Italská integrace

Význam cizího slova "Integrace":
sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek.

Ano, už je to tu.
Začínám se integrovat s Itálií. Nebo integrovat v Itálii? Česky řečeno: zahájila jsem proces včleňování se do italského prostředí.

Ha, po tolika letech, co tam žije?! Sis nejspíš právě řekl/a.
Jasně.
I já se tomu divím.

Řekněme, že aklimatizaci už mám za sebou (a že mi to trvalo) a teď hurá na druhý krok - integraci. Abych se s tímmhle šnečím tempem do toho konce vůbec dohrabala... jenže "I cesta může být cíl.." a nejen, že může, ale ona i je! A když k tomu přidám, že se vše děje v ten správný a pravý čas, tak už se není čemu divit.

Ještě k té aklimatizaci...
Když si zvykneš žít v Itálii (v Toskánsku, jinde to může platit trošku jinak), víš, že:

K zubaři, doktorovi i na úřad se chodí nejdříve v devět ráno; mezi 13. a 16. hodinou raději nic nepotřebuj (siesta!), zato v obchodech můžeš šopovat až do osmi večer.

Chleba je zásadně z bílé mouky a bez soli (tudíž bez chuti); olivový olej má zelenou barvu, je kalný a štípe v krku; rozmarýna a bobkový list tu rostou jako okrasné keře a snídaně rovná se croissant a kapučíno. 

Skútry můžou všude; krása je vždy na prvním místě a na návštěvu se hostiteli nosí něco sladkého či láhev vína. Čekat až Italové přestanou mluvit je bláhové - když chceš něco říct, skočíš jim bez rozpaků do řeči. 

Tohle všechno a mnoho dalšího jsem se naučila. Ale to pravé gró šlo, přestože jsem tu pracovala, studovala, žila, cestovala, donosila a porodila; mám tu ošetřující doktorku i zubařku, jsem zaregistrovaná v knihovně a mám dokonce i italský  řidičský průkaz (!), tak nějak mimo mě.

Opravdicky jsem se vlastně až donedávna chtěla vždycky vrátit domů. Itálie byla jakousi dočasnou zastávkou, takové odpočinutí či co... Nazývala jsem ji i bublinou, protože tady to pro mě bylo jako ve vakuu. Jako by to ani můj život nebyl. Jenže ouha, on to můj život je (aha, co jsem zaspala?) a jak s ním nakládám? Čekám Ažpaky a Ažpotomy. Spící Sněhurka, co pozoruje proudící život zpoza průhledného víka své rakve.
A tak jsem si řekla dost.
Dám tady té jižanské zemi šanci.
Žádné návraty se nekonají, jsem Tady a Teď, žiju tu, tak se tu zařídím.

Poznala jsem holčinu, co se narodila v Austrálii italským rodičům, kteří se v jejích 16ti letech rozhodli pro návrat do své rodné vlasti. (Hej, kdoví, co bude za rok, dva, deset, šestnáct let?!?)
První rok to holka obrečela.
Pak si zvykla.
Teď má italského manžela a dvě děti, které se, přestože máma je rodilá mluvčí, anglicky učit začaly až ve škole.

Nic není nemožné.
Všechny hranice otevřeny.
Rozpínám křídla a letím!!

Sitcom 2012: 8. den

Giordanovo dědictví

Pondělí 23. 4. 2012. Den probíhá hladce, ráno si zajdu protáhnout svaly a zazpívat si, krásně svítí slunce. Přes den fotím, je tu i Tiziana (ta z epizody o květinových dětech, nesmírně originální postarší dáma), k obědu dojídám vynikající směsku žito-ječmen-oves-rýže-pohanka, co jsem si uvařila doma a zelené fazolky, dobrůtka!

Dnešní epizoda se odehrává celá v interiéru, jaká pohodička! Giordano má možnost získat dědictví, ale podmínkou je být úplně chudý a ženatý. Tak to Cristiano narafičí tak, aby to vypadalo, že Giordano všechny žádané prerekvizity splňuje, dokonce jej (na papíře) ožení s Tizianou, která má v těchto dnech být v Dánsku. A nic tedy nebrání tomu, aby Giordano dědil... 

Jenže ouha, zrovna, když Giordanovi právník, rozhodující o přidělení dědictví, gratuluje, objeví se Tiziana, která zaspala a zmeškala autobus do Dánska. Ta samozřejmě o ničem neví a nestačí se divit. A jak to všechno dopadne vám samozřejmě neprozradím. :) 

Blejsknu Silvii, majitelku zdejšího turistického komplexu, s protagonisty této epizody. Vzhledem k tomu, že s Johnym Morenem, jejím velkým idolem a nejoblíbenějším komikem vůbec, fotku nemá, musím si ji předcházet. Teda ne já osobně, ale celý štáb.  

Večeříme až v půl desáté u druhého, odděleného stolu - tolik se nás sejde k jídlu! Celý náš stůl má čokoládovou zmrzlinu jako dezert, až na mne, samozřejmě. Což o to, taky mám chuť na sladké, ale nechám si ji zajít. Tiziana předvede kus ze svého kabaretního představení, majitelka se nasměje, já se spíš usmívám, je to samý dvojsmysl se sexuálním podtextem, někteří to ale vyloženě nezvládnou (pokojská) a v půlce odchází. I když to není úplně můj šálek kávy, připadalo by mi nezdvořilé, ba dokonce nevychované začít se bavit či snad hulákat do telefonu. No, tak tohle tady ale samozřejmě nikdo neřeší. 

Zábavou technické části štábu (a nejen té) je puppa! Jakýsi vtípek úrovně dětí na základce: někoho se na něco nesrozumitelně zeptáš, on odpoví Eh? nebo Come? (něco jako Cóó?) A ty zařveš puppa! a můžeš se, spolu s ostatními kolem, potrhat smíchy. Na smysl se mě neptejte, uniká mi. Ale nejsem sama, i holčina ze Srbska jen kroutí hlavou a nechápe. Holt jiná mentalita, nevyrostly jsme v tom. 

Přijede excentrická sebestředná Carmen Ellectra, bývalá modelingová agentka, nyní instruktorka fitness - v sitcomu. Ona je vlastně tahle role psána na tělo, poněvadž co se  sebestřednosti týče, jsou na tom obě, i Carmen i protagonistka, tak nastejno. Přidělí jí postel v našem apartmá, což znamená 9 lidí (5 dole + 4 nahoře), a tedy permanentně obsazená koupelna. Navíc z toho 8 bab! Na večerní "vyčurat a vyčistit si zuby" čekám dobrých 35 minut!

