Sedm let

Mí milí!

Dneska mám zase kreativní slinu a než ji spolknout, plivu! ;) 

Nechutný příklad takhle na začátek, že?
Hej, trocha humoru ještě nikoho nezabila (hele Pavlíno, ale možná mohla odradit od dalšího čtení... No už to tam necháme.). Chicht.

Po včerejším prodělaném horečkovém dni, kdy jsem opravdu ne-mohla nic, vše šlo tak trošku stranou (někdy poměrně osvěžující pocit, že jsou tu i jiní, kteří se postarají nebo daná věc prostě počká) a v centru vlastní pozornosti jsem byla "já, já, já a jen já" (i když v jednom ohni, s hlavou jako střep, při pomyšlení na jídlo hledající kýbl a vstávání z postele mi připadalo jako nadlidský výkon), jsem opět na nohou akční a aktivní jako málokdy - vzhůru už od pěti hodin ráno! I můj budík měl ještě půlnoc a probral se až celých 75 minut po mně! 

Ono pořádný odpočinek tělu jednou začas jen prospěje. 

Díky, vire/ nachlazení/ ofouknutí/ ať-už-to-bylo-cokoli!

Takže jak povídám, dnes ráno brzký odjezd do práce, příprava snídaní je na mně (to jsem se zmiňovala, že máme penzion v Toskánsku, že ano? Kdybyste někdo chtěl, máte až do konce října příležitost přijet. Poté prodáno, pusu a šáteček!) a jsou tu hosté z Anglie - pár, co u nás byl poprvé před sedmi lety.

SEDMI LETY, chápete?

Čas letí. 

A tak jsme se dnes ráno zakecali a v podstatě jsem shrnula těch sedm let do dvou tří vět... a pamf! To mě dostalo. 

Vlastně mě napadá, že tehdy před sedmi lety jsem tenhle blog zakládala... Takže to sem vlastně patří! Taky si to budu moct přečíst, až (ráda bych řekla "pokud", ale to první je výstižnější) se mě zase někdy zmocní pocit, že nejsem dost dobrá, že jsem nic nedokázala, že stojím na místě, že ostatní jsou úspěšnější, lepší, spokojenější, šťastnější (mám pokračovat?) než já... 

Co se za těch sedm let událo?

• Dodělala jsem univerzitu
• procestovali jsme Evropu, kousek Anglie a Kanárské ostrovy s baťohem na zádech
• žili jsme v Praze a taky v Miláně a zase zpátky v Certaldu
• pracovala jsem v knihovně, v penzionu, v hostelu, jako profi fotografka a soukromá učitelka angličtiny a češtiny pro cizince
• naučila se žonglovat
• nosila dredy, krátké i dlouhé vlasy
• vdala se a v porodním domě povila úžasnou dceru
• z makrobiotiky přešla přes veganství k nízko- až bez- sacharidové stravě
• dlouhodobě cvičila tchaj-ťi, qi-gong, jógu, hooping, závěsnou akrobacii a Pole Dance
• prošla jsem Nevýchovou
• naučila se šít na šicím stroji
• propadla barefootingu a vyrobila si své (zatím jen) sandály
• byla součástí natáčecího štábu italské situační komedie... 

A to mluvím jen o tom viditelném, osobní změny a pokroky by taky vydaly na pár řádek, ale o těch zase někdy příště..

A nyní, ve svých třiatřiceti, stojím před rozhodnutím: 

Co dál? Kam dál? Jak dál? 
A teď? 

Mysl běží jako splašená, snaží se to vy-myslet, naplánovat, zorganizovat... 

Leč v pozadí toho všeho tuším onu nekonečnost možností, jen se jí otevřít.. a nechat se obejmout. 

Tak, Pavlíno, odvahu! :))

...

Jasně, takhle podrobně jsem to Angličanům nevykládala, v podstatě jsem zmínila jen to žití v Praze a Miláně... a ono už i to, když na to zpětně koukám, je docela ne-normální. Vybočování z řady zdar!

Schválně si zkuste (i kdyby jen tak sami pro sebe) shrnout svých posledních sedm let.. Třeba vás to taky překvapí.

Velké horké letní italské objetí k vám letí a snad zase brzy napočtenou!


Pavlína

Vítej 2017!

Aneb bilance.. tak trošku.

Uteklo to jako voda - advent, Vánoce, Silvestr, Nový rok i Tři Králové alias Befana, jak je zde v Itálii šestý leden nazýván. A jsme opět v kole všedních dní, každodenních výzev, rán a večerů, plánů a reality, snů a přání a jejich zhmotňování anebo taky ne.

Letošek si přeji speciální. MIMOŘÁDNÝ. Brilantní. Překvapivý. Plný zvratů a kouzel a výzev.

Letos mi bude třiatřicet.
Říká se, že je to přelomový rok. Já tomu věřím. A těším se.
Něco ve mně se tetelí, nedočkavé se na každé nové ráno, na každičký okamžik.. Ale ne, žádné očekávání budoucího, hodlám si užít vše tady a teď.

Co už jsem letos zvládla?

• Vytvořit PF a sdílet ho se světem, přeju i Tobě: 

Požehnaný a Férový dvoutisící sedmnáctý! 

• Opět se pustit do focení (jen ta postprodukce kdyby byla rychlejší, přála bych si svižnější počítač a reflex s wifinou)
• Založit FB skupinu, kde se podporujeme a inspirujeme v sebelásce a naplňování vlastních potřeb - zkrátka každý den si sama pro sebe dělám radost a mám radost, že je nás v tom víc. Spokojená já = spokojené i mé okolí.  
• Vyrobit si 100% recyklovanou deskovku a začít (si) zase hrát!  

