Jak přežít chemií posedlou tchýni?

Jsou dny, kdy je soužití s matkami našich vyvolených obzvláště obtížné.
Apeluji na všechny (především ženy), které mají to štěstí a jejich tchýně bydlí daleko, aby si toho vážily a děkovaly za ten dar každým dnem! Případně vzkazuji těm z Vás, které se svou tchýní vycházíte a máte ji spíš za kamarádku než za tchýni (existuje někdo takový?), že můžete být neskutečně šťastny a spokojeny a abyste si toho užívaly co jen to jde!

Osobně bych se zařadila bych se do kategorie "s tchýní vycházím na úrovni konverzace o počasí, pokud mohu, dám přednost jiné společnosti a jejím diktátorským sklonům se snažím - se střídavými úspěchy - čelit s humorem a aniž bych si je brala osobně".

Bezprostřední blízkost tchýně (ať už se jedná o společný byt - dům - blok - zahradu - cokoliv) totiž přináší generační a názorové střety (v mém případě i kulturní).
Co že tím mám na mysli?
Vždyť víte. Nebo si to alespoň dokážete představit. A pokud vážně ne, tak nastíním:
Myslím, že o tchýnině posedlosti úklidem jsem se už někdy zmiňovala. To, že Savem by nejraději umývala i zeleninu (podlahy, umyvadla, stoly, ubrusy, prádlo či nádobí jsou SAMOZŘEJMOSTÍ) si dokážu vysvětlit jako osobní charakteristiku (každý máme něco), efekt mediální masáže (hygiena všude, bakterie na vás číhají za každým rohem každý den, bububu) a až úzkostnou obsesi čistotou. Ovšem teď, v teplých měsících se k tomu přidala další mánie - stříkací. Aneb vše je potřeba postříkat, dezinfikovat, ošetřit... a nejlépe něčím silným s výrazným černým křížem v oranžovém poli na plastikové butelce. Takže ji skoro denně vidím pobíhat kolem domu v modré uniformě s maskou na tváři a demižonem na zádech, rozprašujíc kolem sebe všelijaké chemické míchaniny, od mědi před modrou skalici, insekticidy, pesticidy, odplevelovače a já nevím jaké další vymoženosti. A že máme zeleně kolem domu požehnaně!
Protože to manžel nerad vidí (nesmím to teď dýchat a kdovíjak dlouho ta chemie ve vzduchu poletuje) a kategoricky zakazuje (jí stříkat a zároveň mně vycházet z domu), vynalezla takové fígly jako počkat, až není doma (já ji neseřvu) či si přivstat. Dnes v 7:00 jdu do sektoru B3 (úložiště nářadí) a ona už kolem něj v plné polní stříká. Těžko říct, zda byla překvapená víc ona nebo já. Faktem je, že těsně vedle bé trojky mám umístěnou vlastní zeleninku (mrkve a fazolky) v Tetrapacích a květináčcích (poněvadž existuje podezření, že ve zdejší půdě by se mohly vyskytovat dioxiny - výsledek pro změnu tchánovy dvacetileté natěračské aktivity a jeho absolutního nezájmu o životní prostředí) a nějaký chemický sajrajt kolem mi tedy dost vadí! Ne tak tchýni, to ji ani nenapadne, poněvadž je přesvědčena, že všechno kolem nezdravosti chemie jsou jen KECY, že stříkat se přece MUSÍ a VŠICHNI TO TAK DĚLAJÍ a i V TELEVIZI to ŘÍKAJÍ.
Takže když mi minulý týden moje krásné rostlinky zelených a žlutých fazolek postříkala mědí (modré fleky na listech), štvalo mně to, ale nějak jsem se s tím srovnala (nemám si je dávat pod vinnou révu, o kterou se nikdo nikdy nestraral, až TEĎ!). Ovšem tohle je podraz. Dokonaný. Inu musím doufat, že to moje krásky přežijí.
Někdy mám pocit, že mi to prostě dělá naschvál. Včera mi vyhodila petku, se kterou zalívám saláty (konvička je pro mne přiliš těžká). Inu ohradila jsem se, leč odpovědí mi bylo, že ona teda NESNÁŠÍ neužitečné krámy, co se jen tak povalují kolem. Aha. 

Jistě, teď bych to měla zakončit a vyvážit něčím pozitivním.
Třeba jí i za něco poděkovat... (Následuje dlouhé zamyšlení.) Pojďme na to:

Děkuji ti, tchýně, za to, že mi nastavuješ zrcadlo a jsi mým cenným učitelem:
Díky tvé zarputilosti si sem tam uvědomím i mé skryté diktátorské sklony.
Díky tvé názorové bezohlednosti si uvědomuji, jak důležité je naslouchat a být poslouchán.
Díky tvé negativitě si uvědomuji, jak osvobozující je vidět kolem sebe namísto problémů výzvy.
Díky tvému nikdy nekončícímu kritickému škatulkování lidí si uvědomuji, že všichni jsme individuality a je třeba ke každému jednotlivci přistupovat bez předsudků a domněnek.
Díky tvé posedlosti čistotou a úklidem si uvědomuji, že vnitřní naplnění, pocit spokojenosti a štěstí nelze dosáhnout sebevypiglovanějším domem.
Díky tvé neustálé opozici a lamentování nad vším si uvědomuji, jak je příjemné prostě jen být, usmívat se a užívat si plynutí v proudu bez hodnocení a posuzování všeho kolem.
Díky tvým příkazům, zákazům a "dobrým doporučením" si uvědomuji efektivitu bytí sebou sama a učím se asertivitě.
Díky tvému vzteklému přístupu si uvědomuji, jak osvobozující je zůstat i za vypjatých okolností klidná.

...

Tímto ti odpouštím těch pár postříkaných fazolek, koneckonců v životě jsou podstatnější věci. 
Děkuji, že jsem si to všechno uvědomila. 

Sitcom 2012: 14. den

Neděle

Ačkoliv nemáme ani jeden z nás nařízen budík, proberu se už v 7:00. 

Žel pohled z okna mě ujistí, že z vytouženého lenošení u bazénu nebude nic, a tak ještě dvakrát na hodinku usnu. V devět už nevydržím a hrabu se z postele. 

Mám hlad jak vlk, leč spodní patro je zcela temné, okenice zavřené a maskérka s Hříbkem chrní jakoby je do vody hodil. Aby taky ne, vrátily se kolem 4. ranní, já je slyšela!

Vzdám se tedy veškerých nadějí na domácí zeleninovou snídani, počkám do desíti a sejdeme obhlídnout, co nám přichystala majitelka penzionu. Vařená vejce, kiwi, rajčata, mortadella, mléko, džus, koláč. Žádám o teplou vodu, rozmíchám si v ní trochu misa a spolu s vařenou cizrnou to zdlábnu, naprosto neuspokojena.