Velikonočno-nedělní

Milí přátelé, tak tak koukám, že to tady pěkně flákám, co? :)

Nene, není tomu tak a ani jsem na blog nezanevřela či nezapomněla. Jen změna je život a já v pracovním procesu nemám ani chviličku otevřít počítač a napsat pár řádek. Což není žádné postesknutí, jen prosté a holé konstatování faktu. Ona totiž ani ta fyzická práce není na škodu, člověk se od rána do večera nezastaví a pohyb je základem zdraví, ne? Obzvláště je-li na čerstvém vzduchu, takže když už si nějakou tu volnou chviličku vyšetřím, šupkydupky na pole a zemědělčit. Ono to totiž není žádná sranda - všechno má svůj čas a když se nestihne zaset mrkev v třetí čtvrti měsíce, tak aby jeden čekal až do měsíce příštího... a to je škoda a plýtvání časem (takhle jsem už propásla březen).

Takže se musím pochválit, jaká jsem šikulka, že jsem tento týden zryla, okopala, připravila, zasela, zasázela a zalila svou budoucí úrodičku - záhonek petržele, mrkve, tuřínu a cibule, tři řádky vodnice (jenom proto, že mi zbyla z loňska, jinak by mě to ani nenapadlo), bazalku a lán hokkaidó dýní. Mám v plánu je nechat šplhat po síti s velkými oky, no železnou konstrukci mi uprostřed pole nikdo nevyrobí, ale třeba to bude na těch bambusových tyčkách, co jsem ke každé jamce zapíchla, držet. Uvidíme!

Co jiného zajímavého se v tomto týdnu událo?
Jsem zase o rok starší. Oficiálně. Letos jsem spáchala takový malý sociální experiment - kolik lidí (rodinu novou ani původní nepočítaje) si vzpomene na moje narozeniny, aniž bych jim to připomněla já, jakákoliv sociální síť (to pak neplatí, nemyslíte?), Instant Messenger či jiné virtuální vychytávky (ICQ jsem nespustila už ani nepamatuju, na Skype - díky onomu zmiňovanému vytížení- jsem taky nebyla a Facebook je už pro mě taky passé). Hypotéza nulového stavu se - až na dva překvapivé případy - do puntíku vyplnila, a tedy závěr: Čím pokročilejší technologie máme, tím víc necháváme vlastní velkokapacitní paměť zakrnět. Zkrátka vyvíjíme čím dál tím menší aktivitu, spoléhajíce na to, že nám stejně bude vše připomenuto... Zajímavé.

Chytajíc pár slunečních paprsků ve chvilce osobního volna při studiu manuálu k nové myčce, kterou jsme zakoupili za účelem úspory času a energie (především té naší, lidské) jsem se nechala neuváženě ofouknout studeným aprílovým větrem a zase mě bolí v krku a píchá na mandlích. Chybka, co by se stávat neměla. Doufejme, že to nevyústí v nemoc, to by se mi příliš nehodilo do krámu.

Naučila jsem se novou, svižnou a zábavnou australskou karetní hru s názvem President (Scum). Jeden večer jsme se čtyřma holčinama z Austrálie zapařily a - světe div se - čtyři hry po sobě s osobním skóre třikrát prezident a jednou víceprezident! Holt měla jsem šťastnou ruku. :) 

Žádné barvení vajíček, pomlázka, pečení beránka či Colomby, rozbalování obřího čoko-vejce ani jiné velikonoční zvyky se neudály. Místo italského tradičního jehňátka a české tradiční nádivky jsme měli k obědu vynikající zelené mangoldovo-pórkovo-ječmenno-mungové puré s ředkvičkou jako červenou ozdůbkou a filet z lososa na čerstvé cibuli zakrytý agrettem (zakoupeno a objeveno na trzích - pan prodavač mě vyvedl z omylu, že se jedná o pažitku... prý je to agretto neboli (jak se teď dodatečně informuji) vousy mnichů (skoro by mě přešla chuť) - jarní zelenina (od března do léta) s čisticími účinky. Chutná jako něco mezi špenátem a řasou.. svěží, šťavnatá. Příjemně mě můj objev překvapil.

A jelikož odbila půl jedenáctá, musím výčet zajímavostí utnout a rozloučit se s vámi.
Tedy přeju krásné velikonoční pondělí, mějte se jarně, svěže a vesele a zase někdy! :)

Všechno to tu vysavíme!

SAVO! SAVO! SAVO!
Můj nejnovější objev z Itálie (tahle země mě prostě nepřestane překvapovat) je ten, že zde používají SAVO (po italsku candeggina [:kandedžína:] nebo varichina [:varikýna:], chemicky NaClO čili chlornan sodný, nepletu-li se) naprosto na vše.
Můžete se tomu divit, jak chcete, ale je to tak.

Začalo to nenápadně - jelikož mi Savo smrdí (a jsem přesvědčená, že rozežírá plíce, když se vdechuje - jestli je to pravda nevím), tak je prostě odmítám používat. 

Hehe, a jsem za to náležitě ohodnocena jako ta, co neumí POŘÁDNĚ uklízet. 

Nu což, tady se se svým přírodním přístupem k životu nezavděčím tak jako tak, takže o jedno hodnocení víc či míň, na tom už nesejde. :)

Ani do vody na umývání země ani na bělení prádla. Tady jsem si myslela, že veškeré použití Sava končí, ale mýlka lávky! V celém domě se dá najít alespoň šest dvoulitrových láhví plných candegginy - k čemu, říkám si? 

Tak já vám to tajemství odhalím - SAVO se používá k:

• umývání země (čím víc, tím čistší zem!), záchodu, koupelny, ...
• praní (přidat k pracímu prášku)
• proti plísním na zdi (potřít stěny)
• bělení skvrn (polít rovnou na prádlo - argument, že se po tom dělají žluté fleky neobstál)
• umývání nádobí (prý smrad z vejce nic tak dobře jako Savo neumyje, ani ocet)
• utírání stolů (s ubrusem i bez, candeggina to zvládne obojí)
• umývání salátu (to se podržte!) Ano, oni v něm i umývají salát (dezinfekce nade vše) před konzumací!!! 

Jdu do kolen, fakt. A tady ten výčet určitě nekončí, já totiž dozajista nevím vše!
No, mě tenhle produkt používat nikdo nedonutí. To radší budu drtit hlínu mezi zuby!

Jo a jako čisticí prostředek číslo 2 tu vládne devadesátiprocentní líh růžové barvy a pronikavého, žaludek-obracejícího pachu. Pro fajnové nosíčky se prodává i "ovoněná" verze - barva zůstává, jen ten pach je jaksi přeražen silnou "květinovou" vůní.
No tak ten alkohol vám aspoň nerozežere kůži, jen ji neuvěřitelně vysuší.

Pointa žádná, jen -možná trochu nevěřícné- konstatování faktu. Howgh.

P.S.: Je libo do SAVO kavárny? ;o)

Neplánujme, žijme! O posledním rozloučení..

