Kampa' to bude?

pátek 29. dubna 2011

Křenová pročišťovací kúra

Tak si s námi tady v Itálii slunce hraje na schovávanou, sotva vykoukne zpoza mraků a šups! Zase se do nich pěkně zachumlá. Jako by se mu dneska nechtělo vůbec vstávat. No a ani se mu nedivím, všichni si jednou za čas rádi pospíme o trošku déle, nebo ne? :)

Jinak jsem se opravdu nechala ofouknout a posledních několik dní mám "rýbu jak tráb", zalehlé uši, slzející oči a zlobivé mandle, všechno především na pravé straně hlavy. Kdoví proč, asi mám tu levou odolnější. Vymyslela jsem si účinné pročišťování nosních a čelních dutin - inhalací křenových silic. A je to síla, řeknu vám!

Naložila jsem si křen od babičky (čerstvý, najemno nastrouhaný) do bio citrónu (přiměřeně, přiměřeně) a naplnila s ním jednu velkou a pár menších zavíracích skleniček. A odležuje se mi v ledničce, té velké už bude přes měsíc a půl... No a krom toho, že ho sem tam použiju do nějakého jídla (posledně mrkvovo cereální omáčka s křenem či "křenový sladko-kyselo-pikantní dip" - smíchat trošku směsky se sladem a namáčet do toho třeba zeleninu) jsem ho začala vdechovat - trik tkví v tom nevdechnout ty křenové silice příliš hluboko (až do plic), poněvadž to pak nemůžete popadnout dech a není to hezký pocit. Nejhorší možná smrt musí být udušením.. nebo utopením - zkrátka když vám chybí vzduch, brrr!

Ale zpět k té kúře:

Odšroubovat víčko, nos do skleničky, nadechnout, zavřít hrtanovou příklopku vedoucí do plic, rychle nos ze skleničky (tu zašroubovat) a zadržet dech a nechat působit. Štípe to v čele, v týle, spustí se vám rýma, slzy... a na každého to asi bude působit trošku jinak. Chvilku pauza a znovu nádech... Opakovat během dne kolikrát je libo. Jak to má efekt?
1) Okamžitý - uvolnění nosu, není nic příjemnějšího než se moci při rýmě volně nadechnout nosem.
2) Dlouhodobý - pročištění dutin.
3) Zdravotní - kromě prvních dvou se mi zadařilo i přes výše popsané příznaky přicházející nemoci neonemocnět a to je co říct!

No, je to jen můj subjektivní recept, nic ověřeného ani nikde vyčteného, takže vás srdečně zvu k ozkoušení, ale jen na vlastní nebezpečí! :)
Za nikoho neručím a nikoho nechci mít na svědomí - každý nechť si uvědomí, že je za své činy (ať už inspirované kýmkoliv či čímkoliv) zodpovědný jen a jen on sám.

A po tomto poučném závěru si jdu ještě párkrát "vdýchnout" a zkontrolovat, jak se na zahrádce daří mým křenovým rostlinkám.. Zasadila jsem totiž české vršky a chytly se - už jim vyrazilo několik prvních lístků! Za pár let tu budu mít první italské křeniště! Nebo spíš křenovou plantáž? ;)
Tak jak tak, první to bude zaručeně, protože ve střední Itálii se mi křen (rafano) sehnat prostě nezadařilo.

Volnému nosu zdar.. Nazdar! ;)


neděle 24. dubna 2011

Velikonočno-nedělní

Milí přátelé, tak tak koukám, že to tady pěkně flákám, co? :)

Nene, není tomu tak a ani jsem na blog nezanevřela či nezapomněla. Jen změna je život a já v pracovním procesu nemám ani chviličku otevřít počítač a napsat pár řádek. Což není žádné postesknutí, jen prosté a holé konstatování faktu. Ona totiž ani ta fyzická práce není na škodu, člověk se od rána do večera nezastaví a pohyb je základem zdraví, ne? Obzvláště je-li na čerstvém vzduchu, takže když už si nějakou tu volnou chviličku vyšetřím, šupkydupky na pole a zemědělčit. Ono to totiž není žádná sranda - všechno má svůj čas a když se nestihne zaset mrkev v třetí čtvrti měsíce, tak aby jeden čekal až do měsíce příštího... a to je škoda a plýtvání časem (takhle jsem už propásla březen).

