Kampa' to bude?

neděle 27. listopadu 2011

Zmena planu-od klokanu k vulkanu(m)

Kdybych mela popisovat veskere peripetie, ktere provazeji nasi cestu a nase kazdodenni rozhodovani, co dal, tak by to asi vydalo na cely roman. Ale tolik casu neni, mozna v budoucnu. Treba mi to nekdo vyda. :)

Kazdopadne z puvodniho (druheho; prapuvodni Indie padla kvuli vakcinam a Thajsko kvuli povodnim) planu odletet do Australie a na Novy Zeland nakonec seslo (racionalne jsme uvazili, ze trmacet se 18 hodin v letadle na druhy konec sveta jen pronic zanic, aniz bychom videli, co za krasy skyta Evropa, je ponekud posetile) a my jsme po ctyrhodinovem letu pristali v utery ze studeneho Londyna rovnou na Lanzarote cili nejsevernejsim z Kanarskych ostrovu. Cely je tvoren ztuhlou lavou a narodni park Timanfaya je opravdu poklad - ne nadarmo se krajine na Lanzarote prezdiva mesicni zeme. Takze uz zase Hola! pekne po spanelsku. ;) V nedeli jsme odrazili od brehu Playa Blanca smerem k druhemu, jizneji polozenemu Kanarskemu ostrovu, a to Fuerteventure. Pocasi je tu vesmes pozde-jarni, je mi o sezonu, a tudiz ponekud oblacno, ale slunce opaluje a az na ten nekdy prilis silny vitr i ohriva. Pozitri ci popozitri jsme si domluvili prvni lekci surfingu - takova hura akce, moc se tesim. A jsem zvedava. Kde jinde nez na evropske Hawaji bych to mela zkusit? Rika se, ze Australie je rajem surfaru... Paradoxne jsme se ji vyhli, ale u vodniho prkna skoncili tak jak tak... Vtipne. Tak preziju-li lekci, povypravim.
Holcina (shodou okolnosti puvodem temer odvedle vzhledem k nasemu ex-bydlisti v Italii), co jsme si to u ni domlouvali, rika: "Vemte si rucnik, opalovaci krem 30+ a tri banany." "Ehm, a kdyz ovoce nejim?" Po dlouhem vysvetlovani, ze mi nedela dobre a cosi kdesi; ale ne, papir na to od doktora nemam, ne, ani alergie, ani intolerance to neni.. jen proste tu cukry..rezignuju a na pul pusy reknu, ze jsem makrobioticka. A ona na to: "No jooooo, to mas rict hned! To ja vim, jsem MB studovala, dokonce jsem pracovala v MB pekarne, ja jsem vegan a mleku se vyhybam obloukem, mam na ne alergii..." Zkratka vyvinula se z toho nesmirne zajimava konverzace se spoustou nameti k zamysleni, treba Quantum / biorezonance atd. atd. Akorat s tema bananama moc nevim, varena mrkev je asi nenahradi, susene ovoce podle ni take ne, tak pujdu nejspis do jablka. I kdyz po nem mam zarucene do pul hodiny hlad.. Chtelo by to neco lehkeho, co nezaplacne, ale nasyti a nezpomali me.. Kdo vi? Sem s tim!