Jak už jsem tady v některém z komentářů psala, náš plánovaný měsíční pobyt v Čechách byl nenadále a neočekávaně přerušen, a tak teď píšu z Itálie, kam jsem se až do nového roku neplánovala vrátit. Jenže dle hesla "člověk míní, hvězdy mění" (za hvězdy možno dosadit cokoliv, čemu dáváte přednost - Bůh, vyšší princip, vesmír, vyšší síla, Život, Universum, ...) jsou stejně všechny plány k ničemu, a proto lepší neplánovat a prostě žít.

Když to vezmu po časové ose, tak jsme se obávali o babičku, nebyla na tom se zdravím nejlíp. Leč v úterý odpoledne přítelovi volali, ať se co nejdřív vrátí, že zemřel jeho tatínek...
Já nevím,  popisovat ty pocity kolem, to se slovy nedá ani moc vyjádřit, asi si to dokážete představit.
Otázky jako: "Proč? Jak to? Vždyť na tom byl dobře, když jsme odjížděli, co se stalo?"
 
Bylo mu 73 let, na italské standardy zesnul ještě mladý. Někdy touhle dobou před rokem se začal cítit nesvůj, měl teplotu, ale jinak nic. Následujících pět měsíců sjezdil všechny možné nemocnice a podstoupil všechna možná vyšetření (zmínku jsem našla i v mém lednovém příspěvku, tenkrát měli podezření na rakovinu) aby nakonec po odběru z vnitřních mízních uzlin zjistili, že se jedná o Hodgkinův lymfom. Jenže to už byla nemoc ve čtvrtém stadiu. Ale byl silný a zdálo se, že následnou chemoterapii zvládá a že nemoc se zlepšuje (jezdil si do nemocnice sám a následně bez problémů jedl...). Po poslední chemo- dávce začal pokašlávat a při výstupní kontrole v nemocnici ho doktor prohlédl a předepsal mu na to antibiotika s kortizonem. V noci se mu přitížilo a druhý den odpoledne, neví se proč, ve svém oblíbeném křesle navždy zavřel oči. Aspoň že netrpěl.

Příští týden by měly přijít výsledky oné výstupní kontroly. Taková poslední zmínka, rozhřešení, snad klíč k hádance proč to dopadlo tak, jak to dopadlo...

Den poté se konaly visite - návštěvy doma: známí, přátelé, rodina, lidé, co ho znali přišli vyjádřit soustrast a zároveň jej naposledy, v rakvi, vidět. Ten den v poledne jsme přijeli i my, co nejdřív to šlo, vlakem po dvacetihodinové cestě (4 přestupy) rovnou z Prahy.
A dnes, dva dny po skonu, uzavřeli rakev, konalo se rozloučení za přítomnosti kněze, odvoz do kostela, mše a následný převoz na hřbitov a pohřeb... Tak, jak jsem jej popsala nedávno (v komentářích). Jen náhrobní deska tam ještě není, zatím jen provizorní.
Kdo by to byl býval tušil, že se na hřbitov podívám znovu, a v první linii ani ne měsíc poté, co jsem pronikla do jeho tajů.

Tak můžu říct, že už jsem byla na italské svatbě, křtinách i pohřbu. I když ten poslední bych si klidně i ráda odpustila. Každopádně smrt je součástí života a prima o poi tocca a tutti aneb dříve či později na každého dojde. Ano, je to smutné.
Ale život se udržuje v rovnováze - když je někdo příliš šťastný, příjde smutný či nešťastný okamžik a naopak. Jako na houpačce - "jednou jsi dole jednou nahoře"... ale ať jsi kdekoliv, je potřeba mít pořád na paměti, že jsme ŽIVÍ a dokud tomu tak je, MUSÍME života užívat plnými doušky.. nic neodkládat, žít okamžikem.. TEĎ!
Protože přece nevíme, co máme v osudu psáno, co bude za minutu, za hodinu, za týden, za rok...

Bezprostřední blízkost smrti tě tak nějak "probudí", dává ti možnost si tuhle pomíjivost života uvědomit a tedy žít jej ještě plněji a neplýtvat energií na nepodstatné věci.. A taky jsem si uvědomila, že v životě si nic nenaplánuješ. A naplánuješ-li si, nevyjde to. Protože my život neřídíme, "jen" žijeme. A možná, že právě ta nepředvídatelnost je na tom právě krásná.
A tedy Carpe diem - nepromarněme ani chvilku z toho, co nám tu bylo vyměřeno!

Lidské soudy nad objektivní realitou

Tak jsem se právě dozvěděla, že jsem hlavní produkční nové, dvacetidílné série sitcomu B&B. Wau!
(A mám dokonce i sekretářku!:))
 
Co to pro mě znamená? Mění se tím pro mě něco? Stala jsem se důležitější? Jsem tak šťastnější?

Nene, nic z toho. Člověka přece nedefinuje to, jaké nálepky na sobě má a co vykonal nebo vykonává či jaké role zastává, ale to, kým doopravdy je, jak se on sám cítí. (Viz citát A. de Mella:

Šťastnými či nešťastnými nás nečiní svět a lidé kolem nás, ale to, co se odehrává v naší mysli." )

Ano, slovní spojení "definovat člověka" zní hodně krkolomně, ale záměrně jsem se tak chtěla vyhnout termínu "hodnotit". Poněvadž neexistuje dobré a neexistuje zlé a stejně tak není lepší a horší, důležitější a méně důležité či nedůležité...

 

To vše je jenom subjektivní hodnocení objektivní reality.
Když něco JE, tak to prostě JE. A vůbec tomu nezáleží na něčem tak malicherném, jako jakou nálepku jsme tomu my, lidé, dali. Nezáleží tomu vlastně vůbec na ničem a tak je to správně (hodnotím! ;)), tak to má být.

Pak taky co je pro jednoho štěstím, pro druhého může být neštěstí. Anebo na co dnes nahlížíme jako na správné, může se v delším časovém horizontu ukázat nesprávným a naopak. To všechno jsou jen myšlenkové konstrukce, nic z toho reálně neexistuje!! 

 

Je zábavné se nad tím zamýšlet. Zkuste si schválně aspoň chvíli nic nehodnotit. Veškeré myšlenky, které vás napadnou, nechte přijít a odejít aniž byste je někam škatulkovali.

Není to až zas tak snadné, že? :)

Vlastně je to docela fuška, jsme totiž zvyklí hodnotit úplně všechno, od oblečení ostatních, přes jejich způsob řeči ("ten tón!"), volbu slovníku, kamarádů, školy, práce, trávení volného času (ten je aktivní = správně; onen nic nedělá = špatně) atd atd.

Úúúúú! Zastavte! Vypněte!

Máme v hlavě nikdy neodpočívající elektrárny, které neustále produkují soudy a soudečky a soudečíčky (záleží, jakou důležitost jim přiřadíme).

