Vítej 2017!

Aneb bilance.. tak trošku.

Uteklo to jako voda - advent, Vánoce, Silvestr, Nový rok i Tři Králové alias Befana, jak je zde v Itálii šestý leden nazýván. A jsme opět v kole všedních dní, každodenních výzev, rán a večerů, plánů a reality, snů a přání a jejich zhmotňování anebo taky ne.

Letošek si přeji speciální. MIMOŘÁDNÝ. Brilantní. Překvapivý. Plný zvratů a kouzel a výzev.

Letos mi bude třiatřicet.
Říká se, že je to přelomový rok. Já tomu věřím. A těším se.
Něco ve mně se tetelí, nedočkavé se na každé nové ráno, na každičký okamžik.. Ale ne, žádné očekávání budoucího, hodlám si užít vše tady a teď.

Co už jsem letos zvládla?

• Vytvořit PF a sdílet ho se světem, přeju i Tobě: 

Požehnaný a Férový dvoutisící sedmnáctý! 

• Opět se pustit do focení (jen ta postprodukce kdyby byla rychlejší, přála bych si svižnější počítač a reflex s wifinou)
• Založit FB skupinu, kde se podporujeme a inspirujeme v sebelásce a naplňování vlastních potřeb - zkrátka každý den si sama pro sebe dělám radost a mám radost, že je nás v tom víc. Spokojená já = spokojené i mé okolí.  
• Vyrobit si 100% recyklovanou deskovku a začít (si) zase hrát!  

Ko No, korejská verze hry Dáma

• Promyslet, co vlastně s blogem a zda začít plážově podnikat nebo si raději koupit šicí stroj.
• Zavázat se ke každodennímu vylézání z komfortní zóny. A závazek porušit. :)
• Být kreativní. I u prosté přípravy předkrmu:

Tučňáci - olivy, mozzarella, mrkev a párátko.

• Opravit si zamrzlou pračku. Včetně dobrodružného hledání nástrojů (řádně prorezlé).
• Trpělivě pečovat o chřipkou skoleného muže (týden v posteli!) a dcerku (do postele neeeee!).

Jistě bych vypočítala i fůru dalšího, ale zastavím se. 

Loňský rok mi toho hodně dal, chci na to navázat a rozvíjet. Hlavně pokračovat v cestě, neustrnout na místě a být otevřená tomu, co mě čeká.

A jaké spřádáš plány na letošek Ty? 

Co už máš za sebou? 

O čem sníš? 

Napiš do komentářů, nebojíš-li se sdílení. :) 

Těším se.  

Sitcom 2012: 2. den

Závěrečné vystoupení

Budíček v 7:00, na snídani se slézáme postupně. Přijíždí náš známý, cukrář, se zásobou sladkostí a s posláním zahrát dnes roli jednoho z bláznů. Zjišťuju, že je to bývalý profi fotograf, cítím se trošku amatoriálně amatérsky. Ale co, důležitá není technika, ale ruka fotografa. Včera jsem trénovala portréty, velmi mě to bavilo. Taky experimentuju s ISO.
Ráno snídám MISO polévku, píšu záznamy a jsem zvědavá, co přinese dnešek. Evvia!

Den probíhá zajímavě, samozřejmě jsme ve skluzu, ale zadařilo se nám natočit v dopoledním bloku dvě scény, takže máme oproti včerejšku scénu k dobru. Možná dnes skončí s natáčením už v jednu v noci, ne až ve dvě! :)

K obědu jsem měla rizoto s chřestem a vařené artyčoky. Ostatní těstoviny s rajčatovou omáčkou a prosciutto [:prošuto:] s bacelli [:bačeli:] což je typ bobů (hořko-trpká chuť, mně osobně křiví pusu a nechutnají mi), co se jedí za syrova. Číšnice (pokojská) Adriana zažádala o stejk, jelikož to bylo jediné železité jídlo (z požadované trojice špenát / luštěniny / steak), kterým kuchyně disponovala. Hm, jakoby bacelli nebyly fazole, že. Ale ty prý nezná. Co je zajímavé, že když jí chybí železo, tak je unavená. To by mohlo hrát i pro nás. Zkusím zařadit více Fe do diety. Ideálně ne v podobě masa. Ale takový kopřivový špenát, hmmm...
Chuť na sladké mě nepronásleduje, dorážím se něčím mezi chalvou a gomasiem - rozmixovanými praženými sezamovými semínky. Dobrůtka! Jen C. je nemůže ani cítit.

Je po obědě, natáčí scénu u bazénu. Scénárista je na nervy, poněvadž mu přetváří scénář podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Ráno jeden z osvětlovačů zatáhl za kábl a shodil celou velkou osvětlovací lampu.. Skoro jsem tam byla, ale nestihla jsem ji zachytit. No, naštěstí se nerozbila, jen pořádně vyděsila všechny kolem a naštvala kameramana. Uf, to bylo dusníčko!

A o co že to dneska vlastně šlo? Skupince duševně chorých se porouchá dodávka přímo před B&B a nelze ji opravit. Pod výhružkou stěžování si na vyšších místech je Cristiano řidičem (jediný normální) donucen je všechny na noc ubytovat. Jenže večer je ještě daleko a navíc právě v ten den jsou všichni v B&B napjatí, jelikož je ohlášena návštěva obávaného pravičáka, dr. Barontiho, který rozhoduje o licencích ubytovacím zařízením. A jak již název napovídá, blázni obsadí posilovnu a generálně zde zkouší na své závěrečné divadelní vystoupení. Tématem je (shodou náhod) život Che Guevary. A co na to dr. Baronti, který chce mermomocí vidět právě posilovnu?

Blázni byli roztomilí, hlavně cyklista a prostorově výrazná žena čarodějka - titéž, co je hráli loni. Cukrářovi to také šlo, čtvrtá bláznivka by se hodila svým chováním a vystupováním spíš do hodinového hotelu než do skupiny pomatených. Ale co už, přetáčet scénu kvůli ní by nemělo cenu. Dost na tom, že se přetáčí kvůli hlavním hercům, kvůli mikrofonu v záběru, kvůli počasí, odleskům a dalším "drobnostem".

Oproti očekávání se před jednou do postele nikdo nedostane. Bude-li to pokračovat tímhle tempem, nevím, nevím, jak dlouho vydržíme.

Sitcom 2012: 1. den

Chlapeček

Budíček v 6:45.

Snídaně v 7:15 - domácí bábovka a další sladkosti, chléb s ricottou a medem, jahody. Těch posledních sním alespoň dvě misky. Trubka.

A ciak! Si gira! Počesku klapka! Natáčíme!

Jedna striptérka coby host v B&B, pokojská Adriana, co je jí do péče svěřen dospělý muž s mentalitou pětiletého dítěte, rána do hlavy a zablokovaná sprcha - toliko zápletka první natáčené epizody.

Nebudu popisovat jednotlivé fáze, shrnu to celkově s odstupem jednoho dne: Program natáčení byl 8-8:30 až 13:00, pauza na oběd a od 14:00 do 18:00 druhá část dne. V sedm schůzka a volno. Nevypadá to až zas tak náročně, viďte? No, akorátže to bylo jen na papíře. V reálu to probíhalo asi následovně: namontoval se crain a celé dvě hodiny se natáčely panoramické výhledy na barák. (Všichni herci již oblečení a nachystaní.)

Následně zabírají nekonečně dlouho jedinou venkovní scénu... A to až do úderu jedné hodiny, kdy je na čas poobědvat. Od rána jsou přítomny i dvě hostess, jejichž přítomnost si scénárista nejenže nedokáže vysvětlit, ale ani zdůvodnit. Zkrátka v situační komedii, kde jsou čtyři ústřední postavy (majitel Cristiano, jeho manželka Lidia, pokojská Adriana a zahradník Giordano) a všichni ostatní pouze průchozí, většinou epizodní role, nemají dvě hostess hostesky, oblečené jako číšnice v sukýnkách sponzora (věnovali 12 kg di kafé), co dělat. Ale vysvětlete to režisérovi, který chce natáčet fiction neboli film (skoro telefilm) a ne sitcom. Ech.

Oběd (těstoviny, mangold a artyčoky pro mne; ostatní artyčokové tortellini ve smetanové omáčce, kančí maso s opečeným chlebem, pečené kuře a hranolky) proběhl à la italiana, tedy dlouho dlouho dlouho, mluvíme, mluvíme. Počáteční dvouhodinový skluz se nezadržitelně natahuje.

Ráno se, u vidiny slunce, obleču o něco méně než obvykle a když k tomu připočítám decentní změnu diety, litry studené vody, jahody, nepravidelnost, žádnou fyzickou aktivitu, studený vítr a pozdní spánek, tak je na problém zaděláno. A že jsem to já, tak je jasné, co se z této kombinace vyklube: angína. Bolí mě na mandlích, mám pocit, že i teplota je tu, jsem superunavená a pulzují mi prostředky dlaní, skoro bych řekla bolí. Nicméně nic z toho manželovi raději neřeknu, zbytečně by o mě měl strach.

Na hodinku si jdu lehnout, je mi kosa. Spánek osvěží. Co neosvěží je zjištění, že když se po hodině a půl opět nachomýtnu k placu, natáčí stále ještě tutéž scénu! Na 18. pokus konečně dobrá. Uf! Emoce vypjaté, všichni ve stresu.

Herci této epizody se nemohou uvolnit k dalšímu natáčecímu dni - inu je třeba hýbnout kostrou. Po večeři (já mořské plody, mangold; ostatní smažené brambory, buřtíky, vepřové, chleba; u jídla se všichni zapomenou, jako bychom zde ani nebyli kvůli natáčení) se pokračuje... C. přepisuje scénář tak, aby příjezd nebyl ráno, ale večer. Zkracuje dialogy, vyhazuje, co se dá. Režisér se rozčiluje, že ho nikdo neposlouchá. Holt autoritu si nelze vydupat.

Od desíti chodím jak zombie, v půl 12. nevydržím a spolu s kostumistkou kostymérkou se vytratíme do postele. Krk v jednom ohni, po minisprše zalézám a nechávám rozsvíceno. C. se vrací naprosto zničený v půl druhé s tím, že ostatní ještě pokračují a že jsou to blázni. Majitelka má svatou trpělivost, obdivujeme ji. Ale natočili vše. Uf!

