Kampa' to bude?

neděle 26. září 2010

Amalgámové plomby ano či ne?

Toť otázka. Tak na úvod snad jen řeknu, že asi před rokem jsem na téma škodlivost amalgámu nějakou zmínku slyšela (pusu mi zdobí osm amalgámových "krasavic"), ale nevěnovala jsem tomu větší pozornost.

Naštěstí od těch dob, co jsem na makrobiotice, jsem u zubaře vždycky prošla na jedničku, žádné kazy. Uf.
No ale teď mě nějak začala zlobit pětko-šestková dvojice, obojí z větší části už plombová než zubová. Ne, že by mě vyloženě ty zuby bolely, ale dásně kolem se mi co chvíli zanítily a byly tak nějak jakoby "poleptané kyselinou" či co a nepříjemné na dotek.
I vzpomněla jsem si na video o kouřícím zubu (důkaz rtuťových výparů z amalgámových plomb při zvýšení teploty / namočení do vody či dokonce mechanické stimulaci) a začalo mi to pořádně vrtat v hlavě.

Trošku jsem se informovala a z přečtených zdrojů bych doporučila:

Na téma amalgám jsme taky narazili s naším naturopatem - doporučil mi zajít si za zkušeným zubařem a nechat si amalgámové plomby odstranit. Ale pozor! Ne jen tak nějak obyčejně! 

Vzhledem k tomu, že vrtáním se výpary rtuti uvolňují několikanásobně více než při "klidové poloze" (žvýkáním a obecně "nicneděláním"), je zapotřebí pacienta i zubaře před nimi dostatečně ochránit. A jak se toho dosáhne?
Speciální kaučukovou zábranou, v Itálii nazývanou diga, kterou se izoluje celá ústní dutina pacienta krom inkriminovaných zubů. Navíc je místnost po celou dobu odvětrávána a kolem vrtaného zubu se pravidelně odsává vzduch..  A zubaři jsou ve speciálních oblecích a mají masky; pacient je celý zakryt ručníkem a do nosu mu proudí kyslík z trubičky, aby nemusel dýchat pusou.. Žel je to jenom v italštině, ale krásně je celý proces vidět na videu z BioClinic.

No, domluvili jsme si schůzku se zubařem, který to takhle praktikuje, a v pátek vyrazili.
Doktor byl moc sympatický chlapík, (poprvé v životě jsem měla v puse kameru, bylo to lepší než ultrazvuk - barevné! :)) dozvěděli se, že riziko je teda hlavně na zubařově straně, ale každopádně amalgámové plomby by neměly být jinak než tím výše popsaným bezpečným způsobem odstraňovány.
Pozn. pod čarou: V Itálii se amalgám už nějaký čas nepoužívá -dokonce je snad zakázán-, jen "bílé plomby".

No a jinak to vzal (oproti mému očekávání) vcelku kriticky: pokud prý plomba nepůsobí nějaké problémy, tak by ji nechal, uvolňování rtuti je prý minimální (jedná-li se o dvě tři plomby) a amalgám má oproti těm bílým řadu výhod, například nevypadává.
Dál říkal, že čím míň se do zubu zasahuje, tím líp: K odstranění amalgámu je potřeba zvětšit "díru" - vyvrtat zub kolem původní výplni, tu vyjmout a nahradit vše bílou plombou. Po zásahu to bývá citlivé na studeno / teplo a prý po tom asi hned nebudu moct jíst zmrzlinu (hahaha, jako bych ji normálně jedla!:)) Ale ano, přiznal, že čím víc amalgámových plomb, tím větší riziko kontaminace organismu rtutí.

No, konečné rozhodnutí nechává na každém (každý svého štěstí -a zdraví- strůjcem...), že. Každopádně pokud by se člověk rozhodl pro odstranění plomb, je třeba na to jít postupně (ne odvrtat všechno najednou, to by byla pro tělo pěkná šlupka) a ne v těhotenství / období kojení atd.
Prostě použít buon senso, jak se tady říká (kombinace "zdravého rozumu" a "všeho s mírou").

Takže po válečné poradě je rozhodnuto - amalgámová pětko-šestka jde pryč a v delším časovém horizontu to čeká i dva další zuby.

