte 150g mouky, snědli jsme to ve dvou, ale bylo by to i pro 4. Na uvedenou hmotnost jsem dala cca jeden hrníček vody, musíte pomaličku přilívat a vehementně míchat, jinak se vám tam udělají hrudky a je po farinátě. Houšťka má být asitak jako řídké palačinkové těsto.
Tadyhle fotka předchozí ceciny nějaký ten měsíc zpět, dávala jsem olej i dovnitř (jiný recept), a tak vyšla mastnější.. Přimíchán rozmarýn a posypáno gomasiem namísto pepře.
Nechte odstát minimálně 4 hodiny, lepší přes noc.
Ráno (nebo až půjdete péct) seberte pěnu, co se vytvořila na povrchu, opět promíchejte (ha, důležité! Používejte jen dřevěnou vařečku!), trošku osolte, vylijte na hodně olejem vymazaný plech a vložte do předehřáté trouby na 200°C (4-5 elektrická), kde stráví příštích 20 minut.
Kontrolujte; jak zezlátne na povrchu, je hotovo! Mně to krásně vyšlo na přesných 20 minut.
Z trouby rovnou na talíř, je vynikající, je-li horká! Dobrou chuť!
P.S.: Zchládlá je poněkud gumová, ale stále se dá použít např. nakrájená do polévky (jako svítek) - mňam!
sobota 17. dubna 2010
Kvetoucí bobkáč
Kdybyste náhodou (tak jako donedávna já) nevěděli, jak vypadá rozkvetlý bobkový list (teda češtinářsky nevím, prošlo-by li mi "kvetení listu" ;)), tak jsem nám ho vyfotila.
V Česku oblíbené a používané to koření, v Itálii oblíbený a často se vyskytující živý plot.
Pokud je mi známo, tak oni tady ani neví, co by s tím asi tak mohli vařit.. Holt rajským omáčkám a kyselému zelí tu neholdují. :)
V Česku oblíbené a používané to koření, v Itálii oblíbený a často se vyskytující živý plot.
Pokud je mi známo, tak oni tady ani neví, co by s tím asi tak mohli vařit.. Holt rajským omáčkám a kyselému zelí tu neholdují. :)
pátek 16. dubna 2010
Jsme v TV!
Tak včera, 15.4.2010, byl mimořádný den!
Mimo to, že jsem si poprvé v životě úplně sama vysela tři záhonky (mrkev, petržel a tuřín) při dorůstající Luně a hrozně mě to bavilo, tak přesně v 22:51:30 SELČ byl na regionální italské televizní stanici (kterou je ovšem možno vidět i přes satelit či streaming online) odvysílán první díl našeho nového pořadu C. News!
Jedná se o desetiminutovou satirickou relaci obsahující "pravdivé a aktuální zprávy okomentované neotřelým a originálním způsobem".
Zpravodajem (a autorem) je Cri a jako bonus ukáže pár vinět (vignette [:viňete:]) čili kreslených vtipů (stále satira) od našich internetových spolupracovníků.
Toliko k oficiálnímu představení, a teď přijde otázka:
Mimo to, že jsem si poprvé v životě úplně sama vysela tři záhonky (mrkev, petržel a tuřín) při dorůstající Luně a hrozně mě to bavilo, tak přesně v 22:51:30 SELČ byl na regionální italské televizní stanici (kterou je ovšem možno vidět i přes satelit či streaming online) odvysílán první díl našeho nového pořadu C. News!
Jedná se o desetiminutovou satirickou relaci obsahující "pravdivé a aktuální zprávy okomentované neotřelým a originálním způsobem".
Zpravodajem (a autorem) je Cri a jako bonus ukáže pár vinět (vignette [:viňete:]) čili kreslených vtipů (stále satira) od našich internetových spolupracovníků.
Toliko k oficiálnímu představení, a teď přijde otázka:
"A co že tam dělám já?" :)
Tak tedy: kameramana, zvukaře, časomíru... (a někdy taky podavač papírů, chichi). No oficiálně jsem v titulcích jako režie. A jako bonus vám ukážu jednu "uměleckou" fotku z dnešního celodopoledního natáčení druhého dílu:A teď ať mi nikdo neříká, že tu nic nedělám! ;)))
čtvrtek 15. dubna 2010
O ricottě od pastýře
Objevili jsme nedalekého pastýře, který má stádo ovcí (takové dlouhosrsté, příště vám je i vyfotím) a vyrábí vlastní sýr - ricotta [:riko-ta:] (neboli tvarohový sýr, ale do českého tvarohu to má daleko, tak se to třese trošku jako sulc.. prostě ricotta, no:)).
Většinou ricotta vypadá asi takhle (je to jen forma, ale jiný sýr tohohle tvaru nikdy nedostanete).
Takže už jsme zase o krok blíž konzumaci výhradně lokálních produktů.
Pastýř pochází ze Sardinie (podle přízvuku; Sardinie je prý pastýři vyhlášená, asi tak jako Neapole pizzaři; i když pizzu se víceméně můžete naučit dělat všude, zato pást ovce asi ne-e), kromě ovcí se stará i o olivový háj (poprvé, když jsme tam jeli, tak jsme ho našli v koruně olivovníku šmikat větve), bydlí s manželkou (ta dělá ony ovčí sýry) uprostřed kopců v nádherném starém kamenném domě a vůbec je to veselý chlapík.
Domluvili jsme si půl kila ricotty. Cri se po ní může utlouct a následujíc dietní doporučení je to i jediný sýr, který smí jíst. Včera jsme se pro něj stavili, byl ještě teplý, ráno vyrobený! Sice byl ve vaničce a ne jako na obrázku, ale důležitý je obsah, ne forma, že.
Ano, ochutnala jsem. Prý úplná harmonie chutí, nesrovnatelně lepší než ten ze supermarketu (přestože balený nikdy nekupujem, necháváme si ho vždycky navážit)... říkám prý, protože u mě teda nezabodoval. Prostě ty ovčí (i kozí) produkty pro mě mají takovou divou vůni i chuť.. (No smrdí mi a nechutnají, když to řeknu takhle naplno. :)
Což je ve výsledku jedině dobře, poněvadž aspoň mě nemrzí, že je nejím. Chichi.
Většinou ricotta vypadá asi takhle (je to jen forma, ale jiný sýr tohohle tvaru nikdy nedostanete).
Takže už jsme zase o krok blíž konzumaci výhradně lokálních produktů.
Pastýř pochází ze Sardinie (podle přízvuku; Sardinie je prý pastýři vyhlášená, asi tak jako Neapole pizzaři; i když pizzu se víceméně můžete naučit dělat všude, zato pást ovce asi ne-e), kromě ovcí se stará i o olivový háj (poprvé, když jsme tam jeli, tak jsme ho našli v koruně olivovníku šmikat větve), bydlí s manželkou (ta dělá ony ovčí sýry) uprostřed kopců v nádherném starém kamenném domě a vůbec je to veselý chlapík.
Domluvili jsme si půl kila ricotty. Cri se po ní může utlouct a následujíc dietní doporučení je to i jediný sýr, který smí jíst. Včera jsme se pro něj stavili, byl ještě teplý, ráno vyrobený! Sice byl ve vaničce a ne jako na obrázku, ale důležitý je obsah, ne forma, že.