Spondeo a nejen to

Dnes (jedenáctý duben) byl nádherný den a moc jsem si jej užila. Možná proto, že jsem naň nekladla žádné nároky a neměla jsem žádná očekávání. Tak těšila jsem se na něj, to ano. Ale nějak jsem si přehnaně neplánovala jeho průběh, prostě jen rámcově a zbytek vyplynul sám. Dokonce i počasí se zařídilo! :)

Když totiž člověk nic konkrétního neočekává, tak může být vždycky jen příjemně překvapen. Jak říká Eckhart Tolle: „Je třeba jediného – zůstat přítomný, tzn. tady a teď.“ Pak vás nic nezaskočí a když zaskočí.. tak ono to zase odskočí, když se to přijme tak, jak to je. Trik je v tom přijímat věci tak, jak jsou a takové jaké jsou. 
Vysoká filozofická, co? Ale ne, to jen malé zamyšlení. :)

A teď k matérii.
Znáte mandaly?
No určitě, vždyť to je stará věc!
Jasně, a víte, že se nemusí jen malovat nebo vysypávat z písku či ze zrnek rýže?
(Teď mě napadá, že ona taková tradiční kraslice je vlastně 3D obdoba mandaly! Není to pěkné vědět, že tahle idea jde i napříč kulturami a kontinenty?)
Netušíte-li, kam mířím, tak malá inspirace:

Jedlé mandaly

 alias 

meditace nad večeří

Jaru, slunci, zelenině a tak nějak nám všem zdar!

Naivka vaří vinná povidla

Hola hej čtenáři a čtenářky!
Na plotně mi již druhým dnem vesele probublávají povidla (původně jsem zamýšlela marmeládu, ale něco mě osvítilo –asi ta  konzistence– a budou povidla) z Vitis labrusca – speciálního druhu révy, co se v Itálii nazývá l'uva fragola (v doslovném překladu jahodové víno) a v odborné české terminologii se jedná o révu americkou, jak jsem si právě dohledala. Něco málo o révě můžete zvědět na Wikipedii. Z jiného (tentokráte pro změnu italského) zdroje jsem se právě dozvěděla, že by se semínka z vinné révy neměla vyplivovat, ale důkladně žvýkat, protože prý jsou jedním z nejmocnějších bojovníků proti volným radikálům v přírodě. Inu koukám, že z toho dnešního povídání bude úplný osvětový článek! :) To ještě musím popřemýšlet, zda ta povidla přepasíruju, jak jsem původně zamýšlela, či nechám i se semínky, když jsou tak blahodárná. Nerada bych, aby si na nich C. či jiní odvážní degustátoři (beze mne, já mám teď ty cukry už zase do puntíku zatrhnuty) vylomili zub! :) 

Práce nejenže vyžaduje celodenní pozornost, ale včera mě opět doběhli hosté: Takový postarší pár z Izraele, ona takové růžové cukrátko, pán zdrženlivější, je to prý již jeho šestá cesta do Itálie, dokonce jsme jim i přizpůsobili snídani tak, aby mohli být nadmíru spokojeni. Zdrželi se šest dní, načež se poslední den ráno ptají, zda nemáme volno ještě dva další dny, ale to my nemáme, je nám to líto... I zaplatili a odjeli bez pozdravu, což by se zase tak moc nedělo, že.
Ovšem horší bylo, že s sebou sbalili i plné kořenky, co jsou hostům volně k dispozici na kuchyňské lince. Rozmarýn, černý pepř, směs chilli s česnekem na těstoviny a dokonce i maličkou solničku (no jo, byla roztomilá). Tomu teda říkám vrchol drzosti! Celý den jsem doufala, že jsem se třeba spletla a že si je třeba některý ze zbývajících hostů vypůjčil na piknik (jak naivní – pro mne naprosto typické!), leč opak byl pravdou – kořenky se ani následující den neukázaly.
Samozřejmě zrovna na tenhle vykutálený páreček nemáme ani kontakt. Holt využili situace a mě to překvapilo a zůstala jsem z toho paf a tak nějak mimo.
Pavlíno, Pavlíno, kdypak ty se probudíš a přestaneš věřit, že všichni lidé jsou milí, hodní, dobří, taktní, slušní a nesnaží se tě oblafnout na každém kroku?

Nejspíš trpím nevyléčitelnou nemocí – naivní důvěrou v lidi a nejen v ně. Nějak mi to koluje v žilách a ne a ne vyprchat, i když dostává kapky a životní lekce.. 
Každopádně pozítří odjíždí další pár téže národnosti, tak uvidíme, spraví-li jim reputaci. (O čemž –jen tak mezi námi–pochybuju velice, přestože i těmhle jsme těch laskavostí udělali až až. Holt jsme prostě nejlepší a to nás může těšit a tím to končí, hahaha.) 

Domácí posilovna

Tak jsem právě dokoukala Trio z Belleville – krásná muzika! Je to super, moct koukat na film aniž by mi vzadu v hlavě blikala červená kontrolka s nápisem DIPLOMKA!!! Zatím si na to zvykám a musím říct, že si to MAXIMÁLNĚ užívám!

Dnes jsem vzala náš byteček do parády–zítra mi přijede návštěva a po té době, co jsem úklid neustále odkládala, to opravdu bylo zapotřebí. Strávila jsem uklízením celé odpoledne a ještě nějaké to dolaďování mě ještě čeká zítra (stále naivně doufajíc, že na mne odněkud šibalsky vykoukne foťák, co spolu s penězi tak záhadně zmizel v pátek 16.9.), ale musím říct, že to tu krásně prokouklo! Taková domácí posilovna–člověk si protáhne celé tělo a ani neví jak. Když už je řeč o té "domácí posilovně", nejnověji tu máme vysoce účinný posilovač nohou. Tedy nedá se říci, že bychom si jej pořídili my, spíš si on našel nás–v době mé nepřítomnosti přestala ze dne na den fungovat lednička a jelikož na ten měsíc nemá cenu kupovat novou (a kam bychom ji dali), tak využíváme tu ze spodního patra. Takže každá blbina dvoje nebo troje schody–člověk si najednou uvědomí, jak je taková SAMOZŘEJMOST jako lednička návykově pohodlná.
Ze začátku jsem reptala, ale má to vlastně i svoje výhody (dle zásady hledat na všem nějaká ta pozitiva)–tak třeba ji nemůžete v noci vybílit. :) Vlastně by tahle kúra mohla být doporučena řadě lidí, co se snaží zhubnout–kdo je líný, ten nejí a kdo chce jíst, ten si dá čtyřikrát dvě patra (dvakrát dolů a dvakrát nahoru) a ejhle, pak že se nehýbe!
No, jenom my dva (tedy hlavně C.) to hubnutí zrovna nějak nepotřebujeme..

By mě zajímalo, zda se dají takové věci jako je otevřený umeocet či sójovka uchovávat mimo ledničku, přestože v ní teď půl roku byly. U misa to zatím funguje, náznaky kažení nepozoruju. Tak kdybyste věděli...

Já vím, chtělo by to tu nějakou fotku, ale když není čím. Fňuk, a to byl dárek.. I co už. I když zrovna (neříká se tomu zákon schválnosti?) je toho kolem tolik krásného k zachycení–například dnes jsem obdivovala přenádherné trojbarevné listy lípě za domem. Tak snad hned tak neopadají.

Dnes je to bez hlavy a paty. :) Hezký týden přeju!

Tu i tam, začal máj!

Byla jsem včera ráno zalít svou budoucí úrodu a ejhle, rostlinky dýní Hokkaidó už raší, vystrkují první lístečky, zelenají se - radost pohledět.

Na zahradě nám jak blázen kvete bez černý - má nádherná obrovská voňavá květenství.. přímo vyzývající ke konzumaci! ;) Takže jsme už třikrát měli kosmatice alias kozičky alias smažené květové bezy /bezové květy.
Jenže ono smažení a jaro k sobě moc nejdou (chudák žlučník) a navíc se toho poměrně rychle člověk přejí a navrch ani to těstíčko, ve kterém se to dělá, nic moc, přestože bylo z celozrnné mouky. Ale i ta, jako každá mouka, zahleňuje. Takže jsem -jen tak ze zvědavosti- vyzkoušela je ofritovat: květy jen tak ponořit do horkého oleje (neumyté, suché, nejlépe čerstvě utržené). Krásně zašumí! Jakmile jsou do zlatova, vytahujeme, osušíme bleskově na ubrousku a jíme - jemně křupou a i na pohled jedna slast. Nejlíp třeba s rýží a mrkví (ta má ráda kombinaci s olejem, aspoň se z ní pěkně vstřebá vitamín A a K). Holt objevy jen tak mimochodem jsou ty nejlepčejší! :)

Právě zkouším bezovou vodu - vylouhovat v ní květy, možná později přidám pár kapek citrónu a zítra to ozkoušíme. :)

Stav počasí ve střední Itálii: slunečno, větrno, občasné přeháňky, dnes ráno mlha jako mlíko.

Nabíječka k baterii do foťáku stále ještě nenalezena, nechce se mi věřit, že bych ji opravdu mohla někde (třeba v Londýně, že) ztratit, ale vyčerpala jsem veškeré nápady na potencionální skrýše. A to zrovna je co fotit! Chjóóó...

Po dlouhých měsících čekání (už to vypadalo, že na Godota) se konečně objevil pan malíř / natěrač a jal se nám zkrášlovat dům zvenčí. Za dnešek zvládl skoro osminu a už jen z ní jsem zůstala paf - z šedé Popelky se nám vyloupla krásná narůžovělá elegantní Princezna.. Zkrátka radost pohledět a odteď už naše stavení nebudu nikdy více nazývat "barákem". Dokonce máme i novou budku pro netopýry! :)

Všude kvete akát - té vůně kolem! Připadám si jak stopovací pes, ale nemůžu si pomoct, to nejde nevyužít příležitosti a zhluboka se nenadechnout - za chvíli totiž odkvete...
Ale žádný smutek, o vůně kvetoucích stromů tu naštěstí nouzi nemám, už se těším na jasmín, šeřík a jiné! Jen třešeň už dávno odkvetla - takže prvomájové políbení se událo pod zelenými mini bambulkami třešniček - platí to? Neplatí? Kdoví.


Asi jsem dosáhla toho nejnižšího krevního tlaku, co se kdy pamatuju - nějak se mi motala hlava a trošku únavy a tak, posilovnu jsem celou prozívala.. i naměřila jsem si doma (světe drž se) 83/57. Naštěstí se umoudřil (nejspíš se zalekl manželových starostlivých obav) a vzápětí povylezl na rozumných 108/66. Uf.
I pohledala jsem na internetu, co jako na to... a kromě informace, že to může být buď znak diabetu či hypoglykémie nebo je příčina neznámá a nerozpoznatelná, jsem zvěděla jedině, že mám jíst pravidelně a malé porce, víc solit, pít kávu či cumlat lékořici. Aha.
Tak lékořici nemůžu (jako jednu z mála věcí) cítit ani na kilometr už od malička. 
Kafe nepiju už nějaký ten pátek (nepočítám-li meltu či tu ječnou) a kvůli nízkému tlaku nezačnu.  Solení? I zkusila jsem to. A řeknu vám: Nic moc, mám žízeň jak trám, br! Dle hesla "přiměřeně, přiměřeně!" zítra opět k normálu.
Jediné co, tak to snad můžu zkusit s tím častějším jezením.. možná. Nějaké jiné konstruktivní nápady? :)
Koneckonců život ohrožující nízký tlak není a sklon k němu jsem měla asi vždycky. Tak nedělejme z komára velblouda a popojeďme dál! :)

Švagrová má teď někdy termín, čeká druhé mimčo. To první už je jedenapůlletý blonďatý diblík, co začíná mluvit (zvládá nonno -dědu-, nonna -bábu-, mamma -mámu- a víc nevím). Ten čas ale neuvěřitelně letí, ještě se pamatuju, jak se měl narodit. Holt vteřina ke vteřině a ani se nenadějem a roky jsou fuč.. Zvláštní se nad tím pozastavit a zamyslet se.

