Kampa' to bude?

neděle 31. října 2010

Podzimní talíře

A koho nebaví jídlo, ten ať se dál ani nedívá a nezdržuje se čtením... I když o čtení to dnes moc nebude, spíš o pokoukání.
Miniporce jako z restaurace. Název? Co třeba "Podzimní hnízdo"? :)
Mám zálibu (nebo úchylku?:)) a tou je focení (si) jídla. Nejlépe, když je to nějaký pěkně naaranžovaný talíř, ale někdy se holt nezadaří (když je hlad, tak se nedá nic dělat) a je to "jen" jídlo.

Seitanovo-Hokkaidová variace s basmati rýží
I když se snažím, aby to nikdy nebyla jen hora karbohydrátů a dalších složek v nevzhledném kydanci na talíři. Zkrátka UHO ("univerzální hnědou omáčku") si ještě ze školních jídelen živě pamatuji a takhle teda moje výtvory nesmí nikdá vypadat!

Spousta vycházejících sluncí.. použijte fantazii! :)
I kdyby je měla zdobit jen jediná barevná zeleninka, jediný kreativní nápad! 

Dýňovo (à la kyselo). Juchů, budu snězen!
No a jelikož je podzim, tak kuchyni (až po mně) panuje dýně.  
Dýně na sto a jeden způsobů, a tak se nedivte, že ji uvidíte na fotkách víc než je zdrávo. (I když dýně není nikdy dost!!! :))

Je libo trojúhelníček z dýňového dortu? ;)
Povětšinou koukáte na naše makrobiotické obědy / večeře / předkrmy.. mám ráda barvy (je to vidět?:)) a navíc razím heslo "Zeleninu do každého chodu!" (i když ke snídani to jde ztěžka, ale začínám si zvykat. Taková mrkev, kukuřice nebo Hokkaidó poránu, to je vám sladké nastartování!)

"Radioaktivní talíř"! Pozor, kontaminace biozeleninou! ;)




Dietní -dámská- verze: polenta v Hokkaidó
Nicméně zpět k dýni - o tu tu není nouze, vyrostlo jich nám fůra, že to nestíháme jíst. Máme tu následující druhy:
  •  Špagetová (nevýrazná chuť, zatím jsem neobjevila ten dokonalý recept na její přípravu)
Úsměv rovnou z kastrůlku! (Špagetka na špaldě)
  • Hokkaidó oranžová (těch žel až zas tak moc nebylo, krém z nich bych mohla od rána do večera klidně každý den!)
  • A ta třetí bude asi Butternut, muškátová (?)... Má takovou zelenou slupku (nejedlou) a po uvaření je svěží, skoro jako ovoce spíš než zelenina. Asi by byla dobrá i na naložení jako kompot.
A závěrečná foto je jako jediná bez oranžové zeleniny (a nemám na mysli mrkev!:)) - to ještě když plodily cukety (včera jsme usbírli poslední dva minikousky).
Vymyslela jsem úžasný způsob, jak oddělit první chod od druhého v rámci jednoho talíře (nebo spojit předkrm a první chod - jak je libo). Je k tomu potřeba jen pár párátek a voilà!

Jednohubkovo (olivové tofu+mrkev) těstovinový talíř 2v1

Tak potěšení z jídla zdar, dobrou chuť a dobrou noc!

čtvrtek 28. října 2010

Turista v Itálii

Tak jsem tu, po delší pauze pokračuji s pravidelnými příspěvky... Nebo se o tu pravidelnost mohu alespoň pokusit, že.
Ne, nikde jsem nebyla.. teda respektive byla jsem na spoustě míst, ale ve skutečnosti jsem z Toskánska paty nevytáhla. :)
Ono se dá být turistou i v místě svého bydliště. Obzvláště, když vám přijede návštěva. Nebo rovnou dvě, jak se přihodilo právě mě. No, přihodilo - ono to vlastně bylo domluvené, ale ne úplně záměrně. Ehm, stane se.

Přiznám se, že ze začátku jsem z toho měla trošku obavu - dvě úplně oddělené části mého "předchozího" života se setkají na místě, které je mým nynějším životem. Taková konfrontace na několika frontách: nejen ony (části) se mnou, ale i ony s prostředím, já s nimi, ony (oni) s námi a ony mezi sebou... uf!
Ale zakázala jsem si zbytečné přemýšlení předem a strachování se, však to nějak dopadne a proč to řešit, když situace ještě nenastala, že. "Don't destroy your NOW by worrying about TOMORROW.", jak by řekla Janis Joplin.

A dopadlo to. Něco podle očekávání, něco překvapivě; něco příjemně, něco naopak; každopádně poslední návštěva dnes ráno opustila Itálii a já tak trošku rekapituluju.

Dělat takového turistického průvodce není jen tak! Navíc, když k tomu musíte zvládat i roli překladatele a často i vysvětlovatele (to je ten, co se pokouší přiblížit významy, gesta a souvislosti, které z pouhého překladu nemohou být pochopeny), hostitele, kuchaře, organizátora, ...
Holt jsem všestranná osobnost! ;o) Jestli jsem se osvědčila nechám na posouzení těm, co to soudit mohou, já jsem ze sebe dala maximum.

A teď už pár fotek ze "znovuobjevování Toskánska". :)


Někde jsem byla poněkolikáté; na některá místa jsem zavítala prvně; dokonce jsem se (naprosto proti pravidlům) namanula i ke hře zvané geocaching; objevila, ve kterém italském zmrzlinářství mají rýžovou zmrzlinu bez cukru (Festival del Gelato) a chlazené sladké mandlové mléko ze Sicílie (čokoládovna Vestri); zjistila, že v Národní knihovně ve Florencii mají velmi neochotné a arogantní zaměstnance; poznala, že Pisa je alternativnější než jsem čekala; tamtéž na ulici Lungarno Antonio Pacinotti jsem prolezla pěkný obchod s kdovíproč zlevněnými knihami..
A další objevy?
Že v aulách na univerzitě přednášející mluví do mikrofonu.
Že vintage oblečení není většinou můj šálek kávy.
Že Italům se dá vytknout mnoho věcí, ale ne umění žít a užívat si života.
Že v Sieně na Piazzetta Giustizia je úžasná "retro" čajovna s originálním názvem Tea Room a spoustou domácích dortíků.
Že mraky nad Itálií jsou úplně jiné než mraky v Čechách a na Moravě.

