Sedm let

Mí milí!

Dneska mám zase kreativní slinu a než ji spolknout, plivu! ;) 

Nechutný příklad takhle na začátek, že?
Hej, trocha humoru ještě nikoho nezabila (hele Pavlíno, ale možná mohla odradit od dalšího čtení... No už to tam necháme.). Chicht.

Po včerejším prodělaném horečkovém dni, kdy jsem opravdu ne-mohla nic, vše šlo tak trošku stranou (někdy poměrně osvěžující pocit, že jsou tu i jiní, kteří se postarají nebo daná věc prostě počká) a v centru vlastní pozornosti jsem byla "já, já, já a jen já" (i když v jednom ohni, s hlavou jako střep, při pomyšlení na jídlo hledající kýbl a vstávání z postele mi připadalo jako nadlidský výkon), jsem opět na nohou akční a aktivní jako málokdy - vzhůru už od pěti hodin ráno! I můj budík měl ještě půlnoc a probral se až celých 75 minut po mně! 

Ono pořádný odpočinek tělu jednou začas jen prospěje. 

Díky, vire/ nachlazení/ ofouknutí/ ať-už-to-bylo-cokoli!

Takže jak povídám, dnes ráno brzký odjezd do práce, příprava snídaní je na mně (to jsem se zmiňovala, že máme penzion v Toskánsku, že ano? Kdybyste někdo chtěl, máte až do konce října příležitost přijet. Poté prodáno, pusu a šáteček!) a jsou tu hosté z Anglie - pár, co u nás byl poprvé před sedmi lety.

SEDMI LETY, chápete?

Čas letí. 

A tak jsme se dnes ráno zakecali a v podstatě jsem shrnula těch sedm let do dvou tří vět... a pamf! To mě dostalo. 

Vlastně mě napadá, že tehdy před sedmi lety jsem tenhle blog zakládala... Takže to sem vlastně patří! Taky si to budu moct přečíst, až (ráda bych řekla "pokud", ale to první je výstižnější) se mě zase někdy zmocní pocit, že nejsem dost dobrá, že jsem nic nedokázala, že stojím na místě, že ostatní jsou úspěšnější, lepší, spokojenější, šťastnější (mám pokračovat?) než já... 

Co se za těch sedm let událo?

• Dodělala jsem univerzitu
• procestovali jsme Evropu, kousek Anglie a Kanárské ostrovy s baťohem na zádech
• žili jsme v Praze a taky v Miláně a zase zpátky v Certaldu
• pracovala jsem v knihovně, v penzionu, v hostelu, jako profi fotografka a soukromá učitelka angličtiny a češtiny pro cizince
• naučila se žonglovat
• nosila dredy, krátké i dlouhé vlasy
• vdala se a v porodním domě povila úžasnou dceru
• z makrobiotiky přešla přes veganství k nízko- až bez- sacharidové stravě
• dlouhodobě cvičila tchaj-ťi, qi-gong, jógu, hooping, závěsnou akrobacii a Pole Dance
• prošla jsem Nevýchovou
• naučila se šít na šicím stroji
• propadla barefootingu a vyrobila si své (zatím jen) sandály
• byla součástí natáčecího štábu italské situační komedie... 

A to mluvím jen o tom viditelném, osobní změny a pokroky by taky vydaly na pár řádek, ale o těch zase někdy příště..

A nyní, ve svých třiatřiceti, stojím před rozhodnutím: 

Co dál? Kam dál? Jak dál? 
A teď? 

Mysl běží jako splašená, snaží se to vy-myslet, naplánovat, zorganizovat... 

Leč v pozadí toho všeho tuším onu nekonečnost možností, jen se jí otevřít.. a nechat se obejmout. 

Tak, Pavlíno, odvahu! :))

...

Jasně, takhle podrobně jsem to Angličanům nevykládala, v podstatě jsem zmínila jen to žití v Praze a Miláně... a ono už i to, když na to zpětně koukám, je docela ne-normální. Vybočování z řady zdar!

Schválně si zkuste (i kdyby jen tak sami pro sebe) shrnout svých posledních sedm let.. Třeba vás to taky překvapí.

Velké horké letní italské objetí k vám letí a snad zase brzy napočtenou!


Pavlína

Jak jsme neočkovali v Itálii

Itálie, země svobodná a pokroková.
Opravdu?

Jedna z výhod a důvodů, proč tu žijeme, bylo 

očkování. 

Co je tohle za důvod? Hned vysvětlím: 

Itálii (konkrétně Toskánsko, protože tady co kraj, to trošku jiný nejen mrav, ale i právní úprava) jsem vždycky (tedy od těch dob, co jsem se o problematiku začala zajímat, zhruba 4 roky zpět) vychvalovala za to, že očkování je zde doporučené. Abych byla přesná: čtyři povinné vakcíny, zbytek doporučený.

A pokud nenaočkujete ani ty čtyři povinné?
Ok, vaše věc.
Tady nám to podepište, uveďte důvod, poté odešlete či zaneste na příslušná místa a ciao. 

Rozhodně nás do toho nikdo nenutil.. no jistě, předpokládá se, že očkovat budou všichni, takže i nám automaticky chodily pozvánky na očkovací sezení dle regionálního očkovacího kalendáře na daný den a danou hodinu, a to i přesto, že jsme podepsali (a zdůvodnili) informovaný nesouhlas s vakcinací. 

Pediatra na nás začala docela zahlížet a významně upozorňovat, že jsme jediní z jejích 1200 pacientů, kdo neočkuje.
Informovala, předkládala dokumenty a s postupem času se omezila už jen na "a co to očkování - no vy víte, jak to vidím já..." mezi dveřmi při odchodu z pravidelných prohlídek.

My jsme si načetli pro i proti, konzultovali jsme s kapacitami a experty, kterým věříme a rozhodli se. Dcera je očkovaná proti tetanu (v 19 měsících) a meningokoku C.
Loni začala chodit do místní mateřské školky. Přijata bez problémů. 

Mé tendence se vrátit do Čech byly výrazně tlumeny tamním povinným očkováním (a tudíž kde by mi ji vzali do školky, až budu chodit do práce?) a pak taky tím, že tu přece jen máme penzion, a tudíž práci, známe tu pár lidí, žije se tu fajn.. 

Tak a tenhle idylický obrázek dostal právě 19. 5. 2017 krutý zásek.
Byl totiž schválen návrh zákona o povinném očkování.
A rovnou vešel i v platnost. Zákonem se stane po uplynutí dvouměsíční lhůty. Co že to v něm vlastně tak zásadního je? 

Povinně musí mít dítě naočkováno 12 (!!! dvanáct!!!) vakcín.

Jinak žádné jesle, žádná školka, povinná školní docházka (6 - 16 let) bude v případě chybějícího očkování pokutována (každoročně, za každé dítě zvlášť, v rozmezí od 500€ do 7,500€) a hrozí až odebrání dítěte státem. 

Má první reakce byla: "To si snad ze mě dělají srandu, ne?!?"

Žel ne.
Pořád ještě se mi tomu nechce věřit.
Odhady mluví o tom, že v Itálii je 800,000 neočkovaných či částečně očkovaných dětí.
Jak si to představují?
Že teď jako stádo ovcí nastoupíme a necháme naše děti doočkovat jenom proto, že nám to diktuje stát?!?

A to jste věděli, že v Americe je nejnižší proočkovanost v oblastech, kde žijí univerzitně vzdělaní a bohatší lidé? A že jsou to často právě doktoři, kdo své děti neočkují?
Proč asi?

...

Tenhle post jsem nechala chvíli uležet a zapřemýšlela i nad širšími, skoro až duchovními příčinami a dopady tohoto očkovacího rozhodnutí na nás.

Že by to bylo popostrčení směrem k AKCI?
"Už se rozhoupejte, tak co bude? Pořád ještě nevíte? Sami nic? Přešlapujete na místě? Dobrá, pomůžeme vám... "
Vyšší vedení?
Od začátku roku těch pošťouchávacích a vykopávajících znamení bylo vcelku hodně, tak uvidíme.
Po počátečním rozhořčení (a není jen moje, probíhají demonstrace, petice, ..) si začínám říkat, že nějak bylo a nějak bude, přece se z toho nezhroutím.

Děkuju za rčení, které se ke mně teď dostalo a pomohlo mi hodit se do pohody a přestat se stresovat z budoucího... Pasuje na spoustu situací. Zní:

I pád na držku je jistým pohybem kupředu.  

