Kampa' to bude?

úterý 28. prosince 2010

Jedna povánoční

Zdravím vás všechny!
Tak co, už se chystáte na bujaré oslavy Nového (a nového) roku?

Já nerozvážná se nechala opít rohlíkem (nebo spíš teplým oblevovým počasím, co nastalo kolem Štědrého dne) a vyrazila bez dvojnásobného zachumlání à la maskovaný lupič (to vám koukají jen oči) dvakrát na procházku, domnívajíc se, že mé zdraví je dokonalé.
Ale chyba lávky, stačilo jedno ofouknutí a angína (nebo spíš tonsilíta, abych byla úplně přesná) se opět přihlásila. Už se mi o tom ani nechce psát.
A tak nebudu. (Jak prosté! ;))
Pracuju na vyzdravení se, jen ten klid na lůžku se mi jaksi dodržovat nedaří...

Letošní Ježíšek byl bohatý (oproti loňským ujištěním a předsevzetím, že to nebudeme přehánět), užili jsme si jej... dobře, tak budu mluvit za sebe.. já si ho užila; i přesto, že jisté okolnosti z mé italské rodiny (nechala jsem C. doma úplně samotného a babičku navíc 23. odvezli do nemocnice, kde doteď pobývá) tomu nebyly úplně nakloněny.
Ale prožít naplno se má vše, tak se tím řídím (aby taky ne, nebudu přece kázat víno a pít vodu... i když v mém -lehce makrobiotickém- případě bych to spíš otočila...) a užívám.

Vieweghova Biomanželka byla trefa do černého, s chutí jsem se začetla a zvládla ji zhltnout za dva dny. No, nic vyloženě nového mi neodhalil, nejspíš jsem dostatečně alternativně naladěna. Dost se odkazuje na knihu Ženy, které běhaly s vlky - je fajn vědět předem, o čem ta kniha je; užijete si ten román o hodně víc.
A skutečně jsem se musela zasmát, když se v jisté pasáži (že by to byla ta o feng-šuej? Teď nevím..) odkazuje na dva protichůdné principy "jing a jang".
No, chybička se vloudila a nemyslím, že by to bylo schválně. I když kdoví.

Ehm, vlastně mi ta spisovatelská profese nepřipadá až zas tak těžká... Že bych to přece jen zkusila? ;)

čtvrtek 23. prosince 2010

PF 2011


Kéž je tvůj příští rok plný kouzelných okamžiků!


( Ony tu jsou, stačí se jen pozorně dívat kolem! )

úterý 21. prosince 2010

Trénink na Vánoce

Poslední příspěvěk roku 2010 z Itálie.. 
Vyrobila jsem si mandalku, visí mi nad psacím stolem (který jsem byla nucena přestěhovat, jelikož u severní venkovní zdi mi, i přes několik vrstev oblečení, byla hrozná zima).


Jinak ten trénink, ano, minulý týden jsem zkoušela cukroví, ehm, nebylo to tedy pravé cukroví, "jen" jáhlovo-kokosové nepečené kuličky...
Jako pokus dobrý, ovšem musela jsem uznat, že sladkostí to příliš neoplývalo (a když to pro mě neoplývalo, C. to připadalo vyloženě nesladké).


Nu což, pokusné koule jsem snědla já (přece je nebudeme vyhazovat!) a bylo mi z toho docela blbě - nějak nejsem zvyklá na tolik sladu (sirupu) do těla. Jak rychle si tělo odvyká!

Takže padlo rozhodnutí: letošní vánoce (opět) bez cukroví
A víte, že mě to ani nijak nostalgicky neovlivňuje? (Zatím! ;)) Rovnice "Vánoce = cukroví" je asi už definitivně překročena.
(No kdybych to neměla vydržet, tak ty jáhly zkusím povařit v moštu (1:2), prý tak správně zesládnou.)
Jo, a ty kousíčky, co vidíte, to nejsou ořechy, jak byste se mohli domnívat, ale mouka z lněných semínek - dokonale ořechy nahradila!!