 

Nechte mi položit pár otázek k zamyšlení:

• Kdo jsme my, abychom hodnotili?
• Musíme mít nutně názor na všechno?
• Musí nutně být všechno buď bílé nebo černé?
• V čem nám hodnocení pomáhá?
• Žije se nám lépe, obklopeni nálepkami, které jsme věcem a událostem dali a které se s námi často táhnou už od dětství?

Vemte si takové "zpětné uvolnění vzduchové bubliny ze žaludku po jídle" (lidově "brknout si" či "krknout si" atp., kdo zná spisovný termín, nechť mi jej napíše do komentáře - já ho nenašla):

 

V Evropě je takový projev považován za neslušnost, něco nechutného, co se prostě v "dobré společnosti" nedělá.

Ovšem například v Číně nekrknete-li si po jídle dostatečně nahlas a dostatečně dlouho, obojí za přítomnosti hostitele, jste považováni za neuctivé, nevychované a dáváte tak najevo, že vám nechutnalo.

V obou případech jde jen a jen o krknutí!

Ty významy jsme si na tenhle prostý lidský projev (nebo potřebu?) asociovali my, na základě toho, kde (a jak) nás vychovali. 

Takže odpověď na poslední otázku, kterou dnes položím, už nejspíš budete tušit.

• Je správná ta evropská nebo asijská verze? ;)

Zastavení u konce života

Musím uvést na pravou míru několik málo nepřesností, co jsem napsala v předchozím příspěvku o italských hřbitovech a slavení Dušiček.

Žádné odplevelování, hrobka na dlažbě, jen umístit květináč...

Proč dnes?
Protože jsme konečně zavítali na hřbitov (cimitero [:čimitéro:]; a to rovnou na dva, jak na ten soukromý - s katolickou církví spojený, tak na městský) a byla jsem na místě obeznámena s pár zajímavými fakty (a omrkla jsem si i na vlastní kukadla).

Čeho se ty opravy týkají? 
"(...) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy po roce naběhly a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a nachystaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají"

&

"Pak se zapálí svíčka na hrobce (...)"

Tak především ta procházka je pozvolná, ale hřbitovy tu rozhodně nejsou tak rozlehlé jako u nás. Takže procházet se není moc kde, navíc kdyby ke každé desáté náhrobní desce přišel jen jeden člověk, ani se do toho prostoru nevlezou.
Ten soukromý hřbitov je velký všehovšudy jako větší kostel, obehnaný vysokou zdí (že to zvenčí opravdu jako kostel vypadá).
Jo, a za zmínku stojí i umístění - v centru města!

Pohled na celou jednu čtvrtinu hřbitova (!)

Opucování a upravení ve většině případů znamená setření prachu a špíny, která se během roku mohla usadit na parapítku před mramorovou deskou (někdy až destičkou), nesoucí jméno nebožtíka a jeho data narození a úmrtí.
Pokud byli zesnulí z praktikující věřící rodiny, tak se vyleští i soška panny Marie (jedná-li se o ženu) nebo Ježíše Krista (v mužském případě), pokud ne, tak se jen vyčistí lampička (tu mají téměř všichni) a do ní se zašroubuje nová žárovečka (kdepak svíčky, to je překonané!).

Svíčky už nefrčí, vivat žárovky!

Květiny jsou často k vidění umělé, ale zrovna teď, pár dní po Dušičkách, se hřbitovy nesla omamná vůně čerstvých lilií..

Tak.
A když jsem to všechno tak krásně sepsala, s nadhledem, ve vtipno-kritickém duchu (řekla bych), tak se vrátila nonna s mammou (z přítelovy strany) od doktorky. Nějak babičce nebylo poslední dobou dobře, zánět močáku, bolest v břiše...
No, a ultrazvuk ukázal šest kamenů v játrech (největší jako slepičí vejce) a velké neidentifikovatelné cosi na slinivce. Budou další vyšetření, ale dlouho už tu mezi námi asi nebude. A tahlencta jednoduchá pravda, jak to jinak říct, mě prostě rozbrečela.
A tak tu teď bulím jak malá holka.

No jo, já vím, že už na to má léta (84), že si svůj život prožila, že si za to může sama, poněvadž s tím, co jí a jak vůbec nepije, se daleko nedostane, že smrt je přirozenou součástí života stejně jako narození, že něco končí a něco jiného začíná, že...

Ale stejně, když se to dotkne někoho blízkého a vy si uvědomíte, že za chvíli tu nebude, že už si s tou osobou nikdy nepopovídáte, nezasmějete se společně, nedá vám dobrou radu, nepovypráví vám, jak to bylo za jejího dětství a mládí..
Zkrátka že po ní zbyde jen vzpomínka a lesklá destička na hřbitově..

Předplaceno, ale zatím neobsazeno... ještě ne.

Tak pak na ty místa odpočinku hned koukáte jinak.

Já ne, že bych k nim neměla úctu (jak by se mohlo zdát), jen nesnáším to pokrytectví načančávat hrobky, protože jinak by mě OSTATNÍ pomluvili. Co je ostatním do toho, tohle je osobní!

Stejně si myslím, že mrtví žijí víc v nás a v našich vzpomínkách než tam, kde leží jejich tělesné schránky, co se stejně časem v prach promění.

A tímto končím pozastavení se nad sklonkem života.
Smutek patří k životu stejně jako radost.
Navíc je podzim, čas melancholie...

Dušičky aneb Tutti i Santi

Dušičky se v Itálii slaví (naprosto analogicky jako v jiných koutech světa) hlavně návštěvou hřbitova, zapálením svíček na hrobech (spíš teda před hroby, o tom později) a vzpomínkou na zesnulé. Nikdy jsem žádná tradicionalistka nebyla (že bych dodržovala tradice jen proto, že se to musí), ale italský hřbitov jsem ještě neviděla (no dobře, jeden z venku) a zvědavost mi nedala, abych se nechytila příležitosti...
Jenže včera (tak jako předevčírem a den předtím a ...) bylo zataženo a Toskánsko zavlažoval vydatný déšť. A navíc (a to především):

Jelikož včera byl ten den (církevní svátek Tutti i Santi), kdy se všichni členové italské rodiny vyfiknou do toho nejlepšího, co ve skříni mají, dámy si zajdou ke kadeřníkovi a na tvář nanesou tunu make-upu a šminek, zahalí se do oblaku luxusního parfému a všichni společně vyrazí, nabádajíce potomky k adekvátnímu se chování (což se rovná udělení rady "Chovej se slušně!" a tím to padá; nijak to s tím usměrňováním tady nepřehánějí), do kostela na mši (ti echt věřící) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy naběhly -od poslední návštěvy často uplynul celý rok- a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a naaranžovaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají), co dva kroky se zastavujíce a klevetíce tuhle s tím sousedem, tuhle s onou sousedkou, s bývalými spolužáky, se spolupracovníky, s kamarády, kolegy, s doktory a prodavačkami, ...
Prostě s kýmkoliv, koho jen znají. Že jen od vidění? Nevadí, vždycky je nad čím diskutovat, od počasí přes slevy v COOPu, výhodné akce v buticích až k událostem, co hýbou italskou mediální scénou (přeloženo: "co říkali v televizi";))
Taková megaspolečenská událost.