pondělí 21. listopadu 2011

Jak bylo na anglickem venkove

Druha zprava z mimozemí:
Vcera jsme se vratili z vikendu v Sheffieldu, pulmilionovem meste na sever od Londyna.
Spis nez dva dny po pamatkach to byly dva dny kulturne-socialnich zazitku, nase znama nas ubytovala ve tretim patre jejich typickeho anglickeho domecku s prudkymi schody - schazejic je jsem pokazde uzuz cekala, kdy se preslapnu a skutalim se dolu jako Misa Kulicka. Ale nestalo se!
Z Londyna je to cca ctyrhodinova cesta autobusem (kam se hrabe Brno-Praha!!), nacez jsme na par dni rozsirili rady ctyrclenne rodiny (muzsky element prevazoval, ale jen pocetne). Vzali nas na
sobotni ranni venceni vyslouzilych zavodnich greyhoundu (me prvni setkani se s touhle psi rasou vubec... a bylo pozitivni, dokonce jsem kus cesty vedla Divu, bilo-cernou greyhoundi slecnu!)
    Děti a psi, v popředí Diva  
na odpoledni BONFIRE, coz je neco jako taborak, kde jsme si -krome setkani se s kupou dalsich lidicek a deticek- upekli kukurici a sladke brambory v alobalu (ostatni k tomu pridali i vino, polivku, parky, peceny chleba a marshmallow a nakonec to zaplacli kolackama, susenkama, zazvorovym pivem a horkou cokoladou) 


dale jsme si s nimi zahrali deskovku - Qwirkle se jmenuje (tusim; obsadili jsme prostredni pricky, neni potreba hned vyhravat, ze); prosli se nocnim Sheffieldem, kde zrovna par stanaru okupovalo namesti; dozvedeli jsme se o hnuti Movember, o tom, ze v Anglii mohou pojmenovat dite uplne naprosto jakkoliv (jmeno i prijmeni, treba takova Televize Superstar by byla naprosto v poradku - navrhnete to u nas, ze!) a dokonce i v dospelosti si Anglicane mohou zmenit jmeno; naucili se par novych slov; suprove pokecali; nahlidli pod poklicku web-designove firmy; zjistili, ze Starbucks a Tesco jsou naprosto neeticke spolecnosti, Costa je na tom o neco lepe, jeste lepe Marks and Spencer; navstivili mlecnou farmu, co vyrabi vlastni zmrzlinu (a nekteri z nas ji i ochutnali a pak byli z dvou megakopecku temer k.o.);


dozvedeli se, co je to a jak funguje paleoliticka dieta (muj naprosty opak, parky a smazena vejce k snidani - to chce silny zaludek a jeste silnejsi zlucnik!), jak je to s neposilanim deti do skoly (tzv. Unschooling) v Anglii, ze je mozne chodit 18 mesicu v kuse bez bot aniz byste byli asocial ci outsider, a spoustu a spoustu dalsiho. Mate radost, ze ta nekonecna veta skoncila?
Ano, uz na zakladce mi za to spilali, pry vytvarim monstrozne dlouha souveti... A hodlam vas jimi jeste chvili trapit. :)
Tak zase priste! Jeste dva dny se zdrzime v Londyne (prozatim), a pak... Ale nechte se prekvapit! I vy, co si myslite, ze vite, tak nevite! Ha! To jsem vas dostala, co? :) Cheers! 

čtvrtek 17. listopadu 2011

Pozdravy z ostrova

Hello, hello!

Zdravím vás z Londýna!
Vyborna vec na navstevovano mist vickrat je, ze jakmile jednou navstivite vsechny pamatky, nemusite uz je navstevovat podruhe. Muzete si mesto konecne poradne uzit, protoze v zakladnich vecech (doprava, penize, obchody, jidlo) se uz orientujete a nektera mista vam dokonce pripadaji duverne znama... Je snadne si zvyknout na novy domov. I kdyz prozatim docasny.

Zakotvili jsme v hostelu The White Ferry, muzu doporucit, pekne misto blizko centra, konkretne par minut od Victoria Station. Akorat je potreba hlidat si sve cennosti, hned prvni noc z naseho patnactiposteloveho pokoje zmizely nekolika spolubydlicim penize a jednomu chudakovi slohli fotak - takove megadelo od Nikonu. Bylo mi toho kluciny opravdu lito, ale na druhou stranu nechavat takovou drahou vec na zemi v pruchozi ulicce vedle postele (!) v otevrene brasne (!) vsem na ocich.. se mi zda jako cire blaznovstvi. Holt NIKOMU NEVER (nerikaval to agent Mulder v Aktech X?:))

Mame za sebou tri vecerni comedy shows - i diky nim objevujeme Londyn. Ja jsem technicky doprovod.. Nebo spis odborny asistent, to zni lip.

