Kampa' to bude?

sobota 31. prosince 2011

PF 2012



Prý nás všechny v tom nastávajícím roce čeká INCREDIBILE - neočekávané, nevídané, neuvěřitelné, ... 

Kdoví.

Každopádně Vám do nového roku přeji mnoho odvahy a nezapomeňme, že za vlastní život není zodpovědný nikdo jiný než my sami. Holt jaký si to uděláš, takový to máš. :)  

Tak hodně štěstí! 

sobota 17. prosince 2011

Na Kanárské ostrovy a dál

Tak vidím, že jsem ve svém cestovatelském vyprávění ustrnula na Fuerteventuře a přitom jsme se posunuli o veliký kus cesty dál, přímo o několik ostrovů... Ale popořádku, ať neztratím nit.

Tak tedy po třídenním surfaření jsme ještě krátce pobyli v Corraleju, jukli se podívat na rybářskou vesničku El Cotillo a večer si v hospodě nechali povyprávět od svých surfařských ex-spolužáků, jak se jim v ten den zadařilo rozlomit dvě prkna. Divili byste se, ale vevnitř je to samý polystyrén a dvě křehké dřevěné tyčky!


A batoh na záda a tradá na jih! Původní plán zastavit se v hlavním městě Puerto del Carmen jsme, po příjezdu do něj okamžitě zavrhli (obří komerční turistické mraveniště s autobusovou stanicí asitak kilometr až dva mimo město) a sedli jsme na první autobus do Costa Calma. Jestli se něčemu snažíme vyhnout, tak tradičním hotelovým turistům, co si nechají dát na ruku papírový náramek svého resortu (silně mi to připomíná značení krav v JZD), kde následně stráví, převážně u bazénu, následujících 15 dní. Br! A C.C. byla právě takovýchto davů plná!
Zapadli jsme do prvního baru a ejhle, Italové! Zapředli jsme hovor a nejenže získali nové přátele, ale dostali i doporučení a dokonce odvoz do přístavního města Morro Jable! Vyhlídka přímo na moře, večerní zpěv lokálního barda, typické rybí jídlo rovnou v přístavu...



To jen namátkou z naší poslední zastávky ve Fuerteventuře. A málem bych zapoměla zmínit setkání s velbloudy! Jdeme takhle od jednoho pobřeží směrem k druhému a co nevidím, v dálce se něco ladně hýbe a je toho hodně.. Na náhorní plošince, přímo nám na cestě, se naprosto klidně a nehlídaně páslo na 60 velbloudů!


Měli jsme z nich respekt, co já vím, jak vypadá rozzuřený velbloud, že. Po chvíli se z dáli vynořil i jejich pasák, dá-li se to tak říct, a jednoho nám odchytil na pohlazení. No zážitek, řeknu vám.

Jedinou večerní lodí jsme posléze přepluli na ostrov Gran Canaria, konkrétně do Las Palmas, hlavního města. Jak mohli námořníci vydržet na lodích měsíce nepochopím, já byla po třech a půl hodinách plavby zelená jak oliva! Na palubě jaksi neodhadnu masitost dveří od toalety a plnou parou se jimi praštím do kolena. Onoho kdysi operovaného, samozřejmě. A aby toho nebylo málo, při vystupovacím spěchu s batožinou na zádech zakopnu o mezidveřní rantlík a ve snaze nerozbít si úsměv ve tváři (slangově řečeno chci předejít vzorovému držkopádu) instinktivně předkročím a žuchnu. Napřed na inkriminované koleno, načež se krásně rozplácnu po zemi celá. Ovšemže za překvapené, a přiznejme si, že i pobavené, pozornosti všech spolucestujících, co už dávno znuděně čekají v neorganizovaném shluku u dveří. Já se snad taky stanu bavičem! ;) Každopádně mě čekají dva kulhavé dny a modřina přes celé koleno ještě celý následující týden.

V přístavu samé doky, bylo to až děsivé! A vskutku, Las Palmas je enormní, jen dorazit z turisticko-hotelovo-promenádové zóny do historického centra zabere pořádnou chvíli autobusem.


A vskutku, Las Palmas je enormní, jen dorazit z turisticko-hotelovo-promenádové zóny do historického centra zabere pořádnou chvíli autobusem. Největším prvotním zážitkem, a teď se nesmějte, byla pračka v apartmánu, ta ode mne dostala zabrat! :)

Vzhledem k faktu, že Španělé slaví 6. a 8. prosince státní svátek, což letos připadlo na úterý a čtvrtek, a tudíž Las Palmas oblehly mraky dovolenkujících poloostrovanů, bylo poněkud krkolomné sehnat ubytování, ale s přispěním Štěstěny se, jako zatím doposud vždy, zadařilo.
Suma sumárum: šumění moře jako ukolébavka, ranní běh bosky po pláži, pozorování profi-surfařů, jídlo ve vegetariánské restauraci Bambu, o kterém jsem se již zmiňovala, levná elektronika (na Kanárech mají pouze 5% DPH!), tapas, turisté, turisté, turisté. Ještě co se jídla týče, dokonce jsme při náhodných toulkách městem narazili na "cócina macrobiótica", čemuž se mi ani věřit nechtělo, ale nakonec jsem dala přednost domácí stravě.. Ehm, taky je pravda, že tahle restauračka byla zatroleně daleko!
Po třech dnech zvedáme kotvy, a to doslovně. Vlastně počkat, ještě je třeba dorazit z centra do přístavu! Jakožto skalní boskochodec mě ani tahle výzva neodradí a s patnáctikilovou bagáží se vydávám hrdě na cestu.. Ovšem netušíc, že cesta zabere hodinu a půl ostré chůze, většinou podél výpadovky. Po malém nedorozumění ohledně doby plavby (nevím, proč si myslíme, že má trvat 40 minut, ukazuje se, že za míň jak tři hodiny nás tam nic nedopraví) zkoupíme lístky do Tenerife u společnosti ARMAS. Korunu celému dni nasadí člen posádky, co mi nedovolí nastoupit, dokud se neobuju. Toho určitě vyhodili z Vatikánu, tam měli s botama, nebo spíš bez nich, taky problémy. I co už, záchranné žabky to jistí, na palubě se z repráčků linou španělské koledy a ve vyprávění budu pokračovat zase příště.

středa 14. prosince 2011

O jinem jidle na cestach

Tak jo, a jakpak to mam s jidlem? Jim jinak, takze nejake stravovani typu fast food ci restaurace nepripada moc v uvahu, supermarketi sortiment take nic moc, zdravych vyziv se na cestach najde pomalu.. A jak se teda obzivuju?

Tak predne se snazime kapnout na ubytovani s kuchyni.
Tady na ostrovech maji vyhradne elektricke plotynky, plyn je drahy a nebezpecny, ale asponze neco. Obrovskym nesvarem je mikrovlnna trouba, co zde pouzivaji temer vsude. Jen ji videt, naskakuje mi husi kuze a vyrazka. Pokud se nezadari sehnat kuchyni, tak si aspon navarim v te predchozi jidlo na cely nasledujici den a tim jsem nezavislejsi.

Dalsim specifikem je voda, z kohoutku nepitelna, takze barely a barely a petky balene... No nejasam, ale co se da delat.

Co mam s sebou aneb triky, co si vezu z ostrovu:
Prodavaji tady v suchych plodech prazene -nekdy smazene- lusteniny: cizrnu, loupane fazole. Vyborny trik je vhodit je do zeleninoveho vyvaru a nasledne pridat celozrnnou ryzi, ony se pekne uvari a mam ryzi s lusteninou jedna radost. Nebo podusit je na trosce vody.
Musim se priznat, ze na tohle jsem prisla-omylem, tak vznikaji ty nej napady-uz v Londyne, kdy jsem si ze zoufalosti koupila pytlik prazenych nesolenych fazolovych bobu. Chutnalo to jak Alaburky (vsichni zname, ze), ale teda samotne nic moc. No a prisel vecer, kdy jsem si mela uvarit veceri a s sebou jsem mela jen minikyblicek misa, suche morske rasy, kuskus a tyhle fazole.. Carymary fuk, miso polivka a kuskus s fazolemi a morskou chaluhou, to bylo pochutnanicko! Od tech dob tehhle trik aplikuju, no je to takove cestovni.

Sweet potatoes asi nebude totez co bataty, aspon tak mi to prislo. A propos konecne vyborny clanek o bramborach a tom, PROC JE NEJIST. Uz nemusim obvinovat Indiany a oznacovat brambory za pomstu bilemu muzi. I kdyz tuhle historku jim stejne nikdo neodpare. ;)

Co dal? Paprika se rekne PIMIENTO a rvou ji uplne vsude, pry je stravitelnejsi varena bez slupky, ale ja ji nemusim ani tak, a tak ted vzdy hlasim SIN cili BEZ papriky. To v tech pripadech, kdy neni kuchyn a nezbyde nez pojist venku. Pravda, objevili jsme tak napr. krasnou vege restauraci Bambu, z jejiz menu vyhrala jednoznacne miso polevka z bileho misa a cerna celozrnna ryze s houbickami shiitake a porkem, posypana cernym sezamem a pazitkou, vse dukladne prokousano - jednalo se o uplny orgasmicky zazitek! ;)

Ale zpet, konecne jsem narazila na ovesne vlocky, takze poslednich pet dni snidam vetsinou kasi z nich, vynikajici jsou ty jemne namocene ve vyvaru z cukety... Oooch, kdo neochutnal, nepochopi.

Biozelenina tu neni, tak se snazim alespon kupovat tu lokalni, ne importovanou z poloostrova. Az byste se divili, jaky je rozdil v kanarske a spanelske mrkvi. A nejen cenovy! Jedu na dynich, cuketach a mrkvich. Dvakrat jsem dala sanci i bilemu hlavkovemu zeli, ale to mi telo vylozene odmita, takze addios, zarazuji je do skatulky NEIJIST+NEKUPOVAT! Tezce mi chybi kysane zeli ci jakekoliv pickles. Tuhle jsem na jedno echt nemecke narazila, zazarila mi ocicka a ... zase honem rychle pohasla pri cteni ingredienci na etikete: zeli, sul, cukr, bile vino. Hahaha.

Lokalni ovoce tu jsou banany, co je nazyvaji PLATANy (haha), ozkousen jeden a nedopadlo to vyborne, takze zase zpet ke sve bezovocne. Vyjimkou parkrat dezertik: podusene jablko s rozinkama, spetkou soli a kuzu, balzam to na nase zaludky a nekdy i ma snidane.