Míst je na světě dost, stylů žití taky a dobří lidé se najdou všude.
Stačí mít dobro v sobě, v dobro věřit a dobrem být. A klidně si myslete, že jsem naivní. 😄

A v tom okamžiku...

Vytřeštěné oči, nevěřím, co to jako... to snad... BUM! zprava to do mě napere kombík, TŘESK! levou stranou auta křísnu rovnou do betonové zídky, PUFFFF! zabořím obličej do airbagu a pak už jen smrad, děsněj smrad spáleného.... 

Ne, žádnej román. 
Včera odpoledne odvedu dcerku k babičce, půjčím si klíče od auta, přečtu WhatsAppku od kámošky, mrsknu sportovní tašku na sedadlo spolujezdce a tradá... v 5 mi začíná cvičení, těším se na hodinku pro sebe a pak sprcha, chci si umýt vlasy, přibalila jsem si i fén. Manžel v práci, cestu znám jako svoje boty... 

Co teď? Panebože, tchýnino auto, ne ne ne! 
To je puch... asi bych měla vylézt ven.. že by mi tekla krev z nosu? Ne, jen to bolí.. 
Hrabu se ven, dveře nechávám otevřené, se mnou se vyvalí oblak kouře... Zůstávám stát a pořád tomu nemůžu uvěřit... 
Z druhého auta vystupuje starší pán, z domu na rohu vybíhají lidé, ptají se mě, co mě bolí, jestli jsem v pořádku, jestli chci vodu... 

Zatímco otáčím klíčkem v zapalování, přemýšlím, že bych měla jezdit cvičit častěji, krom pondělních a středečních odpolední taky v úterý a ve čtvrtek ráno. Ta kila, co jsem nabrala na stehnech a kolem pasu by chtěla shodit... Moc se mi nechce, no co, překonám se, však je to jen otázka času. 
Zkrouhnout chleba, těstoviny... Ty stejně ode dneška nevařím, s mužem jsme se poškorpili, co Italové na těch nudlích vidí?!? Aspoň zas začnu vařit luštěninové polévky.. 
Na silnici nikde nikdo, před podjezdem raději varovně zatroubit - kdyby se mnou jela dcerka, měla by radost ("tos ale pěkně zatloubila!"). 
Cesta volná, uvažuju, kde nejlíp zaparkovat. 
Hej, modrošedé auto zprava, počky, dyť tam je přece STOP... strhnu volant doleva, teď už přece MUSÍ zastavit...

--------------------

23. 1. 2017 v 16:50 došlo ke srážce dvou jedoucích motorových vozidel. Třiaosmdesátiletý řidič nerespektoval dopravní značení STOP a vjel plnou rychlostí do hlavní silnice, kde se střetl s projíždějícím vozidlem. Dvaatřicetiletá řidička, původem z Československa, byla pro jistotu převezena rychlou záchrannou službou na kontrolní vyšetření. 
Policie místo nehody zajistila, vše řádně zdokumentovala, spis označila jako letošní 25. dopravní nehodu a pokutovala řidiče v neprávu za dopravní přestupek (110 €). 
Obě poškozená vozidla byla následně odstraněna odtahovou službou a případ byl předán k dalšímu šetření.  

----------------------

A já tam stojím, a jsem vděčná, tak vděčná! Pořád tomu nemůžu uvěřit... ale děkuju! 
Za život (tak křehký); za dobré lidi kolem (v podstatě zařídili všechno oni, od zavolání policie, záchranky, kontrolování mého zdravotního stavu až po odhánění zvědavých kolemj(e)doucích); za zprávu z vyšších sfér; za pošťuchnutí; za úžasného manžela, co hned přijel z práce a zařídil (a doteď zařizuje) vše potřebné; za andílka, co na mě po návratu domů čekal spící v babiččině posteli a ráno jsem se dozvěděla, že "Alenka večel plakala, plotože potžebovala maminku!" 

Plynu a přijímám, co je... tak trošku mimo v téhle situaci.. 
Při čekání na rentgen jsem měla spoustu času sama pro sebe, na rozjímání, rekapitulaci, přemýšlení... A překvapilo mne, že za celou dobu se vztek nebo naštvání ani vzdáleně neukázaly, spíš úžas, jakýsi stoický klid.. dokonce jsem prý i vedle té trosky, co z auta zbyla, žertovala..  

D  Ě  K  U  J  U  ! 

Odteď dělám jen to, co mi dává smysl. 
Plním si sny (konkrétně už vím o dvou a těším se, jak se na ně vrhnu).
Užívám si každé chvíle, poněvadž nemůžu vědět, jestli náhodou není poslední.
Vypouštím z hlavy maličkosti. 
Je mi jedno, kdo "má pravdu" nebo co "je správné".. řídím se podle mého vnitřního vedení (gut feeling). 
A jedu na upřímné vlně. 
Mám vás ráda. ♡ ❤ ♡


PS: Jestli vás do očí koplo Československo, tak vězte, že italská policejní databáze Českou republiku zatím nezná. Dobrý vtip. ;) 

PPS: Šest rentgenů (hrudník, žebra, rameno) potvrdilo tvrdost a celistvost mých kostí. Cítím trochu napětí na krku, rameno. Jsem v pořádku (ostatně jinak bych sem ani nepsala :)).

Vítej 2017!

Aneb bilance.. tak trošku.

Uteklo to jako voda - advent, Vánoce, Silvestr, Nový rok i Tři Králové alias Befana, jak je zde v Itálii šestý leden nazýván. A jsme opět v kole všedních dní, každodenních výzev, rán a večerů, plánů a reality, snů a přání a jejich zhmotňování anebo taky ne.

Letošek si přeji speciální. MIMOŘÁDNÝ. Brilantní. Překvapivý. Plný zvratů a kouzel a výzev.

Letos mi bude třiatřicet.
Říká se, že je to přelomový rok. Já tomu věřím. A těším se.
Něco ve mně se tetelí, nedočkavé se na každé nové ráno, na každičký okamžik.. Ale ne, žádné očekávání budoucího, hodlám si užít vše tady a teď.

Co už jsem letos zvládla?

• Vytvořit PF a sdílet ho se světem, přeju i Tobě: 

Požehnaný a Férový dvoutisící sedmnáctý! 

• Opět se pustit do focení (jen ta postprodukce kdyby byla rychlejší, přála bych si svižnější počítač a reflex s wifinou)
• Založit FB skupinu, kde se podporujeme a inspirujeme v sebelásce a naplňování vlastních potřeb - zkrátka každý den si sama pro sebe dělám radost a mám radost, že je nás v tom víc. Spokojená já = spokojené i mé okolí.  
• Vyrobit si 100% recyklovanou deskovku a začít (si) zase hrát!  

Ko No, korejská verze hry Dáma

• Promyslet, co vlastně s blogem a zda začít plážově podnikat nebo si raději koupit šicí stroj.
• Zavázat se ke každodennímu vylézání z komfortní zóny. A závazek porušit. :)
• Být kreativní. I u prosté přípravy předkrmu:

Tučňáci - olivy, mozzarella, mrkev a párátko.

• Opravit si zamrzlou pračku. Včetně dobrodružného hledání nástrojů (řádně prorezlé).
• Trpělivě pečovat o chřipkou skoleného muže (týden v posteli!) a dcerku (do postele neeeee!).

Jistě bych vypočítala i fůru dalšího, ale zastavím se. 

Loňský rok mi toho hodně dal, chci na to navázat a rozvíjet. Hlavně pokračovat v cestě, neustrnout na místě a být otevřená tomu, co mě čeká.

A jaké spřádáš plány na letošek Ty? 

Co už máš za sebou? 

O čem sníš? 

Napiš do komentářů, nebojíš-li se sdílení. :) 

Těším se.  

Náhoda? Kdepák!

Mí milí čtenáři!

Taky Vám někdy připadá, že Vesmír nám prostě nahrává do cesty přesně to, co potřebujeme?
Mně ano.
Tak třeba dnes:
Už pár dní mám jakousi krizi - identity či blížící se třiatřicítky, kdoví, jak to nazvat. Jedna moje spolukrajanka (teda je až od Mostu, to je trošku jiný kraj... jakpak by se to asi správně řeklo?), taky italská expatka, se mě po WhatsAppu ptá, jak se mám.
Namísto klasického VA BENE, jak by se správně po italsku slušelo a patřilo (s úsměvem od ucha k uchu) se jí dostalo odpovědi, že vlastně dumám o smyslu, důvodu a směřování té mé existence tady (v kraji italském a potažmo i všeobecně), hledám jiskru a zapálení pro věc (jakou?) a snažím se vyvážit a harmonizovat vnitřní a vnější...