Ko No, korejská verze hry Dáma

• Promyslet, co vlastně s blogem a zda začít plážově podnikat nebo si raději koupit šicí stroj.
• Zavázat se ke každodennímu vylézání z komfortní zóny. A závazek porušit. :)
• Být kreativní. I u prosté přípravy předkrmu:

Tučňáci - olivy, mozzarella, mrkev a párátko.

• Opravit si zamrzlou pračku. Včetně dobrodružného hledání nástrojů (řádně prorezlé).
• Trpělivě pečovat o chřipkou skoleného muže (týden v posteli!) a dcerku (do postele neeeee!).

Jistě bych vypočítala i fůru dalšího, ale zastavím se. 

Loňský rok mi toho hodně dal, chci na to navázat a rozvíjet. Hlavně pokračovat v cestě, neustrnout na místě a být otevřená tomu, co mě čeká.

A jaké spřádáš plány na letošek Ty? 

Co už máš za sebou? 

O čem sníš? 

Napiš do komentářů, nebojíš-li se sdílení. :) 

Těším se.  

Náhoda? Kdepák!

Mí milí čtenáři!

Taky Vám někdy připadá, že Vesmír nám prostě nahrává do cesty přesně to, co potřebujeme?
Mně ano.
Tak třeba dnes:
Už pár dní mám jakousi krizi - identity či blížící se třiatřicítky, kdoví, jak to nazvat. Jedna moje spolukrajanka (teda je až od Mostu, to je trošku jiný kraj... jakpak by se to asi správně řeklo?), taky italská expatka, se mě po WhatsAppu ptá, jak se mám.
Namísto klasického VA BENE, jak by se správně po italsku slušelo a patřilo (s úsměvem od ucha k uchu) se jí dostalo odpovědi, že vlastně dumám o smyslu, důvodu a směřování té mé existence tady (v kraji italském a potažmo i všeobecně), hledám jiskru a zapálení pro věc (jakou?) a snažím se vyvážit a harmonizovat vnitřní a vnější...

Jakmile odešlu a ponořím se, při úklidu pokojů po posledních letošních hostech, do ponurého hloubání, cinkne mobil a píše mi paní Zuzana. Vás mi seslalo samo Nebe!
Našla mě skrze blog, který, ač polomrtev a neoživován už hodnou řádku měsíců, si pořád, jak vidno, nachází své čtenáře.

Má to smysl! Ejhle! A tak vzpomínám, jak mě, když byl blog ještě v plenkách, obrovsky naplňovalo hledat, vymýšlet a sepisovat. Fotit, vařit, experimentovat. Dokumentovat. Informovat se. Předávat dál. A to jsem toho věděla tak třetinu, co vím a znám dnes!
Tak proč jsem s tím přestala?!?
Asi jsem nějak zaběhla... nebo sklouzla k výmluvě typu "Nemám čas"... Nebo prostě kdoví, přestala v tom vidět smysl. Ale teď ho opět nacházím!
Jakoby mě Vesmír v reakci na mé zoufale bludné úvahy a volání ťukl třemi oříšky rovnou do čela.

To dám! A vy se mnou!
Těším se na tu jízdu!

A už vím, o čem vám napíšu v dalším příspěvku! :)

Aprílově

Apríl!

Tak co, vyvedli jste někoho aprílem?
Přemýšlela jsem takhle včera večer, jaký vtípek vám připravit, ale ne a ne nic vykoumat. Oznámení, že tu definitivně končím se mi, vzhledem k četnosti posledních příspěvků, zdálo býti spíše nejapným žertíkem, pokud by se to ovšem dalo nazvati žertíkem.
No a takhle na dálku a elektronicky se žertuje vcelku špatně, poněvadž je zde vždycky riziko, že vtípek zůstane nepochopen, ba co hůř: někdy i pochopen zcela špatně a to pak ouvej, následky žehlit neradno. Navíc máme každý svůj vlastní osobitý smysl pro humor, a tak co jednomu přijde vtipné, druhý považuje za trapnost a tak dále a tak dále. Ovšem pro pozorné návštěvníky by se tu něco našlo... tak schválně, kdo si toho všimne? ;)

Vypadá to, že jaro přišlo a zase odešlo. Nebo bych spíš měla mluvit o létě?

Minulou sobotu jsem se v tílku a kraťáscích opalovala na trávníku a včera jsem, cestou na trhy drkotala zimu i přes pět vrstev oblečení. Ano, ano, přistoupila jsem na cibulový systém, a to z prostého důvodu: zimní bundu jsem definitivně uložila ke spánku na jistém místě (a u nás doma to nebylo) a místo ní se optimisticky vybavila lehkou jarní šusťákovou bundičkou.
Eh, tak mě včera napadlo, jestli jsem to trošku neuspěchala. Ale co by, přece nebudu v březnu (teď už dubnu!) chodit v zimním kabátu! Otužování zdar, beru to jako zkoušku druhého stupně. Ten první, sprchování končetin ledovou vodou, již mám úspěšně zvládnut. A můžu jen doporučit, povzbudí to nejen tělo, ale i mysl.

A když přišla řeč na mysl, tak zde je odkaz, na který jsem narazila na internetu, a o kterém se domnívám, že stojí za zhlédnutí:

• Rozhovor s Jaroslavem Duškem nejen o tom, že peníze vlastně neexistují. Žádné strachy, jen o penězích to není.