Tak.
Zahrála jsem si i na Ježíška, teda respektive na Babbo Natale (italská obdoba Dědy Mráze / Santa Clause... v přesném překladu něco jako Vánoční tatínek)..
Jelikož jsem byla obdarována maminkou i babičkou z přítelovy strany, tak jsem darovala i já - koukněte, jak mi je v l'erboristerii pěkně zabalili! (A ta rolnička je pravá!) :)


Před domem se nám pod náporem sněhu ulomilo (opět!) několik piniových větví a ještě štěstí, že neskončily na silnici, poněvadž spadnout někomu na hlavu, tak to by byl rychlý konec a nápodobně i s autem - ojoj. Takhle nám to "akorát" zničilo plot a zaneřádilo parčík. Každopádně aspoň jsem se mohla juknout zblízka, jak a kde rostou borovicové šišky - přímo z větve!! :)


A poslední, nejnovější italská verze vánočního stromu!


Vtipkuju, jen jeden zasněžený...

A to by bylo vše, drazí milí.
Užijte si vánoce, prožívate-li je, nebo prostě zimu, sníh, mráz, ... zkrátka všechny ty atributy, co k tomuto období patří.
Zrovna včera jsme se zamýšleli nad tím, jak si lidé stěžují, protože je v zimě zima a sníh, v létě vedro a sucho, na podzim prší....

Ale vždyť bez toho všeho by to přece nebylo ono! :)

sobota 18. prosince 2010

Kdepak Martin na bílém koni...

Svatý Lazar (S. Lazzaro) to byl, kdo k nám do Itálie dovezl sníh.
Teda alespoň pomyslně k nám, protože na severu už nějaký ten den posněžovalo.
Každopádně včerejší sněhová bouře (a když říkám bouře, myslím bouře - poprvé v životě jsem slyšela hřmění společně se sněhovou vánicí a je to impresivní! :)) zastihla Toskánsko zcela nepřipravené (kdo by to taky byl býval čekal, že; tady vždycky sněžívalo zřídka) a dalo by se říct, že je zcela ochromila:
Silnice se staly nesjízdnými, i vlaky přestaly jezdit (jen ve Florencii zůstalo 5000 lidí blokovaných na nádraží); koncerty, výstavy, inaugurace, autorská čtení... všechno zrušeno kvůli počasí.

No zkrátka ještě štěstí, že jsme byli doma. Sice jsme měli v plánu vyjet, ale přehodnotili jsme priority. Kdo by chtěl riskovat život kvůli něčemu odložitelnému, že.
Načež na ten sníh napršelo a přes noc to zamrzlo, takže takhle po ránu je venku bílo a klouzačka a obávám se, že se nedostaneme nikam ani dnes. Hm.

17.12.2010 - Olivovník pod sněhem
A to jsem se zmínila, že nám už třetí den neteče teplá voda? A to jsme na tom prosím ještě dobře! Babičce v přízemí neteče ani ta studená. Zkrátka zamrzly trubky, co naděláme.

Loni nasněžilo o dva dny později, přesně 19.12.2009 - pamatuju si to (zázrak!;) protože i tenkrát zamrzly silnice a já jsem se neměla jak dostat na letiště a tudíž jsem neodletěla na první pokus -jak bylo plánováno- do ČR. (Letos pro jistotu zrušili pravidelnou leteckou linku už koncem listopadu.)

Tak trošku natruc a jako kompenzaci jsem si zkusila, jaké to je být na pódiu a mít za cíl rozesmát 70 lidí, kteří na vás hledí a chtějí se bavit... Fuška, řeknu vám. Holt komikem se člověk nejspíš rodí. Ovšem zkušenost k nezaplacení.

Tak zimě zdar, jdu cvičit Pozdrav slunci, třeba je to vyláká zpoza mračen...
(Naivní, naivní!;))

středa 15. prosince 2010

Jak na slovíčka?

Tak vědci z oboru neurofyziologie na univerzitě v Cambridge zjistili, že k tomu, abyste se naučili nové slovíčko (a už je nezapomněli) jej stačí 160x po sobě zopakovat. Celkově to prý zabere 14 minut. No a po čtrnácti minutách  šup na další slovíčko!
Píší to dneska v italském deníku Corriere della Sera; samozřejmě ne jako hlavní novinku. :)
Vzhledem k tomu, že včera byla o pouhé tři hlasy vyjádřena důvěra vládě a že kolem toho byla spousta zmatků, demonstrací a manifestací - nejen v Římě - a následně debat, prognóz, vyjednávání a kdovíčeho ještě, tak tenhle vskutku miničláneček skoro zapadl.

Prosinec v Itálii...
Tak schválně, my to doma vyzkoušíme. Vyberu příteli nějaké záludné české slovíčko (co říkáte na "nejkulaťoulinkatější"? ;)). Na oplátku si nechám vybrat nějakou italskou specialitku - tak prý třeba "precipitevolissimevolmente"...
Hehe, a uvidíme, kdo z koho!
Jen těch čtrnáct minut nám asi stačit nebude...