Jakmile odešlu a ponořím se, při úklidu pokojů po posledních letošních hostech, do ponurého hloubání, cinkne mobil a píše mi paní Zuzana. Vás mi seslalo samo Nebe!
Našla mě skrze blog, který, ač polomrtev a neoživován už hodnou řádku měsíců, si pořád, jak vidno, nachází své čtenáře.

Má to smysl! Ejhle! A tak vzpomínám, jak mě, když byl blog ještě v plenkách, obrovsky naplňovalo hledat, vymýšlet a sepisovat. Fotit, vařit, experimentovat. Dokumentovat. Informovat se. Předávat dál. A to jsem toho věděla tak třetinu, co vím a znám dnes!
Tak proč jsem s tím přestala?!?
Asi jsem nějak zaběhla... nebo sklouzla k výmluvě typu "Nemám čas"... Nebo prostě kdoví, přestala v tom vidět smysl. Ale teď ho opět nacházím!
Jakoby mě Vesmír v reakci na mé zoufale bludné úvahy a volání ťukl třemi oříšky rovnou do čela.

To dám! A vy se mnou!
Těším se na tu jízdu!

A už vím, o čem vám napíšu v dalším příspěvku! :)

Období mravenců

Tak, jako v některých oblastech světa mají období dešťů, máme my období mravenců.

A to je právě teď.

Paralela ne náhodná, stejně jako tropické krajiny sužují přívaly vody od rána do večera, tak u nás proplouvají hordy mravenců po celý den. Někdy je jich více, někdy méně, ale tzv. "bezmravencové" období jsme tu už dlouho neměli.

Jelikož žijeme v dočasně zapůjčené přízemní garsonce na venkově, o společnost v podobě různého živočišenstva vskutku nouzi nemáme. (Tuhle se nám na prahu rozvalovala obří ropucha a ne a ne se hnout... Ale to je na jiný příběh, teď zpět k černým šestinožcům.)

Začalo to malou, nevinnou cestičkou u země, pokračovalo výpravnou expedicí do dálných krajin oken, dveří a kuchyňské linky a vyvrcholilo to dobytím postele a sklenice se zbytkem jablečného džusu. Dvě vítězství na dvou různých místech!

Chrabří to mravenci, odolali zuřivému sypání skořice po jejich stezkách i tělech; vyšší Smetákové Síle, co je přemísťovala na Lopatku a pak daleko od jejich příbuzných, ba dokonce i štukování vstupních bran do útrob jejich sídel!

Oni to totiž ví.
Oni ví, že je nebudu zadupávat, zaplácávat ani stříkat chemií. Že návnady hubící mravenčí královnu u nás nenajdou. Že odstěhovat kamna a nábytek nemůžu, a tak jejich malé skulinky zůstanou mým očím navždy skryté. Že si od nich nechám, ve své mírumilovnosti, lézt po počítači, po stole, po rukách (ejhle, jeden se mi nepozorovaně vyšplhal až na vlasy a právě se po jednom z nich spouští dolů - nejspíš očekává, že jeho bravurní akrobatický kousek ocením. (Se pleteš, kámo!)).

Mám s nimi problém. 
Já. 
Manžel tvrdí, že to k životu na venkově prostě patří a mé zděšené vyprávění o černých tečkách, hemžících se po polštáři zrovna, když se chystám jít spát, s pobaveným úsměvem nehorázně zlehčuje.

Dvouletá dcerka je mravenci fascinována a každého jednotlivce bedlivě pozoruje za nadšených výkřiků "Mavenec! Mňam mňám!" Tedy ne, že by je jedla, ale všichni mravenci neustále hledají jídlo, kterým má být, kdovíproč, "maso". (Kdepak makrobiotika, mámo! ;))

A tak jsem se, v momentu nejvyššího zoufalství, zastavila, zhluboka nadechla, čupla si a ty potvůrky si začala bez hodnocení a se zájmem prohlížet... a ony jsou obdivuhodné!!!

Věděli jste, například, že na svých cestičkách se mravenci při míjení zdraví? Každý s každým! Na okamžik se zastaví, poplácají se tykadly a pokračují dál. Někteří někdy i "zapředou řeč" - to pak vypadá, jako kdyby do sebe tykadly naráželi a pak konec, asi si řekli, co potřebovali a jde se dál. Někteří se dokonce nechali přesvědčit, a přestože si to mašírovali TAM, po setkání se otočili a v závěsu kolegy se zase vydali ZPĚT.. A žádný z nich se od "vytyčené trasy nevychýlil víc než 3 milimetry!

Škoda, že jsem neochutnala rybu-hada jako Jiřík v pohádce o Zlatovlásce, moc by mě zajímalo, co si říkají.. Asi něco jako:

"Hele bacha, ten obr na nás už zas kouká, radši se vrať s náma domů, jeden nikdy neví, co od něj čekat. Počkáme, až bude vzduch čistý a pak zas vyrazíš. (...) Ne? Určitě? (...) No tak se opatruj kámo, uvidíme se pozdějc. Tě pysk!" 

Nicméně jakkoli obdivuhodní jsou, u představy, že přese mne v noci překračuje mravenčí armáda jsem vše, jen ne u vytržení.

Tedy vás vyzývám! 
Máte-li, prosím, nějakou ekologickou, zdravotně nezávadnou a hlavně účinnou "protimravenčí" zbraň (či radu, jak je vyzvat k definitivnímu opuštění prostoru), podělte se o ni se mnou!
Budu vám za to neskonale vděčná a ráda to stejnou mincí oplatím, budete-li chtít.

Co teď řešíte vy?

Italská integrace

Význam cizího slova "Integrace":
sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek.

Ano, už je to tu.
Začínám se integrovat s Itálií. Nebo integrovat v Itálii? Česky řečeno: zahájila jsem proces včleňování se do italského prostředí.

Ha, po tolika letech, co tam žije?! Sis nejspíš právě řekl/a.
Jasně.
I já se tomu divím.

Řekněme, že aklimatizaci už mám za sebou (a že mi to trvalo) a teď hurá na druhý krok - integraci. Abych se s tímmhle šnečím tempem do toho konce vůbec dohrabala... jenže "I cesta může být cíl.." a nejen, že může, ale ona i je! A když k tomu přidám, že se vše děje v ten správný a pravý čas, tak už se není čemu divit.

Ještě k té aklimatizaci...
Když si zvykneš žít v Itálii (v Toskánsku, jinde to může platit trošku jinak), víš, že:

K zubaři, doktorovi i na úřad se chodí nejdříve v devět ráno; mezi 13. a 16. hodinou raději nic nepotřebuj (siesta!), zato v obchodech můžeš šopovat až do osmi večer.

Chleba je zásadně z bílé mouky a bez soli (tudíž bez chuti); olivový olej má zelenou barvu, je kalný a štípe v krku; rozmarýna a bobkový list tu rostou jako okrasné keře a snídaně rovná se croissant a kapučíno. 

Skútry můžou všude; krása je vždy na prvním místě a na návštěvu se hostiteli nosí něco sladkého či láhev vína. Čekat až Italové přestanou mluvit je bláhové - když chceš něco říct, skočíš jim bez rozpaků do řeči. 

Tohle všechno a mnoho dalšího jsem se naučila. Ale to pravé gró šlo, přestože jsem tu pracovala, studovala, žila, cestovala, donosila a porodila; mám tu ošetřující doktorku i zubařku, jsem zaregistrovaná v knihovně a mám dokonce i italský  řidičský průkaz (!), tak nějak mimo mě.

Opravdicky jsem se vlastně až donedávna chtěla vždycky vrátit domů. Itálie byla jakousi dočasnou zastávkou, takové odpočinutí či co... Nazývala jsem ji i bublinou, protože tady to pro mě bylo jako ve vakuu. Jako by to ani můj život nebyl. Jenže ouha, on to můj život je (aha, co jsem zaspala?) a jak s ním nakládám? Čekám Ažpaky a Ažpotomy. Spící Sněhurka, co pozoruje proudící život zpoza průhledného víka své rakve.
A tak jsem si řekla dost.
Dám tady té jižanské zemi šanci.
Žádné návraty se nekonají, jsem Tady a Teď, žiju tu, tak se tu zařídím.

Poznala jsem holčinu, co se narodila v Austrálii italským rodičům, kteří se v jejích 16ti letech rozhodli pro návrat do své rodné vlasti. (Hej, kdoví, co bude za rok, dva, deset, šestnáct let?!?)
První rok to holka obrečela.
Pak si zvykla.
Teď má italského manžela a dvě děti, které se, přestože máma je rodilá mluvčí, anglicky učit začaly až ve škole.