A podle Dr. Hugginse to prý může mít souvislost se spoustou nemocí; záleží, co je vaší Achillovou patou.. ůůůůůůů!
Docela by mě zajímalo, jestli tohle taky někdo řešíte (zatím o nikom nevím :))

úterý 21. září 2010

Zpět k jídlu.. & zmrzlina "fíkrýž"

t

Dlouho jsem nenapsala žádný recept, asi to bude tím, že se teď snažím kreativitu upínat jinam než do kuchyně.
Takže žádné invence nebo novinky, denně si vařím snídani, což je rychlovka, k obědu máme většinou nějakou těstovinovou kreaci se zeleninou à la například následující obrázky:

Rýž./kukuř.těstoviny s cuketou a mrkví s olivovým tofu na párátku
Hokkaidò s kopřivovými těstovinami
A k večeři vařím nějaké, pokud možno plné MB jídlo. I když úplně upřímně řečeno - poslední dobou vyhrává rýže nad ostatními obilovinami, je tak nějak "nejrychlejší"... :)

Jo, k té fíkrýž zmrzlině, je to taková "efektivní recyklace v kuchyni".. zní to hrozně, ale v reálu by se to dalo říct i tak, že "co nemá uplatnění v jední formě, najde využití v jiné".. Že by nová transformační teorie? ;) Plácám.

Tak na počátku byly fíky. A bylo jich moc.
I jala jsem se upéct rýžový nákyp (vrstva rýže vařené s kombu - vrstva fíků s vločkami pro nasátí vlhkosti - rýže - fíky - atd.). Zcela nemakrobioticky tam byla pouze špetka skořice a troška vanilky (ehm, nemluvě o fících a nevhodné kombinaci ovoce-obilovina:)).
Byl sladký, byl dobrý a bylo ho hodně, takže zbylo mimo plné zapékací misky i na plech:


No, jenomže poté, co jsme snědli celou tu mísu nákypu (nadvakrát), jsme ho tak nějak už nemohli ani vidět.
A tak mě osvítilo a všechno jsem to nacpala do mixéru a za vydatného přilití rýžového mléka z toho za chvíli byla zmrzlina jak vyšitá. Teda zatím krém, ale jakej! Úúúúú...
Jenom jsem si říkala: "Tak a teď to zmrzne a bude to jak šutr, samá voda!".
I přimíchala jsem tam trošku kukuřičného oleje v naději, že to pomůže ke krémové konzistenci i ve zmrzlém stavu.
Ehm, bláhové naději.


Mám toho tu tři kádinky, konzistenčně mi to nápadně připomíná Táboráček (za mého dětství to bývala zmrzlá jahodová dřeň v kelímku, jestli to ještě existuje nevím), ale chuťově je to vynikající!
Jen jak já teď nesmím ty fíky a skořici, tak teda nevím, kdo to bude jíst...
Asi to vnutím nějaké návštěvě. (Návštěvy těšte se a třeste se! ;)))

neděle 19. září 2010

Záplavové dobrodružství

Tak zrovna včera jsem sepsala ta modrá slova, co můžete vidět v pravém sloupci, o tom, že když člověk jde proti proudu, tak se nikam nedostane, zatímco když přijme situaci a okolnosti tak, jak jsou, tak dojde nejdál.

A jakoby na znamení správné úvahy nebo prostě potvrzení mých slov bum bác, hned večer jsem si mohla vyzkoušet jaké to je, jít proti proudu řeky. Teda nechápejte mě špatně, já situaci přijala (a ještě z ní měla takovou čistou dětskou radost) a metaforicky se vydala "po proudu", ale v reálném světě to znamenalo brodit se rozbahněnou řekou v opačném směru než tekla.. Není to pěkná životní hříčka? :)

Ale abych nepředbíhala, začnu pěkně od začátku:
Včera bylo mírně oblačno, sem tam slunce, sem tam mrak, stihla jsem obrat fazole (co kdyby náhodou začalo pršet, že). Večer bylo potřeba jet na nákup, skočíme do auta a tradá do vedlejšího městečka. Z obchodu jsme vylezli kolem půl osmé večer - venku tma jak v pytli, hřmění, blesky. Ojoj.
Za další půlhodinu (čas strávený v obchodě č. 2) nás už stihl i lehký deštík. No co, aspoň zalije zahrádku.
Zlehka povečeříme a večer jsme měli na programu zhlédnutí představení komika s uměleckou přezdívkou Dado (= "kostka"). Mělo to být na náměstí, ale vzhledem k počasí se událost přesunula do místní tělocvičny.
Vsuvka
Zrovna ráno jsem přemýšlela, jak bych si zacvičila na kruzích... takových těch "tělocvičnových", visících ze stropu.. Trénuju teď na tyčce mezi dveřma s cílem desetkrát se přitáhnout nahoru bez jakékoliv pomoci. Přestalo mě bavit vymlouvat se, že mám slabé svaly - to se změní! 
No, a byla jsem zvědavá, jestli Italové taky cvičí na kruzích.. 
A ejhle, tumáš příležitost omrknout italskou tělocvičnu! Synchronicita jak vyšitá! :))

Tak za blýskání a hřmění sklidím ze stolu a prásk, všechno zhaslo. Následoval mumraj, ještěže byl vypnutý modem, jinak hrozilo bájbáj Internetu. Za svitu svíček jsme se přesunuli do auta a tradááá směr tělocvična. 

