Čtvrtek (13.1.2011)
Ha, a pak že třináctka nenosí smůlu.. i když nevím, jestli ne jen v kombinaci s pátkem... Ale ať nepředbíhám, všechno pěkně popořadě. Koukám, že mé vyprávění dosáhlo neudržitelné epické šíře (rozuměj: "zabíhám moc do podrobností"), takže se dnes pokusím být stručnější. Snad se zadaří! :)
Dnešní epizoda má název Le pasticche per il raffreddore aneb "Pilulky na nachlazení".. zápletka (jak si asi dokážete představit) tkví v tom, že ne všechny pastilky jsou z lékárny a některé z nich mají zcela jiné účinky než potlačení rýmy. Hvězdné osazení Niki v roli diskrétního zámožného objednavatele drog, Giacomo v roli poslíčka z lékárny a třetí klíčovou osobou je Smilzo - překupník drog. A právě do role dealera jsme byli tak trošku nuceni dosadit jednoho M. známého, jelikož majitel objektu s ním má nějaký službičkový dloužek, jak by se to tak kulatně, i když naprosto zdrobněle, řeklo. Zkrátka a dobře, tohodle týpka nikdy nikdo neviděl, jen jsme byli ujištěni, že se na tu roli hodí.
Hned ze začátku to začalo špatně, poněvadž vlastník řekl Smilzovi špatný den natáčení (sobota) a my jsme to přehodit nemohli. No a vzhledem k tomu, že nebydlí za rohem, ale až v jiné, jižnější provincii (Grosseto, skoro 2 hod. autem), bylo ujednáno, že ať přijede kdykoliv, uděláme co pro to, aby byl co nejdřív volný.
Žel k příjezdu si vybral ten nejnevhodnější moment, a to těsně před obědovou pauzou. Navíc ještě s hláškou: "Za dvě hodiny musím odjíždět, protože večer mám televizní natáčení."
-
Jídelní vložka
Oběd byl ujednán dvoufázově, vzhledem k neefektivitě (ony dlouhé prodlevy) jsme se dohodli na tom, že všichni aktivní na place budou obědvat v půl druhé, zatímco ti ostatní (kostumérky, nehrající herci, vizážistky, ...) ve čtvrt na jednu. Byly tradiční spaghetti aglio olio peperoncino (česnek, oliv. olej a sušené pálivé papričky) s tím, že tradici mi narušila absence papriček. No, tak byly prostě špagety s česnekovým olejem. :)
-
Hlavní kostumérka odjela ještě před obědem zajistit policejní uniformy na jednu z následujících epizod. V momentu, kdy přijel zmiňovaný Smilzo (nablýskaným Porschem, oháhlý značkově za minimálně tisíc euro, sluneční brýle D&G na očích, kolem pětačtyřicítky...), byla na place jen asistentka kostumérky, jistá Lucia. A vzhledem k tomu, že musela zastávat i roli vizážistky (též odpoledne chybějící), byla pěkně vystresovaná. Naneštěstí se jí Smilzo dostal do rány a rozhovor probíhal asi následovně:
L.: "Hej, ty tam, ty jsi Smilzo? Pojď dolů!
(Byl na schodech. Zatímco schází i s partnerkou, L. komentuje situaci "Tihle herci, si přijedou a myslí si, že nejsou kdovíco.")
L.: "Ne, tohle oblečení nemůžeš mít, něco černého nemáš?"
S.: "No já myslel, že takhle by to k roli sedělo.."
L.: "Tys nečetl e-mail? (protočení panenek... Ano, je to ona, co je protáčela i na tu snídani, pamatujete?:)
"Hm... a co kdybyste si prohodili oblečení (ukazujíc na vedlestojícího vlastníka objektu -jeho známého- oděného v černém) - ty si vezmeš jeho a bude."
Následuje hrobové ticho (radím: nesahejte Italům na oblečení a už vůbec jim nenavrhujte si je s někým vyměňovat!), načež se vlastník sebere a jde hledat někoho zodpovědného (C.), zatímco L. pokračuje v "hovoru spatra" se Smilzem.
Všichni zodpovědní jsou v ten moment plně zaměstnáni jídlem a slibují natočit Smilzovu scénu co nejdřív. O inkriminovaném rozhovoru nikdo nic neví.
Jenže Smilzo toho má právě tak dost, "myje si ruce" a "zvedá kotvy" - se slovy "Tohle já nemám zapotřebí!" naskočí do Porsche a aniž by počkal na vlastníka nebo se pokusil cokoliv vyjasnit, zmizí jako pára nad hrncem. Načež vlastník hned za ním, ovšem nedohoní ho.