Takže se musím pochválit, jaká jsem šikulka, že jsem tento týden zryla, okopala, připravila, zasela, zasázela a zalila svou budoucí úrodičku - záhonek petržele, mrkve, tuřínu a cibule, tři řádky vodnice (jenom proto, že mi zbyla z loňska, jinak by mě to ani nenapadlo), bazalku a lán hokkaidó dýní. Mám v plánu je nechat šplhat po síti s velkými oky, no železnou konstrukci mi uprostřed pole nikdo nevyrobí, ale třeba to bude na těch bambusových tyčkách, co jsem ke každé jamce zapíchla, držet. Uvidíme!

Co jiného zajímavého se v tomto týdnu událo?
Jsem zase o rok starší. Oficiálně. Letos jsem spáchala takový malý sociální experiment - kolik lidí (rodinu novou ani původní nepočítaje) si vzpomene na moje narozeniny, aniž bych jim to připomněla já, jakákoliv sociální síť (to pak neplatí, nemyslíte?), Instant Messenger či jiné virtuální vychytávky (ICQ jsem nespustila už ani nepamatuju, na Skype - díky onomu zmiňovanému vytížení- jsem taky nebyla a Facebook je už pro mě taky passé). Hypotéza nulového stavu se - až na dva překvapivé případy - do puntíku vyplnila, a tedy závěr: Čím pokročilejší technologie máme, tím víc necháváme vlastní velkokapacitní paměť zakrnět. Zkrátka vyvíjíme čím dál tím menší aktivitu, spoléhajíce na to, že nám stejně bude vše připomenuto... Zajímavé.

Chytajíc pár slunečních paprsků ve chvilce osobního volna při studiu manuálu k nové myčce, kterou jsme zakoupili za účelem úspory času a energie (především té naší, lidské) jsem se nechala neuváženě ofouknout studeným aprílovým větrem a zase mě bolí v krku a píchá na mandlích. Chybka, co by se stávat neměla. Doufejme, že to nevyústí v nemoc, to by se mi příliš nehodilo do krámu.

Naučila jsem se novou, svižnou a zábavnou australskou karetní hru s názvem President (Scum). Jeden večer jsme se čtyřma holčinama z Austrálie zapařily a - světe div se - čtyři hry po sobě s osobním skóre třikrát prezident a jednou víceprezident! Holt měla jsem šťastnou ruku. :) 

Žádné barvení vajíček, pomlázka, pečení beránka či Colomby, rozbalování obřího čoko-vejce ani jiné velikonoční zvyky se neudály. Místo italského tradičního jehňátka a české tradiční nádivky jsme měli k obědu vynikající zelené mangoldovo-pórkovo-ječmenno-mungové puré s ředkvičkou jako červenou ozdůbkou a filet z lososa na čerstvé cibuli zakrytý agrettem (zakoupeno a objeveno na trzích - pan prodavač mě vyvedl z omylu, že se jedná o pažitku... prý je to agretto neboli (jak se teď dodatečně informuji) vousy mnichů (skoro by mě přešla chuť) - jarní zelenina (od března do léta) s čisticími účinky. Chutná jako něco mezi špenátem a řasou.. svěží, šťavnatá. Příjemně mě můj objev překvapil.