Deštivé ráno se pozvolna vleče. Stáhnu, zmenším a utřídím fotky, poslouchajíc k tomu po dlouhatanánské době Kryla. Ono taky není moc co jiného dělat. 

Okolo oběda se všichni zůstavší v našem bytě proberou, nechám jim ochutnat naklíčené fazole mungo (chutnají) a trošku je osvítím, co se diety týče. Lidia (Cristianova sitcomová manželka) volá zahradníkovi (do hotelu) jestli poobědvají s námi. Ten ale telefon nebere. I co už. Kolem druhé se konečně vykopeme z bytu. Přestalo pršet (hurá !) a z nedostatku místa uvnitř (křtiny) máme prostřeno venku pod pergolou. Giordano s manželkou a kameraman už vesele stolují, jsou u druhého chodu. Kdo pozdě chodí.. ten pozdě jí. :) 

Neví se přesně proč, ale zahradník nemůže (už od loňska) Lidii vystát. Ta se hned zmíní, že jí není dobře, načež on se okamžitě vytasí s pohotovou odpovědí ve stylu: "Tak co sem lezeš, když ti není dobře?" Připočtěme k tomu následující rádoby vtipnou poznámku jeho polovičky (rekvizitářky): "Lidii není dobře, výborně, tak aspoň bude o jedno místo u stolu navíc!" A je to tu - Lidie vybuchne, že nás má plné zuby a ať jdem k šípku (velmi zjemněno; použila slova, za která by se ani dlaždič nemusel stydět). Zrudne, rozbrečí se a odchází. 

No zkrátím to: atmosféra je hustá, zahradník to přehnal, což si ale on sám zjevně nemyslí. U stolu nastane hrobové ticho. Pokojská odchází za Lidií. 

Hříbek se pokusí o odlehčení nemístnou kritikou Lidie, je Cristianem přerušena a je jí (a nejen jí) objasněno, že i vtipkování a špičkování má svá pravidla a hranice, za které se prostě nesmí. Následně odchází i C. za Lidií, o chvíli později i já. 

Kostky jsou vrženy, řešíme to vrchem spodem, zprava, zleva, každý s každým a po skupinkách a tak různě až do večera, no kdepak odpočinek! Je to úděsně vyčerpávající, kam se hrabou všechny natáčecí dny dohromady!  

Sitcom 2012: 13. den

Hypnóza

Můj objektiv EF 18-55mm má dnes velkou premiéru, je s ním totiž natočena jedna scéna!! Juhůů. Mezitím mi je zapůjčen 50mm, dělá zajímavá makra.

Do B&B zavítá psycholog, specialista na hypnózu, jedoucí právě na nedalekou konferenci. Adriana ho žádá, aby jim předvedl, jak lze někoho zhypnotizovat. On, okouzlen jejím šarmem, se nechá přesvědčit a zhypnotizuje nabídnuvšího se skeptika Cristiana, který hypnózu nazývá absolutním šarlatánstvím. 

 

 

 

Jenže ouha, ono to funguje a Cristiano dělá cokoliv, co je mu řečeno, že udělat musí. Zametá, seká trávník, nakupuje, objednává... Lidia toho chce využít, připraví hnízdečko lásky a už už se připravuje na vášnivou noc, jenže všechno to nakonec – jako vždycky – dopadne úplně jinak.

Dnešní den je tzv. den blbec. Ráno se stále ještě řeší odjezd onoho mladíka, do toho odjíždí i hlavní organizátor, který má dnes opět (jako včera) sehrát roli signora Arabiky. Důvod spěšného odjezdu zní: maminka v nemocnici. Později odpoledne se vyrojí pochybnosti, zdá se totiž, že možná nakonec jeho máti nic není, že jen E. utekl před jistou dámou, která ho tu po obědě vehementně hledá a chce po něm peníze. To ovšem nic nemění na tom, že je třeba narychlo sehnat schopného herce na jeho místo. Nedaleká herecká škola zašle jednoho ze svých studentů, který je všechno jen ne aktér a přestože se zoufale snaží, nedaří se mu vyslovit «dalla Telenet», což je v roli pana Arabiky klíčové. Odešleme ho zpět a roli dostane původně plánovaný poslíček. Žel ani jeho přednes není nijak převratný (navíc má málo času na naučení svých replik), a tak ztratíme spoustu času opakováním scén.

Odpoledne přiběhne asistentka fotografie, zvaná Gufo (Sova) či Fungo (Houba-Hříbek), jestli prý někdo nemáme čtečku karet. Vrhneme na ni nechápavé pohledy, povytáhnu obočí a kroutím hlavou. Sprdne mě, že ať se jako neksichtím, protože ta jejich se porouchala a jestli se jako žádná nenajde, tak končíme. Načež jí C. opáčí, že normální lidé s sebou po kapsách obvykle každý den čtečky paměťových karet nenosí. Inu dostane se nám dalšího výchovného poučení, že ona ji teda s sebou vždycky nosí, jen tentokrát ne. Abych to zkrátila: čtečka se jim porouchala s kartou uvnitř. Došlo k jejímu porušení a byly ztraceny nahrávky detailů tváří hlavních protagonistů. Taková hodinka až dvě práce. Naštěstí jen stálých herců, ne těch hostujících. I tak to nepotěší.

Dále onemocní kostymérka a manželka. Lidia má teplotu 38,7°C a namísto, aby si vzala Paralen, čeká od rána až do osmé hodiny večerní s průjmem a křečemi na zázrak, že to přejde samo. Nepřejde. Má strach, že by to mohl být slepák. Majitelka penzionu zavolá svému rodinnému lékaři, který záhy přijede, prohlédne ji a uklidní (jelikož začíná hysterčit), že je to všechno od bolavého krku. Uf.

Ráno dorazí pouliční prodavač z Toga, náš známý, kterému Cristiano v hypnóze koupí celou výbavu za přemrštěný peníz. Popovídáme si a nakonec musí, chudák, přestože scény dotočil poměrně brzy, počkat až do šesti večer než ho někdo odveze.

Přijede spousta turistů, což s sebou, mimojiné, přináší nutnost uvolnit jeden z námi obývaných apartmánů. Konrétně ten, ve kterém spí zvukaři plus Giordano a hlavní rekvizitářka a architektka v jedné osobě. Jsme ze strany produkce nenápadně diplomaticky dotázáni, zda bychom mohli uvolnit náš pokoj. C. ovšem není žádná naivka, prohlédne záměr (vyšoupnout nás do tmavého přízemního pokoje bez toalety a možnosti zamknout dveře a do našeho současného pokojíčku nastěhovat onen druhý pár) a kategoricky odmítne. Hlavička! 

Nicméně faktem je, že kvůli jejich stěhování se opozdíme s obědem – čekáme na něj u stolu dobrou hodinu!

