Sedm let

Mí milí!

Dneska mám zase kreativní slinu a než ji spolknout, plivu! ;) 

Nechutný příklad takhle na začátek, že?
Hej, trocha humoru ještě nikoho nezabila (hele Pavlíno, ale možná mohla odradit od dalšího čtení... No už to tam necháme.). Chicht.

Po včerejším prodělaném horečkovém dni, kdy jsem opravdu ne-mohla nic, vše šlo tak trošku stranou (někdy poměrně osvěžující pocit, že jsou tu i jiní, kteří se postarají nebo daná věc prostě počká) a v centru vlastní pozornosti jsem byla "já, já, já a jen já" (i když v jednom ohni, s hlavou jako střep, při pomyšlení na jídlo hledající kýbl a vstávání z postele mi připadalo jako nadlidský výkon), jsem opět na nohou akční a aktivní jako málokdy - vzhůru už od pěti hodin ráno! I můj budík měl ještě půlnoc a probral se až celých 75 minut po mně! 

Ono pořádný odpočinek tělu jednou začas jen prospěje. 

Díky, vire/ nachlazení/ ofouknutí/ ať-už-to-bylo-cokoli!

Takže jak povídám, dnes ráno brzký odjezd do práce, příprava snídaní je na mně (to jsem se zmiňovala, že máme penzion v Toskánsku, že ano? Kdybyste někdo chtěl, máte až do konce října příležitost přijet. Poté prodáno, pusu a šáteček!) a jsou tu hosté z Anglie - pár, co u nás byl poprvé před sedmi lety.

SEDMI LETY, chápete?

Čas letí. 

A tak jsme se dnes ráno zakecali a v podstatě jsem shrnula těch sedm let do dvou tří vět... a pamf! To mě dostalo. 

Vlastně mě napadá, že tehdy před sedmi lety jsem tenhle blog zakládala... Takže to sem vlastně patří! Taky si to budu moct přečíst, až (ráda bych řekla "pokud", ale to první je výstižnější) se mě zase někdy zmocní pocit, že nejsem dost dobrá, že jsem nic nedokázala, že stojím na místě, že ostatní jsou úspěšnější, lepší, spokojenější, šťastnější (mám pokračovat?) než já... 

Co se za těch sedm let událo?

• Dodělala jsem univerzitu
• procestovali jsme Evropu, kousek Anglie a Kanárské ostrovy s baťohem na zádech
• žili jsme v Praze a taky v Miláně a zase zpátky v Certaldu
• pracovala jsem v knihovně, v penzionu, v hostelu, jako profi fotografka a soukromá učitelka angličtiny a češtiny pro cizince
• naučila se žonglovat
• nosila dredy, krátké i dlouhé vlasy
• vdala se a v porodním domě povila úžasnou dceru
• z makrobiotiky přešla přes veganství k nízko- až bez- sacharidové stravě
• dlouhodobě cvičila tchaj-ťi, qi-gong, jógu, hooping, závěsnou akrobacii a Pole Dance
• prošla jsem Nevýchovou
• naučila se šít na šicím stroji
• propadla barefootingu a vyrobila si své (zatím jen) sandály
• byla součástí natáčecího štábu italské situační komedie... 

A to mluvím jen o tom viditelném, osobní změny a pokroky by taky vydaly na pár řádek, ale o těch zase někdy příště..

A nyní, ve svých třiatřiceti, stojím před rozhodnutím: 

Co dál? Kam dál? Jak dál? 
A teď? 

Mysl běží jako splašená, snaží se to vy-myslet, naplánovat, zorganizovat... 

Leč v pozadí toho všeho tuším onu nekonečnost možností, jen se jí otevřít.. a nechat se obejmout. 

Tak, Pavlíno, odvahu! :))

...

Jasně, takhle podrobně jsem to Angličanům nevykládala, v podstatě jsem zmínila jen to žití v Praze a Miláně... a ono už i to, když na to zpětně koukám, je docela ne-normální. Vybočování z řady zdar!

Schválně si zkuste (i kdyby jen tak sami pro sebe) shrnout svých posledních sedm let.. Třeba vás to taky překvapí.

Velké horké letní italské objetí k vám letí a snad zase brzy napočtenou!


Pavlína

Sitcom 2012: 1. den

Chlapeček

Budíček v 6:45.

Snídaně v 7:15 - domácí bábovka a další sladkosti, chléb s ricottou a medem, jahody. Těch posledních sním alespoň dvě misky. Trubka.

A ciak! Si gira! Počesku klapka! Natáčíme!

Jedna striptérka coby host v B&B, pokojská Adriana, co je jí do péče svěřen dospělý muž s mentalitou pětiletého dítěte, rána do hlavy a zablokovaná sprcha - toliko zápletka první natáčené epizody.

Nebudu popisovat jednotlivé fáze, shrnu to celkově s odstupem jednoho dne: Program natáčení byl 8-8:30 až 13:00, pauza na oběd a od 14:00 do 18:00 druhá část dne. V sedm schůzka a volno. Nevypadá to až zas tak náročně, viďte? No, akorátže to bylo jen na papíře. V reálu to probíhalo asi následovně: namontoval se crain a celé dvě hodiny se natáčely panoramické výhledy na barák. (Všichni herci již oblečení a nachystaní.)

Následně zabírají nekonečně dlouho jedinou venkovní scénu... A to až do úderu jedné hodiny, kdy je na čas poobědvat. Od rána jsou přítomny i dvě hostess, jejichž přítomnost si scénárista nejenže nedokáže vysvětlit, ale ani zdůvodnit. Zkrátka v situační komedii, kde jsou čtyři ústřední postavy (majitel Cristiano, jeho manželka Lidia, pokojská Adriana a zahradník Giordano) a všichni ostatní pouze průchozí, většinou epizodní role, nemají dvě hostess hostesky, oblečené jako číšnice v sukýnkách sponzora (věnovali 12 kg di kafé), co dělat. Ale vysvětlete to režisérovi, který chce natáčet fiction neboli film (skoro telefilm) a ne sitcom. Ech.

Oběd (těstoviny, mangold a artyčoky pro mne; ostatní artyčokové tortellini ve smetanové omáčce, kančí maso s opečeným chlebem, pečené kuře a hranolky) proběhl à la italiana, tedy dlouho dlouho dlouho, mluvíme, mluvíme. Počáteční dvouhodinový skluz se nezadržitelně natahuje.

Ráno se, u vidiny slunce, obleču o něco méně než obvykle a když k tomu připočítám decentní změnu diety, litry studené vody, jahody, nepravidelnost, žádnou fyzickou aktivitu, studený vítr a pozdní spánek, tak je na problém zaděláno. A že jsem to já, tak je jasné, co se z této kombinace vyklube: angína. Bolí mě na mandlích, mám pocit, že i teplota je tu, jsem superunavená a pulzují mi prostředky dlaní, skoro bych řekla bolí. Nicméně nic z toho manželovi raději neřeknu, zbytečně by o mě měl strach.

Na hodinku si jdu lehnout, je mi kosa. Spánek osvěží. Co neosvěží je zjištění, že když se po hodině a půl opět nachomýtnu k placu, natáčí stále ještě tutéž scénu! Na 18. pokus konečně dobrá. Uf! Emoce vypjaté, všichni ve stresu.

Herci této epizody se nemohou uvolnit k dalšímu natáčecímu dni - inu je třeba hýbnout kostrou. Po večeři (já mořské plody, mangold; ostatní smažené brambory, buřtíky, vepřové, chleba; u jídla se všichni zapomenou, jako bychom zde ani nebyli kvůli natáčení) se pokračuje... C. přepisuje scénář tak, aby příjezd nebyl ráno, ale večer. Zkracuje dialogy, vyhazuje, co se dá. Režisér se rozčiluje, že ho nikdo neposlouchá. Holt autoritu si nelze vydupat.

Od desíti chodím jak zombie, v půl 12. nevydržím a spolu s kostumistkou kostymérkou se vytratíme do postele. Krk v jednom ohni, po minisprše zalézám a nechávám rozsvíceno. C. se vrací naprosto zničený v půl druhé s tím, že ostatní ještě pokračují a že jsou to blázni. Majitelka má svatou trpělivost, obdivujeme ji. Ale natočili vše. Uf!

Křenová pročišťovací kúra

Tak si s námi tady v Itálii slunce hraje na schovávanou, sotva vykoukne zpoza mraků a šups! Zase se do nich pěkně zachumlá. Jako by se mu dneska nechtělo vůbec vstávat. No a ani se mu nedivím, všichni si jednou za čas rádi pospíme o trošku déle, nebo ne? :)

Jinak jsem se opravdu nechala ofouknout a posledních několik dní mám "rýbu jak tráb", zalehlé uši, slzející oči a zlobivé mandle, všechno především na pravé straně hlavy. Kdoví proč, asi mám tu levou odolnější. Vymyslela jsem si účinné pročišťování nosních a čelních dutin - inhalací křenových silic. A je to síla, řeknu vám!

Naložila jsem si křen od babičky (čerstvý, najemno nastrouhaný) do bio citrónu (přiměřeně, přiměřeně) a naplnila s ním jednu velkou a pár menších zavíracích skleniček. A odležuje se mi v ledničce, té velké už bude přes měsíc a půl... No a krom toho, že ho sem tam použiju do nějakého jídla (posledně mrkvovo cereální omáčka s křenem či "křenový sladko-kyselo-pikantní dip" - smíchat trošku směsky se sladem a namáčet do toho třeba zeleninu) jsem ho začala vdechovat - trik tkví v tom nevdechnout ty křenové silice příliš hluboko (až do plic), poněvadž to pak nemůžete popadnout dech a není to hezký pocit. Nejhorší možná smrt musí být udušením.. nebo utopením - zkrátka když vám chybí vzduch, brrr!

