Neplánujme, žijme! O posledním rozloučení..

Jak už jsem tady v některém z komentářů psala, náš plánovaný měsíční pobyt v Čechách byl nenadále a neočekávaně přerušen, a tak teď píšu z Itálie, kam jsem se až do nového roku neplánovala vrátit. Jenže dle hesla "člověk míní, hvězdy mění" (za hvězdy možno dosadit cokoliv, čemu dáváte přednost - Bůh, vyšší princip, vesmír, vyšší síla, Život, Universum, ...) jsou stejně všechny plány k ničemu, a proto lepší neplánovat a prostě žít.

Když to vezmu po časové ose, tak jsme se obávali o babičku, nebyla na tom se zdravím nejlíp. Leč v úterý odpoledne přítelovi volali, ať se co nejdřív vrátí, že zemřel jeho tatínek...
Já nevím,  popisovat ty pocity kolem, to se slovy nedá ani moc vyjádřit, asi si to dokážete představit.
Otázky jako: "Proč? Jak to? Vždyť na tom byl dobře, když jsme odjížděli, co se stalo?"
 
Bylo mu 73 let, na italské standardy zesnul ještě mladý. Někdy touhle dobou před rokem se začal cítit nesvůj, měl teplotu, ale jinak nic. Následujících pět měsíců sjezdil všechny možné nemocnice a podstoupil všechna možná vyšetření (zmínku jsem našla i v mém lednovém příspěvku, tenkrát měli podezření na rakovinu) aby nakonec po odběru z vnitřních mízních uzlin zjistili, že se jedná o Hodgkinův lymfom. Jenže to už byla nemoc ve čtvrtém stadiu. Ale byl silný a zdálo se, že následnou chemoterapii zvládá a že nemoc se zlepšuje (jezdil si do nemocnice sám a následně bez problémů jedl...). Po poslední chemo- dávce začal pokašlávat a při výstupní kontrole v nemocnici ho doktor prohlédl a předepsal mu na to antibiotika s kortizonem. V noci se mu přitížilo a druhý den odpoledne, neví se proč, ve svém oblíbeném křesle navždy zavřel oči. Aspoň že netrpěl.

Příští týden by měly přijít výsledky oné výstupní kontroly. Taková poslední zmínka, rozhřešení, snad klíč k hádance proč to dopadlo tak, jak to dopadlo...

Den poté se konaly visite - návštěvy doma: známí, přátelé, rodina, lidé, co ho znali přišli vyjádřit soustrast a zároveň jej naposledy, v rakvi, vidět. Ten den v poledne jsme přijeli i my, co nejdřív to šlo, vlakem po dvacetihodinové cestě (4 přestupy) rovnou z Prahy.
A dnes, dva dny po skonu, uzavřeli rakev, konalo se rozloučení za přítomnosti kněze, odvoz do kostela, mše a následný převoz na hřbitov a pohřeb... Tak, jak jsem jej popsala nedávno (v komentářích). Jen náhrobní deska tam ještě není, zatím jen provizorní.
Kdo by to byl býval tušil, že se na hřbitov podívám znovu, a v první linii ani ne měsíc poté, co jsem pronikla do jeho tajů.

Tak můžu říct, že už jsem byla na italské svatbě, křtinách i pohřbu. I když ten poslední bych si klidně i ráda odpustila. Každopádně smrt je součástí života a prima o poi tocca a tutti aneb dříve či později na každého dojde. Ano, je to smutné.
Ale život se udržuje v rovnováze - když je někdo příliš šťastný, příjde smutný či nešťastný okamžik a naopak. Jako na houpačce - "jednou jsi dole jednou nahoře"... ale ať jsi kdekoliv, je potřeba mít pořád na paměti, že jsme ŽIVÍ a dokud tomu tak je, MUSÍME života užívat plnými doušky.. nic neodkládat, žít okamžikem.. TEĎ!
Protože přece nevíme, co máme v osudu psáno, co bude za minutu, za hodinu, za týden, za rok...

Bezprostřední blízkost smrti tě tak nějak "probudí", dává ti možnost si tuhle pomíjivost života uvědomit a tedy žít jej ještě plněji a neplýtvat energií na nepodstatné věci.. A taky jsem si uvědomila, že v životě si nic nenaplánuješ. A naplánuješ-li si, nevyjde to. Protože my život neřídíme, "jen" žijeme. A možná, že právě ta nepředvídatelnost je na tom právě krásná.
A tedy Carpe diem - nepromarněme ani chvilku z toho, co nám tu bylo vyměřeno!

Jako socha svobody...

Přesně tak si právě připadám, snad jen s tím rozdílem, že ona má vztyčenou pravou ruku (já levou) a drží v ní pochodeň (já nedržím nic, spíš signalizuju palcem vzhůru).
Právě se mi totiž zadařilo (ovšemže nechtěně, nejsem masochista) skřípnout si do dveří (zatracené balkónové trojkřídlovky) palec těsně pod nehtem. Prostě jsem vyvinula jemný tlak abych otevřela to třetí okno (čí že byl ten blbý nápad leštit skla?!) a ono to popojelo, ozvalo se jemné "křup" a mně se zatmělo před očima.

Pak už jsem jenom mačkala, poskakovala, drtila rty (kupodivu to pomáhá) a následně chladila. Pokud byste nevěděli, jak rozproudit krev a zahřát se, můžu jen vřele doporučit! Ještě teď jsem zpocená a to jsem se ani nehla z domu!

No a teď teda babo raď co s tím! Na veřejnosti s rukou nad hlavou riskuju deportaci k Dr. Choholouškovi; nemluvě o tom, že psaní jednoruč je značně časově náročné. A navíc mám pocit, že si ten palec žije úplně vlastnám životem, pulzuje, natíká, fialoví... Snad to nebude zlomená kůstka, to by mi ještě scházelo!

Jo, a řekla jsem vám proč se mi to stalo? Ne?
Přece proto, že jsem dnes byla ve výborné náladě - šťastná, samej vtípek...Ona Nemesis ví, jak se připomenout.
Holt člověk se nesmí nikdy cítit příliš vysoko (šťasten, spokojen), poněvadž pak ho čeká těžkej "držkopád" (rána osudu, potrestání).
Může se to zdát jako prkotina, ale fakt tomu tak je!  
(Mám to vyzkoušený! :-/)