A mnoho a mnoho dalšího.
Třeba taky, že už se cítím (a nejspíš i chovám) víc italsky než česky. Heh, to je třeba podrobit zkoušce, jestli to na rodné hroudě nevyprchá. Však ono se uvidí.

čtvrtek 21. října 2010

Podzimní sytá dýňová polévka

Na dlouhé chladné podzimní večery jako dělaná, plná samých výživných a dobrých věcí, prostě jedna radost. A navíc jednoduchá na přípravu. Použijete jen tři hrnce! ;)

Ingredience: 
kus dýně Hokkaidó
kus špagetové dýně
malý bulvový celer
dvě malé bílé cibule
mořská řasa Wakame
zeleninový vývar (lze i jen voda)
rýže pololoupaná nejlépe kulatozrnná
červená čočka
pár kousků bobkového listu
vrchovatá lžíce strouhaného kokosu
sůl
petrželková nať
přidala bych i zázvorovou šťávu, ale nedaří se mi sehnat čerstvý zázvor, tak příště.

Postup:
Dostatečně velký hrnec (tak, aby se nám do něj vlezla všechna polévka) naplníme asitak do třetiny vodou, přidáme Wakame a pod pokličkou vaříme.
Ve vedlejší nádobě si uvaříme pololoupanou kulatozrnnou rýži (20 min). Pokud máme, tak lze použít i zbylá rýže z nějakého předešlého chodu... není nad efektivní recyklaci v kuchyni! :)
V další nádobě uvaříme červenou čočku (propláchnout a do studené vody s bobkovým listem, přivést k varu a vařit 15 minut, závěrem lehoučce osolit).

Dýně nakrájíme na nepravidelné kousky (nebo pravidelné, jakou máte prostě zrovna náladu), celer na tenké plátky, cibuli na kostičky.. prostě fantazii se meze nekladou.
Do Wakame vývaru přilijeme zeleninový vývar (ať žije recyklace!) - pokud nemáte, prostě zaplňte ze začátku hrnec víc než jen z třetiny a následně osolte -  a jakmile veškerá tekutina začne vřít, šup se zeleninou do ní!
A vaříme 15-20 minut. Zkrátka dokud Hokkaidó krásně nezměkne i se slupkou.

Přidáme vrchovatou lžíci nastrouhaného kokosu a povaříme dalších 5 minut.
A pak už jen hotovou čočku i s vodou a rýži (já uvařila čerstvou, ale byla-li by studená, dala bych ji prohřát do čočky) a všechno zaráz vyklopíme do dýňovky. Přivedeme k varu a ňam ňam, můžeme servírovat.

Pro zahřívací efekt na závěr přikapneme trošku čerstvé zázvorové šťávy - hned jak ji seženu, tak nám tuhle véču dělám znovu, už se těším! Ozdobit zelenou petrželkou a tradááá!

Podzimní sytá & hustá dýňová polévka
Dobrou chuť!

PS:
Fotografie moc umělecká není, já vím, ale pro ilustraci snad stačí...
Už jsem se nemohla déle zdržovat, polévka na mě vyloženě křičela: "Sněž mě!!!"
No a mě nezbylo než jí vyhovět, ááách! :)

úterý 19. října 2010

Chléb náš vezdejší.

Pššššt, pokouším se o kvásek, ale nechci to vyslovovat moc nahlas, abych to nezakřikla. Takže nikdo jakože nic neví a když se povede, tak pak oznámím. :)

No a vedla mě k tomu nejen kulinářská výzva (kvásek je zatím má nedosažená meta), ale i vzdálenost obchodů se zdravou výživou, kde ho mají, a navíc ne vždy je takový, jaký  bych si přála. A řekněme, že třeba i cena - za kilo kváskového chleba zaplatíte kolem 6 €... víte, kolik chlebů bych za to napekla? :) A mohli bychom je jíst i teplé...

Prozatím jsme u kupovaného, takže malá bilance: ozkoušeli jsme celkem čtyři  typy, dva a dva z dvou bio-obchůdků, kde je pečou / dováží. Plus jeden "běžný kváskový chléb.

Když to vezmu na stupnici oblíbenosti odspodu, tak poslední místo drží bílý chléb pekárny Burresi ("pane lievitazione naturale"), v ranních hodinách dostupný v supermarketech COOP. Velmi křupavá kůrka, vevnitř sněhově bílý, mouka nebio 00... viz článek Toskánský chléb. Druhý den večer je poněkud gumový, třetí den už tvrdý.

Čtvrtý v pořadí je bílý chléb ze zdravé výživy, kváskový a z bio mouky, prodávaný jako nakrájená veliká krychle. Ale jelikož je bílý (i když ne tak sněhově jako předchozí), tak nic pro mě a konzumovala ho moje polovička, které náramně chutnal.

Holt chutě máme každý úplně jinde a někdy jsou ty "preferenční střety krušné.

O stupínek výš u mě stojí kamutový chléb (viz foto).
Kamutový kváskový bio chléb
A v těsném závěsu nad ním špaldový, oba dva kváskové z jedné pekárny, velmi hutné a husté, lehce nakyslé, ten špaldový má výraznější chuť.  Jsou takové dost kompaktní s hutnou kůrkou, ale vydrží měkké i tři dny.

A na pomyslné špičce se zatím drží (a pochybuju, že ho odtam kdo kdy sundá) kváskový chléb z ovesné mouky a z mouky z lněných semínek.
První místo - ovesný chléb s moukou z lněných semínek
Kvásek je kamutový, pamatuju-li si to dobře a uvnitř jsou přimíchána semínka - len, slunečnice. Chleba jak má být, vydržel by i déle než 4 dny, ale jen se po něm zaprášilo. Po pořádném rozžvýkání sladká chuť.. hmmmm! Škoda, že ho dělají jen v sobotu a že to máme tak daleko.