I vytočí se nepřístojně a když je po druhé hodině odpolední sháňka po Smilzovi a voláme mu, nejenže nám řekne, že Smilzo není a nebude, ale rovnou nás pošle do háje zeleného i s celým sitcomem. A prý to není jen kvůli té "huse kostumérce", co neví, jak se má chovat a hluboce jeho známého urazila. ...
No a věci pak naberou rázný spád, hádce po telefonu následuje vyložení situace celému přítomnému štábu včetně herců - vypadá to jako "one man show" představení, jen se nikdo nesměje.
Kostumérka se snaží vše vysvětlit, ospravedlnit, omluvit, načež se rozbrečí a až do večera nepřestane. Všem je jasné, že jsme prostě kápli na nevhodnou osobu (dealer), ale s tím už nic neuděláme. Navíc vzhledem k tomu, že majitel objektu je C. kamarád a tak trochu se znají, je jasné, že vyhazov není jen kvůli slovnímu poškorpení - to byla jen poslední kapka do již tak plného poháru. A ten přetekl.
Většina tomu nechce věřit, že by jako měl být konec, že to balíme, že se jede domů...
Někteří se snaží vymyslet, jak to napravit - volají hlavní kostumérce (té hezké, milé a koneckonců i profesionálně se chovající), aby přijela vysvětlit a vyžehlit situaci...
Prodebatíme dobré dvě hodiny, situaci zpřevracíme ze všech stran, C. východisko nevidí (taky proto, že na to kouká i očima toho, kdo bezplatně poskytne celou vilu a kdykoliv přijede na návštěvu vidí, jak mu ji lidi systematicky -přestože neúmyslně- ničí, koneckonců loni jsme měli štáb u nás a vím, o čem je řeč).
Ostatní -bláhově- doufají, že jde ještě něco změnit. Chtějí vlastníka zkusit konfrontovat se všemi členy štábu, tak bude v nevýhodě a třeba ještě couvne.
Inu nakonec se rozhodne dotočit předposlední scénu ještě za světla a vyčkat večerního příjezdu majitele...
Nálada je na bodu mrazu, nikomu se do ničeho nechce. Copak to jde, natáčet situační komedii s pohřební náladou?
Po šesté zakvílí brzdy a vystoupí majitel, řádně v ráži, se svou asistentkou.
I započne diskuze - napřed venku, posléze se přesuneme do obýváku spojeného s mým královstvím - kuchyní. Přítomni jsou jen klíčoví aktéři - tři hlavní představitelé (manželka chybí), režisér, scénografka, já a majitel s asistentkou. Po pár hodinách nenápadně vklouzne Samanta a dělá jakože nic (taktika "já tu vůbec nejsem, ale vyslechnu vše"), načež se mě zeptá:
"A večeře dneska nebude?"
I vysvětlím jí, že teď opravdu vařit nemůžu a rychle ji odlifruji (= pošlu pryč, skoro vystrkám ze dveří) s kyblíkem Nutelly a balíkem krekrů v obavě, že bude chtít pronést jeden ze svých dlouhých a nicneříkajících proslovů (zcela mimo mísu, poněvadž nemá tucha o čem šla řeč).
Ať to nenatahuju, vyříkáme si vše. Teda spíš vyříká se vše, já zasahuju minimálně. Každopádně klíčová je ona praktická stránka a hlavně všestranné nedorozumění.
Majitel původně chápal, že:
- nám stačí bohatě jeden, max. 2 apartmány (a my plně obsadili tři).
- přijede 8-10 lidí (první večer se nás sešlo na 25)
- budeme natáčet 10 dní (plánován skoro měsíc)
- dát nám vilu k dispozici je maličkost (a místo toho našel lidi nerespektující ani základní pravidla jako
- Když lezu na koženou pohovku, sundám si boty.
- Když topím na plné pecky, neotevírám ani okno ani dveře.
- Když je místo i jinde, nenechám spát jednu osobu v jednom apartmánu.
- Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo.
- Když si třicetiletá herečka přijede v doprovodu matky den předem, není samozřejmé, že tu budou obě přespávat (a to si ještě stěžovaly, že to povlečení je nějaké malé!)
- atd. atd. )
- budeme natáčet v jedné místnosti (a místo toho to byla samá externí scéna nebo lidé lozící po stolech ve čtyřmetrové výšce od země tak, aby drželi zvenčí lampu a tím vytvořili efekt denního světla)
- se začne natáčet v neděli (namísto až v pondělí, kdy mj. on sám přijel s dvouhodinovým zpožděním)
Plus když viděl, kolik jsme toho stačili rozbít za čtyři dny a spočítal si, že až my odjedem, krom elektřiny a plynu bude muset zaplatit i vymalování celého objektu, řekl:
"Prrrrrr... a tak to teda neee!"
