Sitcom 2012: 4. den

Dýmka míru

Přestože budíček normálka, v půl osmé je to v našem apartmá stále ještě jako v šípkovém království. Tma a ticho. C. jde v 8:00 snídat a najde vše zavřeno. Tomu se říká serióznost!

Ani se nestihnu nasnídat (miso polévka, rýže, salát) a volají mě na zkoušku hippíků. Jaj, budu hrát Flowerinu! Z původně zamýšlených šesti postav je nás nakonec pět (tři původně plánovaní lidé se neuráčí dostavit), casting proběhne se scénáristou a režisérem. Oproti ostatním čtyřem jsem ve výhodě, jelikož jsem scénář četla a vím, o čem epizoda je: Skupina květinových dětí se namane do B&B zrovna v den, kdy přijede (opět) pravicově smýšlející dr. Baronti zkontrolovat penzion a znovu mu udělit licenci... Nebo že by nakonec ne? Závěr je překvapivý.

Zkrátím to: jestli jsem si představovala, že si zaskočím udělat jednu až dvě scénky a pak si budu v klidu a míru (in pacifica sintonia, což zazní několikrát jakožto heslo nás, hippíků, přestože si je ze začátku nikdo nepamatuje a je neustále nahrazováno termíny jako magnifica sintonia, pacifica harmonia atd.), poklidně fotografovat, tak jsem se šeredně spletla.

Ráno jsme ve skluzu, kostymérka dooblékává nás, hippíky (obleču se do vlastního a další holčině zapůjčím pár kousků z toho, co s sebou co mám), maskérka nanáší make-up (snad poprvé v životě a nejspíš i naposledy, podrobným prozkoumáním v zrcadle mě dělá výrazně starší!), po desáté začínáme natáčet. Rozdělili jsme si role, něco řeknu já, něco další. Nepodaří se mi správně vyslovit slovo pipa, jelikož vyslovuji pippa a to je v italštině velký rozdíl. Inu tuhle větičku dostane někdo jiný, já vytahuju voňavé peníze z fusekle a platím Cristianovi pobyt.
Několikrát je mi složena poklona za bravuru, no Sophie Loren nejsem, ale na to, že to byla má historicky první herecká zkušenost (nepočítám kompars v jednom českém seriálu a roli ukrajinské uklízečky v italské TV show, která ovšem nikdy světlo světa nespatří), se mi, myslím, zadařila úspěšně. Je to kumšt, vžít se do role, a nelehký!

Mám zelené volné kalhoty a v žabkách modré fusky. Poletujíc od placu do maskérny a domů jednou dostatečně nezvednu nohu při překračování pásky, ohraničující prostor, do kterého je turistům vstup zakázán, a už letím. Odnese to převážně pravé koleno, odřu si je do krve a nejde narovnat, ale jsem statečná holka (žádná útlocitná Italka, mám za sebou skautské dětství) a nebrečím. Hlavně neušpinit kalhoty, jak by to vypadalo ve filmu! Mistr zvuku se nabízí, že mě odnese, ale situace není tak katastrofická, a tak mi jen narovná koleno, prošahá a konstatuje, že i přes začínající otok je v pořádku. A tak leduju, lehce pokulhávám a pokračujeme v natáčení.

Dokonce jsem pro roli nucena i potáhnout z dýmky (kdepak tráva jako ve scénáři, narvou do ní tabák, aby to pořádně čadilo), já! Ale co bych pro autentičnost neudělala. Nicméně při třetí generální zkoušce usoudím, že si kvůli sitcomu přece nezruinuju plíce a už to jenom hraju. Stejně si toho nikdo nevšimne.
Večer jsem naprosto groggy, vím jen, že jíme někdy kolem 22. hodiny. Od herectví do budoucna upustím, nic pro mne. Mimořádně usínám už o půlnoci, jaká slast!

Z tohoto dne je pramálo fotek ze zákulisí. Půjčím asistentce režie foťák, aby mi, když jsem na place, nějakou tu momentku udělala, když tomu rozumí. Pobíhá s ním čtvrt hodinky a výsledkem je asi dvacet fotek rozmazaných (ani na jedné z nich nejsem) a dvě až tři poměrně vyvedené, z toho na jedné vyčuhuji za jinou osobou a na druhé je mě vidět polovička. Asi jsem její fotografickou bravuru trošku přecenila. I co už, podívám se na sebe v televizi. :)

Sitcom 2012: 2. den

Závěrečné vystoupení

Budíček v 7:00, na snídani se slézáme postupně. Přijíždí náš známý, cukrář, se zásobou sladkostí a s posláním zahrát dnes roli jednoho z bláznů. Zjišťuju, že je to bývalý profi fotograf, cítím se trošku amatoriálně amatérsky. Ale co, důležitá není technika, ale ruka fotografa. Včera jsem trénovala portréty, velmi mě to bavilo. Taky experimentuju s ISO.
Ráno snídám MISO polévku, píšu záznamy a jsem zvědavá, co přinese dnešek. Evvia!

Den probíhá zajímavě, samozřejmě jsme ve skluzu, ale zadařilo se nám natočit v dopoledním bloku dvě scény, takže máme oproti včerejšku scénu k dobru. Možná dnes skončí s natáčením už v jednu v noci, ne až ve dvě! :)

K obědu jsem měla rizoto s chřestem a vařené artyčoky. Ostatní těstoviny s rajčatovou omáčkou a prosciutto [:prošuto:] s bacelli [:bačeli:] což je typ bobů (hořko-trpká chuť, mně osobně křiví pusu a nechutnají mi), co se jedí za syrova. Číšnice (pokojská) Adriana zažádala o stejk, jelikož to bylo jediné železité jídlo (z požadované trojice špenát / luštěniny / steak), kterým kuchyně disponovala. Hm, jakoby bacelli nebyly fazole, že. Ale ty prý nezná. Co je zajímavé, že když jí chybí železo, tak je unavená. To by mohlo hrát i pro nás. Zkusím zařadit více Fe do diety. Ideálně ne v podobě masa. Ale takový kopřivový špenát, hmmm...
Chuť na sladké mě nepronásleduje, dorážím se něčím mezi chalvou a gomasiem - rozmixovanými praženými sezamovými semínky. Dobrůtka! Jen C. je nemůže ani cítit.

Je po obědě, natáčí scénu u bazénu. Scénárista je na nervy, poněvadž mu přetváří scénář podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Ráno jeden z osvětlovačů zatáhl za kábl a shodil celou velkou osvětlovací lampu.. Skoro jsem tam byla, ale nestihla jsem ji zachytit. No, naštěstí se nerozbila, jen pořádně vyděsila všechny kolem a naštvala kameramana. Uf, to bylo dusníčko!

A o co že to dneska vlastně šlo? Skupince duševně chorých se porouchá dodávka přímo před B&B a nelze ji opravit. Pod výhružkou stěžování si na vyšších místech je Cristiano řidičem (jediný normální) donucen je všechny na noc ubytovat. Jenže večer je ještě daleko a navíc právě v ten den jsou všichni v B&B napjatí, jelikož je ohlášena návštěva obávaného pravičáka, dr. Barontiho, který rozhoduje o licencích ubytovacím zařízením. A jak již název napovídá, blázni obsadí posilovnu a generálně zde zkouší na své závěrečné divadelní vystoupení. Tématem je (shodou náhod) život Che Guevary. A co na to dr. Baronti, který chce mermomocí vidět právě posilovnu?

Blázni byli roztomilí, hlavně cyklista a prostorově výrazná žena čarodějka - titéž, co je hráli loni. Cukrářovi to také šlo, čtvrtá bláznivka by se hodila svým chováním a vystupováním spíš do hodinového hotelu než do skupiny pomatených. Ale co už, přetáčet scénu kvůli ní by nemělo cenu. Dost na tom, že se přetáčí kvůli hlavním hercům, kvůli mikrofonu v záběru, kvůli počasí, odleskům a dalším "drobnostem".