A přidám ještě další dva odkazy, tentokráte z oblasti zdraví:

• Divoká kuchařka: jedlé rostliny v přírodě i na talíři. Název snad vystihuje zcela vše; úplný poklad a studnice vědomostí na téma plané rostliny kolem nás a jejich využití.

• Česká asociace Shiatsu aneb masáže podporující regenerační procesy a aktivující často podceňované samouzdravující síly organismu. Takové malé Japonsko v České republice.

No a závěrem snad jen dodám, že jsem byla ve Fotoškole a že se tedy můžete těšit na o něco kvalitnější fotografie – ne co do technických parametrů, ale do uměleckých. Tak nějak intuitivně jsem snad nikdy nebyla „cvakař“, ale teď k tomu mám i ten teoretický podklad.

Navíc jsem konečně pochopila, že fotografie není jen zachycení okamžiku (kdovíproč jsem o ní tak nějak vždycky smýšlela jako o reportážním prostředku), ale sdělení pomocí vizuální informace (obrazu). Takže je vlastně na autorovi (mojí maličkosti či komukoliv z vás, kdo fotíte), co svou fotografií řeknete, jak jí oslovíte a koho. No prostě celá věda a do detailů zabíhat nebudu. Ale tak, jako tady volím vhodná slova, tak i na fotografii je třeba zvolit co ano a co ne a jak. Zkrátka i focení má svůj pravopis. :)

Krásné jaro! 

A máme tu vodního Draka!

Šťastný nový čínský rok!

Vstupujeme do období Draka, co přichází jednou za dvanáct let, ale pokaždé v jiném elementu (letos vodním), z čehož vyplývá, že poslední vodní Drak vládl v roce 2000. A to bylo obav z konce světa, z přelomu tisíciletí, ...
Tak se nechám překvapit, co ten letošní Drak přinese, má na to prý čas až do 9.2.2013. A do toho Mayové a další předzvěsti.. Nebojím se, jen jsem nesmírně zvědavá!! Skoro až nedočkavá, chtělo by se mi říct, ale to stejně k ničemu nevede, takže se trpělivě nechám překvapit.

Četla jsem, že předchozí tzv. zaječí rok (stále znamení čínského horoskopu) byl líný, poklidný.. S tím tedy rozhodně nemohu souhlasit. Asi to bylo jedno z nejnabitějších let, co pamatuju. Smršť událostí, vír novinek, věci v pohybu.. Má-li tedy být Drak ještě intenzivnější, tak mě čeká pěkné tóčo!

Začínám odvykat bloggování. Místo toho píšu do šuplíku, jak by se to tak hezky po staru řeklo. Asi se navracím k deníčkování, ale ne ve smyslu popisném (nějak mě to začalo unavovat), ale ve smyslu prožitkovém. Tedy zapsat, když se mnou něco cloumá. Vypsat se, ano, vypsat se je to správné slovo.
To, že si to nikdo nepřečte, má své výhody i nevýhody. Z těch prvních bych jednoznačně uvedla větší soukromí, ochranu tajemství vlastního života, sdílení pouze chtěných zážitků pro toho kterého daného posluchače (nyní čtenáře), neveřejnost,..
Jakýsi návrat ke starému dobrému bezprostřednímu setkávání se mezi čtyřma očima. Nechat plynout konverzaci, skákat od jednoho tématu k druhému, to je vám nádhera! Zpětné díky D. za prohlédnutí!
Zkrátka snažím se starat o svoje; žít svůj život a ne život jiných, a totéž očekávám i od ostatních, a proto jim (vám) nehodlám strkat pod nos knihu vlastního života, poněvadž vím, že byste pokušení neodolali (tak jako já) a s chutí si početli (nápodobně).
Nějak u mne i vyprchala potřeba, nepíšíc se mám poslední dobou pocit větší volnosti a taky dojem, že věci nabírají rychlejší spád. Možná jsem prostě jen odbrzdila?

A ty nevýhody? Ten uspokojující pocit z dobrého článku. Možnost jednostranně sdělit něco důležitého většímu počtu lidí. Těch několik ojedinělých zpětných vazeb, za které dodatečně ještě jednou děkuju pisatelům. ..

No a navíc Pavlína v Itálii skončila. Možná navždy, možná jen prozatím. Teď jsem vám všem mnohem blíž, než si myslíte! Alespoň kilometrově. Jinak mám někdy pocit, jako bych byla z úplně odlišné planety.

Tak co bych vám tak na závěr řekla? Nekomentujte. Radši dejte vědět, kdy zajdeme na čaj a pokecáme mezi čtyřma očima. Budu se těšit.

A pěkně ten dnešní Nový -Dračí- Rok oslavte! Já taky slavím. Půstem!

Fine maggio [:fine mádžo:]

A čas letí, ani jsem se nenadála a je tu konec května... denodenní starosti, povinnosti a tak podobně (však to znáte) mě udržují naprosto vytíženou, a tak si ani neuvědomuju, jak rychle jsou dny, týdny, měsíce... pryč. To se pak takhle ohlédnu a řeknu si " a kruciš, to už je konec května, vždyť před chvílí byl leden..." A je to. Ještě líp je to vidět na dětech, pamatuju se -jakoby to bylo včera- když se měl narodit synovec a oj laláááá - už je na světě druhý. Takže že něco trvá dlouze či krátce - to jsou všechno pomíjivé termíny, on celý ten lidský život je míň než oka mžik v nekonečnosti universa, jak bych to tak odborně vyjádřila. :)

Nicméně narození druhého synovce s sebou nese ze strany známých i příbuzných typické pomrkávání a pošťouchávání doprovázené šibalskými úsměvy, dotazy a komentáři à la "ora tocca a te" ("teď je řada na tobě") "e tu?" ("no a co ty?") případně další hlášky podobného ražení vůči nám dvěma. Přecházíme to mnohoznačným italským "eeeeeeeh", což tu znamená všechno a nic - záleží na tom, jak si to kdo vyloží.