Ale zpět k té kúře:

Odšroubovat víčko, nos do skleničky, nadechnout, zavřít hrtanovou příklopku vedoucí do plic, rychle nos ze skleničky (tu zašroubovat) a zadržet dech a nechat působit. Štípe to v čele, v týle, spustí se vám rýma, slzy... a na každého to asi bude působit trošku jinak. Chvilku pauza a znovu nádech... Opakovat během dne kolikrát je libo. Jak to má efekt?
1) Okamžitý - uvolnění nosu, není nic příjemnějšího než se moci při rýmě volně nadechnout nosem.
2) Dlouhodobý - pročištění dutin.
3) Zdravotní - kromě prvních dvou se mi zadařilo i přes výše popsané příznaky přicházející nemoci neonemocnět a to je co říct!

No, je to jen můj subjektivní recept, nic ověřeného ani nikde vyčteného, takže vás srdečně zvu k ozkoušení, ale jen na vlastní nebezpečí! :)
Za nikoho neručím a nikoho nechci mít na svědomí - každý nechť si uvědomí, že je za své činy (ať už inspirované kýmkoliv či čímkoliv) zodpovědný jen a jen on sám.

A po tomto poučném závěru si jdu ještě párkrát "vdýchnout" a zkontrolovat, jak se na zahrádce daří mým křenovým rostlinkám.. Zasadila jsem totiž české vršky a chytly se - už jim vyrazilo několik prvních lístků! Za pár let tu budu mít první italské křeniště! Nebo spíš křenovou plantáž? ;)
Tak jak tak, první to bude zaručeně, protože ve střední Itálii se mi křen (rafano) sehnat prostě nezadařilo.

Volnému nosu zdar.. Nazdar! ;)

Velikonočno-nedělní

Milí přátelé, tak tak koukám, že to tady pěkně flákám, co? :)

Nene, není tomu tak a ani jsem na blog nezanevřela či nezapomněla. Jen změna je život a já v pracovním procesu nemám ani chviličku otevřít počítač a napsat pár řádek. Což není žádné postesknutí, jen prosté a holé konstatování faktu. Ona totiž ani ta fyzická práce není na škodu, člověk se od rána do večera nezastaví a pohyb je základem zdraví, ne? Obzvláště je-li na čerstvém vzduchu, takže když už si nějakou tu volnou chviličku vyšetřím, šupkydupky na pole a zemědělčit. Ono to totiž není žádná sranda - všechno má svůj čas a když se nestihne zaset mrkev v třetí čtvrti měsíce, tak aby jeden čekal až do měsíce příštího... a to je škoda a plýtvání časem (takhle jsem už propásla březen).

Takže se musím pochválit, jaká jsem šikulka, že jsem tento týden zryla, okopala, připravila, zasela, zasázela a zalila svou budoucí úrodičku - záhonek petržele, mrkve, tuřínu a cibule, tři řádky vodnice (jenom proto, že mi zbyla z loňska, jinak by mě to ani nenapadlo), bazalku a lán hokkaidó dýní. Mám v plánu je nechat šplhat po síti s velkými oky, no železnou konstrukci mi uprostřed pole nikdo nevyrobí, ale třeba to bude na těch bambusových tyčkách, co jsem ke každé jamce zapíchla, držet. Uvidíme!

Co jiného zajímavého se v tomto týdnu událo?
Jsem zase o rok starší. Oficiálně. Letos jsem spáchala takový malý sociální experiment - kolik lidí (rodinu novou ani původní nepočítaje) si vzpomene na moje narozeniny, aniž bych jim to připomněla já, jakákoliv sociální síť (to pak neplatí, nemyslíte?), Instant Messenger či jiné virtuální vychytávky (ICQ jsem nespustila už ani nepamatuju, na Skype - díky onomu zmiňovanému vytížení- jsem taky nebyla a Facebook je už pro mě taky passé). Hypotéza nulového stavu se - až na dva překvapivé případy - do puntíku vyplnila, a tedy závěr: Čím pokročilejší technologie máme, tím víc necháváme vlastní velkokapacitní paměť zakrnět. Zkrátka vyvíjíme čím dál tím menší aktivitu, spoléhajíce na to, že nám stejně bude vše připomenuto... Zajímavé.

Chytajíc pár slunečních paprsků ve chvilce osobního volna při studiu manuálu k nové myčce, kterou jsme zakoupili za účelem úspory času a energie (především té naší, lidské) jsem se nechala neuváženě ofouknout studeným aprílovým větrem a zase mě bolí v krku a píchá na mandlích. Chybka, co by se stávat neměla. Doufejme, že to nevyústí v nemoc, to by se mi příliš nehodilo do krámu.

Naučila jsem se novou, svižnou a zábavnou australskou karetní hru s názvem President (Scum). Jeden večer jsme se čtyřma holčinama z Austrálie zapařily a - světe div se - čtyři hry po sobě s osobním skóre třikrát prezident a jednou víceprezident! Holt měla jsem šťastnou ruku. :) 

Žádné barvení vajíček, pomlázka, pečení beránka či Colomby, rozbalování obřího čoko-vejce ani jiné velikonoční zvyky se neudály. Místo italského tradičního jehňátka a české tradiční nádivky jsme měli k obědu vynikající zelené mangoldovo-pórkovo-ječmenno-mungové puré s ředkvičkou jako červenou ozdůbkou a filet z lososa na čerstvé cibuli zakrytý agrettem (zakoupeno a objeveno na trzích - pan prodavač mě vyvedl z omylu, že se jedná o pažitku... prý je to agretto neboli (jak se teď dodatečně informuji) vousy mnichů (skoro by mě přešla chuť) - jarní zelenina (od března do léta) s čisticími účinky. Chutná jako něco mezi špenátem a řasou.. svěží, šťavnatá. Příjemně mě můj objev překvapil.

A jelikož odbila půl jedenáctá, musím výčet zajímavostí utnout a rozloučit se s vámi.
Tedy přeju krásné velikonoční pondělí, mějte se jarně, svěže a vesele a zase někdy! :)

Jak jsme začali natáčet

aneb autentické zápisky z prvních dnů natáčení...

Neděle (9.1.2011)

Měli jsme přijet v poledne, ale C. onemocněl (rýma, teplota), tak jsme se naobědvali, naložili auto a kolem páté, šesté přijeli na místo. Složili jsme proviant (a že ho nebylo málo, 500 € v jídle se nám skoro nevlezlo do auta), převzali pokoj (dvě postele oddělené) a odjeli na návštěvu babičky do nemocnice v Empoli. Což bylo smutné, smutné, smutné a nevím proč, ale sejmula mě plačtivá a ne a ne přestat. Takže při návratu první vizáž, kterou všichni viděli byla ta ubrečená (zas myslím na ostatní místo na sebe, kuš!). Řeklo se pár organizačních věcí, začali jsme dělat pizzy k večeři.. Já měla rýžový salát z domu.
K dispozici máme tři "apartmány", na místě není ani telefonní ani jiný signál. Dole, kde je menza, nefunguje ani myčka, ani trouba ani sporák. Místo dvaceti lidí je nás pětadvacet. Dva stážisti si stěžovali na postel -naštěstí jsem nekývla na výměnu- a tak si sbalili saky paky (a že jich měli!) a odjeli zpět do Říma. Taky dobře.
Spousta lidí si stěžovala, že pizzy trvají dlouho, a tak se sbalili a odjeli na pizzu do restaurace. Taky dobře, čtyři pizzy zbyly.
Matrace dobrý, na postelích se spát nedá (z roku jedna dva, síť se prohýbá až k podlaze), a tak spíme na zemi. Je to takové provizorní, ale budiž, spí se nám dobře.

Kamera, klapka...

Pondělí (10.1. 2011)

Vstávám v 6:45, vařím hrnec vody na kafe a čaj (čaj pijeme ještě den poté a kafe (70%) vybyde na dva dny, v úterý je vyleju). Lidi si stěžují, že to není mocca (mletá stoprocentní káva připravená v kávovaru), ale l'orzo (něco na způsob melty). Ještě k tomu rozpustné! Ani na 70% (té "meltovní" části je tam jen 30%) neslyší. No, je to, co je.
Opékám pane (chleba) v troubě, je s marmeládou. Ohřívám latte (mléko), nesu na stůl džusy ve sklince... Takže zapamatování na příště:

• mlíko studené v tetrapaku
• džusy v krabici
• chleba málo (raději přidělat než to pak zas vyhazovat)
• oznámit, že každý si svůj hrníček po sobě umyje (abych já prolézala a hledala, kde to kdo kde nechal...)

A tady natáčíme...

Po myčce okouknu okolí - krása!
Těstoviny (oběd) připravuji venku na venkovní plynové bombě - před i v průběhu odněkud neustále uniká plyn, na úvod si dvakrát ožahnu pravou ruku při zapalování, načež původně červený hrnec důkladně očadím až do zčernání ze všech stran, ale tři kila špaget v něm uvařím. Jsou s rajčatovou omáčkou a je jich příliš. Aspoň kilo jich zbude. Já jím bílé špagety s Azuki fazolemi.

Po obědě se bavíme s Lidií - C. sitcomovou manželkou - má podobný styl smýšlení jako my. Tři alternativní lidé diskutující o tom, jak to v Itálii jde od desíti k pěti a jak tu nechtějí dlouhodobě žít, obklopeni pěti super-parukónami (konformní nafintěné paničky čtoucí ELLE atp. a považující externí krásu -včetně oholených nohou a perfektního make-upu po celý den- za tu nejdůležitější věc na světě), co poslouchají bez jediného hlesnutí. Eh.

