Kampa' to bude?

pondělí 24. října 2011

Mořské vodě zdar

Krásné podzimní pondělí přeju!

I když si tím adjektivem až zas tak jistá nejsem, respektivě mám poslední dobou pocit, že ze světa se pomalu, ale jistě vytrácejí přechodná období (rozuměj jaro a podzim) a zůstávají jen ta stěžejní - léto a zima. A o to jsou přechody z jednoho do druhého drsnější. Ještě před 14 dny jsme takhle odpoledne u moře intenzivně chytali bronz za větrného, leč parného dne a včera odpoledne to venku vonělo zimou, nehledě na podstatný teplotní rozdíl. Podzim jakoby neexistoval.

To moře mi připomnělo, že jsem tam objevila blahodárný efekt mořské vody na lidský organismus. (O kterém jsem samozřejmě nikdy nepochybovala, ale holt když si něco ozkoušíte na vlastní kůži a objevíte si to sami pro sebe, tak si to pak nejenže líp pamatujete, ale máte z toho i lepší, takový vítězný pocit.)
Sice mi bylo už loni doporučeno jet k moři častěji (kvůli jódu, ten prý dělá krčním mandlím výborně!), ale kde na to najít ten čas, že. (Jen tak pro úplnost: ne, u moře nebydlím a ani to k němu nemám co-by-kamenem-dohodil. Ovšem vše je relativní, hlavně ty vzdálenosti, takže našinci se může zdát, že dvě hodinky autem je vyloženě přímořská lokalita.)

No a jak jsme tam tuhle byli s mojí českou návštěvou, tak jsem zrovna měla nějaké zalehlo v uších a zahleněno v hlavě a rýmu na půl nosu.. Což mi ovšem nezabránilo ve vydatném plavčení se. Vlastně až zas tak vydatném ne.
Mírně zvlněné moře způsobilo, že jsem si párkrát lokla nosem (řekla bych šňupla, ale jde to vůbec vodu šňupat?). A ejhle, bylo to slané a proteklo mi to až kolem mandlí - levá se nějak nebránila, zato ta pravá problémová (spojená s ucpaným nosem) se hned začala ošívat a píchat a vůbec na sebe všelijak poutat pozornost. A tak jsem si řekla: "Aha!" A jakmile jsem se dostatečně plavecky vyřádila a dostatečně se naobdivovala všudypřítomných bílo-fialových medúzek, započla jsem se systematickou kúrou - záměrným šňupáním moře a následným mohutným pročišťováním nosu.

Padl na to balíček kapesníků, ale po dlouhé době jsem se mohla krásně nadechnout! Nu a tak mi tu teď v koupelně stojí tři PETky mořské vody a jejich obsah mi právě výrazně pomáhá od zahlenění. Je to zázračný lék, kam se na ni hrabe ta z Lourdes! Doporučuju kloktat, vyplachovat i proplachovat. Nétí taky není k zahození.
Zkrátka vivat mořská voda (ohřátá se lépe snáší) a když není, tak vyrobit, z mořské soli. Ale až zas někdy pojedete k móři, tak nějakou prázdnou PETku nebo demižónek přibalte. :)

sobota 15. října 2011

Přírustek do rodiny

Zatoulalo se k nám kotě.
Tedy přesněji řečeno je někdo vysadil z auta a zanechal vlastnímu osudu.
A ono si vyhlédlo náš dům a nás si vybralo za nové „páníčky“. I když se říká, že kočky žádné páníčky nemají, jelikož jsou to natolik silné osobnosti, že nesnesou, aby je někdo ochočoval.. Ať už je to jak chce, dneska je to třetí den, co tu kolem nás pohopsává a motá se nám pod nohy a mňouká o stošest a oťapkává si teritorium. Mazlík.


Jen na tom pohlaví se nějak nemůžeme shodnout. Já tvrdím, že je to kocourek, ale sousedka trvá na kočce – prý už jich viděla! (A já snad ne? U babičky jsme mívali skoro odchovnou stanici!) Tak jsme to vyřešili fikaně i se jménem: jsme tu tři a každý na něj voláme jinak.
Mišo! (tchýně) – jako na kocoura.
Miši! (já) – oboupohlavně.
Miša! (C.) – jako na kočku.

A já na něj ještě k tomu zcela nevýchovně mluvím česky. Zdá se, že mu to nijak zvlášť nevadí.
A že se na kočky v Itálii nevolá čičičičí, ale mlaská se na ně (asi jako kdybyste napodobovali kapra – takové malé pusinky) jsem se asi už někdy zmínila. Na číčání vážně neslyší!
Tak mňouk, jdu zkontrolovat, co dělá náš přírůstek. :)

středa 12. října 2011

Křišťálová koule vyjevující budoucnost

Sedíme si takhle včera kolem osmé u večeře, když tu náhle C. říká: „Nebude to teď někdy pět let ode dne, co jsme se poprvé potkali?“ A ono vážně, nechali jsme kolem nás zcela nepozorovaně proplout naše pětileté výročí – konkrétně šestého října léta páně 2006. No, jak typické pro nás, tradiční neslaviče (nebo spíš netradiční slaviče?)... Zkrátka slavit něco jen proto, že to tak dělají všichni? A próóóč?
Už to vidím, na mysli mi vyvstal typický obrázek české manželky nepřeslechnutelně otáčející listy kalendáře a význačně se dotazující, zda manžel ví, co je dneska za den. (Manžel samozřejmě neví, což ji urazí a naštve a následuje tichá domácnost či italská hádka, zvolte si, který scénář se vám líbí více. Fantazii se meze nekladou, jak by taková scénka pokračovala nechám zcela otevřené.)