A ted něco málo o pocitech: 
Jsem asi bouřkový typ. Vyvolává to ve mně až takové posvátno..
Kam se hrabou kostely, kde má člověk cítit přítomnost boha a kde ho má ta "krása" ohromit natolik, že padne na kolena; kdepak! Postát pod širým nebem za bouřky, to je teprve pocit! Člověk je tááááákhle maličký a vlastně v rukou Boha / Universa / Vesmíru / Přírody či Vyššího principu, jakkoliv už to nazýváte. 
Je to takový až trošku strach, ale ne v pravém slova smyslu, spíš odevzdání se a obdiv a zároveň splynutí s okolím, se vším, pocit jednoty.. 
 I když se cítíte maličcí, jste součástí - perfektním dílkem skládanky. 
Kdyby se skládanka změnila a váš "dílek" se tam už nehodil, stačil by jeden blesk. 
No není tohle zázrak? :)

Představení bylo zdlouhavé, kruhy v tělocvičně neměli (a vůbec žádné náčiní kromě kladiny, to mě teda zklamali), zato okna propouštěla nejen vizuální efekty à la stroboskop, ale i zvukovou kulisu - hřmění a intenzivní déšť. Třikrát jim vypadly pojistky a zůstali jsme vždy (za mohutného potlesku diváctva) na minutu potmě než znovu nahodili. K půlnoci jsme se, ještě před oficiálním koncem, vytratili.

Takovou průtrž mračen teda nepamatuju - než jsme doběhli do auta, byli jsme tak napůl mokří. OK. A teď domů. Jenže! 
Příjezdová cesta k nám byla neprůjezdná - příliš vody. Jedeme druhou stranou, přes mostek (tam, jak chodím ráno pozorovat východ slunce:)). 
Sousedé tam už parkují svá auta (jediné vyvýšené místo v okolí, kdo neujede včas, ten riskuje zaplavení auta - není totiž jiné cesty). V dálce je vidět spousta vody; sedíme v autě a plánujeme, jak se dostat domů. Máme to asitak 300 - 400 m. Těším se, jak půjdu vodou, těším se jak malé dítě, když může dlampnout do kaluže, mám z toho takovou radost, že bych vyrazila hned. 
Jenže ouha. 

Ve městě jsou autem čtyři dámy - Italky, co u nás přespávají. Telefonem je varujeme, že není možné vrátit se klasickou cestou a vysvětlujeme alternativu. Nechápou. 
Inu otáčíme automobil, opouštíme vidinu brzkého návratu domů a vydáváme se je hledat do centra, abychom je navedli na mostek. Leje jako z konve, cesta připomíná spíš jedno velké jezero, na náměstí jsou hasiči v pohotovosti, z baru naproti parkovišti vymetají ve třech košťaty vodu. 


Milé dámy si dávají na čas, trčíme v autě, pozorujíce míjející auta a blikající oblohu. 
Je zajímavé, že jakmile nastane nějaká nepředvídaná událost (třeba povodeň), lidé tak nějak přestanou respektovat pravidla. Možná si řeknou "no co, kdo by mě teď kontroloval" nebo jim něco přepne v hlavě do "nouzového režimu" ? Důkaz: do ulice se zákazem vjezdu, před níž jsme stáli, během půlhodinky zabočila rovnou čtyři auta! 

Po oné nekonečné půlhodině (!) jim opět voláme, přijíždí a konečně společně dorazíme na mostek. 
My jsme samozřejmě bez deštníků. Ale ono už je to jedno, dům je téměř na dohled. Soused tu podupává v gumácích (co mu byly úplně k ničemu, poněvadž mu do nich nateklo vrchem) a my nabízíme dámám jediné tři možnosti : 

1) Návrat do centra za nočním životem, předpokládáme, že za 3-4 hodiny voda opadne.
2) Projítí po cestě (která se nyní změnila v řeku, soused hlásí hladinu nad kolena)
3) Projítí po poli (bláto, bláto, bláto... tak akorát na pořádné zašpinění bot)
(Tak schválně, do čeho byste šli vy?)
Berou jednohlasně třetí možnost, zato já jsem jasná dvojka! 
Balí si boty do igeliťáků, vydáváme se hromadně na odyseu. Mně nedělá problém bosky (ba naopak), takže s žabkama v kapse si to nakráčím rovnou doprostřed ex-cesty. 