Nezapomínejme, že chleba nemá v italském stolování takovou pozici jako v tom českém. Jedí ho prakticky ke všemu: k těstovinám, k masu, jako předkrm (pokapat olivovým olejem), jako scarpetta [:skarpetta:] = "botička" - kousek chleba, kterým se po skončení jídla vytře talíř tak, aby na něm nezbyla ani kapička salsy (omáčky). Chléb tady platí jako takové "docpávadlo", a proto nesmí mít chuť - má jen doprovázet chuť jídla a nerušit ji. 
Ovšem nikdy ho nejí samotný nebo jen třeba s máslem nebo pomazánkou (o paštice ani nemluvě:)). Tak maximálně přichází v úvahu Nutella. (I když i tu mají raději na palačinkách. :))

Óóó, co bych dala za kmínový chléb! Nebo Moskvu! Tu bych taky chtěla upéct.. ale jak na to? ...
Jdu hledat nějaký recept! ;)

sobota 16. října 2010

Uzavřít Akropoli? No jste normální?

Tak druhý post-cestovatelský řecký pozdrav. Ano, ano (jak jste asi rozpoznali z diakritiky), už je to tak - jsme zpět doma. Ale všechny zážitky jsou ještě živé a čerstvé, včera ve vlaku z Říma jsem si dokonce říkala: "Nezdálo se mi to jenom?" Ale nezdálo. Mám důkazy! ;)

Abych navázala tam, kde jsem skončila - v Messolongi.
Dodatečně jsem zjistila, že má kolem 17.000 obyvatel - takové malé provinční městečko. A taky že jo, celé centrum jsme prošli za deset minut. Ovšem tolik barů a klubů jako tam se jen tak nevidí. Koukli jsme se i do přístavu - žel už se smrákalo (omluvte kvalitu fotky), ale aspoň jeden dům na vodě jsme viděli (normálně v něm žijí rybáři! :)).


Řekové si postavili dlouhatanánskou silnici uprostřed vodní hladiny, co nikam nevede - respektive vede, na pláž. Tam se otočíte (autem) a jedete zase zpět.
Nedává to moc smysl? No, to v Řecku víc věcí.

Třeba, že místní univerzita má dáno, kolik studentů může každý semestr pustit do dalšího ročníku, protože studenti sem "přinášejí peníze" a udržují tak ekonomiku - takže buď jste mezi 30 nejlepšími, nebo si studia pěkně prodloužíte (jako většina). No, a kdo to finančně neutáhne, ten odchází (což se prý taky stává vcelku často, ono je to náročné, obzvlášť když pijí jako Dánové... vlastně spíš bych poopravila rčení: "pít jako Řek" :))


Nebo třeba, že když jsme se ve čtvrtek ráno dokodrcali autobusem do Atén a celí natěšení vyrazili na Akropoli, tak nám bylo řečeno, že je zavřená.  

COŽE?!?

Jakoby jim patřila nebo co..

Zkrátka ti, co tam pracují na archeologických vykopávkách se zrovna v den, kdy my jsme chtěli vidět Parthenon rozhodli stávkovat proti propouštění a za zvýšení platů a obsadili Akropoli. Ráno tam na ně prý nalítla policie (to my byli ještě na cestě), ale i tak celý kopec uzavřeli. Hlavněže si turisté mohli koupit lístek za 12 €, ale nahoru je prostě nepustili, jak absurdní.

Tak jsme alespoň omrkli, co se dalo...

Divadlo Dionýsia Eleuthera
A vyrazili jsme na antickou Agoru, kde měli decentní problém s tím, že jsem neměla botky.
U vchodu: "Ale ke vstupu si musíte obout boty."
"Proč?"
"Prostě musíte."
"Ehm, ale já žádné nemám (nevzala jsem si ani rezervní žabky, kdo by čekal, že nebudu moct na venkovní prostranství!!)
"Hm.. okéj, (lístek už byl zaplacen), tak dobře, ale do muzea nemůžete." (Přinejhorším jsem je už jednou viděla.) 
"Oukej."

V atriu muzea mě odchytila hlídačka s tím, že "Madam, tady bosa nesmíte!"
Hm, tak jsem jí vysvětlila, že se mi rozbily boty a že žádné nemám (výmluva pochopitelnější než vysvětlovat, že je nenosím) a ona teda svolila (uf, že to byla fuška!), že v atriu zůstat můžu, ale dovnitř nesmím, že v tomhle případě pro mně nemůže nic udělat. (No já nechápu tu logiku, jakoby to těm keramickejm amforám vevnitř nebylo šumák.)

Hrnky a mísy ze 400 l př.n.l
Ale jelikož to byl už druhý ústupek, do třetice všeho dobrého jsem to prubla a zvolili jsme vchod do muzea na opačném konci. Byla tam taková mladá holčina se dvěma dalšíma Řekyněma, kolem třicítky. Že prý kontrola lístku a pak mě uviděla neobutou (škoda, že neumím řecky, zajímalo by mě, co si říkaly), tak stejná pohádka a po úvodním šoku se všechny tři pobaveně smály a ta mladá řekla s typickou řeckou kadencí "okéj" a pustila mě dovnitř aniž by mi zkontrolovala lístek.

Jó, pravidla jsou od toho, aby se porušovaly. To platí dvojnásob na jihu Evropy.
(Ta předchozí hlídačka na ně samozřejmě hned vlítla, jaktože mě pustili... hehe, ale to už nebyl můj problém, já byla vevnitř.:))   

Kdepak cement, takhle vydrží i zemětřesení
Viděli jsme chrám Héfaista, posilovnu (ehm, něco na ten způsob, prostě Gymnasion), Hadriánův oblouk i knihovnu, Diův chrám, olympijský stadion celý z mramoru (letos je to 2500 let od známého dvaačtyřicetikilometrového běhu jednoho řeckého vojáka z Marathonu do Athén se zprávou o vyhrané bitvě)..

Olympijské kruhy nad stadiónem
No zkrátka v Aténách je pořád co vidět a co dělat. 
Ve čtvrti Psiri a Keramikos je prý nespočetně kavárniček a barů a noční život tu tepe den za dnem...
Monastiraki je zase kulturním centrem a jsou zde maličké obchůdky se vším možným, třeba takové "Kristusky" nebo "gladiátorky" alias kožené sandálky tu prodávají na každém rohu.