No, pokracovani priste, az me zas chytne psava a sdilna. :)

Dodatek z Gomery (jelikoz internetove spojeni je stridme, tenhle prispevek je z velke casti napsan minuly tyden):
Necekala jsem tolik bioobchudku na tak malem ostruvku. Takze si tu uzivam nejen PLYNOVEHO VARICE (¡oooooch!), ale i kysaneho zeli, lokalni biozeleniny a celozrnne ryze. A vzhledem k nedavnemu incidentu v Santa Cruz di Tenerife s cockovou polevkou (povykladam jindy, snad si vzpomenu, je to fakt hezka anekdota) je to uplny balzam na zaludek a pro streva.

Alternativnim jedlikum zdar, stale jeste se povazuju za gurmana, i kdyz v jine dimenzi nez klasicky pojimani televizne-medialni gurmani. :)

úterý 6. prosince 2011

Sportem ku... aneb z Fuerteventury

Zemi vulkanu jsme opustili a prepluli (15 minut trvajici) na Fuerteventuru, ostrov plny prekvapeni.

Pá pá, Lanzarote!
Pristavni mesto Corralejo bylo nejvetsim z nich, prestoze jsme jej puvodne chteli jen projet, nakonec to dopadlo tak, ze jsme v nem stravili cely tyden. A ze to byl plny tyden!
Na severu Fuerteventury je obrovska italska komunita, ne ze bychom teda Italy nejak vyhledavali, spis naopak, ale zde jsou vsichni jistym zpusobem bud alternativni anebo surfari. Pripadne oboji. A hlavne je tak snadne s nimi hodit rec a dozvedet se spoooustu veci, od vyhodneho ubytovani pres tipy kam jet, kde dobre jist, jaka je situace na ostrove, jejich zivotni pribehy, dokonce nam byla nabidnuta moznost koupit restauraci... Zkratka neuveritelne kontrastni ve srovnani s konfrontaci s Cechy, ktera byla studena, odtazita, rezervovana.. K vlastni -nacionalni- litosti musim rict, ze davam prednost jizanum. Mozna proto, ze protiklady se pritahuji a i ve mne je ta "ceskost" zakorenena? Kdovi.
Ale zpet na ostrov-nejen, ze jsem objevila dve zdrave vyzivy (juchuchuuu), ale zkusili jsme surfarinu! A je to drina.
Přivázat prkno k noze a tradá do vln! Photo by Mauro Ladu.
Napred na jeden den, ale pak jsme to protahli na cele tri. Treti den nas vse bolelo, i svaly, o kterych jsme ani netusili, ze mame. Vyborne je to teda hlavne na veskere zadove svaly a v mem pripade bicepsy, ty dostaly zabrat, ou jeeee! A jak jsme tak byli uz dost vyzdimani ten posledni den a kousek more, na kterem se trenovalo byl malicky a vitr silny, more divoke a studentu mnoho, tak jsme se na jedne vlne oba dva svezli elegantne nasikmo dohromady, abychom to zakoncili megasrazkou hlav. Nastesti to nezanechlo nasledky ani na jednom z nas. Teda zjevne. :)

Stred ostrova je prevazne anglicky, po prazsku by se dalo nespanelske obyvatelstvo nazvat "naplavkami" - prijeli, libilo, zacali podnikat/pracovat, zustali. Na jihu drtive prevazuji Nemci. Jinak samozrejme Kanarci = Spanele.
Vsude maji POUZE indukcni desky, plyn nikde. Nemaji reky ani jiny zdroj vody, takze ji ziskavaji filtraci a odsolovanim te morske. Barva lehce nazloutla, k piti nedoporuceno. Vsude tu prevlada vanocni vyzdoba - umele zasnezene umele stromecky, cerveno-bili Santa Klausove lezouci po zebriku, z reproduktoru se linouci koledy... Coz mi prijde dost vtipne, prochazejic kolem obchodu v kratasach a tilku, slunecnich brylich a s kremem 50+ na tvari.

Pokracovani priste...

neděle 27. listopadu 2011

Zmena planu-od klokanu k vulkanu(m)

Kdybych mela popisovat veskere peripetie, ktere provazeji nasi cestu a nase kazdodenni rozhodovani, co dal, tak by to asi vydalo na cely roman. Ale tolik casu neni, mozna v budoucnu. Treba mi to nekdo vyda. :)

Kazdopadne z puvodniho (druheho; prapuvodni Indie padla kvuli vakcinam a Thajsko kvuli povodnim) planu odletet do Australie a na Novy Zeland nakonec seslo (racionalne jsme uvazili, ze trmacet se 18 hodin v letadle na druhy konec sveta jen pronic zanic, aniz bychom videli, co za krasy skyta Evropa, je ponekud posetile) a my jsme po ctyrhodinovem letu pristali v utery ze studeneho Londyna rovnou na Lanzarote cili nejsevernejsim z Kanarskych ostrovu. Cely je tvoren ztuhlou lavou a narodni park Timanfaya je opravdu poklad - ne nadarmo se krajine na Lanzarote prezdiva mesicni zeme. Takze uz zase Hola! pekne po spanelsku. ;) V nedeli jsme odrazili od brehu Playa Blanca smerem k druhemu, jizneji polozenemu Kanarskemu ostrovu, a to Fuerteventure. Pocasi je tu vesmes pozde-jarni, je mi o sezonu, a tudiz ponekud oblacno, ale slunce opaluje a az na ten nekdy prilis silny vitr i ohriva. Pozitri ci popozitri jsme si domluvili prvni lekci surfingu - takova hura akce, moc se tesim. A jsem zvedava. Kde jinde nez na evropske Hawaji bych to mela zkusit? Rika se, ze Australie je rajem surfaru... Paradoxne jsme se ji vyhli, ale u vodniho prkna skoncili tak jak tak... Vtipne. Tak preziju-li lekci, povypravim.
Holcina (shodou okolnosti puvodem temer odvedle vzhledem k nasemu ex-bydlisti v Italii), co jsme si to u ni domlouvali, rika: "Vemte si rucnik, opalovaci krem 30+ a tri banany." "Ehm, a kdyz ovoce nejim?" Po dlouhem vysvetlovani, ze mi nedela dobre a cosi kdesi; ale ne, papir na to od doktora nemam, ne, ani alergie, ani intolerance to neni.. jen proste tu cukry..rezignuju a na pul pusy reknu, ze jsem makrobioticka. A ona na to: "No jooooo, to mas rict hned! To ja vim, jsem MB studovala, dokonce jsem pracovala v MB pekarne, ja jsem vegan a mleku se vyhybam obloukem, mam na ne alergii..." Zkratka vyvinula se z toho nesmirne zajimava konverzace se spoustou nameti k zamysleni, treba Quantum / biorezonance atd. atd. Akorat s tema bananama moc nevim, varena mrkev je asi nenahradi, susene ovoce podle ni take ne, tak pujdu nejspis do jablka. I kdyz po nem mam zarucene do pul hodiny hlad.. Chtelo by to neco lehkeho, co nezaplacne, ale nasyti a nezpomali me.. Kdo vi? Sem s tim!

pondělí 21. listopadu 2011

Jak bylo na anglickem venkove

Druha zprava z mimozemí:
Vcera jsme se vratili z vikendu v Sheffieldu, pulmilionovem meste na sever od Londyna.
Spis nez dva dny po pamatkach to byly dva dny kulturne-socialnich zazitku, nase znama nas ubytovala ve tretim patre jejich typickeho anglickeho domecku s prudkymi schody - schazejic je jsem pokazde uzuz cekala, kdy se preslapnu a skutalim se dolu jako Misa Kulicka. Ale nestalo se!
Z Londyna je to cca ctyrhodinova cesta autobusem (kam se hrabe Brno-Praha!!), nacez jsme na par dni rozsirili rady ctyrclenne rodiny (muzsky element prevazoval, ale jen pocetne). Vzali nas na
sobotni ranni venceni vyslouzilych zavodnich greyhoundu (me prvni setkani se s touhle psi rasou vubec... a bylo pozitivni, dokonce jsem kus cesty vedla Divu, bilo-cernou greyhoundi slecnu!)
    Děti a psi, v popředí Diva  
na odpoledni BONFIRE, coz je neco jako taborak, kde jsme si -krome setkani se s kupou dalsich lidicek a deticek- upekli kukurici a sladke brambory v alobalu (ostatni k tomu pridali i vino, polivku, parky, peceny chleba a marshmallow a nakonec to zaplacli kolackama, susenkama, zazvorovym pivem a horkou cokoladou) 


dale jsme si s nimi zahrali deskovku - Qwirkle se jmenuje (tusim; obsadili jsme prostredni pricky, neni potreba hned vyhravat, ze); prosli se nocnim Sheffieldem, kde zrovna par stanaru okupovalo namesti; dozvedeli jsme se o hnuti Movember, o tom, ze v Anglii mohou pojmenovat dite uplne naprosto jakkoliv (jmeno i prijmeni, treba takova Televize Superstar by byla naprosto v poradku - navrhnete to u nas, ze!) a dokonce i v dospelosti si Anglicane mohou zmenit jmeno; naucili se par novych slov; suprove pokecali; nahlidli pod poklicku web-designove firmy; zjistili, ze Starbucks a Tesco jsou naprosto neeticke spolecnosti, Costa je na tom o neco lepe, jeste lepe Marks and Spencer; navstivili mlecnou farmu, co vyrabi vlastni zmrzlinu (a nekteri z nas ji i ochutnali a pak byli z dvou megakopecku temer k.o.);


dozvedeli se, co je to a jak funguje paleoliticka dieta (muj naprosty opak, parky a smazena vejce k snidani - to chce silny zaludek a jeste silnejsi zlucnik!), jak je to s neposilanim deti do skoly (tzv. Unschooling) v Anglii, ze je mozne chodit 18 mesicu v kuse bez bot aniz byste byli asocial ci outsider, a spoustu a spoustu dalsiho. Mate radost, ze ta nekonecna veta skoncila?
Ano, uz na zakladce mi za to spilali, pry vytvarim monstrozne dlouha souveti... A hodlam vas jimi jeste chvili trapit. :)
Tak zase priste! Jeste dva dny se zdrzime v Londyne (prozatim), a pak... Ale nechte se prekvapit! I vy, co si myslite, ze vite, tak nevite! Ha! To jsem vas dostala, co? :) Cheers! 

