Jak jsme začali natáčet

aneb autentické zápisky z prvních dnů natáčení...

Neděle (9.1.2011)

Měli jsme přijet v poledne, ale C. onemocněl (rýma, teplota), tak jsme se naobědvali, naložili auto a kolem páté, šesté přijeli na místo. Složili jsme proviant (a že ho nebylo málo, 500 € v jídle se nám skoro nevlezlo do auta), převzali pokoj (dvě postele oddělené) a odjeli na návštěvu babičky do nemocnice v Empoli. Což bylo smutné, smutné, smutné a nevím proč, ale sejmula mě plačtivá a ne a ne přestat. Takže při návratu první vizáž, kterou všichni viděli byla ta ubrečená (zas myslím na ostatní místo na sebe, kuš!). Řeklo se pár organizačních věcí, začali jsme dělat pizzy k večeři.. Já měla rýžový salát z domu.
K dispozici máme tři "apartmány", na místě není ani telefonní ani jiný signál. Dole, kde je menza, nefunguje ani myčka, ani trouba ani sporák. Místo dvaceti lidí je nás pětadvacet. Dva stážisti si stěžovali na postel -naštěstí jsem nekývla na výměnu- a tak si sbalili saky paky (a že jich měli!) a odjeli zpět do Říma. Taky dobře.
Spousta lidí si stěžovala, že pizzy trvají dlouho, a tak se sbalili a odjeli na pizzu do restaurace. Taky dobře, čtyři pizzy zbyly.
Matrace dobrý, na postelích se spát nedá (z roku jedna dva, síť se prohýbá až k podlaze), a tak spíme na zemi. Je to takové provizorní, ale budiž, spí se nám dobře.

Kamera, klapka...

Pondělí (10.1. 2011)

Vstávám v 6:45, vařím hrnec vody na kafe a čaj (čaj pijeme ještě den poté a kafe (70%) vybyde na dva dny, v úterý je vyleju). Lidi si stěžují, že to není mocca (mletá stoprocentní káva připravená v kávovaru), ale l'orzo (něco na způsob melty). Ještě k tomu rozpustné! Ani na 70% (té "meltovní" části je tam jen 30%) neslyší. No, je to, co je.
Opékám pane (chleba) v troubě, je s marmeládou. Ohřívám latte (mléko), nesu na stůl džusy ve sklince... Takže zapamatování na příště:

• mlíko studené v tetrapaku
• džusy v krabici
• chleba málo (raději přidělat než to pak zas vyhazovat)
• oznámit, že každý si svůj hrníček po sobě umyje (abych já prolézala a hledala, kde to kdo kde nechal...)

A tady natáčíme...

Po myčce okouknu okolí - krása!
Těstoviny (oběd) připravuji venku na venkovní plynové bombě - před i v průběhu odněkud neustále uniká plyn, na úvod si dvakrát ožahnu pravou ruku při zapalování, načež původně červený hrnec důkladně očadím až do zčernání ze všech stran, ale tři kila špaget v něm uvařím. Jsou s rajčatovou omáčkou a je jich příliš. Aspoň kilo jich zbude. Já jím bílé špagety s Azuki fazolemi.

Po obědě se bavíme s Lidií - C. sitcomovou manželkou - má podobný styl smýšlení jako my. Tři alternativní lidé diskutující o tom, jak to v Itálii jde od desíti k pěti a jak tu nechtějí dlouhodobě žít, obklopeni pěti super-parukónami (konformní nafintěné paničky čtoucí ELLE atp. a považující externí krásu -včetně oholených nohou a perfektního make-upu po celý den- za tu nejdůležitější věc na světě), co poslouchají bez jediného hlesnutí. Eh.

Další myčka, drhnutí hrnců.. Vcelku mě to baví, jen mě otravují lidé, co kolem pořád čmuchají, něco by jedli, koukají mi pod ruce atd. a když je potřeba něco odnést dolů, tak se ofrňují. Navíc musím lidi usměrňovat, aby nejedli, co je napadne, jinak nezbyde zhola nic.
Odpoledne si od půl čtvrté do čtvrt na pět zdřímnu, celá napnutá, že mě bude někdo hledat a skoro s pocitem jakéhosi PROVINĚNÍ, že nic nedělám... Ale je zde spousta jiných lidí, co dělají ještě míň než já a ještě si vyskakují. Jako například Samanta (dlouho nevíme, jak se jmenuje a trefnou přezdívku chytla hned na úvodním setkání) - prostorově velmi výrazná, bílá, ze Sardinie; brýle, tmavé vlasy s rezavým melírem a povýšeno-pohrdavý pohled.
"Promiň, a skleničky?" (sedíc u stolu nad prázdným talířem a čekajíc na večeři zatímco já kolem kmitám)

"Jsou nahoře. Kdyby pro ně někdo zašel..." 

Hodí ksicht, ale nezvedne se, že by si pro ni skočila. Samozřejmě, že je donesu já. Pak C. oznámí, že po večeři každý svůj talíř odnese nahoru (kde je myčka) - remcá:
"To asi těžko, my tam nemůžem, protože tam nebydlíme, my spíme v setu." (tam, kde se natáčí; jiná část domu)....  
"COŽE?"
Zvýšeným hlasem zopakuje větu "Každý svůj talíř po sobě donese nahoru."
Samanta: "Va bene." = OK.
Musím být i já tvrdší, stát si za svým. A když něco řeknu, tak to tak bude.. No mám se ještě co učit.