Ano, ochutnala jsem. Prý úplná harmonie chutí, nesrovnatelně lepší než ten ze supermarketu (přestože balený nikdy nekupujem, necháváme si ho vždycky navážit)... říkám prý, protože u mě teda nezabodoval. Prostě ty ovčí (i kozí) produkty pro mě mají takovou divou vůni i chuť.. (No smrdí mi a nechutnají, když to řeknu takhle naplno. :)
Což je ve výsledku jedině dobře, poněvadž aspoň mě nemrzí, že je nejím. Chichi.
úterý 13. dubna 2010
Nezavinutý závin..
A jenom bleskově jeden recept na koláč, tedy vlastně takový "pseudo" závin, co se mi povedl úplně náhodou (pozor, pochvala i od nemakrobiotičky, počítá-li se to do objektivity;-)).
Chtěla jsem dělat "křehký závin" z kuchařky od Ivy Chourové, ale nemám ani vál a ani váleček a jakoby to to těsto tušilo, prostě nezhoustlo dostatečně na vyvalování. A tak nastoupila vlastní invence a improvizovalo se... ;)
1,5 hrnku pšeničné celozrnné mouky (přesít, otruby do mističky stranou)
1/4 hrnku oleje (olivový)
1/2 hrnku vlažné vody
špetka soli
cca 2-3 lžičky citronové šťávy
+
otruby v mističce
nasekané ořechy
skořice
lněné semínko
krátce povařené namočené rozinky
2 jablka na teňučké plátky (já dala zelené Renetty)
+
drobenka (pražená kukuřičná strouhanka, lžička ječného sladu, vrchovatá lžička vege margarínu od Provamelu)
+
kukuřičný olej a krupice na plech
Posypat půlkou směsi otruby-len-ořechy-skořice.
Poklást jablky.
Rozprostřít rozinky.
Znovu posypat "otrubovou směsí.
Zalít druhou částí těsta (pokud možno rovnoměrmě rozestřít, já měla málo...)
Posypat drobenkou.
Péct až do zrůžovění na středno-spodní příčce na 3 (z 5).. mně to trvalo cca 15-20 minut.
Nechat zchládnout, nakrojit a hrrrr na něj!
Dobré chutnání!
Chtěla jsem dělat "křehký závin" z kuchařky od Ivy Chourové, ale nemám ani vál a ani váleček a jakoby to to těsto tušilo, prostě nezhoustlo dostatečně na vyvalování. A tak nastoupila vlastní invence a improvizovalo se... ;)
INGREDIENCE:
1,5 hrnku pšeničné celozrnné mouky (přesít, otruby do mističky stranou)
1/4 hrnku oleje (olivový)
1/2 hrnku vlažné vody
špetka soli
cca 2-3 lžičky citronové šťávy
+
otruby v mističce
nasekané ořechy
skořice
lněné semínko
krátce povařené namočené rozinky
2 jablka na teňučké plátky (já dala zelené Renetty)
+
drobenka (pražená kukuřičná strouhanka, lžička ječného sladu, vrchovatá lžička vege margarínu od Provamelu)
+
kukuřičný olej a krupice na plech
POSTUP:
Těsto zpracovat a nechat 10 min. odstát. Půlku rozprostřít na vymaz., vysyp. plech.Posypat půlkou směsi otruby-len-ořechy-skořice.
Poklást jablky.
Rozprostřít rozinky.
Znovu posypat "otrubovou směsí.
Zalít druhou částí těsta (pokud možno rovnoměrmě rozestřít, já měla málo...)
Posypat drobenkou.
Péct až do zrůžovění na středno-spodní příčce na 3 (z 5).. mně to trvalo cca 15-20 minut.
Nechat zchládnout, nakrojit a hrrrr na něj!
Dobré chutnání!
Paleček a pampelkové pupeny
Oj oj, tak palcová adventura pokračuje. V noci jsem nemohla spát, v palci mi škubalo a byl v jednom ohni, ale jenom zevnitř, na povrchu zmrzlý, stejně tak ostatní prsty levé ruky - to asi od toho neustálého odkrvování nad hlavou. Dnes je to ještě horší než včera, bolí víc, pulzuje víc, fialoví pod nehtem víc, zelená na kůži, .. prostě jen pro silné povahy. (Já nejsem, přiznávám to; nechápu, jak mě kdy mohla napadnout doktorka jako mé budoucí povolání, trocha sražené krve a otáčí se mi žaludek v břiše...)
No a proto sem fotky dávat nebudu, koho by to vážně zajímalo, tak zde je stav ze včerejšího večera a tady pro změnu ten aktuální, po aplikaci dvou bramborových obkladů (na vytažení horkosti).
Chlazení pomáhalo včera, dnes nehet reaguje na studenou vodu jako čert na kříž; brambora zabrala, ale jak ji sundám, jsem tam, kde jsem byla. :( Uvidíme, co přinese zítřek.
Pojala jsem podezření, že mě náš byt nemá rád.
Jakoby nestačilo, že mi jednoruč všechno trvá dvakrát tak dlouho (dokud neodepíšete palec, ani si neuvědomíte, jak důležitý prst to je!), ale navíc jsem se dnes plnou parou majzla do hlavy o hranu otevřené skříňky. I přes tu bolest jsem se musela smát; co mě asi čeká zítra? ;)
Jinak jsem dnes vyrazila na pampeliškové pupeny, vyčetla jsem totiž recept (v italštině), jak je připravit à la slané kapary (capperi sotto sale).
Natrhat pampeliškové pupeny (čím mladší, tím lepší - nesmí být ani malinko rozvité!), omýt, osušit a naskládat do skleničky s hrubou mořskou solí (vrstva soli - vrstva pupenů - sůl - pupeny - sůl atd.) a zavřít. No, já jim zapomněla otrhat ty podlístky, ale tak snad to nebude na škodu.
Kapary mi nechutnají, tak jsem zvědavá na tyhle - zatím vypadají slibně, no ne? :)
No a proto sem fotky dávat nebudu, koho by to vážně zajímalo, tak zde je stav ze včerejšího večera a tady pro změnu ten aktuální, po aplikaci dvou bramborových obkladů (na vytažení horkosti).
Chlazení pomáhalo včera, dnes nehet reaguje na studenou vodu jako čert na kříž; brambora zabrala, ale jak ji sundám, jsem tam, kde jsem byla. :( Uvidíme, co přinese zítřek.
Pojala jsem podezření, že mě náš byt nemá rád.
Jakoby nestačilo, že mi jednoruč všechno trvá dvakrát tak dlouho (dokud neodepíšete palec, ani si neuvědomíte, jak důležitý prst to je!), ale navíc jsem se dnes plnou parou majzla do hlavy o hranu otevřené skříňky. I přes tu bolest jsem se musela smát; co mě asi čeká zítra? ;)
Jinak jsem dnes vyrazila na pampeliškové pupeny, vyčetla jsem totiž recept (v italštině), jak je připravit à la slané kapary (capperi sotto sale).
Natrhat pampeliškové pupeny (čím mladší, tím lepší - nesmí být ani malinko rozvité!), omýt, osušit a naskládat do skleničky s hrubou mořskou solí (vrstva soli - vrstva pupenů - sůl - pupeny - sůl atd.) a zavřít. No, já jim zapomněla otrhat ty podlístky, ale tak snad to nebude na škodu.