čtvrtek 17. listopadu 2011

Pozdravy z ostrova

Hello, hello!

Zdravím vás z Londýna!
Vyborna vec na navstevovano mist vickrat je, ze jakmile jednou navstivite vsechny pamatky, nemusite uz je navstevovat podruhe. Muzete si mesto konecne poradne uzit, protoze v zakladnich vecech (doprava, penize, obchody, jidlo) se uz orientujete a nektera mista vam dokonce pripadaji duverne znama... Je snadne si zvyknout na novy domov. I kdyz prozatim docasny.

Zakotvili jsme v hostelu The White Ferry, muzu doporucit, pekne misto blizko centra, konkretne par minut od Victoria Station. Akorat je potreba hlidat si sve cennosti, hned prvni noc z naseho patnactiposteloveho pokoje zmizely nekolika spolubydlicim penize a jednomu chudakovi slohli fotak - takove megadelo od Nikonu. Bylo mi toho kluciny opravdu lito, ale na druhou stranu nechavat takovou drahou vec na zemi v pruchozi ulicce vedle postele (!) v otevrene brasne (!) vsem na ocich.. se mi zda jako cire blaznovstvi. Holt NIKOMU NEVER (nerikaval to agent Mulder v Aktech X?:))

Mame za sebou tri vecerni comedy shows - i diky nim objevujeme Londyn. Ja jsem technicky doprovod.. Nebo spis odborny asistent, to zni lip.

Vcera jsme absolvovali nasi uplne prvni makrobiotickou konzultaci a dopadlo to vyborne!

Taky jsme se nachomytli k chemickemu vybuchu, teda ne primo k te explozi, ale az pote, kdyz byla zrovna uzavrena cesta, kterou jsme chteli jit a shodou okolnosti nam to znemoznilo v zakoupeni listku na dovolenou - ze by vyssi princip? Tak ted dumame, jestli to nebylo znameni...

Potrebovala bych na fotaku wi-fi, abych mohla pridat nejake obrazky, ale natolik pokrocilou technologii nevlastnim, tak snad casem, az se dostanu k pocitaci. Pisu z iPadu, kdybyste se divili jakze to teda..

Tak vam preju krasny volny sedmnacty listopad a zase nekdy!
Bye bye!

pondělí 14. listopadu 2011

Připravujeme rybu - Jazyk obecný

A ještě jednou se podíváme do kuchyně - na to, jak jednoduše a neuvěřitelně chutně se dá připravit ryba, konkrétně SOGLIOLA COMUNE (italsky) čili JAZYK OBECNÝ (česky). 

V italském oddělení ryb Vám ji očistí, pokud byste to měli dělat doma sami, tak začněte od ocasu, kde naříznete kůži z vrchní i spodní strany a prudkým trhnutím ji stáhnete (či strhnete) směrem k hlavě. Stačilo, šupiny se nekonají.

Talířová metoda přípravy, kterou Vám tu chci popsat, se mi zalíbila právě kvůli své jednoduchosti - ze začátku jsem ani nevěřila, že to může fungovat! Ale funguje.

Očištěný jazyk (či dva, záleží na počtu strávníků) opláchněte studenou vodou, lehce potřete mořskou solí z obou stran a umístěte na plochý keramický talíř (normální talíř, ze kterého doma jíte). Doporučuju posypat najemno nasekanou petrželkou.


Talíř umístěte à la poklička na velký hrnec (průměr talíře), v němž Vám vře na 4-5 prstů vody.


Přikryjte druhým plochým talířem a nechte na mírném plameni napařit dle velikosti Soglioly 18-25 minut (já obvykle volím 20 minut).


Mezitím si nachystejte přílohu, nejlépe něco zeleného, spařený mangold či kedlubnové listy, případně brokolice... chutím se meze nekladou.


Jakmile uplyne čas (nikdy by se Vám nemělo stát, že vám voda v hrnci úplně vyvře, protože to se vám pak nenapaří ryba, ale připálí hrnec), vypněte plamen a za použití kvalitních kuchyňských chňapek odklopte vrchní talíř.


Zda je hotovo poznáte podle toho, že jde nožem maso ryby snadno oddělit od páteře aniž by k ní zůstávalo přichycené. No a máte večeři hotovou a rovnou i naservírovanou na talíři!


Středozemní zarputilci si ji ještě navrch solí a polévají extra panenským olivovým olejem, to ale můžeme vynechat, jelikož není zapotřebí, je chutná až až!

Jazyk je tady v Itálii oblíbenou rybou - má jemné bílé maso a je nenáročná na přípravu. Mají ji rádi také rodiče, a ti především, protože nehrozí, že se jim dítko zakucká kostí - kromě páteře a malých ploutevních paprsků po obvodu těla (které snadno odstraníte nožem) totiž žádné nemá!

Tak dobré chutnání, poštěstí-li se vám někdy na ni narazit!

Další způsob úpravy Soglioly čili Jazyka obecného je smažení - očištěnou a osolenou rybku obalíte v hladké mouce a naprudko smažíte 3-4 min. z každé strany. Tento způsob je ještě rychlejší než talířová metoda, zato kvůli smažení poněkud nezdravější. Doporučuji podávat s citrónem a zeleným salátem.

A jakmile budu mít čas, vyzkouším talířovou metodu i na jiné rybě - jsem zvědavá na výsledek. Budete-li rychlejší, dejte vědět, jak jste dopadli! Nebo spíš jen dopadly? ;) Kdoví...

neděle 13. listopadu 2011

Jak uvařit jedlé kaštany

Tak poslední den v Itálii, doháním resty a chtěla jsem vám napsat, jak nejlépe uvařit jedlé kaštany.
Vezmu to stručně a jen to podstatné:

Kaštany doporučuju uvařit v tlakovém hrnci ve dvojnásobném množství slané vody se dvěma listy bobkového listu. Vkládají se do studené vody bez loupání nebo jiných úprav - nenařezávat! Ztratily by chuť!

Doba varu záleží na čerstvosti kaštanů, čerstvým stačí 20 minut, jsou-li seschlejší, prodlužte na 35-40 min. a těm úplně sušeným ještě přidejte.

Zda jsou hotové poznáte podle toho, že jdou krásně loupat - jak svrchní slupka, tak ta spodní, chlupatá. Kaštany loupejte vždy ještě teplé, jakmile zchládnou, jdou obtížněji. Doporučuju tedy vodu od vaření neslévat, ale ponechat a případně je v ní přihřát (ty neoloupané!)

Pozor, jsou hodně sladké, mají blíž k ořechům či sušenému ovoci než k obilovině. Na malou svačinku jich pár bohatě postačí, výborná je rýžová kaše rozvařená s několika kaštany.

Dobrou chuť přeju!

středa 9. listopadu 2011

Vzhůru nohama

Náš byt se momentálně nachází ve stavu "vzhůru nohama". Nejenže se balíme na dovolenou (odlet se nezadržitelně blíží!), ale zároveň se i stěhujeme, takže úroveň chaosu dosáhla nejvyšší možné míry. Naštěstí jsme toho tu nikdy moc neměli, takže jde spíš o ten trik to vše systematicky dohledat, uspořádat, zorganizovat do krabic a odnosit. Eh.
To mi ovšem nebrání v tom podělit se s Vámi o pár fotek, které by se daly charakterizovat.. třeba jako jedlé? :)

Snídaňové cereální válečky

A tady si, jak vidíte, hraju s foťákem při zachycování krásy podzimního ovoce. Miluju výrazné barvy!
Melagrana čili granátové jablko

A když ovoce, tak i zelenina.
Detail podzimního hlavního chodu

Chapadla zeleninové chobotničky k obědu
A jako sladkou třešničku na dortu servíruji jeden z mých improvizovaných dezertíků - komu by se zalíbil, do PS vložím recept.
Ostružinovo-kokosovo-javorové želé
Tímto se s vámi pro dnes loučím. Balení zdar!

PS.: Slíbený recept na O-K-J želé
Na horké pánvičce zpěníme javorový sirup, přisypeme kokos a za stálého míchání do směsi vlijeme tři lžičky práškové řasy agar-agar rozmíchané ve sklenici studeného rýžového mléka se špetičkou soli. Přivedeme k varu a po minutě a půl přihodíme ostružiny (ideálně čerstvé, já použila mražené).
Necháme povařit dalších 30 sekund až minutu, vypneme plamen a směsí plníme menší skleničky vypláchnuté studenou vodou. Necháme přes noc zchládnout za oknem a druhý den stačí otočit vzhůru nohama, vyklopit na talířek a tradáááá, máme vynikající želé! Dobré chutnání přeju!

neděle 6. listopadu 2011

Tři týdny s Mišínou



Ve čtvrtek tomu bylo tři týdny..
Tuhle dopoledne se u naší brány objeví malé mourovaté koťátko, je k zulíbání, přítulné a evidentně má hlad. Ani mňoukat to pořádně neumí. Ten den se všechno točí jen a jen kolem něj, chce být pořád s námi, šplhá po židlích, motá se pod nohy, touží po hlazení. 

Leze na stůl, kam nesmí a já ho tak nešikovně shodím, že se uhodí hlavou o hranu schodku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Kotě se otřepe a poodejde trucovat pod keř. Je mi to neskutečně líto, volám na ně a ňuňám je ještě víc než předtím, prosíc je za odpuštění. Vezme mě na milost, s radostí vyzunkne všechno mléko, co mu donesu a už se po nás zase vesele sápe. Spadne mi kámen ze srdce a děkuju za tuhle lekci, neskonale vděčná, že neměla trvalé následky. Od téhle chvíle jsem opatrnější, méně lehkovážná. Vždyť já je mohla zabít! 

Lehce se popřeme o pohlaví, zato jméno je, jak se zdá, vyřešeno vcelku rychle: Mišína. Přijde mi vtipná ta fonetická shoda Miší s myší, ale jako jméno se mi líbí.
K večeru vysteleme koťátku proutěný košík vlněnou šálou po babičce, popřejeme mu dvojjazyčně dobrou noc a plni obav, zda se venku dožije rána, jdeme spát.