Vcera jsme absolvovali nasi uplne prvni makrobiotickou konzultaci a dopadlo to vyborne!

Taky jsme se nachomytli k chemickemu vybuchu, teda ne primo k te explozi, ale az pote, kdyz byla zrovna uzavrena cesta, kterou jsme chteli jit a shodou okolnosti nam to znemoznilo v zakoupeni listku na dovolenou - ze by vyssi princip? Tak ted dumame, jestli to nebylo znameni...

Potrebovala bych na fotaku wi-fi, abych mohla pridat nejake obrazky, ale natolik pokrocilou technologii nevlastnim, tak snad casem, az se dostanu k pocitaci. Pisu z iPadu, kdybyste se divili jakze to teda..

Tak vam preju krasny volny sedmnacty listopad a zase nekdy!
Bye bye!

pondělí 14. listopadu 2011

Připravujeme rybu - Jazyk obecný

A ještě jednou se podíváme do kuchyně - na to, jak jednoduše a neuvěřitelně chutně se dá připravit ryba, konkrétně SOGLIOLA COMUNE (italsky) čili JAZYK OBECNÝ (česky). 

V italském oddělení ryb Vám ji očistí, pokud byste to měli dělat doma sami, tak začněte od ocasu, kde naříznete kůži z vrchní i spodní strany a prudkým trhnutím ji stáhnete (či strhnete) směrem k hlavě. Stačilo, šupiny se nekonají.

Talířová metoda přípravy, kterou Vám tu chci popsat, se mi zalíbila právě kvůli své jednoduchosti - ze začátku jsem ani nevěřila, že to může fungovat! Ale funguje.

Očištěný jazyk (či dva, záleží na počtu strávníků) opláchněte studenou vodou, lehce potřete mořskou solí z obou stran a umístěte na plochý keramický talíř (normální talíř, ze kterého doma jíte). Doporučuju posypat najemno nasekanou petrželkou.


Talíř umístěte à la poklička na velký hrnec (průměr talíře), v němž Vám vře na 4-5 prstů vody.


Přikryjte druhým plochým talířem a nechte na mírném plameni napařit dle velikosti Soglioly 18-25 minut (já obvykle volím 20 minut).


Mezitím si nachystejte přílohu, nejlépe něco zeleného, spařený mangold či kedlubnové listy, případně brokolice... chutím se meze nekladou.


Jakmile uplyne čas (nikdy by se Vám nemělo stát, že vám voda v hrnci úplně vyvře, protože to se vám pak nenapaří ryba, ale připálí hrnec), vypněte plamen a za použití kvalitních kuchyňských chňapek odklopte vrchní talíř.


Zda je hotovo poznáte podle toho, že jde nožem maso ryby snadno oddělit od páteře aniž by k ní zůstávalo přichycené. No a máte večeři hotovou a rovnou i naservírovanou na talíři!


Středozemní zarputilci si ji ještě navrch solí a polévají extra panenským olivovým olejem, to ale můžeme vynechat, jelikož není zapotřebí, je chutná až až!

Jazyk je tady v Itálii oblíbenou rybou - má jemné bílé maso a je nenáročná na přípravu. Mají ji rádi také rodiče, a ti především, protože nehrozí, že se jim dítko zakucká kostí - kromě páteře a malých ploutevních paprsků po obvodu těla (které snadno odstraníte nožem) totiž žádné nemá!

Tak dobré chutnání, poštěstí-li se vám někdy na ni narazit!

Další způsob úpravy Soglioly čili Jazyka obecného je smažení - očištěnou a osolenou rybku obalíte v hladké mouce a naprudko smažíte 3-4 min. z každé strany. Tento způsob je ještě rychlejší než talířová metoda, zato kvůli smažení poněkud nezdravější. Doporučuji podávat s citrónem a zeleným salátem.

