Kampa' to bude?

sobota 22. prosince 2012

Co mi mnohé ob-jasnilo...

Moment zmatení, strachu, pochyb, nedůvěry, otázek, ... Aneb to si se mnou zase ego pěkně pohrálo. Jenže moje ego jsem já. Takže jsem si sama se sebou zase pěkně zahrála.
Inu, já hry ráda. Obzvláště mají-li happy end. Neříká se konec dobrý, všechno dobré? Jen jestli je všechno, co se říká, pravdou. Kdoví.

Možná to ví teta Kateřina?
(originál převzatého článku zde)

•••–––•••—•—•———•-•-•-•———•—•—•••–––•••

Co se odehraje v roce 2012

Výklad Majského kalendáře a roku 2012

obr.1: Pětistupňová Pyramida Slunce v Teotihuacánu
(autor: Kateřina Pokorná 13.11.2010)

Výkladů Majského kalendáře už bylo lidstvu nabídnuto mnoho. Díky astrologickým výpočtům z něj vycházejícím, je nám dokonce známo datum 21.12.2012. kterým tento kalendář končí. To přimělo lidstvo k tomu, že se vyrojila spousta spekulací, co onen „konec“ vlastně znamená, co že se to vlastně stane. Většinou jsou to dohady o „konci světa“ a mezi lidmi se pomalu šíří panika a strach. Sami potomci Majů se všem těmto dohadům spíše usmívají a tvrdí, že lidé stále nepochopili podstatu, kterou jim kalendář vlastně sděluje. 
Ráda bych se s Vámi podělila o nové informace, které mi připadají v rámci transformace zásadní a které ke mně v poslední době přicházejí. Podle toho, co jsem měla možnost z různých materiálů nastudovat, se velmi se přibližují tomu, co se dnešní potomci Májů snaží lidem naznačit.

Začněme v Mexiku, kolébce Májů, ve starobylém zaniklém městě Teotihuacán. Dodnes je možné navštívit tam stavbu, která je známa jako Pyramida slunce. Je pětistupňová a z pohledu zepředu je k ní přístup po mnoha a mnoha dlouhých schodištích. 

obr.2:

Schodiště pyramidy Slunce
Pokud se tam zajedete podívat se šikovným průvodcem, jistě vás upozorní na jednu „zajímavost“. Vyšplháte-li se po těch mnoha schodech na vrchol pyramidy a ohlédnete se zpět, optický klam způsobí, že všechna ta schodiště a schody, najednou jako mávnutím kouzelného proutku zmizí.

obr.3

Schodiště zmizelo?
A onen šikovný průvodce jistě poznamená něco o zručnosti tehdejších stavitelů a jak jim to pěkně vyšlo. Je to skutečně náhoda? Nebo se tím snažili staří Majové na něco upozornit, něco naznačit?

Podívejme se na onen slavný Majský kalendář:

obr. 4:

Majský kalendář
Pokusme si představit, že by nebyl placatý, ale vypadal by jako patrový narozeninový dort. Jeho střední kružnice by byla nejvýše a postupně by se po jednotlivých kruzích snižoval. Nepřipomínal by nápadně tvar pětistupňové pyramidy? 
Proč ale je tedy placatý? A proč má právě pět ohraničených kruhů?

Podle dostupných zdrojů se tvrdí, že v rámci transformace bychom se měli dožít toho, že díky zvyšujícím se vibracím se lidstvo, či dokonce celá Země, přesune z rozměru 3D do rozměru 5D. Abychom pochopili, co tyto rozměry vlastně znamenají a jak je máme chápat, podívejme se na Majský kalendář trošku jinak:

obr. 5:

Rozbor Majského kalendáře
Jeho střední kružnice vystihuje dokonale rozměr 1D: V tomto rozměru člověk identifikuje sám sebe. Dal by se také nazvat: „Já jsem“. Je to naše prvotní identita. Myslím, že se nám Majové snažili dost výrazně a také vtipně naznačit, kudy vede cesta…ne náhodou ve středním kruhu kalendáře najdeme velice podrobně vykreslený obličej s otevřenou pusou a vyplazeným jazykem, jakoby chtěli naznačit: „Dovnitř se dívej!“ Zkrátka v rozměru 1D si člověk uvědomuje pouze sám sebe a své bytí.

obr. 6:

Vysvětlivky k rozboru Majského kalendáře
Druhá kružnice a vše, co je uvnitř ní, označuje již rozměr 2D: Naše Já vymezuje samo sebe v prostoru. Aby „Já“ mohlo samo sebe někam zařadit, je třeba vytvořit okolní svět a jeho podmínky. Vně druhé kružnice tedy nalézáme tento vytvořený svět: V první řadě čtyři živly. Tak, jak vnímáme v západním světě základ naší existence. Z nich je stvořené vše, co v našich podmínkách známe a vnímáme. Majové ovšem nezapomněli ani na východní vnímání světa. Najdete tam tedy i onu druhou možnost, pěti živlů. A samozřejmě zde objevujeme i polaritní vnímání našeho světa, vyjádřené dvěma zrcadlově obrácenými symboly. To zde nemůže chybět, neboť člověk projektující si v této úrovni podmínky života, vnímá tak, že existuje dobro a zlo, černá a bílá, nahoře a dole, uvnitř a ven, ženský a mužský princip. 

Obsahem třetí kružnice je rozměr, který důvěrně známe. 3D: Ten vzniká v okamžiku, kdy člověka s vyprojektovanou identifikací se v jistém prostoru, (takže člověka nějak působícího na své okolí), začne zpětně samo jeho vyprojektované okolí vnímat a reagovat na něj. Proto v této třetí kružnici nacházíme řadu symbolů v kruhu. Tedy mnoho dalších bytostí, naprosto různorodých, ale zařaditelných do jakéhosi „zvěrokruhu“, které na toho, jenž si je vyprojektoval, začínají zpětně reagovat. Zde prozatím končí naše momentální vnímání, neboť to je prostor, který chápeme, protože se v něm právě vyskytujeme. Zde funguje také čas, jak jej známe. V úsečce minulost- přítomnost- budoucnost. Není zde tedy zatím příliš snadné pochopit, že vše, co se nám děje, vše, co na nás působí, je jen reakce na naši původní projekci. Na to, co naše prapůvodní Já vyslalo. Protože díky vnímání času v tomto prostoru, se vše, co vyprojektujeme, projeví až po určité době. Prozatím tomu s oblibou říkáme boží mlýny. Kdo je ovšem ten Bůh?...