Kapary mi nechutnají, tak jsem zvědavá na tyhle - zatím vypadají slibně, no ne? :)
pondělí 12. dubna 2010
Jako socha svobody...
Přesně tak si právě připadám, snad jen s tím rozdílem, že ona má vztyčenou pravou ruku (já levou) a drží v ní pochodeň (já nedržím nic, spíš signalizuju palcem vzhůru).
Právě se mi totiž zadařilo (ovšemže nechtěně, nejsem masochista) skřípnout si do dveří (zatracené balkónové trojkřídlovky) palec těsně pod nehtem. Prostě jsem vyvinula jemný tlak abych otevřela to třetí okno (čí že byl ten blbý nápad leštit skla?!) a ono to popojelo, ozvalo se jemné "křup" a mně se zatmělo před očima.
Pak už jsem jenom mačkala, poskakovala, drtila rty (kupodivu to pomáhá) a následně chladila. Pokud byste nevěděli, jak rozproudit krev a zahřát se, můžu jen vřele doporučit! Ještě teď jsem zpocená a to jsem se ani nehla z domu!
No a teď teda babo raď co s tím! Na veřejnosti s rukou nad hlavou riskuju deportaci k Dr. Choholouškovi; nemluvě o tom, že psaní jednoruč je značně časově náročné. A navíc mám pocit, že si ten palec žije úplně vlastnám životem, pulzuje, natíká, fialoví... Snad to nebude zlomená kůstka, to by mi ještě scházelo!
Jo, a řekla jsem vám proč se mi to stalo? Ne?
Přece proto, že jsem dnes byla ve výborné náladě - šťastná, samej vtípek...Ona Nemesis ví, jak se připomenout.
Holt člověk se nesmí nikdy cítit příliš vysoko (šťasten, spokojen), poněvadž pak ho čeká těžkej "držkopád" (rána osudu, potrestání).
Může se to zdát jako prkotina, ale fakt tomu tak je!
(Mám to vyzkoušený! :-/)
Právě se mi totiž zadařilo (ovšemže nechtěně, nejsem masochista) skřípnout si do dveří (zatracené balkónové trojkřídlovky) palec těsně pod nehtem. Prostě jsem vyvinula jemný tlak abych otevřela to třetí okno (čí že byl ten blbý nápad leštit skla?!) a ono to popojelo, ozvalo se jemné "křup" a mně se zatmělo před očima.
Pak už jsem jenom mačkala, poskakovala, drtila rty (kupodivu to pomáhá) a následně chladila. Pokud byste nevěděli, jak rozproudit krev a zahřát se, můžu jen vřele doporučit! Ještě teď jsem zpocená a to jsem se ani nehla z domu!
No a teď teda babo raď co s tím! Na veřejnosti s rukou nad hlavou riskuju deportaci k Dr. Choholouškovi; nemluvě o tom, že psaní jednoruč je značně časově náročné. A navíc mám pocit, že si ten palec žije úplně vlastnám životem, pulzuje, natíká, fialoví... Snad to nebude zlomená kůstka, to by mi ještě scházelo!
Jo, a řekla jsem vám proč se mi to stalo? Ne?
Přece proto, že jsem dnes byla ve výborné náladě - šťastná, samej vtípek...Ona Nemesis ví, jak se připomenout.
Holt člověk se nesmí nikdy cítit příliš vysoko (šťasten, spokojen), poněvadž pak ho čeká těžkej "držkopád" (rána osudu, potrestání).
Může se to zdát jako prkotina, ale fakt tomu tak je!
(Mám to vyzkoušený! :-/)
sobota 10. dubna 2010
Domácí ..mňam.. gomasio
Dosolovat na talíři je nejenže nezdvořilé vůči kuchaři (i když kam se solení hrabe na kečupování, známý to český nešvar; v Itálii zase trpí olejováním - polévají si olivovým olejem úplně vše, od salátu počínaje přes těstoviny a pizzu až k rybám a masu!), ale i nezdravé (tělo nedokáže sůl, řádně nevstřebanou do jídla v průběhu tepelné úpravy, efektivně zpracovat).
A proto vymysleli v Japonsku úžasný kondiment čili dochucovadlo (někdy ochucovadlo), a to GOMASIO.
Ehm, vymysleli ho nejen proto; gomasio se totiž hodí úplně do všeho a na vše, má i léčivý účinek na trávení, působí proti bolestem hlavy, snižuje kyselost krve (tohle mám ze stránky Potraviny jako léky:)) a navíc obsahuje spoustu vápníku, minerálů a dalších vitamínů.
Název je složeninou japonského Goma - sezam a Shio - sůl, vyrábí se z pražených neloupaných sezamových semínek (alternativou může být i černý sezam, případně len i jiná semena) a pražené mořské soli (pro lepší stravitelnost), které se společně utřou v třecí misce suribachi, což je takový větší tlouček se zdrsnělými stěnami.
Ale nemáte-li, nevadí, postačí normální hmoždíř nebo vločkovač. Sice prý se tím krouživým pohybem v suribachi nabíjí gomasio tou správnou energií, ale věřím, že dělá-li se s láskou i alternativním způsobem, na kvalitě neztrácí.
Asi 20% semínek by mělo zůstat vcelku.. snad se mi to povedlo. :)
Budete-li ho zkoušet, doporučuju vyrobit si domácí -
chuťově je mnohem lepší než to kupované, a to nezmiňuju ekonomický aspekt (no řekněte, na kolik vás přijde pytlík sezamu a pár lžiček soli?), originalitu původu (vidíte, co tam dáváte, takový WYSIWYG), trvanlivost (vy víte, kdy jste vyráběli a jak skladujete) a míru slanosti (Málo? Přidejte sůl! Moc? Přisypte sezam!).
Optimální poměr se prý pohybuje 1:18-22, tedy na jednu kávovou lžičku soli dvaadvacet kávových lžiček sezamu. Tolik jsem dala dnes já a přišlo mi to až hodně slané.
Ale to je jenom dobře, poněvadž jinak bych to všechno snědla jen tak nahusto.. miluju sezam, přesně tak totiž dopadlo moje poslední gomasio, nevydrželo ani dva dny!
Jo, uchovávat v ledničce, nedělat si ho příliš do zásoby a hlavně nepřehánět s konzumací! Což teda platí u všeho, že.. ;)
A proto vymysleli v Japonsku úžasný kondiment čili dochucovadlo (někdy ochucovadlo), a to GOMASIO.
Ehm, vymysleli ho nejen proto; gomasio se totiž hodí úplně do všeho a na vše, má i léčivý účinek na trávení, působí proti bolestem hlavy, snižuje kyselost krve (tohle mám ze stránky Potraviny jako léky:)) a navíc obsahuje spoustu vápníku, minerálů a dalších vitamínů.
Název je složeninou japonského Goma - sezam a Shio - sůl, vyrábí se z pražených neloupaných sezamových semínek (alternativou může být i černý sezam, případně len i jiná semena) a pražené mořské soli (pro lepší stravitelnost), které se společně utřou v třecí misce suribachi, což je takový větší tlouček se zdrsnělými stěnami.
Ale nemáte-li, nevadí, postačí normální hmoždíř nebo vločkovač. Sice prý se tím krouživým pohybem v suribachi nabíjí gomasio tou správnou energií, ale věřím, že dělá-li se s láskou i alternativním způsobem, na kvalitě neztrácí.
