Trénink na Vánoce

Poslední příspěvěk roku 2010 z Itálie.. 
Vyrobila jsem si mandalku, visí mi nad psacím stolem (který jsem byla nucena přestěhovat, jelikož u severní venkovní zdi mi, i přes několik vrstev oblečení, byla hrozná zima).

Jinak ten trénink, ano, minulý týden jsem zkoušela cukroví, ehm, nebylo to tedy pravé cukroví, "jen" jáhlovo-kokosové nepečené kuličky...
Jako pokus dobrý, ovšem musela jsem uznat, že sladkostí to příliš neoplývalo (a když to pro mě neoplývalo, C. to připadalo vyloženě nesladké).

Nu což, pokusné koule jsem snědla já (přece je nebudeme vyhazovat!) a bylo mi z toho docela blbě - nějak nejsem zvyklá na tolik sladu (sirupu) do těla. Jak rychle si tělo odvyká!

Takže padlo rozhodnutí: letošní vánoce (opět) bez cukroví. 
A víte, že mě to ani nijak nostalgicky neovlivňuje? (Zatím! ;)) Rovnice "Vánoce = cukroví" je asi už definitivně překročena.
(No kdybych to neměla vydržet, tak ty jáhly zkusím povařit v moštu (1:2), prý tak správně zesládnou.)
Jo, a ty kousíčky, co vidíte, to nejsou ořechy, jak byste se mohli domnívat, ale mouka z lněných semínek - dokonale ořechy nahradila!!

Tak.
Zahrála jsem si i na Ježíška, teda respektive na Babbo Natale (italská obdoba Dědy Mráze / Santa Clause... v přesném překladu něco jako Vánoční tatínek)..
Jelikož jsem byla obdarována maminkou i babičkou z přítelovy strany, tak jsem darovala i já - koukněte, jak mi je v l'erboristerii pěkně zabalili! (A ta rolnička je pravá!) :)

Před domem se nám pod náporem sněhu ulomilo (opět!) několik piniových větví a ještě štěstí, že neskončily na silnici, poněvadž spadnout někomu na hlavu, tak to by byl rychlý konec a nápodobně i s autem - ojoj. Takhle nám to "akorát" zničilo plot a zaneřádilo parčík. Každopádně aspoň jsem se mohla juknout zblízka, jak a kde rostou borovicové šišky - přímo z větve!! :)

A poslední, nejnovější italská verze vánočního stromu!

Vtipkuju, jen jeden zasněžený...

A to by bylo vše, drazí milí.
Užijte si vánoce, prožívate-li je, nebo prostě zimu, sníh, mráz, ... zkrátka všechny ty atributy, co k tomuto období patří.
Zrovna včera jsme se zamýšleli nad tím, jak si lidé stěžují, protože je v zimě zima a sníh, v létě vedro a sucho, na podzim prší....

Ale vždyť bez toho všeho by to přece nebylo ono! :)

Jak na bolest zubu? Jezevcem!:)

O víkendu mě začal bolet zub. Pětka vpravo nahoře. Ups.
Napřed jsem si chtěla říct, aby se mi doma podívali do chytré knihy o zubech, co to znamená (jakou spojitost to má k fyzičnu a které orgány tomu odpovídají), ale nějak na to nebyla vhodná situace (decentní faux pas, kdy jsem neúmyslně prozradila narozeninové překvapení pro ségru), a tak jsem se inspirovala tady už tolikrát zmiňovanou knížkou Miluj svůj život, kde je řečeno (mimojiné), že každá nemoc se vyskytne proto, aby nám poukázala na potřebu změnit něco ve svém životě. 

Napřed jdu na bolest zubu "vědecky" - důkladné a časté čištění. Pořídila jsem si kvůli tomu jediný na trhu dostupný přírodní superměkký (a extradrahý) kartáček z TASSO (slovník hlásí TIS anebo JEZEVEC... tak doufám, že je to ten tis.. představa, že si drhnu zuby jezevčími chlupy.. no, ehm, jak bych to tak řekla.. rozumíte mi, ne?:))

Když to fakt bolí, tak držím mezi zuby rozkousnutý hřebíček. Ani mě nenapadne pomýšlet na kaz a eventuální návštěvu místní zubařky (zato C. jo, bojí se o mě). Abych si nemusela tolik drhnout zuby, tak omezím jídlo...