Frekvence mého psaní na blog se rapidně snížila, částečně (z velké části) je to tím, že jsem pracovně natolik impegnata [:impeňáta:] (BUSY, zaměstnaná), že často za celý den nestihnu ani otevřít počítač; částečně také proto, že input je stále stejný - o čem pořád psát, když se nic neděje? :)
Teda ne, že by se nic nedělo, denně mi proletí hlavou asitak milión myšlenek, některé jsou i vcelku geniální a originální, ale jakési hmotné realizace stejně nedojdou a než bych se dostala k jejich zapsání, jsou nenávratně zapomenuty.
Času na vaření a kulinářské experimenty mi vybývá pomálu, ale tak tomu prostě v životě je - všechno přichází ve vlnách. Když jsem tu začínala, neměla jsem (krom přetrvávající povinnosti psát jistou akademickou práci) téměř nic na práci, a blog byl tedy jakýmsi okýnkem do mé kuchyně a jiných (italských) kuchyní - jak je ostatně psáno i v záhlaví.
Postupem času se oblasti zájmu tak trošku přelévaly, ale že by to byl nějak vyhrazený blog nemohu říct. Prostě všehochuť. Z toho taky trochu pramení moje nedávné pochyby o užitečnosti jeho existence. Ovšem jak mi jednou jeden klučina řekl:  

"Dokud ti to, že píšeš, něco přináší, piš. Až ti to nic přinášet nebude, přestaň." 

Moudrá to rada. Zatím zůstávám, i když nevím, proč... Mám zkrátka takový pocit, že není ta pravá chvíle s tím skončit.
Ale abych se vrátila k načaté myšlence - teď se mi ta kulinařina nějak vytrácí, spíš inklinuju k cestovatelskému blogu (a to teprve příjde! ;)) nebo takovému tomu "plkacímu" (pomóóóc, jen to neee! :)).

Pár faktografických novinek:
Začaly zrát třešně.
Přes den tu máme víc jak 35°C, k večeru se teploty snižují ke třicítce.
Před pár dny jsme se -při návratu z tělocvičny a nákupů ve vedlejším městě- ocitli zrovna v epicentru bouřky, a to ne ledajaké! Krom hromů, blesků a deště začaly padat i kroupy (kde ty se při výše zmiňovaných teplotách vzaly opravdu nechápu), a to i o průměru 2-3 cm! Kupodivu z toho naše auto vyvázlo bez škrábnutí.. A to všechno jen na jednom místě; po příjezdu domů (a katastrofických scénářích, protože jsme samozřejmě nechali všechna okna otevřená, elektrické spotřebiče i telefon zapojený atp. atp. že) nás čekala téměř suchá cesta, uf.

Chtěla jsem trošku procvičit francouzštinu, ale zkuste se rozmluvit po osmi letech, kdy jste na jazyk ani nesáhli... Ještěže tu máme tu "ingliš", esperanto dnešní doby, v té si víceméně porozumíme (za pomoci rukou a nohou) skoro všichni. Ale za pokus to stálo, bonžúr, salut a silvuplé jsem zplodila.. a příště si zvolím méně náročný vzorek než rodilé mluvčí. :)

A to je všechno, přátelé, naviděnou a napočtenou zase příště. 

Omamná vůně dnešních dnů

O změnách a skoncování s FB

Jelikož svět je jako puzzle, změníme-li jeden kousek skládanky (respektivě dojde-li k jeho změně), musíme počítat s tím, že všechny ostatní dílky nezůstanou v původní podobě. Chtě nechtě se musí i ony změnit.
Takže a teď ta paralela: dojde-li ve Vašem životě k jedné změně (a ani nezáleží na tom, za jak velkou ji považujete), nečekejte, že vše ostatní zůstane při starém. Ani nemůže! Najednou se dá do pohybu spousta věcí, o kterých jste třeba dříve ani nevěděli - vlastně abych se vyjádřila lépe - možná, že jste o nich věděli, ale byly pro vás tak automatické, že jste je ani nepovažovali za pozornostihodné. Prostě "normálka".
A najednou je všechno jinak. Neříkám k horšímu (ani k lepšímu), prostě jinak.
A co teď? Jak zareagovat?
Doporučuju vzít to s nadhledem! :)

Skončila jsem s Facebookem. 

Spíše než Knihou tváří bych to nazvala Žroutem času s elegantním přívlastkem "špiónský"..
Každopádně to je jen jeden z důvodů, proč mě tam už nenajdete. Sice je to zatím dočasné (tzn. eventuálně bych se mohla vrátit aniž bych ztratila veškerý obsah, co tam mám), ale je mi bez něj výborně, takže nevím, proč to měnit.
K dalším důvodům patřilo to, že sociální sítě jsou sice chytrý vynález, ale v konečném výsledku lidi spíš oddalují než že aby je spojovaly.
Jo, já chápu, že se můžu "přátelit" s lidmi ze ZŠ, se kterými jsem se neviděla patnáct let (například), ale když toho člověka pak potkám osobně, tak se ani nepozdravíme.. V horším případě to skončí u rozhovoru typu "jo, to jsem četla, tos myslím dávala na FB..." Uf, ne, díky.

Je fakt, že díky FB vím o životních peripetiích "přátel" - jejich svatbách, rozchodech, radostech i strastech, pracovních či studijních úspěších, náladách, výtvorech, nápadech, dětech, přečtených knížkách a zhlédnutých filmech... Ale opravdu tohle všechno potřebuju nezbytně k životu?