Asi 20% semínek by mělo zůstat vcelku.. snad se mi to povedlo. :)
Budete-li ho zkoušet, doporučuju vyrobit si domácí -
chuťově je mnohem lepší než to kupované, a to nezmiňuju ekonomický aspekt (no řekněte, na kolik vás přijde pytlík sezamu a pár lžiček soli?), originalitu původu (vidíte, co tam dáváte, takový WYSIWYG), trvanlivost (vy víte, kdy jste vyráběli a jak skladujete) a míru slanosti (Málo? Přidejte sůl! Moc? Přisypte sezam!).
Optimální poměr se prý pohybuje 1:18-22, tedy na jednu kávovou lžičku soli dvaadvacet kávových lžiček sezamu. Tolik jsem dala dnes já a přišlo mi to až hodně slané.
Ale to je jenom dobře, poněvadž jinak bych to všechno snědla jen tak nahusto.. miluju sezam, přesně tak totiž dopadlo moje poslední gomasio, nevydrželo ani dva dny!
Jo, uchovávat v ledničce, nedělat si ho příliš do zásoby a hlavně nepřehánět s konzumací! Což teda platí u všeho, že.. ;)
Plané italské rostliny
Včera jsme vyrazili na kopřivy - myslím, že letošní poslední; vytáhly se a už jsou mi až do pasu. Naučila jsem Cri, jak se jich nebát a jak je šmikat, aby se nepopálil.
Na cestě zpět jsem se zastavila na kus řeči s babičkou a ona se z toho vyklubala velmi poučná a přínosná praktická přednáška o tom, které plané rostliny se dají jíst. Italové totiž razí heslo "Každá rostlina je jedlá!"
V reálu to vypadalo asi tak, že mě protáhla po poli, tuhle naškubala to a támhle zase ono, ochutnej tohle, tyhle listy taky nejsou špatný, květy nebrat, tuhle povařit... Přežvykujíc zelené listy jsem si připadala tak trochu jako koza na pastvě. :)
Naučila jsem se pár nových planých rostlin, tak například:
A pak ještě pampeliškové listy, ty jediné jsem poznala i po česku. V italštině se pampeliška fikaně ukrývá pod názvem Dente di Leone (tedy Lví zub - neptejte se mě proč;)) nebo taky Tarassaco [:tarasako:].
No, večer jsem tu sbírku pěkně pokrájela, podusila deset minutek (na trošce oleje osmahnutá cibulka, lehce osolit, přidat rostliny a podlít kapkou horké vody) a byla z toho výborná večeře pěti barev (spolu s rýží basmati, červenou čočkou, kyselým zelím a praženými dýňovými semínky).
Jo, a kdybyste z těch mých fotek někdo náhodou poznal, o jaké rostliny se jedná, tak mi to prosím napište! Pomůžete mi tak rozšířit si botanický a kulinářský slovníček. ;)
(A přikládám odkaz na vyčerpávající italský abecední seznam rostlin a jejich využití. To jen na okraj, až zase budu něco hledat. :))
Na cestě zpět jsem se zastavila na kus řeči s babičkou a ona se z toho vyklubala velmi poučná a přínosná praktická přednáška o tom, které plané rostliny se dají jíst. Italové totiž razí heslo "Každá rostlina je jedlá!"
V reálu to vypadalo asi tak, že mě protáhla po poli, tuhle naškubala to a támhle zase ono, ochutnej tohle, tyhle listy taky nejsou špatný, květy nebrat, tuhle povařit... Přežvykujíc zelené listy jsem si připadala tak trochu jako koza na pastvě. :)
Naučila jsem se pár nových planých rostlin, tak například:
Rapacine (nebo Rapa cime? )
[:rapačíne:]
Divoce rostoucí snad všude, jedlé i listy i květy (lépe zavité), chutná jak kedlubna šlehlá ředkvičkou, trošku pálí na jazyku.
[:čičérbita:]
Takové tužší, dobré k vaření. Ale i v syrovém stavu nebyla špatná.
[:asprádžine:]
Chlupaté, rozhodně tepelně upravit před konzumací, jinak si popícháte jazyk.
A pak ještě pampeliškové listy, ty jediné jsem poznala i po česku. V italštině se pampeliška fikaně ukrývá pod názvem Dente di Leone (tedy Lví zub - neptejte se mě proč;)) nebo taky Tarassaco [:tarasako:].
No, večer jsem tu sbírku pěkně pokrájela, podusila deset minutek (na trošce oleje osmahnutá cibulka, lehce osolit, přidat rostliny a podlít kapkou horké vody) a byla z toho výborná večeře pěti barev (spolu s rýží basmati, červenou čočkou, kyselým zelím a praženými dýňovými semínky).
Jo, a kdybyste z těch mých fotek někdo náhodou poznal, o jaké rostliny se jedná, tak mi to prosím napište! Pomůžete mi tak rozšířit si botanický a kulinářský slovníček. ;)
(A přikládám odkaz na vyčerpávající italský abecední seznam rostlin a jejich využití. To jen na okraj, až zase budu něco hledat. :))
čtvrtek 8. dubna 2010
Zeštíhlet bez práce?!
Tož jsem do toho praštila a zkusila jsem i já (doslovně řečeno "na vlastní kůži") pasivně zeštíhlet - pomocí jednoho z těch zázračných krémů, co vám spálí tuk na žádaných místech aniž byste museli hnout prstem (možná spíš zadkem..).
Vzala jsem si ve zdravé výživě vzorek - Cruelty Free, s mořskými řasami z Bretaně, zeleným čajen, guaranou, kávou a jakýmsi F.R.V.
Bylo tam napsáno aplikovat na břicho a boky, vyhnout se kontaktu s očima a po aplikaci si důkladně umýt ruce. Váhala jsem hodnou chvíli, přece jen nejsem ten "mastičkový" typ, ale pak převážila zvědavost.
Nanesu, rozmasíruju, vyslechnu pár vtípků na téma "aby mě nemuseli hasit, když mě to teď bude spalovat" a čekám.
Napřed to studí, kolem pasu mám husí kůži. Pak krém (světle modrá konzistence ne nepříjemné vůně) zaschne a půl minuty na to vážně začne pálit. Ale příšerně! Tak juknu a kůže nejenže pálí jak ďábel, ale i rudne - no vypadala jsem jako bych chytla kolem pasu růžovku! Blesková dokumentace barevného rozdílu:
"Já blázen, co jsem to na sebe zas napaplala!?!" Nadávám si a pod tekoucí vodou drhnu kůži od toho sajrajtu. Pálení po studené vodě konečně polevuje, ale červená kůže zůstává ještě další dobrou půlhodinu.
A to prý se má nanášet každý večer a pro větší a rychlejší efekt i několikrát denně! Br, já nechápu, jak se může někdo takhle dobrovolně týrat!?
Než bych to na sebe měla dát podruhé, to se radši upíšu na maraton!
A trénovat začnu hned zítra!
Vzala jsem si ve zdravé výživě vzorek - Cruelty Free, s mořskými řasami z Bretaně, zeleným čajen, guaranou, kávou a jakýmsi F.R.V.
Bylo tam napsáno aplikovat na břicho a boky, vyhnout se kontaktu s očima a po aplikaci si důkladně umýt ruce. Váhala jsem hodnou chvíli, přece jen nejsem ten "mastičkový" typ, ale pak převážila zvědavost.