Oproti očekávání se před jednou do postele nikdo nedostane. Bude-li to pokračovat tímhle tempem, nevím, nevím, jak dlouho vydržíme.

Kamera-klapka-jedem!

A je to tady, už potřetí započalo natáčení sitcomu z prostředí bed and breakfast, už potřetí je C. hlavním protagonistou. Ovšem poprvé jsem oficiální (a vypadá to, že nejen backstage zákulisní) fotografkou. Jupííí. Všechno chce čas.
Doplnění: Konzultovala jsem Wikipedii a aktualizuji názvy členů filmového štábu.

Jsme v nádherném komplexu pro turisty, obklopeni dechberoucími výhledy do toskánské krajiny, ptačím štěbetáním, svěžím vzduchem.. Idylka. Tak idylická, že se mi stále ještě nechce věřit, že je to skutečnost a ne jen sen.

Přesun na místo byl plánován na neděli 16.4., byli jsme tu mezi prvními. Máme maličký podkrovní pokojíček v apartmánu sdíleném osmi lidmi. C. je zde jediný muž; dále tu bydlí dvě hlavní protagonistky, kostumistka (kostymérka), asistentka scénografky (rekvizitářka), kosmetička (umělecká maskérka) a ta, co zapisuje scény a natáčení a značí, který záznam je dobrý a který ne - skriptka!



Den 0. - přesun
Na 15:00 je na programu convocazione (konvokace) alias všichni na místech. Režisér dorazil po čtvrté hodině, jedna z hlavních protagonistek kolem osmé, zvukař (mistr zvuku) těsně před půlnocí. To tak pro představu.
V pět bylo jakés takés uvítání, vymezení pravidel hry - organizační tým (jehož jsem oficiálně inspektor asistent produkce) to vzal pěkně popořádku, moc hezky hlavní produkční (vedoucí výroby) E. mluvil.
V podstatě máme zajištěné ubytování, stravu a natáčecí prostory k dispozici. Na to padnou finance sponzorů, jinak se jedná o tzv. „low cost“ projekt (takže o platech většinou nemůže být řeč). Ovšem i tak! Majitelka turistického komplexu (dva velké domy) i servírka (z personálu zatím jediné, se kterými máme tu čest) jsou moc přívětivé, milé a vstřícné dámy, dokonce mi vyvařují speciálně-v rámci možností s ohledem na mou dietu. Čelist a klobouk dolů! Že by ten náklad vlastní zeleniny nebyl potřeba?
Navíc zjistíme, že kousek odtud je bio zemědělská farma.. jenže nemáme auto a pěšky by to byl tak výlet na celý den. Inu nechám si o ní zdát.
Poobědvali jsme (penne alias sekané potrubí se šparglovou omáčkou) i povečeřeli jsme (rizoto s chřestem a talíř mangoldu) u dlouhatánského krásně prostřeného stolu s veškerým servisem, zkrátka jako v restauraci.

Zadařilo se nám jít na kutě už v 22:35 a spánek to byl vynikající, osvěžující. Alespoň pro mě, problém aklimatizovat se v novém prostředí nemám, usínám do pěti minut jakoby mě do vody hodil.

Naivka vaří vinná povidla

Hola hej čtenáři a čtenářky!
Na plotně mi již druhým dnem vesele probublávají povidla (původně jsem zamýšlela marmeládu, ale něco mě osvítilo –asi ta  konzistence– a budou povidla) z Vitis labrusca – speciálního druhu révy, co se v Itálii nazývá l'uva fragola (v doslovném překladu jahodové víno) a v odborné české terminologii se jedná o révu americkou, jak jsem si právě dohledala. Něco málo o révě můžete zvědět na Wikipedii. Z jiného (tentokráte pro změnu italského) zdroje jsem se právě dozvěděla, že by se semínka z vinné révy neměla vyplivovat, ale důkladně žvýkat, protože prý jsou jedním z nejmocnějších bojovníků proti volným radikálům v přírodě. Inu koukám, že z toho dnešního povídání bude úplný osvětový článek! :) To ještě musím popřemýšlet, zda ta povidla přepasíruju, jak jsem původně zamýšlela, či nechám i se semínky, když jsou tak blahodárná. Nerada bych, aby si na nich C. či jiní odvážní degustátoři (beze mne, já mám teď ty cukry už zase do puntíku zatrhnuty) vylomili zub! :) 

Práce nejenže vyžaduje celodenní pozornost, ale včera mě opět doběhli hosté: Takový postarší pár z Izraele, ona takové růžové cukrátko, pán zdrženlivější, je to prý již jeho šestá cesta do Itálie, dokonce jsme jim i přizpůsobili snídani tak, aby mohli být nadmíru spokojeni. Zdrželi se šest dní, načež se poslední den ráno ptají, zda nemáme volno ještě dva další dny, ale to my nemáme, je nám to líto... I zaplatili a odjeli bez pozdravu, což by se zase tak moc nedělo, že.
Ovšem horší bylo, že s sebou sbalili i plné kořenky, co jsou hostům volně k dispozici na kuchyňské lince. Rozmarýn, černý pepř, směs chilli s česnekem na těstoviny a dokonce i maličkou solničku (no jo, byla roztomilá). Tomu teda říkám vrchol drzosti! Celý den jsem doufala, že jsem se třeba spletla a že si je třeba některý ze zbývajících hostů vypůjčil na piknik (jak naivní – pro mne naprosto typické!), leč opak byl pravdou – kořenky se ani následující den neukázaly.
Samozřejmě zrovna na tenhle vykutálený páreček nemáme ani kontakt. Holt využili situace a mě to překvapilo a zůstala jsem z toho paf a tak nějak mimo.
Pavlíno, Pavlíno, kdypak ty se probudíš a přestaneš věřit, že všichni lidé jsou milí, hodní, dobří, taktní, slušní a nesnaží se tě oblafnout na každém kroku?

Nejspíš trpím nevyléčitelnou nemocí – naivní důvěrou v lidi a nejen v ně. Nějak mi to koluje v žilách a ne a ne vyprchat, i když dostává kapky a životní lekce.. 
Každopádně pozítří odjíždí další pár téže národnosti, tak uvidíme, spraví-li jim reputaci. (O čemž –jen tak mezi námi–pochybuju velice, přestože i těmhle jsme těch laskavostí udělali až až. Holt jsme prostě nejlepší a to nás může těšit a tím to končí, hahaha.) 

Fine maggio [:fine mádžo:]

A čas letí, ani jsem se nenadála a je tu konec května... denodenní starosti, povinnosti a tak podobně (však to znáte) mě udržují naprosto vytíženou, a tak si ani neuvědomuju, jak rychle jsou dny, týdny, měsíce... pryč. To se pak takhle ohlédnu a řeknu si " a kruciš, to už je konec května, vždyť před chvílí byl leden..." A je to. Ještě líp je to vidět na dětech, pamatuju se -jakoby to bylo včera- když se měl narodit synovec a oj laláááá - už je na světě druhý. Takže že něco trvá dlouze či krátce - to jsou všechno pomíjivé termíny, on celý ten lidský život je míň než oka mžik v nekonečnosti universa, jak bych to tak odborně vyjádřila. :)

Nicméně narození druhého synovce s sebou nese ze strany známých i příbuzných typické pomrkávání a pošťouchávání doprovázené šibalskými úsměvy, dotazy a komentáři à la "ora tocca a te" ("teď je řada na tobě") "e tu?" ("no a co ty?") případně další hlášky podobného ražení vůči nám dvěma. Přecházíme to mnohoznačným italským "eeeeeeeh", což tu znamená všechno a nic - záleží na tom, jak si to kdo vyloží.