úterý 14. prosince 2010

Výročí

První výročí. 
Já a blog. Blog a vy. Já s vámi... 
Zkrátka a dobře, 14.12. 2010 (což je dnes, nešálí-li mě zrak:)) je tomu právě rok, co jsem sem umístila počítadlo... 
Hehe, první výročí umístění počítadla. Vtipné, ne? :)

Za rok to máme kolem 8000 návštěv... tedy můžu-li si dovolit malé bilancování. No a kdo jiný, když ne já? ;)

Tak díky, že jste zavítali. Početli si. Něco si odtud vzali - inspiraci, recept, myšlenku, ... 
Někteří z vás zůstali, jiní odešli... aby se třeba za čas zase vrátili.. nu co já vím? :) 

Ehm, má blogová existence je o kousínek delší, ale první příspěvky by se daly nazvat takovým nesmělým oťukáváním, zkoušením... Je to jako se vztahem nebo s něčím, čemu se učíte, například. 
Ze začátku je to všechno nové, vzrušující, neobjevené, zkoušíte a poučujete se z chyb a hledáte tu nejlepší cestu... abyste za čas zjistili, že v tom v pohodě chodíte, zdomácní to, umíte to, vyznáte se, stane se to kouskem vás samotných.. 
Což ovšem nic nemění na tom, že vás to pořád baví, rádi do toho investujete čas a energii a shledáváte to potěšujícím! :)

Mluvíc o učení se něčeho nového: 
Prý pokud si chcete vypěstovat návyk na jistou činnost, stačí ji provozovat denně po dobu třicetu dnů
Tedy takhle přesně jsem to nikdy nepočítala, ale je fakt, že s ranním během to bylo přesně tak - na začátku spousta nucení a přemlouvání se, posléze už jsem se ani přesvědčovat nemusela a když jsem s tím přestala (několikrát z různých důvodů), tak mi to vyloženě chybělo. Takže asi na tom něco bude.

Právě trénuju jednu fotku denně... 
14. 12. 2010
Ale protože sem nepíšu každý den, uvidíte jen některé. :)
Přeju pěkné pokoukání. 
Nechť se vám líbí!

sobota 11. prosince 2010

Hlavně MLUVIT!

Tak ve světle událostí posledních dní, různých vzpomínek a dalšího vyprávění jsem dospěla k závěru (nebojte, nebude to nic definitivního, jenom takové přesvědčení:)) že nejdůležitější v životě je MLUVIT. A koneckonců není to nic nového pod sluncem, myslím si to už dlouho a sama jsem si to (a nejenom na sobě) již několikrát ověřila.
Komunikace prostě dokáže lidi sbližovat a kde rozhovor chybí, tam nejenže nevznikne žádný vztah, nic, tam pak dochází k misinterpretacím a jeden si myslí, že druhý i myslí to a přitom ten druhý má dojem, že ten první si zase myslí ono... A většinou ani jeden z dvojice neudělá vstřícný první krok a tak se to táhne dál a dál. Záleží, jaký druh vztahu mezi oněmi dvěma lidmi je a jak moc jsou nuceni spolu být. A když mluvím o rozhovoru, nemyslím tím zdvořilostní fráze o počasí samozřejmě.


Člověku, narozdíl od zvířat, byla dána tahlencta úžasná schopnost, a to mluvit.
Vyjadřovat se, hledat ta nejvhodnější slova k tomu, aby přenesl myšlenku (ano, já vím, že myšlení je udáváno jako rozdíl mezi námi a zvířaty. Ale někdy mi připadá, že zvířata jakoby měla víc rozumu než lidé:)).

Joj, někdy to není snadné, máte to na jazyku, ten pocit je silný, ale slova tak nějak nedostačují nebo neexistují ta, která by vyjádřila dostatečně přesně to, co cítíme. Ale pořád stojí za to se o to pokusit! I kdyby to mělo dopadnout tak, že řeknu "nevím, jak bych o slovy vyjádřila"... I to je mluvení. Přiznat, že nevím, jak to říct.