Všimněte si, že i vnímání Boha jako tvůrce všeho živého i neživého se v rámci jednotlivých rozměrů výrazně liší. V rozměru, kdy bytost vnímá pouze v 1D je soustředěna pouze na sebe. Vnímá pouze sebe, své Já, svou vlastní existenci. Nemůžeme tady vycházet ze žádných mýtů nebo bájí, neboť pokud někdo vnímá pouze sebe, nemá potřebu cokoli zaznamenávat ani sdělovat. Není pro koho. Ono vnímání si můžeme představit asi tak, že nic, co se děje okolo nás, není důležité, neboť to prostě nevnímáme, i kdyby to tam přítomno bylo. Takže pro nás to neexistuje. Podobně, jako když nad slepým člověkem vyjde duha. Duha na nebi prokazatelně je, ale pro slepého prostě neexistuje. Neboť ji není schopen svými smysly jakkoli vnímat. Snad by se to vzdáleně dalo přirovnat k autistickému člověku. Vnímá pouze sebe a to, na co jeho Já zaměří pozornost. A stejně tak, ať se okolo něj děje cokoli, on je soustředěn pouze na sebe a své momentální potřeby. Pro bytost v 1D není třeba žádných vysvětlení, jak se má chovat, jak co vnímat, nepotřebuje nic, co prožívá, vysvětlovat, nepotřebuje Boha. Pro něj existuje pouze jeho vlastní Já. To je celý jeho svět. Přestože si to zatím neuvědomuje, již je mu dána jedna velice důležitá a zásadní vlastnost, která ještě nikdy nikomu dána nebyla. A tou je svobodná vůle. Pro to, co se bude dít dál, je tato vlastnost ale velice důležitá.
Ve 2D už se ovšem situace mění. Objevil se okolo něj jistý vymezený prostor, který již skýtá nové zkušenosti. A člověk se začíná ptát, kde se vzal onen prostor, kde se vzal on sám. A zda jsou nějaká pravidla, jak s oním prostorem zacházet a proč. Zde již je možné čerpat z mýtů a bájí. V těch nejstarších kulturách nacházíme mnoho Bohů. Tito Bohové se ovšem o člověka příliš nestarají. Není pro ně dostatečným partnerem pro diskuzi. Oni sami rozhodují, kdy a co na Zemi sešlou a od člověka požadují pouze patřičnou úctu. Ovšem nikdy s nimi nevyjednávají, nic víc od něj nečekají. Sem tam obyčejného pozemšťana prostě „využijí“, například na rozšíření svého genetického potenciálu mezi obyčejné lidi, neboť i to může mít značný vliv, na jeho duchovní posun a pochopení. Jediné informace, které člověk od nich dostává, jsou dlouhé ságy a nespočet příběhů o životě Bohů samotných. Jakoby chtěli, aby lidé pochopili: Takhle to na světě chodí. Na vlastním příkladu ti ukážeme, co můžeš od života čekat. Jak to dopadá, když se v jisté situaci zachováš jistým způsobem. S takovými příklady se setkáváme například ve starém Egyptě. Zde stojí také za zmínku úvaha o tom, že egyptské kresby, které dodnes nalézáme, jsou všechny malovány pouze v rozměru 2D. Přesto, že podle dosažené kultury se nezdá, že by egyptský lid měl malou představivost…otázka je, co a v jakém rozměru byl běžný egyptský lid skutečně schopen vnímat.

Teprve s rozměrem 3D přichází na řadu Bůh, který dává pravidla, určuje člověku co je správné a co ne. Neboť teprve nyní si člověk začíná uvědomovat, že okolí jej ovlivňuje, že okolí na něj reaguje podle toho, jak se zachová on sám. Člověk si začíná uvědomovat dar svobodné vůle a začíná jej zneužívat pro své potřeby, protože s ním neumí zacházet. A teprve zde přichází na řadu i jistá diskuze s Bohem, na kterou Bůh zdá se, přistupuje: Pokud, člověče, dodržíš Bohem dané zákony, slíbím ti věčný a blažený život. Ale budu tě stále zkoušet. A Boží mlýny si tě vždy najdou. Jakýkoli tvůj čin bude po určitém čase po zásluze odměněn. A tvá víra v tyto zákony, bude stále podrobována zkouškám…Jen já znám příčinu toho všeho, na tobě je věřit, že dobře vím, co dělám. 

Nyní ovšem nastává okamžik, kdy lidstvo se má posunout opět o další stupeň výše. Všechny ezoterní zdroje uvádějí, že svět by měl vstoupit do rozměru 5D. Kam nám ovšem zmizelo 4D?

Podíváme-li se opět na Majský kalendář, zjistíme, že rozměr 4D tam opravdu je, ovšem jako jediný není označeno pouze jednou kružnicí, ale hned třemi plasticky stále hlouběji umístěnými kružnicemi, než ty předešlé…jako bychom s každou z nich sestupovali stále níže. Přitom z každé z nich vedou jakési „mosty“ neboli brány do poslední kružnice, která vyjadřuje rozměr 5D. Co nám to tedy naznačuje? Není snad třeba vůbec do rozměru 4D vstupovat, vedou-li do něj ze 3D do 5D ony brány? 

Rozměr 4D je čas. Ovšem čas v přítomném okamžiku. Ono nezachytitelné „teď“. Které ovšem pro vstup do 5D je nutno zachytit. Snad nám k lepšímu pochopení pomůže vysvětlení, jaký je rozdíl vnímání bytosti ve 3D a v 5D: Celý ten rozdíl je totiž právě ve vnímání času. Jak se člověk duchovně vyvíjí, je schopen si uvědomovat stále více. Ten, který byl „dobrým žákem“ onoho Boha ze 3D, již pochopil, že cokoli vyšle, jakoukoli myšlenku nebo čin, ona se mu za nějaký čas v jisté podobě vrátí. Vždy má ale tentýž náboj, který on sám před časem vyslal. Což známe jako zákon příčiny a následku. Tedy zákon karmický. Inteligentnímu žáku tak musí dříve nebo později dojít, že tedy ten, kdo tvoří vše, co prožíváme, není Bůh, ale on sám. A že pokud to tak je, tak i čas samotný, je jen jeho vlastní projekcí. On sám si jej pro svou momentální potřebu stvořil. Aby mu poskytl možnost, pochopit celý tento princip. 
Celá tato cesta byla nesmírně důležitá, neboť v jakékoli předchozí úrovni vnímání by nedokázal přijmout onu zodpovědnost za vše stvořené. Nyní nastává čas, kdy tuto zodpovědnost, rozhodne-li se k tomu, člověk sám již přijmout může. Dochází tedy k zásadnímu obratu. Člověku dochází, že žádný Bůh není. Že za vše, co si doteď tvořil, nese zodpovědnost jen on sám. Že i všechny ony předchozí Bohy si tvořil on sám svou vlastní myšlenkou, aby si tak vytvořil pocit, že zodpovědnost má někdo jiný. Dnes již unese ono uvědomění, že on sám je onen Bůh. Že ve skutečnosti neexistuje nic vnějšího, co by jej mohlo ovlivnit. Neboť on sám je původcem všeho vnějšího. On sám si vyprojektoval to vše, co je okolo něj. Prostředí, další bytosti, i jejich reakce na něj samého. A v neposlední řadě i dosavadní vnímání času. Už pochopil, že to, co tvoří, je myšlenka. Jeho vlastní myšlenka. A že myšlenkou jde tedy ovlivnit i vnímání času. 

5D je prostor vědomě vyprojektovaný duchovně zralou bytostí, která pochopila všechny dosavadní lekce z minulých rozměrů. Je to rozměr, kam se ona bytost, v případě pochopení, vědomě přesune. V tomto rozměru neexistuje čas tak, jak jej známe ze 3D. Neexistuje tam žádná prodleva mezi vysláním myšlenky a jejím uskutečněním. Neboť díky uvědomění si svých možností, si tam daná bytost tvoří cokoli chce v přítomném okamžiku. A ono se to v tomtéž okamžiku uskuteční. Může si tam v jediném okamžiku projektovat svět podle svých představ, potřeb a přání. Včetně prostředí, druhých lidí, i jejich reakcí na něj samotného. To vše ve stále přítomném okamžiku teď a tady. Pro člověka vnímajícího prozatím ve 3D, je velice těžké, snad i nemožné si to byť jen představit. 
Pokusme se to přirovnat k meditaci: Pokud jste v meditaci schopni vizualizace, můžete si ve své představě stvořit naprosto cokoli a nechat to na sebe působit. Můžete vnímat naprosto nové tvary a rozměry, které z naší dimenze neznáte. A to celé si tvoříte pouze svým chtěním, pouze svými pocity. Také by se to dalo přirovnat ke snu: Jistě jste zažili, že se vám v noci něco zdá, připadá vám to samozřejmé a logické a ráno zjistíte, že z našeho pohledu to vůbec logické nebylo, že jste třeba létali i bez křídel a přesto jste vše vnímali, jako by to byla skutečnost. Také jistě ze snů znáte, že se vám v krátké době mezi dvěma ranními zazvoněními budíku, odehraje sen, jehož děj ale jakoby trval třeba týden, měsíc, nebo rok. Tak jste to ve snu vnímali. Přestože zde na zemi mohlo uběhnout maximálně pět minut.

