Jak uvařit chobotnici

aneb 

Večeře ve čtyřech 

Tak domluveno, přátelé (dají-li se tak nazvat lidé, které uvidím potřetí v životě) potvrzují naše pozvání na večeři. Přivádí mě to na myšlenku, že idea televizního pořadu Prostřeno v podstatě není až zas tak špatná. 

V Itálii je prostřeno na týdenním pořádku, jen se nic nevyhrává. Lidi se prostě rádi sejdou nad dobrým jídlem v domáckém prostředí. A není to jen o jídle nebo snaze se trumfnout...

Ano, jakožto hostitelka strávím dopoledne smýčením bytu a úporným přemýšlením nad menu. Rámcově je rozhodnuto – budou ryby. Je to takový přijatelný kompromis, jak to výstižně nazve drahá polovička. Rybou totiž masožrouta neurazíš, uděláš dojem a zároveň nevykrvácíš (ergo nemusíš sáhnout příliš hluboko do kapsy), jak se tady říká. 

Kolem páté vyrážíme nakupovat. Rozhodla jsem se pro rizoto se sépií a jako druhý chod volím čerstvého lososa na plátcích dýně Hokkaidó, obojí zapečené v troubě. Člověk míní... a rybí pult věci mění. Přestože čerstvého lososa vídám pokaždé, když sem zavítám, jako na potvoru ho dnes nemají. Ani sépii. Jsem dost bezradná a minuty ubíhají... Varianty typu sladkovodní ryba z Tanzánie či odchovaní pstruzi z Řecka jsou zkrátka nemyslitelné! Nakonec tedy přetvořím první chod v těstoviny se světlými baby-sépiovými kroužky a petrželí (pohodička), ale u druhého prostě nevím. 

„A co takhle chobotnici?“ 

Eh? Cože?!? To nemyslí vážně!!

Myslí. 

Popadne mě panika, jelikož jsem chobotnici v životě nepřipravovala a nejsem toho názoru, že dělat hokusy pokusy zrovna, když máme hosty, je ideální nápad. Prý zavoláme jeho máti, ona bude vědět. Ha. A máme přece internet. Haha...

O chvíli později odnášíme k pokladně sedmisetgramového chapadlového macka. Uf. Prý to je pro čtyři tak akorát. 

Koukám, že se opět zeširoka rozepisuji, což jsem neměla v úmyslu. Takže stručně zpět k faktům: 

Tchýně je samozřejmě na telefonu nedostupná a na internetu objevím vesměs jen recepty na studený chobotnicový salát s bramborem (hahaha, to tedy nevím, kdy bych to stihla vychladit, vzhledem k tomu, že za hodinu a půl má být prostřeno). Inu nastupuje improvizace. 

 Jak na chobotnici

Chobotnice má, mimojiné, oči, zobák a vnitřnosti. To všechno musí pryč. Mně práci naštěstí usnadnili u pultu, zbyl jen zobák. Ven s ním. Důkladně ji omyji  a vyštrachám ten největší hrnec, co tu je. Naštěstí se tchýně ozve – většinu z ingrediencí, co mi poradí, doma samozřejmě nemám a odmítám je jít kupovat.

Do dvou a půl až tří litrů studené vody (přefiltrované, máme něco jako Britu) putuje paní chobotnice, následovaná kusem pórku (namísto cibule), dvěma mrkvemi na čtvrtinky, čtyřmi kousky zázvoru, kyticí petržele a sedmi kuličkami nového koření. Osolit přiměřeně, přiměřeně a šup s tím na oheň. 

Od momentu varu necháme probublávat jednu hodinu. Pozorovat, jak se mořská kráska chová v průběhu varu nechám na vás. Je to zábava! 

Já ji decentně dosolila a po hodině vypnula oheň a až do momentu servírování nechala odpočívat ve vývaru. A jakém vývaru! Ještě dva dny poté jej jíme jako vynikající polévku! 

Ale zpět k naší večeři. Žel nemůžu sloužit fotografií, tak aspoň popíšu. 

První chod (500g těstovin) zmizel cobydup, a s maličkým srdíčkem jsem se pustila do přípravy chobotničího talíře. Na internetu psali, že ji po uvaření lze zbavit kůže, ale ne! Nedělejte to. Připravili byste se o hodně, je totiž vynikající, měkkučká a hlavně - dělá chobotnici chobotnicí. 

Nakrájím chapadla na dvoucentimetrové kousky, rozprostřu na velký talíř, přiložím pár měsíčků citrónu a voilà, nos na stůl! 

Přílohu máme pestrobarevnou: čerstvé zelené fazolky (7 minut varu v osolené vodě), zářivě oranžové špalíčky mrkve (7 minut varu v osolené vodě), světle žluté měkké kostičky dýně Hokkaidò (hádejte.. ano, opět 7 minut) a hlávkový salát. 

A výsledek? 

Vynikající! Chuťově ja jedničku! Mňamózně úchvatný! 