Pak se zapálí svíčka na hrobce (patřil-li její obyvatel k movitějším) nebo před deskou (levnější patrové "králíkárny" (promiňte ten výraz) a jde se domů.
Pokrytectví první třídy - welcome to Italy! ;)

Které je libo patro? Předplaťte si dopředu, jinak nebudou!

Ano, ano, dovolila jsem si trošku sarkasmu a hodit všechny Italy do jednoho pytle. (Stejně by mi na ně nestačil...) Výjimky samozřejmě existují a potvrzují pravidlo.

Detto questo... (řečeno tohle, blížím se k pointě...)
Zítra mám slíbenou procházku na hřbitov, tak se těším! (Mnohem víc než na zítřejší návštěvu zubaře, heh.) A dodám i nějaké foto.

Dnes jen jediné, a to Pan dei Santi neboli typický jihotoskánský pekařský výrobek na Dušičky - v překladu by to byl chléb svatých, někde ho vydávají za chléb mrtvých (Pan dei Morti).

Pan dei Santi

Podobá se našemu mazanci, jen vevnitř jsou "santi" = oříšky (piniové, lískové, mandle), rozinky a pak spousta dalších klasických věcí jako cukr, žloutky, máslo, mouka, v jednom receptu jsem objevila i nadrcené cukrářské piškoty!
No, nemaje kvásek, ani jsem se o alternativu nepokoušela. Místo toho jsme měli jablkovou buchtu z jablek Francesca. 

Francesca [:frančeska:] jsou něco jako naše Aničky, ale tady jsou to prostě Františky a nejsou to jablka letní, ale letno-podzimní. Mám jich plné krabičky na skříních, mají provonět byt, ale nějak výrazně to teda poznat není.

A konec, dnes mám nějakou ukecanou, co?

Halloween po italsku

Italové hrozně rádi přebírají svátky.
A tak tu zdomácněl jak Halloween, tak sv. Valentýn (ale svět se stává čím dál tím menší, takovou vesnicí, i v Čechách se zapomíná na krásný první máj a nahrazuje jej čtrnáctý únor - jsme tím bombardováni ze všech stran a nakonec není úniku..
Holt globalizování má i svoje nevýhody. :)).

Každá příležitost je zkrátka dobrá k oslavě. Ale nepředstavujte si žádné divoké pitky, zpěv a bujaré alkoholové veselení se, na to Italové nejsou. Když už pít, tak maximálně skleničku (jednu!) někde v baru při aperitivu (jedná se o jakési "na stojáka" navození chuti před večeří a především o společenskou událost). Nemají pití v krvi, ve výchově ani v povaze.

Ale zpět k [:hal_lovinu:], jak se zde Halloween vyslovuje.
Tak měsíc předem jsou k dostání masky pro děti (černé hábity, špičaté klobouky à la čarodějnice, košťata, dýňové a různé další "hrůzastrašné" imitace), na trzích prodejci vyloží vozíky se všemi možnými dýněmi (nejlépe oranžovými, zelené o tomhle svátku nefrčí), v barech pečou tematické sušenky...

...a všechno to vypukne v podvečer 31. října!

No, včera lilo jak z konve, tak mám pocit, že z toho "vypukávání" nic nebylo. Jen jsme slyšeli vzdálené práskání ohňostrojů a petard. Navíc děti u nás v domě nemáme a sousedy daleko, takže vám ani neřeknu, co by se, nebýt deště, dělo.

Každopádně když už tu ten svátek je, tak proč si neudělat taky malou radost. Sobě i naší večeři.
Aspoň se mohla cítit jako herečka - svou roli zahrála dokonale a pak byla snězena.

Posmrtné slávy se jí dostane publikací její fotky, hahaha.
Že není hrůzostrašná? A kdo by ji pak jedl?!
Je prostě pozitivní až k nakousnutí! ;)

Chléb náš vezdejší.

Pššššt, pokouším se o kvásek, ale nechci to vyslovovat moc nahlas, abych to nezakřikla. Takže nikdo jakože nic neví a když se povede, tak pak oznámím. :)

No a vedla mě k tomu nejen kulinářská výzva (kvásek je zatím má nedosažená meta), ale i vzdálenost obchodů se zdravou výživou, kde ho mají, a navíc ne vždy je takový, jaký  bych si přála. A řekněme, že třeba i cena - za kilo kváskového chleba zaplatíte kolem 6 €... víte, kolik chlebů bych za to napekla? :) A mohli bychom je jíst i teplé...

Prozatím jsme u kupovaného, takže malá bilance: ozkoušeli jsme celkem čtyři  typy, dva a dva z dvou bio-obchůdků, kde je pečou / dováží. Plus jeden "běžný kváskový chléb.

Když to vezmu na stupnici oblíbenosti odspodu, tak poslední místo drží bílý chléb pekárny Burresi ("pane lievitazione naturale"), v ranních hodinách dostupný v supermarketech COOP. Velmi křupavá kůrka, vevnitř sněhově bílý, mouka nebio 00... viz článek Toskánský chléb. Druhý den večer je poněkud gumový, třetí den už tvrdý.

Čtvrtý v pořadí je bílý chléb ze zdravé výživy, kváskový a z bio mouky, prodávaný jako nakrájená veliká krychle. Ale jelikož je bílý (i když ne tak sněhově jako předchozí), tak nic pro mě a konzumovala ho moje polovička, které náramně chutnal.

Holt chutě máme každý úplně jinde a někdy jsou ty "preferenční střety krušné.

O stupínek výš u mě stojí kamutový chléb (viz foto).

Kamutový kváskový bio chléb

A v těsném závěsu nad ním špaldový, oba dva kváskové z jedné pekárny, velmi hutné a husté, lehce nakyslé, ten špaldový má výraznější chuť.  Jsou takové dost kompaktní s hutnou kůrkou, ale vydrží měkké i tři dny.

A na pomyslné špičce se zatím drží (a pochybuju, že ho odtam kdo kdy sundá) kváskový chléb z ovesné mouky a z mouky z lněných semínek.

První místo - ovesný chléb s moukou z lněných semínek

Kvásek je kamutový, pamatuju-li si to dobře a uvnitř jsou přimíchána semínka - len, slunečnice. Chleba jak má být, vydržel by i déle než 4 dny, ale jen se po něm zaprášilo. Po pořádném rozžvýkání sladká chuť.. hmmmm! Škoda, že ho dělají jen v sobotu a že to máme tak daleko.

