Kampa' to bude?

úterý 6. června 2017

Jak jsme neočkovali v Itálii

Itálie, země svobodná a pokroková.
Opravdu?

Jedna z výhod a důvodů, proč tu žijeme, bylo 
očkování
Co je tohle za důvod? Hned vysvětlím: 

Itálii (konkrétně Toskánsko, protože tady co kraj, to trošku jiný nejen mrav, ale i právní úprava) jsem vždycky (tedy od těch dob, co jsem se o problematiku začala zajímat, zhruba 4 roky zpět) vychvalovala za to, že očkování je zde doporučené. Abych byla přesná: čtyři povinné vakcíny, zbytek doporučený.

A pokud nenaočkujete ani ty čtyři povinné?
Ok, vaše věc.
Tady nám to podepište, uveďte důvod, poté odešlete či zaneste na příslušná místa a ciao. 
Rozhodně nás do toho nikdo nenutil.. no jistě, předpokládá se, že očkovat budou všichni, takže i nám automaticky chodily pozvánky na očkovací sezení dle regionálního očkovacího kalendáře na daný den a danou hodinu, a to i přesto, že jsme podepsali (a zdůvodnili) informovaný nesouhlas s vakcinací. 

Pediatra na nás začala docela zahlížet a významně upozorňovat, že jsme jediní z jejích 1200 pacientů, kdo neočkuje.
Informovala, předkládala dokumenty a s postupem času se omezila už jen na "a co to očkování - no vy víte, jak to vidím já..." mezi dveřmi při odchodu z pravidelných prohlídek.

My jsme si načetli pro i proti, konzultovali jsme s kapacitami a experty, kterým věříme a rozhodli se. Dcera je očkovaná proti tetanu (v 19 měsících) a meningokoku C.
Loni začala chodit do místní mateřské školky. Přijata bez problémů. 
Mé tendence se vrátit do Čech byly výrazně tlumeny tamním povinným očkováním (a tudíž kde by mi ji vzali do školky, až budu chodit do práce?) a pak taky tím, že tu přece jen máme penzion, a tudíž práci, známe tu pár lidí, žije se tu fajn.. 

Tak a tenhle idylický obrázek dostal právě 19. 5. 2017 krutý zásek.
Byl totiž schválen návrh zákona o povinném očkování.
A rovnou vešel i v platnost. Zákonem se stane po uplynutí dvouměsíční lhůty. Co že to v něm vlastně tak zásadního je? 

Povinně musí mít dítě naočkováno 12 (!!! dvanáct!!!) vakcín.
Jinak žádné jesle, žádná školka, povinná školní docházka (6 - 16 let) bude v případě chybějícího očkování pokutována (každoročně, za každé dítě zvlášť, v rozmezí od 500€ do 7,500€) a hrozí až odebrání dítěte státem. 

Má první reakce byla: "To si snad ze mě dělají srandu, ne?!?"

Žel ne.
Pořád ještě se mi tomu nechce věřit.
Odhady mluví o tom, že v Itálii je 800,000 neočkovaných či částečně očkovaných dětí.
Jak si to představují?
Že teď jako stádo ovcí nastoupíme a necháme naše děti doočkovat jenom proto, že nám to diktuje stát?!?

A to jste věděli, že v Americe je nejnižší proočkovanost v oblastech, kde žijí univerzitně vzdělaní a bohatší lidé? A že jsou to často právě doktoři, kdo své děti neočkují?
Proč asi?

...

Tenhle post jsem nechala chvíli uležet a zapřemýšlela i nad širšími, skoro až duchovními příčinami a dopady tohoto očkovacího rozhodnutí na nás.

Že by to bylo popostrčení směrem k AKCI?
"Už se rozhoupejte, tak co bude? Pořád ještě nevíte? Sami nic? Přešlapujete na místě? Dobrá, pomůžeme vám... "
Vyšší vedení?
Od začátku roku těch pošťouchávacích a vykopávajících znamení bylo vcelku hodně, tak uvidíme.
Po počátečním rozhořčení (a není jen moje, probíhají demonstrace, petice, ..) si začínám říkat, že nějak bylo a nějak bude, přece se z toho nezhroutím.