Nanesu, rozmasíruju, vyslechnu pár vtípků na téma "aby mě nemuseli hasit, když mě to teď bude spalovat" a čekám.
Napřed to studí, kolem pasu mám husí kůži. Pak krém (světle modrá konzistence ne nepříjemné vůně) zaschne a půl minuty na to vážně začne pálit. Ale příšerně! Tak juknu a kůže nejenže pálí jak ďábel, ale i rudne - no vypadala jsem jako bych chytla kolem pasu růžovku! Blesková dokumentace barevného rozdílu:
"Já blázen, co jsem to na sebe zas napaplala!?!" Nadávám si a pod tekoucí vodou drhnu kůži od toho sajrajtu. Pálení po studené vodě konečně polevuje, ale červená kůže zůstává ještě další dobrou půlhodinu.
A to prý se má nanášet každý večer a pro větší a rychlejší efekt i několikrát denně! Br, já nechápu, jak se může někdo takhle dobrovolně týrat!?
Než bych to na sebe měla dát podruhé, to se radši upíšu na maraton!
A trénovat začnu hned zítra!
úterý 6. dubna 2010
Mé první AMASAKÉ
Tralala, povedlo se mi vyrobit si své úplně nejprvnější domácí amasaké! Také jediné, co jsem kdy ochutnala!
Amasaké, neboli rýžový dezert či krém, pochází z Japonska a jedná se o fermentovanou rýži (může být i s jinou obilovinou jako jáhly, oves...). Fermentací se polysacharidy, v rýži obsažené, rozloží na jednoduché cukry a věřte tomu nebo ne, rýže nádherně zesládne!
Kdybych to nezkusila na vlastní oči a chuťové buňky, neuvěřím, že dovnitř nenasypali cukr!
V makrobiotických kruzích profláklá to dobrůtka, lze koupit i v prodejnách zdravé výživy (ale chtějí za to hříšný peníz) a prý dokonce prospívá slinivce!
Tímto ještě jednou děkuju Ivě za úžasný recept, co mi poslala, a předávám dál, co a jak na to:
Tak předně si sežeňte pšenici a nakličte si ji (nechat stát přes noc ve vodě, poté v nakličovadle / sklince s gázou a gumičkou / plastové krabičce s víčkem, které jehlou hódně probodáte dno.
Nezapomeňte tak dvakrát denně proplachovat, jinak zplesniví!)
Je naklíčeno jakmile jsou výhonky dlouhé tak 2-3 mm.
(Mě klíčila na etapy, celkově asitak tři - vždycky jsem odebrala tu pšenici s klíčky, zbytek propláchla a nechala ještě v krabičce).
Pak ji přesuňte na bílou utěrku na radiátor a usušte. Usušenou můžete skladovat v ledničce, v uzavřené skleničce.
Uvařte 250 g rýže (bílá, bio, vhodná na vše, uvařená za 15 min) v trojnásobku vody se špetkou soli. (1:3, klasika:))
Jak vypnete, nechte vychládnout na teplotu "zamíchám prstem bez popálenin" (má to být 50-60°C).
Namelte si dvě lžíce "startéru" (naklíčená pšenice z ledničky; nemaje mlýnek, možno i na vločkovači - já to provločkovala 2x) a šup s ním do rýže.
Zamíchat dřevěnou vařečkou, kastról zaklopit talířem (kdo má pokličku lepší), zabalit do utěrky a ručníku (deky, spacáku, peřin.. to taky nevedeme) a udržovat při stálé teplotě na radiátoru po dobu 6 hodin.
Náš radiátor rád stávkuje (rýže mi povážně zchládla), takže na poslední dvě hodiny jsem vymyslela fintu: zavřela jsem kastrol i s talířem do trouby, zahřála jsem ji na jedničku a vypla. Pěkně to udrželo teplíčko.
Po šesti hodinách zamíchejte, ochutnejte (hmmm, slaďučké!) a převařte (kvůli zastavení fermentace, jinak vám to prokvasí trávicí trakt) a tradááááá:
Nám to nestihlo ani vychládnout, horké amasaké je výborné! C. si jenom hladil bříško, což mě těšilo samozřejmě úplně nejvíc.
Finální poznámky a body k dobru:
Amasaké, neboli rýžový dezert či krém, pochází z Japonska a jedná se o fermentovanou rýži (může být i s jinou obilovinou jako jáhly, oves...). Fermentací se polysacharidy, v rýži obsažené, rozloží na jednoduché cukry a věřte tomu nebo ne, rýže nádherně zesládne!
Kdybych to nezkusila na vlastní oči a chuťové buňky, neuvěřím, že dovnitř nenasypali cukr!
V makrobiotických kruzích profláklá to dobrůtka, lze koupit i v prodejnách zdravé výživy (ale chtějí za to hříšný peníz) a prý dokonce prospívá slinivce!
Tímto ještě jednou děkuju Ivě za úžasný recept, co mi poslala, a předávám dál, co a jak na to:
Tak předně si sežeňte pšenici a nakličte si ji (nechat stát přes noc ve vodě, poté v nakličovadle / sklince s gázou a gumičkou / plastové krabičce s víčkem, které jehlou hódně probodáte dno.
Nezapomeňte tak dvakrát denně proplachovat, jinak zplesniví!)
Je naklíčeno jakmile jsou výhonky dlouhé tak 2-3 mm.
(Mě klíčila na etapy, celkově asitak tři - vždycky jsem odebrala tu pšenici s klíčky, zbytek propláchla a nechala ještě v krabičce).
Pak ji přesuňte na bílou utěrku na radiátor a usušte. Usušenou můžete skladovat v ledničce, v uzavřené skleničce.
Uvařte 250 g rýže (bílá, bio, vhodná na vše, uvařená za 15 min) v trojnásobku vody se špetkou soli. (1:3, klasika:))
Jak vypnete, nechte vychládnout na teplotu "zamíchám prstem bez popálenin" (má to být 50-60°C).
Namelte si dvě lžíce "startéru" (naklíčená pšenice z ledničky; nemaje mlýnek, možno i na vločkovači - já to provločkovala 2x) a šup s ním do rýže.
Zamíchat dřevěnou vařečkou, kastról zaklopit talířem (kdo má pokličku lepší), zabalit do utěrky a ručníku (deky, spacáku, peřin.. to taky nevedeme) a udržovat při stálé teplotě na radiátoru po dobu 6 hodin.
Náš radiátor rád stávkuje (rýže mi povážně zchládla), takže na poslední dvě hodiny jsem vymyslela fintu: zavřela jsem kastrol i s talířem do trouby, zahřála jsem ji na jedničku a vypla. Pěkně to udrželo teplíčko.
Po šesti hodinách zamíchejte, ochutnejte (hmmm, slaďučké!) a převařte (kvůli zastavení fermentace, jinak vám to prokvasí trávicí trakt) a tradááááá:
Nám to nestihlo ani vychládnout, horké amasaké je výborné! C. si jenom hladil bříško, což mě těšilo samozřejmě úplně nejvíc.
Finální poznámky a body k dobru:
- Náklady na výrobu jsou minimální (pšenice, rýže, trocha vody, plynu, příp. elektřiny).