Zpět k odpoledni - nikdo mě samozřejmě nehledá a další hodinu jsem klidně mohla ještě spát. Pak chtějí čaj, všichni si pro něj přijdou nahoru, přestože se jasně řeklo, že občerstvení a čaj budou v jídelně. Tam taky jsou a je tam jen Giulia. Hodíme řeč, moc fajn holka. Je velké zpoždění, večeře je v půl desáté. Takže mám spoustu času i skočit do sprchy.
K večeři připravím rizoto funghi porcini (houby, rajčata), alternativa bílá rýže, chléb (pošleme pro něj manžela jedné herečky, nakonec jej v tom zmatku ani nezaplatíme) a porchetta - takový vtip, nechat přesvědčeného vegano-vegetariána (ba víc, makrobiotika!) krájet a chystat něco, co smrdí jako zabíjačka. Obrací se mi z toho žaludek. Všichni kolem: "hmmmm, porchetta, jaká lahůdka!"..
No budiž. A salát z dýně. Rýže trochu zbyde (bílé hodně, houbové tři porce), ostatní (až na chleba) zmizí. Večer přestane téct voda. Takže necháme všechno neumyté, C. se cítí blbě, nemocně, v 23:30 jedeme na pohotovost, naštěstí nic vážného, jen chřipka, předepíšou mu léky, klid a teplo (haha) a alou zpět. Usínáme v půl druhé.

Úterý (11.1.2011)

Ráno stále ještě neteče voda. Záchod splachujeme dešťovou (úžasný nápad Rakušanky Susanne, Italky by na to nepřišly). Čímž pádem nevařím ani kafe, ani čaj. Ohřeju hrnec vody, kterou jsem si včera -ještě když tekla- prozíravě nabrala....
Snídaně má být v 7:30. Ve čtvrt na devět ji neseme dolů (kosmetička přivezla koblihy a jiné sladkosti), kde najdeme dveře zavřené a zvukaře stále ještě spící v postelích... No to je mi úroveň!:)
Naštěstí se po příjezdu vlastníka B&B podaří vyřešit problém s vodou - včerejší bouřka to byla, blesk vyhodil něco (nejsem technik) a to odřízlo přítok vody.
C. spí celou noc špatně, čímž pádem já taky, vstávám ve tři, před šestou zapínám topení, máme tu zimu, a krom mého teplejšího spacáku, který jsme si vyměnili, mu dávám i mou peřinu. Celý hoří. Prý se horečka pozná podle teploty uší (slyším prvně). Ráno dostane polovičku 1000mg Tachipirinu (Paralen), celý zpocený pak vstává, převlíkáme a odchází na plac - dnes se mají točit převážně venkovní scény. Kolem osmé se sjíždí herci, je jich fůra, protože kromě Dr. Barontiho tu máme celý autobus "bláznů"...

Skupinka herců v rolích pacientů psychiatrického ústavu

V půl desáté se kostumérka zavírá do koupelny, protože se prostě MUSÍ vykoupat a umýt si vlasy. Zatímco je v koupelně, přijdou ji asitak pětkrát shánět... dává si na čas. Pak ještě pořádně vyfénovat, no a já abych se tady stresovala, že nedělám dost nebo na čas anebo co já vím.
Na to zvysoka kašlu, že to tak musím říct.
Cítím, že jsem ve stresu. Teda spíš včera jsem byla. Stažený žaludek, srdce mi tepe..
To teda moc daleko nedojdu, když hned první den divže neonemocním, jak se snažím vyhovět všem. Musím to vzít s filozofií, s nadhledem. Nejsem tady od toho, abych někomu dělala služku. Jsem tady od toho, abych vypomohla. Zakazuju si strachovat se kvůli prkotinám (něco pokazím, nenaplním očekávání - jídlo nebude dost dobré, nebude včas, nebude připravené tak akorát, nebude se to k sobě hodit, nebude jim stačit, nebude jim to chutnat nebo naopak toho bude hodně...) Já bych si fakt nafackovala!!
A pak taky trochu kvůli babičce. Dnes jí prý napíchli kapačku do krku, jelikož obě dvě ruce má rozpíchané, plné modřin a žíly odtama už nevstřebávají. Máme úterý. Ve čtvrtek by ji měli operovat, prospektiva je dobrá, přestane zvracet... Jen doufám, že se toho čtvrtka dožije. Ale jak jsem už psala, smrt je součástí života, svých devadesát let na zemi si prožila, zkušenosti nasbírala, svůj úkol snad splnila a až nastane její čas, bude na čase nechat ji jít, nedržet ji. Jak mi řekla "neplač pro mě"... no ale copak to jde, když jste na návštěvě v nemocnici u někoho, kdo má kapačku v žíle, z nosu tubičku, která mu vyvádí žaludeční šťávy přímo z žaludku do pytlíku mimo a kdo se nemůže moc hýbat? 
Nu což, dívejme se do budoucnosti pozitivně, je potřeba nevidět ve všem problém. A trošku víc úsměvu by taky neuškodilo, ba naopak! :)

...pokračování příště.