Kampa' to bude?

pondělí 5. srpna 2013

Odstávka a ukončení blogu

Pozorný čtenář si všimnul, že jsem 15. 7. 2013 Pavlínu v Itálii smazala. Byl to takový náhlý popud. Vnuknutí, až bych tak řekla.
Jaké byly vaše pocity, když jste mě na internetu nenašli?

Moje pocity byly následující:

  • úleva, pocit svobody, jako bych se odcvakla od minulosti
  • troška nostalgie, přemítání, zda jsem udělala správnou věc
  • vymizení nutkání "měla bys zase něco napsat"

...

Tři tečky značí delší časový úsek, v němž jsem se stihla přestěhovat do nového bytu. Zatím ne kompletně, ale částečně ano - počítač tu mám, internetové připojení mi chybí. Zvažuji, zda ho pořídit, zatím mi to vyhovuje bez, ale časem nejspíš změním názor. Takže po víc jak týdnu dopisuju tento ukončovací příspěvek. Kromě těch bezprostředních pocitů se totiž po pár dnech vynořil ještě jeden další, a to pocit neuzavřenosti

Já si Tě totiž, milý pozorný čtenáři, vážím. 
Byl jsi se mnou nějakou dobu (kdo jen krátce, kdo déle), četl jsi mé výlevy, pozoroval jsi mé myšlenkové pochody, nechal ses unášet mými životními příhodami, procházel jsi se mnou kulinářskými peripetiemi, nechal ses inspirovat mými oblíbenými odkazy či ses jen kochal fotografiemi, co jsem vkládala. Třeba se Ti jen líbily citáty vpravo nebo jsi chtěl vědět něco o Itálii z trošku jiného úhlu pohledu... Zkrátka ať už jsi na blogu Pavlína v Itálii dělal cokoliv, já Ti za to děkuji. 

Byl jsi mi rovnocenným, i když někdy mlčenlivým, partnerem. A s partnery se jedná na rovinu. Alespoň já, zastánkyně fair play. Samotnou mne mrzí, když se lidé, se kterými se mám fajn, najednou bez rozloučení vypaří. Stává se to - prostě o sobě nedají více vědět. 
Proč to udělali? Co se událo? Kdoví. 

Tedy dle hesel "Dělej jen to, co chceš, aby ostatní dělali tobě" a "Komunikace mezi lidmi je základem všeho" jsem se dodatečně rozhodla blog Pavlína v Itálii navrátit dočasně na své původní místo a vyjasnit si to s Tebou, milý čtenáři. Říct Ti, že opravdu odcházím, poděkovat Ti za ty společné chvíle, za trpělivost, za komentáře, za dotazy, za zájem, za pozornost. 

Cítím, že etapa tohoto blogu je, po téměř čtyřech letech, u konce. Tak jako nastávají změny v reálném životě, nastávají i v tom virtuálním. Jedna věc končí, aby jiná mohla začít. Kdoví, co mne teď čeká. :)

Přeju Ti, můj milý čtenáři, krásný život neboli una vita bella, jak bychom tu v Itálii řekli. 
Užij si jej naplno - dělej věci, co Tě baví a co Tě naplňují radostí a potěšením; obklopuj se lidmi, které shledáváš zajímavými a inspirativními; buď vděčný za maličkosti, které každodenní život přináší; soustřeď se na to pěkné, co se Ti děje a to ostatní ber s nadhledem a humorem. 
Hodně se směj, když na to přijde, tak klidně i plač, ale hlavně buď svůj, protože Ty jsi ta nejkrásnější a nejdokonalejší bytost, se kterou se ve svém životě setkáš. Měj rád sám sebe. To ostatní přijde samo. Vychutnej si každý moment, je totiž neopakovatelný.. Ale tohle všechno Ty určitě už víš. :)
Tedy ještě jednou díky. 

Objímám a líbám,    


Tvá Pavlína z Itálie

sobota 22. června 2013

Jak přežít chemií posedlou tchýni?

Jsou dny, kdy je soužití s matkami našich vyvolených obzvláště obtížné.
Apeluji na všechny (především ženy), které mají to štěstí a jejich tchýně bydlí daleko, aby si toho vážily a děkovaly za ten dar každým dnem! Případně vzkazuji těm z Vás, které se svou tchýní vycházíte a máte ji spíš za kamarádku než za tchýni (existuje někdo takový?), že můžete být neskutečně šťastny a spokojeny a abyste si toho užívaly co jen to jde!