- Výsledek je vynikající, předčil moje očekávání, přestože chuť je jen sladká a té jsem dost odvykla. Příště zkusím přidat nějaké koření (citron. kůra / hřebíček / badyán / skořice / rozinky / goji / oříšky / sezam / tahini / kompot...)
- On se ten dezert vyrobí vlastně sám. Energii vloženou do klíčení pšenice zase ušetříte tím, že ona tu "sladkou" práci udělá všecku sama během těch několika hodin. Jen si hlídat čas!
Pickling, recepty a kvasinky
Mám tu pro nás odkaz na Veg(k)nihovnu, obsahující pár zajímavých elektronických knih ke stažení, hlavně v sekci Výživa a Kuchařky. Jak už název napovídá, žádné maso nečekejte! :)
Pak jsem taky při pročítání novin narazila na recept na korejské kimči, což je jakási obdoba staročeského kyselého zelí. No, možná vyzkouším tu krátkodobou variantu, bez chilli, cukru, rybí omáčky.. zkrátka takové pickles jak má být! ;)
Takzvané "pickling" neboli krátkodobé kvašení by mělo být zastoupeno snad v každé světové kuchyni... Žel tady na jihu jim to nic neříká, nebo jsem aspoň já zatím neobjevila paralelu. Že by proto, že tu o ovoce a zeleninu není v zimě zase taková nouze? Ještě popátrám!
Každopádně denní konzumace pickles nebo kysaného zelí (v kombinaci s vyhýbáním se sladkému) je spolehlivým lékem na kvasinkové onemocnění všeho druhu. Taková kandida, to je panečku mrcha zákeřná a je třeba proti ní bojovat celý život! Já o tom vím své, ale o čem vlastně mluvím a jak na ni si můžete počíst v článku Kvasinky, mykóza, kandida, kandidóza, zkrátka všechna plísňové onemocnění . Doporučuju!
A kdyby někoho zajímaly recepty a tradiční jídla z Indie, tak na stránce Indian Food Forever je takových informací, že mi to teď ani hlava nebere. Vrátím se k tomu někdy jindy a třeba si nějaký receptík adaptuji na tělo a pak pošlu dál.
Pak jsem taky při pročítání novin narazila na recept na korejské kimči, což je jakási obdoba staročeského kyselého zelí. No, možná vyzkouším tu krátkodobou variantu, bez chilli, cukru, rybí omáčky.. zkrátka takové pickles jak má být! ;)
Takzvané "pickling" neboli krátkodobé kvašení by mělo být zastoupeno snad v každé světové kuchyni... Žel tady na jihu jim to nic neříká, nebo jsem aspoň já zatím neobjevila paralelu. Že by proto, že tu o ovoce a zeleninu není v zimě zase taková nouze? Ještě popátrám!
Každopádně denní konzumace pickles nebo kysaného zelí (v kombinaci s vyhýbáním se sladkému) je spolehlivým lékem na kvasinkové onemocnění všeho druhu. Taková kandida, to je panečku mrcha zákeřná a je třeba proti ní bojovat celý život! Já o tom vím své, ale o čem vlastně mluvím a jak na ni si můžete počíst v článku Kvasinky, mykóza, kandida, kandidóza, zkrátka všechna plísňové onemocnění . Doporučuju!
A kdyby někoho zajímaly recepty a tradiční jídla z Indie, tak na stránce Indian Food Forever je takových informací, že mi to teď ani hlava nebere. Vrátím se k tomu někdy jindy a třeba si nějaký receptík adaptuji na tělo a pak pošlu dál.
pondělí 5. dubna 2010
Velikonoční všehochuť
V neděli měl Cri narozeniny.
Jojo, jsme oba dubnoví, akorát že on Beran a já Býk (nebezpečná to kombinace, jak by řekla Dáša, ale hvězdy nejsou vše, že), a takovou kuriozitkou je, že on se narodil na Velikonoční neděli (nedělňátka mají prý dovoleno vše) a já na Velikonoční pondělí (taky svátek, to na mě bude nedělňátkovské pravidlo taky platit ;-)), přestože je mezi náma skoro třítýdenní rozdíl!
Od kamaráda dostal čokoládový dort (superkalorická bomba).
A jelikož mu ho donesli k nám (byli na pozváni večeři), musel ho nakrojit a sníst skoro osminu. Od té doby hlásí, že se musí aspoň patnáct dní čistit a ať mu dám něco, co mu v tom pomůže. :)
V Itálii je tradičním velikonočním jídlem grilované jehněčí, letos byli i drozdi a kosi (otec manžela přítelovy sestry je osobně ulovil) a holubi, co si tu chovají, a vepřové. Vajíčka nic, dokonce ani vaření, barvení... jen ty čokoládové obří s překvapením uvnitř (babička jedno rozbila a byla tam minisešívačka i se žrádlem a lísteček hlásající "G. TOYS" - tomu teda říkám hračka pro děti!)
A potom samozřejmě COLOMBA, tradiční to sladké (asi jako u nás beránek) ve tvaru kříže, vevnitř je vesměs spoooousta vajec a cukru, trocha mouky a další industriální přísady (poněvadž ta se kupuje, nepeče doma), i když většinu, co jsem viděla, tak proklamovaly "lievitazione naturale" aneb přírodně kvašené.. nakolik vzdáleno od pravdy to je, těžko říct. Někdy je vevnitř nějaké to kandované ovoce, jindy je kolomba politá čokoládou.. to záleží.
Jinak se chválím (pardón), jsem kutil amatér. Po dlouhém zkoumání jsem totiž konečně přišla na to, co nám tady doma pořád tak strašně smrdělo! Pročistila jsem našemu dřezu všechny trubky včetně odpadu (zalitovala jsem absence plynové masky - byla by se mi bývala hodila), kterej v posledních X letech, řekla bych, nikdo ani neviděl, a máme tu zase vzdoušek - radost podýchat! Checht, kam se na mě hrabou Italky, v tomhle jsme my český holky nedostižný!
Jo, a komikem se prý člověk nerodí, ale stává. Jen je potřeba k tomu být predisponován. Tak nevím, no.
Jojo, jsme oba dubnoví, akorát že on Beran a já Býk (nebezpečná to kombinace, jak by řekla Dáša, ale hvězdy nejsou vše, že), a takovou kuriozitkou je, že on se narodil na Velikonoční neděli (nedělňátka mají prý dovoleno vše) a já na Velikonoční pondělí (taky svátek, to na mě bude nedělňátkovské pravidlo taky platit ;-)), přestože je mezi náma skoro třítýdenní rozdíl!
Od kamaráda dostal čokoládový dort (superkalorická bomba).
A jelikož mu ho donesli k nám (byli na pozváni večeři), musel ho nakrojit a sníst skoro osminu. Od té doby hlásí, že se musí aspoň patnáct dní čistit a ať mu dám něco, co mu v tom pomůže. :)
V Itálii je tradičním velikonočním jídlem grilované jehněčí, letos byli i drozdi a kosi (otec manžela přítelovy sestry je osobně ulovil) a holubi, co si tu chovají, a vepřové. Vajíčka nic, dokonce ani vaření, barvení... jen ty čokoládové obří s překvapením uvnitř (babička jedno rozbila a byla tam minisešívačka i se žrádlem a lísteček hlásající "G. TOYS" - tomu teda říkám hračka pro děti!)