Je libo sandálky jako Řek?
No a večer jsme důkladně prolezli nové, nedávno otevřené muzeum u Akropole, kde je spousta originálů (a ty, co tam nejsou, mají v Londýně v britském národním muzeu) a povídání a taky promítali, jak vypadal Parthenon původně (víte, že byl barevný? A jakože dost, modro-červeno-bílo a tak dál...) a jak to s ním v průběhu let dopadlo aj. aj.

Nové Acropolis Museum
A protože večer pršelo a bouřilo jak z konve, tak jsme vzdali myšlenku jít objevovat nightlife (spát můžeme doma, že) a akorát jsme se mrkli do baru poblíž hostelu.
A co jsem viděla, to mi vzalo dech:

Nápojový lístek v centru Atén
Ne, nejsou to Češi, jen byli jednou v Praze a hrozně jim chutnalo české pivo, tak si otevřeli v Aténách bar.. Pobavilo mě to, o to víc, že Řekové točené pivo nemají, akorát lahvové (Fix a Mythos). A měli docela i plno. :)

Ráno jsme si přivstali doufaje, že se stávkaři umoudří a Akropoli otevřou...
A přestože to první půl hodiny nevypadalo (podupávání před branou a jejich neustálé [:ví dont nou jet:]), kolem deváté řekli, že jo a vše grátis a my vystartovali na kopec (jelikož jsme byli v časovém presu kvůli letu zpět). A byla to náááááádhera!

Parthenon
Erechtheion (ten s dámama místo sloupů)
Chrám Athény Niké (po rekonstrukci)
Tak KALISPERA aneb pěkný dobrý večer přeju!

středa 13. října 2010

Jasu! Ela! Tady "Ελλάδα"

Tak zdravim vsechny sve ctivce a priznivce z Recka, konkretne z jihozapadniho pobrezi a z historickeho mesta Messolongi. Je tu velmi vlhko, ale teplo - pro Reky pry ne, ti nosi podzimni kabatky (nekteri), ale pro ceskou holcinu (i italskeho klucinu) je to dost teple pocasi. Studenti tohle mesto prezdivaji MessoLondon, to kvuli tomu desti, pry tu prsi neustale, takze to neni nic neobvykleho. Deset minut husty dest, prestavka a znova... a tak porad dokola.

Rectina je krasny jazyk, takovy zvuckny, stoupavy a klesajici, ... maji vyrazne slabiky -SU- ..
No nebudu to moc natahovat, jsme v internetove kavarne, a tak jen maly vycet uzitecnych reckych slov, v latince:
EUCHARISTOO (dve O znaci prizvuk a carku, co nevim, kde se na klavesnici najde) = dekuji
EU-CHA-RISTO = vtipny, srandovni, vesely

Po vysvetleni, jak funguji prizvuky a ze na tom zalezi vyznam slov mam takovy pocit, ze upustim od predsevzeti naucit se recky. :)  Ale nebylo by spatny byt polyglot, docela by se mi to libilo. No uvidime. Zatim je po statnicich v planu nemcina.

Dalsi slovicka:
MALAKA (nadavka a nejcasteji pouzivane slovo, pripojuji to na kazdy zacatek vety a pak tim i vety prokladaji)
PARAKALO =prosim
ENA = jeden (koupila jsem si v pekarstvi takovou tmavou jakoby chlebovou ale krupavou tycinku obalenou ve slunecnici, sezamu, lnenem seminku... byla moc vyborna, ale pani recka prodavacka nechtela uverit, ze chci jen jednu na ochutnani, cpala mi jich furu... Tak jsem se pro par dalsich jeste vratila na ceste zpet z autobusoveho nadrazi)

KALIMERA = dobre rano
KALINACHTOO = dobrou noc
ELA, JASU = ahoj, pozdrav. ten druhy i pri prichodu, i pri odchodu
NEE = ano (no aby se mi to nepletlo, ze:))
OCHII = ne

A vic si ted nevzpominam, treba se jeste neco priucim po ceste.

Kazdopadne Messolongi je "studentska vesnice", jak ji definovala nase kamaradka, taky studentka, u ktere bydlime.
Vcera ze nam ukaze NIGHTLIFE cili nocni zivot, a tak jsme v jedenact vyrazili.
O pulnoci jsem prekonala prvni krizi, ale zjisteni, ze kolem jedne, pul druhe to vsechno teprve zacina, me dorazilo. Kdyz jsme kolem druhe odchazeli (vylozene kvuli mne, pac jsem mela zarudle oci diky pokrocile nocni hodine -nejsem zvykla- a navic po ranni walking tour po Atenach, po efektu antibiotik, absenci poradne vecere... ), tak to pry bylo mimoradne brzy. A to jsme jen "nastartovali" vecer v necem jako venkovni hospode, odkud byl planovany presun do klubu, baru a tanceni a piti az do brzkych rannich hodin...
No ja snad starnu. Nebo mam proste jine priority.. no uvidime dnes vecer, prijede par dalsich lidi a je planovana delsi akce (!!!)... No tak snad jednou me to nezabije. ;-) Si rikam.. vypiju svuj obvykly litr vody  a bude.  :D
Ve ctvrtek rano odjizdime zpet do Aten, autobus jede v 6:30, tak kdovi, pujdeme-li vubec spat..

Pred tremi mesici pry doopravili Parthenon (zniceny vybuchem munice behem ataku Benatcanu na Otomany, co tehda Ateny okupovali) a znovu postavilli chram Nike na Akropoli, takze to bude castecne nove i pro mne, kteraz jsem se po Akropoli uz jednou prosla.. takove tri roky nazpet. Ale to byl srpen, horko, ja mela uplne jinou spolecnost a taky asi o patnact kilo vic.. Hehe, to jsou mi vzpominky!