Osobně bych se zařadila bych se do kategorie "s tchýní vycházím na úrovni konverzace o počasí, pokud mohu, dám přednost jiné společnosti a jejím diktátorským sklonům se snažím - se střídavými úspěchy - čelit s humorem a aniž bych si je brala osobně".

Bezprostřední blízkost tchýně (ať už se jedná o společný byt - dům - blok - zahradu - cokoliv) totiž přináší generační a názorové střety (v mém případě i kulturní).
Co že tím mám na mysli?
Vždyť víte. Nebo si to alespoň dokážete představit. A pokud vážně ne, tak nastíním:
Myslím, že o tchýnině posedlosti úklidem jsem se už někdy zmiňovala. To, že Savem by nejraději umývala i zeleninu (podlahy, umyvadla, stoly, ubrusy, prádlo či nádobí jsou SAMOZŘEJMOSTÍ) si dokážu vysvětlit jako osobní charakteristiku (každý máme něco), efekt mediální masáže (hygiena všude, bakterie na vás číhají za každým rohem každý den, bububu) a až úzkostnou obsesi čistotou. Ovšem teď, v teplých měsících se k tomu přidala další mánie - stříkací. Aneb vše je potřeba postříkat, dezinfikovat, ošetřit... a nejlépe něčím silným s výrazným černým křížem v oranžovém poli na plastikové butelce. Takže ji skoro denně vidím pobíhat kolem domu v modré uniformě s maskou na tváři a demižonem na zádech, rozprašujíc kolem sebe všelijaké chemické míchaniny, od mědi před modrou skalici, insekticidy, pesticidy, odplevelovače a já nevím jaké další vymoženosti. A že máme zeleně kolem domu požehnaně!
Protože to manžel nerad vidí (nesmím to teď dýchat a kdovíjak dlouho ta chemie ve vzduchu poletuje) a kategoricky zakazuje (jí stříkat a zároveň mně vycházet z domu), vynalezla takové fígly jako počkat, až není doma (já ji neseřvu) či si přivstat. Dnes v 7:00 jdu do sektoru B3 (úložiště nářadí) a ona už kolem něj v plné polní stříká. Těžko říct, zda byla překvapená víc ona nebo já. Faktem je, že těsně vedle bé trojky mám umístěnou vlastní zeleninku (mrkve a fazolky) v Tetrapacích a květináčcích (poněvadž existuje podezření, že ve zdejší půdě by se mohly vyskytovat dioxiny - výsledek pro změnu tchánovy dvacetileté natěračské aktivity a jeho absolutního nezájmu o životní prostředí) a nějaký chemický sajrajt kolem mi tedy dost vadí! Ne tak tchýni, to ji ani nenapadne, poněvadž je přesvědčena, že všechno kolem nezdravosti chemie jsou jen KECY, že stříkat se přece MUSÍ a VŠICHNI TO TAK DĚLAJÍ a i V TELEVIZI to ŘÍKAJÍ.
Takže když mi minulý týden moje krásné rostlinky zelených a žlutých fazolek postříkala mědí (modré fleky na listech), štvalo mně to, ale nějak jsem se s tím srovnala (nemám si je dávat pod vinnou révu, o kterou se nikdo nikdy nestraral, až TEĎ!). Ovšem tohle je podraz. Dokonaný. Inu musím doufat, že to moje krásky přežijí.
Někdy mám pocit, že mi to prostě dělá naschvál. Včera mi vyhodila petku, se kterou zalívám saláty (konvička je pro mne přiliš těžká). Inu ohradila jsem se, leč odpovědí mi bylo, že ona teda NESNÁŠÍ neužitečné krámy, co se jen tak povalují kolem. Aha. 

Jistě, teď bych to měla zakončit a vyvážit něčím pozitivním.
Třeba jí i za něco poděkovat... (Následuje dlouhé zamyšlení.) Pojďme na to:

Děkuji ti, tchýně, za to, že mi nastavuješ zrcadlo a jsi mým cenným učitelem:
Díky tvé zarputilosti si sem tam uvědomím i mé skryté diktátorské sklony.
Díky tvé názorové bezohlednosti si uvědomuji, jak důležité je naslouchat a být poslouchán.
Díky tvé negativitě si uvědomuji, jak osvobozující je vidět kolem sebe namísto problémů výzvy.
Díky tvému nikdy nekončícímu kritickému škatulkování lidí si uvědomuji, že všichni jsme individuality a je třeba ke každému jednotlivci přistupovat bez předsudků a domněnek.
Díky tvé posedlosti čistotou a úklidem si uvědomuji, že vnitřní naplnění, pocit spokojenosti a štěstí nelze dosáhnout sebevypiglovanějším domem.
Díky tvé neustálé opozici a lamentování nad vším si uvědomuji, jak je příjemné prostě jen být, usmívat se a užívat si plynutí v proudu bez hodnocení a posuzování všeho kolem.
Díky tvým příkazům, zákazům a "dobrým doporučením" si uvědomuji efektivitu bytí sebou sama a učím se asertivitě.
Díky tvému vzteklému přístupu si uvědomuji, jak osvobozující je zůstat i za vypjatých okolností klidná.

...

Tímto ti odpouštím těch pár postříkaných fazolek, koneckonců v životě jsou podstatnější věci. 
Děkuji, že jsem si to všechno uvědomila. 

pátek 14. června 2013

Červnové news

Milí přátelé,

díky za trpělivost, se kterou sem pravidelně chodíte, přestože nového obsahu je tu poskrovnu.
Právě procházím výjimečným transformačním obdobím, nejen v rovině psychična, ale i fyzična a existují-li ještě další roviny, tak na nich bezpochyby též. Děje je toho neustále hodně, kdybych si ke každému dni v kalendáři zapsala, co vše se událo, ani by mi řádky nestačily. Ale to určitě i u vás, nemám pravdu?

Do Itálie dorazila pravá letní vedra, doporučení nevyskytovat se na slunci mezi 12. a 16. hodinou se stalo jakýmsi pravidlem, možná tak ve stínu je to únosné. Nemůžu se dočkat, až letos poprvé uvidím moře! A doufám, že nezůstane jen u vizuálního kontaktu; těším se, až si je ohmatám, ochutnám, poslechnu, přivoním k němu, pořádně se v něm porochním... óóó, kéž by to už bylo! A na co se těšíte vy?

Fotografii se teď příliš nevěnuji, chytlo mě šití, takže jsem se realizovala tam - poslední co, tak jsem vytvořila set deček pod lampičky a jednu velkou dečku centrální stolovou. Přestože to byly nervy, poněvadž můj poděděný stařičký šicí stroj chvílemi stávkoval, bavilo mne to a užila jsem si to. Takže Singrovce patří dík a čestné místo v rožku obrázku. :))

 
Zahrádce se též vcelku daří, mrkví natě už na mě vesele jukají a na hrášcích jsem objevila první minilusky. Hrášky ale objevili i slimáci, takže teď je to boj kdo z koho. Doufejme ve slimáčí prohru! :)
Ovšem co překvapilo, je máta. Nikdo ji nezval, nesel ani nesázel a bují nám tu úplně všude! A jak voní! Škoda, že nejsme mátoví. Má listy velikosti dlaně a dosahuje mi skoro až do pasu!

Inu dnes mne ještě čeká plno akcí, vzhůru do nich! Přeju i vám krásné prožití dnešního dne a zase brzy! 

Pavlína

úterý 14. května 2013

Želví psaní

Dlouho jsem nic nenapsala.
Když dlouho nic nenapíšete, tak se skoro bojíte se do toho znovu pustit. Možná proto, že laťka je příliš vysoko. Nebo proto, že vlastně nevíte z kterého konce začít. A tak to oddalujete. Vždyť není co psát. Nemám na to čas. Nevím, co bych psala. ...
Výmluvy.
Nedávno jsem četla citát o tom, že je proti celému vesmíru (křesťansky řečeno hřích), když nevyužíváme dary, co nám byly dány. A užili jste dobře dary, co jsme vám dali, kamarádi? 
Zcela nezávisle na tom jsem opět byla popíchnuta do sepsání nějakého toho článečku, protože já to prý přece tak pěkně umím! Umím?

Že by můj dar bylo psaní? ??? 

Je fakt, že mi chybělo. Ale o to víc jsem víc žila tím reálným životem, a že byl v posledních měsících intenzivní, panečku! Jenže on proteče mezi prsty a nic po něm nezůstane. Vlastně zůstane, zůstanu já, v srdcích ostatních. Jenže paměť je zrádce, ten dokáže leckoho vystrnadit. Takže jsme zase u existenciální otázky. Tentokrát neřeším Hamletovské Být či nebýt, ale Pavlínino Psát či nepsat? A kdo to rozsekne a rozhodne?
Asi se nemůžu spoléhat na nikoho jiného než sama na sebe. Počkat, zamyslím se...