Frekvence mého psaní na blog se rapidně snížila, částečně (z velké části) je to tím, že jsem pracovně natolik impegnata [:impeňáta:] (BUSY, zaměstnaná), že často za celý den nestihnu ani otevřít počítač; částečně také proto, že input je stále stejný - o čem pořád psát, když se nic neděje? :)
Teda ne, že by se nic nedělo, denně mi proletí hlavou asitak milión myšlenek, některé jsou i vcelku geniální a originální, ale jakési hmotné realizace stejně nedojdou a než bych se dostala k jejich zapsání, jsou nenávratně zapomenuty.
Času na vaření a kulinářské experimenty mi vybývá pomálu, ale tak tomu prostě v životě je - všechno přichází ve vlnách. Když jsem tu začínala, neměla jsem (krom přetrvávající povinnosti psát jistou akademickou práci) téměř nic na práci, a blog byl tedy jakýmsi okýnkem do mé kuchyně a jiných (italských) kuchyní - jak je ostatně psáno i v záhlaví.
Postupem času se oblasti zájmu tak trošku přelévaly, ale že by to byl nějak vyhrazený blog nemohu říct. Prostě všehochuť. Z toho taky trochu pramení moje nedávné pochyby o užitečnosti jeho existence. Ovšem jak mi jednou jeden klučina řekl:  

"Dokud ti to, že píšeš, něco přináší, piš. Až ti to nic přinášet nebude, přestaň." 

Moudrá to rada. Zatím zůstávám, i když nevím, proč... Mám zkrátka takový pocit, že není ta pravá chvíle s tím skončit.
Ale abych se vrátila k načaté myšlence - teď se mi ta kulinařina nějak vytrácí, spíš inklinuju k cestovatelskému blogu (a to teprve příjde! ;)) nebo takovému tomu "plkacímu" (pomóóóc, jen to neee! :)).

Pár faktografických novinek:
Začaly zrát třešně.
Přes den tu máme víc jak 35°C, k večeru se teploty snižují ke třicítce.
Před pár dny jsme se -při návratu z tělocvičny a nákupů ve vedlejším městě- ocitli zrovna v epicentru bouřky, a to ne ledajaké! Krom hromů, blesků a deště začaly padat i kroupy (kde ty se při výše zmiňovaných teplotách vzaly opravdu nechápu), a to i o průměru 2-3 cm! Kupodivu z toho naše auto vyvázlo bez škrábnutí.. A to všechno jen na jednom místě; po příjezdu domů (a katastrofických scénářích, protože jsme samozřejmě nechali všechna okna otevřená, elektrické spotřebiče i telefon zapojený atp. atp. že) nás čekala téměř suchá cesta, uf.

Chtěla jsem trošku procvičit francouzštinu, ale zkuste se rozmluvit po osmi letech, kdy jste na jazyk ani nesáhli... Ještěže tu máme tu "ingliš", esperanto dnešní doby, v té si víceméně porozumíme (za pomoci rukou a nohou) skoro všichni. Ale za pokus to stálo, bonžúr, salut a silvuplé jsem zplodila.. a příště si zvolím méně náročný vzorek než rodilé mluvčí. :)

A to je všechno, přátelé, naviděnou a napočtenou zase příště. 

Omamná vůně dnešních dnů

Tu i tam, začal máj!

Byla jsem včera ráno zalít svou budoucí úrodu a ejhle, rostlinky dýní Hokkaidó už raší, vystrkují první lístečky, zelenají se - radost pohledět.

Na zahradě nám jak blázen kvete bez černý - má nádherná obrovská voňavá květenství.. přímo vyzývající ke konzumaci! ;) Takže jsme už třikrát měli kosmatice alias kozičky alias smažené květové bezy /bezové květy.
Jenže ono smažení a jaro k sobě moc nejdou (chudák žlučník) a navíc se toho poměrně rychle člověk přejí a navrch ani to těstíčko, ve kterém se to dělá, nic moc, přestože bylo z celozrnné mouky. Ale i ta, jako každá mouka, zahleňuje. Takže jsem -jen tak ze zvědavosti- vyzkoušela je ofritovat: květy jen tak ponořit do horkého oleje (neumyté, suché, nejlépe čerstvě utržené). Krásně zašumí! Jakmile jsou do zlatova, vytahujeme, osušíme bleskově na ubrousku a jíme - jemně křupou a i na pohled jedna slast. Nejlíp třeba s rýží a mrkví (ta má ráda kombinaci s olejem, aspoň se z ní pěkně vstřebá vitamín A a K). Holt objevy jen tak mimochodem jsou ty nejlepčejší! :)

Právě zkouším bezovou vodu - vylouhovat v ní květy, možná později přidám pár kapek citrónu a zítra to ozkoušíme. :)

Stav počasí ve střední Itálii: slunečno, větrno, občasné přeháňky, dnes ráno mlha jako mlíko.

Nabíječka k baterii do foťáku stále ještě nenalezena, nechce se mi věřit, že bych ji opravdu mohla někde (třeba v Londýně, že) ztratit, ale vyčerpala jsem veškeré nápady na potencionální skrýše. A to zrovna je co fotit! Chjóóó...

Po dlouhých měsících čekání (už to vypadalo, že na Godota) se konečně objevil pan malíř / natěrač a jal se nám zkrášlovat dům zvenčí. Za dnešek zvládl skoro osminu a už jen z ní jsem zůstala paf - z šedé Popelky se nám vyloupla krásná narůžovělá elegantní Princezna.. Zkrátka radost pohledět a odteď už naše stavení nebudu nikdy více nazývat "barákem". Dokonce máme i novou budku pro netopýry! :)

Všude kvete akát - té vůně kolem! Připadám si jak stopovací pes, ale nemůžu si pomoct, to nejde nevyužít příležitosti a zhluboka se nenadechnout - za chvíli totiž odkvete...
Ale žádný smutek, o vůně kvetoucích stromů tu naštěstí nouzi nemám, už se těším na jasmín, šeřík a jiné! Jen třešeň už dávno odkvetla - takže prvomájové políbení se událo pod zelenými mini bambulkami třešniček - platí to? Neplatí? Kdoví.


Asi jsem dosáhla toho nejnižšího krevního tlaku, co se kdy pamatuju - nějak se mi motala hlava a trošku únavy a tak, posilovnu jsem celou prozívala.. i naměřila jsem si doma (světe drž se) 83/57. Naštěstí se umoudřil (nejspíš se zalekl manželových starostlivých obav) a vzápětí povylezl na rozumných 108/66. Uf.
I pohledala jsem na internetu, co jako na to... a kromě informace, že to může být buď znak diabetu či hypoglykémie nebo je příčina neznámá a nerozpoznatelná, jsem zvěděla jedině, že mám jíst pravidelně a malé porce, víc solit, pít kávu či cumlat lékořici. Aha.
Tak lékořici nemůžu (jako jednu z mála věcí) cítit ani na kilometr už od malička. 
Kafe nepiju už nějaký ten pátek (nepočítám-li meltu či tu ječnou) a kvůli nízkému tlaku nezačnu.  Solení? I zkusila jsem to. A řeknu vám: Nic moc, mám žízeň jak trám, br! Dle hesla "přiměřeně, přiměřeně!" zítra opět k normálu.
Jediné co, tak to snad můžu zkusit s tím častějším jezením.. možná. Nějaké jiné konstruktivní nápady? :)
Koneckonců život ohrožující nízký tlak není a sklon k němu jsem měla asi vždycky. Tak nedělejme z komára velblouda a popojeďme dál! :)

Švagrová má teď někdy termín, čeká druhé mimčo. To první už je jedenapůlletý blonďatý diblík, co začíná mluvit (zvládá nonno -dědu-, nonna -bábu-, mamma -mámu- a víc nevím). Ten čas ale neuvěřitelně letí, ještě se pamatuju, jak se měl narodit. Holt vteřina ke vteřině a ani se nenadějem a roky jsou fuč.. Zvláštní se nad tím pozastavit a zamyslet se.

A právě teď je čas na večerní procházku; loučím se s vámi a brzy na viděnou! (Spíš teda na počtenou, chichi!) 