A právě teď je čas na večerní procházku; loučím se s vámi a brzy na viděnou! (Spíš teda na počtenou, chichi!) 

Velikonočno-nedělní

Milí přátelé, tak tak koukám, že to tady pěkně flákám, co? :)

Nene, není tomu tak a ani jsem na blog nezanevřela či nezapomněla. Jen změna je život a já v pracovním procesu nemám ani chviličku otevřít počítač a napsat pár řádek. Což není žádné postesknutí, jen prosté a holé konstatování faktu. Ona totiž ani ta fyzická práce není na škodu, člověk se od rána do večera nezastaví a pohyb je základem zdraví, ne? Obzvláště je-li na čerstvém vzduchu, takže když už si nějakou tu volnou chviličku vyšetřím, šupkydupky na pole a zemědělčit. Ono to totiž není žádná sranda - všechno má svůj čas a když se nestihne zaset mrkev v třetí čtvrti měsíce, tak aby jeden čekal až do měsíce příštího... a to je škoda a plýtvání časem (takhle jsem už propásla březen).

Takže se musím pochválit, jaká jsem šikulka, že jsem tento týden zryla, okopala, připravila, zasela, zasázela a zalila svou budoucí úrodičku - záhonek petržele, mrkve, tuřínu a cibule, tři řádky vodnice (jenom proto, že mi zbyla z loňska, jinak by mě to ani nenapadlo), bazalku a lán hokkaidó dýní. Mám v plánu je nechat šplhat po síti s velkými oky, no železnou konstrukci mi uprostřed pole nikdo nevyrobí, ale třeba to bude na těch bambusových tyčkách, co jsem ke každé jamce zapíchla, držet. Uvidíme!

Co jiného zajímavého se v tomto týdnu událo?
Jsem zase o rok starší. Oficiálně. Letos jsem spáchala takový malý sociální experiment - kolik lidí (rodinu novou ani původní nepočítaje) si vzpomene na moje narozeniny, aniž bych jim to připomněla já, jakákoliv sociální síť (to pak neplatí, nemyslíte?), Instant Messenger či jiné virtuální vychytávky (ICQ jsem nespustila už ani nepamatuju, na Skype - díky onomu zmiňovanému vytížení- jsem taky nebyla a Facebook je už pro mě taky passé). Hypotéza nulového stavu se - až na dva překvapivé případy - do puntíku vyplnila, a tedy závěr: Čím pokročilejší technologie máme, tím víc necháváme vlastní velkokapacitní paměť zakrnět. Zkrátka vyvíjíme čím dál tím menší aktivitu, spoléhajíce na to, že nám stejně bude vše připomenuto... Zajímavé.

Chytajíc pár slunečních paprsků ve chvilce osobního volna při studiu manuálu k nové myčce, kterou jsme zakoupili za účelem úspory času a energie (především té naší, lidské) jsem se nechala neuváženě ofouknout studeným aprílovým větrem a zase mě bolí v krku a píchá na mandlích. Chybka, co by se stávat neměla. Doufejme, že to nevyústí v nemoc, to by se mi příliš nehodilo do krámu.

Naučila jsem se novou, svižnou a zábavnou australskou karetní hru s názvem President (Scum). Jeden večer jsme se čtyřma holčinama z Austrálie zapařily a - světe div se - čtyři hry po sobě s osobním skóre třikrát prezident a jednou víceprezident! Holt měla jsem šťastnou ruku. :) 

Žádné barvení vajíček, pomlázka, pečení beránka či Colomby, rozbalování obřího čoko-vejce ani jiné velikonoční zvyky se neudály. Místo italského tradičního jehňátka a české tradiční nádivky jsme měli k obědu vynikající zelené mangoldovo-pórkovo-ječmenno-mungové puré s ředkvičkou jako červenou ozdůbkou a filet z lososa na čerstvé cibuli zakrytý agrettem (zakoupeno a objeveno na trzích - pan prodavač mě vyvedl z omylu, že se jedná o pažitku... prý je to agretto neboli (jak se teď dodatečně informuji) vousy mnichů (skoro by mě přešla chuť) - jarní zelenina (od března do léta) s čisticími účinky. Chutná jako něco mezi špenátem a řasou.. svěží, šťavnatá. Příjemně mě můj objev překvapil.

A jelikož odbila půl jedenáctá, musím výčet zajímavostí utnout a rozloučit se s vámi.
Tedy přeju krásné velikonoční pondělí, mějte se jarně, svěže a vesele a zase někdy! :)

Jarní půst

Usoudila jsem, že je toho zapotřebí a jelikož nejsem plánovací typ (no, ne že bych vyloženě nebyla, ale co si naplánuju, to mi většinou - ať už je to mnou nebo shodou okolností - nevyjde), tak jsem se prostě jedno úterý nenasnídala. A jelikož na půst nějaký ten pátek už myslím, tak jsem se i přesvědčila, že se ani nenaobědvám (ale že mě to stálo cukání!) a když už se schylovalo k večeru, tak to přece nepokazím večeří, že.
A vydržela jsem. Jen na vlažné vodě s citrónem. Pro ty kolem mne to asi nic příjemného nebylo, pro mě samotnou taky nijak zvlášť, ale mám z toho teď dobrý pocit. Cítím se lehčí, nabitější energií, elánem...
Možná na tom pozitivním pohledu na svět skrze jídlo něco bude - středeční probuzení bylo vyloženě veselé! A to jsem se k tomu ani nijak nutit nemusela (viz předešlý post).

Chtěla jsem to protáhnout na tři dny, ale nakonec jsem se - po odborné konzultaci - rozhodla přehodnotit svou myšlenku a k vlažné vodě a vlažné vodě s citrónem jsem přidala i zeleninové vývary. A dnes k obědu jsem snědla i trochu vařené mrkve s cibulkou, což bylo veškeré mé dnešní jídlo. A cítím se výborně!
Kdyby mi to někdo vykládal, věřit mu nebudu. Ale on mi ten "očistný den" dal zase novou perspektivu, jak se na věci dá koukat. Ne jídlem je živ člověk. A zaměstnávat myšlení neustále řešením toho, co bych vložila do úst / žaludku .. to přece není život! Ten tkví v něčem jiném.

Shrnuto, podtrženo:
Půst je skvělá věc, ale jako všechny skvělé věci to zjistíte, až ho zkusíte. :)
Mě - kromě jiného - k němu motivoval jarní článek D. Lužné.

Zítra jsem ještě na vývarech, možná trošce zeleninky (vzhledem k tomu, že fyzického pohybu mám ažaž a breatharián nejsem). Vyloženě se na další den těším a mám z něj upřímnou radost. Dá se to nazvat třídenním půstem? Myslím, že jo. Tak já si to tak nazvu.

Energie mám mnohem víc než na "mé normální" (poslední dobou poněkud cestováním a stresem nabourané) téměř makrobiotické stravě (to téměř zařazuju proto, že makrobiotika je mi obrovskou inspirací, ale ještě ani zdaleka ji nemám prostudovanou tak do hloubky, abych se mohla za čistého makrobiotika vydávat. Takže moje potraviny se pohybují v pásmu zdraví, poměry na talíři se snažím mít optimální, o působení potravin také něco vím, ale .. nikdo není dokonalý ani vševěd, že. Pořád se je co učit.).

Každopádně se těším i na návrat k pořádnému žvýkání cereálií, zrovna dnes jsme byli v na nedaleké eko-farmě nakoupit nějakou tu sezónní biozeleninu a když jsem viděla, jaký výběr obilovin (splňujících zásady biozemědělství) tam měli, tak jsem neodolala a od všeho jsem si sáček pořídila - jáhly, ječmen, špalda, žito.. Mňam, tohle mi vystačí minimálně na měsíc!

A taky mám dojem, že celé to nejezení působí i na mentální oblast - například se mi daří formulovat myšlenky mnohem lépe (jasněji, stručněji, výstižněji, jít k jádru a neodbíhat od věci).

A vůbec - zkuste si to taky! ;)

Ohlédnutí za Londýnem

Óóó, ani se mi nechce věřit, že jsem zpět na jihu.. ze severu na jih, no teplotně to tu teda nevypadá.
Anglie je známá deštěm, Angličané si na to sami stěžují (a prý si rádi stěžují, jak jsem se dozvěděla.. :)), ale nám počasí během šesti dní vyloženě přálo - kromě zimy a zamračena v den příletu a odletu. Skoro jakoby slunce mělo radost, že tam jsme, a trucovalo, že jedeme pryč. Hehe.

Bylo toho tolik, že nevím odkud začít.. Tak prvně řízení vlevo je pro středoevropana tak nezvyklé, že mě několikrát málem přejel taxík - a to mají na zemi nápisy LOOK RIGHT, LOOK LEFT... zastávky autobusů na opačné straně, ... prostě zmatek! :)

Soho, o kterém jsem psala posledně, je super pro noční život. Spousta lokálů, hodně z nich gay-friendly nebo adult-related... Ale jelikož ani jeden z nás není "party animal" (alkohol, diskotéka, wild night-life), tak jsme po dvou dnech opět změnili ubytování - tentokrát na Primrose Hill - kus od centra. No, abych byla upřímná, tak by nám ta centrální poloha v Sohu vlastně vůbec nevadila (komu se kdy poštěstí mít Piccadilly Circus za rohem, že?), zato hostel byl naprosto příšerný - špinavá netěsnící okna s vtipným, alespoň pět let starým nápisem "neotevírat, opravuje se", v pokoji postel, tři plastové židle a stoleček, jedno ramínko osaměle visící na tyčce ve výklenku ve zdi (imitace skříně?) a centimetrová vrstva prachu tamtéž. Brrrr. Kupodivu matrace byla kvalitní, a to na přespání stačilo. Zažili jsme i horší místa (Amsterdam).

Pět večerů, pět stand-up comedy shows - tomu říkám dávka. Ještěže jsem si nevzala fotbalistu! Takhle se u toho alespoň bavím, i když ne vše je zrovna můj šálek čaje (o páté, ať jsme tematičtí:)).
Záleží na komicích. Každopádně je to nejlepší způsob, jak poznat Angličany takové, jací jsou - oni to na sebe totiž prásknou a ještě si z toho dělají legraci. Některá z představení byla vyloženě úchvatná, jiná byla vážně dobrá, další tak napůl a jedno vyloženě zoufalé - to ten již zmiňovaný první večer.

