Fine maggio [:fine mádžo:]

A čas letí, ani jsem se nenadála a je tu konec května... denodenní starosti, povinnosti a tak podobně (však to znáte) mě udržují naprosto vytíženou, a tak si ani neuvědomuju, jak rychle jsou dny, týdny, měsíce... pryč. To se pak takhle ohlédnu a řeknu si " a kruciš, to už je konec května, vždyť před chvílí byl leden..." A je to. Ještě líp je to vidět na dětech, pamatuju se -jakoby to bylo včera- když se měl narodit synovec a oj laláááá - už je na světě druhý. Takže že něco trvá dlouze či krátce - to jsou všechno pomíjivé termíny, on celý ten lidský život je míň než oka mžik v nekonečnosti universa, jak bych to tak odborně vyjádřila. :)

Nicméně narození druhého synovce s sebou nese ze strany známých i příbuzných typické pomrkávání a pošťouchávání doprovázené šibalskými úsměvy, dotazy a komentáři à la "ora tocca a te" ("teď je řada na tobě") "e tu?" ("no a co ty?") případně další hlášky podobného ražení vůči nám dvěma. Přecházíme to mnohoznačným italským "eeeeeeeh", což tu znamená všechno a nic - záleží na tom, jak si to kdo vyloží.

Frekvence mého psaní na blog se rapidně snížila, částečně (z velké části) je to tím, že jsem pracovně natolik impegnata [:impeňáta:] (BUSY, zaměstnaná), že často za celý den nestihnu ani otevřít počítač; částečně také proto, že input je stále stejný - o čem pořád psát, když se nic neděje? :)
Teda ne, že by se nic nedělo, denně mi proletí hlavou asitak milión myšlenek, některé jsou i vcelku geniální a originální, ale jakési hmotné realizace stejně nedojdou a než bych se dostala k jejich zapsání, jsou nenávratně zapomenuty.
Času na vaření a kulinářské experimenty mi vybývá pomálu, ale tak tomu prostě v životě je - všechno přichází ve vlnách. Když jsem tu začínala, neměla jsem (krom přetrvávající povinnosti psát jistou akademickou práci) téměř nic na práci, a blog byl tedy jakýmsi okýnkem do mé kuchyně a jiných (italských) kuchyní - jak je ostatně psáno i v záhlaví.
Postupem času se oblasti zájmu tak trošku přelévaly, ale že by to byl nějak vyhrazený blog nemohu říct. Prostě všehochuť. Z toho taky trochu pramení moje nedávné pochyby o užitečnosti jeho existence. Ovšem jak mi jednou jeden klučina řekl:  

"Dokud ti to, že píšeš, něco přináší, piš. Až ti to nic přinášet nebude, přestaň." 

Moudrá to rada. Zatím zůstávám, i když nevím, proč... Mám zkrátka takový pocit, že není ta pravá chvíle s tím skončit.
Ale abych se vrátila k načaté myšlence - teď se mi ta kulinařina nějak vytrácí, spíš inklinuju k cestovatelskému blogu (a to teprve příjde! ;)) nebo takovému tomu "plkacímu" (pomóóóc, jen to neee! :)).

Pár faktografických novinek:
Začaly zrát třešně.
Přes den tu máme víc jak 35°C, k večeru se teploty snižují ke třicítce.
Před pár dny jsme se -při návratu z tělocvičny a nákupů ve vedlejším městě- ocitli zrovna v epicentru bouřky, a to ne ledajaké! Krom hromů, blesků a deště začaly padat i kroupy (kde ty se při výše zmiňovaných teplotách vzaly opravdu nechápu), a to i o průměru 2-3 cm! Kupodivu z toho naše auto vyvázlo bez škrábnutí.. A to všechno jen na jednom místě; po příjezdu domů (a katastrofických scénářích, protože jsme samozřejmě nechali všechna okna otevřená, elektrické spotřebiče i telefon zapojený atp. atp. že) nás čekala téměř suchá cesta, uf.

Chtěla jsem trošku procvičit francouzštinu, ale zkuste se rozmluvit po osmi letech, kdy jste na jazyk ani nesáhli... Ještěže tu máme tu "ingliš", esperanto dnešní doby, v té si víceméně porozumíme (za pomoci rukou a nohou) skoro všichni. Ale za pokus to stálo, bonžúr, salut a silvuplé jsem zplodila.. a příště si zvolím méně náročný vzorek než rodilé mluvčí. :)

A to je všechno, přátelé, naviděnou a napočtenou zase příště. 

Omamná vůně dnešních dnů

Má nová keramická pánev

Dnes je naprosto "aprílové počasí" (i když tad v Itálii se tomu našemu aprílovému říká březnové, jsou tu tak nějak měsíc napřed), během pouhých pěti hodin se dvakrát vystřídal hustý déšť, letní vedra s připalujícím sluncem, jedna bouřka s blesky i hromy, vichřice (vítr nám divže nezlomil pínie před domem), lehký deštík a zamračeno. Teda to jsou mi časy! :)
Ale aspoň to nemáme monotónní.