V půl osmé už mě před kuchyňskými dveřmi vítá nesmělým mňoukáním. Všichni tři se nad ní jen a jen rozplýváme a ono si té pozornosti náležitě užívá. Vlažné mléko s rohlíkem slupne cobydup, chvíli pobíhá, hraje si s provázky, co jsme jí našli a pak hoplá! Uvelebí se na mé židli a spí a spí. Tohle se stane jejím ranním rituálem. 

Někdy jí taky říkáme Impastatrice (čti impastatriče), což je odvozeno od jemného neustálého pošlapkávání předními packami – jako by hnětla chleba. Koťátka si tak prý označkovávají teritorium, Mišína nejen teritorium, ale i nás a dokonce do toho značkování zapojuje i drápky, což způsobí nejednu patálii. 

Shodneme se na tom, že je to slečna kočka. Je s ní veselo, pořád po něčem chňapá, s něčím si hraje, všude nás následuje a když objeví závěs až na zem, je v sedmém nebi. Tedy až do momentu, kdy vyběhne do mezipatra a spatří palmu – přískokem vpřed přistane přímo v obřím květináči a ve snaze ulovit všechny spodní lístky vesele vyhazuje všechnu zeminu na okolní bílé nablýskané schodiště. Nutno říct, že ke značné nelibosti tchýně. 

Krmíme ji samými vybranými lahůdkami, ale učíme ji být kočkou venkovní, ne domácí. Na srdceryvné manželovo přesvědčování, že jí přece musí být venku zima a že kočky mají své místo u topení a co nám to udělá vzít si ji dovnitř, trpělivě odpovídám, že si musí zvykat už odmala, protože co když tady zrovna nikdo nebude - jak k tomu pak chudák Mišína přijde! Navíc kočky mají proti zimě srst, že. Nicméně jí pořídíme krabici proti větru, do které schováme o další kousek po babičce (tentokráte se jedná o svetr) vylepšený pelíšek a pouštíme ji domů co se dá.

I další dny mě vždycky vítá ranním mňoukáním, posnídá, dopoledne si pohraje a pak se až do oběda stočí do klubíčka na jednu z našich židlí.
Onehdy nás zpozorovala z lavečky a po krátkém natahování se a intenzivním mňoukání se odhodlala skočit ladným obloukem přímo za námi. Bum! Žel si asi nějak nevšimla, že nás od ní oddělovaly zavřené plexisklové dveře. To bylo ňuňání! 
Když počasí dovolí, obědváme venku a pozorujeme ji vyhřívat se na sluníčku, honit se za spadanými listy či pokradmu plánovat útok na slepice, ke kterému se ale nikdy neodváží, snad kvůli jejich velikosti, snad kvůli početní převaze.
Když je venku zima, obědvá s námi doma, vyluxuje svůj plastový talířek a pak mi vyskočí na klín a po několika marných pokusech (mařím je já) vrazit mi čumáček do talíře si skrčí ťapky pod tělíčko a spokojeně přede. V předení na ni nikdo nemá, je nepřeslechnutelná. Pak nám taky ráda okusuje prsty, lokty, šňůrky u mikiny a různé jiné kusy oblečení. Ale nikdy neskousne až do krve, jen trošku..

Po týdnu je dvojnásobná, přičítáme to dobrému jídlu a nadcházející zimě. Kožíšek jí pořádně zhoustnul, béžová spirála na černém podkladu, kterou se honosí na boku, je ještě lépe vidět.   

Po deváté večerní vyráží na pochůzky, loví stíny, skáče po stromech, odbíhá kdovíkam. Trneme jen, aby ji nepřejelo auto, Italové řídí jak blázni a koťátko nemá tu soudnost na silnici nevlézt. Ale vypadá to, že se zdržuje jen kolem domu.
Když odjíždíme my, zastaví se v půli cesty (nepočítaje jedno odpoledne, kdy vlezla do auta a za nic nechtěla ven) a jakmile přijíždíme, vidíme ji přibíhat zpoza rohu jakoby nás vítala. Je to naše sluníčko, říkáme si, že měla štestí, že narazila právě na nás.

Přijede mi kočkomilná návštěva a Mišína je tak mazlena ještě víc než předtím (a evidentně jí to dělá potěšení). Tchýně jí koupí její první paté, něco jako paštika, kterou Mišíně po kouskách servíruji. Tuhle jí do ní přimíchám chleba, jindy rýži od oběda nebo trochu zeleniny. Stejně má nejraději syrové maso. Mám pocit, že za za rybí hlavu, kterou jí naservíruji, by mi nejraději zulíbala nohy, nemít tolik práce s jejím ožužláváním.

Od úterka se někde pořád toulá a ani nemá moc hlad. Večer jí manžel zajede koupit zásoby paštik, nabere jich rovnou šestnáct, ať se má Mišína dobře. Zjišťuji, že Mišína není až zas tak úplně jméno, jako spíš toskánská zdrobnělina italského mici (čti miči), čili označení pro kočku. Napadá mě Micka, ale přesnější by byl asi překlad Číča. Ale pro mne zůstává stejně Mišínou! 

Ve čtvrtek, přesně tři týdny, co je členem naší rodiny, se večer poprvé neukáže k večeři. Mlaskání, číčání ani volání nepomáhá, prostě nepřišla. Já věřím tomu, že zítra ráno ji hlad přivede, moje polovička o jejím znovuzjevení pochybuje. 

Ráno nemůžu dospat a utíkám Mišíně otevřít, ale ta nikde, pelíšek prázdný a studený. Ale co kdyby! Přichystám jí snídani. Když se ani po desáté neukáže, oblékáme se a vydáváme se ji hledat. Jenže hledejte malé kotě na otevřeném prostranství, jehla v kupce sena je oproti tomu brnkačka! Na silnici ani v přilehlých příkopech a v říčce ji nenajdeme a po téměř hodinovém pátrání máme patřičně vykřičené  hlasivky.
Nálada celý den panuje vskutku pohřební, načež vyslechnu několik historek o tom, jak se tu kradou domácí zvířata a jak se zde někteří –dle mého soudu vyšinutí– jedinci vyžívají v přejíždění koček autem, jednoho z našich sousedů prý nevyjímaje. Nálada klesá pod bod mrazu a když se odpoledne vrátíme z posilovny a nikdo nás nepřicupitá přivítat a za dveřmi stojí netknutá studená snídaně, oba dva už nemyslíme na nic jiného než na chudinku Mišínku. K večeři vařím rybu, vzpomínám, jak by si asi číča pochutnala.

 
„Našla se! Je u sousedů! Hned tam jdu!“ Nemůžu uvěřit vlastním uším! Opravdu, není po ní, žije! Jupí! Za chvíli se vrací manžel s kotětem v patách, já jim oběma zatím nachystala večeři a vítám je.
„Ty tulačko, kdes byla?!?“ Mísí se ve mně radost z toho, že ji vidím živou a zdravou, se zvědavostí, kde byla a co tam prováděla. Vezme nás na vědomí, nechá se pohladit, sežvýkne pár paštikových soust a uvelebí se mi na klíně jakoby se nic nedělo. „Nevděčnice, cos tam dělala? Nebylo ti po nás smutno? Nechyběli jsme ti?“ Evidentně nijak zvlášť, prý si hrála s klukem od sousedů a aby ji mohl manžel odnést domů, musel si pro ni vlézt pod gauč, za což byl náležitě podrápán. Když tu novinu oznámil tchýni, momentálně vytížené hlídáním vnoučat, dostalo se mu kategorického „odnes ji tam okamžitě zpět, já o ní nechci ani slyšet!“. Neříká se náhodou, že kočky jsou vázány na dům? Tak jak si mohla, zrádkyně, najít novou rodinu? Nechápeme. Soudím, že kočky to tak asi neberou. Možná mají šestý smysl, který Mišínu navedl, aby si našla někoho, kdo ji bude mazlit a hrát si s ní i v zimě. Těžko se mi to říká, ale musím: „Bude pro ni vážně lepší, když jim ji necháme. Oni ji zahrnou něhou, láskou, pozorností, postarají se o ni, vždycky tam pro ni  budou a nezůstane tam sama, jako tady. Vem to tak, že my za týden odjíždíme a jak k tomu ona přijde?“
Hladím ji u toho ostošest, jen ty slzy kanoucí do mourovatého kožíšku se jí moc nelíbí. Vyberu jí ty nejlepší rybí kousky, poslední večeře jak má být, naskládáme všechny paštiky do krabice a vyrážíme do tmy vstříc jejímu novému bydlení, její nové rodině. Obvykle se nerada nosí, ale šeptám jí do ouška kouzelnou formulku „Mišíno, Mišíno“, ňuňám ji a jako by vytušila, že je to naposledy, poslušně drží. 

Soused je překvapen, mile, musím říct. Jeho devítiletý kluk je štěstím bez sebe, prý doteď kvůli koťátku brečel. „Nu, Mišíno, tak malý tvoreček jsi a kolik lidí se kvůli tobě už naplakalo! Vlastně jakápak Mišíno; máš teď nové jméno, Girella (čti džirel-la). Od toho, že pořád někde pobíháš.“ Má zde vlastní minidomeček, ale nejraději prý spí v koruně olivovníku. Podávám kotě klučinovi, vysmekne se mi a peláší rovnou k nim domů. Ani se neohlédne. Předáváme jídlo, oba rodičové jsou pohnutí, kluk se s ní vesele honí, prostě idylka. Mám radost za ni. Mám radost i za ně. Co na tom, že mě by srdce smutkem puklo, hlavní je, že je šťastná ona. Manžel jí tu zradu nemůže zapomenout, ale chápe a souhlasí. Chvíli se zdržíme, zvou nás kdykoliv se na ni přijít podívat. Děkujeme, ale oběma je nám jasné, že nejspíš nepřijdeme. Už to není naše Mišína Impastatrice, už je to Girella.
Girella, co ji ale vůbec nezajímá, že odcházíme. Ex-Mišína, co jí po nás není smutno a, jak potvrdí nadcházející dny, nezaběhne se k nám ani na nás podívat, přestože to má jen přes jedno pole. Co víc dodat?
Mňau, Mišíno, pořádně jim ty prstíky ožužlej!

Ve čtvrtek tomu bylo tři týdny…
Tři krásné týdny v kočičí společnosti. Ani o den víc.  

 

pondělí 24. října 2011

Mořské vodě zdar

Krásné podzimní pondělí přeju!