Nejsem žádný velký meditátor, a tak meditační techniku, kdy se uklidníte, sednete si pohodlně o samotě a soustředíte se na otázku "Co mám vědět?", jsem zvládla jen z té poslední, otázkové třetiny. Ale stačilo.
Zkuste si to někdy. Vnitřní Já vám dříve nebo později odpoví. Hehe, zní to divně? Ale funguje to! Prostě vás to za chvíli (což může trvat i pár dní) trkne a řeknete si: "No jasně! Jak je možný, že jsem to neviděla?!"
Puzzle se složí, zapadnou do něj i ty střípky, které byste nečekali a máte před sebou krásný návod, jak ze situace ven...

Můj první "neřešitelný" problém (zase jsem začala viditelně nabírat na váze (58 kg)) vyústil do druhého, silnějšího a to v podobě oné pětky. Prostě mi jen tělo hlásilo: "Hej hej, nejez tolik!"  

Zpětně jsem si uvědomila, že vše je spojené se vším - pozdní večeře (často ryba), celodenní hlad a téměř neustálé pojídání něčeho, každý den rýžové mléko s pufovanou rýží nebo cornflakes, kukuřičné chlebíčky, málo oleje, málo pohybu, usilovné myšlení na jídlo a zároveň na to, jak zhubnout, přejídání se...
Prostě jsem si překyselila organismus. A odteď BASTA!

Poslední jídlo pěkně v sedm, sice mi o půlnoci kručí v žaludku až se to rozléhá, ale kdo je tady pán?
Půldenní půst (od večera do rána) vlastně jakoby ani půstem nebyl a přitom to člověku úžasně pomůže a nabije ho to energií. Chce to pevnou vůli, ale všechno jde, když se chce.

Mimo tři až pět hlavních jídel nejím, začala jsem znovu vstávat o půl sedmé (ne až kolem deváté) a užívám si ranního sluníčka venku (během nebo na poli).
Po třech dnech není po bolesti ani památky, ručička na váze zase pěkně leze dolů (zatím 56), mám víc energie a vůbec ...za tu bolest zubu děkuji, poněvadž mi otevřela oči.
Jen to chtělo podívat se na všechno z jiného úhlu pohledu.

Epilog:
U představy čištění zubů jezevčí srstí mě popadl záchvat smíchu.
Ovšem zamrzl mi úsměv na rtech, když mi C. vyvrátil ten tis... Proč prý si myslím, že byl ten kartáček tak drahej.. Hm. No, tak...
Ať žijí jezevci!?! :)

Když vás kousne mravenec v nose...

...tak je to docela peklo! Ale vtipné! :)

Jak je mým

(dobrým? Nedobrým? Nejlepší asi bude ponechat bez adjektiva) 

zvykem ke všemu čuchat,

(br, to slovo vypadá hrozně, ale jak lépe to vyjádřit? 
Vonět? Vdechovat aroma? Nasávat pachy?) 

tak jsem si tuhle po ránu otestovala pár růží a rozkvetlou mateřídoušku

(musela jsem zkusit, je-li to ona, poněvadž vypadala tak zvláštně, italsky...) 

a najednou se mi chtělo ale šíleně pšíknout...

(kýchnout? Hepčíknout? To je dneska den na slova, fakt!)

 Kdybych věděla, co je to alergie, tak bych si to možná vykládala jako alergickou reakci.

Ale ono ne, on to jen malý rezavý mravenec, kterému se můj hluboký nosní vdech stal osudným. Ovšem předtím se ještě vzmohl na pořádný kousanec.
Docela jsem se zasmála. Poškrabat se samozřejmě nešlo, a tak jsem nechala ten divnodivný pocit odeznít..
No není to zážitek nad zážitky? ;-)

Kam se na to hrabou včerejší hlubokomyslné úvahy a lehce zachmuřené myšlenky, pocity osamění, ztracenosti, nesmyslnosti, bezcílnosti, nevytyčenosti, nenaplnění, nespokojenosti, podrážděnosti, sebekritiky, neodhodlanosti, tápání, neschopnosti, odtrženosti, selhání, atd. a s ním spojená snaha zaplnit pomyslnou prázdnotu jídlem?