Nezapomínejme, že chleba nemá v italském stolování takovou pozici jako v tom českém. Jedí ho prakticky ke všemu: k těstovinám, k masu, jako předkrm (pokapat olivovým olejem), jako scarpetta [:skarpetta:] = "botička" - kousek chleba, kterým se po skončení jídla vytře talíř tak, aby na něm nezbyla ani kapička salsy (omáčky). Chléb tady platí jako takové "docpávadlo", a proto nesmí mít chuť - má jen doprovázet chuť jídla a nerušit ji. 
Ovšem nikdy ho nejí samotný nebo jen třeba s máslem nebo pomazánkou (o paštice ani nemluvě:)). Tak maximálně přichází v úvahu Nutella. (I když i tu mají raději na palačinkách. :))

Óóó, co bych dala za kmínový chléb! Nebo Moskvu! Tu bych taky chtěla upéct.. ale jak na to? ...
Jdu hledat nějaký recept! ;)

Proč chodím bosky?

Tak jo, možná už jste postřehli, že jsem boskochodec... čili chodím bez bot, bosky. Po hřebících a horkém uhlí to teda ještě nezvládám (o víkendu jsem si nevšimla právě dohořívajícího cigaretového špačka a jauvajs, pěkně popálil. Vtipné bylo uvědomit si zpětně tu prodlevu mezi stoupnutím na něj a signálem v mozku, že mě na patě něco pálí...), ale jinak si myslím, že mi žádný povrch nedělá problém. Ani mentálně, ani fyzicky.

Ale proč to vlastně dělám? Pokusím se to stručně shrnout.. důvody bych mohla rozdělit do tří skupin: sociální, psychické a zdravotní.

1. Sociální důvody
Proč je tolik IN nosit boty?
Proč se všechny celebrity chlubí tím, kolik párů bot mají ve skříni?
Proč jsou bosí lidé spojování s bezdomovci či chudými a špinavými?
Proč trávit hodiny nad botníkem přemítáním nad tím, zda ty které boty se k té které příležitosti hodí?
Proč, když vidíme někoho na ulici bez bot, první, co nás napadne, je "hygiena"?

A mohla bych uvést spoustu dalších smysluplných otázek. Stačí prostě jen vystoupit ze "společností nastaveného modelu nazírání na svět" a budou vám dávat smysl.

Protože společnost z bot žije. Boty točí penězmi. Slavní dělají reklamu obuvním společnostem. Obuvní společnosti živí ponožkárny a další oděvní společnosti. Zároveň i farmaceutický průmysl (kolik jen mastí na unavená chodidla, na opuchliny a puchýře z bot, aromatických sprejů do bot, osvěžujících sprejů a dalšího se denně prodá).
Jaký zájem (přeloženo "výdělek") by společnost měla na tom, kdyby lidé chodili bosí?
Nikdo by boty nekupoval, protože by nebyly potřeba. Bosky se hodí jít všude.
a není pravda, že chodit bosky je nehygienické - naopak! Tak schválně - kolikrát za měsíc (rok, léta..) umýváte svým botám podrážku? Nikdy? (Nebo možná, když šlápnete do mimořádně otravného psího exkrementu?:)) My, co chodíme bez bot, si umýváme nohy minimálně jednou denně. A žádné pozůstatky nám na šlapkách neulpívají, tak dokonale anatomicky nám příroda chodidla stvořila.

Další hypotetické úvahy nechám otevřené a přejdu k dalšímu bodu:

2. Psychické faktory
Proč nevnímat různé povrchy země chodidly tak, jako vnímáme slunce, déšť, vítr, zimu a jiné svou pokožkou?
Proč se dobrovolně odříznout od energie země, kterou máme všude kolem nás k dispozici, stačí se s ní spojit ?
Proč se stresovat nad tím jestli jsem se obula vhodně?

V botech do města si asi na pěší túru moc nevyšlápnete, a tak musíte plánovat ještě před odchodem z domu, kam všude půjdete.. No a chcete-li zvládnout víc než 2 místa (např. město a odpoledne výšlap), tak abyste si ty boty pěkně odnesli v ruce...
Chodit bosky má tu obrovskou výhodu, že vás to nijak nezatíží (netřeba s sebou tahat náhradní obuv) a bosky můžete kamkoliv. Navíc stačí projít mokrou travou a nikdo na vás nepozná, že jste právě vylezli ze zablácené polňačky! :)

A poslední, ale stejně tak (ne-li víc) důležité...

3. Zdravotní důvody
Proč si necháváme ruinovat chodidla nepadnoucími, nesedícími, škrtícími či jinými botami?
Proč si lidé raději budou lepit náplastmi paty a prsty tam, kde je dřou boty místo aby si je sundali?
Proč se i v horku paříme v uzavřených botách a zaděláváme si tak na plísně, houby a další bakterie místo toho, abychom nechali chodidla volně dýchat a bránit se?
Proč lidé raději nosí ortopedické a korektivní boty místo toho, aby ploché nohy cvičili a trénovali přirozeně?

Tohle nepochopím. V Madridu jsem potkala holčinu, měla pantofle, které ji evidentně dřely. Na každém chodidle ze tři náplasti, kulhala a nechala se podpírat kamarádkou. ALE BOTY NESUNDALA! Proč?!?
Já osobně jsem se nanosila ortopedických vložek ažaž. Měla jsem ploché nohy, takže klenby, srdíčka, kombinované.. pak se objevily i problémy s koleny a jedno jsem si nechala dokonce operovat, nevidouc jinou alternativu. Fatální chyba a doteď za ni platím! :(

Bosky jsem začala chodit asi před třemi lety.
Už nemám ploché nohy.
Nehtová plíseň se pomalu, ale jistě hojí. 
Kolena mě nebolí (připsáno i změně životosprávy, ale všechno jde ruku v ruce se vším).
Za boty moc neutratím.
V batohu mám na cestách mnohem víc místa (třeba na jídlo, že:)). 
Mám z chození bosky radost.
Cítím se sebejistější, víc spojená se Zemí.
Masíruju si chodidla jak je den dlouhý.
Když se chci v horku osvěžit, prostě je strčím do kašny / potoku / fontány a jde se dál.
Vyvinul se mi šestý smysl (jak jsem si ho nazvala) - vidím sklo (a jiné nástrahy) na zemi, i když se nekoukám pod nohy. A když je zrovna nezpozoruju, tak našlapuju tak, že mě většinou nezraní. A když už mě zraní, tak tomu neuvěříte, ale chodidla se do dvou dnů zregenerují sama!
Prostě jim věnujeme tak málo pozornosti a víme toho o nich tak málo...   