Půlka lidí odjíždí, od odpoledne kromě fotografky zastávám i roli pomocné rekvizitářky a později si k tomu přiberu i funkci kostymérky. Režisér se rozčílí kvůli absenci štábu a večer nás pošle všechny někam s tím, ať si to dotočíme sami. Nervy tečou úplně všem, organizátorka není k nalezení, i když možná je to tak líp. Věci spíš komplikuje než by je organizovala. Je to takový ten typ osoby, co lidem i na veřejnosti šušká do ucha, při sebemenší překážce se hroutí a vůbec z ní máte permanentně pocit, že se muselo právě stát něco katastrofálního.

Večeříme v půl jedenácté. Zahradník s pokojskou a maskérkou si utahují z manželky. Přejde to s úsměvem, ono to snad vadí víc mně než jí?!
Do jedné hodiny ranní dotáčíme scény. V noci vysadí (kvůli odleskům) dveře s dvojitými skly (tak tak, že je unesou dva chlapi), jenže je nezajistí a během natáčení spadnou zvukařovi na hlavu. Takže ledovat a doufat, že bude v pořádku.. Naštěstí ano. 

Přijede slečna jednoho z osvětlovačů, moc milá a sympatická holčina. Zahradník s architektkou z nedostatku volných postelí (tedy aspoň takových, které by jim vyhovovaly) spí v nejbližším hotelu, vzdáleném 15 minut cesty autem. 

 

Zítra je v areálu plánována velká akce – křtiny. A navíc máme konečně volný den. Tentokrát se domů nevracíme, zůstaneme tu i přes neděli. Všichni se těší, jak se vyplácnou k bazénu, budou se opalovat a vůbec konečně si dají oddech a relax. Včetně nás.

Sitcom 2012: 10. den

B&B ve světle červených lamp

Kolem půlnoci je předpokládán příjezd Luany Tiramisu, pornohvězdy dnešní epizody. Ve tři ráno mě vzbudí tři rázné údery; v polospánku se domnívám, že holky, co spí dole, zapomněly nechat klíče v zámku. Ale není tomu tak! V koupelně je klec s králíkem, co se každou chvíli oklepává a buší tak oušky do bedny. Eh. 

Kromě Luany si dnes zahraje Rocco Da Rifredi (parodie na známého italského pornoherce Rocca Sifrediho), tři členové Produkce 69, manažer, novinář a Carmen Ellectra – zkrátka je nás plný barák.

Rocco, kterého Lidia, Adriana a dokonce i Giordano neskrytě obdivují, přijede s Luanou a celým produkčním štábem do města natočit poslední scénu svého nejnovějšího pornofilmu. Jenomže interiéry, kde měli natáčet, z neznámého důvodu lehnou popelem, a tak hledají náhradní místo. Obdrží anonymní telefonát, že ve zdejším B&B by to šlo. Kdo v tom asi bude mít prsty?

Naneštěstí pro Cristiana má právě dnes přijet novinář pověřený výběrem ubytovacích zařízení do turistického průvodce Crazy Planet. A jak to všechno dopadne? Jako vždy – nečekaně!

Ráno je mírný skluz, maskérka musí nalíčit deset lidí a herec z předchozího dne se neukáže před půl jedenáctou. Všichni jsou naštvaní, řeknu-li to hodně mírně. Do oběda taktak natočíme první scénu!

Stíhám fotit i krásy přírody

Luana je vůbec zvláštní osoba, nosí paruky, poněvadž nemá ráda svoje vlasy. Prostě se v nich sama sobě nelíbí. Je jí něco kolem dvaceti, jak prozradí kostymérce. Později zjistíme, že si nějakých 7 let ubrala. Přijede se zvláštním kamarádem, ke kterému se chová neuvěřitelně panovačně a přestože sama hubeňour, u stolu spořádá jídla za dva až tři lidi! Natáčení se protáhne dlouho do noci a když kolem půlnoci konečně přijde na řadu novinář (který čeká připraven a nalíčen od 8:00), dá se Luana do breku (krokodýlí slzy), že tu nemůže zůstat a že ji mà (máti) přetrhne a že musí domů a bůůůů, že její scéna se nebude točit... Zůstaneme z toho trochu paf, takhle se dospělí lidé přece nechovají. Nicméně ji uklidníme, produkční zavolá mamince, Luana natočí scénu a jde spát, aby zítra hned zrána natočila další a mohla domů. Toliko zní dohoda.

Výstřední to osoba

Kolem půlnoci se dva ze tří kravaťáků, kteří mají figurovat v závěrečné scéně, zvednou s oznámením, že odjíždí. Ani není možno jim cokoliv vyčítat, dnes byl státní svátek, ale zítra ráno musí do práce (nejsou to herci na plný úvazek) a navíc jsou přítomni od osmi ráno a dle plánu mělo natáčení skončit v šest večer. Navíc předpokládáme, že dřív jak v půl 3. se ke spánku nedostaneme a taky, že ne. Ovšem jejich odjezd ohrozí celou epizodu, bez finále děj postrádá smysl! Naštěstí třetí z nich zůstane a závěrečná scéna se dotočí. Co se nestihne, to překládáme na zítřek.

Atmosféra je více než hustá, každý si na něco stěžuje. Herci na osvětlovače, že jim to dlouho trvá; osvětlovači na herce, že nejsou nikdy k nalezení; všichni na režiséra, který nerozumí scénáři a o herce se nestará; kdekdo na zvukaře, že kecá i do čeho nemá; no a pak jsou tu jednotlivé neshody mezi konkrétními osobami. Navíc se profláklo, že jedna extra (herečka, co přijela na jeden den) dostala zaplaceno, zatímco stálí herci jsou tu gratis. Což, zcela logicky, vzbudí pohoršení. 

Makrobiotika stále populárnější!

• Článek ve Vlastě o makrobiotickém vaření a stylu života (Nine Star Ki).
• Článek v časopisu Jóga dnes o makrobiotice jakožto o stravě vyvolených a jeho pokračování o cukru. 
• Od téže autorky pak další článek o MB na stránkách nového (aspoň pro mne) makro - bio - vege- atd. obchůdku Cesmína.bio v Praze na Londýnské. 
• Popularizační článek Makrobiotika donaha svlečená od Honzy Jíchy na Tiscali.cz.
• A o makrobiotice jakožto životním stylu ve Fit ženě.

A určitě by se toho dalo najít i víc, zkrátka se mi zdá, že makrobiotika se stává čím dál tím populárnější. Ovšem samozřejmě to může být jen a jen můj osobní dojem. Znáte to, když se na něco konkrétního zaměříte, jakoby NÁHODOU se kolem začnou objevovat indície a znamení.. Zkrátka a dobře, zajímáte-li se o makrobiotiku, začnou kolem vás vyskakovat články o ní jak houby po dešti. :)

Tak kdo by se chtěl dozvědět víc, tak nezůstaňte u článků, ale na doporučení jsou tu jiní odborníci / stránky / fóra...