A jelikož odbila půl jedenáctá, musím výčet zajímavostí utnout a rozloučit se s vámi.
Tedy přeju krásné velikonoční pondělí, mějte se jarně, svěže a vesele a zase někdy! :)

sobota 16. dubna 2011

"Máslová" čočková polévka

Právě ujíždím na tradičních chutích, nevím, čím to, ale po těch třech očistných dnech se mi začaly vybavovat dávno zapomenuté chuti z dětství - včera jsem například úplně cítila krémovo-rumovou náplň věnečků, co se dělaly na pouť.. a to u jezení zeleniny! :))
A dneska (přiznám se, že předehra byla už včera, ale dnes jsem to dotáhla k dokonalosti) jsem si uvařila k večeři vynikající polévku, co mně - nevím proč - evokuje plnou chuť másla. Ne, že bych po másle nějak toužila nebo mi chybělo, ale určitě to znáte, když vám něco připomene chuť z dětství, po které se ještě teď olizujete.. I když to třeba už dávno nejíte nebo se už nevyrábí nebo co já vím. Zkrátka a dobře tady je recept na onu úžasnou máslovou čočkovou polévku, přesně tak, jak jsem ji dnes uvařila:

  • Povařit čtvereček řasy Kombu v kastrolku vody se čtyřmi špetkami soli.
  • Přisypat jedno sítko propláchnuté červené nepůlené čočky, půl sítka propláchnuté bílé rýže, osminku kapusty na malé kousky, půlku velké mrkve na šikmá kolečka a asitak pět snítek čerstvé petrželky (nemusí být nejmladší).
  • Přiklopit pokličkou a vařit dvacet minut.
  • Hlídat, aby vám to nepřepěnilo (jako mně).
  • Po uvaření (vsáknutí téměř veškeré vody, polévka bude hustá, ňam!) ještě nechat aspoň 5-10 minut pod pokličkou odstát.

A pak už jen šup s ní na talíř a důkladně kousat, žvýkat, slinit...a vychutnávat tu plnou chuť! Mňam.
Pár kapek čerstvého olivového oleje nahoru jí na chuti taky neuškodilo. Ale musí být čerstvý, ještě světle zeleně zakalený, žádná žlutá průhledná tekutina ze supermarketu!

Je pozoruhodné, jak Kombu můžu vařit klidně sedmkrát v zeleninovém vývaru aniž by se mi nacucla a rozplynula (podobně platí i pro rýži a jáhly), ale dvacet minut v luštěnině a je krásně měkká a poddajná - samá chuť! 

A jestli někomu přijde divné, že se rozplývám nad čočkovou polévkou, tak ať.
Každý se přece může rozplývat nad čím chce. :) 

středa 13. dubna 2011

Jarní půst

Usoudila jsem, že je toho zapotřebí a jelikož nejsem plánovací typ (no, ne že bych vyloženě nebyla, ale co si naplánuju, to mi většinou - ať už je to mnou nebo shodou okolností - nevyjde), tak jsem se prostě jedno úterý nenasnídala. A jelikož na půst nějaký ten pátek už myslím, tak jsem se i přesvědčila, že se ani nenaobědvám (ale že mě to stálo cukání!) a když už se schylovalo k večeru, tak to přece nepokazím večeří, že.
A vydržela jsem. Jen na vlažné vodě s citrónem. Pro ty kolem mne to asi nic příjemného nebylo, pro mě samotnou taky nijak zvlášť, ale mám z toho teď dobrý pocit. Cítím se lehčí, nabitější energií, elánem...
Možná na tom pozitivním pohledu na svět skrze jídlo něco bude - středeční probuzení bylo vyloženě veselé! A to jsem se k tomu ani nijak nutit nemusela (viz předešlý post).

Chtěla jsem to protáhnout na tři dny, ale nakonec jsem se - po odborné konzultaci - rozhodla přehodnotit svou myšlenku a k vlažné vodě a vlažné vodě s citrónem jsem přidala i zeleninové vývary. A dnes k obědu jsem snědla i trochu vařené mrkve s cibulkou, což bylo veškeré mé dnešní jídlo. A cítím se výborně!
Kdyby mi to někdo vykládal, věřit mu nebudu. Ale on mi ten "očistný den" dal zase novou perspektivu, jak se na věci dá koukat. Ne jídlem je živ člověk. A zaměstnávat myšlení neustále řešením toho, co bych vložila do úst / žaludku .. to přece není život! Ten tkví v něčem jiném.