I když si tím adjektivem až zas tak jistá nejsem, respektivě mám poslední dobou pocit, že ze světa se pomalu, ale jistě vytrácejí přechodná období (rozuměj jaro a podzim) a zůstávají jen ta stěžejní - léto a zima. A o to jsou přechody z jednoho do druhého drsnější. Ještě před 14 dny jsme takhle odpoledne u moře intenzivně chytali bronz za větrného, leč parného dne a včera odpoledne to venku vonělo zimou, nehledě na podstatný teplotní rozdíl. Podzim jakoby neexistoval.

To moře mi připomnělo, že jsem tam objevila blahodárný efekt mořské vody na lidský organismus. (O kterém jsem samozřejmě nikdy nepochybovala, ale holt když si něco ozkoušíte na vlastní kůži a objevíte si to sami pro sebe, tak si to pak nejenže líp pamatujete, ale máte z toho i lepší, takový vítězný pocit.)
Sice mi bylo už loni doporučeno jet k moři častěji (kvůli jódu, ten prý dělá krčním mandlím výborně!), ale kde na to najít ten čas, že. (Jen tak pro úplnost: ne, u moře nebydlím a ani to k němu nemám co-by-kamenem-dohodil. Ovšem vše je relativní, hlavně ty vzdálenosti, takže našinci se může zdát, že dvě hodinky autem je vyloženě přímořská lokalita.)

No a jak jsme tam tuhle byli s mojí českou návštěvou, tak jsem zrovna měla nějaké zalehlo v uších a zahleněno v hlavě a rýmu na půl nosu.. Což mi ovšem nezabránilo ve vydatném plavčení se. Vlastně až zas tak vydatném ne.
Mírně zvlněné moře způsobilo, že jsem si párkrát lokla nosem (řekla bych šňupla, ale jde to vůbec vodu šňupat?). A ejhle, bylo to slané a proteklo mi to až kolem mandlí - levá se nějak nebránila, zato ta pravá problémová (spojená s ucpaným nosem) se hned začala ošívat a píchat a vůbec na sebe všelijak poutat pozornost. A tak jsem si řekla: "Aha!" A jakmile jsem se dostatečně plavecky vyřádila a dostatečně se naobdivovala všudypřítomných bílo-fialových medúzek, započla jsem se systematickou kúrou - záměrným šňupáním moře a následným mohutným pročišťováním nosu.

Padl na to balíček kapesníků, ale po dlouhé době jsem se mohla krásně nadechnout! Nu a tak mi tu teď v koupelně stojí tři PETky mořské vody a jejich obsah mi právě výrazně pomáhá od zahlenění. Je to zázračný lék, kam se na ni hrabe ta z Lourdes! Doporučuju kloktat, vyplachovat i proplachovat. Nétí taky není k zahození.
Zkrátka vivat mořská voda (ohřátá se lépe snáší) a když není, tak vyrobit, z mořské soli. Ale až zas někdy pojedete k móři, tak nějakou prázdnou PETku nebo demižónek přibalte. :)

sobota 15. října 2011

Přírustek do rodiny

Zatoulalo se k nám kotě.
Tedy přesněji řečeno je někdo vysadil z auta a zanechal vlastnímu osudu.
A ono si vyhlédlo náš dům a nás si vybralo za nové „páníčky“. I když se říká, že kočky žádné páníčky nemají, jelikož jsou to natolik silné osobnosti, že nesnesou, aby je někdo ochočoval.. Ať už je to jak chce, dneska je to třetí den, co tu kolem nás pohopsává a motá se nám pod nohy a mňouká o stošest a oťapkává si teritorium. Mazlík.


Jen na tom pohlaví se nějak nemůžeme shodnout. Já tvrdím, že je to kocourek, ale sousedka trvá na kočce – prý už jich viděla! (A já snad ne? U babičky jsme mívali skoro odchovnou stanici!) Tak jsme to vyřešili fikaně i se jménem: jsme tu tři a každý na něj voláme jinak.
Mišo! (tchýně) – jako na kocoura.
Miši! (já) – oboupohlavně.
Miša! (C.) – jako na kočku.

A já na něj ještě k tomu zcela nevýchovně mluvím česky. Zdá se, že mu to nijak zvlášť nevadí.
A že se na kočky v Itálii nevolá čičičičí, ale mlaská se na ně (asi jako kdybyste napodobovali kapra – takové malé pusinky) jsem se asi už někdy zmínila. Na číčání vážně neslyší!
Tak mňouk, jdu zkontrolovat, co dělá náš přírůstek. :)

středa 12. října 2011

Křišťálová koule vyjevující budoucnost

Sedíme si takhle včera kolem osmé u večeře, když tu náhle C. říká: „Nebude to teď někdy pět let ode dne, co jsme se poprvé potkali?“ A ono vážně, nechali jsme kolem nás zcela nepozorovaně proplout naše pětileté výročí – konkrétně šestého října léta páně 2006. No, jak typické pro nás, tradiční neslaviče (nebo spíš netradiční slaviče?)... Zkrátka slavit něco jen proto, že to tak dělají všichni? A próóóč?
Už to vidím, na mysli mi vyvstal typický obrázek české manželky nepřeslechnutelně otáčející listy kalendáře a význačně se dotazující, zda manžel ví, co je dneska za den. (Manžel samozřejmě neví, což ji urazí a naštve a následuje tichá domácnost či italská hádka, zvolte si, který scénář se vám líbí více. Fantazii se meze nekladou, jak by taková scénka pokračovala nechám zcela otevřené.)

No, tak jsme se na sebe u stolu v Itálii usmáli a naznali, že ten čas neuvěřitelně letí. A zkusili jsme si představit (doporučuju taky vyzkoušet, je to legrace!), co bychom asi byli bývali říkali na to, kdybychom se tenkrát podívali do křišťálové koule a viděli do budoucnosti – nás dva, jak sedíme u večeře v roce 2011. „Jejdanene, to že jsem já? A co to jím?!? A kde to jsme? To je u prarodičů v kuchyni! Ale kde jsou babi s dědou? Co tam dělám? ...“ A spousta dalších otázek. Docela jsme se u toho pobavili. Nevím jak vy, ale u mne se toho za posledních pět let změnila fůra. Skoro bych řekla, že z tehdejší Pavlíny toho zůstalo jen málo, což mi samozřejmě spousta lidí může vyvracet. Ale já to tak vidím. Ta ostýchavá maloměstská holčina je prostě minulostí a jednou za čas je fajn se za ní otočit, ale ne na moc dlouho, poněvadž v životě se má koukat kupředu a ne se ohlížet nazad.


Což mi připomíná, že jsem si loni po vánocích někam napsala popis roku 2011 (jakože jaký byl ještě dřív, než započal, takové malé vizionářské zrekapitulování) a už si samozřejmě nepamatuju, co jsem tam sepsala, takže se těším, až si to zase po vánocích přečtu. Jestlipak jsem se alespoň v něčem trefila? Ano, tuším, že ano. Ale na potvrzení si ještě chvíli počkám.

pátek 7. října 2011

Naivka vaří vinná povidla

Hola hej čtenáři a čtenářky!
Na plotně mi již druhým dnem vesele probublávají povidla (původně jsem zamýšlela marmeládu, ale něco mě osvítilo –asi ta  konzistence– a budou povidla) z Vitis labrusca – speciálního druhu révy, co se v Itálii nazývá l'uva fragola (v doslovném překladu jahodové víno) a v odborné české terminologii se jedná o révu americkou, jak jsem si právě dohledala. Něco málo o révě můžete zvědět na Wikipedii. Z jiného (tentokráte pro změnu italského) zdroje jsem se právě dozvěděla, že by se semínka z vinné révy neměla vyplivovat, ale důkladně žvýkat, protože prý jsou jedním z nejmocnějších bojovníků proti volným radikálům v přírodě. Inu koukám, že z toho dnešního povídání bude úplný osvětový článek! :) To ještě musím popřemýšlet, zda ta povidla přepasíruju, jak jsem původně zamýšlela, či nechám i se semínky, když jsou tak blahodárná. Nerada bych, aby si na nich C. či jiní odvážní degustátoři (beze mne, já mám teď ty cukry už zase do puntíku zatrhnuty) vylomili zub! :) 

Práce nejenže vyžaduje celodenní pozornost, ale včera mě opět doběhli hosté: Takový postarší pár z Izraele, ona takové růžové cukrátko, pán zdrženlivější, je to prý již jeho šestá cesta do Itálie, dokonce jsme jim i přizpůsobili snídani tak, aby mohli být nadmíru spokojeni. Zdrželi se šest dní, načež se poslední den ráno ptají, zda nemáme volno ještě dva další dny, ale to my nemáme, je nám to líto... I zaplatili a odjeli bez pozdravu, což by se zase tak moc nedělo, že.
Ovšem horší bylo, že s sebou sbalili i plné kořenky, co jsou hostům volně k dispozici na kuchyňské lince. Rozmarýn, černý pepř, směs chilli s česnekem na těstoviny a dokonce i maličkou solničku (no jo, byla roztomilá). Tomu teda říkám vrchol drzosti! Celý den jsem doufala, že jsem se třeba spletla a že si je třeba některý ze zbývajících hostů vypůjčil na piknik (jak naivní – pro mne naprosto typické!), leč opak byl pravdou – kořenky se ani následující den neukázaly.
Samozřejmě zrovna na tenhle vykutálený páreček nemáme ani kontakt. Holt využili situace a mě to překvapilo a zůstala jsem z toho paf a tak nějak mimo.
Pavlíno, Pavlíno, kdypak ty se probudíš a přestaneš věřit, že všichni lidé jsou milí, hodní, dobří, taktní, slušní a nesnaží se tě oblafnout na každém kroku?

Nejspíš trpím nevyléčitelnou nemocí – naivní důvěrou v lidi a nejen v ně. Nějak mi to koluje v žilách a ne a ne vyprchat, i když dostává kapky a životní lekce.. 
Každopádně pozítří odjíždí další pár téže národnosti, tak uvidíme, spraví-li jim reputaci. (O čemž –jen tak mezi námi–pochybuju velice, přestože i těmhle jsme těch laskavostí udělali až až. Holt jsme prostě nejlepší a to nás může těšit a tím to končí, hahaha.) 

úterý 27. září 2011

Domácí posilovna

Tak jsem právě dokoukala Trio z Belleville – krásná muzika! Je to super, moct koukat na film aniž by mi vzadu v hlavě blikala červená kontrolka s nápisem DIPLOMKA!!! Zatím si na to zvykám a musím říct, že si to MAXIMÁLNĚ užívám!