Nákupy?
Camden Town je konečně pořádně alternativní čtvrt s trhy a obchody se vším možným (hlavně letí VINTAGE čili second-hand, ale takoý ten echt jóó starý, jestli víte, co tím myslím). :)
Tady by se dal strávit celý den. Jenže ne všichni jsou tak unešení z nákupů. Pořídila jsem si ovšem úplně parádní jarní bundičku (zeleno-zelenou značky Nature Line London) - co víc si přát? :)

Portobello Market u Notting Hillu - starožitnosti, vintage, ovoce a zelenina, šperky, kosmetika, vetešnictví... zkrátka a dobře od každého něco.

U stánku se zeleninou jsem byla nadšená, že měli obří tuříny - ne jako zajímavost, ale jako normální běžnou zeleninu! 
U pekaře se mi zase líbil ten široký výběr celozrnného a kváskového chleba!
Ve spodní části je zase jeden vege-obchůdek, kde mají sladké pečivo bez cukru (celé tři druhy!:)
A pořídili jsme -neplánovaně- brašnu na kameru!! Je , za 4£ a je značková! :) 


Památky?
Westminsterské opatství po vás bude chtít nehorázných £16.00 vstupného (1 osoba) - dá se do něj ovšem nakouknout i zadara a já vám řeknu jak. :)
Ve všední dny v 17:00 se zde koná mše - volně přístupná, jen se musíte tvářit, jako že jdete na mši (nákupní tašky, videokamery a foťáky nejlépe schovat). Budete-li vypadat věrohodně, pan strážce vás pustí dovnitř, dostanete arch s přepisem většiny mše (co říkají oni a co máte říkat vy, kdy se máte postavit a kdy si sednout), vyberete si místečko k sednutí a pak máte celých 30 minut na obdivování. A nejen kostela, mne osobně třeba překvapilo, když po dvou čteních (SZ, NZ) promlouvali i o Libyi či o schválení státního rozpočtu.. zkrátka žádná zkostnatělá bohoslužba! Další kulturní zážitek (uslyšíte nefalšovanou starou agličtinu, tak pozor.. ) k doporučení. A pak je konec, projdete si kostel (ne, neuvidíte vše, jako platící turisté, ale to je zase otázka priorit.. ale třeba hrob Livingstona tam je, portrét Richardův, atp.) a tradááá, zase o kousek dál, třeba k londýnským hodinám.

Doprava?
Oyster card (něco jako pražská Opencard, jen zaběhlejší, i když nevím, jak to funguje teď) - turnikety na vstup i výstup z metra / autobusu.
13 linek metra (kam se hrabe pražské A, B, C;)), první den jsem se naučila barvičky a jejich názvy a 1) velmi se mi to hodilo; 2) můj mozek ještě zvládá se něco rychle našprtat. Potěšující zpráva.
PLEASE MIND THE GAP je nezapomenutelná formulka londýnského "undergroundu".
Doubledeckers jsou úchvatné!! Ten výhled!

Jídlo?
Jak již jsem naznačila v listu "TOP TEN" anglických dobrot:
Organic Houmous od Sainsury's - ten první a nejlepší (kdepak humus od Marks and Spencer!).
Bio mandlové máslo Meridian z opražených neloupaných mandlí.
Skotské ovesné koláčky - Rough oatcakes. V jednoduchosti je krása - složení: oves, sůl, olivový olej.
Raw food tyčinky od NAKD. Mňamózně delikatesní.

No a ochutnali jsme i typické anglické jídlo - Fish and Chips! (Já teda verzi Fish & Salad.) 
Treska byla na chuť výborná. Zasytila.. až moc. Bylo nám po ní oběma tak nějak těžce... A díky tomu se na žebříčku neumístila. :)

Tak a teď už končím, bylo by toho moc a moc.. Ale jako nahlédnutí snad stačí.
Závěrem ještě jedna typická fotka a báj báj, Londýne. Ještě mě uvidíš! :)

Karnevalové a jiné foto

A máme tu březen. 

Únor, čas karnevalu, je plný maškar, konfet, typických sladkostí (o těch jindy) a z toho všeho vybírám dvě fotky: 

I princeznám vyhládne.

Oblíbená karnevalová zábava italské mládeže - pěnový sprej!

A když už jsme u těch fotografií, tak vám dlužím jednu obří mortadellu, zapsanou i v Guinessově knize rekordů (fotka z kategorie "pohotový fotograf aneb skrz objektiv vždy a všude").

Kuriozitka v supermarketu

A poslední je takový malý vlčí obrázek na dlažebních kostkách.
O umělce tu holt není nouze...

Resty vyrovnány, přeju krásný den Vám všem!

Makrobiotika stále populárnější!

• Článek ve Vlastě o makrobiotickém vaření a stylu života (Nine Star Ki).
• Článek v časopisu Jóga dnes o makrobiotice jakožto o stravě vyvolených a jeho pokračování o cukru. 
• Od téže autorky pak další článek o MB na stránkách nového (aspoň pro mne) makro - bio - vege- atd. obchůdku Cesmína.bio v Praze na Londýnské. 
• Popularizační článek Makrobiotika donaha svlečená od Honzy Jíchy na Tiscali.cz.
• A o makrobiotice jakožto životním stylu ve Fit ženě.

A určitě by se toho dalo najít i víc, zkrátka se mi zdá, že makrobiotika se stává čím dál tím populárnější. Ovšem samozřejmě to může být jen a jen můj osobní dojem. Znáte to, když se na něco konkrétního zaměříte, jakoby NÁHODOU se kolem začnou objevovat indície a znamení.. Zkrátka a dobře, zajímáte-li se o makrobiotiku, začnou kolem vás vyskakovat články o ní jak houby po dešti. :)

Tak kdo by se chtěl dozvědět víc, tak nezůstaňte u článků, ale na doporučení jsou tu jiní odborníci / stránky / fóra...

A proč to vlastně všechno píšu.
Víceméně makrobiotiku praktikuju už třetím rokem, ale pořád ještě jsem asi nepochopila spoustu věcí. Třeba jak to prezentovat. Holt člověk se stále učí.
Minulý týden se mi tuhle stalo, že jsme večer jeli se známými do jednoho televizního studia (my jako doprovod, známý spolumoderoval) na přímý přenos jedné televizní "show".

O kvalitě toho programu se nebudu zmiňovat, pro mne osobně to byla hodina utrpení, kdy bych se nejraději zahrabala pod zem. Ano, jsem přehnaně empatická. Jednalo se o takové ty "šprýmařské žertíky", kdy voláte lidem a utahujete si z nich... no někdo to považuje za vtipné. (Snad jediný povedený byl ten, kdy se ptali po jistém panu Saurovi, co měl být na "schůzi" v kulturním domě. Křestním jménem Dino. A příjemce na druhé straně drátu zařval do sálu na plné kolo Dino Saur... načež zavěsil, protože mu to nejspíš došlo. :))

Byli jsme dva páry v jednom (ne našem) autě a po skončení vysílání (kolem půlnoci) všichni řádně hladoví. Jíst o půlnoci?!? Bylo-li by po mém, jeli-bychom domů a čau. Žel jsem byla v menšině. A jediné, co bylo v tuhle pokročilou hodinu široko daleko otevřené, byl McDonalds.
Takže jsem se, chtě-nechtě, ocitla ve fast-foodu pod palbou dotěrných otázek na téma proč si nic nedám ("tak aspoň zmrzlinu!"), soucitných a nechápavých pohledů ("No to je hrozný; chudinko, ty nic nemůžeš, já bych se z toho zbláznil, jak vůbec existuješ? Co teda vlastně jíš?") absolutního staromódního nevyvratitelného a neotřesitelného názoru na jídlo ("Rýže? To jako na snídani?!? Ale tak capuccino si aspoň dáš, ne? Ani kafe?!?") plus snahy zviklat mě ("aspoň něco, jen dneska!") a dát mi pocítit, jak trhám partu ("to je hrozný, jíst když naproti mě jsou nasucho.. si to ani neužiju").
Zcela sebekriticky se přiznám, že jsem situaci vnitřně nezvládla (navenek nebylo nic poznat) a nálada mi okamžitě sjela hluboko pod bod mrazu, kde zůstala ještě následující den.
Myslím, že nemám pražádnou chuť zase se s nimi na dlooooouhou dobu někam vypravit.

Tak a teď si dovolím malou reflexi:

Jsou lidé, kteří, ani když řeknete, že je to vaše volba, že jste tak spokojení a šťastní a hlavně zdraví, a že vám to naprosto vyhovuje, nejsou schopní to pochopit a přijmout. Protože se to vymyká normálu. Zkrátka jste "divní".
Buď si zaklepou na čelo a nechají vás být (to se mi snad ještě nestalo) nebo vás zahrnou otázkami. Ale nejsou to otázky zvídavé, takové, jaké by vám položil někdo, koho jste zaujali a kdo se chce dozvědět víc. Ne.
Jsou to otázky tzv. "prokazující a potvrzující vaši nepravdu a bláznovství". Takový člověk jakoby stál pomyslně nad vámi (cítí se tak) a shlížel na vás tam dolů se soucitem. (Navíc když řeknete, že jste se změnou začali kvůli zdravotním problémům (jako já) - právě jste si vykopali hrob a uložili se do něj zaživa.)

Řešením je (dle hesla "na hrubý pytel hrubá záplata") kategorický postoj*.
Být dogmatik pevný v kořenech i názorech (aspoň navenek) a nenechat se zviklat a vyprovokovat k mluvení o sobě sama.
Ba co víc, zvládnete-li (já musím trénovat), zkuste se na něj kouknout svrchu vy. ("Jíst o půlnoci? Smažené kuře? Vy jste se zbláznili - víte, jak si tím škodíte?!?")

Prostě jsem makrobiotik. Tečka.
Makrobiotika říká, že "bla-bla-bla". 
V makrobiotice se nepoužívá "bla-bla-bla". Proč?
Protože podle makrobiotiky "bla-bla-bla". 
Takový malý kolovrátek, co si stále přede svou..

Výhody:
Nevystavujete se tak osobní konfrontaci (kterou, ať se snažíte jak chcete, tak s tímto staromódním druhem lidí prostě nevyhrajete) a heslo MAKROBIOTIKA je Vám jakýmsi "obranným štítem".
Vezměte to třeba jako  jistý druh náboženství. Řeknete-li "jsem křesťan", taky se vás nebudou ptát "a to se musíš každý den modlit? A každou neděli chodit do kostela? Chudáku..." Ne, vezmou to tak, jak to je.
Je to vaše rozhodnutí, vaše volba. Takže jsem makrobiotik. Ber nebo nech být.

Ano, je to takové trošku "berličkové řešení".
Samozřejmě neradím uplatňovat všude a na všechny - já ráda vysvětlím, v čem makrobiotika spočívá, jaké jsou její výhody a silné stránky, klidně i zabrousím do osobních zkušeností - ale POUZE za předpokladu, že člověk, se kterým mluvím, má OPRAVDOVÝ zájem a nepovažuje mě jen za kuriozitu či potvrzení svého "šťastného života" naplněného salámky, sýrečky, mlíčky, masíčkem, buchtičkami a zmrzlinkami.

A propos, zmínila jsem se, že onen známý váží dobrých 120 kg? ;)

*díky C. za nový úhel pohledu na věc.