Připadala jsem si jak špión - proklikáváním přátel a přátel přátel, jejich fotografií a ejhle, dvě hodiny pryč - neměla bych se já věnovat něčemu užitečnějšímu?
Něčemu, co namísto strkání nosu do životů ostatních (když oni mi je servírují na zlatém podnosu, že! ;)) obohatí můj vlastní?

Rozšíří mi obzory, prohloubí vnímání tohodle úžasného světa, který mě obklopuje, a jehož krásu si, pro samé zírání do svítícího displeje počítače, nejenže neuvědomuji, ale ani nedokážu vychutnat?!?  

Ano!!! 

(Takže vlastně nééééé Facebooku!)

Nemůžu říct, že bych se díky přátelství na FB cítila nějak více spojená s lidmi. Jsou to tam vlastně takoví avataři - obrázky, poskládané z informací, které o sobě chtějí dát vědět.
A které je nekompromitují.
Které jsou reprezentativní - nikdo tam nedá fotku, jak právě vstal z postele s rozespalýma očima a rozvrkočeným kukučem - proč taky? Jenže i tohle je součást osoby.. a kdo kdy pobyl pár dní s přáteli, tak ví, že i takoví poránu bývají a nic divného na tom neshledává.
A takovýchto případů mě napadá mraky... (Nezapomínejte, že jsem tam donedávna taky avatařila, i když posední dobou čím dál tím míň.. :))

Zkrátka Facebook je takové malé (divadelní) pódium pro každého z nás, kde můžeme prezentovat to nejlepší z našeho života; kde se cítíme důležití, podstatní, žádoucí, vtipní, vševědoucí, obklopeni přáteli a prostě IN! 

Ale já bych od přátelství chtěla něco víc než jen tiché a bleskové prolétnutí svého profilu - juk na status (tak co se dnes děje), fotografie (kdepak jsme byli), odkazy (copak čteme a o co se zajímáme.. i když to už je nadstavbová hodnota, tam se dostane málokdo) - no, tak fajn, jsme v kontaktu (vím o tobě vše, takže co ti vlastně psát).
Vám to nepřipadá povrchní? Mrtvé, udušené, přetvářkové??
Není nad pokecání s kamarádkou - nonverbální komunikace, bezprostřednost, překvapivost (nikdy nevíte, kam se hovor stočí...), fyzická přítomnost, proudící energie, .. i to mlčení spolu je jiné než mlčení o samotě před vlastním počítačem.

Holt to je to, co mi tady v Itálii chybí. Ale v životě prostě volíme a já zvolila.
Takže kuš, babo, nestěžuj si a buď koherentní☆! :)
Addieu, "náhražkové" a "instantní" přátelství!


P.S.: Drazí facebookoví kamarádi, kontakt na mě máte a jestli ne, tak si o něj napište, já vám ho ráda dám! ;)
Těším se na shledání tváří v tvář (anebo aspoň v osobním mejlu, který si nebude moct na mé či vaší Zdi přečíst dalších minimálně 120 lidí).

P.P.S: Ano, blog je facebookovému pojetí dost blízko. Ne, s blogem nekončím. Tady aspoň musíte vynaložit určitou (i když minimální) snahu k tomu, abyste se něco dozvěděli (tzn. přečíst víc než dva řádky). A hodlám vás tím mučit ještě dlouho! ;)

P.P.P.S: Jedním z důvodů hlubšího zamyšlení a přehodnocení mého (již nalomeného) FB postoje byl, přiznám se, i článek Steve Pavliny (v angličtině, ale stojí za to!). Tak nějak jsem na něj kápla a podle hesla "nic není náhoda"... Tradáááá!

☆koherentní = soudržný, v souladu s něčím. Toliko slovník cizích slov. :)

Výročí

První výročí. 

Já a blog. Blog a vy. Já s vámi... 

Zkrátka a dobře, 14.12. 2010 (což je dnes, nešálí-li mě zrak:)) je tomu právě rok, co jsem sem umístila počítadlo... 

Hehe, první výročí umístění počítadla. Vtipné, ne? :)

Za rok to máme kolem 8000 návštěv... tedy můžu-li si dovolit malé bilancování. No a kdo jiný, když ne já? ;)

Tak díky, že jste zavítali. Početli si. Něco si odtud vzali - inspiraci, recept, myšlenku, ... 

Někteří z vás zůstali, jiní odešli... aby se třeba za čas zase vrátili.. nu co já vím? :) 

Ehm, má blogová existence je o kousínek delší, ale první příspěvky by se daly nazvat takovým nesmělým oťukáváním, zkoušením... Je to jako se vztahem nebo s něčím, čemu se učíte, například. 

Ze začátku je to všechno nové, vzrušující, neobjevené, zkoušíte a poučujete se z chyb a hledáte tu nejlepší cestu... abyste za čas zjistili, že v tom v pohodě chodíte, zdomácní to, umíte to, vyznáte se, stane se to kouskem vás samotných.. 

Což ovšem nic nemění na tom, že vás to pořád baví, rádi do toho investujete čas a energii a shledáváte to potěšujícím! :)

Mluvíc o učení se něčeho nového: 

Prý pokud si chcete vypěstovat návyk na jistou činnost, stačí ji provozovat denně po dobu třicetu dnů. 