Upřímně se doznávám, že s tím dost bojuju.
Nevím, jestli je to v celé české populaci takhle (obávám se odpovědi ano), ale pokud se pamatuju, tak u nás doma se nikdy moc nemluvilo. Spíš se třeba tušilo. Nebo předpokládalo. Nebo myslelo, že se ví. Ale nevědělo se. Místo hádek tichá domácnost. Ona hustá atmosféra visící nad hlavami a dusící nitro.. Nikdo není vševědoucí (naštěstí:)) a oblíbené slovní spojení "já ti do hlavy nevidím", při kterém mi ještě teď naskakuje husí kůže, má v sobě jednoduchou pravdu - co neřekneme, to jako by nebylo.

Netvrdím, že se musí mluvit od rána do večera jen kvůli tomu, aby nebylo ticho. Kdepak! I ticho má své opodstatnění. Někdy dokonce větší, než jakákoliv slova. Ale jsou chvíle, kdy ticho prostě není na místě. Kdy je potřeba dialogu.
Vidím to tak a tak, cítím to tak a tak. Líbilo by se mi to a to. Nesouhlasím s tím a tím kvůli tomu a tomu. A milión dalších... Copak je to tak těžké?

Ano, je. 

Ale kdo říká, že v životě existují jenom lehké věci? :) Berme to jako výzvu!
Každý malý krůček dál je, domnívám se, oceněn. Neříkám, že vás za to někdo pochválí (možná to ani nepochopí), ale sami sobě můžete pak říct: "Ano, dal(a) jsem do toho, co jsem mohl(a)". Ocenění sebe sama má váhu.

Hlavně neinterpretovat. Nepřekládat. Nevyvozovat závěry.
Čas od času se mi stává, že opět spadnu do "nemluvného" stereotypu - domnívám se namísto, abych si vyjasnila, jak se věci mají. A to je zdrojem nedorozumění!
To pak někdo řekne A, já si to, na základě vlastních zkušeností, myšlenek, rámců chování a všeho možného dalšího, co se mi honí v hlavě, vyložím jako B a zachovám se podle toho. Jenže ten, co řekl A, možná myslel C, ale předpokládal, že to by pro mě bylo příliš tvrdé a urazila bych se, a proto zvolil mírnější formu (A), kterou já jsem nepochopila a ....
A vidíte, jak se do toho zamotáváme? A přitom se může jednat i o prkotinu!

Prostě mluvme jasně, vyjadřujme to, co chceme nebo co cítíme tehdy, když je to aktuální ("já jsem ti to chtěl říct, ale..." je další z vět, které nechápu a opravdu nerada slyším), když nám něco není jasné, zeptejme se radši, jak to dotyčný myslí, ...
Ale hlavně: NEMLČME!!!

čtvrtek 9. prosince 2010

Neplánujme, žijme! O posledním rozloučení..

Jak už jsem tady v některém z komentářů psala, náš plánovaný měsíční pobyt v Čechách byl nenadále a neočekávaně přerušen, a tak teď píšu z Itálie, kam jsem se až do nového roku neplánovala vrátit. Jenže dle hesla "člověk míní, hvězdy mění" (za hvězdy možno dosadit cokoliv, čemu dáváte přednost - Bůh, vyšší princip, vesmír, vyšší síla, Život, Universum, ...) jsou stejně všechny plány k ničemu, a proto lepší neplánovat a prostě žít.

Když to vezmu po časové ose, tak jsme se obávali o babičku, nebyla na tom se zdravím nejlíp. Leč v úterý odpoledne přítelovi volali, ať se co nejdřív vrátí, že zemřel jeho tatínek...
Já nevím,  popisovat ty pocity kolem, to se slovy nedá ani moc vyjádřit, asi si to dokážete představit.
Otázky jako: "Proč? Jak to? Vždyť na tom byl dobře, když jsme odjížděli, co se stalo?"
 
Bylo mu 73 let, na italské standardy zesnul ještě mladý. Někdy touhle dobou před rokem se začal cítit nesvůj, měl teplotu, ale jinak nic. Následujících pět měsíců sjezdil všechny možné nemocnice a podstoupil všechna možná vyšetření (zmínku jsem našla i v mém lednovém příspěvku, tenkrát měli podezření na rakovinu) aby nakonec po odběru z vnitřních mízních uzlin zjistili, že se jedná o Hodgkinův lymfom. Jenže to už byla nemoc ve čtvrtém stadiu. Ale byl silný a zdálo se, že následnou chemoterapii zvládá a že nemoc se zlepšuje (jezdil si do nemocnice sám a následně bez problémů jedl...). Po poslední chemo- dávce začal pokašlávat a při výstupní kontrole v nemocnici ho doktor prohlédl a předepsal mu na to antibiotika s kortizonem. V noci se mu přitížilo a druhý den odpoledne, neví se proč, ve svém oblíbeném křesle navždy zavřel oči. Aspoň že netrpěl.