Děkuju za rčení, které se ke mně teď dostalo a pomohlo mi hodit se do pohody a přestat se stresovat z budoucího... Pasuje na spoustu situací. Zní:

I pád na držku je jistým pohybem kupředu.  

Míst je na světě dost, stylů žití taky a dobří lidé se najdou všude.
Stačí mít dobro v sobě, v dobro věřit a dobrem být. A klidně si myslete, že jsem naivní. 😄

pondělí 17. dubna 2017

Smůtí aneb krátce ze šuplíku

Někdy říkám mému o 10 let mladšímu já: Ty vado, jak jsi mohla být tak naivní, průměrná, šedá, proč jsi nesebrala odvahu do hrsti, proč jsi do toho nešla? Sbalit kufr a tradáááá!

Vzápětí si uvědomím, co by mi asitak mohlo říct mé o 10 let starší já... A jdu se vrhnout do něčeho, co mi dává smysl, čeho se bojím nebo co mě má kam posunout. Umývání nádobí a vaření tu bylo, je i bude, ale copak jsem byla stvořena jen pro tuhle aktivitu? Tu přece už důkladně znám, umím a ovládám, děkuji, posuneme se dál. Co bych se ještě tak mohla naučit?

Smoothie! Ok, co ze to rikal ten pan Dahlke, abychom tam nedávali? Bolehlav (Sokratův konec), pryskyrnik (krece a na chut dost nechutný), bobule tisu (jedovaté!).. to, co nezerou krávy abychom ani my nezrali.

Takze kopriva, pampeliska, brslice, kontryhel, jitrocel (ty zarucene poznam), popenec... asi pujdu omrknout zahradu, pole a pripotoci a trosku toho ziveho bejli si naskubu. Na smútí.

Toliko z mých zápisků čerstvě objevených v počítači.
Mám tu i jiné poklady.
Tak zase příště.

neděle 9. dubna 2017

Aprílová Palmová neděle

Duben je tu a s ním přípravy na moje nastávající narozeniny. Významné! :)

Po bouračce už jsem v cajku (zas mě přepadla chuť použít slang, tak mi to odpusťte:)), dala jsem se do kupy, i když závěrečné lékařské vyšetření mne ještě čeká.
Auto tchýni spravili a minulý týden vrátili. Půjčení do budoucna pouze v případech nejvyšší nouze, jinak nic.
Šetřím si na vlastní kolo.

Taky jsme s dcerkou byly na dovolené a dovolily jsme si užívat si českého jara skoro tři týdny. Áááách. Ovšem nyní už jsme zase zpět mezi toskánskými kopci, obklopeny rozkvétající flórou.

Dnes je Palmová neděle (taky o ní slyšíte prvně? :)) - už to čtu, katolický svátek, začátek svatého týdne (posledního týdne Kristova života), připadá na předvelikonoční neděli.
Taky se ptáte, co s tím mají co do dělání palmy?
Takže: v tenhle den prý Ježíš přišel do Jeruzaléma a srocený dav ho přivítal ovacemi a máváním palmových větviček.
No jo, v Izraeli je co krok, to palma. V Itálii abys palmu pohledal, tak si místo nich vystačí s větvičkami olivovníku - donesou si je pěkně do kostela a tam jim je kněz posvětí. Doma si je pak věřící vystaví jakožto symbol míru.*

A po kulturní vložce následuje obrazový materiál - chňapla jsem foťák a vyběhla na foto-vycházku a byla plodná (co se úlovků týče).
Mrkněte, jarní botanická exkurze začíná:

Jabloň - Melo

Třešeň - Ciliegio

Šeřík - Lillà

Zlatý déšť - Forsizia

??? - ???