A přiznám se, že troška provokace usedlého měšťáckého černobílého myšlení (boty = správně, bez nich = špatně) ještě nikoho nezabila... tak maximálně pobavila. :)

(A i o tomhle všem je blog Bez bot... jenomže v angličtině.)

Tak co vy na to, zkusíte to taky?

Není potřeba hned ze začátku vyrážet do práce či města bosky, ale co takhle zkusit nechat boty doma až půjdete dneska na letní večerní procházku?

Hm? :)

A dejte vědět, jaké to bylo! Těším se na vaše postřehy!;-)  

Zač je Italů loket...

Tak se opět hlásím z Itálie, opět tu mám jeden příběh a opět jsem si pěkně nabila a tím pádem i poopravila svoje mínění o Italech. Speciálně o těch z jihu. Ano, je velký rozdíl mezi seveřany a jižany (čili meridionali, kteým se také říká terroni).
Ale ať nezabíhám moc dopodrobna. My Češi (a většina evropských národů, minimálně těch severských a ze střední a východní Evropy) nejsme tak drzí, oprsklí, namyšlení, necítíme se být pupkem světa. (Nesnáším tohle slovní spojení, ale sem se perfektně hodí).

O co jde:
Měli jsme tu dva pokoje s rodinou ze Sicílie, co přijeli do Toskánska na otočku (2 noci) kvůli svatému přijímání nějakého jejich příbuzného (tzv. communione - celodenní záležitost).
V Itálii se na veškeré náboženské svátky hodně dbá, i my byli včera na křtinách - viděla jsem velký kulový (jak bylo narváno a do první řady jsem se cpát nechtěla); v kostele jsem měla pocit, že tam absolutně nepatřím a ptala jsem se sebe sama, co že tam vlastně dělám; všichni (teda skoro všichni.. ale toho skora tam bylo opravdu pomálu) pěli z plných plic veškeré písně typu Haleluja (Aleluja) a Hosana (Osana) a odříkávali dlouhé modlitby.. No, tak aspoňže jsme následně dobře poobědvali v restauraci na hradbách města Lucca.

Zpátky k našim hostům. Druhý den se jdu podívat na snídaňovou tabuli - připravujeme snídani na kdykoliv, počínaje osmou hodinou ranní, což je zvýrazněno a anglicky i italsky napsáno nahoře, aby tomu rozuměli všichni. Asi už víte, kam mířím. Ano, naši milí Italové si s klidem napsali 7:15.

Abych vás uvedla do obrazu: k snídani podáváme horké croissanty a upéct je zabere cca 30-40 minut. Plus připravit kávu a ohřát mléko, což jsou tři časově nejnáročnější úkoly. Nemluvím o prostření stolu a nachystání ostatního.
Takže co teď? Po krátké noční poradě je rozhodnuto: snídaně je od osmé.

Dnes ráno v 7:20 zvoní domovní zvonek. Za dvě minuty znovu a než se stihnu obléct, drnčí i zvonek k vedlejšímu bytu. Sejdu a týpek (asitak 50) na mě: "Trocha kafe a mlíka by nebyla?"
"Ehm, dobrý den. Snídaně se podává od odmé hodiny ranní."
"No jo, ale my musíme odjet a napsali jsme čtvrt na osm!"
"Ale na tabuli je napsáno, že snídaně se podává od osmé hodiny ranní.."
"No jasněěě! No tak odjedeme bez snídaně.." a zpruzeně odchází.
"Kdybyste nám to byli bývali řekli včera, mohli jsme se nějak domluvit.."
Zpoza rohu se vynořuje jeho manželka (45) a jde do hustého:
"Včera jsme nikoho nenašli (v 18:00 jim C. osobně dával klíče od pokojů a mluvil s nimi), tak jsme napsali na tabuli 7:15."
"Já to chápu, ale hledali jste nás? My jsme tu byli, stačilo zazvonit."
"Nikde jsme toho kluka (myšlen C.) neviděli.. a to jsme nevěděli, že musíme zvonit, jsme tu prvně." (Jakoby jim to nebylo den předem řečeno, že kdyby cokoliv, ať zvoní.. A včera v devět večer to nevěděli a dneska po sedmé hodině ranní cink cink, ejhle!)

"Kdybyste nám to bývali řekli den předem, mohli jsme se nějak domluvit, na tabuli je jasně napsáno, že snídaně je od osmé hodiny, tak jestli chcete počkat na osmou.."
"Na to nemáme čas, máme před sebou dlouhou cestu."
"Tak to je nám líto."
"No nám  je to teda taky líto, teď se budeme muset zdržovat a zastavovat se někde po cestě na snídani.. aspon trochu mlíka, kafe nebylo by?"
"Můžu se zeptat, jestli to šlo.."

Zacházím zpátky do domu. Nemůžu věřit, že jsem se s nimi fakt pohádala. Ale co víc: buší mi srdce až v krku, ta drzost! Oni se postě chovají, jakoby jim patřil celý svět a my tu byli jen od toho jim sloužit. Já chápu, že host do domu, pán do domu, navíc za to platí, ale odtud potud. Když je napsáno, že snídaně od osmi, tak neočekávej, že aniž bys mi to řekla předem, dostaneš snídani v sedm patnáct jen proto, žes to napsala na tabuli! Typické italské chování. Předem to neřeknou, protože to by se dostali do pozice žádat nás o laskavost (snídaně o něco dřív), a tak se prostě chovají  "zkusím, jestli to nepůjde po mém" a předstírají, že pravidla nevidí. Když to nejde, tak pak si stěžují a snaží se ti dát najevo, jak oni mají pravdu a možná až potom v krajním případě jen tak mimochodem požádají...

Každopádně hledám kompromis. C. souhlasí, ohřívám jim kávu a mléko.
Donesu jim to po půl osmé na neprostřený stůl, otevřu vitrínu a ukážu jim, kde jsou hrnky. Za dveřmi slyším brblání cosi o "padrone" neboli vlastníkovi..
Jsem vytočená až na půdu. Taky částečně naštvaná sama na sebe, že jsem měkkota a že jsem jim ustoupila. C. už vstal, diriguju ho dolů. Než ale sejde, celá rodina se sebere a aniž by se mléka či kávy dotkla, odjíždí. Z principu!!! Škoda, chtěla jsem slyšet tu výměnu názorů.

Jako dohra snad jen to, že v návštěvní knize opravili svůj včerejší velmi pozitivní komentář - škrtli fantastico a napsali schifozo. Au.

Bylo mi vysvětleno, že takhle to prostě v Itálii chodí. Životní lekce, musím se naučit se i s takovými situacemi potýkat. A chci se pochválit, že dělám pokroky. Rok či dva zpět by mě to položilo. Teď už mě to jen točí. Prostě pořád ještě žiju v pohádkovém světě a věřím v dobrotu lidí. A to se v Itálii nevyplácí. Žel.
 