A jakmile budu mít čas, vyzkouším talířovou metodu i na jiné rybě - jsem zvědavá na výsledek. Budete-li rychlejší, dejte vědět, jak jste dopadli! Nebo spíš jen dopadly? ;) Kdoví...

neděle 13. listopadu 2011

Jak uvařit jedlé kaštany

Tak poslední den v Itálii, doháním resty a chtěla jsem vám napsat, jak nejlépe uvařit jedlé kaštany.
Vezmu to stručně a jen to podstatné:

Kaštany doporučuju uvařit v tlakovém hrnci ve dvojnásobném množství slané vody se dvěma listy bobkového listu. Vkládají se do studené vody bez loupání nebo jiných úprav - nenařezávat! Ztratily by chuť!

Doba varu záleží na čerstvosti kaštanů, čerstvým stačí 20 minut, jsou-li seschlejší, prodlužte na 35-40 min. a těm úplně sušeným ještě přidejte.

Zda jsou hotové poznáte podle toho, že jdou krásně loupat - jak svrchní slupka, tak ta spodní, chlupatá. Kaštany loupejte vždy ještě teplé, jakmile zchládnou, jdou obtížněji. Doporučuju tedy vodu od vaření neslévat, ale ponechat a případně je v ní přihřát (ty neoloupané!)

Pozor, jsou hodně sladké, mají blíž k ořechům či sušenému ovoci než k obilovině. Na malou svačinku jich pár bohatě postačí, výborná je rýžová kaše rozvařená s několika kaštany.

Dobrou chuť přeju!

středa 9. listopadu 2011

Vzhůru nohama

Náš byt se momentálně nachází ve stavu "vzhůru nohama". Nejenže se balíme na dovolenou (odlet se nezadržitelně blíží!), ale zároveň se i stěhujeme, takže úroveň chaosu dosáhla nejvyšší možné míry. Naštěstí jsme toho tu nikdy moc neměli, takže jde spíš o ten trik to vše systematicky dohledat, uspořádat, zorganizovat do krabic a odnosit. Eh.
To mi ovšem nebrání v tom podělit se s Vámi o pár fotek, které by se daly charakterizovat.. třeba jako jedlé? :)

Snídaňové cereální válečky

A tady si, jak vidíte, hraju s foťákem při zachycování krásy podzimního ovoce. Miluju výrazné barvy!
Melagrana čili granátové jablko

A když ovoce, tak i zelenina.
Detail podzimního hlavního chodu

Chapadla zeleninové chobotničky k obědu
A jako sladkou třešničku na dortu servíruji jeden z mých improvizovaných dezertíků - komu by se zalíbil, do PS vložím recept.
Ostružinovo-kokosovo-javorové želé
Tímto se s vámi pro dnes loučím. Balení zdar!

PS.: Slíbený recept na O-K-J želé
Na horké pánvičce zpěníme javorový sirup, přisypeme kokos a za stálého míchání do směsi vlijeme tři lžičky práškové řasy agar-agar rozmíchané ve sklenici studeného rýžového mléka se špetičkou soli. Přivedeme k varu a po minutě a půl přihodíme ostružiny (ideálně čerstvé, já použila mražené).
Necháme povařit dalších 30 sekund až minutu, vypneme plamen a směsí plníme menší skleničky vypláchnuté studenou vodou. Necháme přes noc zchládnout za oknem a druhý den stačí otočit vzhůru nohama, vyklopit na talířek a tradáááá, máme vynikající želé! Dobré chutnání přeju!

neděle 6. listopadu 2011

Tři týdny s Mišínou



Ve čtvrtek tomu bylo tři týdny..
Tuhle dopoledne se u naší brány objeví malé mourovaté koťátko, je k zulíbání, přítulné a evidentně má hlad. Ani mňoukat to pořádně neumí. Ten den se všechno točí jen a jen kolem něj, chce být pořád s námi, šplhá po židlích, motá se pod nohy, touží po hlazení. 