Křenová pročišťovací kúra

Tak si s námi tady v Itálii slunce hraje na schovávanou, sotva vykoukne zpoza mraků a šups! Zase se do nich pěkně zachumlá. Jako by se mu dneska nechtělo vůbec vstávat. No a ani se mu nedivím, všichni si jednou za čas rádi pospíme o trošku déle, nebo ne? :)

Jinak jsem se opravdu nechala ofouknout a posledních několik dní mám "rýbu jak tráb", zalehlé uši, slzející oči a zlobivé mandle, všechno především na pravé straně hlavy. Kdoví proč, asi mám tu levou odolnější. Vymyslela jsem si účinné pročišťování nosních a čelních dutin - inhalací křenových silic. A je to síla, řeknu vám!

Naložila jsem si křen od babičky (čerstvý, najemno nastrouhaný) do bio citrónu (přiměřeně, přiměřeně) a naplnila s ním jednu velkou a pár menších zavíracích skleniček. A odležuje se mi v ledničce, té velké už bude přes měsíc a půl... No a krom toho, že ho sem tam použiju do nějakého jídla (posledně mrkvovo cereální omáčka s křenem či "křenový sladko-kyselo-pikantní dip" - smíchat trošku směsky se sladem a namáčet do toho třeba zeleninu) jsem ho začala vdechovat - trik tkví v tom nevdechnout ty křenové silice příliš hluboko (až do plic), poněvadž to pak nemůžete popadnout dech a není to hezký pocit. Nejhorší možná smrt musí být udušením.. nebo utopením - zkrátka když vám chybí vzduch, brrr!

Ale zpět k té kúře:

Odšroubovat víčko, nos do skleničky, nadechnout, zavřít hrtanovou příklopku vedoucí do plic, rychle nos ze skleničky (tu zašroubovat) a zadržet dech a nechat působit. Štípe to v čele, v týle, spustí se vám rýma, slzy... a na každého to asi bude působit trošku jinak. Chvilku pauza a znovu nádech... Opakovat během dne kolikrát je libo. Jak to má efekt?
1) Okamžitý - uvolnění nosu, není nic příjemnějšího než se moci při rýmě volně nadechnout nosem.
2) Dlouhodobý - pročištění dutin.
3) Zdravotní - kromě prvních dvou se mi zadařilo i přes výše popsané příznaky přicházející nemoci neonemocnět a to je co říct!

No, je to jen můj subjektivní recept, nic ověřeného ani nikde vyčteného, takže vás srdečně zvu k ozkoušení, ale jen na vlastní nebezpečí! :)
Za nikoho neručím a nikoho nechci mít na svědomí - každý nechť si uvědomí, že je za své činy (ať už inspirované kýmkoliv či čímkoliv) zodpovědný jen a jen on sám.

A po tomto poučném závěru si jdu ještě párkrát "vdýchnout" a zkontrolovat, jak se na zahrádce daří mým křenovým rostlinkám.. Zasadila jsem totiž české vršky a chytly se - už jim vyrazilo několik prvních lístků! Za pár let tu budu mít první italské křeniště! Nebo spíš křenovou plantáž? ;)
Tak jak tak, první to bude zaručeně, protože ve střední Itálii se mi křen (rafano) sehnat prostě nezadařilo.

Volnému nosu zdar.. Nazdar! ;)

Hokus pokus dortkorpus!

No a jak jsem tak v tom jednom kole, kdy nevím, co dřív udělat a kam dřív skočit, tak do toho si ještě usmyslím, že budu píct dort. Manželovi k narozeninám.
No, natajno (jak bych si to představovala) to jaksi není úplně proveditelné (vzhledem k velikosti našeho minibytečku a prostému faktu, že jsme skoro pořád spolu), a do poslední chvíle hrozí, že to ani nestihnu. Což by mě mrzelo.
Miluju totiž překvapení. A čím jsem starší, tím víc mě baví ta aktivní část  - být spíš překvapitel. I když ani překvapený není nepříjemné. Ale vzhledem k tomu, že příchozí překvapení neovlivním, zatímco odchozí ano, tak volím tu aktivní část. A koneckonců neříká se "dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno"? Co takhle "překvap a budeš překvapen"? :)

Ale stahuju hlavu z oblačných mudrlantských výšin zpět na zem k onomu dortu.
Takže dort se většinou dělá z mouky, že.
Mouka zahleňuje a já bych ji neměla. Kritérium č.1: Dort musí být takový, abych jej mohla i já. (Ne až tak moc kvůli mně, ale spíš jde o tu sdílenou chvíli a přece někomu nedarujete dort aby si ho snědl celý sám, že.)
Takže dedukce: "Co je to mouka?" Usušená namletá obilná zrna.
Spojením mouky s mlékem / vodou či jinými tekutými látkami vznikne těsto.
A co takhle ten postup tak trošičku obrátit?
Místo mouky vezmu primární surovinu - obilná zrna. Místo zpracování a následného zvlhčení je napřed namočím a pak zpracuju. Není to geniální nápad? Je! :)

A jak to všechno dopadlo?
Namočila jsem broušenou špaldu v malém kastrůlku do vody na několik hodin. Pěkně mi ta zrna nabobtnala. A večer, po 21. hodině (když konečně byla chvilka volna) jsem se pustila do hokusu - pokusu - dortkorpusu.
Bylo to takové malé alchymistické experimentování, připadala jsem si jako malý kouzelník a moc mě to bavilo. Doufajíc ve výsledek, který bude chutnat. Nedávno jsme si totiž doma vyjasnili chutě a k mému egoistickému velkému zklamání - jelikož to opravdu byla jen otázka vlastního ega: každý má nárok na vlastní chutě a vlastní názory a já nikomu ty svoje (ať už názory nebo chutě) vnucovat nemůžu - jsem se dozvěděla, že jsem ze svých dezertů entuziastická hlavně já, zatímco jemu mnohem víc chutná sladká a osvědčená klasika (jíž se ode mne nedočká). Nu což, o to víc to pro mne byla výzva - upéct něco, co bude nejen MB, ale co zároveň i potěší onen chlupatý a náročný jazýček, co doma mám. A zadařilo se!

Ingredience "báj voko", příště si je pečlivě zapíšu, slibuju. Ale abych je nezapomněla úplně..
namočená špalda (2 hrsti? tak 250 g),  
voda (ta z namáčení lepší míň než víc),  
špetka soli,  
skořice,  
bio rozinky (aspoň 100 g), 
lněné semínko (1 lžíce)
rýžový sirup (tak aspoň 3-4 lžíce),  
troška žitné mouky (na obarvení do hněda, tak 2 lžíce),  
mandlové mléko (tak půl skleničky, piju to jen já a litr za ty tři dny, co to v ledničce vydrží teda vážně nevytáhnu.. a v buchtě se to ztratí;)),  
olej (tak dvě lžíce),  
kypřicí prášek bez fosfátů (cca půl pytlíčku, tzn. kolem 20g), 
Mišutka na zahuštění (ptáte se, kde jsem ji vzala? Nechala jsem si ji dovézt! Cha!;))

Vše krom posledních dvou (Mišutky a prášku do pečiva) vysypat do mixéru a rozmixovat na tekutou hmotu (ne příliš tekutou). Poté přidat Mišutku (zahustí) s práškem, rychle a důkladně zamíchat a rozprostřít (docela to teče, nelekněte se) do naolejovaného a kukuřičnou strouhankou vysypaného pekáčku (já použila jednorázovou hliníkovou formu). Péct při 180°C asitak 50 minut, zkrátka dokud se neodlepí od krajů a kůrka na povrchu nezezlatoví.

A jelikož v jednoduchosti je krása (a taky díky pokročilé večerní hodině), po zchládnutí do "dortkorpusu" přišla jedna modrá svíčka a "tanti auguri a te..." (čili všechno nejlepší po italsku)

Chutnalo!!!
Památná věta: "Proč neděláš buchty jako tuhle? Je výborná! Máš na ni recept, doufám..." Hm, tak příště se pokusím o přesnou rekonstrukci - snad se zadaří.