Pokud tedy celá transformace je o tom, přesunout se z dimenze 3D do 5D, jak se tedy dostat přes ono 4D? 
Existuje k němu klíč: Úroveň vašeho vědomí v přítomnosti.
Prozatím jen málo lidí je schopno udržet své vědomí alespoň na chvíli čistě v přítomném okamžiku. I když máme chvíli čas sami na sebe, jako bychom tu nebyli. Stále se v myšlenkách zabýváme minulostí nebo budoucností. Kdy naposledy jste byli skutečně v přítomnosti? Pouze teď a tady a radovali se z toho, co je právě nyní, v tuhle vteřinu?
 
Pokud přítomný okamžik budeme schopni zachytit, budeme-li schopni sami sebe si plně uvědomit teď a tady, je možné pak i své vědomí přesunout kamkoli si budeme přát. 
Přesunout vědomí není nic těžkého. Však vy jej stále přesouváte do minulosti nebo budoucnosti! Vědomě zde, jste jen málokdy. 

Jak ovšem trefit do 5D? Vraťme se opět k Majskému kalendáři: Již jsem se zmínila o několika branách vycházejících z jednotlivých kružnic. Najdeme tam tedy v první řadě nejvýraznější 4 brány přímé: Těmi projdou bytosti, které onen princip sami včas pochopí, budou schopny tedy bez pomoci kdykoli projít sami. Ovšem úkolem většiny těchto bytostí bude, pomoci převést ty, kteří toho sami a bez pomoci, schopni nebudou.

O jednu kružnici v rozměru 4D níže, je možné nalézt 4 brány nepřímé:tudy budou schopni projít ti, kterým někdo vysvětlí, jak. Poté to dokáží sami.

A v nejnižší 4D kružnici, nacházíme 8 bran zprostředkovaných: Tyto brány jsou v Majském kalendáři znázorněny symbolem královské koruny. Neboť tímto prostorem budou vyšší bytosti (proto ona korunka), převádět ty, kteří to sami nezvládnou. Zde bude největší provoz. Proto je také dvojnásobný počet těchto bran.

V dnešní době začíná objevovat své poslání mnoho těch, jejichž úkolem je být v daný okamžik převaděčem. Vnímají, jako by se na ně najednou silně zvyšoval tlak „shora“. Jejich vyšší pomocníci a průvodci jim posílají mnoho informací, nebo je zdánlivě „iracionálně“ posílají tam, kde tyto informace dostávají. Všimla jsem si, že mají v tuto chvíli velice podobné zkušenosti: Ač většinou jsou v meditacích zběhlí a dříve jim nedělalo problém se z meditace z jakékoli úrovně vracet, dělá jim cesta zpátky najednou stále větší problém. Je běžné, že se jim i nečekaně přihodí, že je cosi jakoby „vystřelí“ do nějaké velice vysoké vibrační úrovně a oni se pak třeba i několik dní marně snaží opět spolehlivě uzemnit a vrátit se zpátky do této naší současné úrovně. I to pro ně může být motivace, aby pátrali po informacích. Mají také z celého takového výletu obvykle všichni stejné pocity: Je to tam nádherné a v podstatě by se jim ani zpět vracet nechtělo, ale cítí, že ještě se vrátit prostě musí, že ještě není čas. Že ještě tady vše není hotovo. Snaží se tedy silou vůle dostat zpět dolů, ovšem je to velice těžké, neboť v rovině, ve které se ocitají, jakoby byli součástí všeho. Oni jsou vše a vše je jimi. A je jen velice složité najednou v tomto vnímání, najít jakýkoli záchytný bod, díky kterému by se dalo orientovat a nasměrovat se zpět dolů. Pokud nyní procházíte podobnými zkušenostmi a v této části povídání jste se „našli“, pro vás především je určen následující odstavec. Ovšem i vám ostatním se jisté informace z něj jistě budou v pravou chvíli hodit:

Pro vás, milí převaděči, mám několik důležitých informací: 
V první řadě se nebraňte ničemu, co k vám v tuto dobu přichází. Máte příjem „shora“, jaký jste nikdy neměli a skrze něj Vám bude přicházet ještě mnoho informací. Čím dříve a ochotněji přijmete tento svůj určený úkol při transformaci, tím méně to bude pro vás bolestivé a nepříjemné. Ostatně…sami jste si ho vybrali, tak si nestěžujte. :-) To, co se vám v tuhle chvíli děje, může na první pohled vypadat nepříjemně a spoustě z vás se ani dolů třeba nechce, ale vězte, že tam, kam teď nahoru chodíte zatím jen nahlížet, je v tuto chvíli ještě stále „nezařízený domeček“. Ještě nenastal čas, abyste se tam definitivně nastěhovali. Jistě. Vnímáte již tu nádheru. Však tam stojí úplně nový dům, který je absolutně podle vašich představ. Ale zatím je to jen hrubá stavba. Teprve se maluje a bydlet se tam natrvalo ještě nedá. Ale už teď vnímáte jeho energii i to, jak krásně se v něm cítíte. A to, že ho navštěvujete už nyní, má velice dobrý důvod. Jste ti, kdo potřebují dokonale znát cestu do nového domova. A to tam i zpátky. Protože právě na vás bude záležet, kolik bytostí se tam bude mít šanci také přestěhovat. A v rozhodujícím okamžiku nebude čas na to, hledat správnou cestu tam nebo zpátky. Vy jí budete muset „zkušebně“ absolvovat ještě mnohokrát, abyste získali naprostou jistotu. Protože ony brány budou z pohledu 3D otevřeny pouze po nějaký čas. A v tomto čase vy budete muset mnohokrát proběhnout tam a zpět a převést tisíce a tisíce bytostí, které budou navíc zmatené a plné strachu a úzkosti z neznáma. A jenom z vás budou čerpat potřebný klid a tak důležitou rovnováhu. Vy budete ti, kteří je budou muset uklidnit. Protože rozměr 5D má onu vlastnost, že první myšlenka, kterou tam člověk vyšle, okamžitě tvoří. A tak se může stát, že převedete-li vystrašeného člověka ve stresu, jeho první myšlenka bude plná strachu. Strach má ovšem podstatně nižší vibrace, než úroveň 5D, do které má vejít. A v tom okamžiku to může i právě převedeného člověka okamžitě „vykopnout“ zpátky do 3D. 
Takže buďte připraveni částečně i na sisifoskou práci. Ovšem pokud budete sami v rovnováze, pohodě a naprosto klidní a plní lásky, můžete si mnoho práce ušetřit. 
Vím, jak složité mohou být v této době návraty shora dolů a jak se s tím potýkáte. Proto mám pro vás jednu informaci, která by vám mohla být užitečná: Víte dobře, že cesta zdola nahoru vede směrem do světla. Nazveme ji tedy světelnou branou. Uvědomte si, že jdeme z nižších vibrací do vyšších. Takže se s každým přiblížením k bráně zvyšuje pocit lásky a světla. Až nakonec jako bychom se po průchodu sami stali tím světlem. Ovšem cesta zpět se špatně hledá. Protože světelná brána jakoby zmizí v nás samotných. Přešli jsme totiž právě z roviny, kde existuje polarita do úrovně, kde se polarity spojily v jednotu. Budete-li tedy hledat cestu zpátky, nehledejte světlo a světelný průchod. Projdete-li zdola nahoru, bude to brána světlená a bílá, ovšem pokud se ohlédnete, bude tatáž brána temná a černá. A chcete-li bez potíží zpět dolů, je třeba nesoudit a nehodnotit. Tma není zlá a není špatná. Je to jen nepřítomnost světla. To, co vás nepouští zpátky je to, že stále nechcete tuto myšlenku přijmout. Protože z pohledu shora máte pocit, že jdete z lepšího do horšího. Neboť posuzujete. Jakmile přijmete i onu černou stranu, jako důležitou součást rozměru 3D, nebude pak problém se zaměřit na cokoli v této rovině, například nějaký hmotný předmět, a velice rychle se vrátit bez jakýchkoli nepříjemných pocitů. No a poslední velice důležitá informace: I když už teď vnímáte, jak nádherné věci nás čekají tam v tom novém „Doma“, uvědomte si, že budete mezi posledními, kdo branou projde. Neboť do poslední chvíle vás zde bude třeba. A věřte, nebude to lehká doba. Vaše víra bude v tom čase podrobena veliké zkoušce.
-Tolik informace speciálně pro převaděče. :-)