Leze na stůl, kam nesmí a já ho tak nešikovně shodím, že se uhodí hlavou o hranu schodku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Kotě se otřepe a poodejde trucovat pod keř. Je mi to neskutečně líto, volám na ně a ňuňám je ještě víc než předtím, prosíc je za odpuštění. Vezme mě na milost, s radostí vyzunkne všechno mléko, co mu donesu a už se po nás zase vesele sápe. Spadne mi kámen ze srdce a děkuju za tuhle lekci, neskonale vděčná, že neměla trvalé následky. Od téhle chvíle jsem opatrnější, méně lehkovážná. Vždyť já je mohla zabít! 

Lehce se popřeme o pohlaví, zato jméno je, jak se zdá, vyřešeno vcelku rychle: Mišína. Přijde mi vtipná ta fonetická shoda Miší s myší, ale jako jméno se mi líbí.
K večeru vysteleme koťátku proutěný košík vlněnou šálou po babičce, popřejeme mu dvojjazyčně dobrou noc a plni obav, zda se venku dožije rána, jdeme spát.

V půl osmé už mě před kuchyňskými dveřmi vítá nesmělým mňoukáním. Všichni tři se nad ní jen a jen rozplýváme a ono si té pozornosti náležitě užívá. Vlažné mléko s rohlíkem slupne cobydup, chvíli pobíhá, hraje si s provázky, co jsme jí našli a pak hoplá! Uvelebí se na mé židli a spí a spí. Tohle se stane jejím ranním rituálem. 

Někdy jí taky říkáme Impastatrice (čti impastatriče), což je odvozeno od jemného neustálého pošlapkávání předními packami – jako by hnětla chleba. Koťátka si tak prý označkovávají teritorium, Mišína nejen teritorium, ale i nás a dokonce do toho značkování zapojuje i drápky, což způsobí nejednu patálii. 

Shodneme se na tom, že je to slečna kočka. Je s ní veselo, pořád po něčem chňapá, s něčím si hraje, všude nás následuje a když objeví závěs až na zem, je v sedmém nebi. Tedy až do momentu, kdy vyběhne do mezipatra a spatří palmu – přískokem vpřed přistane přímo v obřím květináči a ve snaze ulovit všechny spodní lístky vesele vyhazuje všechnu zeminu na okolní bílé nablýskané schodiště. Nutno říct, že ke značné nelibosti tchýně. 

Krmíme ji samými vybranými lahůdkami, ale učíme ji být kočkou venkovní, ne domácí. Na srdceryvné manželovo přesvědčování, že jí přece musí být venku zima a že kočky mají své místo u topení a co nám to udělá vzít si ji dovnitř, trpělivě odpovídám, že si musí zvykat už odmala, protože co když tady zrovna nikdo nebude - jak k tomu pak chudák Mišína přijde! Navíc kočky mají proti zimě srst, že. Nicméně jí pořídíme krabici proti větru, do které schováme o další kousek po babičce (tentokráte se jedná o svetr) vylepšený pelíšek a pouštíme ji domů co se dá.

I další dny mě vždycky vítá ranním mňoukáním, posnídá, dopoledne si pohraje a pak se až do oběda stočí do klubíčka na jednu z našich židlí.
Onehdy nás zpozorovala z lavečky a po krátkém natahování se a intenzivním mňoukání se odhodlala skočit ladným obloukem přímo za námi. Bum! Žel si asi nějak nevšimla, že nás od ní oddělovaly zavřené plexisklové dveře. To bylo ňuňání! 
Když počasí dovolí, obědváme venku a pozorujeme ji vyhřívat se na sluníčku, honit se za spadanými listy či pokradmu plánovat útok na slepice, ke kterému se ale nikdy neodváží, snad kvůli jejich velikosti, snad kvůli početní převaze.
Když je venku zima, obědvá s námi doma, vyluxuje svůj plastový talířek a pak mi vyskočí na klín a po několika marných pokusech (mařím je já) vrazit mi čumáček do talíře si skrčí ťapky pod tělíčko a spokojeně přede. V předení na ni nikdo nemá, je nepřeslechnutelná. Pak nám taky ráda okusuje prsty, lokty, šňůrky u mikiny a různé jiné kusy oblečení. Ale nikdy neskousne až do krve, jen trošku..