A proč to vlastně všechno píšu.
Víceméně makrobiotiku praktikuju už třetím rokem, ale pořád ještě jsem asi nepochopila spoustu věcí. Třeba jak to prezentovat. Holt člověk se stále učí.
Minulý týden se mi tuhle stalo, že jsme večer jeli se známými do jednoho televizního studia (my jako doprovod, známý spolumoderoval) na přímý přenos jedné televizní "show".

O kvalitě toho programu se nebudu zmiňovat, pro mne osobně to byla hodina utrpení, kdy bych se nejraději zahrabala pod zem. Ano, jsem přehnaně empatická. Jednalo se o takové ty "šprýmařské žertíky", kdy voláte lidem a utahujete si z nich... no někdo to považuje za vtipné. (Snad jediný povedený byl ten, kdy se ptali po jistém panu Saurovi, co měl být na "schůzi" v kulturním domě. Křestním jménem Dino. A příjemce na druhé straně drátu zařval do sálu na plné kolo Dino Saur... načež zavěsil, protože mu to nejspíš došlo. :))

Byli jsme dva páry v jednom (ne našem) autě a po skončení vysílání (kolem půlnoci) všichni řádně hladoví. Jíst o půlnoci?!? Bylo-li by po mém, jeli-bychom domů a čau. Žel jsem byla v menšině. A jediné, co bylo v tuhle pokročilou hodinu široko daleko otevřené, byl McDonalds.
Takže jsem se, chtě-nechtě, ocitla ve fast-foodu pod palbou dotěrných otázek na téma proč si nic nedám ("tak aspoň zmrzlinu!"), soucitných a nechápavých pohledů ("No to je hrozný; chudinko, ty nic nemůžeš, já bych se z toho zbláznil, jak vůbec existuješ? Co teda vlastně jíš?") absolutního staromódního nevyvratitelného a neotřesitelného názoru na jídlo ("Rýže? To jako na snídani?!? Ale tak capuccino si aspoň dáš, ne? Ani kafe?!?") plus snahy zviklat mě ("aspoň něco, jen dneska!") a dát mi pocítit, jak trhám partu ("to je hrozný, jíst když naproti mě jsou nasucho.. si to ani neužiju").
Zcela sebekriticky se přiznám, že jsem situaci vnitřně nezvládla (navenek nebylo nic poznat) a nálada mi okamžitě sjela hluboko pod bod mrazu, kde zůstala ještě následující den.
Myslím, že nemám pražádnou chuť zase se s nimi na dlooooouhou dobu někam vypravit.

Tak a teď si dovolím malou reflexi:

Jsou lidé, kteří, ani když řeknete, že je to vaše volba, že jste tak spokojení a šťastní a hlavně zdraví, a že vám to naprosto vyhovuje, nejsou schopní to pochopit a přijmout. Protože se to vymyká normálu. Zkrátka jste "divní".
Buď si zaklepou na čelo a nechají vás být (to se mi snad ještě nestalo) nebo vás zahrnou otázkami. Ale nejsou to otázky zvídavé, takové, jaké by vám položil někdo, koho jste zaujali a kdo se chce dozvědět víc. Ne.
Jsou to otázky tzv. "prokazující a potvrzující vaši nepravdu a bláznovství". Takový člověk jakoby stál pomyslně nad vámi (cítí se tak) a shlížel na vás tam dolů se soucitem. (Navíc když řeknete, že jste se změnou začali kvůli zdravotním problémům (jako já) - právě jste si vykopali hrob a uložili se do něj zaživa.)

Řešením je (dle hesla "na hrubý pytel hrubá záplata") kategorický postoj*.
Být dogmatik pevný v kořenech i názorech (aspoň navenek) a nenechat se zviklat a vyprovokovat k mluvení o sobě sama.
Ba co víc, zvládnete-li (já musím trénovat), zkuste se na něj kouknout svrchu vy. ("Jíst o půlnoci? Smažené kuře? Vy jste se zbláznili - víte, jak si tím škodíte?!?")

Prostě jsem makrobiotik. Tečka.
Makrobiotika říká, že "bla-bla-bla". 
V makrobiotice se nepoužívá "bla-bla-bla". Proč?
Protože podle makrobiotiky "bla-bla-bla". 
Takový malý kolovrátek, co si stále přede svou..

Výhody:
Nevystavujete se tak osobní konfrontaci (kterou, ať se snažíte jak chcete, tak s tímto staromódním druhem lidí prostě nevyhrajete) a heslo MAKROBIOTIKA je Vám jakýmsi "obranným štítem".
Vezměte to třeba jako  jistý druh náboženství. Řeknete-li "jsem křesťan", taky se vás nebudou ptát "a to se musíš každý den modlit? A každou neděli chodit do kostela? Chudáku..." Ne, vezmou to tak, jak to je.
Je to vaše rozhodnutí, vaše volba. Takže jsem makrobiotik. Ber nebo nech být.

Ano, je to takové trošku "berličkové řešení".
Samozřejmě neradím uplatňovat všude a na všechny - já ráda vysvětlím, v čem makrobiotika spočívá, jaké jsou její výhody a silné stránky, klidně i zabrousím do osobních zkušeností - ale POUZE za předpokladu, že člověk, se kterým mluvím, má OPRAVDOVÝ zájem a nepovažuje mě jen za kuriozitu či potvrzení svého "šťastného života" naplněného salámky, sýrečky, mlíčky, masíčkem, buchtičkami a zmrzlinkami.

A propos, zmínila jsem se, že onen známý váží dobrých 120 kg? ;)

*díky C. za nový úhel pohledu na věc.

A jak jsme natáčet skončili

Čtvrtek (13.1.2011)

Ha, a pak že třináctka nenosí smůlu.. i když nevím, jestli ne jen v kombinaci s pátkem... Ale ať nepředbíhám, všechno pěkně popořadě. Koukám, že mé vyprávění dosáhlo neudržitelné epické šíře (rozuměj: "zabíhám moc do podrobností"), takže se dnes pokusím být stručnější. Snad se zadaří! :)

Dnešní epizoda má název Le pasticche per il raffreddore aneb "Pilulky na nachlazení".. zápletka (jak si asi dokážete představit) tkví v tom, že ne všechny pastilky jsou z lékárny a některé z nich mají zcela jiné účinky než potlačení rýmy. Hvězdné osazení Niki v roli diskrétního zámožného objednavatele drog, Giacomo v roli poslíčka z lékárny a třetí klíčovou osobou je Smilzo - překupník drog. A právě do role dealera jsme byli tak trošku nuceni dosadit jednoho M. známého, jelikož majitel objektu s ním má nějaký službičkový dloužek, jak by se to tak kulatně, i když naprosto zdrobněle, řeklo. Zkrátka a dobře, tohodle týpka nikdy nikdo neviděl, jen jsme byli ujištěni, že se na tu roli hodí. 

