Kampa' to bude?

pátek 2. března 2012

Něco malého, poetického

Velký život

Život si plyne pozvolným tempem, 
zrovna dneska jsem smažila tempeh.
Den zdá se býti takový táhlý
a jako přílohu budem mít jáhly.

Přemýšlím, zda někdy míň není více,
na plotně už se paří brokolice.
Smysl života je mi stále skryt,
co dalšího bychom tak mohli mít?

Někdy mi připadá, že se vlastně neznám;
ah, ano, opražím nám k tomu sezam.
Jindy zas všechno do sebe zapadá;
kde je ta sójovka? To je mi záhada!

Hloubám tu nad svým životním určením, 
polévku dozdobím čerstvoučkým zelením.
Někdo by mohl říct, že jsem jen flákač,
teď by se mi ale hodil ten tlakáč.

Já na to koukám z jiného pohledu,
nu což, i bez hrnce si poradit dovedu.
Veškerou pozornost věnuji sobě,
jen ať se nediví té dlouhé době.

Čtu knihy, které mě posunou dál,
kdopak by mi natto z ledničky bral!
Doluji vzpomínky pradávno pohřbené, 
hleďme, co vyklíčí z malého semene! 

Dávám si na čas a všechno prožívám, 
nejspíš se jáhlům už na zoubek podívám.
Není to procházka růžovým sadem; 
že bych jich misku ochutila sladem?

Často cítím, že tady něco nehraje;
v hlavě mi nápad na jáhlo-dezert zraje.
Mávnutí ruky nikdy nic neřeší, 
krémovým pohárem se přeci nehřeší!

Přes to (či proto) je v tomhle ten smysl,
modlím se, aby mi kvásek nezkysl.
Práce není jen trpět a vydělávat, 
tak hurá, hotovo, můžeme nandávat!

Odmítám být jednou z těch, co to tak vidí,
pestrobarevný talíř úspěch vždy sklidí.
Neznajíc sebe sama  – čemu se věnovat?!?
Zvu svého milého a jdeme stolovat.

Nevědět dne, hodiny... na to si zvykám, 
nabádám k slinění, příkladně žvýkám.
Tudíž teď začínám život pěkně od píky;
a tohle byla lekce makrobiotiky!