Tak Καλή σας μέρα! cili  Hezky den!
(To neni z me hlavy, precist to jejich pismo, to je vam ale orisek! Ani znalost azbuky moc nepomaha.. Tudiz... vivat online prekladacum! ;))

sobota 9. října 2010

Zeleninová směska na zimu

V rámci uzdravování se jsem se rozhodla omezit čas strávený na počítači. Takže úderem 18., maximálně 19. hodiny laptop zavírám a víc se mu nevěnuji.
Pěkné předsevzetí, že? Doufejme, že nám vydrží! :)

V rámci dohánění restů před odjezdem mi ve frontě na publikování čeká jeden velmi povedený recept z minulého týdne. Včetně fotky, to už jsme tu dlouho neměli, viďte? :)


Zeleninová směska na zimu 

V chladných zimních měsících z ní bude polívčička eňo ňuňo, už jsem to zkoušela, stačí přidat jen malou lžičku a rozvine se krásně chuť i vůně všech přísad. Vynikající dochucovaldo!
Inspirací mi byl makrobiotický recept na domácí vegetu (který jsem si upravila k obrazu svému, hlavně poměry, páč mrkve jsem neměla celé kilo a jiná se dokoupit v neděli nedala), ale hlavně - nevěděla jsem, co se všemi těmi pastiňáky dělat! :) A to mi ještě mi zbyly!
Tak pozóór, začínáme, v závorce je původní množství.

Co na to?
  • mrkev 700 g (1kg)
  • pastiňák 700 g (1kg) - abychom byli 1:1 k mrkvi
  • celer bulvový 500g (400g) - kolik bylo, tolik bylo
  • cibule 500g (700g) - moc ji nemusím, dala jsem červenou
  • česnek 25g (50g) - ať to není jen česnečka
  • celerová nať 150 g - trochu z bulvového, trochu řapíkového
  • petrželová nať 100g (150g)
  • mořská sůl jemná 400-450g (700g)
Celková váha zeleniny vyšla něco přes 2,5 kg.

Jak na to? 

Všechnu zeleninu pěkně oloupat, pokrájet na menší kousky (tvrdé prostředky z pastiňáku odstranit), důkladně omýt a nechat okapat.
Jelikož jsem nesehnala masový mlýnek, oprášily jsme s babičkou elektrické krouhadlo-strouhadlo a zeleninu jsem v něm nahrubo nastrouhala. Jediný zádrhel způsobovaly celerové natě - ty je potřeba dávkovat po troškách a hojně prokládat kořenovou zeleninou. Jinak z toho byly dvě velké mísy zeleninové směsi a až jsem se bála, jak mezi ně spravedlivě rozdělit sůl..


Naštěstí se zelenina pod vlivem soli smrskla a pustila vodu, takže v konečném výsledku se všechno parádně vlezlo do jednoho většího hrnce.
Prohňácala jsem to veledůkladně rukou a pak už plnila do předem umytých a usušených zavařovacích skleniček (recyklace, jak je vidno) se šroubovacím víčkem.

Domácí zeleninová vegetka na zimu
Vodu neslívat, nechat, ale pamatovat na to, že je třeba směs skleniček pořádně napěchovat.
Byly z toho čtyři 400g kusy, a čtyři 150g kusy plus ochutnávka. Ta už je pryč! :)

No, a když bylo hotovo, tak šup s tím na balkón, do tmy (krabice) a chladna (doufaje, že se už neoteplí). Sklep v Itálii totiž nevedou.

A na zimu máme vystaráno! :D

pátek 8. října 2010

Poprvé u praktického lékaře...

I postoupila jsem o krůček dál v poznávání každodenního života v Itálii - po zubaři, naturopatovi a gynekologovi (dávno, dávno již tomu, když ještě tenhle blog neexistoval, to byli i jiní doktoři, ale to byla i jiná Pavlína a jiné problémy, takže je nebudu vzpomínat) jsem zavítala i do ordinace praktického lékaře.

No nebylo to úplně nadšeně-dobrovolné, ale moc možností na výběr jsem neměla. Nad příčinami mého "náhlého" onemocnění jsem se naspekulovala ažaž, ale shrňme to asi následovně:

"Kdo dlouhodobě zdravě jí (pravidelně, nepřejídá se a nepřehání to s ořechy, tahini, ovocem, olivovým olejem a dalšími lehce okrajově-makrobiotickými surovinami), nestresuje se, chodí spát dřív než po půlnoci, nesedí skoro celý den před počítačem, pravidelně se prochází venku (nejlépe ve dvou;)), zhluboka dýchá, nepodchlazuje si bosá chodidla na studených dlaždicích, neexperimentuje s půsty, jak ho napadne, v posilovně se sprchuje jakmile se zpotí a nečeká, až na něj otevřou okno, aby ho ofouklo, nenechá se mentálně ničím rozhodit a udržuje se aktivní ve všech směrech, ten neonemocní."

Možná, že je mi v tom výčtu nějaká přísada chybí... třeba je to fakt tím, že je virus ve vzduchu? :)

Každopádně ve čtvrtek se mírná bolest krku z předchozího dne rozvinula v bolest na mandlích, chraplavý hlas, teplotu... A bylo čím dál tím hůř.
Zavolala jsem zubaři a odřekla plánované odstranění plomb. Ovšem pondělní odlet do Atén se zrušit nedal.
I proto jsem se za horečky 38,2 (při zajímavých meditačních stavech, kdy tělo běží v úsporném režimu bez jedného pohybu, jen mysl vše pozoruje a užívá si ten pocit přítomnosti, poněvadž v tu chvíli nic jiného než TA CHVÍLE neexistuje) nechala naložit do auta a odvézt k doktorce, doufajíc, že se vyhnu antibiotikům.

Čtvrteční ordinační hodiny: 17:00 - 19:00.
V 16:50 čekárna plná pacientů, postáváme venku, není si kam sednout.  Fouká vítr.
V 17:15 se dozvídáme, že doktorka ještě nedorazila. Přítel jede pro babičku, co za mě vyčeká frontu.
V 17:35 přichází doktorka. Usazujeme babičku s instrukcemi, jak z mého telefonu zavolat přítelovi.
Odpočívám doma.
V 18:45 zvoní pevná linka, jsme na řadě. Babičce se nepodařilo zavolat z mého mobilu. A že je v menu češtině, nepomohli ani technicky zdatnější spolučekatelé. Ještěže si pamatuje číslo domů.
V 18:55 vstupujeme do ordinace.