Další myčka, drhnutí hrnců.. Vcelku mě to baví, jen mě otravují lidé, co kolem pořád čmuchají, něco by jedli, koukají mi pod ruce atd. a když je potřeba něco odnést dolů, tak se ofrňují. Navíc musím lidi usměrňovat, aby nejedli, co je napadne, jinak nezbyde zhola nic.
Odpoledne si od půl čtvrté do čtvrt na pět zdřímnu, celá napnutá, že mě bude někdo hledat a skoro s pocitem jakéhosi PROVINĚNÍ, že nic nedělám... Ale je zde spousta jiných lidí, co dělají ještě míň než já a ještě si vyskakují. Jako například Samanta (dlouho nevíme, jak se jmenuje a trefnou přezdívku chytla hned na úvodním setkání) - prostorově velmi výrazná, bílá, ze Sardinie; brýle, tmavé vlasy s rezavým melírem a povýšeno-pohrdavý pohled.
"Promiň, a skleničky?" (sedíc u stolu nad prázdným talířem a čekajíc na večeři zatímco já kolem kmitám)

"Jsou nahoře. Kdyby pro ně někdo zašel..." 

Hodí ksicht, ale nezvedne se, že by si pro ni skočila. Samozřejmě, že je donesu já. Pak C. oznámí, že po večeři každý svůj talíř odnese nahoru (kde je myčka) - remcá:
"To asi těžko, my tam nemůžem, protože tam nebydlíme, my spíme v setu." (tam, kde se natáčí; jiná část domu)....  
"COŽE?"
Zvýšeným hlasem zopakuje větu "Každý svůj talíř po sobě donese nahoru."
Samanta: "Va bene." = OK.
Musím být i já tvrdší, stát si za svým. A když něco řeknu, tak to tak bude.. No mám se ještě co učit.

Zpět k odpoledni - nikdo mě samozřejmě nehledá a další hodinu jsem klidně mohla ještě spát. Pak chtějí čaj, všichni si pro něj přijdou nahoru, přestože se jasně řeklo, že občerstvení a čaj budou v jídelně. Tam taky jsou a je tam jen Giulia. Hodíme řeč, moc fajn holka. Je velké zpoždění, večeře je v půl desáté. Takže mám spoustu času i skočit do sprchy.
K večeři připravím rizoto funghi porcini (houby, rajčata), alternativa bílá rýže, chléb (pošleme pro něj manžela jedné herečky, nakonec jej v tom zmatku ani nezaplatíme) a porchetta - takový vtip, nechat přesvědčeného vegano-vegetariána (ba víc, makrobiotika!) krájet a chystat něco, co smrdí jako zabíjačka. Obrací se mi z toho žaludek. Všichni kolem: "hmmmm, porchetta, jaká lahůdka!"..
No budiž. A salát z dýně. Rýže trochu zbyde (bílé hodně, houbové tři porce), ostatní (až na chleba) zmizí. Večer přestane téct voda. Takže necháme všechno neumyté, C. se cítí blbě, nemocně, v 23:30 jedeme na pohotovost, naštěstí nic vážného, jen chřipka, předepíšou mu léky, klid a teplo (haha) a alou zpět. Usínáme v půl druhé.

Úterý (11.1.2011)

Ráno stále ještě neteče voda. Záchod splachujeme dešťovou (úžasný nápad Rakušanky Susanne, Italky by na to nepřišly). Čímž pádem nevařím ani kafe, ani čaj. Ohřeju hrnec vody, kterou jsem si včera -ještě když tekla- prozíravě nabrala....
Snídaně má být v 7:30. Ve čtvrt na devět ji neseme dolů (kosmetička přivezla koblihy a jiné sladkosti), kde najdeme dveře zavřené a zvukaře stále ještě spící v postelích... No to je mi úroveň!:)
Naštěstí se po příjezdu vlastníka B&B podaří vyřešit problém s vodou - včerejší bouřka to byla, blesk vyhodil něco (nejsem technik) a to odřízlo přítok vody.
C. spí celou noc špatně, čímž pádem já taky, vstávám ve tři, před šestou zapínám topení, máme tu zimu, a krom mého teplejšího spacáku, který jsme si vyměnili, mu dávám i mou peřinu. Celý hoří. Prý se horečka pozná podle teploty uší (slyším prvně). Ráno dostane polovičku 1000mg Tachipirinu (Paralen), celý zpocený pak vstává, převlíkáme a odchází na plac - dnes se mají točit převážně venkovní scény. Kolem osmé se sjíždí herci, je jich fůra, protože kromě Dr. Barontiho tu máme celý autobus "bláznů"...

Skupinka herců v rolích pacientů psychiatrického ústavu

V půl desáté se kostumérka zavírá do koupelny, protože se prostě MUSÍ vykoupat a umýt si vlasy. Zatímco je v koupelně, přijdou ji asitak pětkrát shánět... dává si na čas. Pak ještě pořádně vyfénovat, no a já abych se tady stresovala, že nedělám dost nebo na čas anebo co já vím.
Na to zvysoka kašlu, že to tak musím říct.
Cítím, že jsem ve stresu. Teda spíš včera jsem byla. Stažený žaludek, srdce mi tepe..
To teda moc daleko nedojdu, když hned první den divže neonemocním, jak se snažím vyhovět všem. Musím to vzít s filozofií, s nadhledem. Nejsem tady od toho, abych někomu dělala služku. Jsem tady od toho, abych vypomohla. Zakazuju si strachovat se kvůli prkotinám (něco pokazím, nenaplním očekávání - jídlo nebude dost dobré, nebude včas, nebude připravené tak akorát, nebude se to k sobě hodit, nebude jim stačit, nebude jim to chutnat nebo naopak toho bude hodně...) Já bych si fakt nafackovala!!
A pak taky trochu kvůli babičce. Dnes jí prý napíchli kapačku do krku, jelikož obě dvě ruce má rozpíchané, plné modřin a žíly odtama už nevstřebávají. Máme úterý. Ve čtvrtek by ji měli operovat, prospektiva je dobrá, přestane zvracet... Jen doufám, že se toho čtvrtka dožije. Ale jak jsem už psala, smrt je součástí života, svých devadesát let na zemi si prožila, zkušenosti nasbírala, svůj úkol snad splnila a až nastane její čas, bude na čase nechat ji jít, nedržet ji. Jak mi řekla "neplač pro mě"... no ale copak to jde, když jste na návštěvě v nemocnici u někoho, kdo má kapačku v žíle, z nosu tubičku, která mu vyvádí žaludeční šťávy přímo z žaludku do pytlíku mimo a kdo se nemůže moc hýbat? 
Nu což, dívejme se do budoucnosti pozitivně, je potřeba nevidět ve všem problém. A trošku víc úsměvu by taky neuškodilo, ba naopak! :)

...pokračování příště.

Jedna povánoční

Zdravím vás všechny!
Tak co, už se chystáte na bujaré oslavy Nového (a nového) roku?

Já nerozvážná se nechala opít rohlíkem (nebo spíš teplým oblevovým počasím, co nastalo kolem Štědrého dne) a vyrazila bez dvojnásobného zachumlání à la maskovaný lupič (to vám koukají jen oči) dvakrát na procházku, domnívajíc se, že mé zdraví je dokonalé.
Ale chyba lávky, stačilo jedno ofouknutí a angína (nebo spíš tonsilíta, abych byla úplně přesná) se opět přihlásila. Už se mi o tom ani nechce psát.
A tak nebudu. (Jak prosté! ;))
Pracuju na vyzdravení se, jen ten klid na lůžku se mi jaksi dodržovat nedaří...

Letošní Ježíšek byl bohatý (oproti loňským ujištěním a předsevzetím, že to nebudeme přehánět), užili jsme si jej... dobře, tak budu mluvit za sebe.. já si ho užila; i přesto, že jisté okolnosti z mé italské rodiny (nechala jsem C. doma úplně samotného a babičku navíc 23. odvezli do nemocnice, kde doteď pobývá) tomu nebyly úplně nakloněny.
Ale prožít naplno se má vše, tak se tím řídím (aby taky ne, nebudu přece kázat víno a pít vodu... i když v mém -lehce makrobiotickém- případě bych to spíš otočila...) a užívám.

Vieweghova Biomanželka byla trefa do černého, s chutí jsem se začetla a zvládla ji zhltnout za dva dny. No, nic vyloženě nového mi neodhalil, nejspíš jsem dostatečně alternativně naladěna. Dost se odkazuje na knihu Ženy, které běhaly s vlky - je fajn vědět předem, o čem ta kniha je; užijete si ten román o hodně víc.
A skutečně jsem se musela zasmát, když se v jisté pasáži (že by to byla ta o feng-šuej? Teď nevím..) odkazuje na dva protichůdné principy "jing a jang".
No, chybička se vloudila a nemyslím, že by to bylo schválně. I když kdoví.

Ehm, vlastně mi ta spisovatelská profese nepřipadá až zas tak těžká... Že bych to přece jen zkusila? ;)

Neplánujme, žijme! O posledním rozloučení..

Jak už jsem tady v některém z komentářů psala, náš plánovaný měsíční pobyt v Čechách byl nenadále a neočekávaně přerušen, a tak teď píšu z Itálie, kam jsem se až do nového roku neplánovala vrátit. Jenže dle hesla "člověk míní, hvězdy mění" (za hvězdy možno dosadit cokoliv, čemu dáváte přednost - Bůh, vyšší princip, vesmír, vyšší síla, Život, Universum, ...) jsou stejně všechny plány k ničemu, a proto lepší neplánovat a prostě žít.

Když to vezmu po časové ose, tak jsme se obávali o babičku, nebyla na tom se zdravím nejlíp. Leč v úterý odpoledne přítelovi volali, ať se co nejdřív vrátí, že zemřel jeho tatínek...
Já nevím,  popisovat ty pocity kolem, to se slovy nedá ani moc vyjádřit, asi si to dokážete představit.
Otázky jako: "Proč? Jak to? Vždyť na tom byl dobře, když jsme odjížděli, co se stalo?"
 