Příští týden by měly přijít výsledky oné výstupní kontroly. Taková poslední zmínka, rozhřešení, snad klíč k hádance proč to dopadlo tak, jak to dopadlo...

Den poté se konaly visite - návštěvy doma: známí, přátelé, rodina, lidé, co ho znali přišli vyjádřit soustrast a zároveň jej naposledy, v rakvi, vidět. Ten den v poledne jsme přijeli i my, co nejdřív to šlo, vlakem po dvacetihodinové cestě (4 přestupy) rovnou z Prahy.
A dnes, dva dny po skonu, uzavřeli rakev, konalo se rozloučení za přítomnosti kněze, odvoz do kostela, mše a následný převoz na hřbitov a pohřeb... Tak, jak jsem jej popsala nedávno (v komentářích). Jen náhrobní deska tam ještě není, zatím jen provizorní.
Kdo by to byl býval tušil, že se na hřbitov podívám znovu, a v první linii ani ne měsíc poté, co jsem pronikla do jeho tajů.

Tak můžu říct, že už jsem byla na italské svatbě, křtinách i pohřbu. I když ten poslední bych si klidně i ráda odpustila. Každopádně smrt je součástí života a prima o poi tocca a tutti aneb dříve či později na každého dojde. Ano, je to smutné.
Ale život se udržuje v rovnováze - když je někdo příliš šťastný, příjde smutný či nešťastný okamžik a naopak. Jako na houpačce - "jednou jsi dole jednou nahoře"... ale ať jsi kdekoliv, je potřeba mít pořád na paměti, že jsme ŽIVÍ a dokud tomu tak je, MUSÍME života užívat plnými doušky.. nic neodkládat, žít okamžikem.. TEĎ!
Protože přece nevíme, co máme v osudu psáno, co bude za minutu, za hodinu, za týden, za rok...

Bezprostřední blízkost smrti tě tak nějak "probudí", dává ti možnost si tuhle pomíjivost života uvědomit a tedy žít jej ještě plněji a neplýtvat energií na nepodstatné věci.. A taky jsem si uvědomila, že v životě si nic nenaplánuješ. A naplánuješ-li si, nevyjde to. Protože my život neřídíme, "jen" žijeme. A možná, že právě ta nepředvídatelnost je na tom právě krásná.
A tedy Carpe diem nepromarněme ani chvilku z toho, co nám tu bylo vyměřeno!

neděle 5. prosince 2010

Sibiř jako vyšitá!

Tak jsem doma. A jakože úplně doma. 
Vylézám pouze na krátké vycházky do obchodu a zpět. Kdo by tam taky v mínus devíti zmrzal, že! ;)
Jinak intenzivně doléčuju nemoc, daří se to, akorát jsem pořád hrozně unavená. Doufám, že to brzo přejde. A mandle krásné, čisté a zdravé, juchůů! Pomohlo i kloktání šalvějem. 
Zítra mě čeká opět přesun do metropole, držte palec ať to zvládnu! :)


Dnes uvedu pár tipů na knihy, které bych si chtěla přečíst - jak je nezaznamenám, tak je totiž zapomenu. :)
Jamess Allen - Jak člověk smýšlí 
Jaron Lanier - You Are Not a Gadget (jedno review na knihu v angličtině. Zase něco "tech-related":))
dr. Masaru Emoto - Zázračná voda (o tom, že a jak voda reaguje na energii, co je všude kolem nás)
Gounelle Laurent - Bůh chodí po světě vždycky inkognito - zajímavý příběh, narazila jsem na ni v knihkupectví náhodou. I když, jak víme, náhody neexistují...

A z Oshovy knihy Od smrti k nesmrtelnosti. Odpovědi těm, kteří hledají cestu (aniž bych ji četla, jen úryvek) si beru ústřední myšlenku - pochybování je základem všeho a víra (ať už v cokoliv) nemá nikdy být dogmatická, jinak brání růstu. 