Voda je poměrně teplá, proud vcelku slabý. Vyloženě si to užívám. Napadne mě, že jsem výborný vodič, po kolena ve odě, sama uprostřed otevřeného prostranství, po pravé straně stromová alej blýskání, hřmění a déšť všude kolem mě... 
Myšlenku hned zaženu a koukám, jak se daří druhé části výpravy pod přítelovým vedením. Zasekli se v bahně, neví kudy se vydat tak, aby se zamazali minimálně. Vyškrábu se na mez, že jim cestu prošlápnu - zašpiněné boty mi starost nedělají. :) 

Upřímně? Ve vodním řečišti bylo krásně, bahno se boří, protíká mi mezi prsty, někde zajedu až po kotníky.. projdeme prvním polem, následuje betonový minimůstek přes potůček, tak na tři kroky. Opatrně jej přecupitám, vědoma si toho, že to klouže. Přítel taktéž, zato třetí členka výpravy si to rázuje tak, že jí to na můstku podjede a do potůčku zajede oběma nohama. 
Ve snaze se odtama co nejrychleji dostat (za vydatné pomoci z obou protilehlých stran) provede rychlý otočný manévr, ale podcení promáčenou zeminu a zahučí tam skoro celá. Podaří se nám ji vytáhnout, naštěstí bez úrazu. Nadává jak dlaždič a okamžitě kontroluje obsah smáčené kabelky - hlavně foťák a mobil. 

Vracím se ke své trase, ale mám společnost - cestou (nebo tím, co z ní zbylo) si to šine džíp, rozhrnujíc vodu do obou stran. Ťukáme si na čelo. Po pár krocích opět ve vodě vidím, jak se na mě valí půlmetrová vlna - co to kruciš?! 
Vyhoupnu na plot a jen tak tak se jí vyhnu - džíp to vzdal, zařadil zpátečku a všecku tu vodu hrnul před sebou. Nikdo víc se o projetí ani nepokusil. 

Za chvíli mám namočené i kalhoty, nemá cenu je nějak chránit. Zvědavci z druhé strany se ptají, jestli mám gumáky, odpovídám, že ne a ukazuju jim bosé chodidlo. Hrozně se bavím, brouzdat se vodou je paráda! Dámy na mě koukají poněkud překvapeně a nechápou. To mě nerozhodí! :) 
Dorazím k domu společně s druhou částí výpravy. 
Potíž je v tom, že mně stačí vylézt na "suchou" (ehm, tedy "nezaplavenou") zem, zatímco jich 5 je zaseklých na opačném břehu řeky. Na dům tedy sice koukají, ale to je tak vše. Mezi tam a tady je hnědá voda...


Byla by se nám bývala hodila loďka. Aspoň malý nafukovací člun. Nebo vanička. Ale nic takového doma není. Tak jdu aspoň pro rybářské gumáky, takové ty vysoké... 
A ty prý taky nejsou. Takže milé výpravě nezbude nic jiného, než se psychicky připravit a "řeku" přebrodit.
Toho povyku pro pár metrů ve vodě, to svět neviděl! 

Následuje umývání bot, svlékání zabahněných částí oblečení, sušení, koupání, praní, fénování... 
Já si zapomněla na opačném břehu žabky. Chvíli si pohrávám s myšlenkou pro ně jít, ale pak ji zahodím a sousedce signalizuju, že si je tam nechám do rána. Kdo by mi je taky chtěl vzít, že? .. A i kdyby někdo chtěl, jak asi? ;))

Závěrem?
Pršelo celou dlouhou noc, voda opadla až někdy k ránu, kolem páté či šesté hodiny. Jelikož jsem se do postele dostala až kolem třetí, dovolila jsem si nevstát na budík v obvyklých 6:45, ale až v 8:30. I tak jsem byla mezi prvními. 
Po rozvodněné řece zbylo na cestě dobrých 20 cm blátíčka, které jsem si samozřejmě okamžitě šla vyzkoušet - lepší než rybníky bahňáky u nás! :) 
Krásně to klouzalo to a Pavlína zase byla za exota. Víc už to snad po včerejšku ani nejde. :) 

Škoda, že včera tolik pršelo - byla bych bývala víc fotila, ale za ten risk zničeného aparátu mi to nestálo. Dost na tom, že jsem si jej s sebou prozřetelně vzala - neměla jsem nic než foťák.. že by náhoda? ;) Ne, náhody neexistují!