Je zřejmé, že ani Majští tvůrci kalendáře nebyli schopni v době jeho vzniku přesně a konkrétně znázornit, co vlastně představuje rozměr 5D. Ale již vnímali, že se může podle potřeby rozpínat…je složen z jakoby přes sebe přeložených dílků, které v sobě tuto možnost dalšího rozpínání, obsahují. Ale můžete si sami všimnout i v celém kalendáři, že čím více od středu, tím méně je konkrétní, jako by směrem od středu ven, přecházel z jednotlivostí stále více k celku, k chápání širších souvislostí ze stále většího a většího nadhledu. 
Navíc je třeba si uvědomit, že tím, že celá pyramida se stala v podobě Majského kalendáře plackou, také najednou ukazuje, že i když se ocitneme v rozměru 5D, tedy v té nejkrajnější kružnici, stále obsahujeme i všechny ostatní rozměry. Neboť zůstávají uvnitř. Stále jsou tedy v nás přítomny. Ostatní rozměry tedy nezmizí, jen naše vědomí v přítomnosti se přesunulo o jeden rozměr dál. Pro vaši představu, jak je to s tím vědomím: Přirovnala bych to třeba k tomu, když jdete do regrese. V ten okamžik vnímáte, jako byste svým vědomím byli přítomni v naprosto jiném životě. Tam něco prožijete, a pokud se vám tam například podaří dokonce pochopit to, co se vám stalo, prožít to tam i s emocemi a zbavit tak se nějakého traumatu, které jste si dodnes odtamtud táhli, zmizí ten problém i ve všech následujících životech po životě, kde jste si trauma způsobili. Takže si tak dokonce můžete ovlivnit i svou budoucnost, protože ani v dalších životech se už tohle trauma opakovat nebude. Neboť je jednou pro vždy vyřešeno. Je tedy možné z vyšší úrovně vědomí, ovlivnit i ony nižší úrovně. Přestože naše vědomí přítomnosti se již fakticky vyskytuje jinde. 

Všimněte si na Majském kalendáři ještě jedné zajímavosti: V jeho docela spodní části můžeme vnímat dvě na sebe hledící hlavy jakýchsi čertů či ďáblů. Představují tu černou stranu nebo temnotu, chcete-li. A dokonce částečně zakrývají některé z průchodů do 5D. Což má jistě také svůj význam. Naopak v nejhořejší části kalendáře pak najdeme znak jakéhosi lotosového květu, který představuje opak. Tedy bílou barvu, světlo. Umístění těchto dvou polarit v kalendáři vyjadřuje také jejich směr: Nahoře a dole. A všimněte si, že z rozměru 3D do 5D, vedou oba směry! Směr nahoru i směr dolů! Takže naše vnímání černého nebo chcete-li temného tak, jako něčeho špatného, co by mělo zmizet, je chybné. Právě tyhle dvě strany dávají celému obrazu rovnováhu. Jedna bez druhé by nemohla samostatně existovat. A jako potvrzení, se k dovršení všeho obě tyhle polarity scházejí v jediné, a to té poslední kružnici, tedy v rozměru 5D. Až tam nakonec stojí v naprostém souladu v jednotě, aniž by si jakkoli konkurovaly, posuzovaly jedna druhou, nebo si překážely. Tam je teprve možné vnímat obě strany současně jako harmonickou součást všeobsahujícího člověka. 

Tolik k Majskému kalendáři. Možná si ale tohle celé stále nedovedete představit v praxi. Je už jasné, co nám tím Majové chtěli sdělit, ale co se tedy v tom roce 2012 konkrétně odehraje? Je třeba se něčeho bát? Budou katastrofy, budeme muset trpět, jak slyšíme ze všech stran? A co když to nezvládnu? Co když to nedokážu vysvětlit svým dětem? 

Co se tedy stane v roce 2012?Stane se to, co nikdo nečeká: Nestane se vůbec nic. Tedy alespoň pro vnímání běžného člověka, který zde, v rovině 3D zůstane. Dál zde bude žít stejný život, dál zde bude mít všechno, co k němu potřebuje, dál zde budou přítomni i všichni lidé, které zná a má rád. Neboť jeho projekce světa a života, jaké je v tuto chvíli schopen, se nezmění. 

Pouze ti, kteří dojdou k tomu, že v rovině 3D už nasbírali všechny potřebné zkušenosti, přesunou své vědomí do nového světa. A ten si budou projektovat podle svých představ. A to okamžitě. Pokud tam budou potřebovat pro své štěstí například i své děti, jejich projekce je tam zkrátka dodá. Budou tam. 

Ti, kteří zůstanou svým vědomím nadále ve 3D, budou si zde dále projektovat i své okolí, tedy třeba i ty, jejichž hlavní vědomí už bude dávno v 5D. Takže pro všechny, kdo tu zůstanou, se z jejich pohledu nezmění vůbec nic. 

To skutečně podstatné a důležité se totiž odehrává právě nyní. Rok od roku, týden od týdne pořád víc vnímáme, jako by se to, co označujeme jako „negativní“, začalo rozpínat. Jakoby den ode dne přibývalo katastrof a lidského neštěstí a zla a stále se to stupňovalo. Tento pocit je správný. A to, co se děje, má svůj důvod. Je totiž třeba, aby v co nejkartší době co nejvíce bytostí pochopilo, že mohou odejít jinam. Jak jinak jim dát najevo, že ta možnost je? Lidé si začnou všímat světla, až když je pohltí tma. To je přirozená lidská vlastnost. Ona tma je jim dávána proto, aby měli motivaci a důvod přesunout se tam, kde již díky své úrovni vědomí být mohou. Stačí jen si to uvědomit a použít klíč. Přítomný okamžik. Tvé vnímání přítomnosti tady a teď rozhoduje, kde jsi doma. Jen na tobě je, kam své vědomí umístíš. 