Z kuchyně i ze mlýna...

S navracejícím se jarem se mi navrací i chuť vařit, zkoušet, experimentovat a vůbec všelijak se v kuchyni realizovat. Nebo že by až zas tak nepůsobilo to jaro jako spíš blížící se termín odevzdání jisté rozsáhlé písemné práce? ;)
Tak jak tak, dnes pár kulinářských fotek!

Houbová omáčka  

(na červené cibuli; sušené a přes noc namočené darované houby, drcený kmín, olivový olej, sójovka, sůl, voda s kuzu, čerstvá petrželka a na závěr špaldový krém na vaření.)

Na špagetách vynikající! :)

skoro-hotová houbová

Červený snídaňový ein-topf

Aneb jak si udělat sladké jídlo ze zeleniny. 

Kuk do hrnce

Odspodu: pórek, nastrouhaná červená řepa, pololoupaná rýže, nastrouhaná mrkev, olivový olej, na závěr bílé zelí. Podlít vodou s umeoctem, přikrýt pokličkou a hlídat (případně přilévat vodu), dusit.. až do změknutí rýže. Ozdobeno řeřichou, eňo ňuňo a hlavně bez nádobí! ;))

A výsledná snídaně, mňam!

 Rybí filety ve tvaru srdcí

Vyzkoušeli jsme novou rybu, italský název palombo, po česku (hledám...) - ano, jedná se o druh žraloka. Spíš takový minižralůček. Pravda, šupiny neměl, zato kůži žraločí... drsnou jako kočičí jazýček!

Žralok za syrova

Filety na pánvi (sůl, petržel, voda, oliv.olej)

Výsledná "srdcová" večeře

Ano, ten výsledný talíř je poněkud chudý na barvy... ale ty byly vyčerpány červenou snídaní. :) 

Příloha: jáhly s petrželkou a místní to specialitka - černá kapusta (cavolo nero).

A pozor, čas na uveřejnění objevu roku! Famfára pro... 

červený sezam (semi di sesamo rosso)

V bio kvalitě, vypěstovaný v Itálii! 

Že nevíte, jak vypadá? Nafotila jsem takové malé srovnání:

Sezame - otevři se! ;)

Navštívili jsme totiž poprvé (a doufám, že ne naposledy, i když za rohem to teda není) mlýn! 

Ono se to napřed tvářilo jako nevinný maličký bioobchůdek, ale pod vtipným názvem Molini Cicogni (doslovně Čapí mlýny) se nakonec skrývaly opravdické (navíc bio) mlýny!

Dokonce jsem našla mouku "typu 2" což by zhruba odpovídalo naší polohrubé (i když je pořád ještě o hodně jemnější než ta česká). 

I zásobila jsem se taktéž kilem celozrnné kamutové, mleté na kamenném mlýnu... přes polovičku jsem jí již zvládla spláchnout do záchodu (nebo vyhodit komínem, chcete-li to trochu poetičtěji) a víc ke svým snahám o výrobu kvásku už ani muk!! Vzdávám to! 

(Nějaká dobrá duše na obzoru, co by mi kousek darovala? :))

Sladko-kyselá adzuki směska

Tak a než to zapomenu, tak rychle zapsat recept na výbornou zelenino-luštěninovou přílohu k rýži. Vlastně to původně měla být polévka, ale ono se to tak někdy uděje. Žel se taky tak někdy uděje, že se mi takhle improvizačně podaří stvořit něco, co nezapíšu a pak už nikdá nezopakuju. :(
Tak abych tomu předešla, tak sem s tím sladko-kyselým potěšením:

Ingredience:
☞   uvařené červené fazolky Azuki (nebo Adzuki) s řasou Kombu
☞   kysané zelí
☞   zelenina (mrkev, celer bulvový i řapíkatý, červená cibule)
☞   olej
☞   sůl mořská
☞   troška rýžové mouky
☞   voda filtrovaná

Postup:
Na trošce olej zpěníme cibuli nakrájenou na menší kousky, osolíme a necháme zesklovatět.
Poté přidáme mrkev a bulvový celer na menší kousky (fantazii se meze nekladou), orestujeme, zaprášíme rýžovou moukou a ještě chvíli mícháme.
Pak směsku (vlastně takovou "vylepšenou jíšku") dolijeme studenou vodou (do polévkového či žádaného množství, rýž. mouka hodně nacucne!), přihodíme řapíkatý celer (na kousky) a uvařené azuki. Vše důkladně promícháme a necháme povařit, aspoň 10 minut (záleží, zda máte raději zeleninu dokřupava nebo naměkko).
Po vypnutí plamene vmícháme kysané zelí (již nevaříme). A je připraveno k prostření!

Náš MB oběd - prostřeno!

Jak říkám, mně se z původně zamýšlené polévky vyklubalo nečekané hlavní jídlo, a tak jsem zase po dlouhé době vytvořila celý krásný MB talíř.  
Obilovina = celozrnná rýže + kroupy, vše den předem namočené i s řasou Kombu (= ozdoba), vařené v tlakovém hrnci 25 minut; sladko-kyselá adzuki směska, čerstvá petrželka, spařené plátky brokolicového stonku.
Sladkost je zastoupena mrkví a fazolkami, kyselost zelím...
A pochváleno to bylo i od nemakrobiotika, jen pro úplnost. :)
(Ehm, což je taky důvod, proč to sem dávám, že, jinak by to ztrácelo na významu. :))

Dobrou chuť!

A jak jsme natáčet skončili

Čtvrtek (13.1.2011)

Ha, a pak že třináctka nenosí smůlu.. i když nevím, jestli ne jen v kombinaci s pátkem... Ale ať nepředbíhám, všechno pěkně popořadě. Koukám, že mé vyprávění dosáhlo neudržitelné epické šíře (rozuměj: "zabíhám moc do podrobností"), takže se dnes pokusím být stručnější. Snad se zadaří! :)

Dnešní epizoda má název Le pasticche per il raffreddore aneb "Pilulky na nachlazení".. zápletka (jak si asi dokážete představit) tkví v tom, že ne všechny pastilky jsou z lékárny a některé z nich mají zcela jiné účinky než potlačení rýmy. Hvězdné osazení Niki v roli diskrétního zámožného objednavatele drog, Giacomo v roli poslíčka z lékárny a třetí klíčovou osobou je Smilzo - překupník drog. A právě do role dealera jsme byli tak trošku nuceni dosadit jednoho M. známého, jelikož majitel objektu s ním má nějaký službičkový dloužek, jak by se to tak kulatně, i když naprosto zdrobněle, řeklo. Zkrátka a dobře, tohodle týpka nikdy nikdo neviděl, jen jsme byli ujištěni, že se na tu roli hodí. 

Hned ze začátku to začalo špatně, poněvadž vlastník řekl Smilzovi špatný den natáčení (sobota) a my jsme to přehodit nemohli. No a vzhledem k tomu, že nebydlí za rohem, ale až v jiné, jižnější provincii (Grosseto, skoro 2 hod. autem), bylo ujednáno, že ať přijede kdykoliv, uděláme co pro to, aby byl co nejdřív volný. 

Žel k příjezdu si vybral ten nejnevhodnější moment, a to těsně před obědovou pauzou. Navíc ještě s hláškou: "Za dvě hodiny musím odjíždět, protože večer mám televizní natáčení."

-

Jídelní vložka

Oběd byl ujednán dvoufázově, vzhledem k neefektivitě (ony dlouhé prodlevy) jsme se dohodli na tom, že všichni aktivní na place budou obědvat v půl druhé, zatímco ti ostatní (kostumérky, nehrající herci, vizážistky, ...) ve čtvrt na jednu. Byly tradiční spaghetti aglio olio peperoncino (česnek, oliv. olej a sušené pálivé papričky) s tím, že tradici mi narušila absence papriček. No, tak byly prostě špagety s česnekovým olejem. :)

-

Hlavní kostumérka odjela ještě před obědem zajistit policejní uniformy na jednu z následujících epizod. V momentu, kdy přijel zmiňovaný Smilzo (nablýskaným Porschem, oháhlý značkově za minimálně tisíc euro, sluneční brýle D&G na očích, kolem pětačtyřicítky...), byla na place jen asistentka kostumérky, jistá Lucia. A vzhledem k tomu, že musela zastávat i roli vizážistky (též odpoledne chybějící), byla pěkně vystresovaná. Naneštěstí se jí Smilzo dostal do rány a rozhovor probíhal asi následovně: 

L.: "Hej, ty tam, ty jsi Smilzo? Pojď dolů!  

(Byl na schodech. Zatímco schází i s partnerkou, L. komentuje situaci "Tihle herci, si přijedou a myslí si, že nejsou kdovíco.")

L.: "Ne, tohle oblečení nemůžeš mít, něco černého nemáš?"

S.: "No já myslel, že takhle by to k roli sedělo.."

L.: "Tys nečetl e-mail? (protočení panenek... Ano, je to ona, co je protáčela i na tu snídani, pamatujete?:)

     "Hm... a co kdybyste si prohodili oblečení (ukazujíc na vedlestojícího vlastníka objektu -jeho známého- oděného v černém) - ty si vezmeš jeho a bude."

Následuje hrobové ticho (radím: nesahejte Italům na oblečení a už vůbec jim nenavrhujte si je s někým vyměňovat!), načež se vlastník sebere a jde hledat někoho zodpovědného (C.), zatímco L. pokračuje v "hovoru spatra" se Smilzem. 

Všichni zodpovědní jsou v ten moment plně zaměstnáni jídlem a slibují natočit Smilzovu scénu co nejdřív. O inkriminovaném rozhovoru nikdo nic neví. 

Jenže Smilzo toho má právě tak dost, "myje si ruce" a "zvedá kotvy" - se slovy "Tohle já nemám zapotřebí!" naskočí do Porsche a aniž by počkal na vlastníka nebo se pokusil cokoliv vyjasnit, zmizí jako pára nad hrncem. Načež vlastník hned za ním, ovšem nedohoní ho. 

I vytočí se nepřístojně a když je po druhé hodině odpolední sháňka po Smilzovi a voláme mu, nejenže nám řekne, že Smilzo není a nebude, ale rovnou nás pošle do háje zeleného i s celým sitcomem. A prý to není jen kvůli té "huse kostumérce", co neví, jak se má chovat a hluboce jeho známého urazila. ...

No a věci pak naberou rázný spád, hádce po telefonu následuje vyložení situace celému přítomnému štábu včetně herců - vypadá to jako "one man show" představení, jen se nikdo nesměje. 

Kostumérka se snaží vše vysvětlit, ospravedlnit, omluvit, načež se rozbrečí a až do večera nepřestane. Všem je jasné, že jsme prostě kápli na nevhodnou osobu (dealer), ale s tím už nic neuděláme. Navíc vzhledem k tomu, že majitel objektu je C. kamarád a tak trochu se znají, je jasné, že vyhazov není jen kvůli slovnímu poškorpení - to byla jen poslední kapka do již tak plného poháru. A ten přetekl. 