Tak zatím! :)

P.S: Zprávy z Itálie: 
Den za dnem bez ustání hustě prší. Prý je tam neuvěřitelně vlhko. Nechci vidět tu plíseň v bytě. Zaručeně tam vyroste. A jsem šťastná, že tam nejsme. :)

čtvrtek 2. prosince 2010

Sněhové dobrodrůžo

Tééééda,
já sice vím, že spousta lidí nadává na sníh, mráz, zimu, vítr, ...
Ale já si to užívám, úplně naplno, to je taková nádhera! Ještěže nejsme v Itálii, Toskánsko zůstalo sněhu naprosto ušetřeno, tam pořád prší. Jej, a tady je to ta pravá, opravdovská zima, dnes i se sluncem.. Úúúú, ani se slovy nedá vyjádřit, jak dětinskou mám radost. :)

Ale nyní "vážně":
Po víkendu jsem nabyla dojmu, že už jsem naprosto zdráva a pondělní odpolední (cílené a nevyhnutelné) bloumání zasněženou Prahou (ano, dvakrát jsem se ztratila, jde to se mnou z kopce!) proti sněhu a větru ve vypůjčené bundě mě vyvedlo z omylu.
I obnovila jsem dávky probiotik a pod vlivem dobře míněných rad, podpořených internetem, jsem se rozhodla vyměnit horké solné obklady na ještě nedoléčené mandle za Priessnitzův obklad (pro ty, kdo neznají: studený hadřík na krk, zakrýt igelitem a zamotat šálou. Proběhnou tři fáze: prudké ochlazení, následné zahřátí a poté přehřátí).
Do půl dne se objevilo píchání v uších, mandle mi natekly a začaly se na nich objevovat bílé miniflíčky a do toho horečka... no, docela neúspěšný experiment se zdravím.
Můj italský ochránce si ještě teď nevěřícně ťuká na čelo. Takže honem rychle zase k solnému obkladu, kloktání a teplému čaji.

Přesunuli jsme se k Brnu - ehm, spotánní rozhodnutí jsou ta nejlepší.. a přinášejí dobrodružství! :) Taková téměř pětihodinová jízda autobusem po namrzlých a zasněžených cestách (kdepak jen dálnice, došlo i na polňačky!:), následný sprint na vlak (zpoždění POUHÝCH 25 minut!) a nejistota, zda pojede či nepojede poulička... A nic z toho se nedalo ovlivnit, dalo se to prostě vzít tak, jak to bylo. Paráda. (A zvládli jsme to!)

Vymyslela jsem nádherný fígl, jak se udržet v teple - moje krásná zelená pletená bunda sice zahřeje, ale profoukne a má druhá nepromokavá vítr nepustí, ale zase nezahřeje.. takže teď nosím fikaně druhou pod první (tedy dvě zaráz) a je to dokonalost sama! Aneb jak neplýtvat (nákupem nové bundy), když mi bohatě stačí to, co mám. :)

Přikládám fotku z přesunu po Evropě.


A jen co budu super fit, hurá na sněhového anděla!

A dvě praktické rady ze života aneb Tipy a triky jak ze šlamastyky (nebo spíš jak se do ní nedostat:)).
1)
Čaj z lotosového kořene opravdu usnadňuje odhleňování.
Z vlastní zkušenosti ale velmi nedoporučuji pít ho jako jedinou denní tekutinu. Den poté totiž budete dokonale vnitřně vysušení - Sahara v útrobách jako vyšitá! Takovou žízeň nepamatuju! A uzdravování chce čas, takže rovnice "čím víc lotosového čaje vypiju, tím zdravější budu" neplatí! :)

2)
Kdyby vám někdy bylo, tak jako mně, líto vyhodit dužninu z odšťavněné mrkve (ano, kamarádka měla doma odšťavňovač a já druhé vánoce:)), tak nezapomeňte na holý fakt, že je opravdu odšťavněná. Tzn. bez vody! A tedy že bude sát jako houba.

Savé mrkvoto
Aby se vám nestalo, tak jako mně, že jí sníte dvě misky k obědu (v domnění, že úprava à la rizoto z ní dělá zeleninové rizoto) a druhý den se budete kroutit, slibovat hory doly a modlit se za to, aby ta zácpa a úděsné křeče v břiše neznamenaly vaši poslední hodinku.
Tolik Wakame nahusto jsem ještě nikdy nesnědla. Ale propagovaný "projímavý účinek" to teda nemělo. Uf. Naštěstí jsem ještě tu, ale odšťavňovač si teda nepořídím. Je v nemilosti! :)

Toliko krátké poznatky ze života.
Sněhu a mrazu (-7°C, juhů) zdar, hehehe! :)