Z pohledu 3D bude tento proces procházení branami, probíhat ovšem pouze omezenou dobu. Podle mých informací by to mělo probíhat zhruba od konce léta roku 2011 a brány se definitivně uzavřou asi rok a půl poté. Ovšem největší šance k bezproblémovému odchodu bude do onoho 21.12.2012. 
Ono datum se stane význačným pouze tím, že oproti očekávání, se neodehraje vůbec nic. Buďte připraveni na to, co se bude dít: Jak se bude tohle datum, blížit, bude se stále více k němu upínat vědomí všech lidí na Zemi. Bude se zvyšovat nervozita, strach, a panika mezi lidmi poroste. Povalí se katastrofické předpovědi ze všech stran. Lidem budou nabízeny všemožné falešné možnosti záchrany a různí samozvaní „spasitelé a proroci“ se budou pokoušet lidstvo nějak obrátit na svou stranu. Tím, že strach a „negativní“ nálady se z lidí budou šířit do okolí, také fyzické projevy Země jako planety, ještě budou gradovat. Přijdou ještě různé katastrofy a nepříjemné události, ale ty budou jen dočasné, aby to umožnilo co nejvíce lidem přesun do nového světa. Celé to vnímám jako bolesti při porodu, které se s každým porodním „stahem“ stupňují. A pak najednou přijde okamžik, kdy nastane skutečně všemi tak očekávaný den: 21.12.2012…..a nic se nestane. A v tu chvíli nastane zkouška ze všech nejtěžší pro všechny, kdo mají všechny předpoklady pro to, do nového světa odejít, ale jejich vědomí se ještě z nějakého důvodu nepřesunulo. Ať už to budou ti, kteří zde ještě mají nutnou práci, jako převaděči a další pracovníci světla, anebo ti, kteří ještě stále váhali. Protože ihned následující den se zvedne obrovská vlna úlevy ale také zároveň zklamání a také výsměchu. Duchovně smýšlející lidé budou mít pocit „zrady“, jejich víra bude podrobena obrovské zkoušce, protože bude mnoho těch, kteří budou říkat: A čemu budete věřit teď? Kde máte ten svůj konec světa? Kde je ten váš nový duchovní svět plný lásky? Žádná změna k lepšímu nenastala! Celou dobu jste si jen něco namlouvali! Bude poukazováno na všechny ty mistry, kteří zde po léta ukazovali lidem cestu lásky a světla a budou nazýváni podvodníky. Budou muset čelit i tomu, že se proti nim budou obracet jejich vlastní žáci. Mnoho lidí docela ztratí svou víru a smysl svého života. A tím si definitivně uzavřou možnost do nového světa vstoupit. Branami už budou procházet jen ti nejsilnější, ti, kteří jsou prosti ega, kteří tomuhle všemu dokáží čelit a neztratí svou víru. A to vše, co se bude dít, budou schopni v rovnováze a s láskou a pokorou přijímat. Jen pomalu budou pak odeznívat všechny ty rány, které budou způsobeny. Planeta Země v rozměru 3D bude ještě chvíli všechny ty proběhlé emoce vstřebávat a ještě chvíli budou probíhat i na ní změny v podobě dalších vln katastrof a neštěstí. Jen lidé, kteří zde svým vědomím zůstanou, si nejspíš již neuvědomí, že to vše způsobili sami nábojem svých myšlenek a vyslaných strachů. 
Zatím však v rozměru 5D již mnoho bytostí, užívajících si vědomí přítomnosti, stvoří zcela novou Zemi, kde budou bytosti milující a tvořící v lásce a radosti. O tom ovšem nikdo z rozměru 3D nebude mít ani tušení...

Dodatek k článku (27.1.2011)
Protože od Vás dostávám četné dotazy na stále stejné téma, co bude s těmi, kdo "nepřejdou", mám zde ještě malé dovysvětlení:
Pokud jde o Majský kalendář a to, co se bude dít, není opravdu třeba čehokoli se bát. Nikdo odnikud neodejde. 
V podstatě jde pouze o to, že lidé, kteří toho budou schopní, rozšíří své vnímání o ten jeden kruh...Tedy stále budou přítomni v těch předchozích dimenzích, jen jejich vnímání se rozšíří...budou schopni vnímat víc a tvořit víc a okamžitě. Pokud se tak nestane, nic se neděje. 
Pokusím se dát příklad: Bezdomovec spící na lavičce na nádraží ví, že existuje postel, teplo a pohodlí. Ale on se rozhodl, že jeho život bude vypadat tak, že spí v zimě na tvrdé lavičce. Stačí ale, aby pochopil, že to je jen jeho rozhodnutí a jen na něm je, zda svůj život dokáže změnit tak, aby mohl být v teple a spát v posteli. 
Zkrátka pochopí, a tak rozšíří své vnímání a své možnosti a uskuteční je, a jeho život bude pro něj příjemnější. Pokud ale ne, nic se v jeho životě nezmění. 
Snad jsem to vysvětlila srozumitelněji. Rozhodně opravdu není čeho se bát. :-)
Kateřina

sobota 8. prosince 2012

Z pódia na stránky novin!

Už to kouzlo začínám chápat, nejdůležitější je užívat si přítomnost a jakmile se vám to povede, tak se věci dějí samy. Tak například dnes: 

Od rána jsem byla jak na trní, poněvadž jsem odpoledne měla jít předvést jedno hooperské číslo (hooping čili točení obručí, zkrátka něco jako hula hop, ale mnohem rafinovanější) na pódiu v centru Milána (jak jsem se k tomu dostala by bylo na dlouhé povídání a pro náš příběh to teď není podstatné). Takže tréma, jít - nejít, mám na to - nemám na to... A pak jsem se rozhodla, že nemám co ztratit a že do toho praštím. Udělám ten krok do obávané propasti. 

A v tu ránu začalo sněžit. V Itálii. Opravdicky, nefalšovaně a hustě. 
Pravda, předpovídali to na pátek, ale dnešní ranní slunce tomu ani zdaleka nenapovídalo. Nicméně představa hoopingu za tohoto počasí byla nemyslitelná (dost na tom, že mě po včerejší tříhodinové procházce městem zlehka škrábalo v krku). Inu příště, aspoň budu mít čas se líp připravit. (Dokonce mi to bylo trochu i líto.)
Vyrážíme tak jak tak, mám radost jak malé dítě, venku je kosa jen to praští a chumelí o stošest. Chytám huňaté vločky na jazyk a chutnají sněhově. 


Zapomněla jsem říct, že dnes byl sváteční den - patron města, svatý Ambrož, připadá právě na sedmého prosince. Takže všude fůra lidí. Navíc dnes zahajuje sezónu snad nejslavnější italské (milánské určitě) divadlo - La Scala. Pozváni jsou jen prominenti, smetánka italské společnosti. Kolem divadla barikády, těžkooděnci a protestující demonstranti - no děje se toho hodně. 


Fotím, co se dá, ale moc se nedá, protože můj Canon nemá sníh rád a já mám ráda jeho, takže jen pár snímků tu a tam.. A světe div se, dorazíme domů, zareaguju na výzvu novin (díky C., který je skoro pořád online, a tak ví o všem, co se kde šustne), fotky zmenším, pošlu a ejhle - o hodinku později mi je publikují v jednom z nejčtenějších italských deníků!!!  

Není tohle kouzlo?! :) 

Vlastně ani tak nejde o to publikování samotné jako spíš o to, že kdybych si ráno řekla: "dnes budu fotografkou a uvidím svoje fotky na stránkách novin", tak mi to zaručeně nevyjde. Ale že jsem se viděla jinde a v tomhle poli (foto) jsem se ani za mák nesnažila - ta dáááá a jedem! Nádhera. 
Zkrátka jsem vyšla ze své komfortní zóny a byla rozhodnutá udělat něco, co normálně nedělám (veřejně vystupovat) a výsledek... Toho adrenalinu, asi dnes neusnu. :) 

K příběhu se vzdáleně váže blogový příspěvek (Čelovka bez baterek) o konvencích a fantazii, který jsem četla tenhle týden. Povšimněte si hlavně ilustračního obrázku, ten sedí. ouhlasím a připojuji se k misi prosince - dělat každý den alespoň jednu věc jinak, než obvykle. I kdyby se mělo jednat jen o prosté čištění zubů levou namísto pravou rukou! 

Přeju hodně zdaru do kouzlení i Vám! 

neděle 18. listopadu 2012

Mandaly všude kolem nás

Někdy v polovině října se uskutečnila jedna fotografická soutěž zaměřená na mandaly

Přesné zadání si nepamatuji, ale smyslem bylo vyhodnotit nejkrásnější fotografie, zachycující běžné věci kolem nás, které by mohly být inspirací k tvorbě mandal. Myšlenka se mi zalíbila, ale termín jsem prošvihla. Nebudu se vymlouvat na stěhování, nedostatek času či nespolupracující počítač (jelikož když se chce, všechno jde), zkrátka najednou bylo po termínu. 


Takže si tady teď s dovolením (...ano, děkuji, budiž mi to autorkou dovoleno...) udělám takovou malou výstavu koláží vlastních fotografií, které by se daly označit za inspiračně-mandaloidní. 

A když už to není v rámci soutěže (ergo nemusím splňovat přesná kritéria), trošku povolím uzdu fantazii a kreativitě. Tak. Přeji hezké pokoukání!



pátek 19. října 2012

Knihožroutství aneb šedá trilogie


Posledních pět dní jsem nebyla moc přítomná, protože jsem se začetla. Do knížky. 
Jak dlouho se mi něco takového nestalo? Dlouho. 
Jak jsem se cítila? Jako že plýtvám časem a místo čtení bych měla dělat něco užitečného. UŽITEČNÉHO! Co je to vlastně užitečné? 
Je sezení před počítačem užitečné? Je prohlížení a kontrolování nových inzerátů na nabídky práce, které mě stejně nezajímají, užitečné? Je zoufání si a pocit bezmoci z toho, že mi nikdo nevolá a že nevydělávám, užitečný? Takže k ďasu s užitečným! 

