Sedíme si takhle včera kolem osmé u večeře, když tu náhle C. říká: „Nebude to teď někdy pět let ode dne, co jsme se poprvé potkali?“ A ono vážně, nechali jsme kolem nás zcela nepozorovaně proplout naše pětileté výročí – konkrétně šestého října léta páně 2006. No, jak typické pro nás, tradiční neslaviče (nebo spíš netradiční slaviče?)... Zkrátka slavit něco jen proto, že to tak dělají všichni? A próóóč?
Už to vidím, na mysli mi vyvstal typický obrázek české manželky nepřeslechnutelně otáčející listy kalendáře a význačně se dotazující, zda manžel ví, co je dneska za den. (Manžel samozřejmě neví, což ji urazí a naštve a následuje tichá domácnost či italská hádka, zvolte si, který scénář se vám líbí více. Fantazii se meze nekladou, jak by taková scénka pokračovala nechám zcela otevřené.)
No, tak jsme se na sebe u stolu v Itálii usmáli a naznali, že ten čas neuvěřitelně letí. A zkusili jsme si představit (doporučuju taky vyzkoušet, je to legrace!), co bychom asi byli bývali říkali na to, kdybychom se tenkrát podívali do křišťálové koule a viděli do budoucnosti – nás dva, jak sedíme u večeře v roce 2011. „Jejdanene, to že jsem já? A co to jím?!? A kde to jsme? To je u prarodičů v kuchyni! Ale kde jsou babi s dědou? Co tam dělám? ...“ A spousta dalších otázek. Docela jsme se u toho pobavili. Nevím jak vy, ale u mne se toho za posledních pět let změnila fůra. Skoro bych řekla, že z tehdejší Pavlíny toho zůstalo jen málo, což mi samozřejmě spousta lidí může vyvracet. Ale já to tak vidím. Ta ostýchavá maloměstská holčina je prostě minulostí a jednou za čas je fajn se za ní otočit, ale ne na moc dlouho, poněvadž v životě se má koukat kupředu a ne se ohlížet nazad.
Což mi připomíná, že jsem si loni po vánocích někam napsala popis roku 2011 (jakože jaký byl ještě dřív, než započal, takové malé vizionářské zrekapitulování) a už si samozřejmě nepamatuju, co jsem tam sepsala, takže se těším, až si to zase po vánocích přečtu. Jestlipak jsem se alespoň v něčem trefila? Ano, tuším, že ano. Ale na potvrzení si ještě chvíli počkám.
Už to vidím, na mysli mi vyvstal typický obrázek české manželky nepřeslechnutelně otáčející listy kalendáře a význačně se dotazující, zda manžel ví, co je dneska za den. (Manžel samozřejmě neví, což ji urazí a naštve a následuje tichá domácnost či italská hádka, zvolte si, který scénář se vám líbí více. Fantazii se meze nekladou, jak by taková scénka pokračovala nechám zcela otevřené.)
No, tak jsme se na sebe u stolu v Itálii usmáli a naznali, že ten čas neuvěřitelně letí. A zkusili jsme si představit (doporučuju taky vyzkoušet, je to legrace!), co bychom asi byli bývali říkali na to, kdybychom se tenkrát podívali do křišťálové koule a viděli do budoucnosti – nás dva, jak sedíme u večeře v roce 2011. „Jejdanene, to že jsem já? A co to jím?!? A kde to jsme? To je u prarodičů v kuchyni! Ale kde jsou babi s dědou? Co tam dělám? ...“ A spousta dalších otázek. Docela jsme se u toho pobavili. Nevím jak vy, ale u mne se toho za posledních pět let změnila fůra. Skoro bych řekla, že z tehdejší Pavlíny toho zůstalo jen málo, což mi samozřejmě spousta lidí může vyvracet. Ale já to tak vidím. Ta ostýchavá maloměstská holčina je prostě minulostí a jednou za čas je fajn se za ní otočit, ale ne na moc dlouho, poněvadž v životě se má koukat kupředu a ne se ohlížet nazad.
Což mi připomíná, že jsem si loni po vánocích někam napsala popis roku 2011 (jakože jaký byl ještě dřív, než započal, takové malé vizionářské zrekapitulování) a už si samozřejmě nepamatuju, co jsem tam sepsala, takže se těším, až si to zase po vánocích přečtu. Jestlipak jsem se alespoň v něčem trefila? Ano, tuším, že ano. Ale na potvrzení si ještě chvíli počkám.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Reaguji co nejdřív, díky za komentář!