Kampa' to bude?

pondělí 31. ledna 2011

O Krtečkových velkých kapsách

Pohádku jistě všichni znáte (Krtek a kalhotky bylo moje oblíbené leporelo! :)), v mojí verzi Krteček kalhoty měl, ale  s díravými kapsami.
I propadávalo mu všechno nohavicemi až na zem. Peníze, knoflíky, klíče, ... Inu všechno.
Kapsy mu sice Pavouček už jedenkrát zašil, ale látka byla už tak stará a tak jemná, že se Krtečkovi co nevidět proděravěly znovu.
I zamyslel se Pavouček a odněkud vyštrachal kus pořádného plátna. I se vzorkem!
Rak momentálně nebyl nablízku, tak si je musel Pavouk nastříhat sám. (Ehm, ostatní zvířata přeskočíme, plátno bylo naštěstí hotové).
A pak vyrobil, ušil a přišil Krtečkovi krásné nové velké kapsy.
A ten byl rád, protože teď už mu jimi nepropadávají ani peníze, ani klíče, ba ani spínací špendlíky! Možná by se mu tam vlezlo i zrcátko, ale žádné doma nenašel a stejně by nevěděl, co s ním. :)

A Pavouček byl taky rád, poněvadž práce ho bavila, přestože byla zdlouhavá, a zase se trošku pocvičil v práci se šicím strojem. Neboť opakování matka moudrosti (a zručnosti) !

Před a po aneb nové kapsy (z rubové strany)
P.S.: Vlastně se dá říct, že tohle byla moje třetí "švadlenkovská" práce "na zakázku" - po zapravení ušoupaných konců nohavic, gumičkách na přidržení ponožek pro dědečka a zkrácení jednoho páru riflí (i když to se možná nepočítá, byly moje:)).
Hehe, buduju si kariéru a děsně mě to baví! 

sobota 29. ledna 2011

Sladko-kyselá adzuki směska

Tak a než to zapomenu, tak rychle zapsat recept na výbornou zelenino-luštěninovou přílohu k rýži. Vlastně to původně měla být polévka, ale ono se to tak někdy uděje. Žel se taky tak někdy uděje, že se mi takhle improvizačně podaří stvořit něco, co nezapíšu a pak už nikdá nezopakuju. :(
Tak abych tomu předešla, tak sem s tím sladko-kyselým potěšením:

Ingredience:
☞   uvařené červené fazolky Azuki (nebo Adzuki) s řasou Kombu
☞   kysané zelí
   zelenina (mrkev, celer bulvový i řapíkatý, červená cibule)
☞   olej
☞   sůl mořská
☞   troška rýžové mouky
☞   voda filtrovaná

Postup:
Na trošce olej zpěníme cibuli nakrájenou na menší kousky, osolíme a necháme zesklovatět.
Poté přidáme mrkev a bulvový celer na menší kousky (fantazii se meze nekladou), orestujeme, zaprášíme rýžovou moukou a ještě chvíli mícháme.
Pak směsku (vlastně takovou "vylepšenou jíšku") dolijeme studenou vodou (do polévkového či žádaného množství, rýž. mouka hodně nacucne!), přihodíme řapíkatý celer (na kousky) a uvařené azuki. Vše důkladně promícháme a necháme povařit, aspoň 10 minut (záleží, zda máte raději zeleninu dokřupava nebo naměkko).
Po vypnutí plamene vmícháme kysané zelí (již nevaříme). A je připraveno k prostření!

Náš MB oběd - prostřeno!
Jak říkám, mně se z původně zamýšlené polévky vyklubalo nečekané hlavní jídlo, a tak jsem zase po dlouhé době vytvořila celý krásný MB talíř.  
Obilovina = celozrnná rýže + kroupy, vše den předem namočené i s řasou Kombu (= ozdoba), vařené v tlakovém hrnci 25 minut; sladko-kyselá adzuki směska, čerstvá petrželka, spařené plátky brokolicového stonku.
Sladkost je zastoupena mrkví a fazolkami, kyselost zelím...
A pochváleno to bylo i od nemakrobiotika, jen pro úplnost. :)
(Ehm, což je taky důvod, proč to sem dávám, že, jinak by to ztrácelo na významu. :))

Dobrou chuť!

středa 26. ledna 2011

A jak jsme natáčet skončili

Čtvrtek (13.1.2011)

Ha, a pak že třináctka nenosí smůlu.. i když nevím, jestli ne jen v kombinaci s pátkem... Ale ať nepředbíhám, všechno pěkně popořadě. Koukám, že mé vyprávění dosáhlo neudržitelné epické šíře (rozuměj: "zabíhám moc do podrobností"), takže se dnes pokusím být stručnější. Snad se zadaří! :)

Dnešní epizoda má název Le pasticche per il raffreddore aneb "Pilulky na nachlazení".. zápletka (jak si asi dokážete představit) tkví v tom, že ne všechny pastilky jsou z lékárny a některé z nich mají zcela jiné účinky než potlačení rýmy. Hvězdné osazení Niki v roli diskrétního zámožného objednavatele drog, Giacomo v roli poslíčka z lékárny a třetí klíčovou osobou je Smilzo - překupník drog. A právě do role dealera jsme byli tak trošku nuceni dosadit jednoho M. známého, jelikož majitel objektu s ním má nějaký službičkový dloužek, jak by se to tak kulatně, i když naprosto zdrobněle, řeklo. Zkrátka a dobře, tohodle týpka nikdy nikdo neviděl, jen jsme byli ujištěni, že se na tu roli hodí. 
Hned ze začátku to začalo špatně, poněvadž vlastník řekl Smilzovi špatný den natáčení (sobota) a my jsme to přehodit nemohli. No a vzhledem k tomu, že nebydlí za rohem, ale až v jiné, jižnější provincii (Grosseto, skoro 2 hod. autem), bylo ujednáno, že ať přijede kdykoliv, uděláme co pro to, aby byl co nejdřív volný. 