Dokonce jsem dala přednost knize před jídlem, před vařením, … 
Nepoznávala jsem sama sebe! Už se ani nepamatuju, kdy jsem byla takhle začtená naposledy. Každé vyrušení a sebemenší povinnost mě vnitřně žrala, protože jsem chtěla zpět ke knize, lačná po dalším vývoji děje. 

Přečetla jsem za těch 5 dní celou trilogii. Tři více jak třísetstránkové svazky. Celkem 1025 stran. Ááááách. 
V angličtině. U jazyka bych se chtěla na chvíli zastavit. Je to taková dvousečná zbraň, překládat knihy z cizích jazyků. V mateřštině se vás to dotkne více, je to osobnější, slova jsou silnější, mají větší váhu i důležitost. Na druhou stranu ztrácíte kontext a řadu vtipů, rčení, obratů… to, co je psáno mezi řádky.
Jsem zastáncem čtení knih v originále. I když hned vzápětí musím dodat, že je jeden spisovatel, Ital, jehož knihy bych chtěla v češtině, abyste si je mohli přečíst i vy. Je zábavný, poučný, pravdivý… Ale zase, do jaké míry by byl překlad odrazem toho, co tím chtěl autor vlastně říct?   

Fifty Shades of Grey. Padesát odstínů šedi.

Už jen ten překlad názvu demonstruje nedokonalost. 
Ne, prosím, to není kritika překladatelů, jen suché konstatování faktu, že titulní slovní hříčka nemůže být v češtině pochopena. Odstíny barvy šedé a zároveň i odstíny ve smyslu aspektů hlavní mužské postavy, Christiana Greye, tedy doslovně přeloženo Kristiána Šedého (což mimochodem zní poněkud krkolomně) se ztratila. Inu co už.
Jaká je česká verze nemohu říct, posouzení nechám na vás. Z recenzí na internetu se zdá, že je to vcelku trhák. Celosvětový bestseller!

Neprozradím vám ani o čem to je, co se tam děje a už vůbec ne jak to dopadne. Sama totiž nemám ráda, když to někdo takhle někam napíše. Zkazí to pak člověku radost z knihy, to nedočkavé napnutí, co že příjde na další stránce, jak se to bude vyvíjet..
Jelikož já jsem tvor zvědavý a nenechavý, tak mi to nikdy nedá a když někde zahlédnu recenzi, alespoň letmo ji přelétnu, abych pak měla nutkavé cukání pravé ruky nafackovat si. Autor recenze většinou odhalí veškerou zápletku (a často ji také strhá) a když se pak do knihy s chutí zakousnete, podvědomí vám nedá a tak nějak stránku co stránku čekáte (i když se to snažíte vytěsnit z mysli a tvářit se, jakože jste žádnou recenzi nikdy nečetli), kdy přijde ono očekávané.. Žel přesně takhle se mi to stalo, naštěstí až u třetího dílu. První dva jsem si vychutnala bez poskvrnky.

Že stejně čekáte nějakou tu recenzičku? Dobrá, máte ji mít.
Fifty Shades of Grey, Fifty Shades Darker a Fifty Shades Freed je taková Lenka Lanczová pro dospělé. Jelikož nehrozí kažení mládeže, je velká část knihy věnována poměrně detailním popisům milostných aktů. (Tady bych byla zvědavá na ty překlady.) Kupodivu nejde jen o ně, ústřední příběh je hezký, překvapivý, taková peprnější variace pohádky o Popelce. Tou bychom my, ženy, ostatně každá chtěla být, i když tvrdíme, že ne. Nevěřte nám to.
Ano, Padesát odstínů je i malou exkurzí do prostředí poněkud extrémních směrů lidské sexuality (především první dva díly), ale nic dech-vyrážejícího, řekla bych. Taky je to trochu detektivka a trochu exkurze do psychologie. A víc neprozradím, přečtěte si sami, máte-li chuť.

Dnes ráno jsem dočetla poslední stránku. 

Knihy jsou jako droga, dokud vás příběh drží, nemyslíte na nic jiného a nelze vás od něj odtrhnout. Jedna část vás to chce mít za sebou, vědět konec, druhá se snaží prodlužovat to a natahovat, nechce nikdy se čtením skončit. I poté se pořád vrací ke scénám, přemýšlí o nich, představuje si je.. 
Kniha je totiž útěkem z reality. Malými dvířkami do obrovského světa, kde jste jen divákem. Pasivním. Necháte se překvapit, co bude dál. Události jsou vám servírovány na zlatém podnosu. Nemusíte se rozhodovat. Nemusíte vyvíjet snahu. Nemusíte dělat VŮBEC NIC. Stačí číst. Jak jednoduché. Jak rozdílné od života. V něm je třeba dělat pravý opak. Nekoukat a nečekat. Žít svůj vlastní příběh. Nepřežívat na příbězích jiných. Ten váš je stejně tak hodnotný, stejně tak vzácný, stejně tak cenný. A navíc originální. Záleží jen na vás, co si do něj napíšete. 

Takže finální otázka: Lituji pročtených pěti dní? 
Ne! 
Uvědomila jsem si, že i můj příběh stojí za to žít jej víc. Naplno. Nečekat, nedoufat. 
Otevřít oči, rozhlídnout se, zvolit cestu a vyšlápnout. 
A to je víc než užitečné! ;)  

neděle 14. října 2012

Jak uvařit chobotnici


aneb 

Večeře ve čtyřech 

Tak domluveno, přátelé (dají-li se tak nazvat lidé, které uvidím potřetí v životě) potvrzují naše pozvání na večeři. Přivádí mě to na myšlenku, že idea televizního pořadu Prostřeno v podstatě není až zas tak špatná. 
V Itálii je prostřeno na týdenním pořádku, jen se nic nevyhrává. Lidi se prostě rádi sejdou nad dobrým jídlem v domáckém prostředí. A není to jen o jídle nebo snaze se trumfnout...

Ano, jakožto hostitelka strávím dopoledne smýčením bytu a úporným přemýšlením nad menu. Rámcově je rozhodnuto – budou ryby. Je to takový přijatelný kompromis, jak to výstižně nazve drahá polovička. Rybou totiž masožrouta neurazíš, uděláš dojem a zároveň nevykrvácíš (ergo nemusíš sáhnout příliš hluboko do kapsy), jak se tady říká. 

Kolem páté vyrážíme nakupovat. Rozhodla jsem se pro rizoto se sépií a jako druhý chod volím čerstvého lososa na plátcích dýně Hokkaidó, obojí zapečené v troubě. Člověk míní... a rybí pult věci mění. Přestože čerstvého lososa vídám pokaždé, když sem zavítám, jako na potvoru ho dnes nemají. Ani sépii. Jsem dost bezradná a minuty ubíhají... Varianty typu sladkovodní ryba z Tanzánie či odchovaní pstruzi z Řecka jsou zkrátka nemyslitelné! Nakonec tedy přetvořím první chod v těstoviny se světlými baby-sépiovými kroužky a petrželí (pohodička), ale u druhého prostě nevím. 

„A co takhle chobotnici?“ 
Eh? Cože?!? To nemyslí vážně!!
Myslí. 

Popadne mě panika, jelikož jsem chobotnici v životě nepřipravovala a nejsem toho názoru, že dělat hokusy pokusy zrovna, když máme hosty, je ideální nápad. Prý zavoláme jeho máti, ona bude vědět. Ha. A máme přece internet. Haha...
O chvíli později odnášíme k pokladně sedmisetgramového chapadlového macka. Uf. Prý to je pro čtyři tak akorát. 