Vlastně se to rozhodlo samo, tímhle příspěvkem jsem spadla do skupiny NAPSALA. Tak v ní zatím setrvám a uvidíme, kam se to bude vyvíjet dál.

Nový titulní obrázek s želvičkou, co se narodila vloni na podzim, má i svůj skrytý význam. Želvy jsou totiž neuvěřitelně moudré, pěkně tvrdohlavé, důstojně pomalé (když chtějí) a vznešeně nedostupné. Ale i ony mají rády vlídné slovo, každodenní pozornost a jednou za čas podrbat po krunýřku. Ten se sice zdá být tvrdý, ale je neuvěřitelně citlivý! Přestože se zdají být samotářské, vyhledávají společnost. 
Inu zkrátka a dobře, jsou chvíle, kdy se jako želva cítím.
A nemusím u toho ani brečet (jako želva).

úterý 16. dubna 2013

Jarní východ slunce

Dnes jsem si přivstala, abych mohla pozorovat východ slunce.
V 6:26 se ta krásná jemně naoranžovělá koule líně vyhoupla nad obzor, ještě celá rozespalá, jako by říkala: „Uáááááááá, tak mě tu máte, dobré ráno!“ To celé za doprovodu mohutného kokrhání kohouta a cvrdlikání ptáků, různě posedávajících na okolních stromech. Kol kolem ticho, lidské mravenčení je ještě zaduchláno v peřinách.
Ten klid! Ten mír!
Takové představení neshlédnete v žádném divadle, v žádném kině! Tenhle „film“ můžete jen zažít.
Miluju venkov. A východy slunce. I západy, ty zase jsou zase romantické jinak.

A jelikož je jaro kolem nás, pokochejte se i vy pár obrázky z italské rostlinné říše. Tady jsou fotky květin, které nám v průběhu posledních týdnů postupně rozkvétaly na zahradě:   


A jedna bonusová, ze zvířecí říše (ještěrek se tu na sluníčku vyhřívá kopa):


A nádavkem sedmikrásková louka, nechala jsem ten obrázek schválně veliký (nelekněte se), abyste si jej mohli stáhnout jako tapetu na plochu: 


Krásné jaro a mnoho východů slunce vám všem! 

Pavlína


sobota 16. března 2013

Na rovinu!

Přátelé a kamarádi,
cením si upřímnosti a jednání na rovinu. Je to velká výzva, já vím, ale stojí to za to.

Říct, co opravdu cítím, myslím si či potřebuji může být nesnadné a nepříjemné, ale je to jediná cesta, vedoucí od Tebe ke mně a ode mně k Tobě. Na otevřenosti je totiž přátelství (a každý osobní vztah) založeno, tam nemá přetvářka co dělat. Přítel vás neodepíše za to, jak se cítíte, i kdybyste na něj byli sebenaštvanější. Vyslechne vás a ocení vaši snahu, protože mu bude konečně jasné, na čem je.

Leč mějme na paměti, že většina přátel neovládá telepatii, takže dokud své myšlenky a pocity nezhmotníme verbálně, nikdy se o nich druhá strana nedozví! Ať už jsou pozitivní či kritické, plné pochybností nebo zcela vyhraněné  – ať už se cítíme jakkoli, sdělme si to! Komunikujme! Má to cenu!

Mám vás ráda a díky, že jste si tohle přečetli. 

Jako malý dárek jen tak jsem vám vytvořila obrázek s citátem, který se ke mně (v italské verzi) před pár dny dostal a trefil se přímo do černého: 


Pro zvětšení klikněte

pondělí 11. března 2013

Jablečné knedlíčky

Dnes tě čeká zbrusu nový, čerstvě ozkoušený dezert!
Původní verze receptu se ke mně dostala skrze jednu nejmenovanou sociální síť a v záchvatu mlsné (neboli "sladkého zubu" sweet tooth, jak jí anglicky mluvící říkají) jsem si jej upravila k obrazu svému a v této podobě ho teď tady předkládám i tobě:

Jablečné knedlíčky  



Suroviny:

na knedlíčky: 
  • čerstvá jablka – 2
  • pšeničnou krupici v bio kvalitě – q.b. (tedy quanto basta čili dle potřeby, uvidíš na místě)
  • sezamových semínek – pár 
na polevu:
  • tahini (sezamová pasta)
  • ječný či rýžový slad
  • voda, mořská sůl
Postup:

Jablka zbav jádřinců a nastrouhej nahrubo do větší misky. Chceš-li je mít jemnější, můžeš je předem i oloupat.
Přihoď pár sezamových semínek a následně přisypávej krupici a postupně hmotu zpracovávej až vznikne těsto, ze které se dají tvarovat kuličky aniž by se ti lepily na ruce. Ze dvou jablek mi vyšlo 20 knedlíčků velikosti větší kokosové kuličky.