Žel k příjezdu si vybral ten nejnevhodnější moment, a to těsně před obědovou pauzou. Navíc ještě s hláškou: "Za dvě hodiny musím odjíždět, protože večer mám televizní natáčení."
-
Jídelní vložka
Oběd byl ujednán dvoufázově, vzhledem k neefektivitě (ony dlouhé prodlevy) jsme se dohodli na tom, že všichni aktivní na place budou obědvat v půl druhé, zatímco ti ostatní (kostumérky, nehrající herci, vizážistky, ...) ve čtvrt na jednu. Byly tradiční spaghetti aglio olio peperoncino (česnek, oliv. olej a sušené pálivé papričky) s tím, že tradici mi narušila absence papriček. No, tak byly prostě špagety s česnekovým olejem. :)
-
Hlavní kostumérka odjela ještě před obědem zajistit policejní uniformy na jednu z následujících epizod. V momentu, kdy přijel zmiňovaný Smilzo (nablýskaným Porschem, oháhlý značkově za minimálně tisíc euro, sluneční brýle D&G na očích, kolem pětačtyřicítky...), byla na place jen asistentka kostumérky, jistá Lucia. A vzhledem k tomu, že musela zastávat i roli vizážistky (též odpoledne chybějící), byla pěkně vystresovaná. Naneštěstí se jí Smilzo dostal do rány a rozhovor probíhal asi následovně: 
L.: "Hej, ty tam, ty jsi Smilzo? Pojď dolů!  
(Byl na schodech. Zatímco schází i s partnerkou, L. komentuje situaci "Tihle herci, si přijedou a myslí si, že nejsou kdovíco.")
L.: "Ne, tohle oblečení nemůžeš mít, něco černého nemáš?"
S.: "No já myslel, že takhle by to k roli sedělo.."
L.: "Tys nečetl e-mail? (protočení panenek... Ano, je to ona, co je protáčela i na tu snídani, pamatujete?:)
     "Hm... a co kdybyste si prohodili oblečení (ukazujíc na vedlestojícího vlastníka objektu -jeho známého- oděného v černém) - ty si vezmeš jeho a bude."
Následuje hrobové ticho (radím: nesahejte Italům na oblečení a už vůbec jim nenavrhujte si je s někým vyměňovat!), načež se vlastník sebere a jde hledat někoho zodpovědného (C.), zatímco L. pokračuje v "hovoru spatra" se Smilzem. 
Všichni zodpovědní jsou v ten moment plně zaměstnáni jídlem a slibují natočit Smilzovu scénu co nejdřív. O inkriminovaném rozhovoru nikdo nic neví. 
Jenže Smilzo toho má právě tak dost, "myje si ruce" a "zvedá kotvy" - se slovy "Tohle já nemám zapotřebí!" naskočí do Porsche a aniž by počkal na vlastníka nebo se pokusil cokoliv vyjasnit, zmizí jako pára nad hrncem. Načež vlastník hned za ním, ovšem nedohoní ho. 
I vytočí se nepřístojně a když je po druhé hodině odpolední sháňka po Smilzovi a voláme mu, nejenže nám řekne, že Smilzo není a nebude, ale rovnou nás pošle do háje zeleného i s celým sitcomem. A prý to není jen kvůli té "huse kostumérce", co neví, jak se má chovat a hluboce jeho známého urazila. ...


No a věci pak naberou rázný spád, hádce po telefonu následuje vyložení situace celému přítomnému štábu včetně herců - vypadá to jako "one man show" představení, jen se nikdo nesměje. 
Kostumérka se snaží vše vysvětlit, ospravedlnit, omluvit, načež se rozbrečí a až do večera nepřestane. Všem je jasné, že jsme prostě kápli na nevhodnou osobu (dealer), ale s tím už nic neuděláme. Navíc vzhledem k tomu, že majitel objektu je C. kamarád a tak trochu se znají, je jasné, že vyhazov není jen kvůli slovnímu poškorpení - to byla jen poslední kapka do již tak plného poháru. A ten přetekl. 

Většina tomu nechce věřit, že by jako měl být konec, že to balíme, že se jede domů... 
Někteří se snaží vymyslet, jak to napravit - volají hlavní kostumérce (té hezké, milé a koneckonců i profesionálně se chovající), aby přijela vysvětlit a vyžehlit situaci...
Prodebatíme dobré dvě hodiny, situaci zpřevracíme ze všech stran, C. východisko nevidí (taky proto, že na to kouká i očima toho, kdo bezplatně poskytne celou vilu a kdykoliv přijede na návštěvu vidí, jak mu ji lidi systematicky -přestože neúmyslně- ničí, koneckonců loni jsme měli štáb u nás a vím, o čem je řeč). 
Ostatní -bláhově- doufají, že jde ještě něco změnit. Chtějí vlastníka zkusit konfrontovat se všemi členy štábu, tak bude v nevýhodě a třeba ještě couvne.
Inu nakonec se rozhodne dotočit předposlední scénu ještě za světla a vyčkat večerního příjezdu majitele...

Nálada je na bodu mrazu, nikomu se do ničeho nechce. Copak to jde, natáčet situační komedii s pohřební náladou

Po šesté zakvílí brzdy a vystoupí majitel, řádně v ráži, se svou asistentkou. 
I započne diskuze - napřed venku, posléze se přesuneme do obýváku spojeného s mým královstvím - kuchyní. Přítomni jsou jen klíčoví aktéři - tři hlavní představitelé (manželka chybí), režisér, scénografka, a majitel s asistentkou. Po pár hodinách nenápadně vklouzne Samanta a dělá jakože nic (taktika "já tu vůbec nejsem, ale vyslechnu vše"), načež se mě zeptá:  
"A večeře dneska nebude?" 
 I vysvětlím jí, že teď opravdu vařit nemůžu a rychle ji odlifruji (= pošlu pryč, skoro vystrkám ze dveří) s kyblíkem Nutelly a balíkem krekrů v obavě, že bude chtít pronést jeden ze svých dlouhých a nicneříkajících proslovů (zcela mimo mísu, poněvadž nemá tucha o čem šla řeč). 