Poznámka na okraj: záplavy jsou tu málokdy.. tak jednou, maximálně dvakrát do roka. A prý je to vždycky taková rychlovka.
Každopádně já jsem vděčná za včerejšek, i za rozhodnutí na představení jít, poněvadž kdyby ne, tak by mi celá tahle odysea utekla a to by byla věčná škoda!

A u čtyř dam mám prý body k dobru za to "lážo plážo" vykračování si vodou. To jsem teda nečekala. No... tak až někdy budete moct, udělejte taky něco krejzy! ;) 

čtvrtek 16. září 2010

Kácení (toho) borovice!

Tak já sem hodím zmínku o Lotrandovi a Zubejdě a světe div se: dva dny na to nám před barák nastoupí kácecí četa a proklestí nám tady nádherný výhled na nebe! 
Teda nebyli dva, ale čtyři a neměli klasická fidlátka, ale vysokozdvižný vozík a motorovou pilu (a následná romantická scéna při chlebu s tvarohem se taky nekonala), ale jinak ouplně jako v tý pohádce!

Nádherně se nám prosvětlil pokojík, takže už se nemůžu dočkat zítřejšího východu slunce (lenoch, vstává až v 7!), který uvidím v plné kráse, ne přes borovicové větve, to bude parádička!

Jinak se něco děje, páč se u mě v průběhu dne tak třikrát vystřídají euforická nálada se sklíčeností a pocitem že je všecko na nic, který ale zase zažehnám nějakou tou pozitivní myšlenkou, a tak jsem pak jen trošku napružená a tak vypadnu ven a všecko se spraví a jsme zase u té veselosti...

Recept na dobrou náladu:
Být co nejvíc venku a co nejmíň před obrazovkou počítače (potažmo co nejmíň na veškerých sociálních sítích a podobných serepetičkách, páč ty jenom sosají energii).

Hm, tak koukám do kalendáře, že včera byla nov první čtvrť, no to mi toho moc neřekl. Snad jen to vysvětluje tu mou dnešní rozežranost, páč Měsíc přibývá (z čehož poplyne i přibývání na váze, což mě nijak obzvlášť netěší).
Jak jsem se dnes dozvěděla, přibývající měsíc je řekne Luna crescente (neboli Luna dura - tvrdý Měsíc, netuším proč) a ubývající zase Luna cadente (Luna tenera - měkký Měsíc).

Je vtipný, jak se jazyk od jazyka mění pohlaví věcí  - v Itálii mají Měsíc a komára v ženském rodě, zatímco třeba ruku, rybu či borovici v mužském - no pletu to a suveréně jim jednou za čas změním pohlaví (asi jako bych v češtině mluvila o tom rukovi, rybovi a borovicovi či o Měsíci nebo komáře). Nemluvě o neutrech - ty tu nevedou, všechno musí být buď chlap nebo ženská! Jinak to nejde! Takže ta auto, ten Slunce...

Il Sole zapadající...
 Chtěla jsem napsat něco duchaplného, ale nechám si to napříště.
Howgh!

úterý 14. září 2010

Šušotáž

Že nevíte, co to je šušotáž? Já taky nevěděla, ale přišlo mi to děsně vtipný!
Tak bacha, jedná se o "tlumočení šeptem do ucha".

Narazila jsem na tohle zvláštní slovo při pročítání schopností v nabídce práce jedné české překladatelky.

V Itálii nejspíš nikoho s touto kvalifikací neseženete, vzhledem k jejich neschopnosti mluvit jinak než nahlas. A víc než nahlas. Leč kupodivu slovíčko pro to mají - šeptat se řekne sussurrare nebo bisbigliare

Jak se zdá, tak šušotat budou umět asi i v Polsku. Usuzuji tak mj. ze včerejší (pro mne úsměvné) scénky - je u nás teď ubytován polský pár a zrovna pršelo jen se lilo:

"Would you like to have some coffee?" (Nabízím oboum kávu).
Slečna se podívá na chlapce, polohlasem se ho polsky zeptá: "Chceš kafe?"
Chlapec zapíchne pohled do země a po chvilce souhlasně špitne, slečna se otočí ke mně a (již normálním hlasem) mi anglicky oznámí, že "YES".

Hm, tak jak na to tak koukám, tak víc než tu schopnost šeptat to dokazuje, že (a teď budu ale příííšerně bagatelizovat!) polští kluci jsou stydlíni.
A nejen polští.
(I když výjimky potvrzují pravidlo.)
Holt není nad rozhodné (a drzé) Italy! ;)
I když i ti mají své mouchy... tak třeba... neumí šeptat? ;)   

neděle 12. září 2010

Fíková dohra a zase na prášky!