Shrnuto, podtrženo:
Půst je skvělá věc, ale jako všechny skvělé věci to zjistíte, až ho zkusíte. :)
Mě - kromě jiného - k němu motivoval jarní článek D. Lužné.

Zítra jsem ještě na vývarech, možná trošce zeleninky (vzhledem k tomu, že fyzického pohybu mám ažaž a breatharián nejsem). Vyloženě se na další den těším a mám z něj upřímnou radost. Dá se to nazvat třídenním půstem? Myslím, že jo. Tak já si to tak nazvu.

Energie mám mnohem víc než na "mé normální" (poslední dobou poněkud cestováním a stresem nabourané) téměř makrobiotické stravě (to téměř zařazuju proto, že makrobiotika je mi obrovskou inspirací, ale ještě ani zdaleka ji nemám prostudovanou tak do hloubky, abych se mohla za čistého makrobiotika vydávat. Takže moje potraviny se pohybují v pásmu zdraví, poměry na talíři se snažím mít optimální, o působení potravin také něco vím, ale .. nikdo není dokonalý ani vševěd, že. Pořád se je co učit.).

Každopádně se těším i na návrat k pořádnému žvýkání cereálií, zrovna dnes jsme byli v na nedaleké eko-farmě nakoupit nějakou tu sezónní biozeleninu a když jsem viděla, jaký výběr obilovin (splňujících zásady biozemědělství) tam měli, tak jsem neodolala a od všeho jsem si sáček pořídila - jáhly, ječmen, špalda, žito.. Mňam, tohle mi vystačí minimálně na měsíc!

A taky mám dojem, že celé to nejezení působí i na mentální oblast - například se mi daří formulovat myšlenky mnohem lépe (jasněji, stručněji, výstižněji, jít k jádru a neodbíhat od věci).

A vůbec - zkuste si to taky! ;)

pondělí 11. dubna 2011

Optimismus je pěkná fuška!

Teda řeknu vám, být optimistou, myslet pozitivně a brát všechno z té lepší stránky je všechno hrozně krásné, ale té energie, co se na to vynaloží! Já teda neříkám, že na negativní náhled na svět žádnou energii nepotřebujeme, ale ono to nějak běží samo.. takový autopilot. Cvak, samonastavení do negativního stavu. Ovšem uvědomělý člověk si řekne "nenene, takhle to já nechci, žádný negativismus v životě vytvářet nehodlám" a udělá tomu všemu přítrž. Chtělo by se mi říct "jednou provždy", ale je to spíš běh na dlouhou trať. A tak začne všechno přehodnocovat, otáčet, koukat na to odjinud, hledat na všem tu dobrou stránku. Ze začátku to jde ztuha, člověk se nutí do širokého úsměvu, i když by se nejraději zamračil.  
Ale pozor!  
Opravdu je to tak, že by se nejraději zamračil? Nebo je to jen zvyk, jakési podmínění? Možná se do "mračící tendence" narodil, byl v ní vychován; lidé, kteří jej obklopovali byli vesměs "mračouni"; vraštit obočí byl kolem něj prostě standard, tak se to prostě dělalo a tak to bylo správně. A kdo to tak nedělá, ten je divný. A nikdo přece nechce být označen za divného, že...
A ejhle, najednou se to nezdá tak "přirozené" - jestli se usmívat nebo se tvářit nasupeně je nakonec - jako všechno na světě - jen a jen volba.