Doktorka je příjemná.
Oficiálně nepracujíc ani nestudujíc (a jsouc ze státu EU) nemám sice zákonný nárok na zdravotní péči (kdybych byla mimo EU, stačilo by zaplatit roční poplatek a nárok bych měla, jak paradoxní!), ale prohlédne mě důkladně (juk na mandle, poslechne mě na hrudi, do uší se mi podívá takovým udělátkem) a napíše mi antibiotika. Bez nich to prý nepůjde. Ojoj. Aspoň jsou prý nejšetrnější a jen na šest dní. Tak dobrá.
Za deset minut jsme venku, večer před jídlem první patáček, v noci propotím durch již druhé pyžamo.

Dnes se cítím líp. Bolest na mandlích pomalu ustupuje, pomáhám tomu pitím čaje kukicha s čerstvou (bio) zázvorovou šťávou, slanými obklady na krk (kdybyste viděli, co vše se po nich uvolňuje, ůůů!), vyváženou stravou a pocením. Beru laktobacily (Bifiselle).
Uvařím si znovu lotosový čaj, kuzu, dám si umebošku... Prostě té západní medicíně přírodně (makrobioticky) pomůžu, jak to jen půjde.

Ale jsem vděčná, rozhodla jsem se nic si nevyčítat, však časem vyeliminuji i tu lékovou chemii. Beru to jako příležitost zamyslet se, takový mezník.. Asi bylo na čase... když to nejde po dobrém, je třeba zvolit těžší kalibr. :)
Lidské tělo je přece jenom ten nejdokonalejší instrument, co znám.

Tak šupšup z postele, za chvíli je doba tabletky, tak ať si něco uvařím.
Přeju vám všem co nejpevnější zdraví!

středa 6. října 2010

O vilných italských starcích aneb...

...aneb proč bez doprovodu ani ránu.

Tuhle jsem nazvala přítele paraniodním, když mě onehdy nechtěl pustit pěšky do centra (máme to asitak půlhodinku po klidné asfaltce) - prý cizinka, mladá a sama, to nebude dělat dobrotu. Nakonec jsme se usnesli na kompromisu - jela jsem na kole.

Naštěstí byla tahle diskuse úspěšně zapomenuta a já se dnes, jako ostatně každou středu, vydala na trhy. Bylo po jedenácté, pofukoval lehký větřík a já to vzala pěšky (bez bot) výjimečně kratší cestou.
Tak si takhle jdu, přemýšlejíc o několika věcech naráz a užívajíc si posledních slunečních paprsků, a v tom vidím v dálce pod ořešákem hned vedle asfaltky dědulu sbírat ořechy. Jak jsem se přiblížila, hned toho nechal, i pozdravila jsem ho obligátním "buongiorno" a pokračovala procházkovým tempem.

Nicméně k mému překvapení zpod ořešáku velmi čile přikřepčil až ke mně a vybafl na mě: "Vieni con me!" (Pojď se mnou!)..
Otázala jsem se, co že to říkal. Tedy ne, že bych mu nerozuměla, ale nepochopila jsem, co tím jako myslel. Následoval rozhovor (přeloženo):

On:  
Pojď se mnou! 
Já:  
A kam? 
Támhle (ukazuje ke vzdálenému neobydlenému konci ulice, kde se ční pouze pár průmyslových budov), pojď. 
A proč?
No né, jenom na pět minut, pokecáme... Pojď se mnou.  

Ne, nejdu.
Pojď, jenom na pět minut, hodíme řeč..  

Nikam nejdu.
Pojď... však i ty víš, co je to ráj..
(a vilný pohled... ajaj, konečně se mi docvaklo, co že to vlastně chce)
Ne, já s tebou nikam nejdu, jdu na trhy, nemám zájem ani čas.
Jenom pět minut, pojď.

CO SI TO VŮBEC DOVOLUJETE? Nikam nejdu.
Pojď, pobavíš se, jenom pět minut..
(a těsně nad zadkem mi přistála jeho ruka)
NEŠAHEJ NA MĚ!! (Zvýšený hlas a ruka byla hned pryč.)  

Šel mi po boku v nepříjemné blízkosti, a to i přesto, že jsem výrazně přidala do kroku.
Věkem odhaduju na něco mezi 75 a 90 lety, žlutá (pravděpodobně nikdy nečištěná) protéza, bílé vlasy, skřehotavý hlas.. No jak ze špatného filmu.

Pojď se mnou, pojď!
Gestikuloval opravdu výmluvně, oběma rukama se mi snažil naznačit že mám jít támhle s ním ...

I použila jsem i já výmluvné italské gestikulace (těžko popsat, gesto vyjadřující asi něco jako "Jak si to jako představujete? Nepřipadá v úvahu, jste se zbláznil, ne?") - nezabralo.

Naštěstí jsme dorazili na křižovatku s hlavní silnicí a já pokračovala doprava, zatímco on to stále ještě nevzdal a chtěl mě lákat rovně, do oněch odlehlých míst. Auta neauta vlezl na cestu, zastavil se v prostředku a mával, řvouce: Pojď! Pět minut! Slečno!

Tak jsem ho poslala někam (konkrétně do p.....) s tím, že nejsem žádná k.... (s prominutím). V Itálii si vůbec servítky neberou a pokud vy jo (jakože já jo), tak to daleko nedojdete. Holt na hrubý pytel...

Přešla jsem silnici a vydala se vpravo, aniž bych mu věnovala byť jen jediný další pohled.
Kolem nikde nikdo, jen pár projíždějících aut..

Ještě hodnou chvíli jsem slyšela jeho zoufalé pokusy mě přilákat zpět (volání, mlaskání, tleskání, povykování...), ale naštěstí se za mnou nerozběhl, asi to vyhodnotil jako prohrané.