Nic není nemožné.
Všechny hranice otevřeny.
Rozpínám křídla a letím!!

Co mě naučila sedmikráska

Až jsem se sama divila, čemu že to taková malá kytička může naučit. Ale když se věci (lidi, rostliny, zvířata, ...) ocitnou ve správný čas a na správném místě a v tom správném nastavení či naladění, chceš-li, tak i sebenepatrnější částečka může udělovat lekce a učit velkým věcem. Zní to mysticky, ale je to úplně prosté: 

Už od narození dcerky jsem v sobě jela v programu ŠKUBAT KYTKY PRO VLASTNÍ CHVILKOVÉ NICOTNÉ POTĚŠENÍ SE NESMÍ! Pro vysvětlení - natrhat je a někoho jimi obdarovat: ok, natrhat je a sníst je: jasně, natrhat je a zkrášlit se jimi: dobře, natrhat je a něco z nich vyrobit: taky jo, ale natrhat je, oškubat je a vyhodit ROZHODNĚ NE! Takže když mi Alenka nosila sedmikrásky jako dárek, tak jsem z toho byla v sedmém nebi, ale když ji tatínek naučil Má mě rád nemá mě rád a malá začala systematicky oškubávat chudobku po chudobce se slovy "mama o mama", úplně se mi na jazyk draly hlášky od srdcervoucích ("To tu kytičku bolí!", "Když ji takhle oškubeš, tak z toho bude smutná!", "A je po kytičce, umřela!") přes manipulativně výhružné ("Co kdyby ti to taky někdo takhle dělal?!", "To se nedělá, au!") až po policajtsky zakazovací ("Neškubat!", "Přestaň s tím!", "Okamžitě toho nech, nemůžu se na to dívat!"). 

Ovšem jsem typ pozorovací, takže jsem je všechny nechala vyplavit na jazyk a zase je pěkně spolkla, aniž bych malou otravovala něčím, o čem jsem už tehdá věděla, že je to přinejmenším zbytečné. 

Pozoruju jak ji, tak sebe.. a vypozorovala jsem, že čím víc zakazuju a brojím a vůbec odporuju, tím víc toho dostávám. A houšť. Takže co teď s tím. Nechávala jsem ji dělat s chudobkami, co uznala za vhodné (zmínila jsem se, že máme zahradu posetou sedmikráskami tak hustě, že se někdy zdá být zasněžená?) a včera mi to došlo. 

Jak jsem se mýlila!

Kde je totiž psáno, že sedmikráska z naší zahrady musí vykvést, zestárnout a odkvést, uvadnout a uschnout? Anebo být sťata sekačkou na trávu? 

Koukám tak na jednu z těch žlutých hlaviček v bílé sukýnce a najednou mi přijde, jako bych cítila to její nadšení, že může malému človíčkovi udělat radost, jak se tetelí blahem, když si malá ručka vybere právě ji... 

Jakoby celá její krása a celý její život byl tady přesně kvůli té chvíli, kdy jsou jí drobnými prstíčky oškubávány lístečky jeden po druhém až do úplné nahoty, pak je s ní vesele zatřepáno a se smíchem je velkým obloukem odhozena do trávy. Úchvatné vyvrcholení, kruh se uzavřel, jaká paráda! 

Překvapivé, samotnou mě to nikdy nenapadlo. A tak propouštím veškerá ta zastaralá schémata i s jejich ohranými větami a nastoluji v sobě klid, mír a vděčnost. Všechno je tak, jak má být. I ten lán oškubaných sedmikrásek má svůj důvod. A to, že ho nevidím, neznamená, že tam není!

Děkuju, sedmikrásko, za lekci a AHA! moment.

Máš taky nějaký nedávný AHA! moment? Podělíš se o něj se mnou? 

Jsem zvědavá! :) 

 

Čas změn

Letošní rok je časem změn.
Velkých.
Alespoň pro mě.

Začala jsem pomalu, ale jistě, poněvadž dost bylo programu "sedávej panenko, v koutě, když budeš hodná, najdou Tě" - naprosto neproduktivní a ubíjející! Navíc nepravdivý, poněvadž v koutě jsem seděla dloooouho a nikde nikdo a že bych si v koutě přála natáhnout brka, tak to zas né! A pryč z něj, a do světla reflektorů a tančit jako o život na pódiu! Pomyslně myšleno.. Co třeba to nazvat ANO styl života? Říkat ANO na cokoli, co se objeví? Každou výzvu, překážku, nabídku... ANO! Sem s tím!

Takže předně jsem se pustila do kultivace sebe sama a nejen čtením knih. Na kůži! A praktikovat!

Knihy pořád čtu, ale už ne ty, co by se mělo a jak... spoléhám se na vlastní rozum a intuici.

Tři týdny bez Facebooku a internetu (nebo v omezeném množství) mě utvrdily v tom, že jakkoli zajímavé a přínosné příspěvky a články tam jsou, tak nejsem-li tam já, nejenže mi nic neuteče, ale svět se točí dál a já se mám líp. Žiju. (Ano a o tom se tady online vypisuju a link dám i na FB!:))

Pouštím se veškerého odporu - čím větší rezistence ve mně, tím hůř pro mne. Takže křečovitě zuby nehty nechci bydlet v provizorním? Nášup, a dvakrát tak dlouho tam budeš! ANO, vlastně je to provizorní super, začala jsem si to užívat a hledím spíš na ty pozitiva (a ejhle, ona tady jsou, jakto, že jsem si jich doteď nevšimla?)

Jsem vděčná za to, co jsem, mám, zažívám... a chápu, že každej to máme jinak. Nikomu nic nenutím (vivat český trojitý zápor!).

Tak dlouho hledám Montessori školku a kombinuju a vymýšlím (a to víte, že v Itálii je jich že by je na prstech jedné ruky spočítal? A to byla zakladatelka Maria Italka, prosím!) až přijmu to, co je a zapíšu dcerku do jedné ze dvou místních státních. Uvidíme, co bude dál.

Změním look. Dredy byla má srdeční záležitost, ale v poslední době jsem se s nimi nějak přestala cítit dobře a pak mi z různých zdrojů přišly různé informace (to víte, že vlasy jsou lapač energií?), které mi způsobily pár AHA efektů a bylo rozhodnuto. Změna je život!

Taky jsem dospěla k přesvědčení, že člověk není alternativní (či jiný) díky tomu, co má na hlavě, ale v hlavě (no na to jsem asi nepřišla jako první, že..) - jak žije, mluví, jedná, chová se a vůbec.
Tak snad mě poznáš, až mě potkáš! :)

Jo a taky jsem dostala kuchyňského robota, tak se s ním učím vařit. Změna veliká, podni 2 zatím dobrý!

A co Tvůj rok, taky rokem změn, novot, AHA momentů?  To by mě zajímalo...

Knihožroutství aneb šedá trilogie

Posledních pět dní jsem nebyla moc přítomná, protože jsem se začetla. Do knížky. 

Jak dlouho se mi něco takového nestalo? Dlouho. 

Jak jsem se cítila? Jako že plýtvám časem a místo čtení bych měla dělat něco užitečného. UŽITEČNÉHO! Co je to vlastně užitečné? 

Je sezení před počítačem užitečné? Je prohlížení a kontrolování nových inzerátů na nabídky práce, které mě stejně nezajímají, užitečné? Je zoufání si a pocit bezmoci z toho, že mi nikdo nevolá a že nevydělávám, užitečný? Takže k ďasu s užitečným! 

Dokonce jsem dala přednost knize před jídlem, před vařením, … 

Nepoznávala jsem sama sebe! Už se ani nepamatuju, kdy jsem byla takhle začtená naposledy. Každé vyrušení a sebemenší povinnost mě vnitřně žrala, protože jsem chtěla zpět ke knize, lačná po dalším vývoji děje. 

Přečetla jsem za těch 5 dní celou trilogii. Tři více jak třísetstránkové svazky. Celkem 1025 stran. Ááááách. 

V angličtině. U jazyka bych se chtěla na chvíli zastavit. Je to taková dvousečná zbraň, překládat knihy z cizích jazyků. V mateřštině se vás to dotkne více, je to osobnější, slova jsou silnější, mají větší váhu i důležitost. Na druhou stranu ztrácíte kontext a řadu vtipů, rčení, obratů… to, co je psáno mezi řádky.