Bylo mu 73 let, na italské standardy zesnul ještě mladý. Někdy touhle dobou před rokem se začal cítit nesvůj, měl teplotu, ale jinak nic. Následujících pět měsíců sjezdil všechny možné nemocnice a podstoupil všechna možná vyšetření (zmínku jsem našla i v mém lednovém příspěvku, tenkrát měli podezření na rakovinu) aby nakonec po odběru z vnitřních mízních uzlin zjistili, že se jedná o Hodgkinův lymfom. Jenže to už byla nemoc ve čtvrtém stadiu. Ale byl silný a zdálo se, že následnou chemoterapii zvládá a že nemoc se zlepšuje (jezdil si do nemocnice sám a následně bez problémů jedl...). Po poslední chemo- dávce začal pokašlávat a při výstupní kontrole v nemocnici ho doktor prohlédl a předepsal mu na to antibiotika s kortizonem. V noci se mu přitížilo a druhý den odpoledne, neví se proč, ve svém oblíbeném křesle navždy zavřel oči. Aspoň že netrpěl.

Příští týden by měly přijít výsledky oné výstupní kontroly. Taková poslední zmínka, rozhřešení, snad klíč k hádance proč to dopadlo tak, jak to dopadlo...

Den poté se konaly visite - návštěvy doma: známí, přátelé, rodina, lidé, co ho znali přišli vyjádřit soustrast a zároveň jej naposledy, v rakvi, vidět. Ten den v poledne jsme přijeli i my, co nejdřív to šlo, vlakem po dvacetihodinové cestě (4 přestupy) rovnou z Prahy.
A dnes, dva dny po skonu, uzavřeli rakev, konalo se rozloučení za přítomnosti kněze, odvoz do kostela, mše a následný převoz na hřbitov a pohřeb... Tak, jak jsem jej popsala nedávno (v komentářích). Jen náhrobní deska tam ještě není, zatím jen provizorní.
Kdo by to byl býval tušil, že se na hřbitov podívám znovu, a v první linii ani ne měsíc poté, co jsem pronikla do jeho tajů.

Tak můžu říct, že už jsem byla na italské svatbě, křtinách i pohřbu. I když ten poslední bych si klidně i ráda odpustila. Každopádně smrt je součástí života a prima o poi tocca a tutti aneb dříve či později na každého dojde. Ano, je to smutné.
Ale život se udržuje v rovnováze - když je někdo příliš šťastný, příjde smutný či nešťastný okamžik a naopak. Jako na houpačce - "jednou jsi dole jednou nahoře"... ale ať jsi kdekoliv, je potřeba mít pořád na paměti, že jsme ŽIVÍ a dokud tomu tak je, MUSÍME života užívat plnými doušky.. nic neodkládat, žít okamžikem.. TEĎ!
Protože přece nevíme, co máme v osudu psáno, co bude za minutu, za hodinu, za týden, za rok...

Bezprostřední blízkost smrti tě tak nějak "probudí", dává ti možnost si tuhle pomíjivost života uvědomit a tedy žít jej ještě plněji a neplýtvat energií na nepodstatné věci.. A taky jsem si uvědomila, že v životě si nic nenaplánuješ. A naplánuješ-li si, nevyjde to. Protože my život neřídíme, "jen" žijeme. A možná, že právě ta nepředvídatelnost je na tom právě krásná.
A tedy Carpe diem - nepromarněme ani chvilku z toho, co nám tu bylo vyměřeno!

Sněhové dobrodrůžo

Tééééda,
já sice vím, že spousta lidí nadává na sníh, mráz, zimu, vítr, ...
Ale já si to užívám, úplně naplno, to je taková nádhera! Ještěže nejsme v Itálii, Toskánsko zůstalo sněhu naprosto ušetřeno, tam pořád prší. Jej, a tady je to ta pravá, opravdovská zima, dnes i se sluncem.. Úúúú, ani se slovy nedá vyjádřit, jak dětinskou mám radost. :)

Ale nyní "vážně":
Po víkendu jsem nabyla dojmu, že už jsem naprosto zdráva a pondělní odpolední (cílené a nevyhnutelné) bloumání zasněženou Prahou (ano, dvakrát jsem se ztratila, jde to se mnou z kopce!) proti sněhu a větru ve vypůjčené bundě mě vyvedlo z omylu.
I obnovila jsem dávky probiotik a pod vlivem dobře míněných rad, podpořených internetem, jsem se rozhodla vyměnit horké solné obklady na ještě nedoléčené mandle za Priessnitzův obklad (pro ty, kdo neznají: studený hadřík na krk, zakrýt igelitem a zamotat šálou. Proběhnou tři fáze: prudké ochlazení, následné zahřátí a poté přehřátí).
Do půl dne se objevilo píchání v uších, mandle mi natekly a začaly se na nich objevovat bílé miniflíčky a do toho horečka... no, docela neúspěšný experiment se zdravím.
Můj italský ochránce si ještě teď nevěřícně ťuká na čelo. Takže honem rychle zase k solnému obkladu, kloktání a teplému čaji.

Přesunuli jsme se k Brnu - ehm, spotánní rozhodnutí jsou ta nejlepší.. a přinášejí dobrodružství! :) Taková téměř pětihodinová jízda autobusem po namrzlých a zasněžených cestách (kdepak jen dálnice, došlo i na polňačky!:), následný sprint na vlak (zpoždění POUHÝCH 25 minut!) a nejistota, zda pojede či nepojede poulička... A nic z toho se nedalo ovlivnit, dalo se to prostě vzít tak, jak to bylo. Paráda. (A zvládli jsme to!)

Vymyslela jsem nádherný fígl, jak se udržet v teple - moje krásná zelená pletená bunda sice zahřeje, ale profoukne a má druhá nepromokavá vítr nepustí, ale zase nezahřeje.. takže teď nosím fikaně druhou pod první (tedy dvě zaráz) a je to dokonalost sama! Aneb jak neplýtvat (nákupem nové bundy), když mi bohatě stačí to, co mám. :)

Přikládám fotku z přesunu po Evropě.

A jen co budu super fit, hurá na sněhového anděla!

A dvě praktické rady ze života aneb Tipy a triky jak ze šlamastyky (nebo spíš jak se do ní nedostat:)).
1)
Čaj z lotosového kořene opravdu usnadňuje odhleňování.
Z vlastní zkušenosti ale velmi nedoporučuji pít ho jako jedinou denní tekutinu. Den poté totiž budete dokonale vnitřně vysušení - Sahara v útrobách jako vyšitá! Takovou žízeň nepamatuju! A uzdravování chce čas, takže rovnice "čím víc lotosového čaje vypiju, tím zdravější budu" neplatí! :)

2)
Kdyby vám někdy bylo, tak jako mně, líto vyhodit dužninu z odšťavněné mrkve (ano, kamarádka měla doma odšťavňovač a já druhé vánoce:)), tak nezapomeňte na holý fakt, že je opravdu odšťavněná. Tzn. bez vody! A tedy že bude sát jako houba.

Savé mrkvoto

Aby se vám nestalo, tak jako mně, že jí sníte dvě misky k obědu (v domnění, že úprava à la rizoto z ní dělá zeleninové rizoto) a druhý den se budete kroutit, slibovat hory doly a modlit se za to, aby ta zácpa a úděsné křeče v břiše neznamenaly vaši poslední hodinku.
Tolik Wakame nahusto jsem ještě nikdy nesnědla. Ale propagovaný "projímavý účinek" to teda nemělo. Uf. Naštěstí jsem ještě tu, ale odšťavňovač si teda nepořídím. Je v nemilosti! :)

Toliko krátké poznatky ze života.
Sněhu a mrazu (-7°C, juhů) zdar, hehehe! :)

I nasněžilo - zima je tu

Neuvěřitelné!
26. listopadu, během jedné hodiny, zatímco jsme studovali záludnosti češtiny (no já teda moc ne), v naší metropoli nasněžilo a to dobré dva centimetry! A drží se to!
Dnes ráno venkovní teploměr hlásí mínus pět stupňů, což je na jednu stranu nádherné, ale na druhou stranu (vzhledem k ještě ne úplně doléčené nemoci a sice krásně alternativní, leč nikterak výrazně teplé bundě) mě to nijak obzvlášť netěší. Ale ono je to vlastně jedno, zpoza okna od teplého radiátoru se na to pěkně kouká. :)

K té nemoci - dnes ráno jsem si koneně vzala poslední Neoduplamoxí antibiotický prášek a odteď už se láduju jen a jen probiotiky, ajurvédskými tonifikanty a posilovači imunity vůbec.
Přemýšlela jsem tuhle nad tím, že se z mého TČM poradce tak ze dne na den vyklubal propagátor a zastánce ajurvédy. Kdoví proč. No, upřímně -  moc se mi to nelíbí, nějak mi ty čínské názvy bylinek přirostly k srdci a hlavně mám takový subjektivní pocit, že zabíraly mnohem víc, ale no tak uvidíme, třeba to je jen dočasné. I když on, jakožto integralista (doktor celostní medicíny) má plné právo přecházet z jednoho systému do druhého.. Když to bude fungovat.
Hlavně, že ví, co dělá. Jen nás celá ta ajurvéda přišla nějak dráž. Ale co už.
Teď ještě zbavit se toho ranního kašle a odpolední únavy a bude. Lepší doktora nepotřebovat vůbec. Ani čínského, ani indického... ani italského. :)

To mi připomíná, že sem chci vložit pár sezónních opatření (no jo, komentáře k nim si neodpustím:)), vycházejících z čínské dietetiky, kterými je vhodno se v zimě řídit a která se snažím dodržovat. Zatím mi dělá problém především brzký odchod na kutě, hehe.