Dnes jsem vzala náš byteček do parády–zítra mi přijede návštěva a po té době, co jsem úklid neustále odkládala, to opravdu bylo zapotřebí. Strávila jsem uklízením celé odpoledne a ještě nějaké to dolaďování mě ještě čeká zítra (stále naivně doufajíc, že na mne odněkud šibalsky vykoukne foťák, co spolu s penězi tak záhadně zmizel v pátek 16.9.), ale musím říct, že to tu krásně prokouklo! Taková domácí posilovna–člověk si protáhne celé tělo a ani neví jak. Když už je řeč o té "domácí posilovně", nejnověji tu máme vysoce účinný posilovač nohou. Tedy nedá se říci, že bychom si jej pořídili my, spíš si on našel nás–v době mé nepřítomnosti přestala ze dne na den fungovat lednička a jelikož na ten měsíc nemá cenu kupovat novou (a kam bychom ji dali), tak využíváme tu ze spodního patra. Takže každá blbina dvoje nebo troje schody–člověk si najednou uvědomí, jak je taková SAMOZŘEJMOST jako lednička návykově pohodlná.
Ze začátku jsem reptala, ale má to vlastně i svoje výhody (dle zásady hledat na všem nějaká ta pozitiva)–tak třeba ji nemůžete v noci vybílit. :) Vlastně by tahle kúra mohla být doporučena řadě lidí, co se snaží zhubnout–kdo je líný, ten nejí a kdo chce jíst, ten si dá čtyřikrát dvě patra (dvakrát dolů a dvakrát nahoru) a ejhle, pak že se nehýbe!
No, jenom my dva (tedy hlavně C.) to hubnutí zrovna nějak nepotřebujeme..

By mě zajímalo, zda se dají takové věci jako je otevřený umeocet či sójovka uchovávat mimo ledničku, přestože v ní teď půl roku byly. U misa to zatím funguje, náznaky kažení nepozoruju. Tak kdybyste věděli...

Já vím, chtělo by to tu nějakou fotku, ale když není čím. Fňuk, a to byl dárek.. I co už. I když zrovna (neříká se tomu zákon schválnosti?) je toho kolem tolik krásného k zachycení–například dnes jsem obdivovala přenádherné trojbarevné listy lípě za domem. Tak snad hned tak neopadají.

Dnes je to bez hlavy a paty. :) Hezký týden přeju!

středa 21. září 2011

Postátnicová eufórie

Tak jsem ještěv tom, ještě se usmívám do blba, ještě mi připadá celý svět růžový a skvělý a vůbec....
V pondělí jsem obhájila diplomku a včera, 20.9.2011 jsem složila státnice. Něco, v co jsem skoro ani nedoufala, že nastane. Něco, co jsem tři roky odkládala a stresovala se tím a zkrátka měla nevyřízené účty... Je to za mnou! :)

Osobně se k titulům obecně stavím poněkud skepticky, ono stejně v životě nejde o ně, ale o to, co člověk umí a jak kdysi kdosi řekl: život je stejně o vztazích mezi lidmi. No ale k tomuhle názoru jsem "dospěla" až na univerzitě, takže když už jsem byla tak blizoučko, tak koneckonců proč to vzdát a nenechat si ho dát? No lehké to nebylo, to ne... Ale co v životě je lehké? Je potřeba čelit obtížným a nelehkým věcem, protože bez nich by nemohlo být těch sladkých odměn ve formě pocitu dobře vykonané práce, zadostiučinění, pocitu, že jste vítězem...
Áááách.. 

A nemluvím samozřejmě jen o studiu. Jedna ze spolustudentek, co to měla za sebou dříve než já, se vyjádřila ve smyslu: "No, a co já teď budu dělat? Jsem se pořád učila... to teď budu mít tolik volného času... že bych zase začala něco studovat?" Tak tohle prosím ne, to je degradace na entou! A to já zase vím, co budu dělat... začnu malovat, konečně se zase budu moct věnovat psaní (a to nejen sem, na blog), čtení, žonglování, konečně si došiju kalhoty, co mám v plánu, spravím si tričko, investuju víc času do budování mezilidských vztahů, uklidím doma, vytvořím adresář všech zajímavých záložek, co mám v počítači, něco vynikajícího upeču, snad začnu zase fotit krásy Itálie (jen co se objeví ztracený foťák) a do budoucna už jsem si navrhla pár větších cílů, o nichž je ještě předčasné mluvit...

Všechno popořadě, ale ukončením studia život rozhodně nekončí, ba naopak: ZAČÍNÁ!!! 

čtvrtek 8. září 2011

Odevzdání se osudu a italianizace

Co se má stát, to se stane. Jestli ty zkoušky mám udělat, tak je udělám. Jestli je udělat nemám, tak je neudělám, naučím-li se na ně sebevíc. Pravda, v případě první možnosti to bude poněkud obtížné, nenaučím-li se vůbec, ale tomu se právě snažím předejít. Jen ne a ne najít motivaci a chuť. Mám pocit, že bych nejraději zalezla do postele a spala a spala a ne jen "až do bílého rána", ale prostě pořád. Zatrsakrdonevetrkrucajselement (po Trautenberkovsku) to je mi práce se mnou! :)

Dnes se nebudu nijak rozsáhle rozepisovat (už to, že vůbec píšu je obírání času k učení, ale stejně bych se neučila, tak radši napíšu), jen jsem chtěla říct, že prostě někdy člověk míní... a Vesmír to s ním zase zamýšlí jinak. Kdoví jak. Bezesporu zajímavě, jenže to my stejně nemůžem pochopit.

No tak aspoň se něco děje, že.
Vlastně jeden poznatek: Zitalianizovala jsem se. Jojo, už je to tak. Jsem emotivní až to někdy příjemné není. :))
A ze spaní prý teď mluvím trojjazyčně, hahaha!

sobota 27. srpna 2011

Ještě chvíli Pavlína v Itálii

Tak se pomalu, ale jistě blíží čas, kdy pro Pavlínu skončí italské období.
Pak už nebude Pavlína v Itálii. (Tak maximálně Itálie v Pavlíně, ale to už tak dobře nezní, že.) Přemýšlím, zda přejmenovat blog nebo jej prostě nechat vyplynout doztracena... I když tohle je jen podružná otázka; koneckonců k druhé variantě už nemám daleko, nenapsala jsem sem už hodně dlouho. Jenže věci se mají tak (a možná to znáte z vlastní zkušenosti), že když je něco moc intenzivní, tak pak je zapotřebí pauza – ať už mluvíme o počtu či frekvenci příspěvků, či o čemkoliv jiném. Rovnováha zkrátka musí být udržována a ono není zapotřebí, abyste ji udržovali vy – udrží se sama. Jen vás to možná překvapí, poněvadž to nebudete čekat. :)

Zkrátka a dobře koncem března, když začínala sezóna, se zdálo oněch šest pracovních měsíců před námi nekonečných. Obzvláště po prvním z nich, dubnu, se zdálo, že celý ten náš rodinný podnik ve dvou ani nezvládneme. A ejhle, čas uplynul jako voda a do konce sezóny zbývají dva měsíce. Dva měsíce v Itálii.
Jak jsem se na začátku těšila, tak se mi to teď zdá neskutečné a neuvěřitelné.. Člověk má nejspíš nějakou vrozenou tendenci hledat jistotu a bezpečí a zaběhnutý řád.. Napřed se proti němu bouří a chtěl by cestovat, dělat milion věcí, být na spoustě míst najednou. Ale časem si zvykne a jistým způsobem si tu denní rutinu oblíbí. A když je na konci a je volný – může si dělat, co chce a jít, kam chce – tak najednou neví. Co že jsem to...? Vážně? Opravdu se mi chce opustit „jistoty“ a začít znovu? Kde? Co? Zmatenost. Mám za to, že člověk je převážně tvor pohodlný. a to je zapotřebí překonávat. Neustrnout na limitu, nezačít couvat zpět – jelikož jedině kráčející kupředu se někam dostanou. Kam to bude – kdoví.

Potkali jsme tuhle v naší oblíbené taverně v Chorvatsku jeden moc sympatický postarší pár Američanů a dali jsme se do řeči:
M. to viděla dost podobně – v životě je prý fajn mít jakousi vizi, rámec či představu, kterým směrem jít, ale důležité je nedržet se jí křečovitě zuby nehty. Protože to člověka připraví o spoustu náhod a životních kliček, které ho vlastně ve výsledku obohatí mnohem víc než zaslepené odmítání všech hozených rukavic. Není nic smutnějšího než promarněná šance. A nikde není řečeno, že se ke svému cíli nedostanete i tak... prostě jen jinou cestou. A upřímně řečeno, její životní příběh toho byl vzorovou ukázkou – následovala prvního manžela do Mexika, kde nějaký čas žili, aby se pak zase přemístili jinam a posléze se poznala s naproti sedícím (v pořadí druhým) manželem...
Ten svým nezapomenutelným způsobem gestikulace zase tvrdil, že nejspolehlivěji nás k tomu pravému rozhodnutí vedou tzv. GUT FEELINGS neboli... jak bych to tak přeložila... zkrátka něco jako intuice? Pocit v žaludku? Prostě to cítíte, zda je to správně anebo ne. Což mě utvrdilo v zjištění, že nejspíš neumím svým gutům dostatečně dobře naslouchat.

Ale abych se vrátila k Itálii – před rokem touhle dobou nás tu byl plný dům. Šest trvale zde bydlících lidí. Letos jsme zbyli tři a je tu neuvěřitelně prázdno. Za posledních osm měsíců se odsud na druhý břeh přesunuly tři osoby, z toho poslední – dědeček – na přelomu července a srpna. Měla jsem tu smůlu jej asitak pět hodin po infarktu objevit jako první. Smůlu? Ne, nebudu zabarvovat, jako smůlu to nevnímám, prostě to tak bylo, je to fakt – vlastně to lze brát i jako příležitost k zamyšlení se.  Následovalo několik krušných dní (do podrobností nebudu zabíhat, snad jen malou poznámku – puch rozkládajícího se těla je nezapomenutelný; nechápu ty katolické tradice vystavovat doma tělo v rakvi – vždyť nebožtíkovi na tom, kdo jeho tělesnou schránku přijde navštívit, už nesejde), ve kterých alespoň mně (a nebyla jsem sama) přišlo veškeré pozemské pinožení takové nanic. Ono tváří v tvář smrti je jen málo věcí, na kterých záleží a které jsou opravdu podstatné. Nějaký vysokoškolský titul do nich rozhodně zahrnut není. I což.