Hned ze začátku to začalo špatně, poněvadž vlastník řekl Smilzovi špatný den natáčení (sobota) a my jsme to přehodit nemohli. No a vzhledem k tomu, že nebydlí za rohem, ale až v jiné, jižnější provincii (Grosseto, skoro 2 hod. autem), bylo ujednáno, že ať přijede kdykoliv, uděláme co pro to, aby byl co nejdřív volný. 

Žel k příjezdu si vybral ten nejnevhodnější moment, a to těsně před obědovou pauzou. Navíc ještě s hláškou: "Za dvě hodiny musím odjíždět, protože večer mám televizní natáčení."

-

Jídelní vložka

Oběd byl ujednán dvoufázově, vzhledem k neefektivitě (ony dlouhé prodlevy) jsme se dohodli na tom, že všichni aktivní na place budou obědvat v půl druhé, zatímco ti ostatní (kostumérky, nehrající herci, vizážistky, ...) ve čtvrt na jednu. Byly tradiční spaghetti aglio olio peperoncino (česnek, oliv. olej a sušené pálivé papričky) s tím, že tradici mi narušila absence papriček. No, tak byly prostě špagety s česnekovým olejem. :)

-

Hlavní kostumérka odjela ještě před obědem zajistit policejní uniformy na jednu z následujících epizod. V momentu, kdy přijel zmiňovaný Smilzo (nablýskaným Porschem, oháhlý značkově za minimálně tisíc euro, sluneční brýle D&G na očích, kolem pětačtyřicítky...), byla na place jen asistentka kostumérky, jistá Lucia. A vzhledem k tomu, že musela zastávat i roli vizážistky (též odpoledne chybějící), byla pěkně vystresovaná. Naneštěstí se jí Smilzo dostal do rány a rozhovor probíhal asi následovně: 

L.: "Hej, ty tam, ty jsi Smilzo? Pojď dolů!  

(Byl na schodech. Zatímco schází i s partnerkou, L. komentuje situaci "Tihle herci, si přijedou a myslí si, že nejsou kdovíco.")

L.: "Ne, tohle oblečení nemůžeš mít, něco černého nemáš?"

S.: "No já myslel, že takhle by to k roli sedělo.."

L.: "Tys nečetl e-mail? (protočení panenek... Ano, je to ona, co je protáčela i na tu snídani, pamatujete?:)

     "Hm... a co kdybyste si prohodili oblečení (ukazujíc na vedlestojícího vlastníka objektu -jeho známého- oděného v černém) - ty si vezmeš jeho a bude."

Následuje hrobové ticho (radím: nesahejte Italům na oblečení a už vůbec jim nenavrhujte si je s někým vyměňovat!), načež se vlastník sebere a jde hledat někoho zodpovědného (C.), zatímco L. pokračuje v "hovoru spatra" se Smilzem. 

Všichni zodpovědní jsou v ten moment plně zaměstnáni jídlem a slibují natočit Smilzovu scénu co nejdřív. O inkriminovaném rozhovoru nikdo nic neví. 

Jenže Smilzo toho má právě tak dost, "myje si ruce" a "zvedá kotvy" - se slovy "Tohle já nemám zapotřebí!" naskočí do Porsche a aniž by počkal na vlastníka nebo se pokusil cokoliv vyjasnit, zmizí jako pára nad hrncem. Načež vlastník hned za ním, ovšem nedohoní ho. 

I vytočí se nepřístojně a když je po druhé hodině odpolední sháňka po Smilzovi a voláme mu, nejenže nám řekne, že Smilzo není a nebude, ale rovnou nás pošle do háje zeleného i s celým sitcomem. A prý to není jen kvůli té "huse kostumérce", co neví, jak se má chovat a hluboce jeho známého urazila. ...

No a věci pak naberou rázný spád, hádce po telefonu následuje vyložení situace celému přítomnému štábu včetně herců - vypadá to jako "one man show" představení, jen se nikdo nesměje. 

Kostumérka se snaží vše vysvětlit, ospravedlnit, omluvit, načež se rozbrečí a až do večera nepřestane. Všem je jasné, že jsme prostě kápli na nevhodnou osobu (dealer), ale s tím už nic neuděláme. Navíc vzhledem k tomu, že majitel objektu je C. kamarád a tak trochu se znají, je jasné, že vyhazov není jen kvůli slovnímu poškorpení - to byla jen poslední kapka do již tak plného poháru. A ten přetekl. 

Většina tomu nechce věřit, že by jako měl být konec, že to balíme, že se jede domů... 

Někteří se snaží vymyslet, jak to napravit - volají hlavní kostumérce (té hezké, milé a koneckonců i profesionálně se chovající), aby přijela vysvětlit a vyžehlit situaci...

Prodebatíme dobré dvě hodiny, situaci zpřevracíme ze všech stran, C. východisko nevidí (taky proto, že na to kouká i očima toho, kdo bezplatně poskytne celou vilu a kdykoliv přijede na návštěvu vidí, jak mu ji lidi systematicky -přestože neúmyslně- ničí, koneckonců loni jsme měli štáb u nás a vím, o čem je řeč). 

Ostatní -bláhově- doufají, že jde ještě něco změnit. Chtějí vlastníka zkusit konfrontovat se všemi členy štábu, tak bude v nevýhodě a třeba ještě couvne.

Inu nakonec se rozhodne dotočit předposlední scénu ještě za světla a vyčkat večerního příjezdu majitele...

Nálada je na bodu mrazu, nikomu se do ničeho nechce. Copak to jde, natáčet situační komedii s pohřební náladou? 

Po šesté zakvílí brzdy a vystoupí majitel, řádně v ráži, se svou asistentkou. 

I započne diskuze - napřed venku, posléze se přesuneme do obýváku spojeného s mým královstvím - kuchyní. Přítomni jsou jen klíčoví aktéři - tři hlavní představitelé (manželka chybí), režisér, scénografka, já a majitel s asistentkou. Po pár hodinách nenápadně vklouzne Samanta a dělá jakože nic (taktika "já tu vůbec nejsem, ale vyslechnu vše"), načež se mě zeptá:  

"A večeře dneska nebude?" 

 I vysvětlím jí, že teď opravdu vařit nemůžu a rychle ji odlifruji (= pošlu pryč, skoro vystrkám ze dveří) s kyblíkem Nutelly a balíkem krekrů v obavě, že bude chtít pronést jeden ze svých dlouhých a nicneříkajících proslovů (zcela mimo mísu, poněvadž nemá tucha o čem šla řeč). 

Ať to nenatahuju, vyříkáme si vše. Teda spíš vyříká se vše, já zasahuju minimálně. Každopádně klíčová je ona praktická stránka a hlavně všestranné nedorozumění.