Tedy takhle přesně jsem to nikdy nepočítala, ale je fakt, že s ranním během to bylo přesně tak - na začátku spousta nucení a přemlouvání se, posléze už jsem se ani přesvědčovat nemusela a když jsem s tím přestala (několikrát z různých důvodů), tak mi to vyloženě chybělo. Takže asi na tom něco bude.

Právě trénuju jednu fotku denně... 

14. 12. 2010

Ale protože sem nepíšu každý den, uvidíte jen některé. :)

Přeju pěkné pokoukání. 

Nechť se vám líbí!

Autocenzura

Lépe bych to nevyjádřila, tenhle velmi pěkně a výstižně napsaný post na barmančině blogu se mi přesně trefil do černého. Reflektuje moje pocity, co se týče anonymity / veřejnosti blogu. Příběh je trošku jiný, podstata zůstává stejná.

Přítel mi důrazně klade na srdce, abych zůstala anonymní, ale ono to přeci jen nejde, někdy sklouznu do osobní roviny.. Navíc tu mám fotky, jména, spojitosti..
A vím o lidech, kteří mě čtou a v reálu mě znají. Takže poslední dobou řeším, jestli to či ono napsat nebo nenapsat...  
Ano, cenzuruji se. 

Jak řekla Christabel:  
"Pokud jde o vztahy, je zvláštní, jak i virtuální svět tíhne k tomu, aby se stal reálným. (...) jak se lidi začnou poznávat - je to asi vlastní nám lidem, že nám nestačí o sobě jen číst, ale začneme se o sebe vzájemně zajímat nejen jako o nějaké nicky. 
Je to hezké, ale chce to opatrnost. Ale to v reálu vlastně taky:)" 

Už to není to svobodné psaní pro psaní, každý zážitek teď dvakrát či třikrát otočím, nad vyzněním vět dumám, aby nemohly být pochopeny špatně..

Svěřovat se se svými nejniternějšími pocity mi připadá takové nepatřičné. Žel k životu v cizině patří i jakási vytrženost ze svého kulturního prostředí a žádný písemný či telefonní styk nemůže nahradit proklábosené odpoledne či večer s blízkou osobou..

Není to jen ženská potřeba mluvit, je to i o pocitu, o tom být s lidmi, na kterých mi záleží, o tom dělit se s nimi o svoje myšlenky, vyslechnout ty jejich, společně se zasmát prožitému dni..

A není to ani o jazykové bariéře, koneckonců italštinou už vládnu natolik, že jsem jí schopna sdělit i vyšší, "spirituální" úvahy (nebo se pohádat, příjde-li na to:)).

Možná je to o interakci.  
"Já něco řeknu, on něco řekne. On něco řekne, já chci něco říct, ale on zase něco řekne..." nebo jak to ti Cimrmani ve Švestce vlastně říkají.

No a tak si tu bezprostřednost a povídání nahrazuji blogem, akorátže ono to dopadá, až na pár reagujících výjimek, kterým patří dík, dost "monologově". :)

Vím i o tichých čtenářích - těch, co mě znají, ale nikdy nic nekomentují, nereagují, jen tak tiše nahlížejí do mého života.
Kdybych si ještě pamatovala, jak se to dělá, zrudla bych vždycky, když pak od nich tváří v tvář slyším: 
"Čtu tvůj blog!"
..."Vážně?" (Jak na to chcete zareagovat, že. :)) ... "A dobrý?"   
"Jo, dobrý."

Následně mi v hlavě začne šrotovat, co všecko na mě teda vlastně propánajána ví..
Ale vždyť je to koneckonců fuk, ne? Když už jsem vylezla s kůží na trh, nesmím koukat na takové maličkosti. :))

P.S.: Poslední dobou se mi nějak nedaří závěrečné pasáže. Takže v tomto případě:
Autorka k závěru nedospěla a nechává jej proti všem slohovým pravidlům otevřený... ;)

P.P.S: Možná bych měla zvážit přejmenování blogu... Jakt to tu tak čtu, tak Itálie v Pavlíně by bylo výstižnější. ;)

Proč píšu (tak málo). O fících

Rozhodla jsem se překopat tak trošku svůj postoj k životu a vzít věci konečně do vlastních rukou.
Čas, který jsem dřív věnovala tomuto blogu (a bylo to i každý den!) nyní věnuji psaní diplomky. A jelikož je to denodenní, tak to začalo pěkně odsýpat, juchůůů!
Takže budu-li tu méně, tak teď víte proč.

Ale jednou za čas sem něco napíšu, to zase ne že ne.
Přestože mám pochybnosti, zda v tomhle "virtuálním vyprávění" dál pokračovat nebo ne. Došlo mi, že přestože reality show mi jdou proti srsti, v podstatě tady jednu takovou malou "písemně-obrazovou" rozjíždím. No, hlubší smysl blogu mi zatím uniká, ale on v tom bude a ukáže se nejspíš až časem. Tak vyčkám. :)

Jinak právě máme v Itálii  f í k o v o u   s e z ó n u .

Už mám džem i marmeládu a zavařila jsem je i do jedné skleničky pokusně s broskví.
Jedla jsem je čerstvě trhané i v ledniččce chlazené.
Dali jsme je i sušit.
Včera jsem z nich dělala rýžový nákyp a rýžovou buchtu, která příteli moc nešmakuje a já se toho včera nějak přejedla, a tak to dnes už nemůžu ani vidět. Asi to rozmixuju a udělám nám z toho fíkovo-rýžovou zmrzlinu. :)

Jinak mi bylo doporučeno udělat z nich alkohol jak to dělají v Maroku (nic pro mě) anebo je podávat s kozím sýrem jako ve Francii (nečekaně opět nic pro mě:))...

