Ne, žádnej román.
Včera odpoledne odvedu dcerku k babičce, půjčím si klíče od auta, přečtu WhatsAppku od kámošky, mrsknu sportovní tašku na sedadlo spolujezdce a tradá... v 5 mi začíná cvičení, těším se na hodinku pro sebe a pak sprcha, chci si umýt vlasy, přibalila jsem si i fén. Manžel v práci, cestu znám jako svoje boty...
Co teď? Panebože, tchýnino auto, ne ne ne!
To je puch... asi bych měla vylézt ven.. že by mi tekla krev z nosu? Ne, jen to bolí..
Hrabu se ven, dveře nechávám otevřené, se mnou se vyvalí oblak kouře... Zůstávám stát a pořád tomu nemůžu uvěřit...
Z druhého auta vystupuje starší pán, z domu na rohu vybíhají lidé, ptají se mě, co mě bolí, jestli jsem v pořádku, jestli chci vodu...
Zatímco otáčím klíčkem v zapalování, přemýšlím, že bych měla jezdit cvičit častěji, krom pondělních a středečních odpolední taky v úterý a ve čtvrtek ráno. Ta kila, co jsem nabrala na stehnech a kolem pasu by chtěla shodit... Moc se mi nechce, no co, překonám se, však je to jen otázka času.
Zkrouhnout chleba, těstoviny... Ty stejně ode dneška nevařím, s mužem jsme se poškorpili, co Italové na těch nudlích vidí?!? Aspoň zas začnu vařit luštěninové polévky..
Na silnici nikde nikdo, před podjezdem raději varovně zatroubit - kdyby se mnou jela dcerka, měla by radost ("tos ale pěkně zatloubila!").
Cesta volná, uvažuju, kde nejlíp zaparkovat.
Hej, modrošedé auto zprava, počky, dyť tam je přece STOP... strhnu volant doleva, teď už přece MUSÍ zastavit...
--------------------
23. 1. 2017 v 16:50 došlo ke srážce dvou jedoucích motorových vozidel. Třiaosmdesátiletý řidič nerespektoval dopravní značení STOP a vjel plnou rychlostí do hlavní silnice, kde se střetl s projíždějícím vozidlem. Dvaatřicetiletá řidička, původem z Československa, byla pro jistotu převezena rychlou záchrannou službou na kontrolní vyšetření.
Policie místo nehody zajistila, vše řádně zdokumentovala, spis označila jako letošní 25. dopravní nehodu a pokutovala řidiče v neprávu za dopravní přestupek (110 €).
Obě poškozená vozidla byla následně odstraněna odtahovou službou a případ byl předán k dalšímu šetření.
----------------------
A já tam stojím, a jsem vděčná, tak vděčná! Pořád tomu nemůžu uvěřit... ale děkuju!
Za život (tak křehký); za dobré lidi kolem (v podstatě zařídili všechno oni, od zavolání policie, záchranky, kontrolování mého zdravotního stavu až po odhánění zvědavých kolemj(e)doucích); za zprávu z vyšších sfér; za pošťuchnutí; za úžasného manžela, co hned přijel z práce a zařídil (a doteď zařizuje) vše potřebné; za andílka, co na mě po návratu domů čekal spící v babiččině posteli a ráno jsem se dozvěděla, že "Alenka večel plakala, plotože potžebovala maminku!"
Plynu a přijímám, co je... tak trošku mimo v téhle situaci..
Při čekání na rentgen jsem měla spoustu času sama pro sebe, na rozjímání, rekapitulaci, přemýšlení... A překvapilo mne, že za celou dobu se vztek nebo naštvání ani vzdáleně neukázaly, spíš úžas, jakýsi stoický klid.. dokonce jsem prý i vedle té trosky, co z auta zbyla, žertovala..
D Ě K U J U !
Odteď dělám jen to, co mi dává smysl.
Plním si sny (konkrétně už vím o dvou a těším se, jak se na ně vrhnu).
Užívám si každé chvíle, poněvadž nemůžu vědět, jestli náhodou není poslední.
Vypouštím z hlavy maličkosti.
Je mi jedno, kdo "má pravdu" nebo co "je správné".. řídím se podle mého vnitřního vedení (gut feeling).
A jedu na upřímné vlně.
Mám vás ráda. ♡ ❤ ♡
PS: Jestli vás do očí koplo Československo, tak vězte, že italská policejní databáze Českou republiku zatím nezná. Dobrý vtip. ;)
PPS: Šest rentgenů (hrudník, žebra, rameno) potvrdilo tvrdost a celistvost mých kostí. Cítím trochu napětí na krku, rameno. Jsem v pořádku (ostatně jinak bych sem ani nepsala :)).