Tak dobrá, je-li tomu teda vážně tak, proč tedy nezvolit tu druhou, nevyzkoušenou cestu?
Za pokus nic nedáte a kdo stojí stále na jednom místě, nikdy se nikam nepohne, že. A začnete "od píky". Nasadit úsměv a držet ho na tváři pět minut. Později deset.
Připadáte si retardovaní, usmívajíce se na horu špinavého nádobí? Nevadí, to se jenom mysl vzpouzí novému návyku. Věřte nevěřte, ona se vám ta nálada i u toho mytí talířů zlepší.
Taky zjistíte, že v obličeji máte spoustu svalů, o jejichž existenci jste neměli ani ponětí.

Na každičké věci najděte alespoň chloupek dobrého.
Něco, co vás potěší. Nebo alespoň něco, co vás nezarmoutí, nenaštve, nerozčílí, neurazí, nerozpláče, neotráví... To pro začátek.
Radujte se z maličkostí.
Vyšlo ráno slunce? Nechte se pošimrat paprsky po tváři!
Prší? Nechte se pár zkropit kapkami, však se vám nic nestane, nejste z cukru!
Je vám zima? Skvělá příležitost udělat pár dřepů a rozhýbat tělo!
Je vám horko?  Výborná záminka k výrobě vějíře!
Atd. atd.

Jo, a nezoufejte, i když se viditelné výsledky nedostavují. Vydržať!

Zanícené negativisty kolem vás, na kterých vám záleží, prostě nepředěláte. Smiřte se s tím, běžte příkladem, ale nic neočekávejte. A pokud náhodou nějaká změna nastane, budete jen příjemně překvapeni.
Zaníceným negativistům kolem vás, na kterých vám nezáleží či v jejichž společnosti se cítíte hůř než líp, se vyhněte anebo je prostě neposlouchejte. Odkývejte jim, co chtějí, omezte se na minimální zdvořilostní konverzaci a hlavně neztrácejte čas přemýšlením, jak asi ten který komentář mysleli... Stejně se netrefíte a akorát vás to rozhodí. A to nechceme, že. ;)

Hm, a pozor, negativní myšlení a špatná nálada jsou zhoubně zhoubné! Když se aktivně nepodílíte na jejich potlačení / odstranění / vymýcení, hned je máte zpět a v ještě horší podobě než předtím. Takže to nevzdávejte.
A abych navázala na začátek - energie se na to tedy spotřebuje hodně. Ale zase ji objevíte a načerpáte všude kolem vás - z již zmíněných maličkostí, například, z dobrého pocitu ze sebe sama, z hlubokého nádechu a výdechu, z pohybu na čerstvém vzduchu... a určitě přijdete sami i na další zdroje. Stačí se jen rozhlédnout. A kdo hledá, najde.

Rozesmát vás může i drobný streetart - jen mít oči otevřené!
Tak. A hned je mi líp. Měla jsem dnes jeden ze "zoufacích, zhoubných, nic nestíhacích, vše špatně jdoucích" dnů... Vypsat se pomáhá. Mně jo. A co pomáhá vám?

Nasazuju úsměv a plná motivace jdu na to nádobí! :)

čtvrtek 7. dubna 2011

Hokus pokus dortkorpus!

No a jak jsem tak v tom jednom kole, kdy nevím, co dřív udělat a kam dřív skočit, tak do toho si ještě usmyslím, že budu píct dort. Manželovi k narozeninám.
No, natajno (jak bych si to představovala) to jaksi není úplně proveditelné (vzhledem k velikosti našeho minibytečku a prostému faktu, že jsme skoro pořád spolu), a do poslední chvíle hrozí, že to ani nestihnu. Což by mě mrzelo.
Miluju totiž překvapení. A čím jsem starší, tím víc mě baví ta aktivní část  - být spíš překvapitel. I když ani překvapený není nepříjemné. Ale vzhledem k tomu, že příchozí překvapení neovlivním, zatímco odchozí ano, tak volím tu aktivní část. A koneckonců neříká se "dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno"? Co takhle "překvap a budeš překvapen"? :)