Jsem zastáncem čtení knih v originále. I když hned vzápětí musím dodat, že je jeden spisovatel, Ital, jehož knihy bych chtěla v češtině, abyste si je mohli přečíst i vy. Je zábavný, poučný, pravdivý… Ale zase, do jaké míry by byl překlad odrazem toho, co tím chtěl autor vlastně říct?   

Fifty Shades of Grey. Padesát odstínů šedi.

Už jen ten překlad názvu demonstruje nedokonalost. 

Ne, prosím, to není kritika překladatelů, jen suché konstatování faktu, že titulní slovní hříčka nemůže být v češtině pochopena. Odstíny barvy šedé a zároveň i odstíny ve smyslu aspektů hlavní mužské postavy, Christiana Greye, tedy doslovně přeloženo Kristiána Šedého (což mimochodem zní poněkud krkolomně) se ztratila. Inu co už.

Jaká je česká verze nemohu říct, posouzení nechám na vás. Z recenzí na internetu se zdá, že je to vcelku trhák. Celosvětový bestseller!

Neprozradím vám ani o čem to je, co se tam děje a už vůbec ne jak to dopadne. Sama totiž nemám ráda, když to někdo takhle někam napíše. Zkazí to pak člověku radost z knihy, to nedočkavé napnutí, co že příjde na další stránce, jak se to bude vyvíjet..

Jelikož já jsem tvor zvědavý a nenechavý, tak mi to nikdy nedá a když někde zahlédnu recenzi, alespoň letmo ji přelétnu, abych pak měla nutkavé cukání pravé ruky nafackovat si. Autor recenze většinou odhalí veškerou zápletku (a často ji také strhá) a když se pak do knihy s chutí zakousnete, podvědomí vám nedá a tak nějak stránku co stránku čekáte (i když se to snažíte vytěsnit z mysli a tvářit se, jakože jste žádnou recenzi nikdy nečetli), kdy přijde ono očekávané.. Žel přesně takhle se mi to stalo, naštěstí až u třetího dílu. První dva jsem si vychutnala bez poskvrnky.

Že stejně čekáte nějakou tu recenzičku? Dobrá, máte ji mít.

Fifty Shades of Grey, Fifty Shades Darker a Fifty Shades Freed je taková Lenka Lanczová pro dospělé. Jelikož nehrozí kažení mládeže, je velká část knihy věnována poměrně detailním popisům milostných aktů. (Tady bych byla zvědavá na ty překlady.) Kupodivu nejde jen o ně, ústřední příběh je hezký, překvapivý, taková peprnější variace pohádky o Popelce. Tou bychom my, ženy, ostatně každá chtěla být, i když tvrdíme, že ne. Nevěřte nám to.

Ano, Padesát odstínů je i malou exkurzí do prostředí poněkud extrémních směrů lidské sexuality (především první dva díly), ale nic dech-vyrážejícího, řekla bych. Taky je to trochu detektivka a trochu exkurze do psychologie. A víc neprozradím, přečtěte si sami, máte-li chuť.

Dnes ráno jsem dočetla poslední stránku. 

Knihy jsou jako droga, dokud vás příběh drží, nemyslíte na nic jiného a nelze vás od něj odtrhnout. Jedna část vás to chce mít za sebou, vědět konec, druhá se snaží prodlužovat to a natahovat, nechce nikdy se čtením skončit. I poté se pořád vrací ke scénám, přemýšlí o nich, představuje si je.. 

Kniha je totiž útěkem z reality. Malými dvířkami do obrovského světa, kde jste jen divákem. Pasivním. Necháte se překvapit, co bude dál. Události jsou vám servírovány na zlatém podnosu. Nemusíte se rozhodovat. Nemusíte vyvíjet snahu. Nemusíte dělat VŮBEC NIC. Stačí číst. Jak jednoduché. Jak rozdílné od života. V něm je třeba dělat pravý opak. Nekoukat a nečekat. Žít svůj vlastní příběh. Nepřežívat na příbězích jiných. Ten váš je stejně tak hodnotný, stejně tak vzácný, stejně tak cenný. A navíc originální. Záleží jen na vás, co si do něj napíšete. 

Takže finální otázka: Lituji pročtených pěti dní? 

Ne! 

Uvědomila jsem si, že i můj příběh stojí za to žít jej víc. Naplno. Nečekat, nedoufat. 
Otevřít oči, rozhlídnout se, zvolit cestu a vyšlápnout. 
A to je víc než užitečné! ;)  

Situační komedie aneb měsíc na place

Drazí mí čtenářové,

jste tu ještě? Nebo jste se rozlétli po jiných blozích, čtete jiné příběhy, sledujete osudy a myšlenky jiných pisálků? Kdoví. Já vím jen to, že jsem zpět. A tímto vás všechny moc zdravím!
Skoro se ostýchám sem psát, mám pocit jako by to byl můj vůbec první příspěvek. Tolik jsem odvykla internetu, počítači a virtuální komunikaci. Ale změna je život a je na čase zase si rychle přivyknout.Máte radost? :)

Tak tedy abych nastínila situaci: zanedlouho po mém posledním promočním příspěvku jsme se na křídlech Air One přenesli do Itálie a posléze, vybaveni několika nezbytnostmi (každý krosnu oblečení plus asi tři tašky jídla, hahaha), byli odvezeni na civilizací odříznutý toskánský venkov.
Ten čerstvý vzduch, výhledy do krajiny, sluneční svit, kvákání žab, prozpěvování ptáků, růžové západy a zamlžené východy slunce! A mohla bych pokračovat dál, ale všechna tahle přírodní krása byla jen bonusem pro oko pozorného pozorovatele. Mise byla jiná - natočit dvacet dílů sitcomu (čili situační komedie). Respektive dle režisérových slov tzv. fiction [:fikšn:], tedy film. Ona totiž sitcom má co do normálního filmu daleko. A tak jsme natáčeli film na sitcomový scénář. O tom kdyžtak později.
Nerada bych dopředu něco prozradila, ale můžu říct, že složení štábu bylo mezinárodní (Itálie, Srbsko, Rakousko, ČR) a profesionalita vysoká. Moje funkce byla s fotoaparátem v ruce vždy- a všudy-přítomná.  No a nakonec nezůstalo jen u fotografky. ;) 

Vedla jsem si deník a ještěže tak, protože zpětně bych si toho (zavalena novými událostmi a příběhy, co se děly denně) pamatovala pramálo. Některé dny mají záznamy dlouhé, k některým jsem napsala jen pár poznámek. Zítra to bude přesně měsíc od chvíle našeho prvního setkání s celým štábem a herci a od seznámení se s místem, které se stalo téměř na měsíc naším druhým domovem. A tak si říkám, že to bude pěkné vám to takhle retrospektivně naservírovat.
Takže pozor, zítra začínáme!

Aprílově

Apríl!

Tak co, vyvedli jste někoho aprílem?
Přemýšlela jsem takhle včera večer, jaký vtípek vám připravit, ale ne a ne nic vykoumat. Oznámení, že tu definitivně končím se mi, vzhledem k četnosti posledních příspěvků, zdálo býti spíše nejapným žertíkem, pokud by se to ovšem dalo nazvati žertíkem.
No a takhle na dálku a elektronicky se žertuje vcelku špatně, poněvadž je zde vždycky riziko, že vtípek zůstane nepochopen, ba co hůř: někdy i pochopen zcela špatně a to pak ouvej, následky žehlit neradno. Navíc máme každý svůj vlastní osobitý smysl pro humor, a tak co jednomu přijde vtipné, druhý považuje za trapnost a tak dále a tak dále. Ovšem pro pozorné návštěvníky by se tu něco našlo... tak schválně, kdo si toho všimne? ;)

Vypadá to, že jaro přišlo a zase odešlo. Nebo bych spíš měla mluvit o létě?

Minulou sobotu jsem se v tílku a kraťáscích opalovala na trávníku a včera jsem, cestou na trhy drkotala zimu i přes pět vrstev oblečení. Ano, ano, přistoupila jsem na cibulový systém, a to z prostého důvodu: zimní bundu jsem definitivně uložila ke spánku na jistém místě (a u nás doma to nebylo) a místo ní se optimisticky vybavila lehkou jarní šusťákovou bundičkou.
Eh, tak mě včera napadlo, jestli jsem to trošku neuspěchala. Ale co by, přece nebudu v březnu (teď už dubnu!) chodit v zimním kabátu! Otužování zdar, beru to jako zkoušku druhého stupně. Ten první, sprchování končetin ledovou vodou, již mám úspěšně zvládnut. A můžu jen doporučit, povzbudí to nejen tělo, ale i mysl.

