Ve čtvrtek tomu bylo tři týdny..
Tuhle dopoledne se u naší brány objeví malé mourovaté koťátko, je k zulíbání, přítulné a evidentně má hlad. Ani mňoukat to pořádně neumí. Ten den se všechno točí jen a jen kolem něj, chce být pořád s námi, šplhá po židlích, motá se pod nohy, touží po hlazení.
Leze na stůl, kam nesmí a já ho tak nešikovně shodím, že se uhodí hlavou o hranu schodku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Kotě se otřepe a poodejde trucovat pod keř. Je mi to neskutečně líto, volám na ně a ňuňám je ještě víc než předtím, prosíc je za odpuštění. Vezme mě na milost, s radostí vyzunkne všechno mléko, co mu donesu a už se po nás zase vesele sápe. Spadne mi kámen ze srdce a děkuju za tuhle lekci, neskonale vděčná, že neměla trvalé následky. Od téhle chvíle jsem opatrnější, méně lehkovážná. Vždyť já je mohla zabít!
Lehce se popřeme o pohlaví, zato jméno je, jak se zdá, vyřešeno vcelku rychle: Mišína. Přijde mi vtipná ta fonetická shoda Miší s myší, ale jako jméno se mi líbí.
K večeru vysteleme koťátku proutěný košík vlněnou šálou po babičce, popřejeme mu dvojjazyčně dobrou noc a plni obav, zda se venku dožije rána, jdeme spát.
V půl osmé už mě před kuchyňskými dveřmi vítá nesmělým mňoukáním. Všichni tři se nad ní jen a jen rozplýváme a ono si té pozornosti náležitě užívá. Vlažné mléko s rohlíkem slupne cobydup, chvíli pobíhá, hraje si s provázky, co jsme jí našli a pak hoplá! Uvelebí se na mé židli a spí a spí. Tohle se stane jejím ranním rituálem.
Někdy jí taky říkáme Impastatrice (čti impastatriče), což je odvozeno od jemného neustálého pošlapkávání předními packami – jako by hnětla chleba. Koťátka si tak prý označkovávají teritorium, Mišína nejen teritorium, ale i nás a dokonce do toho značkování zapojuje i drápky, což způsobí nejednu patálii.
Shodneme se na tom, že je to slečna kočka. Je s ní veselo, pořád po něčem chňapá, s něčím si hraje, všude nás následuje a když objeví závěs až na zem, je v sedmém nebi. Tedy až do momentu, kdy vyběhne do mezipatra a spatří palmu – přískokem vpřed přistane přímo v obřím květináči a ve snaze ulovit všechny spodní lístky vesele vyhazuje všechnu zeminu na okolní bílé nablýskané schodiště. Nutno říct, že ke značné nelibosti tchýně.
Krmíme ji samými vybranými lahůdkami, ale učíme ji být kočkou venkovní, ne domácí. Na srdceryvné manželovo přesvědčování, že jí přece musí být venku zima a že kočky mají své místo u topení a co nám to udělá vzít si ji dovnitř, trpělivě odpovídám, že si musí zvykat už odmala, protože co když tady zrovna nikdo nebude - jak k tomu pak chudák Mišína přijde! Navíc kočky mají proti zimě srst, že. Nicméně jí pořídíme krabici proti větru, do které schováme o další kousek po babičce (tentokráte se jedná o svetr) vylepšený pelíšek a pouštíme ji domů co se dá.
I další dny mě vždycky vítá ranním mňoukáním, posnídá, dopoledne si pohraje a pak se až do oběda stočí do klubíčka na jednu z našich židlí.
Onehdy nás zpozorovala z lavečky a po krátkém natahování se a intenzivním mňoukání se odhodlala skočit ladným obloukem přímo za námi. Bum! Žel si asi nějak nevšimla, že nás od ní oddělovaly zavřené plexisklové dveře. To bylo ňuňání!