P.S.: To, že se jednalo o dort, byla jen souhra okolností, je to normální vynikající buchta. Rozmixované rozinky a množství sladu ji dělají poměrně hodně sladkou (pro neMB strávníky podstatné, buchty "naslano" totiž nefrčí), použití celých rozmixovaných zrn vede k zajímavé, jakoby "mokré" konzistenci uvnitř.

Průřez korpusem

Nejlepší byla rovnou z trouby, kdy kůrka pěkně křupala a vnitřek byl ještě vlažný. Druhý den již celá poněkud změkla, ale chutově stále ještě výborná, i třetí den a do čtvrtého už z ní nezbyl ani drobeček. 
Měla-li bych víc času, uvažovala bych o polevě - nejspíš "čokoládové" nebo "karobové". Poněvadž ale kakao nesmím já a karob (jinovější a ještě méně doporučený než kakao, obzvláště pro ty, kteří trpí kožními vyrážkami) by zase neměl C., tak mohu vlastně říct: "Ještěže jsem měla tak málo času!".
Povrch by se dal před pečením ozdobit i mandličkami (nebo semínky - slunečnice, dýně... ale to by mi neprošlo, semínkožrouta máme doma jen jednoho). A to je vše, co mě teď z možných vylepšení napadá.
Jo, dobrou chuť přeju, vyzkoušíte-li! :)

Jak zefektivnit čas?

Například tím, že nad psaním tohodle příspěvku nestrávím minimálně hodinu (jako obvykle), ale pouhých deset minut - hodila by se mi minutka, tik tak tik tak crrrrrrrrrrrr! Po deseti minutách konec, zavíráme, jedeme dál, máme toho ještě spoustu.

Tyto "povýletové" dny mají jednu společnou charakteristiku - jsou neobyčejně hektické. Má to ale i svoje kouzlo - když běháte jak fretka, musíte myslet zároveň na deset věcí a hlídat si, abyste na některou z nich nezapomněli (což se většinou stejně stane), nemáte čas přemýšlet nad životem brouka a hloubat nad malichernostmi. Den uběhne tak rychle, že se ani nenadějete a je tu soumrak, šero, tma... tradáááá!

A už aby se šlo spát. Ale i večer se dá dělat spousta věcí, tak například prát (před sedmou hodinou večerní nepovoleno z důvodu úspory energie a že jí ta "naše" pračka vysosá - méně než dvě hodiny jí to nikdy netrvá), psát (jindy není ani chvilka na otevření počítače - taky dobře, aspoň nebrouzdám, nezabíjím čas a nevystavuju se elektrosmogu, hehe), uklízet, umývat nádobí, vařit, šít...
Zkrátka všechno to, co během dne je škoda dělat, poněvadž slunce prostě láká z baráku ven a nedá se tomu odolat.

Dnes jsem nachytala aspoň trošku vitamínu D v tílku během půlhodinového natáčení na terase. Sice se tady říká, že v měsících, co mají v názvu "R" je slunce pořád ještě zrádné a není radno na něm bez pohybu pobývat déle než je nezbytně nutné. Marzo (březen) i aprile (duben) do tohoto "pravidla" ještě spadají, ale koneckonců měl-li by se člověk řídit neustále jen pravidly a pořekadly, pranostikami, poučkami, doporučeními a radami starších... to by se z toho asi brzy zbláznil. Takže tůdle, opalovat se půjdu i zítra.

K tomu zefektivnění času jsem chtěla zmínit jen to, že věci se dají dělat dvojím způsobem (což platí na všechny jevy nejen v lidském světě, dualita světu vládne - můžete být optimistou nebo pesimistou nebo nějakou kombinací těchto dvou, ale třetí varianta neexistuje, to bychom museli mluvit o trialitě - uf, je takové slovo vůbec ve slovníku?).
Vezměme v úvahu třeba to, že před sebou máte práci určitého obsahu, do které se vám moc nechce. Navíc nemáte ani moc náladu.

A) Práci vykonáte s počátečním otrávením, tzn. nepůjde vám moc od ruky, bude vám to dlouho trvat a nebude vás to bavit a stejně v myšlenkách budete někde jinde.
Přínos? Nulový. Dokonce bych spíš řekla mínusový.
Zadostiučinění z vykonané práce žádné, pocit nutného zla a plýtvání časem.

B) Přesvědčíte sami sebe, že čím dřív je hotovo, tím dřív se můžete věnovat jiným věcem (ještě lepší varianta je najít na té práci něco pozitivního, například umývání země je vynikajícím protažením svalů, no ne? ;)) a hejbnete kostrou - až jsem se divila, o kolik se dá vše zrychlit.
Představte si, že vám jede vlak, který musíte stihnout. Dejte si limit (rozumný, ale ne moc dlouhý, jinak vás to nebude stimulovat) a uvidíte, že stejný objem práce se dá zvládnout za polovičku času. Ano, možná se u toho zapotíte, ale není to spíš plusem?
Zadostiučinění? Velké (Jsem já to ale šikulka!). 

Toliko poznatky z praxe.
Taky jsem laicky vypozorovala, že v jisté hodiny jsem aktivnější než jiné - ráno (přinutím-li se vstát z postele opravdu brzy) zvládám trojnásobek čehokoliv než odpoledne nebo večer, o noci nemluvě. A to jak z oblasti fyzické, tak psychické práce; platí to i na úroveň nálady, množství energie, míru aktivity....
Nejhorší je dlouho spát, to pak mám pocit, že jsem jak palicí praštěná a i když chci, únavy se za celý den nezbavím. Zní to skoro paradoxně, ale čím víc člověk odpočívá, tím víc je unaven. A naopak. Čím víc člověk pracuje, tím víc energie má. No vážně to tak funguje!

Tento článek nemá ani hlavu ani patu.
Jen jsem měla pocit a potřebu se trochu rozepsat.
Děsí mě, že mou italianizací zapomínám rodný jazyk - onehdy jsem se přistihla dumat nad předložkou, kterou použít v jednom slovním spojení. Teď se už nemůžu upamatovat, které spojení to bylo, ale váhala jsem mezi na a pro... a bylo to teda kruté zjištění, nemohla jsem se rozhodnout. A aby se mi to nestávalo, musím víc česky číst a psát. A mluvit, ale to je obtížnější.

Konec. Přesáhla jsem 10 minut, jdu se penalizovat! ;)

P.S.: Poslední londýnský odrobinek - zajímalo-li by vás, jak to vypadalo v Londýně v roce 1927, tak vřele doporučuju následující video.
A věděl-li by někdo z vás, co je to za skladbu v závěrečné části (piano), napište mi prosím vzkaz. Jsem jí unešená, ale nemůžu si vzpomenout (za předpokladu, že jsem to kdy věděla, což není jisté), jak se nazývá a od koho je. Díky!!

Konečná, vystupovat!

Konec. Končíme. Konečná. Fine. Finito. Arrivederci.
Anebo snad "A non rivederci"? Naviděnou nebo na neviděnou? Kdo ví.
Říká se přece, že něco končí a něco jiného zase začíná. A asi na tom něco té pravdy bude.
Vzala jsem si teď pár dní na oddech, popřemýšlení, zastavení se, vydechnutí.. nebo spíš nadechnutí se.

Kdo mezi námi už není, je babička (nonna).
Zvláštně poskládaná věta, viďte. Zdá se, jakoby byla... a ona ale ve skutečnosti není. I když - co my víme, možná, že je, možná jen na jiné úrovni, v jiné dimenzi.. altrove (jinde).
V reálném / materiálním / fyzickém světě ale její pouť skončila.