Ať to nenatahuju, vyříkáme si vše. Teda spíš vyříká se vše, já zasahuju minimálně. Každopádně klíčová je ona praktická stránka a hlavně všestranné nedorozumění.
Majitel původně chápal, že:
  • nám stačí bohatě jeden, max. 2 apartmány (a my plně obsadili tři).
  • přijede 8-10 lidí (první večer se nás sešlo na 25)
  • budeme natáčet 10 dní (plánován skoro měsíc)
  • dát nám vilu k dispozici je maličkost (a místo toho našel lidi nerespektující ani základní pravidla jako 
    • Když lezu na koženou pohovku, sundám si boty. 
    • Když topím na plné pecky, neotevírám ani okno ani dveře. 
    • Když je místo i jinde, nenechám spát jednu osobu v jednom apartmánu. 
    • Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo.
    • Když si třicetiletá herečka přijede v doprovodu matky den předem, není samozřejmé, že tu budou obě přespávat (a to si ještě stěžovaly, že to povlečení je nějaké malé!)
    • atd. atd. )
  • budeme natáčet v jedné místnosti (a místo toho to byla samá externí scéna nebo lidé lozící po stolech ve čtyřmetrové výšce od země tak, aby drželi zvenčí lampu a tím vytvořili efekt denního světla)
  • se začne natáčet v neděli (namísto až v pondělí, kdy mj. on sám přijel s dvouhodinovým zpožděním) 
Plus když viděl, kolik jsme toho stačili rozbít za čtyři dny a spočítal si, že až my odjedem, krom elektřiny a plynu bude muset zaplatit i vymalování celého objektu, řekl: "Prrrrrr... a tak to teda neee!"
Navíc mu jeho kamarád Smilzo řekl, že videokamera, kterou natáčíme není ta nejlepší, on takové prý vlastní čtyři. Navíc před ním udělal kolosální faux-pas a ztratil tvář (i díky oné scéně s kostumérkou).
A možná ještě něco víc, už se nepamatuju.
Režiséra nařkl z neprofesionality, C. ze zavírání očí nad vším tím výše vyjmenovaným...

Z pohledu našeho jsme, pravda, nedotáhli organizační složku (my dva počítali s max. 20 lidmi a jídlo ani zdaleka nestačilo... celková investice by se vyšplhala na 1500 €, což teda není málo) - režisér nabral všechny, co mu řekli, že přijedou zadara (proto těch 25!!), a koneckonců štáb byl složen z děcek, co na to studují, ale na setu (na place) vlastně nikdy nestáli a nepracovali.
Připočítáme-li k tomu, že většina z nich žije doma u rodičů, kde neplatí ani korunu, maminka jim chystá dvakrát denně teplé jídlo o dvou až třech chodech, spí na pohodlné matraci a kromě studia se ještě nikdy nepředřeli, tak chtít po nich "opravdovou práci" (ehm, nemluvíme o horničině, že) po celý den, dát jim jíst jen základně (přestože je to zasytí - otázka potřeby / chuti) a navíc spát na gauči - no kdo to kdy viděl?!? ("ironie")
Jsou to rozmazlení maminčini miláčci, co nezažili, co to je mít hlad nebo dělat něco s plným nasazením jen proto, že to dělají rádi. Svět filmu a televize je pro většinu z nich světem lehce vydělaných peněz, jakási meta, kde se nemusí nic dělat a jednoho krásného dne jim celá sláva i s penězi spadne do klína... Ale realita je jinde.

Podtrženo, sečteno - nedá se nic dělat, do zítřka vyklidíme vilu a dopoledne předáme klíče.

Poslední večeře byla vydatná, výživná a ke spokojenosti všech masitá - těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem, vepřové plátky (arrista) naprudko opečené na litinové pánci s olejem, šalvějí a rozmarýnem a jako příloha zelené hrášky (piselli) na cibulce.

Pátek (14.1.2011)

Ranní shon, vyložení, jak se věci mají těm, kteří zde včera nebyli. Všeobecné rozladění, naštvání.. manželka kvůli sitcomu nechala práci (kterou tím pádem ztratila), takže rozhořčení z její strany bylo i pochopitelné.
Snídaně v podobě croissantů, koblih a jiných dobrot, co přivezla kostumérka, je průchozí - kdo projde, ten si vezme.
A pak jen úklid, úklid, úklid. A balení. Žel uklízel jen někdo. Nakonec to dopadlo tak, že já, Susanne a zahradník jsme kmitali a ostatní si dávali cigárko před vilou a debatili. Pokud jsem je vyloženě nezaúkolovala já (nebo někdo jiný), nehnuli ani prstem. Grrrrr!
Najdeme hliněnou kačenu s uraženou hlavou, k čemuž se nikdo nechce přiznat a L. (opět) prohlásí, že "stejně ten krk už měla naprasklej", což vytočí C. a vyloží jim, že za to všechno, co tu zničili, bude muset někdo zaplatit... Prostě mu ta jejich lehkovážnost leze krkem. A komu by nelezla, že.