Každopádně jsem četla, že fíky mají málo vitamínů C, zato spoooustu cukru a i dost tuků, a ono jo, včera jsem to těsto zpracovávala rukou a nechtělo to dolů, ani teplou vodou! :)
A jo i na ty cukry, až mě z toho rozbolela hlava.
Dnes mám čisticí makrobiotický den bez ovoce.

Vyhodnocení s vůní lípy

Tak nevím proč, ale zrovna dnes, kdy jsem se chystala vyhodnotit anketu "Co zde nejraději čtete?" o nejoblíbenější články tady, je tahle služba nedostupná a Google hlásí error. Murphyho zákon jak vyšitý. Tak se nakonec budu muset spolehnout na vlastní paměť:

K včerejšímu datu hlasovalo 8 lidí a nejvíce hlasů dostaly Příběhy ze života a Zamyšlení, úvahy.
V závěsu pak následovaly Fotky, fotky! dále Makrobiotické recepty a na dalších místech se umístily Knižní tipy, doporučení, následovány položkou Italské tradice a kultura a O italské kuchyni. Varianta Něco úplně jiného neměla příliš velký ohlas.

Tak a jak to dopadlo oproti mým očekáváním? Zajímavě. Myslela jsem, že vítězové budou MB recepty těsně před Příběhy ze života. (Vidno, že sem chodí nejen makrobiotici a že životní příběhy jsou zajímavější než vaření.) Propad italské kultury, tradic a kuchyně mě trošku překvapil, stejně tak jako počet hlasujících. Ale jakožto první anketka tady si myslím, že to bylo příjemné zpestření a taky jsem se dozvěděla něco já o svých čitatelích, ne jen oni o mně. :) Tak vám, milí hlasující, děkuji!

Jinak se mi dostalo slovního ohodnocení blogu, a to, že prý "s tou makrobiotikou fakt vyšiluju". Hehe, myšleno v dobrém. Jo, asi jsem blázen! ;)

Za domem nám kvetou dvě lípy, ale teda fest. Omamná vůně se line všude kolem, přes den to ani není tolik cítit (jen když si pod ně stoupnete, slyšíte včelí bzukot a padají na vás okvětní lístečky a pyl), zato přes noc tomu neuniknete.

A takhle vypadá světluška (nevěděli-li byste to jako já donedávna).

Ráda se páří na zrajících třešních, neptejte se mě proč, ale minulý týden jich tam bylo habaděj! ;)

Jdu balit, venku začala bouřka, počasí tak akorát na zakutání se do postele a přečtení si nějaké knížky. Ale kdepak, je třeba před zítřejším odjezdem do Nice hejbnout kostrou! ;)

Poprvé **** u moře

Mí drazí čtenářové, tak mě tu zase máte a hodlám Vás denně zaplavit mými příspěvky, to máte radost, že? :)

Holt Pavlína se vrátila do Itálie po dvou týdnech prázdnin (o kterých ještě uslyšíte, poněvadž načerpala spooooustu nových zážitků a zkušeností a znalostí a poznatků a vůbec:)), a upřímně se musí přiznat, že jí to psaní blogu chybělo. Tak, a je to venku! :)

Tento první víkend byl ve znamení oslav.. namísto abych se dokodrcala autobusem až do Florencie jsem mimořádně vystupovala už v Bologni, odkud jsme autem zamířili na sever, k móři! Cílová destinace: Riccione [:ri-čóne:], známé to přímořské letovisko, blízko Rimini. Teda to moře nebylo úplně hlavním důvodem, ale spojili jsme příjemné s užitečným a u příležitosti sobotního večerního představení v Teatro del Mare jsme tam strávili víkend.

Představení byl vlastně součást konkursu Locomix (jeden ze čtyř březnových večerů), 13. 3. bylo přítomno sedm komiků, z toho dvě dvojice, ucházejících se o přízeň nejen oficiální poroty, ale i diváctva. Výsledky poroty budou za měsíc, zato my, diváci, jsme hlasovali na místě - při vstupu jsme dostali lísteček s oněmi sedmi jmény a na boku zapíchnuté párátko. No a po exhibici všech stačilo párátkem propíchnout papírek vedle toho, pro koho jste hlasovali, kdo vás večer nejvíc pobavil...

Vyhodnocení následovalo v závěru večera, po krátkém hudebně-zábavném intervalu. Můj oblíbený komik obsadil třetí místo (dostal dárkové balení vín, které nepijeme:)), jako druhý skončil Antonio Innocente, který diváky dostal atrapou malého letícího prasete (ano, mávalo křídly) a na prvním místě dvojice mladých hochů Enzo a Ramon imitujících virtuální svět.. vtipná scénka, zatím neokoukaná, žel jako přídavek ji zahráli podruhé, jelikož neměli nic jiného.

Ale proč ten název ****, že ? :)
Poněvadž jsem poprvé strávila noc ve čtyřhvězdičkovém hotelu! A byla jsem z toho dost unešená!

Hotel Boemia (jak příznačné pojmenování) měl s Locomixem dohodu, a tak jsme měli dvojlůžák i s polopenzí za hódně dobrou cenu. Nejlepší na tom byla ta večeře, tak dobře už jsem nejedla ani nepamatuju!