⁂ ⁂ ⁂  Zima  ⁂ ⁂ ⁂

Element vody, převaha yinu, ústředním vnitřním orgánem jsou ledviny a močový měchýř.
Mělo by to být období klidu (paralelně k přírodě, která se ukládá k zimnímu spánku), odpočinku, rozjímání a meditace.
Doporučení:

• Chodit brzo spát a časně vstávat (nejlépe při rozednění - např. dnes mezi půl sedmou a sedmou).
• Vyhledávat teplo, ale nepotit se (hlavně ne sauna - vyhání energii z těla ven!)
• Jíst hořké a slané potraviny (stahují a podporují yin).
• Základem stravy má být vařené obilí (nezapomínat na jáhly, na "talíři" by mělo obilí být víc než zeleniny).
• Jíme zeleninu nakládanou (a sušenou). 
• Zařazujeme často mořské ryby a řasy, solíme mořskou solí. 
• Z luštěnin je vhodná sója.
• Vhodné jsou husté polévky ("zahřívací", tzv. eintopf - z jednoho hrnce).
• Úprava jídla pečením (dodá jídlu hodně yangu).
• Ovoce nedoporučeno, ale když už, tak sušené (ale ne tropické - ochlazuje! Nejlepší jsou křížaly.)
• Neužívat ostrá a pálivá koření (vytahují yang na povrch X správně má být yang v zimě uvnitř a yin na povrchu) - takže addieu! skořici, chilli papričkám, sušenému zázvoru, kardamomu, hřebíčku, pepři, ... Co takhle zkusit čerstvý zázvor? :)
• A jen dodatek - jídla by se měla jíst vždy teplá, obzvláště v zimě nikdy studená! (Zapomeňte na jogurty... nebo aspoň na jogurty rovnou z ledničky!:) O zmrzlině snad ani nemluvě.) 

 Tak koukám z okna a slunce ten sníh pomaličku rozpouští... No na sněhového anděla si budu muset ještě nějaký ten pátek počkat. :)

Přírodní léčba angíny

Tak jo, dnes ve stručnosti, poněvadž dlouhé zírání do počítače mi nedělá ale vůbec dobře a taky proto, že na to nemám čas - jsem teď totiž full time zaměstnaná v oboru léčení nemoci.
Prostě nemocná jako hlavní pracovní poměr a je to jiná než osm hodin a domů! Tohle je od rána do večera a vlastně nepřestávám ani v noci. Pořád mám co dělat. A jak by ne, když chci vyléčit angínu bez toho, abych musela brát antibiotika.

Shrnu to a slibuju, že dnes budu opravdu stručná.
V neděli horečka, která v pondělí klesla a od úterka se pohybuje v rozmezí 36,6-36,8. O důvod víc, proč antibiotika nebrat, vždyť kdyby tělo bojovalo, dalo by to nějak vědět, ne?
Mám se výborně až na ty "zatracené" mandle.
Včera jsem nasadila ajurvédské medikamenty a od pondělka zkrátka dělám vše dle doktorova doporučení (o kterém píšu zde).
Tohle je můj "ajurvédský set", dnes k němu přibudou ještě dva další produkty - Sinomap (tabletky) a Laringomap (na bolest v krku).

Navíc jsem zvášila dávky sirupu na 5x denně dvě lžičky a 2x denně si nahřívám hruď (torace - od krku až po poslední žebra) speciální pappou - velmi teplým obkladem ve složení mouka z lněných semínek-kravské mléko-mletý sušený zázvor: vytvořit kašičku, plácnout na bavlněnou gázu, druhou to zakrýt, na to termofor a hodinu ležet, ani se nehýbat. Mám jedno za sebou, moc příjemné a pomáhá od hlubokého kašle (takového toho až z plic). A takhle ta směska vypadá:

Co jsem to...
No, teď nevím, možná to není nic zábavného číst peripetie jedné nemocné, ale na druhou stranu mně to přijde přínosné a s mou pamětí je záhodno to zapsat, poněvadž jinak to všechno zapomenu.

Už vím, s tou Ajurvédou!
Hledajíc detaily o těch mých lécích jsem narazila na doporučení ajurvédy, co se běžného života a výživy týče. A úplně mě překvapilo, že se jimi řídím (nebo se snažím), aniž bych věděla, že jsou z ajurvédy! :)

Výběr:

• Brzy jít spát, brzy vstávat.
• Po probuzení vypít skleničku vlažné vody.
• Večer jíst nejlépe mezi 19 - 19:30, lehce a pak se projít.

• Jídlo vždy jíst vsedě, v klidu, soustředit se výhradně na ně (nečíst, nepracovat, ...).
• Jíst pomalu, důkladně kousat, ani málo, ani moc.
• Jídlo by mělo být vždy vlažné - ani horké a nikdy studené.
• Po jídle zůstat ještě chvíli sedět v klidu, nevstávat okamžitě od stolu.
• Vodu nepít nikdy chlazenou, nejpozději půl hodiny před jídlem a nejdříve hodinu po jídle.
• Nejíst těsně před odchodem do postele.
• Jíst velmi málo syrové zeleniny. 
•           Atd. (v italštině). 

Zajímavé, ne? Tak já si jdu dát Aflugenex a uvařit oběd.
Zdar!

Mandle

Kdopak nám to tady loupe perníček?
Mařenka nebo Jeníček?
Nene, Pavlínka. A kdepak perníček, ale mandličky.
Nebo spíš mandličky loupou ji!

A to teda fest, abych to tak nepohádkově vyjádřila. Zkrátka a dobře, už mám podruhé ve dvou měsících angínu. No já se z toho asi zvencnu!
Hlavně si můžu hlavy vylámat na otázce PROČ? Dva roky za sebou ani nachlazení, ani chřipka a letos bumbác a hrozí mi druhá antibiotika. Ale já se nedám!! :)

Tentokrát jsem vytáhla do boje vlastními zbraněmi. Teda spíš jsem vytáhla do boje neozbrojená, jelikož jsem se domnívala, že to, co mě v neděli chytlo, je pouhá teplota a že tělo se tak snaží eliminovat (tedy vyloučit) veškeré přebytky, co jsem do něj poslední dobou nacpala, ať už ve smyslu fyzickém (třeba moučné výrobky, rýžová zmrzlina či hafo gomasia nebo olivový olej s petrželí z domácích ančoviček, po kterém se můžu umlátit) či psychickém a okolnostním (pozdní, často až časně ranní, odchod do postele, hodiny a hodiny před počítačem, déšť a pošmourno, nejistota příštích dnů, povinnost jet do Institutu, kam se mi jet nechce, chřipkou nemocná babička, nárazová "extrémní" fyzická aktivita, 300 metrů bosky za slunečného dne po vlahé zemi).

Předsevzetí "to vyležet" se skoro zadařilo. S horečkou pohybující se kolem 38,7°C - 38,9°C a permoníky v hlavě tepajícími tak, že mi divže nevylezli ušima a očima, s lehkým pícháním na pravé mandli a v pravém uchu, neustále se prolívajíc Kukichou a bez chuti na jídlo (zázrak!) jsem během jednoho dne a jedné noci propotila tři pyžama a tradáááá! V pondělí jsem dosáhla krásných 37,2°C.

Pírka - opět jeden ranní obrázek

No ale nejspíš jsem usnula na vavřínech - včera večer  bolest v krku, na mandlích, kašel, v noci se mi spustila krev z nosu, čímž jsem vyděsila přítele, který se z toho doposud nevzpamatoval a je na tom chudák starostí o mě hůř než já. Tak utěšuju. :)

Sepsala jsem si poránu (5:30) takové malé (jen na A4 ;) ) zamyšlení nad mandlemi vůbec - ve stručnosti pojednává o tom, že nic v organismu není jen tak náhodou, vše má svůj smysl, i když ho možná nevidíme. Mandle přirovnávám ke strážné věži, jež je součástí hradeb města (tělo). To, že strhnete strážnou věž (přirovnání k v minulosti tak častému "vytrhávání mandlí") neznamená, že nepřátelé neproniknou za hradby; jen o nich nebudete vědět a město mohou klidně vyplenit, přestože se opevnění zvenčí bude zdát stále stejné. Toliko k metafoře.
Vesměs je považuji za přátelskou, přestože stále ještě nedoceněnou výspu imunitního systému.

Jenže pak jsem volala našemu  doktorovi, co si o té mé nemoci myslí a co mi doporučuje dělat, když antibiotika brát nechci. Vyslechl mě a nadiktoval mi co a jak:

• na posílení imunity Aflugenex před jídlem  a Citogenex po jídle
• kloktat několikrát denně směsí "Acqua-Propoli-Maleuca": 3 kapky oleje z čajovníku australského (Tea Tree Oil) + 10 kapek propolisu + na tři prsty vlažné vody
• obklady na krk / pod krk horkou slanou vodou alespoň po dobu 1/4 hodiny několikrát denně
• na kašel sirup Kasnimap
• a do nosu olejový sprej Nasyamap.

A kdyby to nepomohlo, tak jsou potřeba antibiotika a nedá se nic dělat. Hned mu bylo jasné, že to je tonsillite (angína) a mandle jsou prý strašně nebezpečné, protože když se zanítí, tak pak mohou infikovat krev a ...
Dál to nerozváděl, jen kladl na srdce, abych se mu příště, až mě na mandli sebemíň píchne, hned ozvala!

Tak já nevím, tenhle mrňavý párový orgán zvaný krční mandle si to u mě teda dost rozlil, měl by se hodně snažit, aby si aspoň trošku tu svou pošramocenou pověst poopravil. Dám mu šanci. Mám za sebou první obklad a kloktání, léky budou zítra. 

Tak mandlím zdar a buďte na sebe opatrní, ať taky něco nechytnete!
Jak to tak vypadá, tak ne každá nemoc je pouhou eliminací. Myslím, že oslabený organismus je prostě náchylnější nechat se napadnout virem, bacilem nebo čímkoliv jiným. Holt zdravý jedinec nic nechytne.
Jenže kdo z nás je stoprocentně zdravý?

Zastavení u konce života

Musím uvést na pravou míru několik málo nepřesností, co jsem napsala v předchozím příspěvku o italských hřbitovech a slavení Dušiček.

Žádné odplevelování, hrobka na dlažbě, jen umístit květináč...