A potom samozřejmě COLOMBA, tradiční to sladké (asi jako u nás beránek) ve tvaru kříže, vevnitř je vesměs spoooousta vajec a cukru, trocha mouky a další industriální přísady (poněvadž ta se kupuje, nepeče doma), i když většinu, co jsem viděla, tak proklamovaly "lievitazione naturale" aneb přírodně kvašené.. nakolik vzdáleno od pravdy to je, těžko říct. Někdy je vevnitř nějaké to kandované ovoce, jindy je kolomba politá čokoládou.. to záleží.
Jinak se chválím (pardón), jsem kutil amatér. Po dlouhém zkoumání jsem totiž konečně přišla na to, co nám tady doma pořád tak strašně smrdělo! Pročistila jsem našemu dřezu všechny trubky včetně odpadu (zalitovala jsem absence plynové masky - byla by se mi bývala hodila), kterej v posledních X letech, řekla bych, nikdo ani neviděl, a máme tu zase vzdoušek - radost podýchat! Checht, kam se na mě hrabou Italky, v tomhle jsme my český holky nedostižný!
Jo, a komikem se prý člověk nerodí, ale stává. Jen je potřeba k tomu být predisponován. Tak nevím, no.
sobota 3. dubna 2010
Velikonoční megačokovejce
V nedalekém nákupním centru byl až donedávna vystaven tento pokus o největší velikonoční čokoládové vejce. Všimněte si především blízké cedulky WC a její velikosti! :)
Někdo ho nakonec vyhrál - myslím, že losem. Žel to už jsme tam nebyli... zajímalo by mě, jestli si to vážně odvezl ten někdo domů (jak to asi naložil?) nebo jestli to tam rozbil a ochutnali všichni přihlížející (většina z nich tam stejně byla jen kvůli tomu)..
No jak znám lidi (Italy), tak bych to viděla spíš na tu první variantu. Čímž mu rovnou kondoluju a upřímně s ním soucítím. Sníst takové obří čokoládové vejce by totiž porazilo i vola! :)
Tak Buona Pasqua aneb Veselé Velikonoce!!
Někdo ho nakonec vyhrál - myslím, že losem. Žel to už jsme tam nebyli... zajímalo by mě, jestli si to vážně odvezl ten někdo domů (jak to asi naložil?) nebo jestli to tam rozbil a ochutnali všichni přihlížející (většina z nich tam stejně byla jen kvůli tomu)..
No jak znám lidi (Italy), tak bych to viděla spíš na tu první variantu. Čímž mu rovnou kondoluju a upřímně s ním soucítím. Sníst takové obří čokoládové vejce by totiž porazilo i vola! :)
Tak Buona Pasqua aneb Veselé Velikonoce!!
pátek 2. dubna 2010
Divadelní hra o divných lidech
Někteří lidé jsou divní. A ti bohatí mají často sklon k tomu být ještě divnější. Nedávno jsem četla o tom, jak se ze společnosti vytrácí řád, disciplína, hodnoty.. člověk tak nabyl pocitu, že si může dělat, co se mu zlíbí. A navíc, nikdo mu nic nemůže.
Třeba taková morálka, slušné chování.. to je v dnešní době dost rarita, potkat někoho doopravdy zásadového. A proč mluvím o těch bohatých?
Peníze kazí lidi. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale žel "zpravidla" mají bohatí lidé (takoví, kteří to navíc rádi ukazují a dokazují veřejnosti, tedy dalším lidem) takový nějaký utkvělý pocit, že si mohou koupit úplně vše, ba co dokonce že si mohou dělat, co se jim zamane, protože oni na to mají a komu by se taky museli zpovídat. Tak nevím, jak si to v sobě porovnají.. svědomí asi už dávno poslali do háje nebo udusali hluboko pod povrch nánosu sladké Mamonovy iluze?
Ale pojďme k příběhu..
První dějství:
Jsou Velikonoce. Celá ubytovací struktura je na čtyři dny zarezervována dvěma americkými rodinami, které si navíc vyžádaly i polopenzi. V neděli a v pondělí je všude zavřeno, takže přípravy vrcholí, dům praská ve švech díky nakoupenému jídlu a pití na čtyři typické toskánské megavečeře (o pěti chodech!) pro devět lidí.
Přijíždí dvě nablýskaná auta. Vystupují obě rodiny. Dáma prohlásí, že se domnívala, že tu bude obyvák s pohovkou, aby měla kde relaxovat. V ostatních B&B to prý vždycky měli. Mírně zhoustne nálada, žel, to tu nemáme a ani jsme to nikdy netvrdili. Jeden pár odjíždí nakoupit víno.
Druhé dějství:
Cristiana mrzí ona nespokojená poznámka, přestože dobře ví, že nebyla na místě - o obývacím pokoji při rezervaci nepadlo ani slovo. Pozoruje hosty zpoza balkónových dveří. Vzpomíná si, že jim slíbil večeři s vínem Chianti, ale zapomnělo se koupit. Sedá do auta a vyráží do obchodu je pořídit, aby nebyl jediný důvod k nespokojenosti ze strany hostů. Venku je ticho.
Vrací se za deset minut. Obě auta jsou pryč, pokoje otevřené, prázdné, bez jediného kufru.
Nelíbilo se jim tu. Neměli ani tolik odvahy nám to říct do očí. Sebrali se a odjeli. Z auta zavolali Cristianovi, že se rozmysleli a nezůstanou. Pod záminkou nákupu vína objeli pár dalších, dražších míst (nejspíš i s obývákem) a domluvili si to tam, kde měli volno.
Epilog:
Před námi pět "prázdných" dní. V domě jídla jak pro regiment.
Nespočetněkrát odmítnuté rezervace. Všechny další B&B jsou přeplněny. Velikonoce jsou jedním z mála období, kdy turismus ještě kvete.
My máme mlhavou vidinu částečného pokrytí nákladů (ušlý zisk se tomu říká?) - vše závisí na náladě oněch bohatých Američanů. Zaplatí nebo nezaplatí?
Dáváme last minute nabídku na internet, jdeme hluboce pod cenu toho, co byhom mohli za toto období chtít. Stejně nikdo nepřijede.
Nálada pod bodem mrazu v celém domě, deziluze, rozčarování.
Lidé jsou prostě divní.
P.S.: I přes mou nemoc jedeme večer na koncert. Cris potřebuje přijít na jiné myšlenky. Co bych pro něj neudělala; doufám, že to vydržím.
Třeba taková morálka, slušné chování.. to je v dnešní době dost rarita, potkat někoho doopravdy zásadového. A proč mluvím o těch bohatých?
Peníze kazí lidi. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale žel "zpravidla" mají bohatí lidé (takoví, kteří to navíc rádi ukazují a dokazují veřejnosti, tedy dalším lidem) takový nějaký utkvělý pocit, že si mohou koupit úplně vše, ba co dokonce že si mohou dělat, co se jim zamane, protože oni na to mají a komu by se taky museli zpovídat. Tak nevím, jak si to v sobě porovnají.. svědomí asi už dávno poslali do háje nebo udusali hluboko pod povrch nánosu sladké Mamonovy iluze?
Ale pojďme k příběhu..