Ale stahuju hlavu z oblačných mudrlantských výšin zpět na zem k onomu dortu.
Takže dort se většinou dělá z mouky, že.
Mouka zahleňuje a já bych ji neměla. Kritérium č.1: Dort musí být takový, abych jej mohla i já. (Ne až tak moc kvůli mně, ale spíš jde o tu sdílenou chvíli a přece někomu nedarujete dort aby si ho snědl celý sám, že.)
Takže dedukce: "Co je to mouka?" Usušená namletá obilná zrna.
Spojením mouky s mlékem / vodou či jinými tekutými látkami vznikne těsto.
A co takhle ten postup tak trošičku obrátit?
Místo mouky vezmu primární surovinu - obilná zrna. Místo zpracování a následného zvlhčení je napřed namočím a pak zpracuju. Není to geniální nápad? Je! :)

A jak to všechno dopadlo?
Namočila jsem broušenou špaldu v malém kastrůlku do vody na několik hodin. Pěkně mi ta zrna nabobtnala. A večer, po 21. hodině (když konečně byla chvilka volna) jsem se pustila do hokusu - pokusu - dortkorpusu.
Bylo to takové malé alchymistické experimentování, připadala jsem si jako malý kouzelník a moc mě to bavilo. Doufajíc ve výsledek, který bude chutnat. Nedávno jsme si totiž doma vyjasnili chutě a k mému egoistickému velkému zklamání - jelikož to opravdu byla jen otázka vlastního ega: každý má nárok na vlastní chutě a vlastní názory a já nikomu ty svoje (ať už názory nebo chutě) vnucovat nemůžu - jsem se dozvěděla, že jsem ze svých dezertů entuziastická hlavně já, zatímco jemu mnohem víc chutná sladká a osvědčená klasika (jíž se ode mne nedočká). Nu což, o to víc to pro mne byla výzva - upéct něco, co bude nejen MB, ale co zároveň i potěší onen chlupatý a náročný jazýček, co doma mám. A zadařilo se!

Ingredience "báj voko", příště si je pečlivě zapíšu, slibuju. Ale abych je nezapomněla úplně..
namočená špalda (2 hrsti? tak 250 g),  
voda (ta z namáčení lepší míň než víc),  
špetka soli,  
skořice,  
bio rozinky (aspoň 100 g), 
lněné semínko (1 lžíce)
rýžový sirup (tak aspoň 3-4 lžíce),  
troška žitné mouky (na obarvení do hněda, tak 2 lžíce),  
mandlové mléko (tak půl skleničky, piju to jen já a litr za ty tři dny, co to v ledničce vydrží teda vážně nevytáhnu.. a v buchtě se to ztratí;)),  
olej (tak dvě lžíce),  
kypřicí prášek bez fosfátů (cca půl pytlíčku, tzn. kolem 20g), 
Mišutka na zahuštění (ptáte se, kde jsem ji vzala? Nechala jsem si ji dovézt! Cha!;))

Vše krom posledních dvou (Mišutky a prášku do pečiva) vysypat do mixéru a rozmixovat na tekutou hmotu (ne příliš tekutou). Poté přidat Mišutku (zahustí) s práškem, rychle a důkladně zamíchat a rozprostřít (docela to teče, nelekněte se) do naolejovaného a kukuřičnou strouhankou vysypaného pekáčku (já použila jednorázovou hliníkovou formu). Péct při 180°C asitak 50 minut, zkrátka dokud se neodlepí od krajů a kůrka na povrchu nezezlatoví.

A jelikož v jednoduchosti je krása (a taky díky pokročilé večerní hodině), po zchládnutí do "dortkorpusu" přišla jedna modrá svíčka a "tanti auguri a te..." (čili všechno nejlepší po italsku)


Chutnalo!!!
Památná věta: "Proč neděláš buchty jako tuhle? Je výborná! Máš na ni recept, doufám..." Hm, tak příště se pokusím o přesnou rekonstrukci - snad se zadaří.