A když přišla řeč na mysl, tak zde je odkaz, na který jsem narazila na internetu, a o kterém se domnívám, že stojí za zhlédnutí:

• Rozhovor s Jaroslavem Duškem nejen o tom, že peníze vlastně neexistují. Žádné strachy, jen o penězích to není.

A přidám ještě další dva odkazy, tentokráte z oblasti zdraví:

• Divoká kuchařka: jedlé rostliny v přírodě i na talíři. Název snad vystihuje zcela vše; úplný poklad a studnice vědomostí na téma plané rostliny kolem nás a jejich využití.

• Česká asociace Shiatsu aneb masáže podporující regenerační procesy a aktivující často podceňované samouzdravující síly organismu. Takové malé Japonsko v České republice.

No a závěrem snad jen dodám, že jsem byla ve Fotoškole a že se tedy můžete těšit na o něco kvalitnější fotografie – ne co do technických parametrů, ale do uměleckých. Tak nějak intuitivně jsem snad nikdy nebyla „cvakař“, ale teď k tomu mám i ten teoretický podklad.

Navíc jsem konečně pochopila, že fotografie není jen zachycení okamžiku (kdovíproč jsem o ní tak nějak vždycky smýšlela jako o reportážním prostředku), ale sdělení pomocí vizuální informace (obrazu). Takže je vlastně na autorovi (mojí maličkosti či komukoliv z vás, kdo fotíte), co svou fotografií řeknete, jak jí oslovíte a koho. No prostě celá věda a do detailů zabíhat nebudu. Ale tak, jako tady volím vhodná slova, tak i na fotografii je třeba zvolit co ano a co ne a jak. Zkrátka i focení má svůj pravopis. :)

Krásné jaro! 

Něco malého, poetického

Velký život

Život si plyne pozvolným tempem, 

zrovna dneska jsem smažila tempeh.

Den zdá se býti takový táhlý

a jako přílohu budem mít jáhly.

Přemýšlím, zda někdy míň není více,

na plotně už se paří brokolice.

Smysl života je mi stále skryt,

co dalšího bychom tak mohli mít?

Někdy mi připadá, že se vlastně neznám;

ah, ano, opražím nám k tomu sezam.

Jindy zas všechno do sebe zapadá;

kde je ta sójovka? To je mi záhada!

Hloubám tu nad svým životním určením, 

polévku dozdobím čerstvoučkým zelením.

Někdo by mohl říct, že jsem jen flákač,

teď by se mi ale hodil ten tlakáč.

Já na to koukám z jiného pohledu,

nu což, i bez hrnce si poradit dovedu.

Veškerou pozornost věnuji sobě,

jen ať se nediví té dlouhé době.

Čtu knihy, které mě posunou dál,

kdopak by mi natto z ledničky bral!

Doluji vzpomínky pradávno pohřbené, 

hleďme, co vyklíčí z malého semene! 

Dávám si na čas a všechno prožívám, 

nejspíš se jáhlům už na zoubek podívám.

Není to procházka růžovým sadem; 

že bych jich misku ochutila sladem?

Často cítím, že tady něco nehraje;

v hlavě mi nápad na jáhlo-dezert zraje.

Mávnutí ruky nikdy nic neřeší, 

krémovým pohárem se přeci nehřeší!

Přes to (či proto) je v tomhle ten smysl,

modlím se, aby mi kvásek nezkysl.

Práce není jen trpět a vydělávat, 

tak hurá, hotovo, můžeme nandávat!

Odmítám být jednou z těch, co to tak vidí,

pestrobarevný talíř úspěch vždy sklidí.

Neznajíc sebe sama  – čemu se věnovat?!?

Zvu svého milého a jdeme stolovat.

Nevědět dne, hodiny... na to si zvykám, 

nabádám k slinění, příkladně žvýkám.

Tudíž teď začínám život pěkně od píky;

a tohle byla lekce makrobiotiky!

A máme tu vodního Draka!

Šťastný nový čínský rok!

Vstupujeme do období Draka, co přichází jednou za dvanáct let, ale pokaždé v jiném elementu (letos vodním), z čehož vyplývá, že poslední vodní Drak vládl v roce 2000. A to bylo obav z konce světa, z přelomu tisíciletí, ...
Tak se nechám překvapit, co ten letošní Drak přinese, má na to prý čas až do 9.2.2013. A do toho Mayové a další předzvěsti.. Nebojím se, jen jsem nesmírně zvědavá!! Skoro až nedočkavá, chtělo by se mi říct, ale to stejně k ničemu nevede, takže se trpělivě nechám překvapit.

Četla jsem, že předchozí tzv. zaječí rok (stále znamení čínského horoskopu) byl líný, poklidný.. S tím tedy rozhodně nemohu souhlasit. Asi to bylo jedno z nejnabitějších let, co pamatuju. Smršť událostí, vír novinek, věci v pohybu.. Má-li tedy být Drak ještě intenzivnější, tak mě čeká pěkné tóčo!

Začínám odvykat bloggování. Místo toho píšu do šuplíku, jak by se to tak hezky po staru řeklo. Asi se navracím k deníčkování, ale ne ve smyslu popisném (nějak mě to začalo unavovat), ale ve smyslu prožitkovém. Tedy zapsat, když se mnou něco cloumá. Vypsat se, ano, vypsat se je to správné slovo.
To, že si to nikdo nepřečte, má své výhody i nevýhody. Z těch prvních bych jednoznačně uvedla větší soukromí, ochranu tajemství vlastního života, sdílení pouze chtěných zážitků pro toho kterého daného posluchače (nyní čtenáře), neveřejnost,..
Jakýsi návrat ke starému dobrému bezprostřednímu setkávání se mezi čtyřma očima. Nechat plynout konverzaci, skákat od jednoho tématu k druhému, to je vám nádhera! Zpětné díky D. za prohlédnutí!
Zkrátka snažím se starat o svoje; žít svůj život a ne život jiných, a totéž očekávám i od ostatních, a proto jim (vám) nehodlám strkat pod nos knihu vlastního života, poněvadž vím, že byste pokušení neodolali (tak jako já) a s chutí si početli (nápodobně).
Nějak u mne i vyprchala potřeba, nepíšíc se mám poslední dobou pocit větší volnosti a taky dojem, že věci nabírají rychlejší spád. Možná jsem prostě jen odbrzdila?

A ty nevýhody? Ten uspokojující pocit z dobrého článku. Možnost jednostranně sdělit něco důležitého většímu počtu lidí. Těch několik ojedinělých zpětných vazeb, za které dodatečně ještě jednou děkuju pisatelům. ..

No a navíc Pavlína v Itálii skončila. Možná navždy, možná jen prozatím. Teď jsem vám všem mnohem blíž, než si myslíte! Alespoň kilometrově. Jinak mám někdy pocit, jako bych byla z úplně odlišné planety.

Tak co bych vám tak na závěr řekla? Nekomentujte. Radši dejte vědět, kdy zajdeme na čaj a pokecáme mezi čtyřma očima. Budu se těšit.

A pěkně ten dnešní Nový -Dračí- Rok oslavte! Já taky slavím. Půstem!

Křišťálová koule vyjevující budoucnost

Sedíme si takhle včera kolem osmé u večeře, když tu náhle C. říká: „Nebude to teď někdy pět let ode dne, co jsme se poprvé potkali?“ A ono vážně, nechali jsme kolem nás zcela nepozorovaně proplout naše pětileté výročí – konkrétně šestého října léta páně 2006. No, jak typické pro nás, tradiční neslaviče (nebo spíš netradiční slaviče?)... Zkrátka slavit něco jen proto, že to tak dělají všichni? A próóóč?
Už to vidím, na mysli mi vyvstal typický obrázek české manželky nepřeslechnutelně otáčející listy kalendáře a význačně se dotazující, zda manžel ví, co je dneska za den. (Manžel samozřejmě neví, což ji urazí a naštve a následuje tichá domácnost či italská hádka, zvolte si, který scénář se vám líbí více. Fantazii se meze nekladou, jak by taková scénka pokračovala nechám zcela otevřené.)