Nyní si připrav do hrnce či kastrolu vodu (alespoň litr), přiveď ji k varu a decentně ji osol. Knedlíčky do ní vhoď či polož (zvol adekvátní nádobu, já vařila nadvakrát) a za stálého varu počkej až samy vyplavou na hladinu. V případě, že se ti přilepí ke dnu, lehce s nimi po dvou minutkách lžící pohni.

Polevu si přichystáš tak, že v mističce rozmícháš jednu lžící tahini s jednou lžící sladu. K dosažení tekuté konzistence (obojí je poněkud tužší) použij vodu, ve které ti na plotně vrkotají knedlíčky (odhadem také lžíce).

Fáze přípravy - vařím, přichystáno k vaření, poleva

Hotové knedlíčky (doporučuju pokusně jeden rozkrojit, vevnitř musí být těsto suché, uvařené) vylov a nechej okapat. Rozděl do mističek, oslaď polevou a servíruj ještě teplé!


Dobré chutnání! 

PS: Jen dodatečný poznatek: jsou hodně syté, 10 knedlíčků na osobu je spíše večeře nasladko než jen malý dezertík. Záleží na tom, jak velký jedlík ty a tvoje rodina jste. :)

pátek 8. března 2013

DIY foto-pohádka

Za devíti horami a devíti řekami byla jednou jedna místnůstka. Nebyla to pouhá toaleta, byla to celá koupelna. Vlastně spíš koupelnička, tak byla maličká.
Do místnůstky chodili jen dva lidé, jeden muž a jedna žena. Jednou si žena všimla, že v místnůstce se po zemi začaly válet časopisy. A to se jí nelíbilo, ba dokonce jí to vadilo. Muž to nijak zvlášť neřešil – pokud časopisy zrovna nečetl, tak si jich nejspíš ani nevšiml.


Jelikož to byla žena chytrá, nestěžovala si a jednoho deštivého dopoledne využila mužovy nepřítomnosti k zamyšlení. Následně zvážila dostupné možnosti a dala se do řešení problému (nebo spíš výzvy, slovu problém se totiž vyhýbala).
Pojala to kreativně, jak jinak. Stěžejní roli v jejím řešení sehrála krabice od kamutové bio-pizzy (naštěstí doma třídili odpad).


Ze své magické tvořící taštičky vykouzlila provázek, metr, nůžky a instalatérskou lepicí pásku a vrhla se do práce:


Za hodinku již bylo zapotřebí jen na místě doladit poslední detaily, provést zatěžkávací zkoušku a poté už se jen kochat pohledem na nový originální koupelnový prvek a opět volnou zem. 


„Zima, zima, přihořívá, zima, teplo, teplo, hoří!“ Aneb dětská hledací hra ihned po mužově návratu vyvrcholila objevením, překvapením, oceněním a pochvalou – projekt dopadl na jedničku! I kochali se oba dva.

Kéž jim jejich nový DIY držák na časopisy v místnůstce slouží dobře a dlouze!

Konec.

čtvrtek 28. února 2013

Vyfikundace

Dost úděsné slovo, viďte? A přitom je jeho význam není tak hrozný - jedná se o "vylepšení, zlepšovák, chytrý nápad zlepšující současné řešení". Věděli jste to? Já  tedy ne, ale jelikož je to slovo slangové, nespisovné a hovorové, není se ani moc čemu divit. Z čeho se vyvinulo těžko odhadovat. Fámy, že jej bylo použito již v Poláčkově románu Bylo nás pět, jsem s lítostí (prohledáním veškerého obsahu) vyvrátila. Nikde nic, takže já osobně zůstanu u vychytávky. Ale zase jsme o něco chytřejší, ne?