Vyrazila jsem na trhy pořídit nám pánev. Věděla jsem přesně, co chci, koneckonců už na ni nějaký ten pátek myslím. Navíc C. se nedávno vyděsil po důkladném prostudování všech možných negativních zdravotních efektů a rizik, které vyvolává poškrábaný teflon a když včera večel zřel naši starou pánev, prohlásil, že tohle teda ne! A ráno jsem četla, že čím víc dávám, tím víc dostávám, takže šupkydupky pro keramickou pánev...

Je to IPAC (od známé to italské firmy), odolná vůči teplotám až do 450°C, bez PTFE a PFOA (ty rakovinotvorné látky, co je produkuje teflon), je nepřilnavá, jen tak se nepoškrábe, se silikonovým ergonomickým držadlem ke snadnějšímu úchopu, umyvatelná v myčce (tuhle výhodu teda s dovolením nevyužiju ;))... a komplet (pánev se skleněnou pokličkou) mě stál 20 €.
Původně jsem myslela, že by měla být větší, ale nakonec průměr 24 cm není zas tak málo (a jíst se má spíš míň než víc, že;)) a jsem ráda, že jsem zvolila právě tuhle.

Na obrázku je zcela nová (umytá v teplé vodě a osušená plus na prodloužení trvanlivosti zahřátá s olejem vevnitř na 2 minuty, nechaná zchládnout a znovu umytá) a takhle pěkně naaranžovaná s lístky širokolisté šalvěje, co si pěstuju v truhlíku na balkóně. 
Prostě připravená k použití. Podusila jsem v ní maličké cuketky na půlkolečka s šalvějí a piniovými oříšky, přidala čerstvě uvařené celozrnné špaldové špagety, pěkně vše dohromady nechala prohřát, přikápla olivový olej a byl z toho výborný oběd.

A první dojmy? Super, super, super! Vaří se v ní úplně samo, umývá se taky úplně sama, prostě paráda! Jen si musím dát pozor a používat výhradně dřevěné nástroje a nic do ní nepokládat (takže vymyslet jí místečko, kam ji uložím.. hm, to bude trošku záludné, ale něco se najde;)). Jinak prý hrozí, že ta keramická vrstva popraská. Ale to je jen malování čerta na zeď.
Takže konečně addieu teflone! ;)

Velikonoční všehochuť

V neděli měl Cri narozeniny.
Jojo, jsme oba dubnoví, akorát že on Beran a já Býk (nebezpečná to kombinace, jak by řekla Dáša, ale hvězdy nejsou vše, že), a takovou kuriozitkou je, že on se narodil na Velikonoční neděli (nedělňátka mají prý dovoleno vše) a já na Velikonoční pondělí (taky svátek, to na mě bude nedělňátkovské pravidlo taky platit ;-)), přestože je mezi náma skoro třítýdenní rozdíl!

Od kamaráda dostal čokoládový dort (superkalorická bomba).

A jelikož mu ho donesli k nám (byli na pozváni večeři), musel ho nakrojit a sníst skoro osminu. Od té doby hlásí, že se musí aspoň patnáct dní čistit a ať mu dám něco, co mu v tom pomůže.  :)

V Itálii je tradičním velikonočním jídlem grilované jehněčí, letos byli i drozdi a kosi (otec manžela přítelovy sestry je osobně ulovil) a holubi, co si tu chovají, a vepřové. Vajíčka nic, dokonce ani vaření, barvení... jen ty čokoládové obří s překvapením uvnitř (babička jedno rozbila a byla tam minisešívačka i se žrádlem a lísteček hlásající "G. TOYS" - tomu teda říkám hračka pro děti!)

A potom samozřejmě COLOMBA, tradiční to sladké (asi jako u nás beránek) ve tvaru kříže, vevnitř je vesměs spoooousta vajec a cukru, trocha mouky a další industriální přísady (poněvadž ta se kupuje, nepeče doma), i když většinu, co jsem viděla, tak proklamovaly "lievitazione naturale" aneb přírodně kvašené.. nakolik vzdáleno od pravdy to je, těžko říct. Někdy je vevnitř nějaké to kandované ovoce, jindy je kolomba politá čokoládou.. to záleží.

Jinak se chválím (pardón), jsem kutil amatér. Po dlouhém zkoumání jsem totiž konečně přišla na to, co nám tady doma pořád tak strašně smrdělo! Pročistila jsem našemu dřezu všechny trubky včetně odpadu (zalitovala jsem absence plynové masky - byla by se mi bývala hodila), kterej v posledních X letech, řekla bych, nikdo ani neviděl, a máme tu zase vzdoušek - radost podýchat! Checht, kam se na mě hrabou Italky, v tomhle jsme my český holky nedostižný! 