Koukám, že se opět zeširoka rozepisuji, což jsem neměla v úmyslu. Takže stručně zpět k faktům: 

Tchýně je samozřejmě na telefonu nedostupná a na internetu objevím vesměs jen recepty na studený chobotnicový salát s bramborem (hahaha, to tedy nevím, kdy bych to stihla vychladit, vzhledem k tomu, že za hodinu a půl má být prostřeno). Inu nastupuje improvizace

 Jak na chobotnici

Chobotnice má, mimojiné, oči, zobák a vnitřnosti. To všechno musí pryč. Mně práci naštěstí usnadnili u pultu, zbyl jen zobák. Ven s ním. Důkladně ji omyji  a vyštrachám ten největší hrnec, co tu je. Naštěstí se tchýně ozve – většinu z ingrediencí, co mi poradí, doma samozřejmě nemám a odmítám je jít kupovat.

Do dvou a půl až tří litrů studené vody (přefiltrované, máme něco jako Britu) putuje paní chobotnice, následovaná kusem pórku (namísto cibule), dvěma mrkvemi na čtvrtinky, čtyřmi kousky zázvoru, kyticí petržele a sedmi kuličkami nového koření. Osolit přiměřeně, přiměřeně a šup s tím na oheň. 

Od momentu varu necháme probublávat jednu hodinu. Pozorovat, jak se mořská kráska chová v průběhu varu nechám na vás. Je to zábava! 
Já ji decentně dosolila a po hodině vypnula oheň a až do momentu servírování nechala odpočívat ve vývaru. A jakém vývaru! Ještě dva dny poté jej jíme jako vynikající polévku! 

Ale zpět k naší večeři. Žel nemůžu sloužit fotografií, tak aspoň popíšu. 
První chod (500g těstovin) zmizel cobydup, a s maličkým srdíčkem jsem se pustila do přípravy chobotničího talíře. Na internetu psali, že ji po uvaření lze zbavit kůže, ale ne! Nedělejte to. Připravili byste se o hodně, je totiž vynikající, měkkučká a hlavně - dělá chobotnici chobotnicí. 

Nakrájím chapadla na dvoucentimetrové kousky, rozprostřu na velký talíř, přiložím pár měsíčků citrónu a voilà, nos na stůl! 

Přílohu máme pestrobarevnou: čerstvé zelené fazolky (7 minut varu v osolené vodě), zářivě oranžové špalíčky mrkve (7 minut varu v osolené vodě), světle žluté měkké kostičky dýně Hokkaidò (hádejte.. ano, opět 7 minut) a hlávkový salát

A výsledek? 

Vynikající! Chuťově ja jedničku! Mňamózně úchvatný! 
Obdržela jsem nejednu pochvalu. 
Co víc? Překvapila jsem sama sebe. A to nejen tím, že jídlo bylo opravdu chutné. Vaření i večeři, potažmo roli hostitelky, jsem si totiž náležitě užila. Žádné stresy, relax. Proč taky, že? Nenechám se přece rozházet jednou mořskou potvůrkou

úterý 2. října 2012

Jeskynní muž a jiné

Dnes byl den plný překvapení a musím říct, že příjemných.

Prvně jsem v tomhle obřím italském městě, co se teď tváří jako můj nový domov, našla pravý nefalšovaný sekáč (ano, echtovní hrabárna, něco mezi vetešnictvím, bazarem a oblečením z druhé ruky), ve kterém jsem za celá čtyři eura pořídila elegantní outfit (džíny, zelené tílko Intimissimo, zelené 100% bavlněné a ručně malované tričko z Nepálu a navrch zcela ulítle elegantní omotávací bolerko ve světle zelené [pro změnu] barvě).

Poté jsem byla z čistého nebe představena komikovi a jeho známému, představiteli Cavemana v italské verzi (představení Jeskynní muž, na které už dobré dva roky toužím jit, čeština nebo italština, je to fuk, všude je naprosto beznadějně vyprodáno) a, slyšte, slyšte, ten když při hovoru viděl mé zapálení a nadšení, nám velkoryse nabídl dva lístky zadara!! A v říjnu hurá na Cavemana! 

Načež jsme vyrazili na výstavu naprosto netradičních fotografií, vytvořených plechovkovou metodou, kde zajišťovali občerstvení naši noví známí z Pátého elementu, organického zemědělství v Ligurii. Pamatovali si na nás,  jejich pozvání k nim na farmu stále platí. Vyrábí delikatesní patè z černých oliv, ale úplně nejlepší je jejich bazalkové pesto bez česneku a sýru. Mňam! Tak jsem se nad tím rozplývala, že se přístojící profesor nechal taktéž inspirovat k ochutnávce. No a když už jsem byla v tom zapřádání hovorů, dala jsem se do řeči s klučinou, z něhož se vyklubal pěstitel šafránu a ejhle, tu máš pozvánku na říjnový sběr šafránu! To jsem ještě nikdy neviděla, jsem zvědavá a těším se! 

A na závěr dne jsem se seznámila i se Sněhurkou (ale bez trpaslíků), se kterou, pokud to vyjde, vyrazím příští pondělí na egyptské tance. Prý variace břišních tanců, to se mi bude líbit! Navíc je to přes kamarádku, takže 6 lekcí za 25€ je více než výhodná cena. 

Zítra jdu na zkušební lekci cirkusové akrobacie ve vzduchu. Domluvila jsem si to monulý týden, je zdarma, jdu sama a moc se tam těším. Jen dopraváci mají zítra stávku, tak držte palce, ať dojedu. Pokoukám na svět pěkně z vysoka., snad se miz toho nezamotá hlava. :) 

Srdečně zdravím! 

úterý 25. září 2012

Trudomyslnost

Proti trudomyslnosti jsem se jala bojovat osvědčeným způsobem – útokem na kuchyň.
Vaření, zavařování, napařování, pečení a všelijaké další kuchtění je totiž výborným způsobem, jak se odreagovat. Téměř by se mi chtělo až říci, že se jedná o meditační činnost. Tedy za předpokladu, že jste příjemně naladěni, s jemným úsměvem na tváři, nic vás netrápí a máte chuť tvořivě meditovat. V opačném případě tuto metodu nedoporučuji, očekávaný efekt se nejenže obvykle nedostaví (i když transformace trudomyslnosti v rezignaci či vztek by se, jistým způsobem, za výsledek také dalo považovat) ba naopak, má spoustu jiných, vedlejších efektů (krvácející díra v palci od důmyslného zavírání zavařovací sklenice Made in China; popálené zápěstí a neočekávaná batika na oblečení, obé díky horkému broskvovému pyré a zavařovací sklenici Made in China; litr nasládlé oranžové hmoty k urychlené spotřebě, poněvadž zavařovací sklenice Made in China -do třetice- jako na truc netěsní).
Přihodíme-li k tomu nějakou tu poznámku o nadměrné spotřebě plynu, horu špinavého nádobí, krabici bioodpadu a hlášení vlastního těla, že já bych to pyré ale OPRAVDU jíst neměla, tak já vlastně vůbec nevím, čeho jsem dosáhla.

No tak dobře, vím.

Dosáhla jsem zjištění, že věci se nemají lámat přes koleno a trudomyslnost (či jiné nám ne úplně příjemné rozpoložení mysli) je nejlépe řešit tak, že se dopídíme jejího původu a s tím se pokusíme něco udělat.
Poněvadž zakrývání opravdové podstaty věcí a snaha sebe sama ošálit je prostě bláhová. Asi jako když hladovému nabídnete to nejkrásnější hedvábí světa, ze kterého si může ušít šaty. Samozřejmě, že ho to chvilkově potěší (koho by nepotěšilo?), ale kručení v břiše tím nezažene a nenají-li se, za chvíli na tom bude ještě hůř. A tak dále a tak dále – chvilková rozrušení, náhražky, koukání se jinam, předstírání nasycenosti či snaha přesvědčit se, že vlastně jíst nepotřebuje… Až na ten hlad nakonec umře.
A stačilo by tak málo – říct si: „Ano, nejsem spokojen, poněvadž mám hlad. Co s tím budu dělat? Seženu si něco k jídlu!“
… Jen ať to není broskvové pyré, prosím.

