Tak se pomalu, ale jistě blíží čas, kdy pro Pavlínu skončí italské období.
Pak už nebude Pavlína v Itálii. (Tak maximálně Itálie v Pavlíně, ale to už tak dobře nezní, že.) Přemýšlím, zda přejmenovat blog nebo jej prostě nechat vyplynout doztracena... I když tohle je jen podružná otázka; koneckonců k druhé variantě už nemám daleko, nenapsala jsem sem už hodně dlouho. Jenže věci se mají tak (a možná to znáte z vlastní zkušenosti), že když je něco moc intenzivní, tak pak je zapotřebí pauza – ať už mluvíme o počtu či frekvenci příspěvků, či o čemkoliv jiném. Rovnováha zkrátka musí být udržována a ono není zapotřebí, abyste ji udržovali vy – udrží se sama. Jen vás to možná překvapí, poněvadž to nebudete čekat. :)
Zkrátka a dobře koncem března, když začínala sezóna, se zdálo oněch šest pracovních měsíců před námi nekonečných. Obzvláště po prvním z nich, dubnu, se zdálo, že celý ten náš rodinný podnik ve dvou ani nezvládneme. A ejhle, čas uplynul jako voda a do konce sezóny zbývají dva měsíce. Dva měsíce v Itálii.
Jak jsem se na začátku těšila, tak se mi to teď zdá neskutečné a neuvěřitelné.. Člověk má nejspíš nějakou vrozenou tendenci hledat jistotu a bezpečí a zaběhnutý řád.. Napřed se proti němu bouří a chtěl by cestovat, dělat milion věcí, být na spoustě míst najednou. Ale časem si zvykne a jistým způsobem si tu denní rutinu oblíbí. A když je na konci a je volný – může si dělat, co chce a jít, kam chce – tak najednou neví. Co že jsem to...? Vážně? Opravdu se mi chce opustit „jistoty“ a začít znovu? Kde? Co? Zmatenost. Mám za to, že člověk je převážně tvor pohodlný. a to je zapotřebí překonávat. Neustrnout na limitu, nezačít couvat zpět – jelikož jedině kráčející kupředu se někam dostanou. Kam to bude – kdoví.
Potkali jsme tuhle v naší oblíbené taverně v Chorvatsku jeden moc sympatický postarší pár Američanů a dali jsme se do řeči:
M. to viděla dost podobně – v životě je prý fajn mít jakousi vizi, rámec či představu, kterým směrem jít, ale důležité je nedržet se jí křečovitě zuby nehty. Protože to člověka připraví o spoustu náhod a životních kliček, které ho vlastně ve výsledku obohatí mnohem víc než zaslepené odmítání všech hozených rukavic. Není nic smutnějšího než promarněná šance. A nikde není řečeno, že se ke svému cíli nedostanete i tak... prostě jen jinou cestou. A upřímně řečeno, její životní příběh toho byl vzorovou ukázkou – následovala prvního manžela do Mexika, kde nějaký čas žili, aby se pak zase přemístili jinam a posléze se poznala s naproti sedícím (v pořadí druhým) manželem...
Ten svým nezapomenutelným způsobem gestikulace zase tvrdil, že nejspolehlivěji nás k tomu pravému rozhodnutí vedou tzv. GUT FEELINGS neboli... jak bych to tak přeložila... zkrátka něco jako intuice? Pocit v žaludku? Prostě to cítíte, zda je to správně anebo ne. Což mě utvrdilo v zjištění, že nejspíš neumím svým gutům dostatečně dobře naslouchat.
Ale abych se vrátila k Itálii – před rokem touhle dobou nás tu byl plný dům. Šest trvale zde bydlících lidí. Letos jsme zbyli tři a je tu neuvěřitelně prázdno. Za posledních osm měsíců se odsud na druhý břeh přesunuly tři osoby, z toho poslední – dědeček – na přelomu července a srpna. Měla jsem tu smůlu jej asitak pět hodin po infarktu objevit jako první. Smůlu? Ne, nebudu zabarvovat, jako smůlu to nevnímám, prostě to tak bylo, je to fakt – vlastně to lze brát i jako příležitost k zamyšlení se. Následovalo několik krušných dní (do podrobností nebudu zabíhat, snad jen malou poznámku – puch rozkládajícího se těla je nezapomenutelný; nechápu ty katolické tradice vystavovat doma tělo v rakvi – vždyť nebožtíkovi na tom, kdo jeho tělesnou schránku přijde navštívit, už nesejde), ve kterých alespoň mně (a nebyla jsem sama) přišlo veškeré pozemské pinožení takové nanic. Ono tváří v tvář smrti je jen málo věcí, na kterých záleží a které jsou opravdu podstatné. Nějaký vysokoškolský titul do nich rozhodně zahrnut není. I což.
Asitak od té doby se mi zdá, že mě tu ten dům vyloženě nechce – přivřený loket do dveří, okenicí po palici, ukopnuté prsty, naražené boky a nesčetně modřin – a to všechno odsud! Vnímám to jako znamení, žel je ale neumím dešifrovat. No uvidíme, jak se věci vyvinou. Ještě dva měsíce.
P.S.: Ale i potěšení mi to tu přináší; tak třeba políčko mi nástrahy do cesty neklade. Sklízím, co jsem zasela – jak vidno na obrázku. Mé vlastní vypěstěné Hokkaidó!