Přejídání je zlo, co pácháme sami na sobě.
A psychiku si tím stejně zlepšit nejde.
Ať si kdo chce říká co chce, nejde.
 ... Leč žádnou univerzální radu, jak se nepřejídat, nemám. Žel. Někdy by se mi taky hodila.

Takže až zas budete někdy na dně, tak jděte na dlouhou procházku a zhluboka se někde nadýchněte.
Třeba vás taky kousne mravenec! ;)

Sushi orgie

xV Praze jsme zašli do "restaurace" v Palladiu na nám. Republiky, nabízející Running sushi (All you can eat), česky Sushi na běžícím pásu aneb Jezte, dokud můžete. A stálo to za to.

Rozhodně jako kulturně - kulinářský zážitek můžu jen doporučit. Není to pouze o sushi, mají různé japonské, čínské a vůbec východoasijské speciality (názvy po mně nechtějte) na maličkých barevných talířcích, které kolem vašeho stolečku projíždí na dvou běžících pásech za plexisklem.
U každého stolečku jsou malá zasunovací (nebo odsunovací?) dvířka a jakmile se vám některý z právě kolem projíždějících pokrmů líbí, musíte je hbitě otevřít, talířek ulovit a pak zase dvířka zavřít. A pak si pochutnáváte a kouskem očka pozorujete, co všechno se kolem vás míhá.
Na horním pásu jedou teplé pokrmy a na spodním studené, včetně sushi.  Tempo je poměrně svižné, takže o chce umět se rychle rozhodnout. Dobrý trénink! :)

Pro mě, jakožto pro analfabeta v sushi na všechny způsoby, to bylo úžasně vzrušující. Nikdy totiž pořádně nevíte, co dostanete. Na to jsem taky několikrát narazila, poněvadž není jaksi rozlišeno, který pokrm je slaný a který sladký. Hm. A jak známo, tak já sladké nepapám. Takže kynuté knedlíčky nasladko, smažený banán a sladká koule s adzuki krémem se po prvním kousnutí dočkaly odložení, a poučena jsem ani nezkoušela ty vábně vypadající kokosové a sezamové kuličky, nemluvě o ovoci (meloun vodní i cukrový, pomeranč, ..)

Nejhorší zkušenost?
Korejské kimči. Já to tipla, že to bude kimči, a proto jsem to chtěla vyzkoušet. Směs cibule se zelím naložené v pálivé paprice či chilli nebo nevím, každopádně po prvním soustíčku jsem prý okamžitě zrudla jak rak a měla jsem pocit, že budu chrlit oheň. To se vážně nedalo! Tak rychle jsem ještě nikdy skleničku vody nevylemtala!
Pak taky jakési pikantní smažené kuřecí kousky (kost a troška masa kolem, nenene).  

Nejlepší zkušenost?
Rizoto z basmati rýže se zeleninou, krevetky na všechny způsoby, sushi, miso polévka (kterou vám na požádání donesou v roztomilé nádobce s víčkem a megalžičkou, je v ní spoooousta wakame řas a kostičky tofu a tipla bych to na nějaké bílé miso, rozhodně to nebylo ani ječné ani rýžové, ty znám), kuřecí kousíčky na kešu oříšcích a překvapení v alobalu - tam prý nikdy nevíte, co dostanete, ale já měla štěstí na vařenou kukuřici, mňam!
Taky mě příjemně chuťově překvapil nakládaný (picklovaný) zázvor, který je k dispozici na stole spolu s wasabi pastou a sójovkou jako dochucovadlo. Asi to moc lidi nejedí, páč ho chtěl číšník odnést.. tedy než si všiml, že se jím láduju, načež se překvapeně omluvil a nechal mi ho tam.

Po asitak hodině se mí spolustolovníci už nemohli ani pohnout, jak byli napuclí, ale já jsem tak nějak ještě pořád měla apetít. Připisuju to mé velké kapacitě žaludku a taky tomu, že jsem neprokládala ovocem a sladkým. Jsem taková studna bezedná, no. :) No, ale přejídat se není zdravé, takže jsme místo opustili, všichni spokojení.

Poslední poznámka týkající se ceny: do 17. hodiny je tahle sranda za 300,- (nápoje jsou vždy extra, za 0,33l vodu dáte 40 Kč), po 17. se platí 400,-. Může se to zdát hodně, ale stojí to za to. Tedy na každodenní návštěvu to není (je tu dost smaženýho a poměrně i masa), ale jednou za čas při nějaké speciální příležitosti je to fajn zážitek.
Doporučuju.

