Zastavení u konce života

Musím uvést na pravou míru několik málo nepřesností, co jsem napsala v předchozím příspěvku o italských hřbitovech a slavení Dušiček.

Žádné odplevelování, hrobka na dlažbě, jen umístit květináč...

Proč dnes?
Protože jsme konečně zavítali na hřbitov (cimitero [:čimitéro:]; a to rovnou na dva, jak na ten soukromý - s katolickou církví spojený, tak na městský) a byla jsem na místě obeznámena s pár zajímavými fakty (a omrkla jsem si i na vlastní kukadla).

Čeho se ty opravy týkají? 
"(...) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy po roce naběhly a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a nachystaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají"

&

"Pak se zapálí svíčka na hrobce (...)"

Tak především ta procházka je pozvolná, ale hřbitovy tu rozhodně nejsou tak rozlehlé jako u nás. Takže procházet se není moc kde, navíc kdyby ke každé desáté náhrobní desce přišel jen jeden člověk, ani se do toho prostoru nevlezou.
Ten soukromý hřbitov je velký všehovšudy jako větší kostel, obehnaný vysokou zdí (že to zvenčí opravdu jako kostel vypadá).
Jo, a za zmínku stojí i umístění - v centru města!

Pohled na celou jednu čtvrtinu hřbitova (!)

Opucování a upravení ve většině případů znamená setření prachu a špíny, která se během roku mohla usadit na parapítku před mramorovou deskou (někdy až destičkou), nesoucí jméno nebožtíka a jeho data narození a úmrtí.
Pokud byli zesnulí z praktikující věřící rodiny, tak se vyleští i soška panny Marie (jedná-li se o ženu) nebo Ježíše Krista (v mužském případě), pokud ne, tak se jen vyčistí lampička (tu mají téměř všichni) a do ní se zašroubuje nová žárovečka (kdepak svíčky, to je překonané!).

Svíčky už nefrčí, vivat žárovky!

Květiny jsou často k vidění umělé, ale zrovna teď, pár dní po Dušičkách, se hřbitovy nesla omamná vůně čerstvých lilií..

Tak.
A když jsem to všechno tak krásně sepsala, s nadhledem, ve vtipno-kritickém duchu (řekla bych), tak se vrátila nonna s mammou (z přítelovy strany) od doktorky. Nějak babičce nebylo poslední dobou dobře, zánět močáku, bolest v břiše...
No, a ultrazvuk ukázal šest kamenů v játrech (největší jako slepičí vejce) a velké neidentifikovatelné cosi na slinivce. Budou další vyšetření, ale dlouho už tu mezi námi asi nebude. A tahlencta jednoduchá pravda, jak to jinak říct, mě prostě rozbrečela.
A tak tu teď bulím jak malá holka.

No jo, já vím, že už na to má léta (84), že si svůj život prožila, že si za to může sama, poněvadž s tím, co jí a jak vůbec nepije, se daleko nedostane, že smrt je přirozenou součástí života stejně jako narození, že něco končí a něco jiného začíná, že...

Ale stejně, když se to dotkne někoho blízkého a vy si uvědomíte, že za chvíli tu nebude, že už si s tou osobou nikdy nepopovídáte, nezasmějete se společně, nedá vám dobrou radu, nepovypráví vám, jak to bylo za jejího dětství a mládí..
Zkrátka že po ní zbyde jen vzpomínka a lesklá destička na hřbitově..

Předplaceno, ale zatím neobsazeno... ještě ne.

Tak pak na ty místa odpočinku hned koukáte jinak.

Já ne, že bych k nim neměla úctu (jak by se mohlo zdát), jen nesnáším to pokrytectví načančávat hrobky, protože jinak by mě OSTATNÍ pomluvili. Co je ostatním do toho, tohle je osobní!

Stejně si myslím, že mrtví žijí víc v nás a v našich vzpomínkách než tam, kde leží jejich tělesné schránky, co se stejně časem v prach promění.

A tímto končím pozastavení se nad sklonkem života.
Smutek patří k životu stejně jako radost.
Navíc je podzim, čas melancholie...