Každopádně poučení z toho plynoucí:
  • Ano, Italové myslí jen na to jedno a bez ohledu na to, kolik jim je let. (A erekce jim prý nedělá potíže i ve velmi pokročilém věku. Osmdesát? No problem!)
  • Samotná holka (žena, na věku nezáleží), co nevypadá jako Italka (stačí světle hnědé vlasy či outfit ne podle poslední módy) a bez doprovodu je vždycky cíl. Oběť. Potencionální šance. Můj příběh je ještě nic, spíš úsměvný než děsivý, ale o kolika znásilněních, únosech a dalších šílenostech se tu denně píše v novinách, vám ani nebudu vyprávět.
  • Člověk se musí mít na pozoru vždy a všude. Oči otevřené a hlavně si nic nenamlouvat.
    • To, že nevěříte, že by vám sedmdesátník mohl dělat platné nemravné návrhy, nic nemění na tom, že to tak být může. 
    • To, že věříte, že ten milý člověk vám opravdu chce pomoct a svézt vás, nic nemění na tom, že to tak vůbec být nemusí.
Holt jsou to jižani a ti nemyslí hlavou, ale něčím úplně jiným... mnohem níž položeným.

A tak se závěrem chci příteli omluvit.
Není paranoidní, jen své krajany zná a ví, jak se věci mají.
Teď už to vím taky, jako vy.
A tak to mějte na mysli, až sem pojedete. :)

úterý 5. října 2010

Šel zahradník do zahrady...

s motykou, s motykou, 
vykopal tam rozmarýnu 
velikou, velikou. 

Tak rozmarýna to zrovna nebyla, ale do zahrady s motykou jsem taky nastoupila a vykopala jsem celou letošní úrodu pastiňáku. A že jí málo nebylo. Pohleďte na tu radost:


No a u té příležitosti jsem blejskla i naši letošní úrodu dýní, které hned den nato putovaly k uskladnění.
Možná mám zvláštní asociace, ale mně to připomíná bitevní obraz - znáte to, bývají na každém zámku - spousta padlých, roztroušených po bojišti...


Vpravu vzadu vyčuhuje i kousíček Hokkaidó (ta výrazně oranžová), těch se moc nezadařilo, asitak osm, a z neznámého důvodu z nich spousta popraskala (asi moc deště a na to prudké slunce a pak zase déšť.. kdoví), a nahnila. Chůďátka, takové škody!
Ale ty, co vydržely, jsou vynikající - vařím teď dýni na sto způsobů, koneckonců podzim je ten pravý čas k její konzumaci, že. :)

Byla jsem nominována vedoucím týmu dýňožroutů, ostatní totiž ani zdaleka nedosahují tak vynikajících výsledků jako já. V překladu: Kromě mě to tady (skoro) nikdo nejí! No to mám co dělat!;)

No a když už jsem u toho zahradnického příspěvku, tak sem nebudu moc motat kuchyni, to si nechám na příště, a jen "per la cronaca" (pro zajímavost... vlastně spíš pro informaci) si sem udělám takovou malou bilanci letošního "pěstitelování":

Nehnojila jsem vůbec nic.
Zalévala tak jednou za dva dny, někdy každý den, když jsme byli pryč, tak prarodičovstvo (doufám, že dědeček, páč babička nemá trpělivost a pustí vodu vždycky na plný pecky, divže to celou úrodu neodplaví). 
Mrkev - zadařeno. Pěkné kořeny, sice nevelké, ale dostačující. Lépe se jim dařilo tam, kde měly větší vlhkost a přiměřené rozestupy. Bez slitování protrhat dokud jsou malé, jinak nevyrostou.
Petržel - ehm, ehm. Takové fufínky miniaturní z toho vyrostly, snad nebyla jediná s rovným kořínkem, všechny dvoj-až čtyř-nožky, ale mini pidi, jako malíčky!
Zadařily se natě, s tím spokojenost. Trvá déle než vzejde (příště si z toho nedělat hlavu, že pořád nic) a ráda vodu..
Tuřín - zadařeno, spokojenost. Jen nemilosrdně protrhat ještě za mlada, jinak se vytádnou do výšky a neudělají bulvičky. Před vařením loupat (fialová slupka je hořká, taktéž stonky. Z listů se dá vyčarovat "špenát", ale ne moc často).
Vodnice - nikdy více. Sice vyrostly bílo-fialové bulvičky, ale ani mně to nechutnalo (a to je co říct!) Hořká, štiplavá chuť, pálila na jazyku, velmi výrazný odér, i přes pokusy typu lisovaný salát se shoyu dost nepoživatelné. Poslední várka letěla do koše.
Cibule množilka - výborná, podle očekávání se namnožila a mám bílé minicibulečky k okamžitému použití. Spokojenost.
Pastiňák - až na tu příšernou vyrážku (podráždění, popálení, puchýře, mokvání, ztmavnutí kůže.. no hrůza, ještě po třech měsících jsou patrné fleky) po styku se šťávou z natě při protrhávání jej hodnotím pozitivně.
Jako pro předchozí kořenové zeleniny i u něj platí: PROTRHAT! Opravdu to není plýtvání, spíš investice. Čím víc místa má, tím větší kořen vyroste, tím měkčí prostředek bude mít.
Celer bulvový - jako jediný je ještě v zemi. Prý má rád dusík, což vysvětluje, proč mi bulvičky nijak zvlášť nenarostly (nehnojením!) Zato s natěmi spokojenost (přestože malé a z deseti rostlin tři podezřele nažloutlé). Třeba vydatně zalívat!
Hokkaidó - jsem už zmiňovala, vzešlo jich málo a až na druhý pokus, semínka z loni, možná by se vyplatilo zkusit ty z předloňska. Set do jamky po pěti a vydatně zalívat.

Jen na okraj bylinky:  
Bazalka má ráda koňský trus, ale vyroste i bez něj.  
Šalvěj širokolistá nemá ráda moc vody, hlavně v ní nesmí stát. (Její listy jsou vynikající prudce a rychle osmažené.. ááááách, a to aróma!)
Zato dobromysl chce zalívat. Všechny tři zaštipovat, aby se pěkně rozvětvily a nešlahounily jen nohoru.
Tymián se mi nějak ne a ne uchytit, asi vycítil, že ho moc nemusím.