Asitak od té doby se mi zdá, že mě tu ten dům vyloženě nechce – přivřený loket do dveří, okenicí po palici, ukopnuté prsty, naražené boky a nesčetně modřin – a to všechno odsud! Vnímám to jako znamení, žel je ale neumím dešifrovat. No uvidíme, jak se věci vyvinou. Ještě dva měsíce.


P.S.: Ale i potěšení mi to tu přináší; tak třeba políčko mi nástrahy do cesty neklade. Sklízím, co jsem zasela – jak vidno na obrázku. Mé vlastní vypěstěné Hokkaidó!


sobota 13. srpna 2011

Je libo štrůdlík?

Na "oslavu" (i když ještě není co slavit, ale je třeba si věci řádně zdůvodnit, není-liž pravda) jsem se zase po dlouhé době jala upéct si něco mňamózního pro naši rodinu (tedy hlavně pro mě, přiznejme si to). Ručně psaný recept na útržku papíru (kdoví, kde jsem ho ulovila.. tedy ten recept, papírové útržky nelovím) na mě vykoukl zpoza krabiček s kořením a bylo ujednáno. Mniaturní forma je můj objev, holt je to hezčí, praktičtější a hlav má to víc patek! ;)

Tažené štrůdlíky

Co na to?
– 0,5 kg mouky (v mém případě 200g celozrnné kamutové a zbytek hladké bílé; oboje bio)
– sklenka vlažné vody
– 4 PL kukuřičného oleje
– 1 PL umeocta
– kukuřičná strouhanka
– náplň (1 nakyslé jablko a 1,5 zralé sladké žluté hrušky)
– mořská sůl

Jak na to?
Mouku, vodu, olej a umeocet spojíme v hladké těsto, nic se nelekáme, že ze začátku se mu nechce - „hňácejte“! :)

Necháme v ledničce půl hodiny odležet – toliko říká recept; mě čekala práce, takže si poleželo i hodinky dvě. Nedoporučuju, poněvadž se na něm vytvořila taková tvrdší krusta, kterou pak už nešlo zapracovat a výsledný estetický dojem tím trochu utrpěl.

V oné půlhodince si můžete nachystat náplň - nakrájejte jablko i hrušku (obojí včetně slupky, má vitamíny a vlákninu!) na malé kousíčky, maličko posolte (zvýrazníte tak přirozenou sladkost ovoce), promíchejte a nechte chvilku odležet.

Roztáhneme (pro vlastníky válečků bych doporučila rozválet; já jsem tak trošku improvizovala) na malé tenké pláty.

Půlku plochy jednotlivých těstových plátů posypeme kukuřičnou strouhankou (nasaje vlhkost z ovoce a zmenší tak riziko, že vám sladká šťáva vyteče v průběhu pečení na plech) a poklademe ovocnou směsí. Zarulujeme, umáčkneme konce a naskládáme štrůdlíky na plech (pečící papír pod ně!). Pečeme na 160°C 20 minut – toliko dí recept; mým nohavičkám trvalo na stupni 3 dobrých 50 minut než zrůžověly! Ale zrůžověly a jen se po nich zaprášilo. Tady jsou:


Dobré chutnání vám přeju!

pondělí 8. srpna 2011

Navnazeni na nadchazejici news!

Drazi mili,
Stale jeste jsem v Italii, i kdyz to tak podle poslednich zaznamu na blogu (tech, co tam nejsou) nemusi uplne vypadat.. Nebojte se nic, uz ted mam v hlave spoustu napadu o cem vam napsat! Jako malou ochutnavku (a taky pro pripomenuti jistym hlavam deravym, co casto zapominaji;)) muzu uvest treba:
Vynikajici a temer bezpracnou "talirovou metodu" pripravy ryb, fotky ze stredovekeho festivalu poulicniho umeni, vzrusujici story aneb jak jsme byly malem okradeny, teorii "Kdyz se chce, vsechno jde" i s praktickym prikladem, vypraveni o jedne zivot-menici noci aneb jak si uvedomit, co je na svete opravdu dulezite, novinky z pole a zahrady cili sklizime, co jsme zaseli a spooooustu dalsiho.

Jen si budete muset jeste chvili pockat, ale co - vsak to znate, ne? Kdo si pocka, ten se docka. :)

Italove se vsichni presunuli k mooori, mesta zeji prazdnotou -a je to parada! Zadne fronty pri nakupech, zadne strkanice u vlaku.. Ma to i stinne stranky, treba skoro porad zavrenou posilovnu a radu dalsich mist, no ale tak co, clovek nemuze mit vse, ze. Misto posilovny jsme zavedli PVB - pravidlo vecerniho behu - nekdy tedy zustane jen u PVP (prochazky), ale oboji je moc mile. Obzvlaste proto, ze aspon pokoukam trochu do prirody namisto do pocitace. Nekdy mam totiz takovy pocit, ze mi zacinaji obdelnikovet zornicky!:))

Krasny srpen, prazdniny, dovolenou... Nebo cokoliv, ceho si chcete uzit.

pondělí 4. července 2011

Jak jsme byli na festivalu


Kolikrát v životě se vám stane, že vaši dobří přátelé pořádají festival (o kterém z novin či z internetu ví celý okres)
  • s vám blízkou problematikou (využití energie z obnovitelných zdrojů, ekologie, recyklace, šetření životního prostředí atd.),
  • se spoustou žonglérských a artistických vystoupení, pohodovou živou hudbou, výstavou obrazů a teplým jídlem v bio kvalitě (kuskus, těstoviny, rizoto... prostě to, co byste mohli i vy)
  • v dostupné vzdálenosti (40 minut autem),
  •  v zeleném prostředí zahrad, kam nedoléhá hluk velkoměsta,
  • v den, kdy zrovna jako zázrakem není vaše přítomnost v práci nutná (prostě nepracujete)
  • v rozumný čas (kolem sedmé hodiny - o tom, jak a hlavně KDY si Italové představují večerní program jsem psala zde)
  • a vy jste pozvaní,
  • máte všechno zadara
  • těšíte se na něj už dva týdny dopředu
  • a vůbec atmosféra je moc příjemná,
  • před vámi krásný večer plný setkání se zajímavými lidmi (a že jich tam bylo!)...

Tak, kolikrát?          Jednou za život?         Nejspíš...      Pokud vůbec.

A přesně v ten den, v ten večer... zrovna, když je u konce odborná velmi zajímavá debata, sešeří se a program má už už začít a vy se chystáte na to skvěle vonící jídlo ještě před blížícím se vystoupením vyhlášeného uměleckého dua... přesně v ten moment se vaše tchýně rozhodne jít s motykou na ovocný strom, pod nímž sídlí vosy

Dál si to asi dokážete představit:
Podzemní vosu (la vespa terriccia - speciální druh), co jí kopla do hnízda, to neuvěřitelně namíchne, vyletí a tchýni rovnou pod tričko, kde jí uštědří ale pořádný žihanec. Sice ji vzápětí čeká potupná smrt rozmáčknutím, ale to už jí může být jedno - dílo je dokonáno, jed je vstříknut, vosí domov ubráněn.

Tchýně se do čtvrt hodiny osype, opuchne, začně ji všechno svědět, motá se jí hlava a naštěstí má ještě tolik rozumu, aby zavolala 118.
No a pak následuje tóčo: ambulance, doktoři, injekce, kapačky... a sousedka nám telefonuje a my balíme saky paky a addieu večeře, addieu festiválek, addieu kamarádi, addieu všechno.

No není tohle (Márfyho) zákon schválnosti?!?

Nevím, jestli to mrzí víc nás či naše přátele, každopádně opět to potvrzuje mou teorii, že člověk míní a ??? (nepojmenovaná vyšší entita) mění, z čehož vyplývá jednoduché pravidlo:

Nic si neplánuj.
A když už, tak se na své plány 100% nespoléhej.
Přestože kombinace okolností je ideální a všechno se zdá být dokonalé... jeden nikdy neví.

Epilog:
Domů jsme dorazili když už bylo po všem - tchýně ještě decentně opuchlá, ale pod vliven kortizonu a různých dalších preparátů relativně v pořádku.
Bývala-li by prý počkala s tím telefonátem záchrance dalších pět až deset minut, už by tu taky nemusela mezi námi být. 

Hříčkou je, že se to stalo 2.7… Tchán umřel 7.12. a babička 7.2. No, numerologii moc nerozumím, ale něco na těch dvojkách a sedmičkách tady asi bude...

Chvíli po nás přijela i švagrová se švagrem a oběma malými - v tu dobu již spícími- caparty. Zůstali tu přes noc, aby tchýni ohlídali, kdyby náhodou dostala opětovnou reakci. Svorně jsme jí všichni zakázali hrát si na sadaře-zemědělce, když tomu rozumí asi jako koza zelí.
A pak jsem nám z nostalgie (a hladu) uvařila něco-jako-kuskus-i-když-se-to-tomu-festivalovému-nepodobalo-ani-zdaleka a šlo se spát.

Zkrátka taková normální sobota. :)

sobota 25. června 2011

Važme (si) času!

Léto je tu!
A tak šupajděte od svých kompjůtrů do přírody, do měst, do lesů, k vodě a prostě kamkoliv! Nezavírejte se doma, nechte na sebe blahodárně působit slunce, vítr, čerstvý vzduch a i déšť, sprchne-li... Vždyť život je tak krátký!
Tak proč ho zabíjet doma, zalezlí ve svých skrýších koukajíce na obdélníkovou blikající obrazovku?!? 

Včera jsem dostala užitečnou životní lekci - nebylo to nic ohromného ani nijak zvlášť signifikantního, ale tak nějak mě to zasáhlo...
Slíbila jsem pár lidem recept na pravou italskou cibulovou polévku plus nějaká doporučení, co se mé domoviny týče (byli to cizinci, co si plánují výlet k nám), a tak jsem se do toho pustila. Ale ono nic není hned a všechno nějaký čas zabere. C. si jenom ťukal na čelo a rozhodl se mi (znovu, pokolikáté už?) objasnit, že mám věci dělat především sama pro sebe. Protože až ostatní budou mít něco udělat pro mne, tak to bych se načekala (jak se už tolikrát stalo, že). A když už to chci udělat (pro svůj dobrý pocit a škrtnutí z listu závazků), tak ať to zjednoduším (například obšlehnutím a upravením receptu z internetu, nemusím tak hledat slovíčka jako "tyčový mixér" atp.) a netrávím nad tím půl hodiny!