Když počasí dovolí, obědváme venku a pozorujeme ji vyhřívat se na sluníčku, honit se za spadanými listy či pokradmu plánovat útok na slepice, ke kterému se ale nikdy neodváží, snad kvůli jejich velikosti, snad kvůli početní převaze.
Když je venku zima, obědvá s námi doma, vyluxuje svůj plastový talířek a pak mi vyskočí na klín a po několika marných pokusech (mařím je já) vrazit mi čumáček do talíře si skrčí ťapky pod tělíčko a spokojeně přede. V předení na ni nikdo nemá, je nepřeslechnutelná. Pak nám taky ráda okusuje prsty, lokty, šňůrky u mikiny a různé jiné kusy oblečení. Ale nikdy neskousne až do krve, jen trošku..
Po týdnu je dvojnásobná, přičítáme to dobrému jídlu a nadcházející zimě. Kožíšek jí pořádně zhoustnul, béžová spirála na černém podkladu, kterou se honosí na boku, je ještě lépe vidět.
Po deváté večerní vyráží na pochůzky, loví stíny, skáče po stromech, odbíhá kdovíkam. Trneme jen, aby ji nepřejelo auto, Italové řídí jak blázni a koťátko nemá tu soudnost na silnici nevlézt. Ale vypadá to, že se zdržuje jen kolem domu.
Když odjíždíme my, zastaví se v půli cesty (nepočítaje jedno odpoledne, kdy vlezla do auta a za nic nechtěla ven) a jakmile přijíždíme, vidíme ji přibíhat zpoza rohu jakoby nás vítala. Je to naše sluníčko, říkáme si, že měla štestí, že narazila právě na nás.
Přijede mi kočkomilná návštěva a Mišína je tak mazlena ještě víc než předtím (a evidentně jí to dělá potěšení). Tchýně jí koupí její první paté, něco jako paštika, kterou Mišíně po kouskách servíruji. Tuhle jí do ní přimíchám chleba, jindy rýži od oběda nebo trochu zeleniny. Stejně má nejraději syrové maso. Mám pocit, že za za rybí hlavu, kterou jí naservíruji, by mi nejraději zulíbala nohy, nemít tolik práce s jejím ožužláváním.
Od úterka se někde pořád toulá a ani nemá moc hlad. Večer jí manžel zajede koupit zásoby paštik, nabere jich rovnou šestnáct, ať se má Mišína dobře. Zjišťuji, že Mišína není až zas tak úplně jméno, jako spíš toskánská zdrobnělina italského mici (čti miči), čili označení pro kočku. Napadá mě Micka, ale přesnější by byl asi překlad Číča. Ale pro mne zůstává stejně Mišínou!
Ve čtvrtek, přesně tři týdny, co je členem naší rodiny, se večer poprvé neukáže k večeři. Mlaskání, číčání ani volání nepomáhá, prostě nepřišla. Já věřím tomu, že zítra ráno ji hlad přivede, moje polovička o jejím znovuzjevení pochybuje.
Ráno nemůžu dospat a utíkám Mišíně otevřít, ale ta nikde, pelíšek prázdný a studený. Ale co kdyby! Přichystám jí snídani. Když se ani po desáté neukáže, oblékáme se a vydáváme se ji hledat. Jenže hledejte malé kotě na otevřeném prostranství, jehla v kupce sena je oproti tomu brnkačka! Na silnici ani v přilehlých příkopech a v říčce ji nenajdeme a po téměř hodinovém pátrání máme patřičně vykřičené hlasivky.
Nálada celý den panuje vskutku pohřební, načež vyslechnu několik historek o tom, jak se tu kradou domácí zvířata a jak se zde někteří –dle mého soudu vyšinutí– jedinci vyžívají v přejíždění koček autem, jednoho z našich sousedů prý nevyjímaje. Nálada klesá pod bod mrazu a když se odpoledne vrátíme z posilovny a nikdo nás nepřicupitá přivítat a za dveřmi stojí netknutá studená snídaně, oba dva už nemyslíme na nic jiného než na chudinku Mišínku. K večeři vařím rybu, vzpomínám, jak by si asi číča pochutnala.