V šestaosmdesáti letech, na den přesně dva měsíce po smrti svého zetě. Ti dva se mezi sebou nikdy moc nemuseli. Vtipné.. ehm, zas tak vtipné to není, ale můžeme to nazvat třeba hříčkou osudu.. na tom je, že na hřbitově jsou si blíž, než si kdy byli za života. 
Když mluvím o hřbitově, vrátím se zpět k loňskému listopadu - téma smrti mě vždycky zajímalo a nějakým způsobem fascinovalo. Na Dušičky jsem se na hřbitov byla podívat a celkem podrobně jsem o tom poreferovala.. ale byla bych-li tenkrát bývala tušila, že v následujících měsících se tam ocitnu tak často, vůbec bych na té návštěvě netrvala. (Totéž s kostelem.. díky úmrtním mším vám klidně dopodrobna popíšu celý interiér. Dvakrát ve dvou měsících je na jednoho ažaž.)
Ale to je "co by kdyby". Kdo to taky mohl tušit, že.

Život je krásný i proto, že je nepředvídatelný. Je prostě potřeba brát to, co přichází.. Tak nějak to tady říkají: "Ber, co Bůh dává." Stejně nějaké vzepírání se tomu nemá smysl.

Nu což, ať zbytečně nefilozofuju.
Přestože jednou za čas pořádná herda do zad, probuzení se ze sladké letargie, uvědomnění si smrtelnosti  a pomíjivosti všeho, co nás obklopuje.. jednou za čas je to prostě potřeba.
Kupodivu to kněz v kostele pěkně vystihl, řka, že smrt blízkého není něco, nač je třeba co nejrychleji zapomenout a znovu žít, jakoby se nic nestalo... Ale je třeba toho využít, pozastavit se, zamyslet se, jít dál, až za věci normálně viditelné (pak následovala pasáž o milosrdenství skrze Ježíše Krista, ale v podstatě - pochopila-li jsem to správně - by se to dalo nazvat i osvícením, prozřením)..
Zkrátka měl moc chytlavý proslov.
A do toho ty fialovo-růžové kytky na rakvi; směsice vzpomínek, situací a obrázků v hlavě; pocit prázdnoty; kontrast vroucích, živých rukou a těch bledých, ledových, už bez života; a slanost, slanost tekoucích slz...

Arrivederci, nonna.

Snůška zajímavých odkazů z různých směrů

Zajímá vás aromaterapie
aneb lámete si hlavu (tak jako já), co nakapat do aromalampy aby to mělo pokud možno žádaný účinek?
Odkaz č. 1: Aromaterapie

A co takhle umění?
Tak trošku jiné umění, řekněme... Alexovy malby a kresby jsou inspirující, fascinující a k přemýšlení vyzývající.
Odkaz č. 2: Alex Grey (především PAINTINGS -levý sloupec- a podsekce "PROGRESS OF THE SOUL")

Pokud si raději něco prospěšno-úspěšně-inspirujícího přečtete, mám tu v zásobě jeden český projekt.
Odkaz č. 3: Úspěšně.eu

Úplně odjinud - něco pro technologicky zaměřené typy (tzn. počítače, tablety, mobilní telefony, smartphony, internet, grafika,... inu taková ta moderní směs;)), kteří rádi objevují a dozvídají se něco zajímavého v rodném jazyce. 
Odkaz č. 4: Vzpoura mozků 4004

Kdo rád upravuje fotografie a nerad dlouho čeká (doba načítání některých programů je prostě neuvěřitelně nesnesitelná... aneb GIMP zkušenost), tak určitě používá již dříve zmiňovaný vynikající online editor Pixlr.
A kdo by chtěl ze svých fotografií vytvořit koláž, má jedinečnou příležitost využít výtečného, podrobného a srozumitelného dvojdílného návodu.
Odkaz č. 5: Jak na to: koláž, díl 1. + Jak na to: koláž, díl 2.

"Pozdě, ale přece"
aneb kdo na Vánoce cukroví nepekl a teď ho honí mlsná (zase jedna osobní paralela), tak vzhůru do přípravy zdravých (makrobiotických) sladkostí.
Kdo snad pochybuje o škodlivosti cukru, ten ať si třeba pro začátek přečte knihu Cukrové trápení od Williama Duftyho (žel v češtině beznadějně vyprodaná, zkuste knihovny; anglický originál je možno stáhnout pod názvem Sugar Blues).
A kdo nepochybuje, tak vzhůru na ani ne hodinovou přednášku včetně praktických ukázek.
Odkaz č. 6: Zuzana Terešová - Zdravé sladkosti

Chcete být (ještě víc) BIO?
Přečtěte si, jak na to! Některé tipy stojí za zamyšlení, spousta z nich je známých, některé úsměvné, jiné (pro mne) nepoužitelné (třeba pijte fair-trade kávu.. ehm, ehm, je Melta fair trade? ;)), zkrátka a dobře směska, ze které vás třeba něco inspiruje.
Odkaz č. 7: 50 způsobů, jak být bio

Jestliže se chcete naučit italsky (zdarma a zcela sami), pak je spousta způsobů (a mraky odkazů na ně, například v mém pc) a jedním z nich je i online kurz Italky Giuliany G. obsahující několik lekcí. Tak vzhůru, vzhůru na první z nich!
Odkaz č. 8: Italiano base - Lezione 1

A jedna oděvní inspirace - takovouhle kapuco-šálu bych si přála, aspoň by mě už nikdá neofouklo a nebolelo by mě v krku (jako teď, zimní vítr se nezdá, ale je zrádný!).
Odkaz č. 9: GypsyGodessDesigns na Etsy (americká varianta českého Fleru... nebo spíš Fler bude českou variantou amerického Etsy? ;)

A komu by se zdálo málo cizojazyčné literatury, tomu doporučuji pocvičit se ve slovenštině při čtení moc pěkně napsaného pětadvaceti položkového podrobného seznamu dobrých rad, týkajících se stravy a zdravého života vůbec. Ale hlavně je to o stravě.
Odkaz č. 10: Hlavní zásady zdravé výživy v kostce

A inspirována předchozím odkazem tu mám ještě jedno bonusové (jedenácté) povídání pro všechny, kteří touží po vlastnoručně vyrobeném kváskovém chlebu (jako já) nebo se jen chtějí dozvědět něco o historii chleba a nakouknout pod pokličku současným "běžným" pekárnám.. ojoj! :)
Odkaz č. 11: Rodový chléb - kváskový chléb

A to je vše, přátelé!

P.S.: Aneb opět jedna čistka otevřených oken prohlížeče aneb co se domnívám, že stojí za to nenechat si jen pro sebe.

P.P.S.: Titulkem se snažím o očistu snůšky... proč by měla mít vždycky negativní konotaci?
Nemusí přece být spojená jen s pomluvami, bláboly a lžemi.. Ano, mohla jsem použít slovo "sbírka", ale snůška byla rychlejší a líbí se mi víc.

Jak na slovíčka?

Tak vědci z oboru neurofyziologie na univerzitě v Cambridge zjistili, že k tomu, abyste se naučili nové slovíčko (a už je nezapomněli) jej stačí 160x po sobě zopakovat. Celkově to prý zabere 14 minut. No a po čtrnácti minutách  šup na další slovíčko!
Píší to dneska v italském deníku Corriere della Sera; samozřejmě ne jako hlavní novinku. :)
Vzhledem k tomu, že včera byla o pouhé tři hlasy vyjádřena důvěra vládě a že kolem toho byla spousta zmatků, demonstrací a manifestací - nejen v Římě - a následně debat, prognóz, vyjednávání a kdovíčeho ještě, tak tenhle vskutku miničláneček skoro zapadl.

Prosinec v Itálii...

Tak schválně, my to doma vyzkoušíme. Vyberu příteli nějaké záludné české slovíčko (co říkáte na "nejkulaťoulinkatější"? ;)). Na oplátku si nechám vybrat nějakou italskou specialitku - tak prý třeba "precipitevolissimevolmente"...
Hehe, a uvidíme, kdo z koho!
Jen těch čtrnáct minut nám asi stačit nebude...

