Kampa' to bude?

pátek 19. října 2012

Knihožroutství aneb šedá trilogie


Posledních pět dní jsem nebyla moc přítomná, protože jsem se začetla. Do knížky. 
Jak dlouho se mi něco takového nestalo? Dlouho. 
Jak jsem se cítila? Jako že plýtvám časem a místo čtení bych měla dělat něco užitečného. UŽITEČNÉHO! Co je to vlastně užitečné? 
Je sezení před počítačem užitečné? Je prohlížení a kontrolování nových inzerátů na nabídky práce, které mě stejně nezajímají, užitečné? Je zoufání si a pocit bezmoci z toho, že mi nikdo nevolá a že nevydělávám, užitečný? Takže k ďasu s užitečným! 

Dokonce jsem dala přednost knize před jídlem, před vařením, … 
Nepoznávala jsem sama sebe! Už se ani nepamatuju, kdy jsem byla takhle začtená naposledy. Každé vyrušení a sebemenší povinnost mě vnitřně žrala, protože jsem chtěla zpět ke knize, lačná po dalším vývoji děje. 

Přečetla jsem za těch 5 dní celou trilogii. Tři více jak třísetstránkové svazky. Celkem 1025 stran. Ááááách. 
V angličtině. U jazyka bych se chtěla na chvíli zastavit. Je to taková dvousečná zbraň, překládat knihy z cizích jazyků. V mateřštině se vás to dotkne více, je to osobnější, slova jsou silnější, mají větší váhu i důležitost. Na druhou stranu ztrácíte kontext a řadu vtipů, rčení, obratů… to, co je psáno mezi řádky.
Jsem zastáncem čtení knih v originále. I když hned vzápětí musím dodat, že je jeden spisovatel, Ital, jehož knihy bych chtěla v češtině, abyste si je mohli přečíst i vy. Je zábavný, poučný, pravdivý… Ale zase, do jaké míry by byl překlad odrazem toho, co tím chtěl autor vlastně říct?   

Fifty Shades of Grey. Padesát odstínů šedi.

Už jen ten překlad názvu demonstruje nedokonalost. 
Ne, prosím, to není kritika překladatelů, jen suché konstatování faktu, že titulní slovní hříčka nemůže být v češtině pochopena. Odstíny barvy šedé a zároveň i odstíny ve smyslu aspektů hlavní mužské postavy, Christiana Greye, tedy doslovně přeloženo Kristiána Šedého (což mimochodem zní poněkud krkolomně) se ztratila. Inu co už.
Jaká je česká verze nemohu říct, posouzení nechám na vás. Z recenzí na internetu se zdá, že je to vcelku trhák. Celosvětový bestseller!

Neprozradím vám ani o čem to je, co se tam děje a už vůbec ne jak to dopadne. Sama totiž nemám ráda, když to někdo takhle někam napíše. Zkazí to pak člověku radost z knihy, to nedočkavé napnutí, co že příjde na další stránce, jak se to bude vyvíjet..
Jelikož já jsem tvor zvědavý a nenechavý, tak mi to nikdy nedá a když někde zahlédnu recenzi, alespoň letmo ji přelétnu, abych pak měla nutkavé cukání pravé ruky nafackovat si. Autor recenze většinou odhalí veškerou zápletku (a často ji také strhá) a když se pak do knihy s chutí zakousnete, podvědomí vám nedá a tak nějak stránku co stránku čekáte (i když se to snažíte vytěsnit z mysli a tvářit se, jakože jste žádnou recenzi nikdy nečetli), kdy přijde ono očekávané.. Žel přesně takhle se mi to stalo, naštěstí až u třetího dílu. První dva jsem si vychutnala bez poskvrnky.

Že stejně čekáte nějakou tu recenzičku? Dobrá, máte ji mít.
Fifty Shades of Grey, Fifty Shades Darker a Fifty Shades Freed je taková Lenka Lanczová pro dospělé. Jelikož nehrozí kažení mládeže, je velká část knihy věnována poměrně detailním popisům milostných aktů. (Tady bych byla zvědavá na ty překlady.) Kupodivu nejde jen o ně, ústřední příběh je hezký, překvapivý, taková peprnější variace pohádky o Popelce. Tou bychom my, ženy, ostatně každá chtěla být, i když tvrdíme, že ne. Nevěřte nám to.
Ano, Padesát odstínů je i malou exkurzí do prostředí poněkud extrémních směrů lidské sexuality (především první dva díly), ale nic dech-vyrážejícího, řekla bych. Taky je to trochu detektivka a trochu exkurze do psychologie. A víc neprozradím, přečtěte si sami, máte-li chuť.

Dnes ráno jsem dočetla poslední stránku. 