Sháněla jsem se po své oblíbené černé mikině s kapucí, co jsem včera zapůjčila jako objekt na scénu a ejhle, osvětlovačka si ji zabalila s sebou ("Já myslela, že je Leonarda, mýho kluka..." ). Nemám slov, ovšem poděkuju (taky mi o ní říct vůbec nemusela, že).
Rozloučení se od nich nedočkám, jako od většiny. Kdoví proč. Někteří mě mile překvapí, například zvukař, který mi složí kompliment za jídlo - "Měl jsem se tady díky tobě vážně dobře." a hladí si přitom břicho :)) Prominu mu i to, že po sobě neuklidil obytný prostor a společnými silami to se scénografkou napravíme.

Kolem poledne přijíždí majitel s manželkou, provádí inspekci, hlásím ony rozbité hrnky.
Finišujeme s úklidem. Detaily zaberou nejvíc času. Nakonec odjede i režisér aniž by se rozloučil se mnou nebo se Susanne, což je tedy skandální.
Koneckonců i on je jedno takové přerostlé rozmazlené dítě, co mu chybí dobré vychování... jen místo maminky mu doma vaří a uklízí manželka. Eh.

neděle 23. ledna 2011

Jak jsme natáčeli II.

Naprosto mě nepřekvapí, že rajčata z úterní večeře zbyly. O to víc, že zbylo asitak kilo těstovin s červenou omáčkou. Na dotaz "jak to?" se mi dostane odpovědi v podobě pokrčených ramenou. Je mi líto je vyhodit, kostumérka se zajímá, jestli nejsou kolem aspoň nějací psi, kterým by se to mohlo dát... Vzhledem k tomu, že tu nemají ani popelnici, o existenci psů silně pochybuji. Zato už se mi v hlavě rodí nápad na dnešní oběd - budou zapékané těstoviny! (Kdepak psi! ;)) Recyklace rulezz, přivařím další kilo těstovin, smíchám s rajčaty, spoustou parmezánu, bešamelem a čtyřmi vejci a šup s nimi do trouby. Žel se mi nepodaří najít nic většího než dvě "průměrné" zapékací misky. Ovšem mají úspěch, a to takový, že než se naděju (a než se sejdou všichni ke stolu), jsou fuč.
Opozdilci dojídají bílé penne rigate s parmezánem, mozzarelu a zeleninové talíře.

Ale abych nemluvila jen o jídle, poněvadž není člověk živ jen jídlem, že. Změňme tedy téma.

Vera, ona krásná skoro-návštěvnice je ve skutečnosti jednadvacetiletá holčina z Palerma (co na to vůbec nevypadá, ani věkem ani vzhledem), co studuje lyrický zpěv na konzervatoři. Přiletěla na dva dny jen kvůli téhle maličké roličce (na vlastní náklady!) a jak se zpětně dozvím, na place jí to vlastně moc nejde. Holt někdo se hercem rodí...
Při odpolední kafe pauze zůstanu chvíli na place na čumendu, docela se pobavím, C. se přebleptne a Veru překřtí na Věru (vivat čeština!), s Pierluigim v roli zahradníka (ovšem pozor, oficiálním povoláním je psycholog!) mu to vyloženě prospívá, je to radost slyšet jejich spádné dialogy.
Všem aktérům to moc pěkně jde, obzvláště pak doktor Baronti je charismatický, ostatně jako vždycky. Žel má jednu podstatnou neřest - kouří. A to i tam, kde nemá. Například v kostumérně, v kuchyni, ve společenské místnosti atp. A divili byste se, ale ono se dost špatně vysvětluje takovému váženému sedmdesátiletému herci, co vám přijede natočit pět epizod z přátelství bez nároku na odměnu, že se tady kouřit nesmí. I přivřu oko a dělám, že nevidím. Je to dobře? Je to špatně? Je to tak, jak to je a basta.


Vzhledem k tomu, ze kostumérka Doriana dostala přislíbenou (i) páteční scénu, kde má figurovat jako jedna z hippies (jako Flower Power / ta mluvící; já tam mj. mám být jako ta nemluvící, takový trošku lepší kompars:)), stráví veškerý svůj čas studováním své jedné věty. Posléze využije příležitosti a zapřede s Verou sofistikovaný rozhovor na téma lyrický i nelyrický zpěv (sofistikovaný pro mě, padají termíny, jež jsem v životě neslyšela) a nezůstane jen u toho, nahodí i laptop a spustí karaoke, do kterého z plných plic pějí šlágry italské muziky. (Většina mi nic neříká.)
Pokoušíme se je se zahradníkem usměrnit, protože od natáčecího placu nás dělí koneckonců jediná zeď, ale marně.
To jsou mi trylky!

K večeři je opět porchetta, tentokráte kostumérku zaměstnám a pověřím ji krájením - i co, že dělá pláty jak pro dřevorubce, i co, že pižlá i ten lněný motouz kolem, hlavně, že to nemusím krájet já.
Vše se krásně daří až na to, že chci z ledničky cosi - už si nevzpomínám, co - vytáhnout a otevřu dveře natolik, že jimi shodím celou krabici porcelánových hrníčků nachystaných na mini-parapetu k odnesení dolů. O-ou! Úplně mě zamrazí.
No, nadávat můžu tak leda na sebe (i když to neudělám, už to nemám v letoře), se Susanne sbíráme a zametáme. Celkem to dělá pět malých kafe hrnků z pravého porcelánu (!!) a tři velké barevné čtvrtlitráčky.. Několik jich naštěstí zůstane vcelku. No a dle pravidla, řečeného hned první den ("Kdo rozbije, zaplatí!") už přemýšlím, kde sehnat adekvátní náhradu (v neděli se na mne usměje štěstí v podobě trhů se starožitnostmi, kde seženeme krásnou sadu šesti + dvou hrníčků Made in Italy, to vše za dvě eura. No není to řízení osudu? ;))