Vždycky je tu východisko

Tohle je malý úsměvný, leč pravdivý příběh ze života. Možná, že někomu nebude ale vůbec připadat úsměvný. Tak tedy jen pravdivý.
Udál se jednoho dubnového dopoledne v moravské metropoli a naučil mě tomu, že když se chce, tak to jde aneb vždycky tu je jiná cesta.

Jdeme na svatbu. Krom kabelky a černých "slušných" kalhot (které nikdy nenosím a ještě večer předem jsem si je musela zkrátit) s sebou nemám nic na sebe. Naše hostitelka mi nabídne svou skříň a po hodině přebírání a zkoušení mám na sobě následující outfit: černorůžové balerínky, bílé ponožky (slouží i jako vycpávka, boty jsou o dvě čísla větší), ony černé kalhoty, bíločerné polodlouhé tričko s malou červenou mašlí, koženou černo-červenou kabelku.
Vyrážíme. Jsem nervózní, skoro naštvaná, nesvá. V botech se mi jde nepohodlně a navíc nejsem zvyklá nosit kabelku.
C. má rifle a černou košili. V šalině sedíme naproti sobě.
Kouká na mě, zavrtí hlavou a s úsměvem na rtech mi říká:
"Jen se na sebe podívej, jsi směšná. To přece nejsi ty."
Je mi do breku, ne, to jsem já, na svatbu se musí jít ve slušném oblečení.
"A to říká kdo? Na svatbě bys přece měla být hlavně sama sebou. Takhle se nikdy neoblíkáš, tak proč zrovna teď? Nemyslíš, že ocení víc upřímnost? Nebudeš se sama cítit líp, když se přestaneš přetvařovat? A přetvařovat pro koho?" 
Přemýšlím.
Má pravdu, sakra.
Nelíbí se mi, jak jsem oblečená, cítím se napjatě, nemůžu se dočkat, až bude po obřadu, a já vytáhnu své obří žebradlo z bio bavlny a mrsknu tam boty i kabelku a budu to zase já.
Kruciš, zase jsem se zamotala do osidel maloměšťáctví, do omezeného a jednoproudého pohledu na svět. To se mi stane vždycky po nějaké chvíli doma. Začnu myslet jako ta bývalá Pavlína; ta, co si nechala všecko líbit, podřizovala se a dělala všecko pro ostatní. Ne, takhle to nechci. Nechci se chovat jako šedá myš, jdoucí s davem. Chci to být JÁ, JÁ SAMA, upřímná - berte nebo nechte být.
Koušu se do rtu, stydím se. Opravdu si připadám směšná. Ale jak z toho ven? Ještě pár zastávek a jsme tam, do začátku chybí 15 minut. 
"Pojď, vystoupíme dřív, zajdeš do sekáče, vybereš si něco ve svém stylu, převlíkneš se, sundáš si ty strašný boty a půjdem na svatbu." 
Cítím se na zalknutí, při náhlých změnách mám vždycky pocit, jako bych stála u propasti a musela skočit. Ale je to jediné východisko.
Vystupujeme, vybírám si kompromis - polodlouhou bílou sukni a kožené "hippie" žabky. Boty, kalhoty i kabelka letí do tašky. Jdu bosky, naboso i naostro. Když už, tak už.
Pár metrů před kostelem zpanikařím, všechno ve mě křičí néééé, to nejde, to nesmíš, to se nedělá, tak to nemá být, to nejsi ty, na co si hraješ, co tomu řeknou, je to svatba!!!  Nasazuju si žabky.
Do kostela vkročíme přesně včas, uvaděčka si mě přeměří od hlavy k patě a prohlásí, že za špagát jen svatebčané. Kývám a jdeme dál. Jsem přesvědčená, že nemít boty, nepustí mě.
C. mizí, kostely mu nedělají dobře. Mše začíná.
Pomalu se uklidňuju, zkouším, jaká je kostelní dlažba na dotek. Studená. Ale když na ní chvilku postojím, prohřívá se a už tolik nestudí.
Dochází mi, že faux-pas udělám tak jak tak; jsem jediná oblečená v bílém. Na svatbu se v bílé nemá. V tu chvíli si říkám "no a tak co", definitivně zouvám žabky a po zbytek obřadu, při špalíru i při blahopřání novomanželům jsem bosky. Úplně zapomenu počkat na C. Cítím se jak nadopovaná.
Je mi fajn. Asi štěstí nebo euforie z toho, že jsem to doopravdu udělala? Nevím. Vysloužím si pár zvědavo - nevěřícno - pohoršených pohledů.
Nějaký dědula se mě ptá na detaily svatby (kde se poznali a co dělají) - musím ho zklamat, moc toho nevím. Udivuje mě, že si vybral zrovna mě mezi padesátkou lidí, postávajících před kostelem. Proč asi?
Odcházíme.
Naše hostitelka mě nepoznává - co se stalo? Ve zkratce jí vyprávím tuhle stórku. Překvapuje ji to, ale dává mi za pravdu.
Všechno jde, když se chce.  
Jen vědět, co se to vlastně doopravdy chce! :)

Immacolata Concezione

Den 8.12. je v Itálii státní svátek, "Immacolata Concezione della Beatissima Vergine Maria " neboli "neposkvrněné početí Panny Marie". A jelikož letos tenhle don připadá na úterý, vznikl tzv. "ponte" neboli most.. zkrátka prodloužený víkend!
Ve snaze zjistit, co že se to vlastně slaví, jsem zagooglila, ale kromě milionů nabídek ubytování, letenek, zvýhodněných pobytů, slavností atd. nic.
Zabralo mi hodnou chvíli zjistit, že se jedná o katolický svátek (ano, to mi logicky došlo, ale měla jsem tak trochu pochybnosti o tom, kterého početí se to vlastně týká - pokud Ježíše Krista, tak vzhledem k jeho narození 24. 12. mi to moc nesedělo:)), oslavující den, kdy byla v roce 1854 bulou Ineffabilis Deus papeže Pia IX. Marie oficiálně prohlášena za neposkvrněnou, tedy prvotního (dědičného) hříchu zbavenou. Zkrátka panna forever, nazývána milostiplnou či milosrdnou...
S Kristovým početím to tedy nemá nic společného. No, a pak také je tohle datum spojeno se zázrakem v Lurdech v roce 1858. Toliko víceméně ve zkratce Wikipedie.
V reálném životě 21. století to znamená následující:
B&B máme plně obsazeno, takže se pracuje každý den od soboty do středy.
Od úterka tu propuknou italské vánoční nákupní horečky. Období 8.-24.12. je něco jako u nás od Mikuláše po Štědrý den. Chaooos!
Zeptejte se Itala, co znamená "Immacolata concezione" a nejenže vám to neřekne, ale z většiny případů ani neví, že je to teď.. pro ně je to prostě volno a basta!