První dějství:
Jsou Velikonoce. Celá ubytovací struktura je na čtyři dny zarezervována dvěma americkými rodinami, které si navíc vyžádaly i polopenzi. V neděli a v pondělí je všude zavřeno, takže přípravy vrcholí, dům praská ve švech díky nakoupenému jídlu a pití na čtyři typické toskánské megavečeře (o pěti chodech!) pro devět lidí.
Přijíždí dvě nablýskaná auta. Vystupují obě rodiny. Dáma prohlásí, že se domnívala, že tu bude obyvák s pohovkou, aby měla kde relaxovat. V ostatních B&B to prý vždycky měli. Mírně zhoustne nálada, žel, to tu nemáme a ani jsme to nikdy netvrdili. Jeden pár odjíždí nakoupit víno.
Mezihra:
Jsem nemocná, intenzivně se potím v posteli, usínám. Venku lítají a řvou americké děti. Hrají si na schovávanou.Druhé dějství:
Cristiana mrzí ona nespokojená poznámka, přestože dobře ví, že nebyla na místě - o obývacím pokoji při rezervaci nepadlo ani slovo. Pozoruje hosty zpoza balkónových dveří. Vzpomíná si, že jim slíbil večeři s vínem Chianti, ale zapomnělo se koupit. Sedá do auta a vyráží do obchodu je pořídit, aby nebyl jediný důvod k nespokojenosti ze strany hostů. Venku je ticho.
Vrací se za deset minut. Obě auta jsou pryč, pokoje otevřené, prázdné, bez jediného kufru.
Nelíbilo se jim tu. Neměli ani tolik odvahy nám to říct do očí. Sebrali se a odjeli. Z auta zavolali Cristianovi, že se rozmysleli a nezůstanou. Pod záminkou nákupu vína objeli pár dalších, dražších míst (nejspíš i s obývákem) a domluvili si to tam, kde měli volno.
Epilog:
Před námi pět "prázdných" dní. V domě jídla jak pro regiment.
Nespočetněkrát odmítnuté rezervace. Všechny další B&B jsou přeplněny. Velikonoce jsou jedním z mála období, kdy turismus ještě kvete.
My máme mlhavou vidinu částečného pokrytí nákladů (ušlý zisk se tomu říká?) - vše závisí na náladě oněch bohatých Američanů. Zaplatí nebo nezaplatí?
Dáváme last minute nabídku na internet, jdeme hluboce pod cenu toho, co byhom mohli za toto období chtít. Stejně nikdo nepřijede.
Nálada pod bodem mrazu v celém domě, deziluze, rozčarování.
Lidé jsou prostě divní.
P.S.: I přes mou nemoc jedeme večer na koncert. Cris potřebuje přijít na jiné myšlenky. Co bych pro něj neudělala; doufám, že to vydržím.
Aprílujeme!
V Itálii se místo typického "apríl!" jako u nás říká "pesce di aprile!" [:peše dy apríle:] čili aprílová ryba... chichi, ale neptejte se mě proč tomu tak je.
Letošního prvního apríla jsem si z nikoho nevystřelila (ani aprílem ani rybou; napadaly mě jen samé nejapnosti), ale zato jsem strávila příjemné tvořivé odpoledne s FIMO hmotou!
Bylo to naše úplně první setkání - oťukávání a vzájemné poznávání bylo takové nesmělé; nevěděla jsem, co od ní mám a můžu čekat..
Napoprvé to ušlo, příště to bude lepší.
Chtěla jsem vyrobit mandarinkové korálky, ale hrozně jsem se s tím piplala, a tak to podle toho dopadlo.. ehm, nebo spíš nedopadlo.
Což mě trošku odradilo od další výroby, ale přece jen jsem si ještě zkusila natočit ze čtyři knoflíky, které se mi líbí mnohem víc než předchozí "cukrátkové" výtvory (že bych nabídla bonbónky těm dětičkám, co venku kolem jedenácté večer ještě vyřvávají jak na lesy?).
A příště žádná abstrakce, zkusím nějaké konkrétní miniaturky.. na miniatury jsem totiž expert!
Večer mě bolelo na mandlích a do rána je z toho nepěkná nemoc. A to prosím po táák dlouhé době..
Dle makrobiotiky je nemoc jen eliminací; takže bych neměla říkat, že jsem chytla bacila, ale že eliminuji..
No, ale on ten ranní běh jen v jednom lehkém dlouhém rukávu tomu asi moc nepomohl. Každopádně zdravé tělo neonemocní, což znamená, že nějaké oslabení (jakožto živná půda pro "bacila") tu nejspíš bylo.
Ať už je to jak chce, je mi děsná zima, píchá mě na mandlích a v uších; pálí mě oči a svědí nos.
Tak jsem si poránu vyžmoulala olivový olej (1 lžíce 15 minut; hlavně nepolknout!), uvařila si čaj z lotosového kořene (právě mi vře druhý nálev) a asi si dám půstík. Venku je překrásně, slunečno.. Velký pátek jak dělaný k procházce...
... Možná přece jen trošku toho bronzu půjdu nachytat, nadýchat se čerstvého povětří a tak... to mi přece nemůže ublížit, ne?
Letošního prvního apríla jsem si z nikoho nevystřelila (ani aprílem ani rybou; napadaly mě jen samé nejapnosti), ale zato jsem strávila příjemné tvořivé odpoledne s FIMO hmotou!
Bylo to naše úplně první setkání - oťukávání a vzájemné poznávání bylo takové nesmělé; nevěděla jsem, co od ní mám a můžu čekat..
Napoprvé to ušlo, příště to bude lepší.
Chtěla jsem vyrobit mandarinkové korálky, ale hrozně jsem se s tím piplala, a tak to podle toho dopadlo.. ehm, nebo spíš nedopadlo.
Což mě trošku odradilo od další výroby, ale přece jen jsem si ještě zkusila natočit ze čtyři knoflíky, které se mi líbí mnohem víc než předchozí "cukrátkové" výtvory (že bych nabídla bonbónky těm dětičkám, co venku kolem jedenácté večer ještě vyřvávají jak na lesy?).
A příště žádná abstrakce, zkusím nějaké konkrétní miniaturky.. na miniatury jsem totiž expert!
Večer mě bolelo na mandlích a do rána je z toho nepěkná nemoc. A to prosím po táák dlouhé době..
Dle makrobiotiky je nemoc jen eliminací; takže bych neměla říkat, že jsem chytla bacila, ale že eliminuji..
No, ale on ten ranní běh jen v jednom lehkém dlouhém rukávu tomu asi moc nepomohl. Každopádně zdravé tělo neonemocní, což znamená, že nějaké oslabení (jakožto živná půda pro "bacila") tu nejspíš bylo.
Ať už je to jak chce, je mi děsná zima, píchá mě na mandlích a v uších; pálí mě oči a svědí nos.
Tak jsem si poránu vyžmoulala olivový olej (1 lžíce 15 minut; hlavně nepolknout!), uvařila si čaj z lotosového kořene (právě mi vře druhý nálev) a asi si dám půstík. Venku je překrásně, slunečno.. Velký pátek jak dělaný k procházce...
... Možná přece jen trošku toho bronzu půjdu nachytat, nadýchat se čerstvého povětří a tak... to mi přece nemůže ublížit, ne?
Štítky:
FIMO,
fotografie,
Itálie,
italština,
lotosový kořen,
makrobiotika,
nemoc,
olej,
výtvarno
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)