No, tak jsme se na sebe u stolu v Itálii usmáli a naznali, že ten čas neuvěřitelně letí. A zkusili jsme si představit (doporučuju taky vyzkoušet, je to legrace!), co bychom asi byli bývali říkali na to, kdybychom se tenkrát podívali do křišťálové koule a viděli do budoucnosti – nás dva, jak sedíme u večeře v roce 2011. „Jejdanene, to že jsem já? A co to jím?!? A kde to jsme? To je u prarodičů v kuchyni! Ale kde jsou babi s dědou? Co tam dělám? ...“ A spousta dalších otázek. Docela jsme se u toho pobavili. Nevím jak vy, ale u mne se toho za posledních pět let změnila fůra. Skoro bych řekla, že z tehdejší Pavlíny toho zůstalo jen málo, což mi samozřejmě spousta lidí může vyvracet. Ale já to tak vidím. Ta ostýchavá maloměstská holčina je prostě minulostí a jednou za čas je fajn se za ní otočit, ale ne na moc dlouho, poněvadž v životě se má koukat kupředu a ne se ohlížet nazad.

Což mi připomíná, že jsem si loni po vánocích někam napsala popis roku 2011 (jakože jaký byl ještě dřív, než započal, takové malé vizionářské zrekapitulování) a už si samozřejmě nepamatuju, co jsem tam sepsala, takže se těším, až si to zase po vánocích přečtu. Jestlipak jsem se alespoň v něčem trefila? Ano, tuším, že ano. Ale na potvrzení si ještě chvíli počkám.

Naivka vaří vinná povidla

Hola hej čtenáři a čtenářky!
Na plotně mi již druhým dnem vesele probublávají povidla (původně jsem zamýšlela marmeládu, ale něco mě osvítilo –asi ta  konzistence– a budou povidla) z Vitis labrusca – speciálního druhu révy, co se v Itálii nazývá l'uva fragola (v doslovném překladu jahodové víno) a v odborné české terminologii se jedná o révu americkou, jak jsem si právě dohledala. Něco málo o révě můžete zvědět na Wikipedii. Z jiného (tentokráte pro změnu italského) zdroje jsem se právě dozvěděla, že by se semínka z vinné révy neměla vyplivovat, ale důkladně žvýkat, protože prý jsou jedním z nejmocnějších bojovníků proti volným radikálům v přírodě. Inu koukám, že z toho dnešního povídání bude úplný osvětový článek! :) To ještě musím popřemýšlet, zda ta povidla přepasíruju, jak jsem původně zamýšlela, či nechám i se semínky, když jsou tak blahodárná. Nerada bych, aby si na nich C. či jiní odvážní degustátoři (beze mne, já mám teď ty cukry už zase do puntíku zatrhnuty) vylomili zub! :) 

Práce nejenže vyžaduje celodenní pozornost, ale včera mě opět doběhli hosté: Takový postarší pár z Izraele, ona takové růžové cukrátko, pán zdrženlivější, je to prý již jeho šestá cesta do Itálie, dokonce jsme jim i přizpůsobili snídani tak, aby mohli být nadmíru spokojeni. Zdrželi se šest dní, načež se poslední den ráno ptají, zda nemáme volno ještě dva další dny, ale to my nemáme, je nám to líto... I zaplatili a odjeli bez pozdravu, což by se zase tak moc nedělo, že.
Ovšem horší bylo, že s sebou sbalili i plné kořenky, co jsou hostům volně k dispozici na kuchyňské lince. Rozmarýn, černý pepř, směs chilli s česnekem na těstoviny a dokonce i maličkou solničku (no jo, byla roztomilá). Tomu teda říkám vrchol drzosti! Celý den jsem doufala, že jsem se třeba spletla a že si je třeba některý ze zbývajících hostů vypůjčil na piknik (jak naivní – pro mne naprosto typické!), leč opak byl pravdou – kořenky se ani následující den neukázaly.
Samozřejmě zrovna na tenhle vykutálený páreček nemáme ani kontakt. Holt využili situace a mě to překvapilo a zůstala jsem z toho paf a tak nějak mimo.
Pavlíno, Pavlíno, kdypak ty se probudíš a přestaneš věřit, že všichni lidé jsou milí, hodní, dobří, taktní, slušní a nesnaží se tě oblafnout na každém kroku?

Nejspíš trpím nevyléčitelnou nemocí – naivní důvěrou v lidi a nejen v ně. Nějak mi to koluje v žilách a ne a ne vyprchat, i když dostává kapky a životní lekce.. 
Každopádně pozítří odjíždí další pár téže národnosti, tak uvidíme, spraví-li jim reputaci. (O čemž –jen tak mezi námi–pochybuju velice, přestože i těmhle jsme těch laskavostí udělali až až. Holt jsme prostě nejlepší a to nás může těšit a tím to končí, hahaha.) 

Postátnicová eufórie

Tak jsem ještěv tom, ještě se usmívám do blba, ještě mi připadá celý svět růžový a skvělý a vůbec....
V pondělí jsem obhájila diplomku a včera, 20.9.2011 jsem složila státnice. Něco, v co jsem skoro ani nedoufala, že nastane. Něco, co jsem tři roky odkládala a stresovala se tím a zkrátka měla nevyřízené účty... Je to za mnou! :)

Osobně se k titulům obecně stavím poněkud skepticky, ono stejně v životě nejde o ně, ale o to, co člověk umí a jak kdysi kdosi řekl: život je stejně o vztazích mezi lidmi. No ale k tomuhle názoru jsem "dospěla" až na univerzitě, takže když už jsem byla tak blizoučko, tak koneckonců proč to vzdát a nenechat si ho dát? No lehké to nebylo, to ne... Ale co v životě je lehké? Je potřeba čelit obtížným a nelehkým věcem, protože bez nich by nemohlo být těch sladkých odměn ve formě pocitu dobře vykonané práce, zadostiučinění, pocitu, že jste vítězem...

Áááách.. 

A nemluvím samozřejmě jen o studiu. Jedna ze spolustudentek, co to měla za sebou dříve než já, se vyjádřila ve smyslu: "No, a co já teď budu dělat? Jsem se pořád učila... to teď budu mít tolik volného času... že bych zase začala něco studovat?" Tak tohle prosím ne, to je degradace na entou! A to já zase vím, co budu dělat... začnu malovat, konečně se zase budu moct věnovat psaní (a to nejen sem, na blog), čtení, žonglování, konečně si došiju kalhoty, co mám v plánu, spravím si tričko, investuju víc času do budování mezilidských vztahů, uklidím doma, vytvořím adresář všech zajímavých záložek, co mám v počítači, něco vynikajícího upeču, snad začnu zase fotit krásy Itálie (jen co se objeví ztracený foťák) a do budoucna už jsem si navrhla pár větších cílů, o nichž je ještě předčasné mluvit...

Všechno popořadě, ale ukončením studia život rozhodně nekončí, ba naopak: ZAČÍNÁ!!! 

Odevzdání se osudu a italianizace

Co se má stát, to se stane. Jestli ty zkoušky mám udělat, tak je udělám. Jestli je udělat nemám, tak je neudělám, naučím-li se na ně sebevíc. Pravda, v případě první možnosti to bude poněkud obtížné, nenaučím-li se vůbec, ale tomu se právě snažím předejít. Jen ne a ne najít motivaci a chuť. Mám pocit, že bych nejraději zalezla do postele a spala a spala a ne jen "až do bílého rána", ale prostě pořád. Zatrsakrdonevetrkrucajselement (po Trautenberkovsku) to je mi práce se mnou! :)

Dnes se nebudu nijak rozsáhle rozepisovat (už to, že vůbec píšu je obírání času k učení, ale stejně bych se neučila, tak radši napíšu), jen jsem chtěla říct, že prostě někdy člověk míní... a Vesmír to s ním zase zamýšlí jinak. Kdoví jak. Bezesporu zajímavě, jenže to my stejně nemůžem pochopit.

No tak aspoň se něco děje, že.
Vlastně jeden poznatek: Zitalianizovala jsem se. Jojo, už je to tak. Jsem emotivní až to někdy příjemné není. :))
A ze spaní prý teď mluvím trojjazyčně, hahaha!