Kolik jazyků umíš, ...

Drazí milí čtenářové,
tak jsem opět tu, i když ne tady, ale tam..
Zkrátka jsme právě na takových menších prázdninách, nazvěme je třeba "zimními". Dýchajíce čerstvý, svěží, studený a hlavně krásně suchý český vzduch si užíváme plnými doušky všeho, co nám naše druhá země nabízí.
Není to hezké, mít dva domovy? :)
Když nad tím přemýšlím, tak ze začátku jsem si připadala jako cizinec v Itálii. (Ehm, že by to bylo tím, že jsem v Itálii cizinec opravdu byla? ;))
Byla to pro mě nepoznaná země, kterou jsem krůček po krůčku začala odhalovat a objevovat, pronikat do jejích tajů a odkrývat její tajemství, seznamovat se s jazykem, s kulturou..
Teď už jsem tam jako doma; vím, co od ní můžu čekat a jak se mám chovat; prostě už mě překvapí jen máločím.

Takže nyní mám jedinečnou možnost být při tom, jak se ČR stává druhým domovem pro mou polovičku. A je to krásný proces. Sice náročný, ale krásný.
Tu kulturní část už má víceméně za sebou, u té jsem já neasistovala, ale teď to vše v českém jazyce a s českým jazykem dostává jiný rozměr.
Nejvtipnější na tom je, že si sama uvědomuju, jak je čeština složitá a propletená a plná výjimek. Chvílemi si nad tak primitivními otázkami typu "a proč to tak je?" lámu hlavu i já. A nevím. Jazyk rodilého mluvčího je totiž něco samozřejmého; něco, nad čím nepřemýšlíte. Něco, kde nemusíte hloubat, se kterou předložkou se to které sloveso pojí a tím pádem zda bude následovat akuzativ, genitiv nebo instrumentál - prostě to tak je a basta! Ale vysvětlete to cizinci, že.
Taková výuka češtiny je obrovská zkouška trpělivosti. Zatím ještě propadám (nebo k tomu mám blízko), ale už pozoruju pokroky.

Každopádně věřte mi to nebo ne, co jazyk, to jiná osobnost. Abych se vyjádřila přesněji - osobnost člověka se neuvěřitelně mění v závislosti na tom, jakým jazykem právě mluví. A pozoruju to jak na sobě, tak na lidech kolem.
A mám to potvrzeno i od jiných, prý jsem k nepoznání, když mluvím italsky, hehe! :)

Tak a teď už musím, za chvíli totiž vyučuju! ;)

Italská rýmovačka I.

Prší, prší, jen se leje - copak se to tady děje? Ledová mám chodidla, dala bych si povidla. Ty Itali neznají, Nutellou se tláskají. Pizza, pasta, bistecca - tak tohle mě nečeká. Tiramisu, gelato - obezito, pojď na to! Vino rosso, vino bianco - počkej, zpomal, piánko, piánko... Kdo se venku ožere, toho Zákon sebere. Polizia, vigili by se na vás vyžili! Documento, passport, carta - a problém má celá parta. Amico o amica radš se k tomu nemíchá. Piazza, via, strada - smysl to postrádá. Panda, Ritmo, Ferrari - kde jste tohle sebrali? Sole, vento, nuvole - starci drandí na kole. Cane, gatto, gallina - taky vás to zajímá? Monte, mare, collina - krajina se prolíná. Fico, uva, pesca - v žaludku se třeská. Patata e pomodoro - nezachrání vás ni Zoro. Timo, salvia, maggiorana - vonět budem až do rána! Banconota, moneta - Pavlína je poéta! :)

Kácení (toho) borovice!

Tak já sem hodím zmínku o Lotrandovi a Zubejdě a světe div se: dva dny na to nám před barák nastoupí kácecí četa a proklestí nám tady nádherný výhled na nebe! 
Teda nebyli dva, ale čtyři a neměli klasická fidlátka, ale vysokozdvižný vozík a motorovou pilu (a následná romantická scéna při chlebu s tvarohem se taky nekonala), ale jinak ouplně jako v tý pohádce!

Nádherně se nám prosvětlil pokojík, takže už se nemůžu dočkat zítřejšího východu slunce (lenoch, vstává až v 7!), který uvidím v plné kráse, ne přes borovicové větve, to bude parádička!

Jinak se něco děje, páč se u mě v průběhu dne tak třikrát vystřídají euforická nálada se sklíčeností a pocitem že je všecko na nic, který ale zase zažehnám nějakou tou pozitivní myšlenkou, a tak jsem pak jen trošku napružená a tak vypadnu ven a všecko se spraví a jsme zase u té veselosti...

Recept na dobrou náladu:

Být co nejvíc venku a co nejmíň před obrazovkou počítače (potažmo co nejmíň na veškerých sociálních sítích a podobných serepetičkách, páč ty jenom sosají energii).

Hm, tak koukám do kalendáře, že včera byla nov první čtvrť, no to mi toho moc neřekl. Snad jen to vysvětluje tu mou dnešní rozežranost, páč Měsíc přibývá (z čehož poplyne i přibývání na váze, což mě nijak obzvlášť netěší).
Jak jsem se dnes dozvěděla, přibývající měsíc je řekne Luna crescente (neboli Luna dura - tvrdý Měsíc, netuším proč) a ubývající zase Luna cadente (Luna tenera - měkký Měsíc).

Je vtipný, jak se jazyk od jazyka mění pohlaví věcí  - v Itálii mají Měsíc a komára v ženském rodě, zatímco třeba ruku, rybu či borovici v mužském - no pletu to a suveréně jim jednou za čas změním pohlaví (asi jako bych v češtině mluvila o tom rukovi, rybovi a borovicovi či o té Měsíci nebo komáře). Nemluvě o neutrech - ty tu nevedou, všechno musí být buď chlap nebo ženská! Jinak to nejde! Takže ta auto, ten Slunce...

Il Sole zapadající...

 Chtěla jsem napsat něco duchaplného, ale nechám si to napříště.

Howgh!

Šušotáž

Že nevíte, co to je šušotáž? Já taky nevěděla, ale přišlo mi to děsně vtipný!
Tak bacha, jedná se o "tlumočení šeptem do ucha".

Narazila jsem na tohle zvláštní slovo při pročítání schopností v nabídce práce jedné české překladatelky.

V Itálii nejspíš nikoho s touto kvalifikací neseženete, vzhledem k jejich neschopnosti mluvit jinak než nahlas. A víc než nahlas. Leč kupodivu slovíčko pro to mají - šeptat se řekne sussurrare nebo bisbigliare. 

Jak se zdá, tak šušotat budou umět asi i v Polsku. Usuzuji tak mj. ze včerejší (pro mne úsměvné) scénky - je u nás teď ubytován polský pár a zrovna pršelo jen se lilo:

"Would you like to have some coffee?" (Nabízím oboum kávu).
Slečna se podívá na chlapce, polohlasem se ho polsky zeptá: "Chceš kafe?"
Chlapec zapíchne pohled do země a po chvilce souhlasně špitne, slečna se otočí ke mně a (již normálním hlasem) mi anglicky oznámí, že "YES".

Hm, tak jak na to tak koukám, tak víc než tu schopnost šeptat to dokazuje, že (a teď budu ale příííšerně bagatelizovat!) polští kluci jsou stydlíni.
A nejen polští.
(I když výjimky potvrzují pravidlo.)
Holt není nad rozhodné (a drzé) Italy! ;)
I když i ti mají své mouchy... tak třeba... neumí šeptat? ;)   

Plané italské rostliny

Včera jsme vyrazili na kopřivy - myslím, že letošní poslední; vytáhly se a už jsou mi až do pasu. Naučila jsem Cri, jak se jich nebát a jak je šmikat, aby se nepopálil.
Na cestě zpět jsem se zastavila na kus řeči s babičkou a ona se z toho vyklubala velmi poučná a přínosná praktická přednáška o tom, které plané rostliny se dají jíst. Italové totiž razí heslo "Každá rostlina je jedlá!"