Majitel původně chápal, že:

• nám stačí bohatě jeden, max. 2 apartmány (a my plně obsadili tři).
• přijede 8-10 lidí (první večer se nás sešlo na 25)
• budeme natáčet 10 dní (plánován skoro měsíc)
• dát nám vilu k dispozici je maličkost (a místo toho našel lidi nerespektující ani základní pravidla jako 
• Když lezu na koženou pohovku, sundám si boty. 
• Když topím na plné pecky, neotevírám ani okno ani dveře. 
• Když je místo i jinde, nenechám spát jednu osobu v jednom apartmánu. 
• Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo.
• Když si třicetiletá herečka přijede v doprovodu matky den předem, není samozřejmé, že tu budou obě přespávat (a to si ještě stěžovaly, že to povlečení je nějaké malé!)
• atd. atd. )
• budeme natáčet v jedné místnosti (a místo toho to byla samá externí scéna nebo lidé lozící po stolech ve čtyřmetrové výšce od země tak, aby drželi zvenčí lampu a tím vytvořili efekt denního světla)
• se začne natáčet v neděli (namísto až v pondělí, kdy mj. on sám přijel s dvouhodinovým zpožděním) 

Plus když viděl, kolik jsme toho stačili rozbít za čtyři dny a spočítal si, že až my odjedem, krom elektřiny a plynu bude muset zaplatit i vymalování celého objektu, řekl: "Prrrrrr... a tak to teda neee!"
Navíc mu jeho kamarád Smilzo řekl, že videokamera, kterou natáčíme není ta nejlepší, on takové prý vlastní čtyři. Navíc před ním udělal kolosální faux-pas a ztratil tvář (i díky oné scéně s kostumérkou).
A možná ještě něco víc, už se nepamatuju.
Režiséra nařkl z neprofesionality, C. ze zavírání očí nad vším tím výše vyjmenovaným...

Z pohledu našeho jsme, pravda, nedotáhli organizační složku (my dva počítali s max. 20 lidmi a jídlo ani zdaleka nestačilo... celková investice by se vyšplhala na 1500 €, což teda není málo) - režisér nabral všechny, co mu řekli, že přijedou zadara (proto těch 25!!), a koneckonců štáb byl složen z děcek, co na to studují, ale na setu (na place) vlastně nikdy nestáli a nepracovali.
Připočítáme-li k tomu, že většina z nich žije doma u rodičů, kde neplatí ani korunu, maminka jim chystá dvakrát denně teplé jídlo o dvou až třech chodech, spí na pohodlné matraci a kromě studia se ještě nikdy nepředřeli, tak chtít po nich "opravdovou práci" (ehm, nemluvíme o horničině, že) po celý den, dát jim jíst jen základně (přestože je to zasytí - otázka potřeby / chuti) a navíc spát na gauči - no kdo to kdy viděl?!? ("ironie")
Jsou to rozmazlení maminčini miláčci, co nezažili, co to je mít hlad nebo dělat něco s plným nasazením jen proto, že to dělají rádi. Svět filmu a televize je pro většinu z nich světem lehce vydělaných peněz, jakási meta, kde se nemusí nic dělat a jednoho krásného dne jim celá sláva i s penězi spadne do klína... Ale realita je jinde.

Podtrženo, sečteno - nedá se nic dělat, do zítřka vyklidíme vilu a dopoledne předáme klíče.

Poslední večeře byla vydatná, výživná a ke spokojenosti všech masitá - těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmezánem, vepřové plátky (arrista) naprudko opečené na litinové pánci s olejem, šalvějí a rozmarýnem a jako příloha zelené hrášky (piselli) na cibulce.

Pátek (14.1.2011)

Ranní shon, vyložení, jak se věci mají těm, kteří zde včera nebyli. Všeobecné rozladění, naštvání.. manželka kvůli sitcomu nechala práci (kterou tím pádem ztratila), takže rozhořčení z její strany bylo i pochopitelné.
Snídaně v podobě croissantů, koblih a jiných dobrot, co přivezla kostumérka, je průchozí - kdo projde, ten si vezme.
A pak jen úklid, úklid, úklid. A balení. Žel uklízel jen někdo. Nakonec to dopadlo tak, že já, Susanne a zahradník jsme kmitali a ostatní si dávali cigárko před vilou a debatili. Pokud jsem je vyloženě nezaúkolovala já (nebo někdo jiný), nehnuli ani prstem. Grrrrr!
Najdeme hliněnou kačenu s uraženou hlavou, k čemuž se nikdo nechce přiznat a L. (opět) prohlásí, že "stejně ten krk už měla naprasklej", což vytočí C. a vyloží jim, že za to všechno, co tu zničili, bude muset někdo zaplatit... Prostě mu ta jejich lehkovážnost leze krkem. A komu by nelezla, že.

Sháněla jsem se po své oblíbené černé mikině s kapucí, co jsem včera zapůjčila jako objekt na scénu a ejhle, osvětlovačka si ji zabalila s sebou ("Já myslela, že je Leonarda, mýho kluka..." ). Nemám slov, ovšem poděkuju (taky mi o ní říct vůbec nemusela, že).
Rozloučení se od nich nedočkám, jako od většiny. Kdoví proč. Někteří mě mile překvapí, například zvukař, který mi složí kompliment za jídlo - "Měl jsem se tady díky tobě vážně dobře." a hladí si přitom břicho :)) Prominu mu i to, že po sobě neuklidil obytný prostor a společnými silami to se scénografkou napravíme.

Kolem poledne přijíždí majitel s manželkou, provádí inspekci, hlásím ony rozbité hrnky.
Finišujeme s úklidem. Detaily zaberou nejvíc času. Nakonec odjede i režisér aniž by se rozloučil se mnou nebo se Susanne, což je tedy skandální.
Koneckonců i on je jedno takové přerostlé rozmazlené dítě, co mu chybí dobré vychování... jen místo maminky mu doma vaří a uklízí manželka. Eh.

Jak jsme natáčeli

Pokračujeme v natáčení sitcomu v lednu 2011...

Takhle po úterním obědě jdu naskládat vše do myčky, umyju hrnce když za mnou přijde Viola s Leonardem (párek osvětlovačů), že jako mají hlad. "COŽE?"
No koukám na ně jak spadlá z višně, vždyť teď jedli!! Jenže chyba lávky, umisťovali světla na následující scénu a přišli k obědu pozdě. A ostatní jim nic nenechali. To mi teprve spadne čelist. Ani jeden z dvaceti lidí si nevšiml, že dva chybí.. No, budiž.
Naštěstí zbyylo tolik rýže ze včera, bleskově jim ji ohřeju s trochou ragú omáčky a dle mého názoru mají luxusní oběd raz dva. Jsou, pravda, takoví přešlí, ale mohlo to taky dopadnout hůř.

"Blázni" čekají na jejich minutu slávy a čas si ukracují rozhovorem v obýváku. Ehm, spíš než rozhovor je to téměř monolog jedné z nich; nejspíš ne nadarmo hraje roli, kterou hraje. Jedinou nevýhodou je, že má opravdu výrazný hlas a ještěže jsem tolik unavená, jinak bych na svoji hodinku ani neusnula. Ovšem povede se, sháňka po mně není, když vstávám, blázni stále ještě klábosí.