Ještě chvíli Pavlína v Itálii

Tak se pomalu, ale jistě blíží čas, kdy pro Pavlínu skončí italské období.
Pak už nebude Pavlína v Itálii. (Tak maximálně Itálie v Pavlíně, ale to už tak dobře nezní, že.) Přemýšlím, zda přejmenovat blog nebo jej prostě nechat vyplynout doztracena... I když tohle je jen podružná otázka; koneckonců k druhé variantě už nemám daleko, nenapsala jsem sem už hodně dlouho. Jenže věci se mají tak (a možná to znáte z vlastní zkušenosti), že když je něco moc intenzivní, tak pak je zapotřebí pauza – ať už mluvíme o počtu či frekvenci příspěvků, či o čemkoliv jiném. Rovnováha zkrátka musí být udržována a ono není zapotřebí, abyste ji udržovali vy – udrží se sama. Jen vás to možná překvapí, poněvadž to nebudete čekat. :)

Zkrátka a dobře koncem března, když začínala sezóna, se zdálo oněch šest pracovních měsíců před námi nekonečných. Obzvláště po prvním z nich, dubnu, se zdálo, že celý ten náš rodinný podnik ve dvou ani nezvládneme. A ejhle, čas uplynul jako voda a do konce sezóny zbývají dva měsíce. Dva měsíce v Itálii.
Jak jsem se na začátku těšila, tak se mi to teď zdá neskutečné a neuvěřitelné.. Člověk má nejspíš nějakou vrozenou tendenci hledat jistotu a bezpečí a zaběhnutý řád.. Napřed se proti němu bouří a chtěl by cestovat, dělat milion věcí, být na spoustě míst najednou. Ale časem si zvykne a jistým způsobem si tu denní rutinu oblíbí. A když je na konci a je volný – může si dělat, co chce a jít, kam chce – tak najednou neví. Co že jsem to...? Vážně? Opravdu se mi chce opustit „jistoty“ a začít znovu? Kde? Co? Zmatenost. Mám za to, že člověk je převážně tvor pohodlný. a to je zapotřebí překonávat. Neustrnout na limitu, nezačít couvat zpět – jelikož jedině kráčející kupředu se někam dostanou. Kam to bude – kdoví.

Potkali jsme tuhle v naší oblíbené taverně v Chorvatsku jeden moc sympatický postarší pár Američanů a dali jsme se do řeči:
M. to viděla dost podobně – v životě je prý fajn mít jakousi vizi, rámec či představu, kterým směrem jít, ale důležité je nedržet se jí křečovitě zuby nehty. Protože to člověka připraví o spoustu náhod a životních kliček, které ho vlastně ve výsledku obohatí mnohem víc než zaslepené odmítání všech hozených rukavic. Není nic smutnějšího než promarněná šance. A nikde není řečeno, že se ke svému cíli nedostanete i tak... prostě jen jinou cestou. A upřímně řečeno, její životní příběh toho byl vzorovou ukázkou – následovala prvního manžela do Mexika, kde nějaký čas žili, aby se pak zase přemístili jinam a posléze se poznala s naproti sedícím (v pořadí druhým) manželem...
Ten svým nezapomenutelným způsobem gestikulace zase tvrdil, že nejspolehlivěji nás k tomu pravému rozhodnutí vedou tzv. GUT FEELINGS neboli... jak bych to tak přeložila... zkrátka něco jako intuice? Pocit v žaludku? Prostě to cítíte, zda je to správně anebo ne. Což mě utvrdilo v zjištění, že nejspíš neumím svým gutům dostatečně dobře naslouchat.

Ale abych se vrátila k Itálii – před rokem touhle dobou nás tu byl plný dům. Šest trvale zde bydlících lidí. Letos jsme zbyli tři a je tu neuvěřitelně prázdno. Za posledních osm měsíců se odsud na druhý břeh přesunuly tři osoby, z toho poslední – dědeček – na přelomu července a srpna. Měla jsem tu smůlu jej asitak pět hodin po infarktu objevit jako první. Smůlu? Ne, nebudu zabarvovat, jako smůlu to nevnímám, prostě to tak bylo, je to fakt – vlastně to lze brát i jako příležitost k zamyšlení se.  Následovalo několik krušných dní (do podrobností nebudu zabíhat, snad jen malou poznámku – puch rozkládajícího se těla je nezapomenutelný; nechápu ty katolické tradice vystavovat doma tělo v rakvi – vždyť nebožtíkovi na tom, kdo jeho tělesnou schránku přijde navštívit, už nesejde), ve kterých alespoň mně (a nebyla jsem sama) přišlo veškeré pozemské pinožení takové nanic. Ono tváří v tvář smrti je jen málo věcí, na kterých záleží a které jsou opravdu podstatné. Nějaký vysokoškolský titul do nich rozhodně zahrnut není. I což.

Asitak od té doby se mi zdá, že mě tu ten dům vyloženě nechce – přivřený loket do dveří, okenicí po palici, ukopnuté prsty, naražené boky a nesčetně modřin – a to všechno odsud! Vnímám to jako znamení, žel je ale neumím dešifrovat. No uvidíme, jak se věci vyvinou. Ještě dva měsíce.

P.S.: Ale i potěšení mi to tu přináší; tak třeba políčko mi nástrahy do cesty neklade. Sklízím, co jsem zasela – jak vidno na obrázku. Mé vlastní vypěstěné Hokkaidó!

Jak jsme byli na festivalu

Kolikrát v životě se vám stane, že vaši dobří přátelé pořádají festival (o kterém z novin či z internetu ví celý okres)

• s vám blízkou problematikou (využití energie z obnovitelných zdrojů, ekologie, recyklace, šetření životního prostředí atd.),
• se spoustou žonglérských a artistických vystoupení, pohodovou živou hudbou, výstavou obrazů a teplým jídlem v bio kvalitě (kuskus, těstoviny, rizoto... prostě to, co byste mohli i vy)
• v dostupné vzdálenosti (40 minut autem),
•  v zeleném prostředí zahrad, kam nedoléhá hluk velkoměsta,
• v den, kdy zrovna jako zázrakem není vaše přítomnost v práci nutná (prostě nepracujete)
• v rozumný čas (kolem sedmé hodiny - o tom, jak a hlavně KDY si Italové představují večerní program jsem psala zde)
• a vy jste pozvaní,
• máte všechno zadara, 
• těšíte se na něj už dva týdny dopředu
• a vůbec atmosféra je moc příjemná,
• před vámi krásný večer plný setkání se zajímavými lidmi (a že jich tam bylo!)...

Tak, kolikrát?          Jednou za život?         Nejspíš...      Pokud vůbec.

A přesně v ten den, v ten večer... zrovna, když je u konce odborná velmi zajímavá debata, sešeří se a program má už už začít a vy se chystáte na to skvěle vonící jídlo ještě před blížícím se vystoupením vyhlášeného uměleckého dua... přesně v ten moment se vaše tchýně rozhodne jít s motykou na ovocný strom, pod nímž sídlí vosy! 

Dál si to asi dokážete představit:

Podzemní vosu (la vespa terriccia - speciální druh), co jí kopla do hnízda, to neuvěřitelně namíchne, vyletí a tchýni rovnou pod tričko, kde jí uštědří ale pořádný žihanec. Sice ji vzápětí čeká potupná smrt rozmáčknutím, ale to už jí může být jedno - dílo je dokonáno, jed je vstříknut, vosí domov ubráněn.

Tchýně se do čtvrt hodiny osype, opuchne, začně ji všechno svědět, motá se jí hlava a naštěstí má ještě tolik rozumu, aby zavolala 118.

No a pak následuje tóčo: ambulance, doktoři, injekce, kapačky... a sousedka nám telefonuje a my balíme saky paky a addieu večeře, addieu festiválek, addieu kamarádi, addieu všechno.

No není tohle (Márfyho) zákon schválnosti?!?

Nevím, jestli to mrzí víc nás či naše přátele, každopádně opět to potvrzuje mou teorii, že člověk míní a ??? (nepojmenovaná vyšší entita) mění, z čehož vyplývá jednoduché pravidlo:

Nic si neplánuj.

A když už, tak se na své plány 100% nespoléhej.

Přestože kombinace okolností je ideální a všechno se zdá být dokonalé... jeden nikdy neví.

Epilog:

Domů jsme dorazili když už bylo po všem - tchýně ještě decentně opuchlá, ale pod vliven kortizonu a různých dalších preparátů relativně v pořádku.

Bývala-li by prý počkala s tím telefonátem záchrance dalších pět až deset minut, už by tu taky nemusela mezi námi být. 

Hříčkou je, že se to stalo 2.7… Tchán umřel 7.12. a babička 7.2. No, numerologii moc nerozumím, ale něco na těch dvojkách a sedmičkách tady asi bude...

Chvíli po nás přijela i švagrová se švagrem a oběma malými - v tu dobu již spícími- caparty. Zůstali tu přes noc, aby tchýni ohlídali, kdyby náhodou dostala opětovnou reakci. Svorně jsme jí všichni zakázali hrát si na sadaře-zemědělce, když tomu rozumí asi jako koza zelí.

A pak jsem nám z nostalgie (a hladu) uvařila něco-jako-kuskus-i-když-se-to-tomu-festivalovému-nepodobalo-ani-zdaleka a šlo se spát.

Zkrátka taková normální sobota. :)