Večeří se pozdě, k nám do obydlené části přibyde na gauč Lorenzo (klučina, co obsluhuje klapku a fušuje do světel), jelikož dole bude mít zvukař Riccardo "privé" se stážistkou Camillou, co přijela pozdě a zatím jsme nepřišli na to, co že tady přesně dělá. (Jo vlastně, mačká čudlík na kameře při natáčení, protoře kameraman bývá unavený (!?!)).
Pobaví mě, jak o té noční "akci" všichni ví a akceptují to. Dokonce mám mírné podezření, že ze strany některých slečen štábu je tam i troška závisti; koneckonců zvukař je šarmantní osoba - galantní, velkoměšťák, profík, usměvavý, většinou dobře naladěn, ale na druhou stranu si nebere servítky, co si myslí, to řekne a když se naštve a zařve, tak to stojí za to. Jestli vlastně dole nakonec něco bylo nebo nebylo se už nedozvíme. (A ani po tom nijak nepátrám. ;))

V noci další Paralen, kapky do nosu, vstávání.. a ráno v 6:45 budíček. Ještěže mám ty odpolední šlofíky, jinak bych se tak tak držela na nohou...

úterý 18. ledna 2011

Jak jsme natáčeli

Pokračujeme v natáčení sitcomu v lednu 2011...

Takhle po úterním obědě jdu naskládat vše do myčky, umyju hrnce když za mnou přijde Viola s Leonardem (párek osvětlovačů), že jako mají hlad. "COŽE?"
No koukám na ně jak spadlá z višně, vždyť teď jedli!! Jenže chyba lávky, umisťovali světla na následující scénu a přišli k obědu pozdě. A ostatní jim nic nenechali. To mi teprve spadne čelist. Ani jeden z dvaceti lidí si nevšiml, že dva chybí.. No, budiž.
Naštěstí zbyylo tolik rýže ze včera, bleskově jim ji ohřeju s trochou ragú omáčky a dle mého názoru mají luxusní oběd raz dva. Jsou, pravda, takoví přešlí, ale mohlo to taky dopadnout hůř.

"Blázni" čekají na jejich minutu slávy a čas si ukracují rozhovorem v obýváku. Ehm, spíš než rozhovor je to téměř monolog jedné z nich; nejspíš ne nadarmo hraje roli, kterou hraje. Jedinou nevýhodou je, že má opravdu výrazný hlas a ještěže jsem tolik unavená, jinak bych na svoji hodinku ani neusnula. Ovšem povede se, sháňka po mně není, když vstávám, blázni stále ještě klábosí.

Něco k organizaci. Jelikož se jedná o low-cost (vlastně téměř no-cost) sitcom, většina lidí pracuje zadarmo (vyjma zvukařů, kteří - po negativní zkušenosti z minulého roku - dostanou zaplaceno). Kosmetička je zde půl dne, odpoledne jede 60 km domů, kde pracuje part-time v kanclu.
Kameraman, osvětlovači, acting coach (ta, co kontroluje, jestli herci říkají vše přesně podle scénáře; sama ani neví, že se její roli tak říká), kostumistky a další členové štábu jsou děcka, co buď ještě studují nebo si právě dodělali kurz a je to jejich první pracovní "příležitost". Průměrný věk celého štábu se pohybuje kolem 26 let.

Natáčíme opět v opravdickém B&B, teda spíš v apartmánech k pronajmutí, co jsou vzdálené 50 km od domu. U nás to letos nejde, za prvé protože není nálada na situační komedii (prosincová smrt tatínka a hospitalizace babičky), za druhé poněvadž dědeček i maminka řekli kategorické ne (řekněme, že nám loni zabrali celý dům) a za třetí protože je v plánu dvacet epizod (ne pět) a kam bychom my se čtyřmi pokoji umístili na dvacet lidí (původně plánovaný štáb) to nevím.
No a za čtvrté majitel, C. kamarád, se nabídl, že nám objekt zapůjčí - a neberte nabídnuté místo k natáčení i s ubytováním včetně zaplacené elektřiny, topení a vody, že. Kývli jsme, přestože jsme původně měli domluvenou jinou lokalitu. Takže řekněme, že investice byla třístranná - majitel, my (jídlo, zvukaři) a režisér (zvukaři, zapůjčení aparatury a dalších fidlátek). A do scénografie investovala naše rakouská scénografka, ale to jsme se dozvěděli až později.

Nic, vraťme se k úterý.
Jdu se podívat na scénu - mají tu moc pěkně řešené schodiště.

Hlavní sál B&B
Samanta (a několik dalších) se mě ptá na toaleťák - zklamu ji, nic o něm nevím, jsem tu přes jídlo. :) Načež mi navrhuje, proč prý k obědu někdy neudělám těstoviny s masem - je to prý strašně jednoduché, stačí jen připravit mleté maso na oleji a víně... "Asi proto, že nemám mleté maso?" odvětím s úsměvem. Urazí se (což nechápu, ale nenechám si zkazit náladu).

Odpoledne chystám večeři - mozzarella, rajčata plus nakládané olivy, artyčoky, papriky a podobná zelenina a jako první chod budou -klasicky- těstoviny.
Plynová bomba zapomenuta, naštěstí jsem našla dostatečně velké hrnce a mohu vařit v teple kuchyně. Kostumérka nemá co dělat, ptá se mě, jestli mě může nalíčit. Jen tak, z nudy. Napřed nechápu.. Jestli prý jsem byla někdy nalíčená.. no, po pravdě přiznávám, že make-up jsem na sobě v životě neměla (a upřímně se za to vůbec nestydím). Nejspíš pro změnu teď nechápe ona, jak někdo takový vůbec může existovat. Každopádně její nabídku odmítám a navrhuji, že pokud nemá co dělat, může mi jít pomoct krájet mozarellu. Dělá, že neslyší.