Proč dnes?
Protože jsme konečně zavítali na hřbitov (cimitero [:čimitéro:]; a to rovnou na dva, jak na ten soukromý - s katolickou církví spojený, tak na městský) a byla jsem na místě obeznámena s pár zajímavými fakty (a omrkla jsem si i na vlastní kukadla).

Čeho se ty opravy týkají? 
"(...) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy po roce naběhly a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a nachystaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají"

&

"Pak se zapálí svíčka na hrobce (...)"

Tak především ta procházka je pozvolná, ale hřbitovy tu rozhodně nejsou tak rozlehlé jako u nás. Takže procházet se není moc kde, navíc kdyby ke každé desáté náhrobní desce přišel jen jeden člověk, ani se do toho prostoru nevlezou.
Ten soukromý hřbitov je velký všehovšudy jako větší kostel, obehnaný vysokou zdí (že to zvenčí opravdu jako kostel vypadá).
Jo, a za zmínku stojí i umístění - v centru města!

Pohled na celou jednu čtvrtinu hřbitova (!)

Opucování a upravení ve většině případů znamená setření prachu a špíny, která se během roku mohla usadit na parapítku před mramorovou deskou (někdy až destičkou), nesoucí jméno nebožtíka a jeho data narození a úmrtí.
Pokud byli zesnulí z praktikující věřící rodiny, tak se vyleští i soška panny Marie (jedná-li se o ženu) nebo Ježíše Krista (v mužském případě), pokud ne, tak se jen vyčistí lampička (tu mají téměř všichni) a do ní se zašroubuje nová žárovečka (kdepak svíčky, to je překonané!).

Svíčky už nefrčí, vivat žárovky!

Květiny jsou často k vidění umělé, ale zrovna teď, pár dní po Dušičkách, se hřbitovy nesla omamná vůně čerstvých lilií..

Tak.
A když jsem to všechno tak krásně sepsala, s nadhledem, ve vtipno-kritickém duchu (řekla bych), tak se vrátila nonna s mammou (z přítelovy strany) od doktorky. Nějak babičce nebylo poslední dobou dobře, zánět močáku, bolest v břiše...
No, a ultrazvuk ukázal šest kamenů v játrech (největší jako slepičí vejce) a velké neidentifikovatelné cosi na slinivce. Budou další vyšetření, ale dlouho už tu mezi námi asi nebude. A tahlencta jednoduchá pravda, jak to jinak říct, mě prostě rozbrečela.
A tak tu teď bulím jak malá holka.

No jo, já vím, že už na to má léta (84), že si svůj život prožila, že si za to může sama, poněvadž s tím, co jí a jak vůbec nepije, se daleko nedostane, že smrt je přirozenou součástí života stejně jako narození, že něco končí a něco jiného začíná, že...

Ale stejně, když se to dotkne někoho blízkého a vy si uvědomíte, že za chvíli tu nebude, že už si s tou osobou nikdy nepopovídáte, nezasmějete se společně, nedá vám dobrou radu, nepovypráví vám, jak to bylo za jejího dětství a mládí..
Zkrátka že po ní zbyde jen vzpomínka a lesklá destička na hřbitově..

Předplaceno, ale zatím neobsazeno... ještě ne.

Tak pak na ty místa odpočinku hned koukáte jinak.

Já ne, že bych k nim neměla úctu (jak by se mohlo zdát), jen nesnáším to pokrytectví načančávat hrobky, protože jinak by mě OSTATNÍ pomluvili. Co je ostatním do toho, tohle je osobní!

Stejně si myslím, že mrtví žijí víc v nás a v našich vzpomínkách než tam, kde leží jejich tělesné schránky, co se stejně časem v prach promění.

A tímto končím pozastavení se nad sklonkem života.
Smutek patří k životu stejně jako radost.
Navíc je podzim, čas melancholie...

Poprvé u praktického lékaře...

I postoupila jsem o krůček dál v poznávání každodenního života v Itálii - po zubaři, naturopatovi a gynekologovi (dávno, dávno již tomu, když ještě tenhle blog neexistoval, to byli i jiní doktoři, ale to byla i jiná Pavlína a jiné problémy, takže je nebudu vzpomínat) jsem zavítala i do ordinace praktického lékaře.

No nebylo to úplně nadšeně-dobrovolné, ale moc možností na výběr jsem neměla. Nad příčinami mého "náhlého" onemocnění jsem se naspekulovala ažaž, ale shrňme to asi následovně:

"Kdo dlouhodobě zdravě jí (pravidelně, nepřejídá se a nepřehání to s ořechy, tahini, ovocem, olivovým olejem a dalšími lehce okrajově-makrobiotickými surovinami), nestresuje se, chodí spát dřív než po půlnoci, nesedí skoro celý den před počítačem, pravidelně se prochází venku (nejlépe ve dvou;)), zhluboka dýchá, nepodchlazuje si bosá chodidla na studených dlaždicích, neexperimentuje s půsty, jak ho napadne, v posilovně se sprchuje jakmile se zpotí a nečeká, až na něj otevřou okno, aby ho ofouklo, nenechá se mentálně ničím rozhodit a udržuje se aktivní ve všech směrech, ten neonemocní."

Možná, že je mi v tom výčtu nějaká přísada chybí... třeba je to fakt tím, že je virus ve vzduchu? :)

Každopádně ve čtvrtek se mírná bolest krku z předchozího dne rozvinula v bolest na mandlích, chraplavý hlas, teplotu... A bylo čím dál tím hůř.
Zavolala jsem zubaři a odřekla plánované odstranění plomb. Ovšem pondělní odlet do Atén se zrušit nedal.
I proto jsem se za horečky 38,2 (při zajímavých meditačních stavech, kdy tělo běží v úsporném režimu bez jedného pohybu, jen mysl vše pozoruje a užívá si ten pocit přítomnosti, poněvadž v tu chvíli nic jiného než TA CHVÍLE neexistuje) nechala naložit do auta a odvézt k doktorce, doufajíc, že se vyhnu antibiotikům.

Čtvrteční ordinační hodiny: 17:00 - 19:00.
V 16:50 čekárna plná pacientů, postáváme venku, není si kam sednout.  Fouká vítr.
V 17:15 se dozvídáme, že doktorka ještě nedorazila. Přítel jede pro babičku, co za mě vyčeká frontu.
V 17:35 přichází doktorka. Usazujeme babičku s instrukcemi, jak z mého telefonu zavolat přítelovi.
Odpočívám doma.
V 18:45 zvoní pevná linka, jsme na řadě. Babičce se nepodařilo zavolat z mého mobilu. A že je v menu češtině, nepomohli ani technicky zdatnější spolučekatelé. Ještěže si pamatuje číslo domů.
V 18:55 vstupujeme do ordinace.

Doktorka je příjemná.
Oficiálně nepracujíc ani nestudujíc (a jsouc ze státu EU) nemám sice zákonný nárok na zdravotní péči (kdybych byla mimo EU, stačilo by zaplatit roční poplatek a nárok bych měla, jak paradoxní!), ale prohlédne mě důkladně (juk na mandle, poslechne mě na hrudi, do uší se mi podívá takovým udělátkem) a napíše mi antibiotika. Bez nich to prý nepůjde. Ojoj. Aspoň jsou prý nejšetrnější a jen na šest dní. Tak dobrá.
Za deset minut jsme venku, večer před jídlem první patáček, v noci propotím durch již druhé pyžamo.

Dnes se cítím líp. Bolest na mandlích pomalu ustupuje, pomáhám tomu pitím čaje kukicha s čerstvou (bio) zázvorovou šťávou, slanými obklady na krk (kdybyste viděli, co vše se po nich uvolňuje, ůůů!), vyváženou stravou a pocením. Beru laktobacily (Bifiselle).
Uvařím si znovu lotosový čaj, kuzu, dám si umebošku... Prostě té západní medicíně přírodně (makrobioticky) pomůžu, jak to jen půjde.

Ale jsem vděčná, rozhodla jsem se nic si nevyčítat, však časem vyeliminuji i tu lékovou chemii. Beru to jako příležitost zamyslet se, takový mezník.. Asi bylo na čase... když to nejde po dobrém, je třeba zvolit těžší kalibr. :)
Lidské tělo je přece jenom ten nejdokonalejší instrument, co znám.

Tak šupšup z postele, za chvíli je doba tabletky, tak ať si něco uvařím.
Přeju vám všem co nejpevnější zdraví!

Jak na bolest zubu? Jezevcem!:)

O víkendu mě začal bolet zub. Pětka vpravo nahoře. Ups.
Napřed jsem si chtěla říct, aby se mi doma podívali do chytré knihy o zubech, co to znamená (jakou spojitost to má k fyzičnu a které orgány tomu odpovídají), ale nějak na to nebyla vhodná situace (decentní faux pas, kdy jsem neúmyslně prozradila narozeninové překvapení pro ségru), a tak jsem se inspirovala tady už tolikrát zmiňovanou knížkou Miluj svůj život, kde je řečeno (mimojiné), že každá nemoc se vyskytne proto, aby nám poukázala na potřebu změnit něco ve svém životě. 

Napřed jdu na bolest zubu "vědecky" - důkladné a časté čištění. Pořídila jsem si kvůli tomu jediný na trhu dostupný přírodní superměkký (a extradrahý) kartáček z TASSO (slovník hlásí TIS anebo JEZEVEC... tak doufám, že je to ten tis.. představa, že si drhnu zuby jezevčími chlupy.. no, ehm, jak bych to tak řekla.. rozumíte mi, ne?:))

Když to fakt bolí, tak držím mezi zuby rozkousnutý hřebíček. Ani mě nenapadne pomýšlet na kaz a eventuální návštěvu místní zubařky (zato C. jo, bojí se o mě). Abych si nemusela tolik drhnout zuby, tak omezím jídlo...