Jo, a komikem se prý člověk nerodí, ale stává. Jen je potřeba k tomu být predisponován. Tak nevím, no.

Jen zelená to může být!

Tak na Zelený čtvrtek, který je zítra, se intenzivně připravujeme již od začátku týdne - zelenými talíři.

Pondělí 

Kroupy nazeleno 

(Orzo perlato all'ortica)

Broušený ječmen vařený s řasou kombu a smíchaný s kopřivovým puré (osmahnout cibulku na trošce oleje ase špetičkou soli a troškou muškátového oříšku, přihodit spařené kopřivy, podlít troškou horké vody, nahoru položit dva nakrájené stroužky česneku, zakrýt a pět až deset minut dusit. V průběhu dvakrát promíchat. Poté vypnout, tyčovým mixérem rozmixovat a šup na kroupy!)
Jo, polívka je fazolová se zeleninou, to jen pro úplnost:))

Úterý

Kopřivová omáčka s jáhly a ozdobou z černých oliv  

(Miglio all'ortica con patté di olive nere)

Příprava kopřiv naprosto stejná, jen talíř je složen kaskádovitě - dolů kopřiví, na něj jáhlí, pak oliví. 

Středa 

?Černé zelí? s jáhledlíky a klíčeným mungo

(Cavolo nero col gnocco di miglio e mungo germogliato)

Cavolo nero [:kávolo nero:]
Ani nevím, má-li nějaký český překlad.. (?) Jedná se o málo známou zeleninu, typickou především pro toskánskou kychyni. Přestože je celoroční, doporučuje se ji konzumovat v chladných měsících, Italové ji většinou používají do těch svých typických superhustých polévek. Obsahuje spoustu vitaminu C a málo kalorii (19-25), doporučený postup přípravy je buď podustit v trošce vody nebo napařit.. každopádně ne déle než 15-20 minut, jinak ztrácí vitamíny, začíná intenzivně "vonět" a stává se hůře stravitelným. Chuťově jedna báseň - je křehčí, měkčí a sladší než kapusta, ale zase oproti špenátu apod. drží tvar.. Tuhle je fotka, jak ta rostlina vypadá:

Na Škaredou středu se pěkně usmějme! Venku fouká vítr, že mám obavu, aby nás to neodfouklo až vyrazíme na procházku! ;) Pěkný den!

Návrat do normálu a recept na úžasný koláč

A konečně se vše začíná zase zajíždět do starých kolejí, nedá se říct, zda je to dobře či špatně, prostě to tak je a basta. Mám čas zase vařit, kuchyň i náš pokoj zoufale volaly po generálním úklidu, a tak jsem jim vyhověla trojitým setřením se Savem a poskládáním a uspořádáním věcí na svá místa.

C. mě překvapil koupí kokosu (myslela jsem si až doteď, že kokos nijak zvlášť neprožíval), načež ho rozťukl kladivem a půlku snědl po desáté večer.
Mě to teda jako moc dobrý nápad nepřišlo, ale co už, každý míme svou hlavu. Načež v noci mu bylo velmi výrazně nevolno. 
Byl z Pobřeží slonoviny, ochutnala jsem, ale preferuji ten sušený, strouhaný. I když ani ten bych neměla, že. Do druhého dne chytl dvoubarevnou plíseň (zvýrazňovačová zelená a zvýrazňovačová růžová.. nechápu, ale na pozření to bylo dostatečně odpudivé), tudíž letěl do koše.

Po týdenním deficitu jsme opět najeli na "rybí režim", započali jsme makrelkama (malé, v troubě jen 7-9 minut, jak mi bylo u pultíku doporučeno a byly fakt výborné, šťavnaté!) a dnes galinelle, taky mňamka.

A hlavně, mám čas na receptíky, objevila jsem veganskou kuchařku, kde jsem se inspirovala receptem na Kukuřičný koláč, ale znáte mě - upravila jsem si to dle vlastní chuti a potřeb (a hlavně toho, co se doma našlo:)). Tak pozóóór, přijdou kuřátka! ;)

La torta di mille semi (Tisícisemínkový koláč)

Ingredience: 

půl hrnku kukuřičné krupice
půl hrnku celozrnné pšeničné mouky
půl hrnku opražených vlašských ořechů
nasekané rozinky, goji, křížaly,
pár opražených nasekaných mandlí,
nasucho opražená sezamová semínka,
nasucho opražená lněná semínka,
hrnek ovesného mléka,
dvě vrchovaté lžičky kukuřičného sladu
čtvrt až půl hrnku vody
olej a celozrnnou kukuřičnou strouhanku na vymazání a vysypání plechu

Postup:

Vše smícháme dohromady, čímž nám vznikne velmi řídké těsto. To nalijeme do předem vymazané a vysypané formy a pečeme 40 minut ve středně vyhřáté troubě.