Tulipán - Tulipano
Naznala jsem, že při pomalosti mého počítače a programu k úpravě fotografií se nejspíš zblázním, budu-li na všechny fotky lípat copywritový odkaz na můj blog, takže tentokrát bez něj - však vy na mne odkážete, kdybyste si je chtěli půjčit, viďte? ;)

Mávám vám (i když ne palmou ani olivou), mějte se bájo a brzy zase navi! 
Vaše Pavlína


*informace o Palmové neděli jsem si nevycucala z prstu, ale čerpala odsud (v italštině).

úterý 24. ledna 2017

A v tom okamžiku...

Vytřeštěné oči, nevěřím, co to jako... to snad... BUM! zprava to do mě napere kombík, TŘESK! levou stranou auta křísnu rovnou do betonové zídky, PUFFFF! zabořím obličej do airbagu a pak už jen smrad, děsněj smrad spáleného.... 

Ne, žádnej román. 
Včera odpoledne odvedu dcerku k babičce, půjčím si klíče od auta, přečtu WhatsAppku od kámošky, mrsknu sportovní tašku na sedadlo spolujezdce a tradá... v 5 mi začíná cvičení, těším se na hodinku pro sebe a pak sprcha, chci si umýt vlasy, přibalila jsem si i fén. Manžel v práci, cestu znám jako svoje boty... 

Co teď? Panebože, tchýnino auto, ne ne ne! 
To je puch... asi bych měla vylézt ven.. že by mi tekla krev z nosu? Ne, jen to bolí.. 
Hrabu se ven, dveře nechávám otevřené, se mnou se vyvalí oblak kouře... Zůstávám stát a pořád tomu nemůžu uvěřit... 
Z druhého auta vystupuje starší pán, z domu na rohu vybíhají lidé, ptají se mě, co mě bolí, jestli jsem v pořádku, jestli chci vodu... 

Zatímco otáčím klíčkem v zapalování, přemýšlím, že bych měla jezdit cvičit častěji, krom pondělních a středečních odpolední taky v úterý a ve čtvrtek ráno. Ta kila, co jsem nabrala na stehnech a kolem pasu by chtěla shodit... Moc se mi nechce, no co, překonám se, však je to jen otázka času. 
Zkrouhnout chleba, těstoviny... Ty stejně ode dneška nevařím, s mužem jsme se poškorpili, co Italové na těch nudlích vidí?!? Aspoň zas začnu vařit luštěninové polévky.. 
Na silnici nikde nikdo, před podjezdem raději varovně zatroubit - kdyby se mnou jela dcerka, měla by radost ("tos ale pěkně zatloubila!"). 
Cesta volná, uvažuju, kde nejlíp zaparkovat. 
Hej, modrošedé auto zprava, počky, dyť tam je přece STOP... strhnu volant doleva, teď už přece MUSÍ zastavit...

--------------------

23. 1. 2017 v 16:50 došlo ke srážce dvou jedoucích motorových vozidel. Třiaosmdesátiletý řidič nerespektoval dopravní značení STOP a vjel plnou rychlostí do hlavní silnice, kde se střetl s projíždějícím vozidlem. Dvaatřicetiletá řidička, původem z Československa, byla pro jistotu převezena rychlou záchrannou službou na kontrolní vyšetření. 
Policie místo nehody zajistila, vše řádně zdokumentovala, spis označila jako letošní 25. dopravní nehodu a pokutovala řidiče v neprávu za dopravní přestupek (110 €). 
Obě poškozená vozidla byla následně odstraněna odtahovou službou a případ byl předán k dalšímu šetření.  

----------------------

A já tam stojím, a jsem vděčná, tak vděčná! Pořád tomu nemůžu uvěřit... ale děkuju! 
Za život (tak křehký); za dobré lidi kolem (v podstatě zařídili všechno oni, od zavolání policie, záchranky, kontrolování mého zdravotního stavu až po odhánění zvědavých kolemj(e)doucích); za zprávu z vyšších sfér; za pošťuchnutí; za úžasného manžela, co hned přijel z práce a zařídil (a doteď zařizuje) vše potřebné; za andílka, co na mě po návratu domů čekal spící v babiččině posteli a ráno jsem se dozvěděla, že "Alenka večel plakala, plotože potžebovala maminku!" 

