Vždycky je tu východisko

Tohle je malý úsměvný, leč pravdivý příběh ze života. Možná, že někomu nebude ale vůbec připadat úsměvný. Tak tedy jen pravdivý.
Udál se jednoho dubnového dopoledne v moravské metropoli a naučil mě tomu, že když se chce, tak to jde aneb vždycky tu je jiná cesta.

Jdeme na svatbu. Krom kabelky a černých "slušných" kalhot (které nikdy nenosím a ještě večer předem jsem si je musela zkrátit) s sebou nemám nic na sebe. Naše hostitelka mi nabídne svou skříň a po hodině přebírání a zkoušení mám na sobě následující outfit: černorůžové balerínky, bílé ponožky (slouží i jako vycpávka, boty jsou o dvě čísla větší), ony černé kalhoty, bíločerné polodlouhé tričko s malou červenou mašlí, koženou černo-červenou kabelku.
Vyrážíme. Jsem nervózní, skoro naštvaná, nesvá. V botech se mi jde nepohodlně a navíc nejsem zvyklá nosit kabelku.
C. má rifle a černou košili. V šalině sedíme naproti sobě.
Kouká na mě, zavrtí hlavou a s úsměvem na rtech mi říká:
"Jen se na sebe podívej, jsi směšná. To přece nejsi ty."
Je mi do breku, ne, to jsem já, na svatbu se musí jít ve slušném oblečení.
"A to říká kdo? Na svatbě bys přece měla být hlavně sama sebou. Takhle se nikdy neoblíkáš, tak proč zrovna teď? Nemyslíš, že ocení víc upřímnost? Nebudeš se sama cítit líp, když se přestaneš přetvařovat? A přetvařovat pro koho?" 
Přemýšlím.
Má pravdu, sakra.
Nelíbí se mi, jak jsem oblečená, cítím se napjatě, nemůžu se dočkat, až bude po obřadu, a já vytáhnu své obří žebradlo z bio bavlny a mrsknu tam boty i kabelku a budu to zase já.
Kruciš, zase jsem se zamotala do osidel maloměšťáctví, do omezeného a jednoproudého pohledu na svět. To se mi stane vždycky po nějaké chvíli doma. Začnu myslet jako ta bývalá Pavlína; ta, co si nechala všecko líbit, podřizovala se a dělala všecko pro ostatní. Ne, takhle to nechci. Nechci se chovat jako šedá myš, jdoucí s davem. Chci to být JÁ, JÁ SAMA, upřímná - berte nebo nechte být.
Koušu se do rtu, stydím se. Opravdu si připadám směšná. Ale jak z toho ven? Ještě pár zastávek a jsme tam, do začátku chybí 15 minut. 
"Pojď, vystoupíme dřív, zajdeš do sekáče, vybereš si něco ve svém stylu, převlíkneš se, sundáš si ty strašný boty a půjdem na svatbu." 
Cítím se na zalknutí, při náhlých změnách mám vždycky pocit, jako bych stála u propasti a musela skočit. Ale je to jediné východisko.
Vystupujeme, vybírám si kompromis - polodlouhou bílou sukni a kožené "hippie" žabky. Boty, kalhoty i kabelka letí do tašky. Jdu bosky, naboso i naostro. Když už, tak už.
Pár metrů před kostelem zpanikařím, všechno ve mě křičí néééé, to nejde, to nesmíš, to se nedělá, tak to nemá být, to nejsi ty, na co si hraješ, co tomu řeknou, je to svatba!!!  Nasazuju si žabky.
Do kostela vkročíme přesně včas, uvaděčka si mě přeměří od hlavy k patě a prohlásí, že za špagát jen svatebčané. Kývám a jdeme dál. Jsem přesvědčená, že nemít boty, nepustí mě.
C. mizí, kostely mu nedělají dobře. Mše začíná.
Pomalu se uklidňuju, zkouším, jaká je kostelní dlažba na dotek. Studená. Ale když na ní chvilku postojím, prohřívá se a už tolik nestudí.
Dochází mi, že faux-pas udělám tak jak tak; jsem jediná oblečená v bílém. Na svatbu se v bílé nemá. V tu chvíli si říkám "no a tak co", definitivně zouvám žabky a po zbytek obřadu, při špalíru i při blahopřání novomanželům jsem bosky. Úplně zapomenu počkat na C. Cítím se jak nadopovaná.
Je mi fajn. Asi štěstí nebo euforie z toho, že jsem to doopravdu udělala? Nevím. Vysloužím si pár zvědavo - nevěřícno - pohoršených pohledů.
Nějaký dědula se mě ptá na detaily svatby (kde se poznali a co dělají) - musím ho zklamat, moc toho nevím. Udivuje mě, že si vybral zrovna mě mezi padesátkou lidí, postávajících před kostelem. Proč asi?
Odcházíme.
Naše hostitelka mě nepoznává - co se stalo? Ve zkratce jí vyprávím tuhle stórku. Překvapuje ji to, ale dává mi za pravdu.
Všechno jde, když se chce.  
Jen vědět, co se to vlastně doopravdy chce! :)