Většina tomu nechce věřit, že by jako měl být konec, že to balíme, že se jede domů... 

Někteří se snaží vymyslet, jak to napravit - volají hlavní kostumérce (té hezké, milé a koneckonců i profesionálně se chovající), aby přijela vysvětlit a vyžehlit situaci...

Prodebatíme dobré dvě hodiny, situaci zpřevracíme ze všech stran, C. východisko nevidí (taky proto, že na to kouká i očima toho, kdo bezplatně poskytne celou vilu a kdykoliv přijede na návštěvu vidí, jak mu ji lidi systematicky -přestože neúmyslně- ničí, koneckonců loni jsme měli štáb u nás a vím, o čem je řeč). 

Ostatní -bláhově- doufají, že jde ještě něco změnit. Chtějí vlastníka zkusit konfrontovat se všemi členy štábu, tak bude v nevýhodě a třeba ještě couvne.

Inu nakonec se rozhodne dotočit předposlední scénu ještě za světla a vyčkat večerního příjezdu majitele...

Nálada je na bodu mrazu, nikomu se do ničeho nechce. Copak to jde, natáčet situační komedii s pohřební náladou? 

Po šesté zakvílí brzdy a vystoupí majitel, řádně v ráži, se svou asistentkou. 

I započne diskuze - napřed venku, posléze se přesuneme do obýváku spojeného s mým královstvím - kuchyní. Přítomni jsou jen klíčoví aktéři - tři hlavní představitelé (manželka chybí), režisér, scénografka, já a majitel s asistentkou. Po pár hodinách nenápadně vklouzne Samanta a dělá jakože nic (taktika "já tu vůbec nejsem, ale vyslechnu vše"), načež se mě zeptá:  

"A večeře dneska nebude?" 

 I vysvětlím jí, že teď opravdu vařit nemůžu a rychle ji odlifruji (= pošlu pryč, skoro vystrkám ze dveří) s kyblíkem Nutelly a balíkem krekrů v obavě, že bude chtít pronést jeden ze svých dlouhých a nicneříkajících proslovů (zcela mimo mísu, poněvadž nemá tucha o čem šla řeč). 

Ať to nenatahuju, vyříkáme si vše. Teda spíš vyříká se vše, já zasahuju minimálně. Každopádně klíčová je ona praktická stránka a hlavně všestranné nedorozumění.

Majitel původně chápal, že:

• nám stačí bohatě jeden, max. 2 apartmány (a my plně obsadili tři).
• přijede 8-10 lidí (první večer se nás sešlo na 25)
• budeme natáčet 10 dní (plánován skoro měsíc)
• dát nám vilu k dispozici je maličkost (a místo toho našel lidi nerespektující ani základní pravidla jako 
• Když lezu na koženou pohovku, sundám si boty. 
• Když topím na plné pecky, neotevírám ani okno ani dveře. 
• Když je místo i jinde, nenechám spát jednu osobu v jednom apartmánu. 
• Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo.
• Když si třicetiletá herečka přijede v doprovodu matky den předem, není samozřejmé, že tu budou obě přespávat (a to si ještě stěžovaly, že to povlečení je nějaké malé!)
• atd. atd. )
• budeme natáčet v jedné místnosti (a místo toho to byla samá externí scéna nebo lidé lozící po stolech ve čtyřmetrové výšce od země tak, aby drželi zvenčí lampu a tím vytvořili efekt denního světla)
• se začne natáčet v neděli (namísto až v pondělí, kdy mj. on sám přijel s dvouhodinovým zpožděním) 

Plus když viděl, kolik jsme toho stačili rozbít za čtyři dny a spočítal si, že až my odjedem, krom elektřiny a plynu bude muset zaplatit i vymalování celého objektu, řekl: "Prrrrrr... a tak to teda neee!"
Navíc mu jeho kamarád Smilzo řekl, že videokamera, kterou natáčíme není ta nejlepší, on takové prý vlastní čtyři. Navíc před ním udělal kolosální faux-pas a ztratil tvář (i díky oné scéně s kostumérkou).
A možná ještě něco víc, už se nepamatuju.
Režiséra nařkl z neprofesionality, C. ze zavírání očí nad vším tím výše vyjmenovaným...

Z pohledu našeho jsme, pravda, nedotáhli organizační složku (my dva počítali s max. 20 lidmi a jídlo ani zdaleka nestačilo... celková investice by se vyšplhala na 1500 €, což teda není málo) - režisér nabral všechny, co mu řekli, že přijedou zadara (proto těch 25!!), a koneckonců štáb byl složen z děcek, co na to studují, ale na setu (na place) vlastně nikdy nestáli a nepracovali.
Připočítáme-li k tomu, že většina z nich žije doma u rodičů, kde neplatí ani korunu, maminka jim chystá dvakrát denně teplé jídlo o dvou až třech chodech, spí na pohodlné matraci a kromě studia se ještě nikdy nepředřeli, tak chtít po nich "opravdovou práci" (ehm, nemluvíme o horničině, že) po celý den, dát jim jíst jen základně (přestože je to zasytí - otázka potřeby / chuti) a navíc spát na gauči - no kdo to kdy viděl?!? ("ironie")
Jsou to rozmazlení maminčini miláčci, co nezažili, co to je mít hlad nebo dělat něco s plným nasazením jen proto, že to dělají rádi. Svět filmu a televize je pro většinu z nich světem lehce vydělaných peněz, jakási meta, kde se nemusí nic dělat a jednoho krásného dne jim celá sláva i s penězi spadne do klína... Ale realita je jinde.

Podtrženo, sečteno - nedá se nic dělat, do zítřka vyklidíme vilu a dopoledne předáme klíče.

Poslední večeře byla vydatná, výživná a ke spokojenosti všech masitá - těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem, vepřové plátky (arrista) naprudko opečené na litinové pánci s olejem, šalvějí a rozmarýnem a jako příloha zelené hrášky (piselli) na cibulce.

Pátek (14.1.2011)

Ranní shon, vyložení, jak se věci mají těm, kteří zde včera nebyli. Všeobecné rozladění, naštvání.. manželka kvůli sitcomu nechala práci (kterou tím pádem ztratila), takže rozhořčení z její strany bylo i pochopitelné.
Snídaně v podobě croissantů, koblih a jiných dobrot, co přivezla kostumérka, je průchozí - kdo projde, ten si vezme.
A pak jen úklid, úklid, úklid. A balení. Žel uklízel jen někdo. Nakonec to dopadlo tak, že já, Susanne a zahradník jsme kmitali a ostatní si dávali cigárko před vilou a debatili. Pokud jsem je vyloženě nezaúkolovala já (nebo někdo jiný), nehnuli ani prstem. Grrrrr!
Najdeme hliněnou kačenu s uraženou hlavou, k čemuž se nikdo nechce přiznat a L. (opět) prohlásí, že "stejně ten krk už měla naprasklej", což vytočí C. a vyloží jim, že za to všechno, co tu zničili, bude muset někdo zaplatit... Prostě mu ta jejich lehkovážnost leze krkem. A komu by nelezla, že.

Sháněla jsem se po své oblíbené černé mikině s kapucí, co jsem včera zapůjčila jako objekt na scénu a ejhle, osvětlovačka si ji zabalila s sebou ("Já myslela, že je Leonarda, mýho kluka..." ). Nemám slov, ovšem poděkuju (taky mi o ní říct vůbec nemusela, že).
Rozloučení se od nich nedočkám, jako od většiny. Kdoví proč. Někteří mě mile překvapí, například zvukař, který mi složí kompliment za jídlo - "Měl jsem se tady díky tobě vážně dobře." a hladí si přitom břicho :)) Prominu mu i to, že po sobě neuklidil obytný prostor a společnými silami to se scénografkou napravíme.

Kolem poledne přijíždí majitel s manželkou, provádí inspekci, hlásím ony rozbité hrnky.
Finišujeme s úklidem. Detaily zaberou nejvíc času. Nakonec odjede i režisér aniž by se rozloučil se mnou nebo se Susanne, což je tedy skandální.
Koneckonců i on je jedno takové přerostlé rozmazlené dítě, co mu chybí dobré vychování... jen místo maminky mu doma vaří a uklízí manželka. Eh.

Jak jsme natáčeli II.

Naprosto mě nepřekvapí, že rajčata z úterní večeře zbyly. O to víc, že zbylo asitak kilo těstovin s červenou omáčkou. Na dotaz "jak to?" se mi dostane odpovědi v podobě pokrčených ramenou. Je mi líto je vyhodit, kostumérka se zajímá, jestli nejsou kolem aspoň nějací psi, kterým by se to mohlo dát... Vzhledem k tomu, že tu nemají ani popelnici, o existenci psů silně pochybuji. Zato už se mi v hlavě rodí nápad na dnešní oběd - budou zapékané těstoviny! (Kdepak psi! ;)) Recyklace rulezz, přivařím další kilo těstovin, smíchám s rajčaty, spoustou parmezánu, bešamelem a čtyřmi vejci a šup s nimi do trouby. Žel se mi nepodaří najít nic většího než dvě "průměrné" zapékací misky. Ovšem mají úspěch, a to takový, že než se naděju (a než se sejdou všichni ke stolu), jsou fuč.
Opozdilci dojídají bílé penne rigate s parmezánem, mozzarelu a zeleninové talíře.

Ale abych nemluvila jen o jídle, poněvadž není člověk živ jen jídlem, že. Změňme tedy téma.

Vera, ona krásná skoro-návštěvnice je ve skutečnosti jednadvacetiletá holčina z Palerma (co na to vůbec nevypadá, ani věkem ani vzhledem), co studuje lyrický zpěv na konzervatoři. Přiletěla na dva dny jen kvůli téhle maličké roličce (na vlastní náklady!) a jak se zpětně dozvím, na place jí to vlastně moc nejde. Holt někdo se hercem rodí...
Při odpolední kafe pauze zůstanu chvíli na place na čumendu, docela se pobavím, C. se přebleptne a Veru překřtí na Věru (vivat čeština!), s Pierluigim v roli zahradníka (ovšem pozor, oficiálním povoláním je psycholog!) mu to vyloženě prospívá, je to radost slyšet jejich spádné dialogy.
Všem aktérům to moc pěkně jde, obzvláště pak doktor Baronti je charismatický, ostatně jako vždycky. Žel má jednu podstatnou neřest - kouří. A to i tam, kde nemá. Například v kostumérně, v kuchyni, ve společenské místnosti atp. A divili byste se, ale ono se dost špatně vysvětluje takovému váženému sedmdesátiletému herci, co vám přijede natočit pět epizod z přátelství bez nároku na odměnu, že se tady kouřit nesmí. I přivřu oko a dělám, že nevidím. Je to dobře? Je to špatně? Je to tak, jak to je a basta.