Pak už nebude Pavlína v Itálii. (Tak maximálně Itálie v Pavlíně, ale to už tak dobře nezní, že.) Přemýšlím, zda přejmenovat blog nebo jej prostě nechat vyplynout doztracena... I když tohle je jen podružná otázka; koneckonců k druhé variantě už nemám daleko, nenapsala jsem sem už hodně dlouho. Jenže věci se mají tak (a možná to znáte z vlastní zkušenosti), že když je něco moc intenzivní, tak pak je zapotřebí pauza – ať už mluvíme o počtu či frekvenci příspěvků, či o čemkoliv jiném. Rovnováha zkrátka musí být udržována a ono není zapotřebí, abyste ji udržovali vy – udrží se sama. Jen vás to možná překvapí, poněvadž to nebudete čekat. :)
Zkrátka a dobře koncem března, když začínala sezóna, se zdálo oněch šest pracovních měsíců před námi nekonečných. Obzvláště po prvním z nich, dubnu, se zdálo, že celý ten náš rodinný podnik ve dvou ani nezvládneme. A ejhle, čas uplynul jako voda a do konce sezóny zbývají dva měsíce. Dva měsíce v Itálii.
Jak jsem se na začátku těšila, tak se mi to teď zdá neskutečné a neuvěřitelné.. Člověk má nejspíš nějakou vrozenou tendenci hledat jistotu a bezpečí a zaběhnutý řád.. Napřed se proti němu bouří a chtěl by cestovat, dělat milion věcí, být na spoustě míst najednou. Ale časem si zvykne a jistým způsobem si tu denní rutinu oblíbí. A když je na konci a je volný – může si dělat, co chce a jít, kam chce – tak najednou neví. Co že jsem to...? Vážně? Opravdu se mi chce opustit „jistoty“ a začít znovu? Kde? Co? Zmatenost. Mám za to, že člověk je převážně tvor pohodlný. a to je zapotřebí překonávat. Neustrnout na limitu, nezačít couvat zpět – jelikož jedině kráčející kupředu se někam dostanou. Kam to bude – kdoví.
Potkali jsme tuhle v naší oblíbené taverně v Chorvatsku jeden moc sympatický postarší pár Američanů a dali jsme se do řeči:
M. to viděla dost podobně – v životě je prý fajn mít jakousi vizi, rámec či představu, kterým směrem jít, ale důležité je nedržet se jí křečovitě zuby nehty. Protože to člověka připraví o spoustu náhod a životních kliček, které ho vlastně ve výsledku obohatí mnohem víc než zaslepené odmítání všech hozených rukavic. Není nic smutnějšího než promarněná šance. A nikde není řečeno, že se ke svému cíli nedostanete i tak... prostě jen jinou cestou. A upřímně řečeno, její životní příběh toho byl vzorovou ukázkou – následovala prvního manžela do Mexika, kde nějaký čas žili, aby se pak zase přemístili jinam a posléze se poznala s naproti sedícím (v pořadí druhým) manželem...
Ten svým nezapomenutelným způsobem gestikulace zase tvrdil, že nejspolehlivěji nás k tomu pravému rozhodnutí vedou tzv. GUT FEELINGS neboli... jak bych to tak přeložila... zkrátka něco jako intuice? Pocit v žaludku? Prostě to cítíte, zda je to správně anebo ne. Což mě utvrdilo v zjištění, že nejspíš neumím svým gutům dostatečně dobře naslouchat.
Ale abych se vrátila k Itálii – před rokem touhle dobou nás tu byl plný dům. Šest trvale zde bydlících lidí. Letos jsme zbyli tři a je tu neuvěřitelně prázdno. Za posledních osm měsíců se odsud na druhý břeh přesunuly tři osoby, z toho poslední – dědeček – na přelomu července a srpna. Měla jsem tu smůlu jej asitak pět hodin po infarktu objevit jako první. Smůlu? Ne, nebudu zabarvovat, jako smůlu to nevnímám, prostě to tak bylo, je to fakt – vlastně to lze brát i jako příležitost k zamyšlení se. Následovalo několik krušných dní (do podrobností nebudu zabíhat, snad jen malou poznámku – puch rozkládajícího se těla je nezapomenutelný; nechápu ty katolické tradice vystavovat doma tělo v rakvi – vždyť nebožtíkovi na tom, kdo jeho tělesnou schránku přijde navštívit, už nesejde), ve kterých alespoň mně (a nebyla jsem sama) přišlo veškeré pozemské pinožení takové nanic. Ono tváří v tvář smrti je jen málo věcí, na kterých záleží a které jsou opravdu podstatné. Nějaký vysokoškolský titul do nich rozhodně zahrnut není. I což.
Asitak od té doby se mi zdá, že mě tu ten dům vyloženě nechce – přivřený loket do dveří, okenicí po palici, ukopnuté prsty, naražené boky a nesčetně modřin – a to všechno odsud! Vnímám to jako znamení, žel je ale neumím dešifrovat. No uvidíme, jak se věci vyvinou. Ještě dva měsíce.
P.S.: Ale i potěšení mi to tu přináší; tak třeba políčko mi nástrahy do cesty neklade. Sklízím, co jsem zasela – jak vidno na obrázku. Mé vlastní vypěstěné Hokkaidó!