„Našla se! Je u sousedů! Hned tam jdu!“ Nemůžu uvěřit vlastním uším! Opravdu, není po ní, žije! Jupí! Za chvíli se vrací manžel s kotětem v patách, já jim oběma zatím nachystala večeři a vítám je.
„Ty tulačko, kdes byla?!?“ Mísí se ve mně radost z toho, že ji vidím živou a zdravou, se zvědavostí, kde byla a co tam prováděla. Vezme nás na vědomí, nechá se pohladit, sežvýkne pár paštikových soust a uvelebí se mi na klíně jakoby se nic nedělo. „Nevděčnice, cos tam dělala? Nebylo ti po nás smutno? Nechyběli jsme ti?“ Evidentně nijak zvlášť, prý si hrála s klukem od sousedů a aby ji mohl manžel odnést domů, musel si pro ni vlézt pod gauč, za což byl náležitě podrápán. Když tu novinu oznámil tchýni, momentálně vytížené hlídáním vnoučat, dostalo se mu kategorického „odnes ji tam okamžitě zpět, já o ní nechci ani slyšet!“. Neříká se náhodou, že kočky jsou vázány na dům? Tak jak si mohla, zrádkyně, najít novou rodinu? Nechápeme. Soudím, že kočky to tak asi neberou. Možná mají šestý smysl, který Mišínu navedl, aby si našla někoho, kdo ji bude mazlit a hrát si s ní i v zimě. Těžko se mi to říká, ale musím: „Bude pro ni vážně lepší, když jim ji necháme. Oni ji zahrnou něhou, láskou, pozorností, postarají se o ni, vždycky tam pro ni budou a nezůstane tam sama, jako tady. Vem to tak, že my za týden odjíždíme a jak k tomu ona přijde?“
Hladím ji u toho ostošest, jen ty slzy kanoucí do mourovatého kožíšku se jí moc nelíbí. Vyberu jí ty nejlepší rybí kousky, poslední večeře jak má být, naskládáme všechny paštiky do krabice a vyrážíme do tmy vstříc jejímu novému bydlení, její nové rodině. Obvykle se nerada nosí, ale šeptám jí do ouška kouzelnou formulku „Mišíno, Mišíno“, ňuňám ji a jako by vytušila, že je to naposledy, poslušně drží.
Soused je překvapen, mile, musím říct. Jeho devítiletý kluk je štěstím bez sebe, prý doteď kvůli koťátku brečel. „Nu, Mišíno, tak malý tvoreček jsi a kolik lidí se kvůli tobě už naplakalo! Vlastně jakápak Mišíno; máš teď nové jméno, Girella (čti džirel-la). Od toho, že pořád někde pobíháš.“ Má zde vlastní minidomeček, ale nejraději prý spí v koruně olivovníku. Podávám kotě klučinovi, vysmekne se mi a peláší rovnou k nim domů. Ani se neohlédne. Předáváme jídlo, oba rodičové jsou pohnutí, kluk se s ní vesele honí, prostě idylka. Mám radost za ni. Mám radost i za ně. Co na tom, že mě by srdce smutkem puklo, hlavní je, že je šťastná ona. Manžel jí tu zradu nemůže zapomenout, ale chápe a souhlasí. Chvíli se zdržíme, zvou nás kdykoliv se na ni přijít podívat. Děkujeme, ale oběma je nám jasné, že nejspíš nepřijdeme. Už to není naše Mišína Impastatrice, už je to Girella.
Girella, co ji ale vůbec nezajímá, že odcházíme. Ex-Mišína, co jí po nás není smutno a, jak potvrdí nadcházející dny, nezaběhne se k nám ani na nás podívat, přestože to má jen přes jedno pole. Co víc dodat?
Mňau, Mišíno, pořádně jim ty prstíky ožužlej!
Ve čtvrtek tomu bylo tři týdny…
Tři krásné týdny v kočičí společnosti. Ani o den víc.