Jeden ze zvukařů od Říma přijde zrovna ve chvíli, kdy vytvářím své pruhované červeno-bílé rajčatovo sýrové umělecké dílo a prohlásí, že on, jakožto pravý Ital, by to takhle teda ale nikdy nejedl. Mozzarela přece musí být na jedné straně a rajčata na jiné, aby sýr "neinfikovala". No jo, to mě taky napadlo, jenže to všichni zblajznou sýr a rajčata nechají.
Opáčí mi lakonickým "No a tak co? Tak rajčata zbydou!" .
Vzdám se, úvodní dvě řady přeskládám a celé dva velké talíře pak vypadají jako polská vlajka.
Načež je tu gong, natáčení konec, nahrnou se herci a C. mi oznamuje, že jedem! Dnešní noc spíme doma. Deleguju Lucii (asistentka kostumérky) - řeknu jí přesně, kolik těstovin, jakou omáčku, postup atp. Není nadšená. Zároveň oznamuju, že přijedu až zítra ráno.  
"Takže to budu muset dělat i snídani, jo?" Kdyby pohled zabíjel, je po mně.  
"Jo." Provázena významně otráveným protočením panenek odcházím balit a prcháme domů.
Po cestě se stavujeme v nemocnici, tentokrát nebrečím, zdá se mi, že je na tom líp.
Doma se pobavím, při vaření večeře (až po desáté, ojoj!) mi připadá, že ji připravuji v nádobíčku pro panenky. Tak jsem si na ty megahrnce zvykla.
V noci se opět nevyspíme ani jeden, C. má "rybu jak tráb", potí se, opět dvakrát za noc vstávám. A to nebyl posledních 13 let, nepočítaje neštovice, vlastně nemocný, až teď, zrovna v den započetí natáčení ho skolí chřipka. Jestli to není znamení.

Středa (12.1.2011)

Vstáváme brzy, došel chleba, toaletní papír, sušenky atp., jedeme nakupovat. Nemocného nechám v autě a udělám bleskonákup, nasoukám to do útrob Twinga (auto je už tak poloplné jídlem z domu na dalších několik dní) a tradá.
Dorazíme kolem deváté, zrovna mají hromadnou schůzku nahoře a něco probírají. Připojíme se.
Řeší se věci jako dochvilnost, příliš dlouhé pauzy, neochota pomoct při prostírání stolu a ještě menší při sklízení z něj. Pak se taky apeluje na zdravý rozum každého - když zapnu topení, neotevřu do toho okno. Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo. Když prší, nevezmu si erární BÍLÉ ručníky jako rohožku...
Všechno tohle na základě skutečných událostí. Lucia se dokonce nechala slyšet, že proč by nenechala rozsvíceno, když složenku neplatí ona, že. Je jasně řečeno, že já tu nejsem žádná služka, že jen dobrovolně vypomáhám. Taky je poprosím, aby, když si v průběhu dne nalijí čaj či kafe, si po sobě hrníček opláchli - jim to zabere půl minuty a já nemusím prolézat kdovíjaké kouty, abych je všechny posbírala. (Jako by do dubu mluvil.)

Rozpuštěno, odsouhlaseno, hurá natáčet.
Pro rozpory a další motivy, které neznám, si balí sakypaky šéf osvětlovačů, Andrea. Odjíždí po dvou dnech, ve kterých poslal do háje snad každého na scéně. Aspoň tak se to ke mně donese. C., jenž mu odmítne dát peníze za žárovky (režisérova starost) ani nepozdraví, se mnou a jedním známým hercem se hlasitě loučí. Později zjistíme, že s sebou odvezl i jediné klíče od skladu. Prý je pošle poštou.

Schodiště podruhé, tentokrát mimo scénu
Natáčí se scéna, kde Giordano (zahradník) pletichaří s Cristianem (vlastník B&B) v den stávky benzinářů a chtějí doma uskladněný demižon s benzínem vyměnit za demižon s kafem, aby se auto náhodně zastavivší nádherné (jak jinak) Very nerozjelo a ona musela přenocovat u nich. Jenže vše překazí Adriana (pokojská), Lidie (Cristianova manželka) a příjezd doktora Barontiho (vyšší instance, přesvědčením zapřisáhlý fašista).

...pokračování příště

pondělí 17. ledna 2011

Jak jsme začali natáčet

aneb autentické zápisky z prvních dnů natáčení...

Neděle (9.1.2011)

Měli jsme přijet v poledne, ale C. onemocněl (rýma, teplota), tak jsme se naobědvali, naložili auto a kolem páté, šesté přijeli na místo. Složili jsme proviant (a že ho nebylo málo, 500 € v jídle se nám skoro nevlezlo do auta), převzali pokoj (dvě postele oddělené) a odjeli na návštěvu babičky do nemocnice v Empoli. Což bylo smutné, smutné, smutné a nevím proč, ale sejmula mě plačtivá a ne a ne přestat. Takže při návratu první vizáž, kterou všichni viděli byla ta ubrečená (zas myslím na ostatní místo na sebe, kuš!). Řeklo se pár organizačních věcí, začali jsme dělat pizzy k večeři.. Já měla rýžový salát z domu.
K dispozici máme tři "apartmány", na místě není ani telefonní ani jiný signál. Dole, kde je menza, nefunguje ani myčka, ani trouba ani sporák. Místo dvaceti lidí je nás pětadvacet. Dva stážisti si stěžovali na postel -naštěstí jsem nekývla na výměnu- a tak si sbalili saky paky (a že jich měli!) a odjeli zpět do Říma. Taky dobře.
Spousta lidí si stěžovala, že pizzy trvají dlouho, a tak se sbalili a odjeli na pizzu do restaurace. Taky dobře, čtyři pizzy zbyly.
Matrace dobrý, na postelích se spát nedá (z roku jedna dva, síť se prohýbá až k podlaze), a tak spíme na zemi. Je to takové provizorní, ale budiž, spí se nám dobře.

