Kampa' to bude?

sobota 27. srpna 2011

Ještě chvíli Pavlína v Itálii

Tak se pomalu, ale jistě blíží čas, kdy pro Pavlínu skončí italské období.
Pak už nebude Pavlína v Itálii. (Tak maximálně Itálie v Pavlíně, ale to už tak dobře nezní, že.) Přemýšlím, zda přejmenovat blog nebo jej prostě nechat vyplynout doztracena... I když tohle je jen podružná otázka; koneckonců k druhé variantě už nemám daleko, nenapsala jsem sem už hodně dlouho. Jenže věci se mají tak (a možná to znáte z vlastní zkušenosti), že když je něco moc intenzivní, tak pak je zapotřebí pauza – ať už mluvíme o počtu či frekvenci příspěvků, či o čemkoliv jiném. Rovnováha zkrátka musí být udržována a ono není zapotřebí, abyste ji udržovali vy – udrží se sama. Jen vás to možná překvapí, poněvadž to nebudete čekat. :)

Zkrátka a dobře koncem března, když začínala sezóna, se zdálo oněch šest pracovních měsíců před námi nekonečných. Obzvláště po prvním z nich, dubnu, se zdálo, že celý ten náš rodinný podnik ve dvou ani nezvládneme. A ejhle, čas uplynul jako voda a do konce sezóny zbývají dva měsíce. Dva měsíce v Itálii.
Jak jsem se na začátku těšila, tak se mi to teď zdá neskutečné a neuvěřitelné.. Člověk má nejspíš nějakou vrozenou tendenci hledat jistotu a bezpečí a zaběhnutý řád.. Napřed se proti němu bouří a chtěl by cestovat, dělat milion věcí, být na spoustě míst najednou. Ale časem si zvykne a jistým způsobem si tu denní rutinu oblíbí. A když je na konci a je volný – může si dělat, co chce a jít, kam chce – tak najednou neví. Co že jsem to...? Vážně? Opravdu se mi chce opustit „jistoty“ a začít znovu? Kde? Co? Zmatenost. Mám za to, že člověk je převážně tvor pohodlný. a to je zapotřebí překonávat. Neustrnout na limitu, nezačít couvat zpět – jelikož jedině kráčející kupředu se někam dostanou. Kam to bude – kdoví.

Potkali jsme tuhle v naší oblíbené taverně v Chorvatsku jeden moc sympatický postarší pár Američanů a dali jsme se do řeči:
M. to viděla dost podobně – v životě je prý fajn mít jakousi vizi, rámec či představu, kterým směrem jít, ale důležité je nedržet se jí křečovitě zuby nehty. Protože to člověka připraví o spoustu náhod a životních kliček, které ho vlastně ve výsledku obohatí mnohem víc než zaslepené odmítání všech hozených rukavic. Není nic smutnějšího než promarněná šance. A nikde není řečeno, že se ke svému cíli nedostanete i tak... prostě jen jinou cestou. A upřímně řečeno, její životní příběh toho byl vzorovou ukázkou – následovala prvního manžela do Mexika, kde nějaký čas žili, aby se pak zase přemístili jinam a posléze se poznala s naproti sedícím (v pořadí druhým) manželem...
Ten svým nezapomenutelným způsobem gestikulace zase tvrdil, že nejspolehlivěji nás k tomu pravému rozhodnutí vedou tzv. GUT FEELINGS neboli... jak bych to tak přeložila... zkrátka něco jako intuice? Pocit v žaludku? Prostě to cítíte, zda je to správně anebo ne. Což mě utvrdilo v zjištění, že nejspíš neumím svým gutům dostatečně dobře naslouchat.

Ale abych se vrátila k Itálii – před rokem touhle dobou nás tu byl plný dům. Šest trvale zde bydlících lidí. Letos jsme zbyli tři a je tu neuvěřitelně prázdno. Za posledních osm měsíců se odsud na druhý břeh přesunuly tři osoby, z toho poslední – dědeček – na přelomu července a srpna. Měla jsem tu smůlu jej asitak pět hodin po infarktu objevit jako první. Smůlu? Ne, nebudu zabarvovat, jako smůlu to nevnímám, prostě to tak bylo, je to fakt – vlastně to lze brát i jako příležitost k zamyšlení se.  Následovalo několik krušných dní (do podrobností nebudu zabíhat, snad jen malou poznámku – puch rozkládajícího se těla je nezapomenutelný; nechápu ty katolické tradice vystavovat doma tělo v rakvi – vždyť nebožtíkovi na tom, kdo jeho tělesnou schránku přijde navštívit, už nesejde), ve kterých alespoň mně (a nebyla jsem sama) přišlo veškeré pozemské pinožení takové nanic. Ono tváří v tvář smrti je jen málo věcí, na kterých záleží a které jsou opravdu podstatné. Nějaký vysokoškolský titul do nich rozhodně zahrnut není. I což.

