Zač je Italů loket...

Tak se opět hlásím z Itálie, opět tu mám jeden příběh a opět jsem si pěkně nabila a tím pádem i poopravila svoje mínění o Italech. Speciálně o těch z jihu. Ano, je velký rozdíl mezi seveřany a jižany (čili meridionali, kteým se také říká terroni).
Ale ať nezabíhám moc dopodrobna. My Češi (a většina evropských národů, minimálně těch severských a ze střední a východní Evropy) nejsme tak drzí, oprsklí, namyšlení, necítíme se být pupkem světa. (Nesnáším tohle slovní spojení, ale sem se perfektně hodí).

O co jde:
Měli jsme tu dva pokoje s rodinou ze Sicílie, co přijeli do Toskánska na otočku (2 noci) kvůli svatému přijímání nějakého jejich příbuzného (tzv. communione - celodenní záležitost).
V Itálii se na veškeré náboženské svátky hodně dbá, i my byli včera na křtinách - viděla jsem velký kulový (jak bylo narváno a do první řady jsem se cpát nechtěla); v kostele jsem měla pocit, že tam absolutně nepatřím a ptala jsem se sebe sama, co že tam vlastně dělám; všichni (teda skoro všichni.. ale toho skora tam bylo opravdu pomálu) pěli z plných plic veškeré písně typu Haleluja (Aleluja) a Hosana (Osana) a odříkávali dlouhé modlitby.. No, tak aspoňže jsme následně dobře poobědvali v restauraci na hradbách města Lucca.

Zpátky k našim hostům. Druhý den se jdu podívat na snídaňovou tabuli - připravujeme snídani na kdykoliv, počínaje osmou hodinou ranní, což je zvýrazněno a anglicky i italsky napsáno nahoře, aby tomu rozuměli všichni. Asi už víte, kam mířím. Ano, naši milí Italové si s klidem napsali 7:15.

Abych vás uvedla do obrazu: k snídani podáváme horké croissanty a upéct je zabere cca 30-40 minut. Plus připravit kávu a ohřát mléko, což jsou tři časově nejnáročnější úkoly. Nemluvím o prostření stolu a nachystání ostatního.
Takže co teď? Po krátké noční poradě je rozhodnuto: snídaně je od osmé.

Dnes ráno v 7:20 zvoní domovní zvonek. Za dvě minuty znovu a než se stihnu obléct, drnčí i zvonek k vedlejšímu bytu. Sejdu a týpek (asitak 50) na mě: "Trocha kafe a mlíka by nebyla?"
"Ehm, dobrý den. Snídaně se podává od odmé hodiny ranní."
"No jo, ale my musíme odjet a napsali jsme čtvrt na osm!"
"Ale na tabuli je napsáno, že snídaně se podává od osmé hodiny ranní.."
"No jasněěě! No tak odjedeme bez snídaně.." a zpruzeně odchází.
"Kdybyste nám to byli bývali řekli včera, mohli jsme se nějak domluvit.."
Zpoza rohu se vynořuje jeho manželka (45) a jde do hustého:
"Včera jsme nikoho nenašli (v 18:00 jim C. osobně dával klíče od pokojů a mluvil s nimi), tak jsme napsali na tabuli 7:15."
"Já to chápu, ale hledali jste nás? My jsme tu byli, stačilo zazvonit."
"Nikde jsme toho kluka (myšlen C.) neviděli.. a to jsme nevěděli, že musíme zvonit, jsme tu prvně." (Jakoby jim to nebylo den předem řečeno, že kdyby cokoliv, ať zvoní.. A včera v devět večer to nevěděli a dneska po sedmé hodině ranní cink cink, ejhle!)

"Kdybyste nám to bývali řekli den předem, mohli jsme se nějak domluvit, na tabuli je jasně napsáno, že snídaně je od osmé hodiny, tak jestli chcete počkat na osmou.."
"Na to nemáme čas, máme před sebou dlouhou cestu."
"Tak to je nám líto."
"No nám  je to teda taky líto, teď se budeme muset zdržovat a zastavovat se někde po cestě na snídani.. aspon trochu mlíka, kafe nebylo by?"
"Můžu se zeptat, jestli to šlo.."

Zacházím zpátky do domu. Nemůžu věřit, že jsem se s nimi fakt pohádala. Ale co víc: buší mi srdce až v krku, ta drzost! Oni se postě chovají, jakoby jim patřil celý svět a my tu byli jen od toho jim sloužit. Já chápu, že host do domu, pán do domu, navíc za to platí, ale odtud potud. Když je napsáno, že snídaně od osmi, tak neočekávej, že aniž bys mi to řekla předem, dostaneš snídani v sedm patnáct jen proto, žes to napsala na tabuli! Typické italské chování. Předem to neřeknou, protože to by se dostali do pozice žádat nás o laskavost (snídaně o něco dřív), a tak se prostě chovají  "zkusím, jestli to nepůjde po mém" a předstírají, že pravidla nevidí. Když to nejde, tak pak si stěžují a snaží se ti dát najevo, jak oni mají pravdu a možná až potom v krajním případě jen tak mimochodem požádají...

Každopádně hledám kompromis. C. souhlasí, ohřívám jim kávu a mléko.
Donesu jim to po půl osmé na neprostřený stůl, otevřu vitrínu a ukážu jim, kde jsou hrnky. Za dveřmi slyším brblání cosi o "padrone" neboli vlastníkovi..
Jsem vytočená až na půdu. Taky částečně naštvaná sama na sebe, že jsem měkkota a že jsem jim ustoupila. C. už vstal, diriguju ho dolů. Než ale sejde, celá rodina se sebere a aniž by se mléka či kávy dotkla, odjíždí. Z principu!!! Škoda, chtěla jsem slyšet tu výměnu názorů.

Jako dohra snad jen to, že v návštěvní knize opravili svůj včerejší velmi pozitivní komentář - škrtli fantastico a napsali schifozo. Au.

Bylo mi vysvětleno, že takhle to prostě v Itálii chodí. Životní lekce, musím se naučit se i s takovými situacemi potýkat. A chci se pochválit, že dělám pokroky. Rok či dva zpět by mě to položilo. Teď už mě to jen točí. Prostě pořád ještě žiju v pohádkovém světě a věřím v dobrotu lidí. A to se v Itálii nevyplácí. Žel.