Kamera, klapka...
Pondělí (10.1. 2011)

Vstávám v 6:45, vařím hrnec vody na kafe a čaj (čaj pijeme ještě den poté a kafe (70%) vybyde na dva dny, v úterý je vyleju). Lidi si stěžují, že to není mocca (mletá stoprocentní káva připravená v kávovaru), ale l'orzo (něco na způsob melty). Ještě k tomu rozpustné! Ani na 70% (té "meltovní" části je tam jen 30%) neslyší. No, je to, co je.
Opékám pane (chleba) v troubě, je s marmeládou. Ohřívám latte (mléko), nesu na stůl džusy ve sklince... Takže zapamatování na příště:
  • mlíko studené v tetrapaku
  • džusy v krabici
  • chleba málo (raději přidělat než to pak zas vyhazovat)
  • oznámit, že každý si svůj hrníček po sobě umyje (abych já prolézala a hledala, kde to kdo kde nechal...)
A tady natáčíme...
Po myčce okouknu okolí - krása!
Těstoviny (oběd) připravuji venku na venkovní plynové bombě - před i v průběhu odněkud neustále uniká plyn, na úvod si dvakrát ožahnu pravou ruku při zapalování, načež původně červený hrnec důkladně očadím až do zčernání ze všech stran, ale tři kila špaget v něm uvařím. Jsou s rajčatovou omáčkou a je jich příliš. Aspoň kilo jich zbude. Já jím bílé špagety s Azuki fazolemi.

Po obědě se bavíme s Lidií - C. sitcomovou manželkou - má podobný styl smýšlení jako my. Tři alternativní lidé diskutující o tom, jak to v Itálii jde od desíti k pěti a jak tu nechtějí dlouhodobě žít, obklopeni pěti super-parukónami (konformní nafintěné paničky čtoucí ELLE atp. a považující externí krásu -včetně oholených nohou a perfektního make-upu po celý den- za tu nejdůležitější věc na světě), co poslouchají bez jediného hlesnutí. Eh.

Další myčka, drhnutí hrnců.. Vcelku mě to baví, jen mě otravují lidé, co kolem pořád čmuchají, něco by jedli, koukají mi pod ruce atd. a když je potřeba něco odnést dolů, tak se ofrňují. Navíc musím lidi usměrňovat, aby nejedli, co je napadne, jinak nezbyde zhola nic.
Odpoledne si od půl čtvrté do čtvrt na pět zdřímnu, celá napnutá, že mě bude někdo hledat a skoro s pocitem jakéhosi PROVINĚNÍ, že nic nedělám... Ale je zde spousta jiných lidí, co dělají ještě míň než já a ještě si vyskakují. Jako například Samanta (dlouho nevíme, jak se jmenuje a trefnou přezdívku chytla hned na úvodním setkání) - prostorově velmi výrazná, bílá, ze Sardinie; brýle, tmavé vlasy s rezavým melírem a povýšeno-pohrdavý pohled.
"Promiň, a skleničky?" (sedíc u stolu nad prázdným talířem a čekajíc na večeři zatímco já kolem kmitám)
"Jsou nahoře. Kdyby pro ně někdo zašel..." 
Hodí ksicht, ale nezvedne se, že by si pro ni skočila. Samozřejmě, že je donesu já. Pak C. oznámí, že po večeři každý svůj talíř odnese nahoru (kde je myčka) - remcá:
"To asi těžko, my tam nemůžem, protože tam nebydlíme, my spíme v setu." (tam, kde se natáčí; jiná část domu)....  
"COŽE?"
Zvýšeným hlasem zopakuje větu "Každý svůj talíř po sobě donese nahoru."
Samanta: "Va bene." = OK.
Musím být i já tvrdší, stát si za svým. A když něco řeknu, tak to tak bude.. No mám se ještě co učit.

Zpět k odpoledni - nikdo mě samozřejmě nehledá a další hodinu jsem klidně mohla ještě spát. Pak chtějí čaj, všichni si pro něj přijdou nahoru, přestože se jasně řeklo, že občerstvení a čaj budou v jídelně. Tam taky jsou a je tam jen Giulia. Hodíme řeč, moc fajn holka. Je velké zpoždění, večeře je v půl desáté. Takže mám spoustu času i skočit do sprchy.
K večeři připravím rizoto funghi porcini (houby, rajčata), alternativa bílá rýže, chléb (pošleme pro něj manžela jedné herečky, nakonec jej v tom zmatku ani nezaplatíme) a porchetta - takový vtip, nechat přesvědčeného vegano-vegetariána (ba víc, makrobiotika!) krájet a chystat něco, co smrdí jako zabíjačka. Obrací se mi z toho žaludek. Všichni kolem: "hmmmm, porchetta, jaká lahůdka!"..
No budiž. A salát z dýně. Rýže trochu zbyde (bílé hodně, houbové tři porce), ostatní (až na chleba) zmizí. Večer přestane téct voda. Takže necháme všechno neumyté, C. se cítí blbě, nemocně, v 23:30 jedeme na pohotovost, naštěstí nic vážného, jen chřipka, předepíšou mu léky, klid a teplo (haha) a alou zpět. Usínáme v půl druhé.

Úterý (11.1.2011)

Ráno stále ještě neteče voda. Záchod splachujeme dešťovou (úžasný nápad Rakušanky Susanne, Italky by na to nepřišly). Čímž pádem nevařím ani kafe, ani čaj. Ohřeju hrnec vody, kterou jsem si včera -ještě když tekla- prozíravě nabrala....
Snídaně má být v 7:30. Ve čtvrt na devět ji neseme dolů (kosmetička přivezla koblihy a jiné sladkosti), kde najdeme dveře zavřené a zvukaře stále ještě spící v postelích... No to je mi úroveň!:)
Naštěstí se po příjezdu vlastníka B&B podaří vyřešit problém s vodou - včerejší bouřka to byla, blesk vyhodil něco (nejsem technik) a to odřízlo přítok vody.
C. spí celou noc špatně, čímž pádem já taky, vstávám ve tři, před šestou zapínám topení, máme tu zimu, a krom mého teplejšího spacáku, který jsme si vyměnili, mu dávám i mou peřinu. Celý hoří. Prý se horečka pozná podle teploty uší (slyším prvně). Ráno dostane polovičku 1000mg Tachipirinu (Paralen), celý zpocený pak vstává, převlíkáme a odchází na plac - dnes se mají točit převážně venkovní scény. Kolem osmé se sjíždí herci, je jich fůra, protože kromě Dr. Barontiho tu máme celý autobus "bláznů"...