Plynu a přijímám, co je... tak trošku mimo v téhle situaci.. 
Při čekání na rentgen jsem měla spoustu času sama pro sebe, na rozjímání, rekapitulaci, přemýšlení... A překvapilo mne, že za celou dobu se vztek nebo naštvání ani vzdáleně neukázaly, spíš úžas, jakýsi stoický klid.. dokonce jsem prý i vedle té trosky, co z auta zbyla, žertovala..  


D  Ě  K  U  J  U  ! 

Odteď dělám jen to, co mi dává smysl. 
Plním si sny (konkrétně už vím o dvou a těším se, jak se na ně vrhnu).
Užívám si každé chvíle, poněvadž nemůžu vědět, jestli náhodou není poslední.
Vypouštím z hlavy maličkosti. 
Je mi jedno, kdo "má pravdu" nebo co "je správné".. řídím se podle mého vnitřního vedení (gut feeling). 
A jedu na upřímné vlně. 
Mám vás ráda. ♡ ❤ 


PS: Jestli vás do očí koplo Československo, tak vězte, že italská policejní databáze Českou republiku zatím nezná. Dobrý vtip. ;) 

PPS: Šest rentgenů (hrudník, žebra, rameno) potvrdilo tvrdost a celistvost mých kostí. Cítím trochu napětí na krku, rameno. Jsem v pořádku (ostatně jinak bych sem ani nepsala :)).

pondělí 16. ledna 2017

Vítej 2017!

Aneb bilance.. tak trošku.

Uteklo to jako voda - advent, Vánoce, Silvestr, Nový rok i Tři Králové alias Befana, jak je zde v Itálii šestý leden nazýván. A jsme opět v kole všedních dní, každodenních výzev, rán a večerů, plánů a reality, snů a přání a jejich zhmotňování anebo taky ne.

Letošek si přeji speciální. MIMOŘÁDNÝ. Brilantní. Překvapivý. Plný zvratů a kouzel a výzev.

Letos mi bude třiatřicet.
Říká se, že je to přelomový rok. Já tomu věřím. A těším se.
Něco ve mně se tetelí, nedočkavé se na každé nové ráno, na každičký okamžik.. Ale ne, žádné očekávání budoucího, hodlám si užít vše tady a teď.

Co už jsem letos zvládla?

  • Vytvořit PF a sdílet ho se světem, přeju i Tobě: 

Požehnaný a Férový dvoutisící sedmnáctý! 

  • Opět se pustit do focení (jen ta postprodukce kdyby byla rychlejší, přála bych si svižnější počítač a reflex s wifinou)
  • Založit FB skupinu, kde se podporujeme a inspirujeme v sebelásce a naplňování vlastních potřeb - zkrátka každý den si sama pro sebe dělám radost a mám radost, že je nás v tom víc. Spokojená já = spokojené i mé okolí.  
  • Vyrobit si 100% recyklovanou deskovku a začít (si) zase hrát!  

Ko No, korejská verze hry Dáma
  • Promyslet, co vlastně s blogem a zda začít plážově podnikat nebo si raději koupit šicí stroj.
  • Zavázat se ke každodennímu vylézání z komfortní zóny. A závazek porušit. :)
  • Být kreativní. I u prosté přípravy předkrmu:
Tučňáci - olivy, mozzarella, mrkev a párátko.
  • Opravit si zamrzlou pračku. Včetně dobrodružného hledání nástrojů (řádně prorezlé).
  • Trpělivě pečovat o chřipkou skoleného muže (týden v posteli!) a dcerku (do postele neeeee!).
Jistě bych vypočítala i fůru dalšího, ale zastavím se. 
Loňský rok mi toho hodně dal, chci na to navázat a rozvíjet. Hlavně pokračovat v cestě, neustrnout na místě a být otevřená tomu, co mě čeká.

A jaké spřádáš plány na letošek Ty? 
Co už máš za sebou? 
O čem sníš? 
Napiš do komentářů, nebojíš-li se sdílení. :) 
Těším se.