Tak už jsem zase na prášcích.
Ano, ano, čtete správně, nejsem na prášky, ale na prášcích, češtinu ještě zvládám a s hlavou mám všechno v pořádku. :)
Jen jsme zase navštívili našeho lékaře ("vládce náš, slunce naše jasné", jak by řekli Bélí a Zélí {a jéje, tady někdo kouká na pohádky!:)}), odborníka to především na TČM a vůbec přírodní medicínu {ano, mu vděčím velkou mírou za záchranu mého zdraví}) a jak tomu už bývá zvykem, opět nás zásoboval novou dávkou bylinných pilulek.

Já se vždycky cítím tak nějak víceméně v pořádku, ale ono z toho pak vyplave na povrch, že vlastně až tak úplně dokonalé to není.
Ale tak člověk na sobě musí neustále pracovat a to nejenom zdravotně, že.

Zrcadlení na řece Arno
(Což mi připomíná, že jsem se rozhodla trošku zdisciplinovat svůj život - vstávám teď pravidelně v 6:45 s východem slunce, na který koukám buď rovnou z postele anebo (když se mi to zadaří) z mostku, nejvyššího to místa v okolí, co leží kousek od domu.
Takhle poránu ještě nejezdí skoro žádná auta a ten pohled je prostě okouzující.)
Ale to odbočuji, zpět k vizitě:

Nechala jsem si prohmatat dlaň, poslechnout pulsy na zápěstí a prohlídnout jazyk a tu to máš, Xiao Yao San a Tian Wang Bu Xin Dan třikrát denně půl hodiny před jídlem. A Bifiselle hned po něm.

Napřed mě to otrávilo (víte, jaký je to opruz čekat půl hodiny na jídlo když mřete hladem?), ale pak jsem z toho udělala přednost - aspoň piju půl hodiny před jídlem, mám čas ho v klidu a soustředěně nachystat a hlavně plánuju a nejím tak chaoticky jako doposud. A jak dojím, tak už se ničím nedocpávám, což mi vyloženě prospívá!

Nicméně když Dr. slyšel, že jsem se ládovala fíky ("fíky nééééééé!!!" a následoval dlouhý výčet, co všechno je na fících špatně, z čehož jsem si zapamatovala jen, že podporují tvorbu cyst a šlupka je projímavá) a broskvemi, tak se jen chytal za hlavu. Dorazila jsem ho tedy přiznáním, že jsem v poslední době měla jednou za čas pivo (no brněnské pšeničné jsem si přece nemohla nechat ujít!) a na snídani si dala do kaše skořici!

A tak jsem zase zpět u pravé a poctivé makrobiotické stravy. Jen tedy nevím, kdo sní ty tři kádičky vynikající rýžovo-fíkové zmrzliny... Nechcete přijet? ;)
No dobře, tak... já je teda "dám k ledu".

pátek 10. září 2010

Jak jsme měnili spaní...

Přítele bolela záda.

Obvinil z toho naši rozkládací Mallorku (kytičkovaná rozkládací pohovka, z prostorových důvodů sloužící dlouhodobě i jako postel) a když jsme viděli, v jakém stavu je námi dříve odložená ex-matrace (šváb po ní lezoucí asi říká vše), bylo jasno: budeme mít nové spaní!

Hned jsem se vrhla na průzkum internetu, babička mi kladla na srdce hlavně ať to není latice (latex) nebo gomma piuma (pěnovitá pryž z latexu), ať si pořídíme dvě jednotlivé, předvedla mi svoje matrace (vlna nahoře, bavlna dole) abych to mohla porovnat...

Přítel zvedl telefon, zavolal do místní firmy, zeptal se, které nám doporučují, kolik stojí a zda ji mají, následně sedl do auta a do půl hodiny jsme měli dvě úplně nové matračky doma. Tomu říkám mužský přístup!   

Prostě dle hesla Chi pesticcia, non fa mai nulla! (Kdo váhá, ten nemá nikdy nic; nikdy nic neudělá; nikdy se nerozhodne; a když už, tak špatně!), které se mi zatím příliš nedaří následovat (ale pracuji na tom!:)). Ono to tak bývá, že první rozhodnutí je to nejlepší.

No, srulované mi přišly takové malé, ale sotva jsem je rozbalila, přišla jsem si jak v pohádce o Popelce. Jen to nebyl oříšek, ale plastový obal, ze kterého přímo vyskočila a vyrostla masivní matrace.
Je to 100% bavlna, má zimní a letní stranu a je... hm, "velmi pevná", řekla bych. Můj večerní pokus o náskok na postel a následné trampolínování skončil nabitými koleny!!