Toť vše, od dědečka, zkušeného to zahradníka, jsem dostala knížečku Il vero Sesto Cajo Bacelli - Guida dell' Agricoltore (Lunario per l'anno 2010) - takový malý průvodce farmáře na celý rok, měsíc po měsíci (co kdy dělat - nejen na zahrádce), den po dni (lunární fáze).
Jsou tam i dobové ilustrace (odhaduju tak 100 let zpět), články, básničky, povídky, horoskopy, přehled slavností a svátků a co se kde kdy děje... 
No třeba vám z něj někdy příště nějakou tu perličku opíšu. 
A pro dnes stačííííí. :)

pondělí 4. října 2010

Italská rýmovačka I.

Prší, prší, jen se leje - copak se to tady děje? Ledová mám chodidla, dala bych si povidla. Ty Itali neznají, Nutellou se tláskají. Pizza, pasta, bistecca - tak tohle mě nečeká. Tiramisu, gelato - obezito, pojď na to! Vino rosso, vino bianco - počkej, zpomal, piánko, piánko... Kdo se venku ožere, toho Zákon sebere. Polizia, vigili by se na vás vyžili! Documento, passport, carta - a problém má celá parta. Amico o amica radš se k tomu nemíchá. Piazza, via, strada - smysl to postrádá. Panda, Ritmo, Ferrari - kde jste tohle sebrali? Sole, vento, nuvole - starci drandí na kole. Cane, gatto, gallina - taky vás to zajímá? Monte, mare, collina - krajina se prolíná. Fico, uva, pesca - v žaludku se třeská. Patata e pomodoro - nezachrání vás ni Zoro. Timo, salvia, maggiorana - vonět budem až do rána! Banconota, moneta - Pavlína je poéta! :)

sobota 2. října 2010

Až ..., tak ...

Až budu velká, tak ...
Až dodělám školu, tak ...
Až se naučím to a to, tak ...
Až budu mít víc času, tak ...

Až..
To zatracené , co nás pronásleduje celým životem. Pořád na něco čekáme, až se stane tohle, tak potom konečně udělám tamhleto..
Prdlajs, je to jenom odkládání a oddalování těch věcí, kterých se:
a) bojíme
b) nemáme odvahu je udělat
c) obáváme se, jak by to dopadlo
d) doopravdy udělat nechceme (ale máme pocit, že bychom měli..)

Každopádně takhle si jen necháváme život protékat mezi prsty... Pomalu, ale jistě..
Až přijde den, kdy zjistíme, že pro samé stojíme pořád na tom samém místě a za celý ten čas jsme se nepohnuli ani kousíček dál.
Protože je sice pěkné o věcech mluvit a chtít je udělat, ale taky je potřeba podle toho jednat. Skočit po hlavě do toho, co chci! Jít po tom, po čem toužím! Do toho!
A co má být, že si možná natluču nos? Aspoň se poučím do budoucna.. jak je to rčení?
Každé správné rozhodnutí je založeno na zkušenostech. A zkušenosti plynou z poučení se z rozhodnutí špatných.  
(Ehm, vlastními slovy. :))

Hlavní je se rozhodnout a pevně si za tím stát. A ne jenom v myšlenkách, představách či snech, ale reálně, jednat podle toho, zařídit si podle toho život.
Pak nebudete ničeho zpětně litovat a nebudete tak plýtvat další a další čas přemítáním nad kdyby... Ale to už je na jinou kapitolu. :)

Zkuste to hned teď, rovnou tady: 
Nechejte všeho a pusťte se do toho, co možná odkládáte, na co není čas.. Chcete se projít venku? Přečíst si kousek knížky? Namalovat obraz? S někým mluvit? Oprášit kytaru a zabrnkat na ni? Vidět přátele? Začít psát deník? ...
Co já vím, určitě něco takového je! Tak do toho, nepřemýšlejte, nezvažujte zda a jestli a prostě to udělejte!
Vyjít? Nevyjít? Slunce nepřemýšlí, prostě "koná"! :)
Napsáno bleskově po krátkém vnuknutí způsobeném pravděpodobně pročítáním webu - prvně článku Ekateriny Petrovny (Finding Yourself Is Your True Destination), (...) a posléze stránek Someday Syndrome, kde se můžete i rychle otestovat, kterýmže typem snílka a odkladače jste. (Mně vyšel "Someday My Ship Will Come In" ve spojení s "I'll Get Around To It Someday".)
Finální rady jsou JSV - jasné, stručné a výstižné. A trefné, řekla bych. :)

pátek 1. října 2010

Popůstový den..

Dala jsem si včera jednodenní půst a k mému překvapení to probíhalo vcelku hladce - nálada mírně snížená oproti normálu, ale nic nesnesitelného; jemné psychické podráždění obzvláště ve chvílích velkého hladu, ale překonala jsem se a pila jsem jen Kukichu (odvar z tříletých pražených čajových větviček) a večer trošku vývaru ze zeleniny (když už jsem byla u toho vaření přítelovy večeře:)).

Nejhorším momentem (jak jsem se domnívala) bylo jít večer spát s prázdným žaludkem. To nějak nezvládám, cítím se slabá a škrundání v břiše ne a ne přestat a já ne a ne usnout.. No ale nakonec se mi to nějakým zázrakem podařilo.
Ovšem následovaly noční křeče napřed do žaludku, pak do střev - nic nesnesitelného, ale o příjemném bych taky nemluvila. A ranní nevolnost. Ale jaká!
Do podrobností jako jako bílý jazyk atd. zabíhat nebudu, ale ptám se sama sebe: "Kde dělám chybu?"
Vždyť vynechání jídla na jeden den není až zas taková věda, ne? Anebo je?
No, nevím. Měla jsem za to, že tím ulevím trávícímu systému a tak trošku se taky zdisciplinuju a přestanu se přejídat. (Poslední dva cíle snad dosaženy!:))

Na plotně mi teď vře zelenina, hodlám tím vývarem naředit rýžovou kaši, co jsem si právě uvařila a všechno to do sebe nasoukat. A to mně dnes čeká posilovna, uf! :)


Koukněte, jakou krásnou mističku jsem si pořídila, takovou sluníčkově žlutou a mrňavou, akoráttak vhodnou pro můj záměr zmenšovat porce, co to jen půjde.

Nuž do prvního října mnoho zdaru ve všem, co děláte!

A dnešní heslo dne:
Nečekejme na perfektní okamžik. Vezměme ten, který právě je, a perfektním si ho udělejme! ;)