čtvrtek 30. srpna 2012

Prázdninové dozvuky

Jsem tu s několika odkazy, které bych nerada nechala zapadnout. Všimli jste si, jak se v češtině nadměrně využívá záporky NE?

Už jste někdy slyšeli o Smíchologii? Já jsem měla možnost si hodinu jógy smíchu vyzkoušet a můžu jen vřele doporučit! Můžete si být jistí, že se nasmějete! ;)

Nebo je libo Qi Gong (čchi kung)? Nebo Taiji? Třeba konkrétně Čchen Tchaj-ťi čchüan, který cvičím já?

EOS vědomosti aneb co je dobré vědět a nač je dobré myslet, hodláme-li se věnovat fotografii trošku více než jen amatérsky.

Zdraví a zase zdraví. Tady konkrétně vše, co se vztahuje k játrům, jak po fyzické, tak po psychické stránce. A jak s nimi pracovat. Konkrétně na jaře, ale to nevadí. Stránka je zajímavouu studnicí zdravotních znalostí z jiné strany než té západo-medicínské (bílé pláště). Žel je v italštině.

Tradiční čínská medicína v souvislostech - opět o játrech. Zajímavý článek na Rahuntě - ještě zajímavějším webu. Žel neaktualizovaném, ale vědomosti tam stále visí, jen je dohledat.

Hula hop aneb moje nejnovější vášeň.

Čínská astrologie a tradiční Feng Shui (a všechno, co je s tím spojené). To se bude při zařizování bytu hodit.

Pro dnešek stačilo, mohu s klidem pozavírat všechna okna prohlížeče.
Tak zase brzy!

čtvrtek 23. srpna 2012

Sitcom 2012: závěrečné shrnutí

Ano, dlouho jsem tu nebyla, ale včera jsem uveřejnila pořádný dlouhý a vlastně poslední ucelený záznam ze sitkomového deníčku. Následují jen kusovité poznámky, co pro nezasvěcené nemají žádný význam. Přesto sem hodím alespoň krátký přehled těch nadcházejících dní: 


Den 17.  Dovolená na Formenteře
aneb jak donutit Cristiana strávit 14 dní v nudistickém resortu? No přece navnadit ho, jako každého Itala, na hezkou ženskou! Jenže všechno se to zkomplikuje, epizodu bych vystihla asi jako: já o voze, ty o koze neboli když dva mluví o tomtéž, není to totéž. 
Humor založený na dvojsmyslech, do češtiny těžko přeložitelné. 
Nicméně poukázka na dovolenou skončí nevyužita.   

Den 18. - čtvrtek - Polibek lásky
Adrianina oblíbená televize přijala Cristianovu nabídku a rozhodla se natočit jeden díl Adrianiny nejoblíbenější telenovely Polibek lásky v B&B. A navíc hledají jednoho mužského protagonistu a jednu ženskou protagonistku, i začnou se Cristiano, Lidia i Adriana předhánět v tom, kdo lépe recituje. Když přijede režisér Bianchini, zahrnou ho teatrálními replikami jako ze Shakespearových časů. Jen Giordana telenovela vůbec nezajímá, natož v ní recitovat. Připraví hostovi a domácím kávu, ale nešikovně si přitom opaří ruku a vehementně si uleví kletím. To ovšem velmi zaujme pana režiséra a aby jej přimněl to zopakovat, spálí mu i druhou ruku. Kleje jako dlaždič a rejža už ho vidí, k velkému zklamání ostatních, v dalším dílu telenovely.
Zkrátka a dobře: Giordano se sice stane hvězdou, leč jeho role obnáší pořádnou nakládačku ze strany žárlivého milence, takže nakonec to zase taková výhra není. 

Den 19. Lidie, studentka univerzity
Chybí kostumistka (a zrovna by byla tak potřeba), kosmetičce dojdou šminky, a tak vyrazí hledat do Empoli nové a zabije tak půl dne. Stresující atmosféra. 
Lidie se rozhodne, že má dost stereotypního života v Bed and Breakfastu a zapíše se na univerzitu. Začne mluvit velice sofistikovaně a se spolužačkou se rozhodnou v rámci školního projektu zkoumat kamionistu, takového hrubiána a sprosťáka, co se jednou v BB namane. Cristiano je paf z toho, jak jsou obě studentky unešené z nevychovaného vystupování toho jižanského týpka, i zkusí, na Giordanovu radu, tímtéž stylem okouzlit další Lidiinu spolužačku. 
Výsledek si asi dokážete představit, takovou facku svět neviděl. 

Den 20.  Eko B&B 
Poslední epizoda tohoto týdne a ještěžetak. 
Adriana s Lidií se snaží přesvědčit Cristiana o nutnosti používání ekoproduktů, třídění odpadu a dalších "zelených" aktivitách. Ten je skeptický až do té doby, kdy mu šarmatní američanka Karen naznačí, že jí hrozně imponují muži, co jsou nakloněni eco-frindly. Od té chvíle si na sebe nevezme Cristiano nic jiného než zelené tričko, zalévá zasazená semínka, třídí odpad a uspořádá velkou "přírodní" oslavu, od níž si slibuje ... No, mnohé. Ale ne zase tolik, kolik se mu dostane, jelikož se o oslavě dozví zaměstnanci firmy oné Američanky, a přijdou jí dát pořádně za vyučenou, jelikož je využívá a nedává jim dostatečný plat. No a v nastalé tmě je jí Cristiano zatraceně blízko... a podle toho také následující den vypadá. A tím končí EKO období v penzionu. 

Den 21. Sauna párty
Mega oslava u příležitosti otevření sauny: doktor Baronti je v ní omylem uzavřen, přesauněn a nakonec zachráněn zaníceným komunistou, z čehož divže nedostane infarkt.  

Den 22. Záměna / výměna / výhybka 
Opět jeden lingvistický oříšek, vtipný vám nepřijde ani příběh, jelikož je do češtiny nepřeložitelný a nepřeveditelný. Lehce lechtivý podtext, v italštině jsou slova pro swingery a pána na železnici, co má na starosti výhybky tytéž, takže setkání dvou swingers párů a výhybkáře, přítele dr. Barontiho, v penzionu je nasnadě. 
Dnes přijel osobní profi fotograf blejsknout pár fotografií jedné z protagonistek (sousedky Rosy) a jejího nastávajícího (oba se stali slavnými pobytem v domě Velkého Bratra) pro bulvár - pěkně ho vyzpovídám a okoukám, co se dá. Má ten samý foťák i objektiiv jako já!!! Chachááááá.
Zvukař hraje primadonu, nebaví se s ním skoro nikdo, protože je kolem něj ovzduší Toho Důležitého. Jen hlavní produkční s ním má nějaké techtlemechtle, raději nevědět. 
Na plac se v žabkách nesmí (ani nepřemýšlejte o bosých nohou) z důvodu bezpečnosti. 

Den 23. Pinocchio 
Závěrečná epizoda se obrací ke známému televiznímu seriálu Pinocchio (r. 1972) od Commenciniho (v Itálii kultovní třeba jako Kamarádi s Markem Ebenem nebo pozdější Bylo nás pět, zkrátka to znají všichni), kde si dětskou roli Pinocchia zahrál Andrea a tady z toho právě čerpá námět epizody. Je v podstatě psaná Andreovi na tělo. Lidie a Adriana nemohou věřit vlasním uším, když jim Cristiano vypráví, že ho jakýsi Pinocchio srazil, když jel kolem na skútru. Jako omluvu je pozván na konferenci, ale nevědouc, s kým má tu čest, jde po penězích.. A je z toho kolosální trapas a z fingovaného zranění je nakonec zranění opravdické a bolestivé. 

The End. La fine. Konec.