Asi jsem naivní citlivá altruistka (i když pokrok oproti minulým létům je zřetelně vidět). Zkrátka si všechno maluju moc narůžovo a svět vidím jako krásné místo, kde si všichni vyhovují a pomáhají a mají se rádi... Hahaha.
Pokud to máte taky tak, tak vás můžu srdečně pozvat do Itálie, zkuste si tu chvíli žít a změníte názor!
Tady to funguje následovně:  

Jako Ital(ka) vím, že se mě všichni snaží podvést, natáhnout a využít mě, a proto musím předvídat jejich kroky a zároveň být mazanější než oni a úplně nejlíp bude, když se mi podaří převézt je.  
(Tutti fanno furbi per cui devo essere più furbo di loro.)

Ale abych neodbíhala, jak konkrétně jsem se ze včerejška poučila?

Než začnu cokoliv dělat, zeptám se sama sebe, jestli to má pro můj život (jelikož je poměrně krátký a každá sekunda je neopakovatelná a plýtvat časem je neomluvitelné) skutečný význam a jaký.
Co tím získám, proč to dělám a jestli to není jen zabití času, případně oddálení nějaké jiné činnosti, do které se mi podvědomě nechce.
Pokud se mi výsledek zdá jako ospravedlnitelný - do toho!
Pokud ne (tzn. není to nezbytné, lze se obejít bez toho či nemá to kýženou hodnotu - chápejte: nevyplatí se to, a to nemluvím jen o materiální stránce) - nedělat to a pustit se do něčeho jiného.
Samozřejmě existují výjimky jako je práce či vaření oběda... Ale i ty se dají zdůvodnit (výdělek, spokojenost a zdraví).
Například hraní hry Šmoulové na iPadu je naprosto nezdůvodnitelné, a proto ji od nynějška budu NAPROSTO ignorovat. Aspoň si potrénuju silnou vůli. :)
Taktéž vlastně dopadl i Facebook. A blog je zatím ve fázi zvažování. Asi i proto ty odmlky. Snažím se teď žít víc reálný než "virtuální" život - protože jeden den prožitý naplno v reálu vydá za deset virtuálních. Škoda jen, že té osobní interakce tu mám tak pomálu, i co už, všechno se mění a nic není navždycky. :)

Tak uvidíme, jak se mi tuhle nově osvojenou techniku bude dařit aplikovat a jaké výsledky to přinese. Vidím to pozitivně! 

Létu zdar!

čtvrtek 16. června 2011

Moře, cukr, wrestling a fotky!

Včera jsme byli poprvé u moře. Tedy letos poprvé, samozřejmě.
Foukal vítr a slunce - i přes pokročilou hodinu odpolední (17:00) - pořádně připalovalo. Vlny se vzdouvaly a voda byla studená a slaná - ááách!
Sice jsem se smočila jen jednou, ale ten pocit - já prostě moře miluju! Moje vlasy moře taky milují, krásně se mi po slanovodní kůře vždycky zvlní, ba skoro by se dalo říct zkudrnatí.. Vypadám teď jako Medúza, takový vzhled à la "kroutící se hádci na hlavě". :)

Vitamín D jsem úspěšně načerpala a hodlám v tom pokračovat.
Jinak musím říct, že se mi - naštěstí- nepotvrzuje moje domněnka, že jsem hypoglykemik. Vypadá to tak, že mi jenom chybí nějaké ty cukry, hehe.
Hladinu cukru v krvi mám kolem 82 mg/dl (měřeno tři dny po sobě nalačno, výsledek 82-92-82), ale pro jistotu mě ještě v dohledné době čekají krevní testy (včetně prozkoumání takových hodnot jako je vitamín B12 [to byste nevěřili, jak je jenom tahle malá "sranda" drahá!], vápník atd. atd. :)

Tak se teď snažím pravidelněji jíst a sem tam nějaký ten cukr (třeba ovoce) do jídelníčku zařadit abych se vyhnula výkyvům náladu, třesu rukou a točení hlavy a podobným, život znepříjemňujícím, i když nijak jej neohrožujícím, příznakům.

Chtěla jsem vám dát hádat jednu věcičku, ale vyzvonila jsem vám celou nápovědu - tak se alespoň můžete podívat, jak vypadá takový proužek na měření hladiny cukru v krvi
S tím se asi normálně nesetkáte. Já když to viděla, tak mi to připomnělo čip - takový ten, co ho v budoucnu budou mít všichni implantovaný pod kůži (blééé, sci-fi!)


Tou pravou částí se to zasune do glukometru, vy se píchnete vlastní jehlou (samozřejmě ne z jehelníčku, ale speciální medicínskou v takovém "tužkovém udělátku" skrytou) do prstu (co musí být suchý, jinak se neudělá pěkná krůpějka krve - ozkoušeno) a tu kapičku pak přiložíte doleva na senzorky... raz dva tři a glukometr zahlásí hodnotu. Podle naší doktorky by se měla pohybovat mezi 50-100 mg/dl (více a převod na mmol/l), takže 82 je ok. Jen když jsem jí řekla o stylu stravování, tak na mě koukala... no, přinejmenším divně.
Ale konec o medicíně; počkám na ty výsledky testů.

Minulý týden jsem úplně poprvé shlédla WRESTLING, a to rovnou naživo!
Není to úplně můj šálek kávy, přiznám se, ale na druhou stranu celkem chápu, co na tom fandové vidí. Není to jen bezduché "mlácení se", jak se na první pohled může zdát, ale přesně naplánované, nastudované a promyšlené zápasy s dějovou linií (proč se utká ten a ten s tím a s tím) a s pevně daným výsledkem - vše z dílny WWE (World Wrestling Entertainment).

Randy Orton a jeho finální vítězné gesto
 Například Sin Cara (jeden z osobností, jehož charakteristikou snad může být -z mého laického pohledu- maska na hlavě) v ringu předváděl vyloženě akrobatické kousky; jiní zase byli celkem vtipní... no ale většina zkrátka drsňáci. A drsňačky - souboj dvou žen nebyl o nic jemnější, jen tam bylo mnohem víc tahání za vlasy - uf, kam se jen poděla decentní ženská energie... 
Ale kulturnímu zážitku palec nahoru. :)
V Čechách, myslím, tohle sportovní (nebo spíš zábavněprůmyslové?) odvětví moc známé není... Jediný, kdo se mi u nás známý vybavuje, je snad Hulk Hogan.

A to nádherné zatmění Měsíce jste včera viděli? My si takhle jedeme kolem jedenácté noční autem a já koukám a ona je Luna nějaká způlky červeno-tmavá... tak jsem se to pokusila vyfotit, ale nevyšlo to.  
Poučka č. 1: Nejkrásnější věci na světě se stejně objektivem zachytit nedají, ty se musí vidět a prožít!
Když jsme dorazili domů kolem jedné, tak po stínu už nebylo ani památky, Měsíc zase zářil ostošest. Poučka č. 2: Krásné a dechberoucí okamžiky jsou pomíjivé, a tudíž je potřeba si jich užít dokud trvají. Žádné "až..." na ně nefunguje.

A jelikož mi dnes jedna blízká osoba odstátnicovala a brzy oficiálně obdrží titul, tak bych jí tu chtěla (mimo gratulací, že to má už za sebou a tak) věnovat jednu fotku - kaktus právě dnes opět rozkvetl (že by jen a jen pro ni? :))

Desetiletý kvetoucí pichláč

čtvrtek 9. června 2011

Vybavujeme kuchyňku

Kéž by tak bylo možné uchovat vůni jako se uchovává chuť!
No jen si to představte, namísto zralých třešní si "zavaříte" trochu vůně z rozkvetlé lípy či jiného oblíbeného stromu a takhle v zimě za chladných večerů (kdy za oknem chumelí a vy jste rádi, že jste doma v teple) si otevřete sklenici s červnovou vůní... A pěkně zhůluboka se nadechnete.. Zní to skoro jako pohádka O dvanácti měsíčcích, že? :) Nebo jako kniha - příběh v ní vás taky zavede úplně jinam než tady a teď..

No, to mě jen tak teď napadlo - máme za domem dva mohutné lipové stromy a v těchto dnech se z nich nejenže line omamná vůně na kilometr daleko, ale bzundí to v nich jako v úle - včely mají napilno. Vlastně to jsou takové sezónní pracovnice, asi jako lidé.. s tím rozdílem, že "lidská" sezóna trvá šest měsíců a ta včelí pár dní... Ono to tak bude korespondovat s délkou života.

Ale dost o včelách.
Přijeli za námi přátelé z Rakouska a dostali jsme od nich... domácí pekárnu!


Takže konec kupování chleba.. nevýhodou je snad, že já bych se pečenému (a všem jiným) chlebu měla vyhýbat obloukem, ale takový celozrnný, slunečnicový, čerstvě upečený, na stole nachystaný je prostě neodolatelný!


To bude zkouška vůle - výsledek prvního dne: zatím podléhám. 

No a chcete vědět, co dalšího nám do domácnosti přibylo?
Sada dvanácti hrnců (včetně vychytaných pokliček s teploměrem!) od jedné švýcarské firmy a sada sedmi nožů stejné značky - to bude povařeníčko a pokrájeníčko! ;) (Br, zdrobněliny!)



A to by bylo, co se materiální stránky týče, snad všechno. Ústřední otázkou je teď: KAM S TÍM VŠÍM?!? V naší minikuchyňce (tři krát tři kroky), co slouží i jako jídelní kout (to se tam pak nedá ani hnout) máme holt trošku těsno. Ale já, kutil, na něco přijdu! :)

No a pak je tu ta nemateriální stránka (třeba ta, že se to kolem mne jenom rojí a hemží znameními, co si neumím vyložit a vrtají mi hlavou), ale o té třeba zase příště, dnes můj čas na bloggování vypršel, povinnosti volají.

Tak krásné a produktivní červnové dny přeju a loučím se s poslední fotkou - kvetoucím kaktusem, co jsem měla tu čest vidět v celé jeho nádheře.


A to prosím kvete jen jednou za rok na jeden den!