Tapetujeme!

Ano, zní to sice zastarale (kdo v dnešní době ještě tapetuje, že:)), ale už je to tak, pustila jsem se do tapetování.
(Tapety = la carta da parati [:karta da paráty:], i když náš počin není úplně "tapetoidní":))

Přetváříme totiž naši jedinou obývatelnou místnost, která doposud sloužila jako 3v1 na 4v1 (k původní funkci  obýváku, ložnice a pracovny přibude ještě natáčecí studio).
Původně mělo být vytapetováno na bílo (jeden kus stěny, 205 na 175 cm), ale nepodařilo se nám sehnat bílou tapetu (samý vzorek, odstín, dekorace.. ) ani bílý papír, a tak jsme přišli s nápadem, že když to má být pozadí pro zpravodajství (v komickém duchu samozřejmě), tak proč to nepodtrhnout novinami.
V pondělí jsme obstarali lepidlo (tapetovadlo) a dnes posháněli po domě noviny a vrhla jsem se na to:

Povšimněte si původní tapety, je historická! :)
A taky mého elegantního pracovního oblečení, hehe! Bylo to super, bavilo mě to a do oběda jsme měli "vymalováno".

Akorátže výsledek se přiznám, že na mě působí tak nějak chaoticky, raději bych něco barevného nebo jednolitého.. Koneckonců noviny čtu sporadicky, televizí se ovlivňovat taky nenechám a budu žít v natáčecím studiu se stěnou plnou zpráv. Haha. :(
Zítra (až stěna úplně vyschne) sem dám nějakou tu fotečku, jak že to vlastně vypadalo před - v průběhu - po.

Jinak budeme investovat do videokamery (k čemu jinak to studio:)). Zatím je v jednání Sony DSR-PD150P, Panasonic HDC-DS100 či Panasonic AG-HMC41 (vypadá to, že vyhraje třetí kandidovaná) a mou svou budoucí profesi tudíž vidím v režii (kdo jiný to bude natáčet, jsme-li doma dva a jeden z toho komik?)
Stejně je úžasné pozorovat, kam vás život zavane a co všechno se dostanete dělat, nemaje pevnou práci. Ze studenta knihovníkem, hoteliérem, grafikem, fotografem, režisérem.. a kdoví co dál :) Jasněže ti, co na to studovali, budou více profi, ale vyvážím to nadšením a zapálením pro věc:) Nic jiného mi stejně nezbývá.

Poznámka pod čarou: Už vím, proč se přejídám a plácám páté přes deváté co se jídla týče. Protože se tak snažím všemožně zapomenout na to, že je tady jeden velký nesplněný úkol, do kterého se mi hrozně nechce, stresuje mě, nebaví mě, kazí mi náladu atd... Ale měl by být udělán. Chjo už. Všecko je to jen a jen o psychice. Dobře, tak skoro všecko!

Nekombinovat jídlo!

V žádném případě nekombinovat rybu a následně ovocný dezert!
Zkušenost z dnešního večera:
filé (merluzzo) dušené na pánvi s kmínem, příloha: zelenina (římský květák, cuketa, ředkvičkový salát. Nenažraně jsem se dorazila "dezertem": polentový korpus se sladovo-citrónovo-agarovou polevou a jelikož chuťově se mi tenhle pokus moc nepovedl, na vylepšení jsem si otevřela domácí broskvový kompot.
Všehovšudy jsem mohla sníst tak jednu celou broskev, ale ty křeče teď!!! Žbluňkají mi ve střevech vzduchové bubliny, bříško se nafukuje a zase splaskává - dobře ti tak, to máš za vyučenou, že i když moc dobře znáš všechny pravidla (ovoce daleko od všeho a pro mě nejlíp vůbec), stejně je porušuješ. Zase sebedestrukční tendence. To jako dělám, že o tom nevím a že to nevidím a jídlo ve mě mizí jako v nezavřené... Asi to bude fakt nějaká porucha mysli.
Ty ty ty, nejradš bych si dala pár facek. Snad se to zítra zlepší.
No ale teď mě napadá... kdo dojí tu sklinku broskví?!? ;)