A jakéže zlepšení jsem si doma vyrobila já? Praktické, jak jinak!
Jelikož můj laptop má již svá léta (letos  má táhne na šestý rok), nedisponuje takovými vychytávkami jako je, v současnosti již zcela běžná, vestavěná kamera. Vyhrabala jsem tu jednu Logitechku, která ale stářím noťasu sekunduje, ba skoro bych řekla, že ho bez obav trumfne. Má takový ten trojhranný podstavec, který se pokládal na bednu monitoru (tam bývala spoooousta místa) a z něj vás snímala. Jenže co s tím tady a teď? 
Zkoušela jsem podložit krabicí schovanou za obrazovkou (nepříliš stabilní, náročné na místo a hlavně vhodně velkou bedničku), položit vedle počítače (zvesela mi to snímalo ubrus z různých úhlů pohledu, pro druhou stranu poněkud nezáživné, i když ubrus máme pěkný, modrý), umístit do rozumné výšky hned vedle boční hrany obrazovky (nutno opět něčím podložit a navíc koukat se na mě z profilu asi nic moc, přece jen konverzujete tváří v tvář, že ano). 

A po včerejšku jsem si řekla dost! Jsi kutil koumák, tak přece něco vymyslíš!
A taky že jo a dlouho to netrvalo! Voilà, mrkněte, jaký mám pěkný úchyt na kameru: 

Jedna plastová láhev...
Trojhranný podstavec jsem odpreparovala, zbyla jen malá nožička na spodní straně kamery. Nožičku jsem omotala gumičkou, do víčka od vršku plastové láhve (původním obsahem LIMA rýžové mléko) jsem vykrojila adekvátně velký otvor, na bocích vyřízla lehce zaoblené klínky, namalovala motivační úsměv a hurá videohovořit! :)) 

A když jsem stvořila fotokompozici, dodatečně jsem si uvědomila, že vlastně ten kalíšek na propisky, co stojí v popředí, je druhá část oné PETky.. Jedna láhev a co z toho člověk nadělá užitečných věcí! ;) 

Kutilům zdar (všem ostatním též:))! 

neděle 3. února 2013

Vytrvalost

Nic není neměnné.
Aneb hledám přesný citát od Hérakleita, ale strejda Google mi vyplivne něco úplně jiného a-překvapivě-naprosto padnoucího! Něco, co mě chytlo, a nemohu tedy než převzít pár slov z Knihy proměn I-ťing, konkrétně z okomentovaného 28. hexahramu Ta kuo (vytrvalost): 

Nic není neměnné, nic není pevně dané. Všechno se mění, přichází a odchází. Tento hexagram nás nabádá, abychom nevěřili ničemu, co je na první pohled pevné a stabilní. Je lepší připravit se včas na změny, které nemusí probíhat jen kolem vás, ale i ve vás samých. 
Hlavní trám domu je zde symbolických vyjádřením středu bytí člověka, jeho pravé podstaty. Ve starobylé Číně se stavěly domy jen s jedním patrem, takže pokud se narušil hlavní trám, zřítila se celá stavba. Tak je tomu i s lidským životem. Jestliže člověk naruší svou vnitřní podstatu, přivolává na sebe celkové zhroucení. Jakmile tedy cítí, že se hlavní trám mírně porušil, je lepší vystavět dům nový a nesnažit se o marné opravy. Tento hexagram nás ale zároveň upozorňuje, že nemůžeme čekat jistoty a bezpečí ve světě močálů, nad nimiž vane vítr. Je lepší se s tím smířit a s radostí přijímat i ty menší chvíle štěstí.
Každá zkušenost je přínosná, protože vede k hlubšímu zamyšlení a otevírá cesty k vnitřnímu vhledu. Právě vypjatější situace mají svou cenu v tom, že člověka probudí z jisté letargie a ukážou mu, že je tu možnost změny. 

Ti, kteří považují sami sebe za střed světa a myslí si, že jsou nejsilnější, jsou na velkém omylu. Ve skutečnosti jsou velmi slabí a hlavní trám jejich domu nemůže vydržet.

Podstata i zaměření vašeho konání jsou v pořádku. Nesnažte se to měnit.
Zvýraznila jsem několik pro mne nejsilnějších vět, ale třeba si tam najdeš i ty to své. Chceš-li vědět více o Knize proměn nebo se snad dokonce poradit pomocí I-ťingu, pak přikládám zdroj, ze kterého jsem čerpala: httpdvojtečka lomeno lomenousvittečkamysteriatečkaczlomenoitinglomenoitingtečkahtml

pondělí 21. ledna 2013

Lednová inspirační dávka

Pěkné pondělní ráno přeju,

opět jsem včera tvořila, ale tutoriál zatím není zpracován, takže si chvíli počkáte. 
Nicméně bych ráda vystavila několik inspiračních textů a odkazů. Nebezpečně se mi totiž opět zvýšil počet oken prohlížeče, což má za důsledek rapidní snížení výkonu mého laptopího stařečka. Takže bez zbytečných řečí sem s nimi: 

Doporučuju film Back to Eden (možno shlédnout přímo ze stránek). 
Zatím jsem ho nedokoukala, ale v podstatě je to příběh jednoho muže, demonstrující, že být soběstačný, díky pěstování vlastního jídla bez pomoci chemikálií a jiných nešetrných zemědělských metod, je možné. V anglické či španělské verzi.  