Po týdnu je dvojnásobná, přičítáme to dobrému jídlu a nadcházející zimě. Kožíšek jí pořádně zhoustnul, béžová spirála na černém podkladu, kterou se honosí na boku, je ještě lépe vidět.   

Po deváté večerní vyráží na pochůzky, loví stíny, skáče po stromech, odbíhá kdovíkam. Trneme jen, aby ji nepřejelo auto, Italové řídí jak blázni a koťátko nemá tu soudnost na silnici nevlézt. Ale vypadá to, že se zdržuje jen kolem domu.
Když odjíždíme my, zastaví se v půli cesty (nepočítaje jedno odpoledne, kdy vlezla do auta a za nic nechtěla ven) a jakmile přijíždíme, vidíme ji přibíhat zpoza rohu jakoby nás vítala. Je to naše sluníčko, říkáme si, že měla štestí, že narazila právě na nás.

Přijede mi kočkomilná návštěva a Mišína je tak mazlena ještě víc než předtím (a evidentně jí to dělá potěšení). Tchýně jí koupí její první paté, něco jako paštika, kterou Mišíně po kouskách servíruji. Tuhle jí do ní přimíchám chleba, jindy rýži od oběda nebo trochu zeleniny. Stejně má nejraději syrové maso. Mám pocit, že za za rybí hlavu, kterou jí naservíruji, by mi nejraději zulíbala nohy, nemít tolik práce s jejím ožužláváním.

Od úterka se někde pořád toulá a ani nemá moc hlad. Večer jí manžel zajede koupit zásoby paštik, nabere jich rovnou šestnáct, ať se má Mišína dobře. Zjišťuji, že Mišína není až zas tak úplně jméno, jako spíš toskánská zdrobnělina italského mici (čti miči), čili označení pro kočku. Napadá mě Micka, ale přesnější by byl asi překlad Číča. Ale pro mne zůstává stejně Mišínou! 

Ve čtvrtek, přesně tři týdny, co je členem naší rodiny, se večer poprvé neukáže k večeři. Mlaskání, číčání ani volání nepomáhá, prostě nepřišla. Já věřím tomu, že zítra ráno ji hlad přivede, moje polovička o jejím znovuzjevení pochybuje. 

Ráno nemůžu dospat a utíkám Mišíně otevřít, ale ta nikde, pelíšek prázdný a studený. Ale co kdyby! Přichystám jí snídani. Když se ani po desáté neukáže, oblékáme se a vydáváme se ji hledat. Jenže hledejte malé kotě na otevřeném prostranství, jehla v kupce sena je oproti tomu brnkačka! Na silnici ani v přilehlých příkopech a v říčce ji nenajdeme a po téměř hodinovém pátrání máme patřičně vykřičené  hlasivky.
Nálada celý den panuje vskutku pohřební, načež vyslechnu několik historek o tom, jak se tu kradou domácí zvířata a jak se zde někteří –dle mého soudu vyšinutí– jedinci vyžívají v přejíždění koček autem, jednoho z našich sousedů prý nevyjímaje. Nálada klesá pod bod mrazu a když se odpoledne vrátíme z posilovny a nikdo nás nepřicupitá přivítat a za dveřmi stojí netknutá studená snídaně, oba dva už nemyslíme na nic jiného než na chudinku Mišínku. K večeři vařím rybu, vzpomínám, jak by si asi číča pochutnala.