Podávala se od půl osmé - antipasto neboli předkrm jako švédský stůl (nejlepší byly grilované cukety a čekanka, salát z krevet a cuket, krabí kousky, vařené fazolky a taková zelenina ve formě žluto-bílých koleček.. netuším, co to bylo), tři první chody (opět samoobsluha z takových samoohřevných kádí - zeleninová polévka naprosto vedla, pak tak byly výtečné domácí ravioli plněné ricottou a špenátem v lanýžové omáčce a vermicelli, takové uzoulinké špagetky, s rajčaty a mušlemi, co jsem neochutnala), tři druhé chody (roštenky na zeleném pepři, krůtí přírodní řízky a celý losos pečený v troubě - toho jsem jasně zvolila a asi nemusím ani zmiňovat, že jsem nepochybila) a příloha vařená kapusta, vařená tráva (taková stébélka, podobná pažitce, ale chutnají spíš trávovitě, botanicky se to určitě nějak jmenuje, ale to po mně nemůžete chtít:)) a milión čerstvé zeleniny jako saláty a samože chlebů fůra a hranolky.. tak to šlo mimo mě. Stejně jako dlouhá sekce sladkostí a ovoce, stejně jsem byla napucnutá ažaž.
Tak jsme se těmi dobrotami nechali unést, že jsme zapomněli na čas a do divadla jsme místo ve čtvrt na devět dorazili až k deváté s jazykem na vestě. Ale stálo to za to.

Moře za soumraku ve studeném období je poněkud smutné, ale v dopoledním slunci má své kouzlo. Na horizontu splývala šeď oblohy s šedí oceánu, skoro nebyl ten předěl k rozeznání. A šplouchání vlnek a štěbetání racků chechtavých jenom dokreslovalo tu zvláštní, jarní mořskou idylku, kdy na pláži ještě nestojí ani jeden slunečník a pod nohama vám křupou spousty naplavených mušlí, které nikdo neuklízí ani nesbírá...

No a v neděli jsme se ještě prošli po pláži v Rimini, zašli na oběd do naší oblíbené rybí restaurace Il Moccolo (po tomhle víkendu budu o rýži aspoň tři dny!:)) a tradááá směr Toskánsko.
A teď dospávat a zítra navi!

Výživa a cvičení

Tyhle dvě složky jdou ruku v ruce spolu, třetí by byla psychická pohoda - tohle všechno můžeme ovlivnit a proč to tak teda neudělat ke svému dobru?
Člověk by prý měl být šťastný a radovat se bez ohledu na roční období a počasí, které vládne venku. Tak nikdo není dokonalý, že, a ani mě zatím nenechává klimatický stav úplně beze změn na psychice (když prší a je pod mrakem, tak horkotěžko doluju úsměv, ale jsem si toho vědomá a pracuju na tom!:) 
Co se výživy týče, letmě jsem prostudovala pár stránek a v rámci odlehčení paměti mého počítače (chudák, už sípá ze všech sil) je uzavřu, ale budu se k nim moci skrze odkazy vrátit.
Jsou na pomezí makrobiotika - tradiční čínská medicína... asi jako já :)

• Harmolinie aneb o výživě (roční období, pravda o cukru a mléku, ...)
• články paní Margit Slimákové o makrobiotice (na Jógažurnálu) a o výživě v souladu s ročními obdobími dle TČM (na babinetu)
• recepty a další povídání v angličtině od výživové poradkyně Andrey Beaman
• totéž od Meg Wolff (makrobiotický receptový blog)
• makrobiotická stránka s radami (opět angličtina) od Jina žijícího v New Yorku 
• český článek o rozcvičce Makho-ho, na kterou se odpoledne chystám

Tak. A když to tady všechno takhle vidím, ty odkazy, tak mě opět opouští  chuť psát, protože mám takový ten pocit ztracenosti a zbytečnosti. Všechno už bylo řečeno, všechno už bylo objeveno, nic nového nelze vymyslet a v podstatě vše, co děláme, je neoriginální, protože to dělá i spousta dalších lidí, a nejspíš i líp. Ajaj, sjíždím  po sinusoidě dolů - přichází smutná vlna. :(
Tak ještě zmíním to cvičení..v průběhu let jsem vyzkoušela různé sestavy (Pět Tibeťanů, jógový Pozdrav slunci, klasickou školní tělocvikovou - to v období, kdy jsem se snažila zhubnout, tak na zahřátí před posilováním. Hubnoucí efekt nula, bez změny jídelníčku to prostě nejde.).
Momentálně kotvím u protažení meridiánů podle knihy Makrobiotická cesta. Jsou tam sice nákresy, jak cvičení správně provést, ale není nad zkouknutí naživo (aha, já to vlastně nedělala vůbec dobře!) On to je takový základ zenového protahovacího cvičení - asi se to dá najít i v jiných směrech.
A teď se jdu projít, trocha čerstvého vzduchu a Lao-C'eho dechové cvičení mi udělají líp. Doufám! :)  

Pochyby o tomhle blogu

Tak se pořád tak nějak zmítám na pochybách, psát-li blog česky nebo praštit-li do toho anglicky. Nebo ještě by taky připadala v úvahu italská varianta, ale to byste si, milí čeští přátelé, asi moc nepočetli. I když zase nevím, kolik vás to tu čte, ale nepředpokládám žádná závratná čísla.  Takže možná by ta angličtina nebyla až zas tak od věci.
Další pochybnost, která mě včera popadla, se týká vlastně celého obsahu tohodle blogu. Co vlastně tu chci mít? Kuchařku? Zážitky z cest? Popis mé profesní dráhy? Povídání o svých pocitech a myšlenkách? Komentáře týkající se mého života v Itálii? Každý z těchdle návrhů by vydal na samostatný blog! A tak to tu plácám páté přes deváté a chvíli odsud a chvíli zase odtama a vlastně netuším, má-li to nějaký smysl. Bude mi to k něčemu? Bude to někomu k něčemu? Nebo je to jen plýtvání času?