Každopádně celá natěšená na nové spaní jsem šla do postele brzy, už kolem 23. hodiny. První noc na úplně nové, kvalitní, "anatomické, ekologické, antialergické a tvar neměnící" (jak hlásá ilustrační papír s obrázkem spokojeně chrupajícího medvídka pandy) matraci!

Přítel spokojen, spal jako miminko.
Zato mě dnes ráno bolí záda!

úterý 7. září 2010

Autocenzura

Lépe bych to nevyjádřila, tenhle velmi pěkně a výstižně napsaný post na barmančině blogu se mi přesně trefil do černého. Reflektuje moje pocity, co se týče anonymity / veřejnosti blogu. Příběh je trošku jiný, podstata zůstává stejná.

Přítel mi důrazně klade na srdce, abych zůstala anonymní, ale ono to přeci jen nejde, někdy sklouznu do osobní roviny.. Navíc tu mám fotky, jména, spojitosti..
A vím o lidech, kteří mě čtou a v reálu mě znají. Takže poslední dobou řeším, jestli to či ono napsat nebo nenapsat...  
Ano, cenzuruji se. 

Jak řekla Christabel:  
"Pokud jde o vztahy, je zvláštní, jak i virtuální svět tíhne k tomu, aby se stal reálným. (...) jak se lidi začnou poznávat - je to asi vlastní nám lidem, že nám nestačí o sobě jen číst, ale začneme se o sebe vzájemně zajímat nejen jako o nějaké nicky. 
Je to hezké, ale chce to opatrnost. Ale to v reálu vlastně taky:)" 

Už to není to svobodné psaní pro psaní, každý zážitek teď dvakrát či třikrát otočím, nad vyzněním vět dumám, aby nemohly být pochopeny špatně..

Svěřovat se se svými nejniternějšími pocity mi připadá takové nepatřičné. Žel k životu v cizině patří i jakási vytrženost ze svého kulturního prostředí a žádný písemný či telefonní styk nemůže nahradit proklábosené odpoledne či večer s blízkou osobou..

Není to jen ženská potřeba mluvit, je to i o pocitu, o tom být s lidmi, na kterých mi záleží, o tom dělit se s nimi o svoje myšlenky, vyslechnout ty jejich, společně se zasmát prožitému dni..

A není to ani o jazykové bariéře, koneckonců italštinou už vládnu natolik, že jsem jí schopna sdělit i vyšší, "spirituální" úvahy (nebo se pohádat, příjde-li na to:)).

Možná je to o interakci.  
"Já něco řeknu, on něco řekne. On něco řekne, já chci něco říct, ale on zase něco řekne..." nebo jak to ti Cimrmani ve Švestce vlastně říkají.

No a tak si tu bezprostřednost a povídání nahrazuji blogem, akorátže ono to dopadá, až na pár reagujících výjimek, kterým patří dík, dost "monologově". :)

Vím i o tichých čtenářích - těch, co mě znají, ale nikdy nic nekomentují, nereagují, jen tak tiše nahlížejí do mého života.
Kdybych si ještě pamatovala, jak se to dělá, zrudla bych vždycky, když pak od nich tváří v tvář slyším: 
"Čtu tvůj blog!"
..."Vážně?" (Jak na to chcete zareagovat, že. :)) ... "A dobrý?"   
"Jo, dobrý."

Následně mi v hlavě začne šrotovat, co všecko na mě teda vlastně propánajána ví..
Ale vždyť je to koneckonců fuk, ne? Když už jsem vylezla s kůží na trh, nesmím koukat na takové maličkosti. :))

P.S.: Poslední dobou se mi nějak nedaří závěrečné pasáže. Takže v tomto případě:
Autorka k závěru nedospěla a nechává jej proti všem slohovým pravidlům otevřený... ;)

P.P.S: Možná bych měla zvážit přejmenování blogu... Jakt to tu tak čtu, tak Itálie v Pavlíně by bylo výstižnější. ;)

Proč píšu (tak málo). O fících

Rozhodla jsem se překopat tak trošku svůj postoj k životu a vzít věci konečně do vlastních rukou.
Čas, který jsem dřív věnovala tomuto blogu (a bylo to i každý den!) nyní věnuji psaní diplomky. A jelikož je to denodenní, tak to začalo pěkně odsýpat, juchůůů!
Takže budu-li tu méně, tak teď víte proč.