Skupinka herců v rolích pacientů psychiatrického ústavu
V půl desáté se kostumérka zavírá do koupelny, protože se prostě MUSÍ vykoupat a umýt si vlasy. Zatímco je v koupelně, přijdou ji asitak pětkrát shánět... dává si na čas. Pak ještě pořádně vyfénovat, no a já abych se tady stresovala, že nedělám dost nebo na čas anebo co já vím.
Na to zvysoka kašlu, že to tak musím říct.
Cítím, že jsem ve stresu. Teda spíš včera jsem byla. Stažený žaludek, srdce mi tepe..
To teda moc daleko nedojdu, když hned první den divže neonemocním, jak se snažím vyhovět všem. Musím to vzít s filozofií, s nadhledem. Nejsem tady od toho, abych někomu dělala služku. Jsem tady od toho, abych vypomohla. Zakazuju si strachovat se kvůli prkotinám (něco pokazím, nenaplním očekávání - jídlo nebude dost dobré, nebude včas, nebude připravené tak akorát, nebude se to k sobě hodit, nebude jim stačit, nebude jim to chutnat nebo naopak toho bude hodně...) Já bych si fakt nafackovala!!
A pak taky trochu kvůli babičce. Dnes jí prý napíchli kapačku do krku, jelikož obě dvě ruce má rozpíchané, plné modřin a žíly odtama už nevstřebávají. Máme úterý. Ve čtvrtek by ji měli operovat, prospektiva je dobrá, přestane zvracet... Jen doufám, že se toho čtvrtka dožije. Ale jak jsem už psala, smrt je součástí života, svých devadesát let na zemi si prožila, zkušenosti nasbírala, svůj úkol snad splnila a až nastane její čas, bude na čase nechat ji jít, nedržet ji. Jak mi řekla "neplač pro mě"... no ale copak to jde, když jste na návštěvě v nemocnici u někoho, kdo má kapačku v žíle, z nosu tubičku, která mu vyvádí žaludeční šťávy přímo z žaludku do pytlíku mimo a kdo se nemůže moc hýbat? 
Nu což, dívejme se do budoucnosti pozitivně, je potřeba nevidět ve všem problém. A trošku víc úsměvu by taky neuškodilo, ba naopak! :)

...pokračování příště.

neděle 9. ledna 2011

Moře v lednu

je nádherné.
Osobně se teda domnívám, že moře v jakékoliv roční době je nádherné. Jen v noci budí respekt, ostatně jako spousta věcí, třeba hvězdná obloha... Asi v tom hraje svou roli i ten aspekt "nekonečnosti"...

Ale buď jak buď, hned po návratu do Itálie jsme na dva dny navštívili severněji položený region, a to Marche [:marke:] - byla jsem tam jen jednou, a to v Anconě, odkud jsme před čtyřmi léty (teda, ta doba ale letí) odpouvali do Řecka. Ale zpět k našemu minivýletu - San Benedetto del Tronco, Grottamare... ne tak profláklá místa jako Rimini, ale pláže (přestože menší) velice podobné.

Do sbírky mi přibylo několik kamenů a mušliček a ten klid, šumění moře, vlhký mořský vzduch...
Hned bych se tam někam odstěhovala!

Leden 2011 na západním italském pobřeží

A, osobně jsem se ptala jak je to s tou vlhkostí u moře a ano, vlhko tam mají a plísně jim tam bují - rády a často. Tak už si víckrát nebudu stěžovat na náš potůček kolem domu. :) 

V příštím měsíci mě tu opět uvidíte sporadicky, letos totiž pokračujeme v natáčení druhé série sitcomu, o kterém jsem tu loni podávala tak podrobné zprávy.
Letos ovšem máme jinou lokaci - nenatáčíme u nás doma - a shodou náhod je to v tak necivilizované oblasti, že tam není ani telefonní signál, natož internetové spojení (!!!).
Nebudu tedy moc psát. Ale notebook beru s sebou, zápisky si vést budu a spolu s nějakou tou fotkou si je budete moct přečís s časovým odstupem...

Zítra začínáme, a tak vám přeju krásný a úsměvný leden! ;)

Sváteční odrobinky

Aneb krátké obrazové ohlédnutí za uplynulými oslavami Vánoc a příchodu nového roku...
I když ten oslavíme ještě jednou - třetího února. S Číňany! :)).

Svátky vánočními dárky

Moje supervýhřevné extrapraktické funglnové bačkůrky!

Svátky jídlem

Pečený kapr na kmíně s petrželkou a výtečný jáhlovo-rýžový (à la bramborový) salát se sój. tatarskou omáčkou

Jáhlovo-kokosové kuličko-koule domácí výroby

Zimní boršč - kyselé zelí, džus z bio-červené řepy, kuzu, jáhly a křen!

Staročeský talíř v restauraci Maitrea (placky z červené řepy, kysané zelí, polentový knedlík a restovaná slaninka z uzeného tofu na cibulce)

Svátky fotografií

Vítání Nového i nového roku

Matička zasněžená, lednová.

Svátky vtipem

Ovšem v tom obchodě to evidentně mysleli smrtelně vážně! ;)