V návaznosti na předchozí nemohu než nezmínit skvělý český web Ekozahrady, kde najdete vše možné, co se přírodních zahrad, permakultur a ekozahrad týká. Taktéž zatím důkladně neprozkoumán, ale já se k němu vrátím! 

Velkou radost mi udělala Květa Koulouchová tím, že znovu publikovala své stránky Přírodní výživa. Potlesk! Je to studnice inspirace, přehledně zpracovaná do tematických bloků, které se týkají mnoha oblastí - od výživy (včetně receptů a vědeckého pohledu na věc) přes životní styl, diagnostiku, rizika dnešních potravin a jak to všechno vlastně na naše tělo působí.

A jelikož ke zdraví člověka velkou mírou přispívá i způsob, jakým dýchá, objevila jsem v Meduňce hezký článek s názvem Oživte své rezervy energie pomocí chůze s řízeným dýcháním. Doporučeno, už jen nácvik první části (správného dýchání) má velice blahodárné účinky (vlastní zkušenost). Vytiskla jsem si a hodlám oživovat vlastní rezervy! :)

A když už jsme u té Meduňky, tak jsem se začetla i do článku o Základních zákonech univerza. Docela mě překvapilo, že autorem je nedávno zesnulý (září 2012) bylinář Josef A. Zentrich. Líbí se mi ta jeho jasnost, stručnost, výstižnost a přesto zcela evidentní pochopitelnost ve vyjadřování.
Tedy neklesejme na mysli ani na duchu, vysílejme jen dobré a prospěšné signály, radujme se z maličkostí a buďme šťastni!

A ještě jednou navážu, tentokráte na pana Zentricha a dovolím si vložit článeček o Wu-wei neboli konání nekonáním. Ono se to někdy může zdát zvláštní, ale ne vždy je cesta k úspěchu taková, jakou si ji představujeme ve vlastní mysli my. Určitě se vám už někdy stalo, že jakmile nad něčím mávnete rukou, vzdáte to, přestanete se snažit a zajímat se o výsledek, tak se po čase věci vyřeší samy a často překvapivě ještě lépe, než byste si dokázali představit. Vidíte, ani o tom nevíte, ale aplikovali jste Wu-Wei! :)
Wu - Wei (z knihy J. A. Zentricha Tajemství zimního slunovratu 2012, vydalo nakladatelství Fontána) 

Taoistický výraz Wu-Wei značí činnost prostřednictvím nečinnosti. Nemá být zasahováno do přirozeného běhu věcí. Jiný výklad říká, že wu-wei je jednáním, které je prosté žádostivostí a zaměřenosti.  Wu-Wei je popisováno např. ve XLVIII. kapitole  TAO–TE- ŤINGU:
Kdo se soustřeďuje na vzdělání, den ze dne si více osvojuje.Kdo se soustřeďuje na TAO, den ze dne se více oprošťuje.
Postupným oprošťováním dospíváme nakonec k nejednání.Nejednáme-li, nezůstává nic, co by nebylo vykonáno.
Svět lze získat jen trvalým nevměšováním.Kdo se vměšuje, nikdy nemůže získat svět.
Taoisté dávají pozor, aby svým jednáním nezasahovali  do přirozeného řádu věcí a dávají všemu možnost se rozvíjet dle své vlastní povahy, protože jen to vede k úspěchu. Wu-wei lze tedy chápat i jako jednání uvnitř hranic přirozeného a nutného.  

A poslední odkaz, tentokrát z duchovních sfér. Web Michaelovo učení se rozjel teprve nedávno, pochopila-li jsem to správně, nicméně je pln zajímavých témat k zamyšlení. 
"Michaelovo učení je uceleným filozofickým systémem, jehož cílem je porozumění sobě samému, ostatním, i okolnímu světu."  Toliko citace z hlavní stránky.

A to je vše, přátelé.
Přeji vám krásný nový lednový týden.