Ale jednou za čas sem něco napíšu, to zase ne že ne.
Přestože mám pochybnosti, zda v tomhle "virtuálním vyprávění" dál pokračovat nebo ne. Došlo mi, že přestože reality show mi jdou proti srsti, v podstatě tady jednu takovou malou "písemně-obrazovou" rozjíždím. No, hlubší smysl blogu mi zatím uniká, ale on v tom bude a ukáže se nejspíš až časem. Tak vyčkám. :)

Jinak právě máme v Itálii  f í k o v o u   s e z ó n u .

Už mám džem i marmeládu a zavařila jsem je i do jedné skleničky pokusně s broskví.
Jedla jsem je čerstvě trhané i v ledniččce chlazené.
Dali jsme je i sušit.
Včera jsem z nich dělala rýžový nákyp a rýžovou buchtu, která příteli moc nešmakuje a já se toho včera nějak přejedla, a tak to dnes už nemůžu ani vidět. Asi to rozmixuju a udělám nám z toho fíkovo-rýžovou zmrzlinu. :)

Jinak mi bylo doporučeno udělat z nich alkohol jak to dělají v Maroku (nic pro mě) anebo je podávat s kozím sýrem jako ve Francii (nečekaně opět nic pro mě:))...

Každopádně jsem četla, že fíky mají málo vitamínů C, zato spoooustu cukru a i dost tuků, a ono jo, včera jsem to těsto zpracovávala rukou a nechtělo to dolů, ani teplou vodou! :)
A jo i na ty cukry, až mě z toho rozbolela hlava.
Dnes mám čisticí makrobiotický den bez ovoce.

sobota 4. září 2010

Září září! (To je věta!) ;)

Krásné dobré čtvrtozářijové ráno přeju všem čitatelům, ehm čtenářům, tohoto blogu.

Jak jste asi postřehli, dala jsem si drobnou pauzu. Bez pár dní to bude měsíc, co jsem sem napsala poslední příspěvek. Za měsíc se toho stalo hodně. Nejvíc událostí, věcí, setkání a dalšího se vždy uděje, když to nejmíň čekáte a nejmíň plánujete. Všimli jste si toho taky? :)

Takže se toho událo hodně a hodně jsem přemýšlela a nechala se jen tak unášet životem.. je to nádherný pocit, přijmout vše, co přichází a až poté na to reagovat nebo se podle toho zachovat. Ono je stejně úplně zbytečné se strachovat či obávat nebo se jen připravovat předem.. stejně vše dopadne úplně jinak, než čekáte! A to je na tom to super! Slyšeli jste někdy o synchronicitě? Tak přesně to jsem denně zažívala a pozorovala kolem sebe.

Každopádně jsem udělala i pár rozhodnutí týkajících se mého života a v důsledku i tohoto blogu.
V jedné moudré knížce (kterou vám doporučím třeba zase příště) se píše, že poslouchat máme jen příjemným slovům nebo těm, které nás nějakým způsobem povznesou nebo posunou dál v našem životě. Totéž o mluvení.. což mi připomíná přísloví "na hrubý pytel hrubá záplata" anebo "co zaseješ, to sklidíš"... Takže konec s pesimismem, chmurnými myšlenkami, stěžováním si (i  když doufám, že tohodle tu je i tak pomálu).
Chtěla bych, aby se tohle místo stalo příjemným počtením, někdy odpočinkovým, jindy k zamyšlení, někdy třeba i k vyburcování, ale každopádně optimistickým nebo aspoň ne černým, toho je kolem nás dost a dost, stačí otevřít noviny nebo si poslechnout zprávy.
Možná není náhoda, že mě život svedl dohromady s komikem, třeba je to znamení... Zajímavé, že mě to napadá až teď. :)

No ale hlavně - život je hra (ve smyslu dětského hraní si), tak proč z ní dělat tragédii a koukat na svět, jako by to bylo nebezpečné, smutné místo plné nástrah?
To, co posloucháme, co čteme, o čem přemýšlíme, o čem a jak mluvíme (poněvadž slovo je akorát zhmotněná myšlenka, mající větší energii) si koneckonců naše podvědomí do našeho života přitáhne (ať už si toho všimnete nebo ne), tak proč to vědomě neovlivnit?

Takže jako první krok se zeširoka usmějte, důvodů máte přece fůru - jste živí, venku je krásně (i déšť a zima mají své kouzlo!), za chvíli půjdete na oběd, máte si s kým povídat, ... určitě vás napadne spousta dalších věcí. A i když se vám do úsměvu nebude chtít, zkuste to - nasaďte jej a uvidíte, že po pěti minutách usilovného usmívání se (i kdyby křečovitého) se vám zlepší nálada!

Tak slunce v duši (jak říkal rosnička Zákopčaník) a úsměv na tváři (jak říkám já)! ;o)