Navíc mu jeho kamarád Smilzo řekl, že
videokamera, kterou natáčíme není ta nejlepší, on takové prý vlastní čtyři. Navíc před ním udělal
kolosální faux-pas a ztratil tvář (i díky oné scéně s kostumérkou).
A možná ještě něco víc, už se nepamatuju.
Režiséra nařkl z
neprofesionality, C. ze zavírání očí nad vším tím výše vyjmenovaným...
Z pohledu našeho jsme, pravda, nedotáhli
organizační složku (my dva počítali s max. 20 lidmi a jídlo ani zdaleka nestačilo... celková investice by se vyšplhala na 1500 €, což teda není málo) - režisér nabral všechny, co mu řekli, že přijedou zadara (proto těch 25!!), a koneckonců štáb byl složen z děcek, co na to studují, ale na setu (na place) vlastně nikdy nestáli a nepracovali.
Připočítáme-li k tomu, že většina z nich žije doma u rodičů, kde neplatí ani korunu, maminka jim chystá dvakrát denně teplé jídlo o dvou až třech chodech, spí na pohodlné matraci a kromě studia se ještě nikdy nepředřeli, tak chtít po nich "opravdovou práci" (ehm, nemluvíme o horničině, že) po celý den, dát jim jíst jen základně (přestože je to zasytí - otázka potřeby / chuti) a navíc spát na gauči - no kdo to kdy viděl?!? ("ironie")
Jsou to rozmazlení maminčini miláčci, co nezažili, co to je mít hlad nebo dělat něco s plným nasazením jen proto, že to dělají rádi. Svět filmu a televize je pro většinu z nich světem lehce vydělaných peněz, jakási meta, kde se nemusí nic dělat a jednoho krásného dne jim celá sláva i s penězi spadne do klína... Ale realita je jinde.
Podtrženo, sečteno - nedá se nic dělat, do zítřka vyklidíme vilu a dopoledne předáme klíče.
Poslední večeře byla vydatná, výživná a ke spokojenosti všech masitá - těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem, vepřové plátky (
arrista) naprudko opečené na litinové pánci s olejem, šalvějí a rozmarýnem a jako příloha zelené hrášky (
piselli) na cibulce.
Pátek (14.1.2011)
Ranní shon, vyložení, jak se věci mají těm, kteří zde včera nebyli. Všeobecné rozladění, naštvání.. manželka kvůli sitcomu nechala práci (kterou tím pádem ztratila), takže rozhořčení z její strany bylo i pochopitelné.
Snídaně v podobě croissantů, koblih a jiných dobrot, co přivezla kostumérka, je průchozí - kdo projde, ten si vezme.
A pak jen
úklid,
úklid,
úklid. A
balení. Žel uklízel jen někdo. Nakonec to dopadlo tak, že já, Susanne a zahradník jsme kmitali a ostatní si dávali cigárko před vilou a debatili. Pokud jsem je vyloženě nezaúkolovala já (nebo někdo jiný), nehnuli ani prstem.
Grrrrr!
Najdeme hliněnou kačenu s uraženou hlavou, k čemuž se nikdo nechce přiznat a L. (opět) prohlásí, že
"stejně ten krk už měla naprasklej", což vytočí C. a vyloží jim, že za to všechno, co tu zničili, bude muset někdo zaplatit... Prostě mu ta jejich
lehkovážnost leze krkem. A komu by nelezla, že.
Sháněla jsem se po své oblíbené
černé mikině s kapucí, co jsem včera zapůjčila jako objekt na scénu a ejhle, osvětlovačka si ji zabalila s sebou (
"Já myslela, že je Leonarda, mýho kluka..." ). Nemám slov, ovšem poděkuju (taky mi o ní říct vůbec nemusela, že).
Rozloučení se od nich nedočkám, jako od většiny. Kdoví proč. Někteří mě mile překvapí, například
zvukař, který mi složí kompliment za jídlo -
"Měl jsem se tady díky tobě vážně dobře." a hladí si přitom břicho :)) Prominu mu i to, že po sobě neuklidil obytný prostor a společnými silami to se scénografkou napravíme.
Kolem poledne přijíždí majitel s manželkou, provádí
inspekci, hlásím ony rozbité hrnky.
Finišujeme s úklidem. Detaily zaberou nejvíc času. Nakonec odjede i
režisér aniž by se rozloučil se mnou nebo se Susanne, což je tedy skandální.
Koneckonců i on je jedno takové přerostlé rozmazlené dítě, co mu chybí dobré vychování... jen místo maminky mu doma vaří a uklízí manželka. Eh.