P.S.: To, že se jednalo o dort, byla jen souhra okolností, je to normální vynikající buchta. Rozmixované rozinky a množství sladu ji dělají poměrně hodně sladkou (pro neMB strávníky podstatné, buchty "naslano" totiž nefrčí), použití celých rozmixovaných zrn vede k zajímavé, jakoby "mokré" konzistenci uvnitř.

Průřez korpusem
Nejlepší byla rovnou z trouby, kdy kůrka pěkně křupala a vnitřek byl ještě vlažný. Druhý den již celá poněkud změkla, ale chutově stále ještě výborná, i třetí den a do čtvrtého už z ní nezbyl ani drobeček. 
Měla-li bych víc času, uvažovala bych o polevě - nejspíš "čokoládové" nebo "karobové". Poněvadž ale kakao nesmím já a karob (jinovější a ještě méně doporučený než kakao, obzvláště pro ty, kteří trpí kožními vyrážkami) by zase neměl C., tak mohu vlastně říct: "Ještěže jsem měla tak málo času!".
Povrch by se dal před pečením ozdobit i mandličkami (nebo semínky - slunečnice, dýně... ale to by mi neprošlo, semínkožrouta máme doma jen jednoho). A to je vše, co mě teď z možných vylepšení napadá.
Jo, dobrou chuť přeju, vyzkoušíte-li! :)

úterý 5. dubna 2011

Všechno to tu vysavíme!

SAVO! SAVO! SAVO!
Můj nejnovější objev z Itálie (tahle země mě prostě nepřestane překvapovat) je ten, že zde používají SAVO (po italsku candeggina [:kandedžína:] nebo varichina [:varikýna:], chemicky NaClO čili chlornan sodný, nepletu-li se) naprosto na vše.
Můžete se tomu divit, jak chcete, ale je to tak.
Začalo to nenápadně - jelikož mi Savo smrdí (a jsem přesvědčená, že rozežírá plíce, když se vdechuje - jestli je to pravda nevím), tak je prostě odmítám používat. 
Hehe, a jsem za to náležitě ohodnocena jako ta, co neumí POŘÁDNĚ uklízet. 
Nu což, tady se se svým přírodním přístupem k životu nezavděčím tak jako tak, takže o jedno hodnocení víc či míň, na tom už nesejde. :)
Ani do vody na umývání země ani na bělení prádla. Tady jsem si myslela, že veškeré použití Sava končí, ale mýlka lávky! V celém domě se dá najít alespoň šest dvoulitrových láhví plných candegginy - k čemu, říkám si? 
Tak já vám to tajemství odhalím - SAVO se používá k:
  • umývání země (čím víc, tím čistší zem!), záchodu, koupelny, ...
  • praní (přidat k pracímu prášku)
  • proti plísním na zdi (potřít stěny)
  • bělení skvrn (polít rovnou na prádlo - argument, že se po tom dělají žluté fleky neobstál)
  • umývání nádobí (prý smrad z vejce nic tak dobře jako Savo neumyje, ani ocet)
  • utírání stolů (s ubrusem i bez, candeggina to zvládne obojí)
  • umývání salátu (to se podržte!) Ano, oni v něm i umývají salát (dezinfekce nade vše) před konzumací!!! 
Jdu do kolen, fakt. A tady ten výčet určitě nekončí, já totiž dozajista nevím vše!
No, mě tenhle produkt používat nikdo nedonutí. To radší budu drtit hlínu mezi zuby!

Jo a jako čisticí prostředek číslo 2 tu vládne devadesátiprocentní líh růžové barvy a pronikavého, žaludek-obracejícího pachu. Pro fajnové nosíčky se prodává i "ovoněná" verze - barva zůstává, jen ten pach je jaksi přeražen silnou "květinovou" vůní.
No tak ten alkohol vám aspoň nerozežere kůži, jen ji neuvěřitelně vysuší.

Pointa žádná, jen -možná trochu nevěřícné- konstatování faktu. Howgh.

P.S.: Je libo do SAVO kavárny? ;o)