Vzhledem k tomu, ze kostumérka Doriana dostala přislíbenou (i) páteční scénu, kde má figurovat jako jedna z hippies (jako Flower Power / ta mluvící; já tam mj. mám být jako ta nemluvící, takový trošku lepší kompars:)), stráví veškerý svůj čas studováním své jedné věty. Posléze využije příležitosti a zapřede s Verou sofistikovaný rozhovor na téma lyrický i nelyrický zpěv (sofistikovaný pro mě, padají termíny, jež jsem v životě neslyšela) a nezůstane jen u toho, nahodí i laptop a spustí karaoke, do kterého z plných plic pějí šlágry italské muziky. (Většina mi nic neříká.)
Pokoušíme se je se zahradníkem usměrnit, protože od natáčecího placu nás dělí koneckonců jediná zeď, ale marně.
To jsou mi trylky!

K večeři je opět porchetta, tentokráte kostumérku zaměstnám a pověřím ji krájením - i co, že dělá pláty jak pro dřevorubce, i co, že pižlá i ten lněný motouz kolem, hlavně, že to nemusím krájet já.
Vše se krásně daří až na to, že chci z ledničky cosi - už si nevzpomínám, co - vytáhnout a otevřu dveře natolik, že jimi shodím celou krabici porcelánových hrníčků nachystaných na mini-parapetu k odnesení dolů. O-ou! Úplně mě zamrazí.
No, nadávat můžu tak leda na sebe (i když to neudělám, už to nemám v letoře), se Susanne sbíráme a zametáme. Celkem to dělá pět malých kafe hrnků z pravého porcelánu (!!) a tři velké barevné čtvrtlitráčky.. Několik jich naštěstí zůstane vcelku. No a dle pravidla, řečeného hned první den ("Kdo rozbije, zaplatí!") už přemýšlím, kde sehnat adekvátní náhradu (v neděli se na mne usměje štěstí v podobě trhů se starožitnostmi, kde seženeme krásnou sadu šesti + dvou hrníčků Made in Italy, to vše za dvě eura. No není to řízení osudu? ;))

Večeří se pozdě, k nám do obydlené části přibyde na gauč Lorenzo (klučina, co obsluhuje klapku a fušuje do světel), jelikož dole bude mít zvukař Riccardo "privé" se stážistkou Camillou, co přijela pozdě a zatím jsme nepřišli na to, co že tady přesně dělá. (Jo vlastně, mačká čudlík na kameře při natáčení, protoře kameraman bývá unavený (!?!)).
Pobaví mě, jak o té noční "akci" všichni ví a akceptují to. Dokonce mám mírné podezření, že ze strany některých slečen štábu je tam i troška závisti; koneckonců zvukař je šarmantní osoba - galantní, velkoměšťák, profík, usměvavý, většinou dobře naladěn, ale na druhou stranu si nebere servítky, co si myslí, to řekne a když se naštve a zařve, tak to stojí za to. Jestli vlastně dole nakonec něco bylo nebo nebylo se už nedozvíme. (A ani po tom nijak nepátrám. ;))

V noci další Paralen, kapky do nosu, vstávání.. a ráno v 6:45 budíček. Ještěže mám ty odpolední šlofíky, jinak bych se tak tak držela na nohou...

Jak jsme natáčeli

Pokračujeme v natáčení sitcomu v lednu 2011...

Takhle po úterním obědě jdu naskládat vše do myčky, umyju hrnce když za mnou přijde Viola s Leonardem (párek osvětlovačů), že jako mají hlad. "COŽE?"
No koukám na ně jak spadlá z višně, vždyť teď jedli!! Jenže chyba lávky, umisťovali světla na následující scénu a přišli k obědu pozdě. A ostatní jim nic nenechali. To mi teprve spadne čelist. Ani jeden z dvaceti lidí si nevšiml, že dva chybí.. No, budiž.
Naštěstí zbyylo tolik rýže ze včera, bleskově jim ji ohřeju s trochou ragú omáčky a dle mého názoru mají luxusní oběd raz dva. Jsou, pravda, takoví přešlí, ale mohlo to taky dopadnout hůř.

"Blázni" čekají na jejich minutu slávy a čas si ukracují rozhovorem v obýváku. Ehm, spíš než rozhovor je to téměř monolog jedné z nich; nejspíš ne nadarmo hraje roli, kterou hraje. Jedinou nevýhodou je, že má opravdu výrazný hlas a ještěže jsem tolik unavená, jinak bych na svoji hodinku ani neusnula. Ovšem povede se, sháňka po mně není, když vstávám, blázni stále ještě klábosí.

Něco k organizaci. Jelikož se jedná o low-cost (vlastně téměř no-cost) sitcom, většina lidí pracuje zadarmo (vyjma zvukařů, kteří - po negativní zkušenosti z minulého roku - dostanou zaplaceno). Kosmetička je zde půl dne, odpoledne jede 60 km domů, kde pracuje part-time v kanclu.
Kameraman, osvětlovači, acting coach (ta, co kontroluje, jestli herci říkají vše přesně podle scénáře; sama ani neví, že se její roli tak říká), kostumistky a další členové štábu jsou děcka, co buď ještě studují nebo si právě dodělali kurz a je to jejich první pracovní "příležitost". Průměrný věk celého štábu se pohybuje kolem 26 let.

Natáčíme opět v opravdickém B&B, teda spíš v apartmánech k pronajmutí, co jsou vzdálené 50 km od domu. U nás to letos nejde, za prvé protože není nálada na situační komedii (prosincová smrt tatínka a hospitalizace babičky), za druhé poněvadž dědeček i maminka řekli kategorické ne (řekněme, že nám loni zabrali celý dům) a za třetí protože je v plánu dvacet epizod (ne pět) a kam bychom my se čtyřmi pokoji umístili na dvacet lidí (původně plánovaný štáb) to nevím.
No a za čtvrté majitel, C. kamarád, se nabídl, že nám objekt zapůjčí - a neberte nabídnuté místo k natáčení i s ubytováním včetně zaplacené elektřiny, topení a vody, že. Kývli jsme, přestože jsme původně měli domluvenou jinou lokalitu. Takže řekněme, že investice byla třístranná - majitel, my (jídlo, zvukaři) a režisér (zvukaři, zapůjčení aparatury a dalších fidlátek). A do scénografie investovala naše rakouská scénografka, ale to jsme se dozvěděli až později.

Nic, vraťme se k úterý.
Jdu se podívat na scénu - mají tu moc pěkně řešené schodiště.

Hlavní sál B&B

Samanta (a několik dalších) se mě ptá na toaleťák - zklamu ji, nic o něm nevím, jsem tu přes jídlo. :) Načež mi navrhuje, proč prý k obědu někdy neudělám těstoviny s masem - je to prý strašně jednoduché, stačí jen připravit mleté maso na oleji a víně... "Asi proto, že nemám mleté maso?" odvětím s úsměvem. Urazí se (což nechápu, ale nenechám si zkazit náladu).

Odpoledne chystám večeři - mozzarella, rajčata plus nakládané olivy, artyčoky, papriky a podobná zelenina a jako první chod budou -klasicky- těstoviny.
Plynová bomba zapomenuta, naštěstí jsem našla dostatečně velké hrnce a mohu vařit v teple kuchyně. Kostumérka nemá co dělat, ptá se mě, jestli mě může nalíčit. Jen tak, z nudy. Napřed nechápu.. Jestli prý jsem byla někdy nalíčená.. no, po pravdě přiznávám, že make-up jsem na sobě v životě neměla (a upřímně se za to vůbec nestydím). Nejspíš pro změnu teď nechápe ona, jak někdo takový vůbec může existovat. Každopádně její nabídku odmítám a navrhuji, že pokud nemá co dělat, může mi jít pomoct krájet mozarellu. Dělá, že neslyší.

Jeden ze zvukařů od Říma přijde zrovna ve chvíli, kdy vytvářím své pruhované červeno-bílé rajčatovo sýrové umělecké dílo a prohlásí, že on, jakožto pravý Ital, by to takhle teda ale nikdy nejedl. Mozzarela přece musí být na jedné straně a rajčata na jiné, aby sýr "neinfikovala". No jo, to mě taky napadlo, jenže to všichni zblajznou sýr a rajčata nechají.
Opáčí mi lakonickým "No a tak co? Tak rajčata zbydou!" .
Vzdám se, úvodní dvě řady přeskládám a celé dva velké talíře pak vypadají jako polská vlajka.
Načež je tu gong, natáčení konec, nahrnou se herci a C. mi oznamuje, že jedem! Dnešní noc spíme doma. Deleguju Lucii (asistentka kostumérky) - řeknu jí přesně, kolik těstovin, jakou omáčku, postup atp. Není nadšená. Zároveň oznamuju, že přijedu až zítra ráno.  
"Takže to budu muset dělat i snídani, jo?" Kdyby pohled zabíjel, je po mně.  
"Jo." Provázena významně otráveným protočením panenek odcházím balit a prcháme domů.
Po cestě se stavujeme v nemocnici, tentokrát nebrečím, zdá se mi, že je na tom líp.
Doma se pobavím, při vaření večeře (až po desáté, ojoj!) mi připadá, že ji připravuji v nádobíčku pro panenky. Tak jsem si na ty megahrnce zvykla.
V noci se opět nevyspíme ani jeden, C. má "rybu jak tráb", potí se, opět dvakrát za noc vstávám. A to nebyl posledních 13 let, nepočítaje neštovice, vlastně nemocný, až teď, zrovna v den započetí natáčení ho skolí chřipka. Jestli to není znamení.

Středa (12.1.2011)

Vstáváme brzy, došel chleba, toaletní papír, sušenky atp., jedeme nakupovat. Nemocného nechám v autě a udělám bleskonákup, nasoukám to do útrob Twinga (auto je už tak poloplné jídlem z domu na dalších několik dní) a tradá.
Dorazíme kolem deváté, zrovna mají hromadnou schůzku nahoře a něco probírají. Připojíme se.
Řeší se věci jako dochvilnost, příliš dlouhé pauzy, neochota pomoct při prostírání stolu a ještě menší při sklízení z něj. Pak se taky apeluje na zdravý rozum každého - když zapnu topení, neotevřu do toho okno. Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo. Když prší, nevezmu si erární BÍLÉ ručníky jako rohožku...
Všechno tohle na základě skutečných událostí. Lucia se dokonce nechala slyšet, že proč by nenechala rozsvíceno, když složenku neplatí ona, že. Je jasně řečeno, že já tu nejsem žádná služka, že jen dobrovolně vypomáhám. Taky je poprosím, aby, když si v průběhu dne nalijí čaj či kafe, si po sobě hrníček opláchli - jim to zabere půl minuty a já nemusím prolézat kdovíjaké kouty, abych je všechny posbírala. (Jako by do dubu mluvil.)

Rozpuštěno, odsouhlaseno, hurá natáčet.
Pro rozpory a další motivy, které neznám, si balí sakypaky šéf osvětlovačů, Andrea. Odjíždí po dvou dnech, ve kterých poslal do háje snad každého na scéně. Aspoň tak se to ke mně donese. C., jenž mu odmítne dát peníze za žárovky (režisérova starost) ani nepozdraví, se mnou a jedním známým hercem se hlasitě loučí. Později zjistíme, že s sebou odvezl i jediné klíče od skladu. Prý je pošle poštou.