Asitak od té doby se mi zdá, že mě tu ten dům vyloženě nechce – přivřený loket do dveří, okenicí po palici, ukopnuté prsty, naražené boky a nesčetně modřin – a to všechno odsud! Vnímám to jako znamení, žel je ale neumím dešifrovat. No uvidíme, jak se věci vyvinou. Ještě dva měsíce.


P.S.: Ale i potěšení mi to tu přináší; tak třeba políčko mi nástrahy do cesty neklade. Sklízím, co jsem zasela – jak vidno na obrázku. Mé vlastní vypěstěné Hokkaidó!


sobota 13. srpna 2011

Je libo štrůdlík?

Na "oslavu" (i když ještě není co slavit, ale je třeba si věci řádně zdůvodnit, není-liž pravda) jsem se zase po dlouhé době jala upéct si něco mňamózního pro naši rodinu (tedy hlavně pro mě, přiznejme si to). Ručně psaný recept na útržku papíru (kdoví, kde jsem ho ulovila.. tedy ten recept, papírové útržky nelovím) na mě vykoukl zpoza krabiček s kořením a bylo ujednáno. Mniaturní forma je můj objev, holt je to hezčí, praktičtější a hlav má to víc patek! ;)

Tažené štrůdlíky

Co na to?
– 0,5 kg mouky (v mém případě 200g celozrnné kamutové a zbytek hladké bílé; oboje bio)
– sklenka vlažné vody
– 4 PL kukuřičného oleje
– 1 PL umeocta
– kukuřičná strouhanka
– náplň (1 nakyslé jablko a 1,5 zralé sladké žluté hrušky)
– mořská sůl

Jak na to?
Mouku, vodu, olej a umeocet spojíme v hladké těsto, nic se nelekáme, že ze začátku se mu nechce - „hňácejte“! :)

Necháme v ledničce půl hodiny odležet – toliko říká recept; mě čekala práce, takže si poleželo i hodinky dvě. Nedoporučuju, poněvadž se na něm vytvořila taková tvrdší krusta, kterou pak už nešlo zapracovat a výsledný estetický dojem tím trochu utrpěl.

V oné půlhodince si můžete nachystat náplň - nakrájejte jablko i hrušku (obojí včetně slupky, má vitamíny a vlákninu!) na malé kousíčky, maličko posolte (zvýrazníte tak přirozenou sladkost ovoce), promíchejte a nechte chvilku odležet.

Roztáhneme (pro vlastníky válečků bych doporučila rozválet; já jsem tak trošku improvizovala) na malé tenké pláty.

Půlku plochy jednotlivých těstových plátů posypeme kukuřičnou strouhankou (nasaje vlhkost z ovoce a zmenší tak riziko, že vám sladká šťáva vyteče v průběhu pečení na plech) a poklademe ovocnou směsí. Zarulujeme, umáčkneme konce a naskládáme štrůdlíky na plech (pečící papír pod ně!). Pečeme na 160°C 20 minut – toliko dí recept; mým nohavičkám trvalo na stupni 3 dobrých 50 minut než zrůžověly! Ale zrůžověly a jen se po nich zaprášilo. Tady jsou:


Dobré chutnání vám přeju!

pondělí 8. srpna 2011

Navnazeni na nadchazejici news!

Drazi mili,
Stale jeste jsem v Italii, i kdyz to tak podle poslednich zaznamu na blogu (tech, co tam nejsou) nemusi uplne vypadat.. Nebojte se nic, uz ted mam v hlave spoustu napadu o cem vam napsat! Jako malou ochutnavku (a taky pro pripomenuti jistym hlavam deravym, co casto zapominaji;)) muzu uvest treba:
Vynikajici a temer bezpracnou "talirovou metodu" pripravy ryb, fotky ze stredovekeho festivalu poulicniho umeni, vzrusujici story aneb jak jsme byly malem okradeny, teorii "Kdyz se chce, vsechno jde" i s praktickym prikladem, vypraveni o jedne zivot-menici noci aneb jak si uvedomit, co je na svete opravdu dulezite, novinky z pole a zahrady cili sklizime, co jsme zaseli a spooooustu dalsiho.

Jen si budete muset jeste chvili pockat, ale co - vsak to znate, ne? Kdo si pocka, ten se docka. :)

Italove se vsichni presunuli k mooori, mesta zeji prazdnotou -a je to parada! Zadne fronty pri nakupech, zadne strkanice u vlaku.. Ma to i stinne stranky, treba skoro porad zavrenou posilovnu a radu dalsich mist, no ale tak co, clovek nemuze mit vse, ze. Misto posilovny jsme zavedli PVB - pravidlo vecerniho behu - nekdy tedy zustane jen u PVP (prochazky), ale oboji je moc mile. Obzvlaste proto, ze aspon pokoukam trochu do prirody namisto do pocitace. Nekdy mam totiz takovy pocit, ze mi zacinaji obdelnikovet zornicky!:))

Krasny srpen, prazdniny, dovolenou... Nebo cokoliv, ceho si chcete uzit.