V reálu to vypadalo asi tak, že mě protáhla po poli, tuhle naškubala to a támhle zase ono, ochutnej tohle, tyhle listy taky nejsou špatný, květy nebrat, tuhle povařit... Přežvykujíc zelené listy jsem si připadala tak trochu jako koza na pastvě. :)

Naučila jsem se pár nových planých rostlin, tak například: 

Rapacine (nebo Rapa cime? ) 

[:rapačíne:]

 

Divoce rostoucí snad všude, jedlé i listy i květy (lépe zavité), chutná jak kedlubna šlehlá ředkvičkou, trošku pálí na jazyku.

Cicerbita

[:čičérbita:]

 

 Takové tužší, dobré k vaření. Ale i v syrovém stavu nebyla špatná. 

Aspraggine

[:asprádžine:]

 

Chlupaté, rozhodně tepelně upravit před konzumací, jinak si popícháte jazyk.

A pak ještě pampeliškové listy, ty jediné jsem poznala i po česku. V italštině se pampeliška fikaně ukrývá pod názvem Dente di Leone (tedy Lví zub - neptejte se mě proč;)) nebo taky Tarassaco [:tarasako:].

No, večer jsem tu sbírku pěkně pokrájela, podusila deset minutek (na trošce oleje osmahnutá cibulka, lehce osolit, přidat rostliny a podlít kapkou horké vody) a byla z toho výborná večeře pěti barev (spolu s rýží basmati, červenou čočkou, kyselým zelím a praženými dýňovými semínky).

Jo, a kdybyste z těch mých fotek někdo náhodou poznal, o jaké rostliny se jedná, tak mi to prosím napište! Pomůžete mi tak rozšířit si botanický a kulinářský slovníček. ;)

(A přikládám odkaz na vyčerpávající italský abecední seznam rostlin a jejich využití. To jen na okraj, až zase budu něco hledat. :))

Velikonoční megačokovejce

V nedalekém nákupním centru byl až donedávna vystaven tento pokus o největší velikonoční čokoládové vejce. Všimněte si především blízké cedulky WC a její velikosti! :)

Někdo ho nakonec vyhrál - myslím, že losem. Žel to už jsme tam nebyli... zajímalo by mě, jestli si to vážně odvezl ten někdo domů (jak to asi naložil?) nebo jestli to tam rozbil a ochutnali všichni přihlížející (většina z nich tam stejně byla jen kvůli tomu)..
No jak znám lidi (Italy), tak bych to viděla spíš na tu první variantu. Čímž mu rovnou kondoluju a upřímně s ním soucítím. Sníst takové obří čokoládové vejce by totiž porazilo i vola! :)
Tak Buona Pasqua aneb Veselé Velikonoce!!

Aprílujeme!

V Itálii se místo typického "apríl!" jako u nás říká "pesce di aprile!" [:peše dy apríle:] čili aprílová ryba... chichi, ale neptejte se mě proč tomu tak je.
Letošního prvního apríla jsem si z nikoho nevystřelila (ani aprílem ani rybou; napadaly mě jen samé nejapnosti), ale zato jsem strávila příjemné tvořivé odpoledne s FIMO hmotou!

Bylo to naše úplně první setkání - oťukávání a vzájemné poznávání bylo takové nesmělé; nevěděla jsem, co od ní mám a můžu čekat..
Napoprvé to ušlo, příště to bude lepší.
Chtěla jsem vyrobit mandarinkové korálky, ale hrozně jsem se s tím piplala, a tak to podle toho dopadlo.. ehm, nebo spíš nedopadlo.

Což mě trošku odradilo od další výroby, ale přece jen jsem si ještě zkusila natočit ze čtyři knoflíky, které se mi líbí mnohem víc než předchozí "cukrátkové" výtvory (že bych nabídla bonbónky těm dětičkám, co venku kolem jedenácté večer ještě vyřvávají jak na lesy?).

A příště žádná abstrakce, zkusím nějaké konkrétní miniaturky.. na miniatury jsem totiž expert!

Večer mě bolelo na mandlích a do rána je z toho nepěkná nemoc. A to prosím po táák dlouhé době..
Dle makrobiotiky je nemoc jen eliminací; takže bych neměla říkat, že jsem chytla bacila, ale že eliminuji..
No, ale on ten ranní běh jen v jednom lehkém dlouhém rukávu tomu asi moc nepomohl. Každopádně zdravé tělo neonemocní, což znamená, že nějaké oslabení (jakožto živná půda pro "bacila") tu nejspíš bylo.
Ať už je to jak chce, je mi děsná zima, píchá mě na mandlích a v uších; pálí mě oči a svědí nos.
Tak jsem si poránu vyžmoulala olivový olej (1 lžíce 15 minut; hlavně nepolknout!), uvařila si čaj z lotosového kořene (právě mi vře druhý nálev) a asi si dám půstík. Venku je překrásně, slunečno.. Velký pátek jak dělaný k procházce...
... Možná přece jen trošku toho bronzu půjdu nachytat, nadýchat se čerstvého povětří a tak... to mi přece nemůže ublížit, ne?

Knižní tip a eko-vyhledávač

Jsem teď ale úplně zažraná do jedné knihy. Je to super, dozvídám se tolik nových informací, je osvěžující poučit se zábavnou formou; moc se mi jazyk autorů líbí. Žel pro ostatní - je v italštině.

Giacomo Bo; Nadia Damilano Bo: Salute naturale: alimentazione, stile di vita, equilibrio di corpo, mente e spirito: una guida. Milano: Apogeo, s.r.l., 2007. 364 s. ISBN 978-88-503-2766-9.

Pátrala jsem po překladu (zněl by asi takto: Přírodní zdraví: průvodce výživou, životním stylem a tělesnou, duševní (=mentální) a duchovní rovnováhou) , ale neúspěšně. Můžu teda aspoň odkázat na náhledy v Google Scholar - pro ty, kdo by italsky třeba uměli.
Pro ostatní aspoň pár výtažků, ale co odstavec, to perla, to bych ji musela přeložit celou! 

Tak například ze Zákonů života a lidského těla (od str. 24):
Z dvanácti zákonů na mě asi nejvíc udělal dojem ten o "dvojím efektu" - cokoliv, co děláme, má nejenom okamžitý účinek, ale i svůj druhotný efekt, který je naprostým opakem toho prvotního.
Jako příklad je uveden sport (spousta energie při výkonu, poté únava), odpočinek (únava, ale po spánku spousta síly), jídlo (vynaložíme energii na strávení, ale ta nám je pak víc než navrácena)..
V praxi to znamená, že ten, kdo je unaven, by si měl odpočinout a ne hledat prostředky, kterými se probudit. Např. stimulanty jako je káva, čokoláda, alkohol atd. vypadají, že nám dodají síly, ale opak je pravdou - jen vyčerpají ten zbyteček energie, který v nás ještě je (a který tělo spotřebuje na jejich odbourání). Nebo léčiva, která by měla posílit, "ozdravit" tělo, používají-li se dlouhodobě, jen je oslabují.
Závěrem: Neexistuje žádná umělá posilňující látka; jen ty přírodní jako jsou potraviny plné životní energie nebo odpočinek, dýchání, meditace, láska atd.  

Z dalších kapitol příště, je toho opravdu hodně.

A teď ještě jeden odkaz, a to na ekologické vyhledávání, tedy takové, ze kterého zisk nepůjde do kapes bohatých lidí nejmenované společnosti, ale na záchranu deštných pralesů, jež jsou plícemi Země.
Aspoň tak to tvrdí v intro videu, představujícím vyhledávač Ecosia. Myšlenka hezká, zajímalo by mě, bude-li to dotaženo až do konce. Každopádně zvažuju instalaci. :)