Nejsem žádný velký meditátor, a tak meditační techniku, kdy se uklidníte, sednete si pohodlně o samotě a soustředíte se na otázku "Co mám vědět?", jsem zvládla jen z té poslední, otázkové třetiny. Ale stačilo.
Zkuste si to někdy. Vnitřní Já vám dříve nebo později odpoví. Hehe, zní to divně? Ale funguje to! Prostě vás to za chvíli (což může trvat i pár dní) trkne a řeknete si: "No jasně! Jak je možný, že jsem to neviděla?!"
Puzzle se složí, zapadnou do něj i ty střípky, které byste nečekali a máte před sebou krásný návod, jak ze situace ven...

Můj první "neřešitelný" problém (zase jsem začala viditelně nabírat na váze (58 kg)) vyústil do druhého, silnějšího a to v podobě oné pětky. Prostě mi jen tělo hlásilo: "Hej hej, nejez tolik!"  

Zpětně jsem si uvědomila, že vše je spojené se vším - pozdní večeře (často ryba), celodenní hlad a téměř neustálé pojídání něčeho, každý den rýžové mléko s pufovanou rýží nebo cornflakes, kukuřičné chlebíčky, málo oleje, málo pohybu, usilovné myšlení na jídlo a zároveň na to, jak zhubnout, přejídání se...
Prostě jsem si překyselila organismus. A odteď BASTA!

Poslední jídlo pěkně v sedm, sice mi o půlnoci kručí v žaludku až se to rozléhá, ale kdo je tady pán?
Půldenní půst (od večera do rána) vlastně jakoby ani půstem nebyl a přitom to člověku úžasně pomůže a nabije ho to energií. Chce to pevnou vůli, ale všechno jde, když se chce.

Mimo tři až pět hlavních jídel nejím, začala jsem znovu vstávat o půl sedmé (ne až kolem deváté) a užívám si ranního sluníčka venku (během nebo na poli).
Po třech dnech není po bolesti ani památky, ručička na váze zase pěkně leze dolů (zatím 56), mám víc energie a vůbec ...za tu bolest zubu děkuji, poněvadž mi otevřela oči.
Jen to chtělo podívat se na všechno z jiného úhlu pohledu.

Epilog:
U představy čištění zubů jezevčí srstí mě popadl záchvat smíchu.
Ovšem zamrzl mi úsměv na rtech, když mi C. vyvrátil ten tis... Proč prý si myslím, že byl ten kartáček tak drahej.. Hm. No, tak...
Ať žijí jezevci!?! :)

Pickling, recepty a kvasinky

Mám tu pro nás odkaz na Veg(k)nihovnu, obsahující pár zajímavých elektronických knih ke stažení, hlavně v sekci Výživa a Kuchařky. Jak už název napovídá, žádné maso nečekejte! :)

Pak jsem taky při pročítání novin narazila na recept na korejské kimči, což je jakási obdoba staročeského kyselého zelí. No, možná vyzkouším tu krátkodobou variantu, bez chilli, cukru, rybí omáčky.. zkrátka takové pickles jak má být! ;)
Takzvané "pickling" neboli krátkodobé kvašení by mělo být zastoupeno snad v každé světové kuchyni... Žel tady na jihu jim to nic neříká, nebo jsem aspoň já zatím neobjevila paralelu. Že by proto, že tu o ovoce a zeleninu není v zimě zase taková nouze? Ještě popátrám!

Každopádně denní konzumace pickles nebo kysaného zelí (v kombinaci s vyhýbáním se sladkému) je spolehlivým lékem na kvasinkové onemocnění všeho druhu. Taková kandida, to je panečku mrcha zákeřná a je třeba proti ní bojovat celý život! Já o tom vím své, ale o čem vlastně mluvím a jak na ni si můžete počíst v článku Kvasinky, mykóza, kandida, kandidóza, zkrátka všechna plísňové onemocnění . Doporučuju!

A kdyby někoho zajímaly recepty a tradiční jídla z Indie, tak na stránce Indian Food Forever je takových informací, že mi to teď ani hlava nebere. Vrátím se k tomu někdy jindy a třeba si nějaký receptík adaptuji na tělo a pak pošlu dál.

Divadelní hra o divných lidech

Někteří lidé jsou divní. A ti bohatí mají často sklon k tomu být ještě divnější. Nedávno jsem četla o tom, jak se ze společnosti vytrácí řád, disciplína, hodnoty.. člověk tak nabyl pocitu, že si může dělat, co se mu zlíbí. A navíc, nikdo mu nic nemůže.

Třeba taková morálka, slušné chování.. to je v dnešní době dost rarita, potkat někoho doopravdy zásadového. A proč mluvím o těch bohatých?
Peníze kazí lidi. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale žel "zpravidla" mají bohatí lidé (takoví, kteří to navíc rádi ukazují a dokazují veřejnosti, tedy dalším lidem) takový nějaký utkvělý pocit, že si mohou koupit úplně vše, ba co dokonce že si mohou dělat, co se jim zamane, protože oni na to mají a komu by se taky museli zpovídat. Tak nevím, jak si to v sobě porovnají.. svědomí asi už dávno poslali do háje nebo udusali hluboko pod povrch nánosu sladké Mamonovy iluze? 

Ale pojďme k příběhu..

První dějství: 
Jsou Velikonoce. Celá ubytovací struktura je na čtyři dny zarezervována dvěma americkými rodinami, které si navíc vyžádaly i polopenzi. V neděli a v pondělí je všude zavřeno, takže přípravy vrcholí, dům praská ve švech díky nakoupenému jídlu a pití na čtyři typické toskánské megavečeře (o pěti chodech!) pro devět lidí.
Přijíždí dvě nablýskaná auta. Vystupují obě rodiny. Dáma prohlásí, že se domnívala, že tu bude obyvák s pohovkou, aby měla kde relaxovat. V ostatních B&B to prý vždycky měli. Mírně zhoustne nálada, žel, to tu nemáme a ani jsme to nikdy netvrdili. Jeden pár odjíždí nakoupit víno.

Mezihra: 

Jsem nemocná, intenzivně se potím v posteli, usínám. Venku lítají a řvou americké děti. Hrají si na schovávanou.

Druhé dějství: 
Cristiana mrzí ona nespokojená poznámka, přestože dobře ví, že nebyla na místě - o obývacím pokoji při rezervaci nepadlo ani slovo. Pozoruje hosty zpoza balkónových dveří. Vzpomíná si, že jim slíbil večeři s vínem Chianti, ale zapomnělo se koupit. Sedá do auta a vyráží do obchodu je pořídit, aby nebyl jediný důvod k nespokojenosti ze strany hostů. Venku je ticho.
Vrací se za deset minut. Obě auta jsou pryč, pokoje otevřené, prázdné, bez jediného kufru.
Nelíbilo se jim tu. Neměli ani tolik odvahy nám to říct do očí. Sebrali se a odjeli. Z auta zavolali Cristianovi, že se rozmysleli a nezůstanou. Pod záminkou nákupu vína objeli pár dalších, dražších míst (nejspíš i s obývákem) a domluvili si to tam, kde měli volno.

Epilog:
Před námi pět "prázdných" dní. V domě jídla jak pro regiment.
Nespočetněkrát odmítnuté rezervace. Všechny další B&B jsou přeplněny. Velikonoce jsou jedním z mála období, kdy turismus ještě kvete.
My máme mlhavou vidinu částečného pokrytí nákladů (ušlý zisk se tomu říká?) - vše závisí na náladě oněch bohatých Američanů. Zaplatí nebo nezaplatí?
Dáváme last minute nabídku na internet, jdeme hluboce pod cenu toho, co byhom mohli za toto období chtít. Stejně nikdo nepřijede.
Nálada pod bodem mrazu v celém domě, deziluze, rozčarování.
Lidé jsou prostě divní.

P.S.: I přes mou nemoc jedeme večer na koncert. Cris potřebuje přijít na jiné myšlenky. Co bych pro něj neudělala; doufám, že to vydržím.

Aprílujeme!

V Itálii se místo typického "apríl!" jako u nás říká "pesce di aprile!" [:peše dy apríle:] čili aprílová ryba... chichi, ale neptejte se mě proč tomu tak je.
Letošního prvního apríla jsem si z nikoho nevystřelila (ani aprílem ani rybou; napadaly mě jen samé nejapnosti), ale zato jsem strávila příjemné tvořivé odpoledne s FIMO hmotou!

Bylo to naše úplně první setkání - oťukávání a vzájemné poznávání bylo takové nesmělé; nevěděla jsem, co od ní mám a můžu čekat..
Napoprvé to ušlo, příště to bude lepší.
Chtěla jsem vyrobit mandarinkové korálky, ale hrozně jsem se s tím piplala, a tak to podle toho dopadlo.. ehm, nebo spíš nedopadlo.

Což mě trošku odradilo od další výroby, ale přece jen jsem si ještě zkusila natočit ze čtyři knoflíky, které se mi líbí mnohem víc než předchozí "cukrátkové" výtvory (že bych nabídla bonbónky těm dětičkám, co venku kolem jedenácté večer ještě vyřvávají jak na lesy?).

A příště žádná abstrakce, zkusím nějaké konkrétní miniaturky.. na miniatury jsem totiž expert!

Večer mě bolelo na mandlích a do rána je z toho nepěkná nemoc. A to prosím po táák dlouhé době..
Dle makrobiotiky je nemoc jen eliminací; takže bych neměla říkat, že jsem chytla bacila, ale že eliminuji..
No, ale on ten ranní běh jen v jednom lehkém dlouhém rukávu tomu asi moc nepomohl. Každopádně zdravé tělo neonemocní, což znamená, že nějaké oslabení (jakožto živná půda pro "bacila") tu nejspíš bylo.
Ať už je to jak chce, je mi děsná zima, píchá mě na mandlích a v uších; pálí mě oči a svědí nos.
Tak jsem si poránu vyžmoulala olivový olej (1 lžíce 15 minut; hlavně nepolknout!), uvařila si čaj z lotosového kořene (právě mi vře druhý nálev) a asi si dám půstík. Venku je překrásně, slunečno.. Velký pátek jak dělaný k procházce...
... Možná přece jen trošku toho bronzu půjdu nachytat, nadýchat se čerstvého povětří a tak... to mi přece nemůže ublížit, ne?