Schodiště podruhé, tentokrát mimo scénu

Natáčí se scéna, kde Giordano (zahradník) pletichaří s Cristianem (vlastník B&B) v den stávky benzinářů a chtějí doma uskladněný demižon s benzínem vyměnit za demižon s kafem, aby se auto náhodně zastavivší nádherné (jak jinak) Very nerozjelo a ona musela přenocovat u nich. Jenže vše překazí Adriana (pokojská), Lidie (Cristianova manželka) a příjezd doktora Barontiho (vyšší instance, přesvědčením zapřisáhlý fašista).

...pokračování příště

Jak jsme začali natáčet

aneb autentické zápisky z prvních dnů natáčení...

Neděle (9.1.2011)

Měli jsme přijet v poledne, ale C. onemocněl (rýma, teplota), tak jsme se naobědvali, naložili auto a kolem páté, šesté přijeli na místo. Složili jsme proviant (a že ho nebylo málo, 500 € v jídle se nám skoro nevlezlo do auta), převzali pokoj (dvě postele oddělené) a odjeli na návštěvu babičky do nemocnice v Empoli. Což bylo smutné, smutné, smutné a nevím proč, ale sejmula mě plačtivá a ne a ne přestat. Takže při návratu první vizáž, kterou všichni viděli byla ta ubrečená (zas myslím na ostatní místo na sebe, kuš!). Řeklo se pár organizačních věcí, začali jsme dělat pizzy k večeři.. Já měla rýžový salát z domu.
K dispozici máme tři "apartmány", na místě není ani telefonní ani jiný signál. Dole, kde je menza, nefunguje ani myčka, ani trouba ani sporák. Místo dvaceti lidí je nás pětadvacet. Dva stážisti si stěžovali na postel -naštěstí jsem nekývla na výměnu- a tak si sbalili saky paky (a že jich měli!) a odjeli zpět do Říma. Taky dobře.
Spousta lidí si stěžovala, že pizzy trvají dlouho, a tak se sbalili a odjeli na pizzu do restaurace. Taky dobře, čtyři pizzy zbyly.
Matrace dobrý, na postelích se spát nedá (z roku jedna dva, síť se prohýbá až k podlaze), a tak spíme na zemi. Je to takové provizorní, ale budiž, spí se nám dobře.

Kamera, klapka...

Pondělí (10.1. 2011)

Vstávám v 6:45, vařím hrnec vody na kafe a čaj (čaj pijeme ještě den poté a kafe (70%) vybyde na dva dny, v úterý je vyleju). Lidi si stěžují, že to není mocca (mletá stoprocentní káva připravená v kávovaru), ale l'orzo (něco na způsob melty). Ještě k tomu rozpustné! Ani na 70% (té "meltovní" části je tam jen 30%) neslyší. No, je to, co je.
Opékám pane (chleba) v troubě, je s marmeládou. Ohřívám latte (mléko), nesu na stůl džusy ve sklince... Takže zapamatování na příště:

• mlíko studené v tetrapaku
• džusy v krabici
• chleba málo (raději přidělat než to pak zas vyhazovat)
• oznámit, že každý si svůj hrníček po sobě umyje (abych já prolézala a hledala, kde to kdo kde nechal...)

A tady natáčíme...

Po myčce okouknu okolí - krása!
Těstoviny (oběd) připravuji venku na venkovní plynové bombě - před i v průběhu odněkud neustále uniká plyn, na úvod si dvakrát ožahnu pravou ruku při zapalování, načež původně červený hrnec důkladně očadím až do zčernání ze všech stran, ale tři kila špaget v něm uvařím. Jsou s rajčatovou omáčkou a je jich příliš. Aspoň kilo jich zbude. Já jím bílé špagety s Azuki fazolemi.

Po obědě se bavíme s Lidií - C. sitcomovou manželkou - má podobný styl smýšlení jako my. Tři alternativní lidé diskutující o tom, jak to v Itálii jde od desíti k pěti a jak tu nechtějí dlouhodobě žít, obklopeni pěti super-parukónami (konformní nafintěné paničky čtoucí ELLE atp. a považující externí krásu -včetně oholených nohou a perfektního make-upu po celý den- za tu nejdůležitější věc na světě), co poslouchají bez jediného hlesnutí. Eh.

Další myčka, drhnutí hrnců.. Vcelku mě to baví, jen mě otravují lidé, co kolem pořád čmuchají, něco by jedli, koukají mi pod ruce atd. a když je potřeba něco odnést dolů, tak se ofrňují. Navíc musím lidi usměrňovat, aby nejedli, co je napadne, jinak nezbyde zhola nic.
Odpoledne si od půl čtvrté do čtvrt na pět zdřímnu, celá napnutá, že mě bude někdo hledat a skoro s pocitem jakéhosi PROVINĚNÍ, že nic nedělám... Ale je zde spousta jiných lidí, co dělají ještě míň než já a ještě si vyskakují. Jako například Samanta (dlouho nevíme, jak se jmenuje a trefnou přezdívku chytla hned na úvodním setkání) - prostorově velmi výrazná, bílá, ze Sardinie; brýle, tmavé vlasy s rezavým melírem a povýšeno-pohrdavý pohled.
"Promiň, a skleničky?" (sedíc u stolu nad prázdným talířem a čekajíc na večeři zatímco já kolem kmitám)

"Jsou nahoře. Kdyby pro ně někdo zašel..." 

Hodí ksicht, ale nezvedne se, že by si pro ni skočila. Samozřejmě, že je donesu já. Pak C. oznámí, že po večeři každý svůj talíř odnese nahoru (kde je myčka) - remcá:
"To asi těžko, my tam nemůžem, protože tam nebydlíme, my spíme v setu." (tam, kde se natáčí; jiná část domu)....  
"COŽE?"
Zvýšeným hlasem zopakuje větu "Každý svůj talíř po sobě donese nahoru."
Samanta: "Va bene." = OK.
Musím být i já tvrdší, stát si za svým. A když něco řeknu, tak to tak bude.. No mám se ještě co učit.

Zpět k odpoledni - nikdo mě samozřejmě nehledá a další hodinu jsem klidně mohla ještě spát. Pak chtějí čaj, všichni si pro něj přijdou nahoru, přestože se jasně řeklo, že občerstvení a čaj budou v jídelně. Tam taky jsou a je tam jen Giulia. Hodíme řeč, moc fajn holka. Je velké zpoždění, večeře je v půl desáté. Takže mám spoustu času i skočit do sprchy.
K večeři připravím rizoto funghi porcini (houby, rajčata), alternativa bílá rýže, chléb (pošleme pro něj manžela jedné herečky, nakonec jej v tom zmatku ani nezaplatíme) a porchetta - takový vtip, nechat přesvědčeného vegano-vegetariána (ba víc, makrobiotika!) krájet a chystat něco, co smrdí jako zabíjačka. Obrací se mi z toho žaludek. Všichni kolem: "hmmmm, porchetta, jaká lahůdka!"..
No budiž. A salát z dýně. Rýže trochu zbyde (bílé hodně, houbové tři porce), ostatní (až na chleba) zmizí. Večer přestane téct voda. Takže necháme všechno neumyté, C. se cítí blbě, nemocně, v 23:30 jedeme na pohotovost, naštěstí nic vážného, jen chřipka, předepíšou mu léky, klid a teplo (haha) a alou zpět. Usínáme v půl druhé.

Úterý (11.1.2011)

Ráno stále ještě neteče voda. Záchod splachujeme dešťovou (úžasný nápad Rakušanky Susanne, Italky by na to nepřišly). Čímž pádem nevařím ani kafe, ani čaj. Ohřeju hrnec vody, kterou jsem si včera -ještě když tekla- prozíravě nabrala....
Snídaně má být v 7:30. Ve čtvrt na devět ji neseme dolů (kosmetička přivezla koblihy a jiné sladkosti), kde najdeme dveře zavřené a zvukaře stále ještě spící v postelích... No to je mi úroveň!:)
Naštěstí se po příjezdu vlastníka B&B podaří vyřešit problém s vodou - včerejší bouřka to byla, blesk vyhodil něco (nejsem technik) a to odřízlo přítok vody.
C. spí celou noc špatně, čímž pádem já taky, vstávám ve tři, před šestou zapínám topení, máme tu zimu, a krom mého teplejšího spacáku, který jsme si vyměnili, mu dávám i mou peřinu. Celý hoří. Prý se horečka pozná podle teploty uší (slyším prvně). Ráno dostane polovičku 1000mg Tachipirinu (Paralen), celý zpocený pak vstává, převlíkáme a odchází na plac - dnes se mají točit převážně venkovní scény. Kolem osmé se sjíždí herci, je jich fůra, protože kromě Dr. Barontiho tu máme celý autobus "bláznů"...

Skupinka herců v rolích pacientů psychiatrického ústavu

V půl desáté se kostumérka zavírá do koupelny, protože se prostě MUSÍ vykoupat a umýt si vlasy. Zatímco je v koupelně, přijdou ji asitak pětkrát shánět... dává si na čas. Pak ještě pořádně vyfénovat, no a já abych se tady stresovala, že nedělám dost nebo na čas anebo co já vím.
Na to zvysoka kašlu, že to tak musím říct.
Cítím, že jsem ve stresu. Teda spíš včera jsem byla. Stažený žaludek, srdce mi tepe..
To teda moc daleko nedojdu, když hned první den divže neonemocním, jak se snažím vyhovět všem. Musím to vzít s filozofií, s nadhledem. Nejsem tady od toho, abych někomu dělala služku. Jsem tady od toho, abych vypomohla. Zakazuju si strachovat se kvůli prkotinám (něco pokazím, nenaplním očekávání - jídlo nebude dost dobré, nebude včas, nebude připravené tak akorát, nebude se to k sobě hodit, nebude jim stačit, nebude jim to chutnat nebo naopak toho bude hodně...) Já bych si fakt nafackovala!!
A pak taky trochu kvůli babičce. Dnes jí prý napíchli kapačku do krku, jelikož obě dvě ruce má rozpíchané, plné modřin a žíly odtama už nevstřebávají. Máme úterý. Ve čtvrtek by ji měli operovat, prospektiva je dobrá, přestane zvracet... Jen doufám, že se toho čtvrtka dožije. Ale jak jsem už psala, smrt je součástí života, svých devadesát let na zemi si prožila, zkušenosti nasbírala, svůj úkol snad splnila a až nastane její čas, bude na čase nechat ji jít, nedržet ji. Jak mi řekla "neplač pro mě"... no ale copak to jde, když jste na návštěvě v nemocnici u někoho, kdo má kapačku v žíle, z nosu tubičku, která mu vyvádí žaludeční šťávy přímo z žaludku do pytlíku mimo a kdo se nemůže moc hýbat? 
Nu což, dívejme se do budoucnosti pozitivně, je potřeba nevidět ve všem problém. A trošku víc úsměvu by taky neuškodilo, ba naopak! :)

...pokračování příště.