Instruktážní fotka:

Vynikající teplé, s hrnkem kukichy jedna báseň!
I přítel si pošmákl a objednal si tuhle dobrůtku na každý týden! ;)
Dobrou chuť!

Kuk do česko-italské kuchyně

Jaktožto každodenní kuchařka (můj nový koníček) jsem se vrhla na kombinaci tradiční české kuchyně (žádné vepřo-knedlo-zelo, jsem makrobiotik, ale přeci jen nějaké základy mám ještě z dob, kdy jsem jím nebyla) a středozemní diety (italská kuchyně, opět vylučuju sýry, masa, salámy, rajčata atp. a tak nevím, dá-li se to ještě nazývat italskou kuchyní :)) No, a musím poznamenat několik nedostatků, co mi tu v Itálii chybí a prostě je tu neseženete ani kdybyste se rozkrájeli.
Z koření jsou to:
kmín (leda cumino neboli římský kmín, ale ta chuť má do našeho hodně daleko)
nové koření (nevím jakto, ale takový jalovec se tu prodává běžně a tak základní věc jako nové koření ne)
kopr (italská verze je finocchio, fenykl.. ale čerstvý kopr možná divoce, nikdo to tu nezná a nesbírá)
pažitka (copak to asi bude? Ani nevím italský překlad)
libeček (vysvětluju si to snad jen tím, že tato základní přísada do polévek by se tu neuchytila neboť polévky jsou zde považovány za jídlo pro chudé a téměř nikdo je zde nevaří. Ono taky v tom horku, kdo by je jedl?)
Zelenina:
bulvový celer ... sedano rapa, objeveno v prodejnách ZV juchuchů, prodejci zeleniny tu ani neví, co to je.
kořenová petržel ... prezzemolo radice: Ani omylem, ono to má nějaký kořen?? 
pastiňák
kedlubna...
tuřín
křen.. 

Další užitečné drobnosti:
hrubá mouka (ne, semola di grano duro opravdu není hrubá mouka, spíš krupice, jak jsem pochopila při pokusu o výrobu domácího seitanu, ze kterého vzešly takové trošku tvrdší chlupaté knedlíky. Italové jsou prostě zvyklí na své 00 dvojnulky. Tudíž ani polohrubou tady nehledejte.)

A čeho naopak tu můžete využívat dosytosti, co naopak na rodné hroudě není nebo jen sporadicky:
čerstvý bobkový list (alloro; pěstují to jako živé ploty, když mě má "italská babička" viděla jej trhat, jen spráskla ruce a ptala se mě, co že s tím hodlám dělat..)
rozmarýn (rosmarino či "ramerino" dle Illide. Další keřo-strom, který najdete v každé zahrádce.)
bazalka (basilico. Co by byla italská kuchyně bez bazalky, ta se hodí snad do všeho)
šalvěj (Salvia. Nejen na výplachy při bolestech krku jak ji používáme doma, ale i na maso, do salátů... vynikající je vhozená do horkého oleje - fritováním se stane křpavučká a výrazně aromatická, mňam!)

Zelenina:
finocchio aneb bulvový fenykl - specifická chuť, něco mezi fenyklem a lékořicí. Nejoblíbenější úpravou je zde jíst ho syrový (pokapaný olivovým olejem, jak jinak) jako salát. Vařený je pro mě osobně stravitelnější, ale že by nad ním mé srdce (a hlavně chuťové buňky) plesaly, to se říct nedá.
carciofi čili artyčoky. Ze začátku jsem si pletla artyčoky s ančovičkami, což mě po ochutnání ančoviček (blééé) rychle přešlo. Trošku delší na přípravu pokud vaříte, chuť nepříliš výrazná, barva fialovo-zeleno-šedá, používají se jako příloha. Chutnější alternativa je osmažit je (a la trojobal).
asparagi neboli chřest. Mňamka, spařené a chvilku povařené.. opět příloha. Narozdíl od těch, co se dostanou u nás, jsou ty toskánské hubené a světle zelené, často s nafialovělou spodní částí. Tu nejíst, bývá tvrdá! Doporučuju odstranit ještě před tepelnou úpravou.
farina di ceci - cizrnová mouka, základ úžasného slaného koláče zvaného čečína nebo farináta. Není instantní, má specifickou konzistenci a tendenci tvořit hrudky, ale jak se s ní jednou naučíte pracovat, nebudete se jí chtít vzdát!
castagne - podzimní specialita, jedlé kaštany. Z kaštanové mouky (všude dostupná) je výborný koláč: castagnaccio.



Originál napsán v září, úprava prosinec 09.