Něco k organizaci. Jelikož se jedná o low-cost (vlastně téměř no-cost) sitcom, většina lidí pracuje zadarmo (vyjma zvukařů, kteří - po negativní zkušenosti z minulého roku - dostanou zaplaceno). Kosmetička je zde půl dne, odpoledne jede 60 km domů, kde pracuje part-time v kanclu.
Kameraman, osvětlovači, acting coach (ta, co kontroluje, jestli herci říkají vše přesně podle scénáře; sama ani neví, že se její roli tak říká), kostumistky a další členové štábu jsou děcka, co buď ještě studují nebo si právě dodělali kurz a je to jejich první pracovní "příležitost". Průměrný věk celého štábu se pohybuje kolem 26 let.

Natáčíme opět v opravdickém B&B, teda spíš v apartmánech k pronajmutí, co jsou vzdálené 50 km od domu. U nás to letos nejde, za prvé protože není nálada na situační komedii (prosincová smrt tatínka a hospitalizace babičky), za druhé poněvadž dědeček i maminka řekli kategorické ne (řekněme, že nám loni zabrali celý dům) a za třetí protože je v plánu dvacet epizod (ne pět) a kam bychom my se čtyřmi pokoji umístili na dvacet lidí (původně plánovaný štáb) to nevím.
No a za čtvrté majitel, C. kamarád, se nabídl, že nám objekt zapůjčí - a neberte nabídnuté místo k natáčení i s ubytováním včetně zaplacené elektřiny, topení a vody, že. Kývli jsme, přestože jsme původně měli domluvenou jinou lokalitu. Takže řekněme, že investice byla třístranná - majitel, my (jídlo, zvukaři) a režisér (zvukaři, zapůjčení aparatury a dalších fidlátek). A do scénografie investovala naše rakouská scénografka, ale to jsme se dozvěděli až později.

Nic, vraťme se k úterý.
Jdu se podívat na scénu - mají tu moc pěkně řešené schodiště.

Hlavní sál B&B

Samanta (a několik dalších) se mě ptá na toaleťák - zklamu ji, nic o něm nevím, jsem tu přes jídlo. :) Načež mi navrhuje, proč prý k obědu někdy neudělám těstoviny s masem - je to prý strašně jednoduché, stačí jen připravit mleté maso na oleji a víně... "Asi proto, že nemám mleté maso?" odvětím s úsměvem. Urazí se (což nechápu, ale nenechám si zkazit náladu).

Odpoledne chystám večeři - mozzarella, rajčata plus nakládané olivy, artyčoky, papriky a podobná zelenina a jako první chod budou -klasicky- těstoviny.
Plynová bomba zapomenuta, naštěstí jsem našla dostatečně velké hrnce a mohu vařit v teple kuchyně. Kostumérka nemá co dělat, ptá se mě, jestli mě může nalíčit. Jen tak, z nudy. Napřed nechápu.. Jestli prý jsem byla někdy nalíčená.. no, po pravdě přiznávám, že make-up jsem na sobě v životě neměla (a upřímně se za to vůbec nestydím). Nejspíš pro změnu teď nechápe ona, jak někdo takový vůbec může existovat. Každopádně její nabídku odmítám a navrhuji, že pokud nemá co dělat, může mi jít pomoct krájet mozarellu. Dělá, že neslyší.

Jeden ze zvukařů od Říma přijde zrovna ve chvíli, kdy vytvářím své pruhované červeno-bílé rajčatovo sýrové umělecké dílo a prohlásí, že on, jakožto pravý Ital, by to takhle teda ale nikdy nejedl. Mozzarela přece musí být na jedné straně a rajčata na jiné, aby sýr "neinfikovala". No jo, to mě taky napadlo, jenže to všichni zblajznou sýr a rajčata nechají.
Opáčí mi lakonickým "No a tak co? Tak rajčata zbydou!" .
Vzdám se, úvodní dvě řady přeskládám a celé dva velké talíře pak vypadají jako polská vlajka.
Načež je tu gong, natáčení konec, nahrnou se herci a C. mi oznamuje, že jedem! Dnešní noc spíme doma. Deleguju Lucii (asistentka kostumérky) - řeknu jí přesně, kolik těstovin, jakou omáčku, postup atp. Není nadšená. Zároveň oznamuju, že přijedu až zítra ráno.  
"Takže to budu muset dělat i snídani, jo?" Kdyby pohled zabíjel, je po mně.  
"Jo." Provázena významně otráveným protočením panenek odcházím balit a prcháme domů.
Po cestě se stavujeme v nemocnici, tentokrát nebrečím, zdá se mi, že je na tom líp.
Doma se pobavím, při vaření večeře (až po desáté, ojoj!) mi připadá, že ji připravuji v nádobíčku pro panenky. Tak jsem si na ty megahrnce zvykla.
V noci se opět nevyspíme ani jeden, C. má "rybu jak tráb", potí se, opět dvakrát za noc vstávám. A to nebyl posledních 13 let, nepočítaje neštovice, vlastně nemocný, až teď, zrovna v den započetí natáčení ho skolí chřipka. Jestli to není znamení.

Středa (12.1.2011)

Vstáváme brzy, došel chleba, toaletní papír, sušenky atp., jedeme nakupovat. Nemocného nechám v autě a udělám bleskonákup, nasoukám to do útrob Twinga (auto je už tak poloplné jídlem z domu na dalších několik dní) a tradá.
Dorazíme kolem deváté, zrovna mají hromadnou schůzku nahoře a něco probírají. Připojíme se.
Řeší se věci jako dochvilnost, příliš dlouhé pauzy, neochota pomoct při prostírání stolu a ještě menší při sklízení z něj. Pak se taky apeluje na zdravý rozum každého - když zapnu topení, neotevřu do toho okno. Když odejdu z místnosti, zhasnu světlo. Když prší, nevezmu si erární BÍLÉ ručníky jako rohožku...
Všechno tohle na základě skutečných událostí. Lucia se dokonce nechala slyšet, že proč by nenechala rozsvíceno, když složenku neplatí ona, že. Je jasně řečeno, že já tu nejsem žádná služka, že jen dobrovolně vypomáhám. Taky je poprosím, aby, když si v průběhu dne nalijí čaj či kafe, si po sobě hrníček opláchli - jim to zabere půl minuty a já nemusím prolézat kdovíjaké kouty, abych je všechny posbírala. (Jako by do dubu mluvil.)

Rozpuštěno, odsouhlaseno, hurá natáčet.
Pro rozpory a další motivy, které neznám, si balí sakypaky šéf osvětlovačů, Andrea. Odjíždí po dvou dnech, ve kterých poslal do háje snad každého na scéně. Aspoň tak se to ke mně donese. C., jenž mu odmítne dát peníze za žárovky (režisérova starost) ani nepozdraví, se mnou a jedním známým hercem se hlasitě loučí. Později zjistíme, že s sebou odvezl i jediné klíče od skladu. Prý je pošle poštou.