Knihy jsou jako droga, dokud vás příběh drží, nemyslíte na nic jiného a nelze vás od něj odtrhnout. Jedna část vás to chce mít za sebou, vědět konec, druhá se snaží prodlužovat to a natahovat, nechce nikdy se čtením skončit. I poté se pořád vrací ke scénám, přemýšlí o nich, představuje si je.. 
Kniha je totiž útěkem z reality. Malými dvířkami do obrovského světa, kde jste jen divákem. Pasivním. Necháte se překvapit, co bude dál. Události jsou vám servírovány na zlatém podnosu. Nemusíte se rozhodovat. Nemusíte vyvíjet snahu. Nemusíte dělat VŮBEC NIC. Stačí číst. Jak jednoduché. Jak rozdílné od života. V něm je třeba dělat pravý opak. Nekoukat a nečekat. Žít svůj vlastní příběh. Nepřežívat na příbězích jiných. Ten váš je stejně tak hodnotný, stejně tak vzácný, stejně tak cenný. A navíc originální. Záleží jen na vás, co si do něj napíšete. 

Takže finální otázka: Lituji pročtených pěti dní? 
Ne! 
Uvědomila jsem si, že i můj příběh stojí za to žít jej víc. Naplno. Nečekat, nedoufat. 
Otevřít oči, rozhlídnout se, zvolit cestu a vyšlápnout. 
A to je víc než užitečné! ;)  

neděle 14. října 2012

Jak uvařit chobotnici


aneb 

Večeře ve čtyřech 

Tak domluveno, přátelé (dají-li se tak nazvat lidé, které uvidím potřetí v životě) potvrzují naše pozvání na večeři. Přivádí mě to na myšlenku, že idea televizního pořadu Prostřeno v podstatě není až zas tak špatná. 
V Itálii je prostřeno na týdenním pořádku, jen se nic nevyhrává. Lidi se prostě rádi sejdou nad dobrým jídlem v domáckém prostředí. A není to jen o jídle nebo snaze se trumfnout...

Ano, jakožto hostitelka strávím dopoledne smýčením bytu a úporným přemýšlením nad menu. Rámcově je rozhodnuto – budou ryby. Je to takový přijatelný kompromis, jak to výstižně nazve drahá polovička. Rybou totiž masožrouta neurazíš, uděláš dojem a zároveň nevykrvácíš (ergo nemusíš sáhnout příliš hluboko do kapsy), jak se tady říká. 

Kolem páté vyrážíme nakupovat. Rozhodla jsem se pro rizoto se sépií a jako druhý chod volím čerstvého lososa na plátcích dýně Hokkaidó, obojí zapečené v troubě. Člověk míní... a rybí pult věci mění. Přestože čerstvého lososa vídám pokaždé, když sem zavítám, jako na potvoru ho dnes nemají. Ani sépii. Jsem dost bezradná a minuty ubíhají... Varianty typu sladkovodní ryba z Tanzánie či odchovaní pstruzi z Řecka jsou zkrátka nemyslitelné! Nakonec tedy přetvořím první chod v těstoviny se světlými baby-sépiovými kroužky a petrželí (pohodička), ale u druhého prostě nevím. 

„A co takhle chobotnici?“ 
Eh? Cože?!? To nemyslí vážně!!
Myslí. 

Popadne mě panika, jelikož jsem chobotnici v životě nepřipravovala a nejsem toho názoru, že dělat hokusy pokusy zrovna, když máme hosty, je ideální nápad. Prý zavoláme jeho máti, ona bude vědět. Ha. A máme přece internet. Haha...
O chvíli později odnášíme k pokladně sedmisetgramového chapadlového macka. Uf. Prý to je pro čtyři tak akorát. 

Koukám, že se opět zeširoka rozepisuji, což jsem neměla v úmyslu. Takže stručně zpět k faktům: 

Tchýně je samozřejmě na telefonu nedostupná a na internetu objevím vesměs jen recepty na studený chobotnicový salát s bramborem (hahaha, to tedy nevím, kdy bych to stihla vychladit, vzhledem k tomu, že za hodinu a půl má být prostřeno). Inu nastupuje improvizace

 Jak na chobotnici

Chobotnice má, mimojiné, oči, zobák a vnitřnosti. To všechno musí pryč. Mně práci naštěstí usnadnili u pultu, zbyl jen zobák. Ven s ním. Důkladně ji omyji  a vyštrachám ten největší hrnec, co tu je. Naštěstí se tchýně ozve – většinu z ingrediencí, co mi poradí, doma samozřejmě nemám a odmítám je jít kupovat.

