Období mravenců

Tak, jako v některých oblastech světa mají období dešťů, máme my období mravenců.

A to je právě teď.

Paralela ne náhodná, stejně jako tropické krajiny sužují přívaly vody od rána do večera, tak u nás proplouvají hordy mravenců po celý den. Někdy je jich více, někdy méně, ale tzv. "bezmravencové" období jsme tu už dlouho neměli.

Jelikož žijeme v dočasně zapůjčené přízemní garsonce na venkově, o společnost v podobě různého živočišenstva vskutku nouzi nemáme. (Tuhle se nám na prahu rozvalovala obří ropucha a ne a ne se hnout... Ale to je na jiný příběh, teď zpět k černým šestinožcům.)

Začalo to malou, nevinnou cestičkou u země, pokračovalo výpravnou expedicí do dálných krajin oken, dveří a kuchyňské linky a vyvrcholilo to dobytím postele a sklenice se zbytkem jablečného džusu. Dvě vítězství na dvou různých místech!

Chrabří to mravenci, odolali zuřivému sypání skořice po jejich stezkách i tělech; vyšší Smetákové Síle, co je přemísťovala na Lopatku a pak daleko od jejich příbuzných, ba dokonce i štukování vstupních bran do útrob jejich sídel!

Oni to totiž ví.
Oni ví, že je nebudu zadupávat, zaplácávat ani stříkat chemií. Že návnady hubící mravenčí královnu u nás nenajdou. Že odstěhovat kamna a nábytek nemůžu, a tak jejich malé skulinky zůstanou mým očím navždy skryté. Že si od nich nechám, ve své mírumilovnosti, lézt po počítači, po stole, po rukách (ejhle, jeden se mi nepozorovaně vyšplhal až na vlasy a právě se po jednom z nich spouští dolů - nejspíš očekává, že jeho bravurní akrobatický kousek ocením. (Se pleteš, kámo!)).

Mám s nimi problém. 
Já. 
Manžel tvrdí, že to k životu na venkově prostě patří a mé zděšené vyprávění o černých tečkách, hemžících se po polštáři zrovna, když se chystám jít spát, s pobaveným úsměvem nehorázně zlehčuje.

Dvouletá dcerka je mravenci fascinována a každého jednotlivce bedlivě pozoruje za nadšených výkřiků "Mavenec! Mňam mňám!" Tedy ne, že by je jedla, ale všichni mravenci neustále hledají jídlo, kterým má být, kdovíproč, "maso". (Kdepak makrobiotika, mámo! ;))

A tak jsem se, v momentu nejvyššího zoufalství, zastavila, zhluboka nadechla, čupla si a ty potvůrky si začala bez hodnocení a se zájmem prohlížet... a ony jsou obdivuhodné!!!

Věděli jste, například, že na svých cestičkách se mravenci při míjení zdraví? Každý s každým! Na okamžik se zastaví, poplácají se tykadly a pokračují dál. Někteří někdy i "zapředou řeč" - to pak vypadá, jako kdyby do sebe tykadly naráželi a pak konec, asi si řekli, co potřebovali a jde se dál. Někteří se dokonce nechali přesvědčit, a přestože si to mašírovali TAM, po setkání se otočili a v závěsu kolegy se zase vydali ZPĚT.. A žádný z nich se od "vytyčené trasy nevychýlil víc než 3 milimetry!

Škoda, že jsem neochutnala rybu-hada jako Jiřík v pohádce o Zlatovlásce, moc by mě zajímalo, co si říkají.. Asi něco jako:

"Hele bacha, ten obr na nás už zas kouká, radši se vrať s náma domů, jeden nikdy neví, co od něj čekat. Počkáme, až bude vzduch čistý a pak zas vyrazíš. (...) Ne? Určitě? (...) No tak se opatruj kámo, uvidíme se pozdějc. Tě pysk!" 

Nicméně jakkoli obdivuhodní jsou, u představy, že přese mne v noci překračuje mravenčí armáda jsem vše, jen ne u vytržení.

Tedy vás vyzývám! 
Máte-li, prosím, nějakou ekologickou, zdravotně nezávadnou a hlavně účinnou "protimravenčí" zbraň (či radu, jak je vyzvat k definitivnímu opuštění prostoru), podělte se o ni se mnou!
Budu vám za to neskonale vděčná a ráda to stejnou mincí oplatím, budete-li chtít.

Co teď řešíte vy?