Schodiště podruhé, tentokrát mimo scénu

Natáčí se scéna, kde Giordano (zahradník) pletichaří s Cristianem (vlastník B&B) v den stávky benzinářů a chtějí doma uskladněný demižon s benzínem vyměnit za demižon s kafem, aby se auto náhodně zastavivší nádherné (jak jinak) Very nerozjelo a ona musela přenocovat u nich. Jenže vše překazí Adriana (pokojská), Lidie (Cristianova manželka) a příjezd doktora Barontiho (vyšší instance, přesvědčením zapřisáhlý fašista).

...pokračování příště

Zač je Italů loket...

Tak se opět hlásím z Itálie, opět tu mám jeden příběh a opět jsem si pěkně nabila a tím pádem i poopravila svoje mínění o Italech. Speciálně o těch z jihu. Ano, je velký rozdíl mezi seveřany a jižany (čili meridionali, kteým se také říká terroni).
Ale ať nezabíhám moc dopodrobna. My Češi (a většina evropských národů, minimálně těch severských a ze střední a východní Evropy) nejsme tak drzí, oprsklí, namyšlení, necítíme se být pupkem světa. (Nesnáším tohle slovní spojení, ale sem se perfektně hodí).

O co jde:
Měli jsme tu dva pokoje s rodinou ze Sicílie, co přijeli do Toskánska na otočku (2 noci) kvůli svatému přijímání nějakého jejich příbuzného (tzv. communione - celodenní záležitost).
V Itálii se na veškeré náboženské svátky hodně dbá, i my byli včera na křtinách - viděla jsem velký kulový (jak bylo narváno a do první řady jsem se cpát nechtěla); v kostele jsem měla pocit, že tam absolutně nepatřím a ptala jsem se sebe sama, co že tam vlastně dělám; všichni (teda skoro všichni.. ale toho skora tam bylo opravdu pomálu) pěli z plných plic veškeré písně typu Haleluja (Aleluja) a Hosana (Osana) a odříkávali dlouhé modlitby.. No, tak aspoňže jsme následně dobře poobědvali v restauraci na hradbách města Lucca.

Zpátky k našim hostům. Druhý den se jdu podívat na snídaňovou tabuli - připravujeme snídani na kdykoliv, počínaje osmou hodinou ranní, což je zvýrazněno a anglicky i italsky napsáno nahoře, aby tomu rozuměli všichni. Asi už víte, kam mířím. Ano, naši milí Italové si s klidem napsali 7:15.

Abych vás uvedla do obrazu: k snídani podáváme horké croissanty a upéct je zabere cca 30-40 minut. Plus připravit kávu a ohřát mléko, což jsou tři časově nejnáročnější úkoly. Nemluvím o prostření stolu a nachystání ostatního.
Takže co teď? Po krátké noční poradě je rozhodnuto: snídaně je od osmé.

Dnes ráno v 7:20 zvoní domovní zvonek. Za dvě minuty znovu a než se stihnu obléct, drnčí i zvonek k vedlejšímu bytu. Sejdu a týpek (asitak 50) na mě: "Trocha kafe a mlíka by nebyla?"
"Ehm, dobrý den. Snídaně se podává od odmé hodiny ranní."
"No jo, ale my musíme odjet a napsali jsme čtvrt na osm!"
"Ale na tabuli je napsáno, že snídaně se podává od osmé hodiny ranní.."
"No jasněěě! No tak odjedeme bez snídaně.." a zpruzeně odchází.
"Kdybyste nám to byli bývali řekli včera, mohli jsme se nějak domluvit.."
Zpoza rohu se vynořuje jeho manželka (45) a jde do hustého:
"Včera jsme nikoho nenašli (v 18:00 jim C. osobně dával klíče od pokojů a mluvil s nimi), tak jsme napsali na tabuli 7:15."
"Já to chápu, ale hledali jste nás? My jsme tu byli, stačilo zazvonit."
"Nikde jsme toho kluka (myšlen C.) neviděli.. a to jsme nevěděli, že musíme zvonit, jsme tu prvně." (Jakoby jim to nebylo den předem řečeno, že kdyby cokoliv, ať zvoní.. A včera v devět večer to nevěděli a dneska po sedmé hodině ranní cink cink, ejhle!)

"Kdybyste nám to bývali řekli den předem, mohli jsme se nějak domluvit, na tabuli je jasně napsáno, že snídaně je od osmé hodiny, tak jestli chcete počkat na osmou.."
"Na to nemáme čas, máme před sebou dlouhou cestu."
"Tak to je nám líto."
"No nám  je to teda taky líto, teď se budeme muset zdržovat a zastavovat se někde po cestě na snídani.. aspon trochu mlíka, kafe nebylo by?"
"Můžu se zeptat, jestli to šlo.."

Zacházím zpátky do domu. Nemůžu věřit, že jsem se s nimi fakt pohádala. Ale co víc: buší mi srdce až v krku, ta drzost! Oni se postě chovají, jakoby jim patřil celý svět a my tu byli jen od toho jim sloužit. Já chápu, že host do domu, pán do domu, navíc za to platí, ale odtud potud. Když je napsáno, že snídaně od osmi, tak neočekávej, že aniž bys mi to řekla předem, dostaneš snídani v sedm patnáct jen proto, žes to napsala na tabuli! Typické italské chování. Předem to neřeknou, protože to by se dostali do pozice žádat nás o laskavost (snídaně o něco dřív), a tak se prostě chovají  "zkusím, jestli to nepůjde po mém" a předstírají, že pravidla nevidí. Když to nejde, tak pak si stěžují a snaží se ti dát najevo, jak oni mají pravdu a možná až potom v krajním případě jen tak mimochodem požádají...

Každopádně hledám kompromis. C. souhlasí, ohřívám jim kávu a mléko.
Donesu jim to po půl osmé na neprostřený stůl, otevřu vitrínu a ukážu jim, kde jsou hrnky. Za dveřmi slyším brblání cosi o "padrone" neboli vlastníkovi..
Jsem vytočená až na půdu. Taky částečně naštvaná sama na sebe, že jsem měkkota a že jsem jim ustoupila. C. už vstal, diriguju ho dolů. Než ale sejde, celá rodina se sebere a aniž by se mléka či kávy dotkla, odjíždí. Z principu!!! Škoda, chtěla jsem slyšet tu výměnu názorů.

Jako dohra snad jen to, že v návštěvní knize opravili svůj včerejší velmi pozitivní komentář - škrtli fantastico a napsali schifozo. Au.

Bylo mi vysvětleno, že takhle to prostě v Itálii chodí. Životní lekce, musím se naučit se i s takovými situacemi potýkat. A chci se pochválit, že dělám pokroky. Rok či dva zpět by mě to položilo. Teď už mě to jen točí. Prostě pořád ještě žiju v pohádkovém světě a věřím v dobrotu lidí. A to se v Itálii nevyplácí. Žel.