Do dvou a půl až tří litrů studené vody (přefiltrované, máme něco jako Britu) putuje paní chobotnice, následovaná kusem pórku (namísto cibule), dvěma mrkvemi na čtvrtinky, čtyřmi kousky zázvoru, kyticí petržele a sedmi kuličkami nového koření. Osolit přiměřeně, přiměřeně a šup s tím na oheň. 

Od momentu varu necháme probublávat jednu hodinu. Pozorovat, jak se mořská kráska chová v průběhu varu nechám na vás. Je to zábava! 
Já ji decentně dosolila a po hodině vypnula oheň a až do momentu servírování nechala odpočívat ve vývaru. A jakém vývaru! Ještě dva dny poté jej jíme jako vynikající polévku! 

Ale zpět k naší večeři. Žel nemůžu sloužit fotografií, tak aspoň popíšu. 
První chod (500g těstovin) zmizel cobydup, a s maličkým srdíčkem jsem se pustila do přípravy chobotničího talíře. Na internetu psali, že ji po uvaření lze zbavit kůže, ale ne! Nedělejte to. Připravili byste se o hodně, je totiž vynikající, měkkučká a hlavně - dělá chobotnici chobotnicí. 

Nakrájím chapadla na dvoucentimetrové kousky, rozprostřu na velký talíř, přiložím pár měsíčků citrónu a voilà, nos na stůl! 

Přílohu máme pestrobarevnou: čerstvé zelené fazolky (7 minut varu v osolené vodě), zářivě oranžové špalíčky mrkve (7 minut varu v osolené vodě), světle žluté měkké kostičky dýně Hokkaidò (hádejte.. ano, opět 7 minut) a hlávkový salát

A výsledek? 

Vynikající! Chuťově ja jedničku! Mňamózně úchvatný! 
Obdržela jsem nejednu pochvalu. 
Co víc? Překvapila jsem sama sebe. A to nejen tím, že jídlo bylo opravdu chutné. Vaření i večeři, potažmo roli hostitelky, jsem si totiž náležitě užila. Žádné stresy, relax. Proč taky, že? Nenechám se přece rozházet jednou mořskou potvůrkou

úterý 2. října 2012

Jeskynní muž a jiné

Dnes byl den plný překvapení a musím říct, že příjemných.

Prvně jsem v tomhle obřím italském městě, co se teď tváří jako můj nový domov, našla pravý nefalšovaný sekáč (ano, echtovní hrabárna, něco mezi vetešnictvím, bazarem a oblečením z druhé ruky), ve kterém jsem za celá čtyři eura pořídila elegantní outfit (džíny, zelené tílko Intimissimo, zelené 100% bavlněné a ručně malované tričko z Nepálu a navrch zcela ulítle elegantní omotávací bolerko ve světle zelené [pro změnu] barvě).

Poté jsem byla z čistého nebe představena komikovi a jeho známému, představiteli Cavemana v italské verzi (představení Jeskynní muž, na které už dobré dva roky toužím jit, čeština nebo italština, je to fuk, všude je naprosto beznadějně vyprodáno) a, slyšte, slyšte, ten když při hovoru viděl mé zapálení a nadšení, nám velkoryse nabídl dva lístky zadara!! A v říjnu hurá na Cavemana! 

Načež jsme vyrazili na výstavu naprosto netradičních fotografií, vytvořených plechovkovou metodou, kde zajišťovali občerstvení naši noví známí z Pátého elementu, organického zemědělství v Ligurii. Pamatovali si na nás,  jejich pozvání k nim na farmu stále platí. Vyrábí delikatesní patè z černých oliv, ale úplně nejlepší je jejich bazalkové pesto bez česneku a sýru. Mňam! Tak jsem se nad tím rozplývala, že se přístojící profesor nechal taktéž inspirovat k ochutnávce. No a když už jsem byla v tom zapřádání hovorů, dala jsem se do řeči s klučinou, z něhož se vyklubal pěstitel šafránu a ejhle, tu máš pozvánku na říjnový sběr šafránu! To jsem ještě nikdy neviděla, jsem zvědavá a těším se! 

A na závěr dne jsem se seznámila i se Sněhurkou (ale bez trpaslíků), se kterou, pokud to vyjde, vyrazím příští pondělí na egyptské tance. Prý variace břišních tanců, to se mi bude líbit! Navíc je to přes kamarádku, takže 6 lekcí za 25€ je více než výhodná cena. 

Zítra jdu na zkušební lekci cirkusové akrobacie ve vzduchu. Domluvila jsem si to monulý týden, je zdarma, jdu sama a moc se tam těším. Jen dopraváci mají zítra stávku, tak držte palce, ať dojedu. Pokoukám na svět pěkně z vysoka., snad se miz toho nezamotá hlava. :) 

Srdečně zdravím!