Pavlína 

středa 16. ledna 2013

DIY věšáček na telefon

Dobré ráno,

před pár dny jsem si usmyslela, že se vrhnu na jednu z mých vůbec nejoblíbenějších činností, a tím je DIY. Kdo nezná anglickou zkratku DIY, představím: Do It Yourself aneb udělej si sám. Úplně nejlepší je kombinace Recycle and DIY, do které se většinou pouštím já, protože kromě dobrého pocitu z výsledného výrobku máte i dobrý pocit z toho, že jste znovu použili (recyklovali) to, co by jinak pravděpodobně skončilo nepoužito (tedy v odpadkovém koši).

Podnětem bylo, že už jsem se ale opravdu nemohla dívat na manželův neustále se někde po zemi povalující nabíjející se telefon. A jelikož sleduji DIY trendy, vytanul mi na mysli obrázek praktického věšáčku na mobil. Troška hledání, adaptace na místní podmínky, nalezení vhodného materiálu a idea byla na světě. Využila jsem ranní volnosti (naštěstí nedoprovázené nevolností) a do dvou hodinek byl dárek hotov. Ó jak mě baví obdarovávat! :)

Ale abych to nenatahovala, dodatečně jsem vyrobila malý obrázkový návod, o který bych se s vámi ráda podělila. To kdybyste se někdy chtěli inspirovat. :)

OBR. 1:
Co budete potřebovat? 
Prvně si změřte, jak veliký telefon (nebo cokoliv, co hodláte zasunovat do zásuvky a nabíjet, fantazii se meze nekladou, může to být MP3 přehrávač, telefon a já nevím co ještě) máte. Podle toho zvolte adekvátní plastovou láhev (ideální jsou od tekutých mýdel, šampónů a jiných drogistických výrobků, PET láhev od vody není úplně to pravé ořechové.).  
Dál budete potřebovat nožík (nejlépe ten kutilský), kousek pěkné látky (nechceme anonymní krabičku, že ano), tužkulepidlo a nůžky. Přiberte i trošku trpělivosti, času a chuti vyrábět, to vše se hodí převelice.

  Odloupněte a případně důkladně omyjte (vymyjte) a osuště nádobu, ze které hodláte věšáček vyrobit. Načrtněte si tužkou obrysy, které následně vyříznete. Otvor, do kterého přijde nabíječka, musí být dostatečně velký (poměřte!), ale zase ne moc. Uděláte-li něco univerzálního (jako já), můžete si pak věšáček půjčovat i vy. :) Hrany začistěte - nožíkem to jde krásně, trošku zešikměte úhel a máte kladné a přesné rysy natotata.

OBR. 2:
Pokračujeme
Přichází na řadu látková část, ta mně osobně zabrala asi nejvíc času. Ujistěte se, že máte dostatečně velký kus látky - tak, aby pokryl vše, co chcete mít pokryto. Raději víckrát poměřovat než jednou špatně střihnout. Můžete si to dokonce natrénovat na papírové čtvrtce! Máte-li výraznou látku jako já, na rub se hezky kreslí bílou pastelkou. Máte naměřeno? Tak stříhat, balit a lepit! Sklad dejte dozadu, nebude vidět.

OBR. 3:
Tadáááááá!
A blížíme se do finiše!
Na prvním políčku je detail spodní strany krabičky, použila jsem metodu dárek (tak, jak se balí kniha nebo jiné dárky, navrchu zobáček, vše pěkně přilepeno.
Druhé políčko zobrazuje hrany. Někde uváděli ostříhnout látku souběžně s hranou, ale mně osobně se mnohem více líbí toto zapravení, je mnohem elegantnější a decentnější. Myslete na to, abyste si nechali kousek látky nad krabičkou už při lepení!
Možno nechat zaschnout (je lepší), ale na funkci to nemá vliv, můžete (po obdarování) klidně ihned použít. Výsledná dvě políčka zobrazují můj telefon (skoro se v té velké krabičce ztrácí) a manželův - ten, ne který to bylo vyráběno.
Takže suma sumárum, já si užila při vyrábění a myslím, že tenhle červený kopretinový věšáček asi nebude poslední, je totiž úžasně praktický!

Hodně zdaru a ať žije DIY čili kutilství! :)

Pavlína 

úterý 1. ledna 2013

PF 2013



Každý přítomný okamžik je kouzelným darem, kterým jste byli obdarováni. 
Prožijte jej naplno - minulost ani budoucnost totiž není. Je jen TEĎ.

Kéž ve vašem NYNÍ naleznete mnoho štěstí. 

Pavlína v Itálii