No, tak jsme se na sebe u stolu v Itálii usmáli a naznali, že ten čas neuvěřitelně letí. A zkusili jsme si představit (doporučuju taky vyzkoušet, je to legrace!), co bychom asi byli bývali říkali na to, kdybychom se tenkrát podívali do křišťálové koule a viděli do budoucnosti – nás dva, jak sedíme u večeře v roce 2011. „Jejdanene, to že jsem já? A co to jím?!? A kde to jsme? To je u prarodičů v kuchyni! Ale kde jsou babi s dědou? Co tam dělám? ...“ A spousta dalších otázek. Docela jsme se u toho pobavili. Nevím jak vy, ale u mne se toho za posledních pět let změnila fůra. Skoro bych řekla, že z tehdejší Pavlíny toho zůstalo jen málo, což mi samozřejmě spousta lidí může vyvracet. Ale já to tak vidím. Ta ostýchavá maloměstská holčina je prostě minulostí a jednou za čas je fajn se za ní otočit, ale ne na moc dlouho, poněvadž v životě se má koukat kupředu a ne se ohlížet nazad.


Což mi připomíná, že jsem si loni po vánocích někam napsala popis roku 2011 (jakože jaký byl ještě dřív, než započal, takové malé vizionářské zrekapitulování) a už si samozřejmě nepamatuju, co jsem tam sepsala, takže se těším, až si to zase po vánocích přečtu. Jestlipak jsem se alespoň v něčem trefila? Ano, tuším, že ano. Ale na potvrzení si ještě chvíli počkám.

pátek 7. října 2011

Naivka vaří vinná povidla

Hola hej čtenáři a čtenářky!
Na plotně mi již druhým dnem vesele probublávají povidla (původně jsem zamýšlela marmeládu, ale něco mě osvítilo –asi ta  konzistence– a budou povidla) z Vitis labrusca – speciálního druhu révy, co se v Itálii nazývá l'uva fragola (v doslovném překladu jahodové víno) a v odborné české terminologii se jedná o révu americkou, jak jsem si právě dohledala. Něco málo o révě můžete zvědět na Wikipedii. Z jiného (tentokráte pro změnu italského) zdroje jsem se právě dozvěděla, že by se semínka z vinné révy neměla vyplivovat, ale důkladně žvýkat, protože prý jsou jedním z nejmocnějších bojovníků proti volným radikálům v přírodě. Inu koukám, že z toho dnešního povídání bude úplný osvětový článek! :) To ještě musím popřemýšlet, zda ta povidla přepasíruju, jak jsem původně zamýšlela, či nechám i se semínky, když jsou tak blahodárná. Nerada bych, aby si na nich C. či jiní odvážní degustátoři (beze mne, já mám teď ty cukry už zase do puntíku zatrhnuty) vylomili zub! :) 

Práce nejenže vyžaduje celodenní pozornost, ale včera mě opět doběhli hosté: Takový postarší pár z Izraele, ona takové růžové cukrátko, pán zdrženlivější, je to prý již jeho šestá cesta do Itálie, dokonce jsme jim i přizpůsobili snídani tak, aby mohli být nadmíru spokojeni. Zdrželi se šest dní, načež se poslední den ráno ptají, zda nemáme volno ještě dva další dny, ale to my nemáme, je nám to líto... I zaplatili a odjeli bez pozdravu, což by se zase tak moc nedělo, že.
Ovšem horší bylo, že s sebou sbalili i plné kořenky, co jsou hostům volně k dispozici na kuchyňské lince. Rozmarýn, černý pepř, směs chilli s česnekem na těstoviny a dokonce i maličkou solničku (no jo, byla roztomilá). Tomu teda říkám vrchol drzosti! Celý den jsem doufala, že jsem se třeba spletla a že si je třeba některý ze zbývajících hostů vypůjčil na piknik (jak naivní – pro mne naprosto typické!), leč opak byl pravdou – kořenky se ani následující den neukázaly.
Samozřejmě zrovna na tenhle vykutálený páreček nemáme ani kontakt. Holt využili situace a mě to překvapilo a zůstala jsem z toho paf a tak nějak mimo.
Pavlíno, Pavlíno, kdypak ty se probudíš a přestaneš věřit, že všichni lidé jsou milí, hodní, dobří, taktní, slušní a nesnaží se tě oblafnout na každém kroku?

Nejspíš trpím nevyléčitelnou nemocí – naivní důvěrou v lidi a nejen v ně. Nějak mi to koluje v žilách a ne a ne vyprchat, i když dostává kapky a životní lekce.. 
Každopádně pozítří odjíždí další pár téže národnosti, tak uvidíme, spraví-li jim reputaci. (O čemž –jen tak mezi námi–pochybuju velice, přestože i těmhle jsme těch laskavostí udělali až až. Holt jsme prostě nejlepší a to nás může těšit a tím to končí, hahaha.)