Četba, představení a doktoři

Už třetí den postupně čtu knihu Demian od Hermana Hesse. Úplně cítím, jak mě pohlcuje, jak mi mluví z duše, skoro bych řekla, že se ztotožňuju s hlavním hrdinou (ano, jisté rozdílnosti tam jsou, například on je muž (hihi); já nikdy nijak zvlášť neprožívala ten rozpor mezi dobrým a zlým světem; no a doba samozřejmě). Zatím jsem nedočetla, ale začínám se cítit jako probuzená ze spánku, taková Šípková Růženka, co čekala na polibek (v mém případě otevření knih za vhodných podmínek) aby prokoukla do světa.. A chci objevovat, prozkoumávat, číst, ptát se, podrobovat kritice.. Možná i proto, že život je tak krátký. ;)
Ale konec filozofických úvah, pojďme k událostem uplynulých dní! :)
V pondělí jsme byli v Pratu, C. měl tři výstupy v představení Serrata da Macello, jak jsem psala o těch jatkách, co se pak přetvořily v kulturní domy (tady), tak přesně v jednom takovém.

Vystupovalo i vyfotografované Duo Filanti - mág Kagliostro a "víla" Filipponi (nepřestane mě udivovat rychlost, s jakou on mluví a prostorová výraznost, kterou ona oplývá).

Včera jsem nemohla nic napsat, jelikož jsem byla jako na trní, odpoledne jsem jela k italskému doktorovi na preventivní prohlídku. C. se kvůli tomu stresoval už od listopadu, což bylo hlavním důvodem, proč jsem přistoupila na prohlídku v Itálii. Kdyby bylo po mém, tak zajdu v Čechách k mojí doktorce a bylo by po problému, jsem ve zdravotních aspektech o dost lehkomyslnější (jakože si z toho nedělám hlavu.. nebo že bych si jen hrála na drsňačku?;).
Každopádně profesor De Leo byl sympatický, postarší pán s bílými vlasy, kapacita ve svém oboru, sem tam i nějaký žert prohodil, zajímal se odkud jsem..
Vyložil mi všechna pozitiva braní antikoncepční pilulky (prý byla v září objevena nějaká nová, "Qlaire", s absolutně žádnými vedlejšími účinky .. jak to můžou vědět, když byla objevena v září?!?:)), ale když jsem mu teda nenápadně naznačila, že u mě s antikoncepcí nepochodí, přestal naléhat. Vlastně to vzal sportovně.
Výsledky vcelku pozitivní (jen mám tendenci tvořit si všudemožně cysty, prý genetická predispozice), na výsledky PAP testu budu čekat dvacet dní a pošlou mi to domů a opět (jako všichni doktoři tady, co jsem se s nima potkala) se mě ptal na diabetes (taky genetická predispozice, jak se zdá.. prý mám počkat, až mi bude 50 -  haha). A jelikož to byl soukromý doktor, tak jsme po arrivederci (a nekončícím stisku ruky, skoro mi připadlo, že se zapomněl) soukromě vyplázli čtyři oranžové bankovky a jeli jsme domů se složkou, ultrazvukovými obrázky a receptem na tři produkty.
Teď už zbývá jen konzultovat to vše s naším "guru" -  naturopatem, doktorem celostní medicíny, biologem, psychologem a kdo ví, čím ještě. A uvidíme, co se s tím dá dělat. :))

O životě, nemoci a nicnedělání

Dneska byl jeden z těch dnů, kdy jsem si uvědomila, jak krásné je žít a co všechno vlastně život nabízí. Že už jen to, že otevřu oči do nového dne, ať už je jakýkoliv, zdravá a schopná dělat cokoli, co si jen zamanu, je takovým malým zázrakem. Myslím, že kdyby se takhle na život dívali všichni, tak by se nám to tady docela pěkně žilo. Anebo by to tu byla jen banda přemýšlivých bláznů, kde by nikdo nic nedělal, poněvadž by nevěděl co, haha! :)
A propos k tomu nicnedělání. Jsou lidi, kteří cíleně "nicnedělají" celý život, například takoví Dvorští, jejichž stránku jsem (ani nevím, co mě k tomu vedlo, příště se klepnu přes prsty) zase jednou po dlouhé době navštívila. Od negativních emocí jsem už před dlouhem dospěla do stadia "nezajímáte mě" - možná je to póza, ale rozhodně na ně nehodlám plýtvat svou drahocennou energií. No a včera mi vlastně těch jejich potomků přišlo líto. Celý život bez kontaktu s okolím, žádní přátelé, rodina jen úzká, navíc ideologií vymyté mozky, že to tak musím říct; absence vlastního názoru, možnosti se rozhodnout.. Co je to za život? Sice nic nemusí (škola, práce), ale to neznamená, že je jim líp nebo že jsou někde dál než ostatní!
Někdy si myslím, že jistá míra práce je jenom k užitku (přestože C. tvrdí, že práce škodí ;)) - občas mě popadne i záchvat chuti šťourat se v zemi (rozuměj okopávat zahrádku:)) - mě, odjakživa městský, antirurální typ!!!
Zítra budu mít pravděpodobně na starosti snídani pro hosty, jelikož všichni se ráno přesouvají do nemocnice v Empoli, kde čeká O. vyšetření žaludku - mají podezření na rakovinu. Teď to bude znít ošklivě, ale může se člověk něčemu takovému divit, když po celý život jí 2x denně maso (i syrové), zelenina mu, pokud není smažená či to není rajčatová pasta na těstovinách) nic neříká, pije jen víno a kafe a má 72 let?
Joj, ono to až zas tak horké s tou středozemní dietou nebude, zjistila jsem, že spousta úmrtí tady je v současnosti způsobena buď rakovinou žaludku nebo střev.. pomalu začíná být rarita umřít na stáří.
Ale bude v tom i nějaká ta genetika, každopádně doufám a přeju mu, aby to dopadlo dobře a tímto téma uzavírám a pro dnešek končím.

Sofiin svět dvoujazyčně k zahnání nespavosti

Včera jsem měla nějakou zvýšenou teplotu ze poněkud nejasného důvodu (možná proto, že se blíží úplněk, třicátého, už zítra, úúúúú!), a tak jsem se nakonec rozhodla nejet s C. do Modeny na kabaretistické představení a místo toho si pořádně odpočnout a jít brzy spát. No, ono když jste celý den doma (venku kosa jak v mrazáku), tak to se moc neunavíte, a tak jsem se nemohla divit, že pokus o usnutí kolem deváté hodiny večerní se naprosto nezdařil. Rozhodla jsem se tedy pro knížku.
Poslední, co jsem četla bylo Looking for Mr. Goodbar od Judith Rossner- takový smutně poutavý příběh, co začne zabitím a doznáním vraha a pak vypráví život oběti (holčina) od narození až po onen nešťastný den, kdy jí bylo něco kolem 27. No rotovaly mi myšlenky kolem toho ještě pár dní poté, takové to "a co by kdyby" a "proč"... Knížky jsou úžasný útěk z reality, ale taky taková dvojsečná zbraň, páč v nich se přece pořád něco děje a pak o tom musíte přemýšlet a najednou neprožíváte na sto procent svůj život, ale víc život hrdiny... Do extrému to dohnala televize, proto jsem přešťastná, že ji doma nemáme a upřímně mi nechybí, ba naopak, když se jednou za čas octnu doma, tak ji vyžaduji vypnout (a oni na mě  pak koukají jak na despotu :))
Ale zpět k bezesné noci. Zvolila jsem Sophie's World, světoznámý Gaarderův (Jostein) "filozofický" bestseller. (I proto, že jsem o Vánocích zhltla jeho Tajemství karet a přiznám se, že mi učarovalo!)
No, při prvním neznámém anglickém slovíčku jsem si vzala namísto slovníku (myslím, že tady A-Č ani nemám) do ruky Il mondo di Sofia a přečetla si celou frázi v italštině. Párkrát jsem si to takhle zopákla a nestačila jsem zírat, poněvadž jazykem se naprosto měnil smysl psaného! Přišlo mi, jako bych četla dvě úplně jiné knížky, ne tu samou v různých překladech! I ty jemné nuance volených slov vyjadřovaly úplně odlišné věci - prostě jsem na to koukala jak spadlá z višně. A je mi jasný, že kdybych měla po ruce českou verzi, tak vyzní opět zcela odlišně od těch dvou předchozích. A proto je třeba číst knížky v originále, je-li to jen možné. No, norsky jště neumím, takže se budu muset spokojit s tím, co mám, ale propříště! :)
Jo, jen tak pro pořádek - tu noc jsem, kromě Sofiina světa, stihla ještě:

• přečíst kus Tajemství tradiční čínské medicíny od Penelope Odyové ( pozor, důležitá poznámka ze str. 49, kde je mezi tzv. menšími "rozvraceči" neboli vnějšími příčinami možného vzniku nemoci uvedena i "nečinnost a příliš mnoho volného času, zpomalující energii a krevní oběh a vedoucí ke stagnaci a porušení funkce sleziny a žaludku" )
• natrénovat pár tahů a základní stínování tužkou (až do jejího otupění, ořezávat se mi nechtělo, tak jsem toho nechala), 
• uvařit si a vypít hrnek horké vody, 
• vyvětrat celý pokoj až do zimy, 
• poslechnout si celé Kamelotí album 
• přestlat celou postel
• a usnout se mi podařilo až když se C. vrátil kolem půl druhé. 

Insomnia alébrž nespavost je otřesný pocit. Nemohla jsem se dočkat rána a pořádného svižného pochodu venku.