 
„Našla se! Je u sousedů! Hned tam jdu!“ Nemůžu uvěřit vlastním uším! Opravdu, není po ní, žije! Jupí! Za chvíli se vrací manžel s kotětem v patách, já jim oběma zatím nachystala večeři a vítám je.
„Ty tulačko, kdes byla?!?“ Mísí se ve mně radost z toho, že ji vidím živou a zdravou, se zvědavostí, kde byla a co tam prováděla. Vezme nás na vědomí, nechá se pohladit, sežvýkne pár paštikových soust a uvelebí se mi na klíně jakoby se nic nedělo. „Nevděčnice, cos tam dělala? Nebylo ti po nás smutno? Nechyběli jsme ti?“ Evidentně nijak zvlášť, prý si hrála s klukem od sousedů a aby ji mohl manžel odnést domů, musel si pro ni vlézt pod gauč, za což byl náležitě podrápán. Když tu novinu oznámil tchýni, momentálně vytížené hlídáním vnoučat, dostalo se mu kategorického „odnes ji tam okamžitě zpět, já o ní nechci ani slyšet!“. Neříká se náhodou, že kočky jsou vázány na dům? Tak jak si mohla, zrádkyně, najít novou rodinu? Nechápeme. Soudím, že kočky to tak asi neberou. Možná mají šestý smysl, který Mišínu navedl, aby si našla někoho, kdo ji bude mazlit a hrát si s ní i v zimě. Těžko se mi to říká, ale musím: „Bude pro ni vážně lepší, když jim ji necháme. Oni ji zahrnou něhou, láskou, pozorností, postarají se o ni, vždycky tam pro ni  budou a nezůstane tam sama, jako tady. Vem to tak, že my za týden odjíždíme a jak k tomu ona přijde?“
Hladím ji u toho ostošest, jen ty slzy kanoucí do mourovatého kožíšku se jí moc nelíbí. Vyberu jí ty nejlepší rybí kousky, poslední večeře jak má být, naskládáme všechny paštiky do krabice a vyrážíme do tmy vstříc jejímu novému bydlení, její nové rodině. Obvykle se nerada nosí, ale šeptám jí do ouška kouzelnou formulku „Mišíno, Mišíno“, ňuňám ji a jako by vytušila, že je to naposledy, poslušně drží. 

Soused je překvapen, mile, musím říct. Jeho devítiletý kluk je štěstím bez sebe, prý doteď kvůli koťátku brečel. „Nu, Mišíno, tak malý tvoreček jsi a kolik lidí se kvůli tobě už naplakalo! Vlastně jakápak Mišíno; máš teď nové jméno, Girella (čti džirel-la). Od toho, že pořád někde pobíháš.“ Má zde vlastní minidomeček, ale nejraději prý spí v koruně olivovníku. Podávám kotě klučinovi, vysmekne se mi a peláší rovnou k nim domů. Ani se neohlédne. Předáváme jídlo, oba rodičové jsou pohnutí, kluk se s ní vesele honí, prostě idylka. Mám radost za ni. Mám radost i za ně. Co na tom, že mě by srdce smutkem puklo, hlavní je, že je šťastná ona. Manžel jí tu zradu nemůže zapomenout, ale chápe a souhlasí. Chvíli se zdržíme, zvou nás kdykoliv se na ni přijít podívat. Děkujeme, ale oběma je nám jasné, že nejspíš nepřijdeme. Už to není naše Mišína Impastatrice, už je to Girella.
Girella, co ji ale vůbec nezajímá, že odcházíme. Ex-Mišína, co jí po nás není smutno a, jak potvrdí nadcházející dny, nezaběhne se k nám ani na nás podívat, přestože to má jen přes jedno pole. Co víc dodat?
Mňau, Mišíno, pořádně jim ty prstíky ožužlej!

Ve čtvrtek tomu bylo tři týdny…
Tři krásné týdny v kočičí společnosti. Ani o den víc.