Obdržela jsem nejednu pochvalu. 

Co víc? Překvapila jsem sama sebe. A to nejen tím, že jídlo bylo opravdu chutné. Vaření i večeři, potažmo roli hostitelky, jsem si totiž náležitě užila. Žádné stresy, relax. Proč taky, že? Nenechám se přece rozházet jednou mořskou potvůrkou. 

Ještě jednou artyčoky...

A to už bude letos asi vše, pomalu končí sezóna, na zahrádce se sice ještě semtam nějaká fialová palička objeví, ale pomálu. Každopádně myslím, že jsem si jich letos užila. Květinová kreace (takzvaný rozkvetlý talíř à la Pavlína) se skládá z artyčoků, čerstvých hrášků (novinka na zahrádce, mňam!), mrkve a směsi jasmínová rýže-tofu natural-čerstvá cibule i s natí-ředkvičky-sójová omáčka.
Eňoňuňo. 

Napadlo mě, že bych v rámci tohoto blogu udělala takový malý kalendářík se sezónním přehledem ovoce a zeleniny (jakože co kdy je ze zahrádky k jídlu..) teda aspoň podle toho, jak to máme tady v Itálii...
Já samozřejmě vím, že v době supermarketů, hypermarketů a dalších "globálních kolosů" není problém sehnat jahody v zimě (a Maruška k tomu nepotřebuje ani dvanáct měsíčků), ale není nad to splynout s koloběhem přírody a jíst v daný čas to, co zrovna nabízí. Nejenže to má nesporné výhody (viz dále), ale taky není nad tu plnou, nechemickou, nevodovou a nerychlenou chuť zeleniny (a ovoce) ze zahrádky.

K těm výhodám..
tak třeba se můžem vyhnout konzumaci ovoce v zimě, jelikož ovoce je letní záležitost a v létě je vedro, takže primárním účelem ovoce je osvěžit a ochladit, ale budete-li se jím ládovat v zimě, kdy je zima a tělo by spíš potřebovalo zahřát, tak z toho akorát tak chytnete nějaké to nachlazení. A navíc v zimě je tělo spíš uzpůsobeno trávit tuky než cukry.
Ale dosti přednášky, literatury na tohle téma je všude kvanta a kdo neví, ať si mi napíše. :)
Co říkáte na ten kalendář? Ještě podumám a uvidím...

Dnes jsem byla opět nachytat pár slunečních paprsků, je třeba jich využít dokud tolik nepřipalují. Jdu vařit oběd, bude rizoto (celozrnná rýže s žitem, právě mi crněl budíček) s artyčoky (jaké to překvapení;)) a s mladým chřestem (asparagina). Ňam!
Tak přeju i vám krásný jarní den!

Plané italské rostliny

Včera jsme vyrazili na kopřivy - myslím, že letošní poslední; vytáhly se a už jsou mi až do pasu. Naučila jsem Cri, jak se jich nebát a jak je šmikat, aby se nepopálil.
Na cestě zpět jsem se zastavila na kus řeči s babičkou a ona se z toho vyklubala velmi poučná a přínosná praktická přednáška o tom, které plané rostliny se dají jíst. Italové totiž razí heslo "Každá rostlina je jedlá!"

V reálu to vypadalo asi tak, že mě protáhla po poli, tuhle naškubala to a támhle zase ono, ochutnej tohle, tyhle listy taky nejsou špatný, květy nebrat, tuhle povařit... Přežvykujíc zelené listy jsem si připadala tak trochu jako koza na pastvě. :)

Naučila jsem se pár nových planých rostlin, tak například: 

Rapacine (nebo Rapa cime? ) 

[:rapačíne:]

 

Divoce rostoucí snad všude, jedlé i listy i květy (lépe zavité), chutná jak kedlubna šlehlá ředkvičkou, trošku pálí na jazyku.

Cicerbita

[:čičérbita:]

 

 Takové tužší, dobré k vaření. Ale i v syrovém stavu nebyla špatná. 

Aspraggine

[:asprádžine:]

 

Chlupaté, rozhodně tepelně upravit před konzumací, jinak si popícháte jazyk.

A pak ještě pampeliškové listy, ty jediné jsem poznala i po česku. V italštině se pampeliška fikaně ukrývá pod názvem Dente di Leone (tedy Lví zub - neptejte se mě proč;)) nebo taky Tarassaco [:tarasako:].

No, večer jsem tu sbírku pěkně pokrájela, podusila deset minutek (na trošce oleje osmahnutá cibulka, lehce osolit, přidat rostliny a podlít kapkou horké vody) a byla z toho výborná večeře pěti barev (spolu s rýží basmati, červenou čočkou, kyselým zelím a praženými dýňovými semínky).

Jo, a kdybyste z těch mých fotek někdo náhodou poznal, o jaké rostliny se jedná, tak mi to prosím napište! Pomůžete mi tak rozšířit si botanický a kulinářský slovníček. ;)

(A přikládám odkaz na vyčerpávající italský abecední seznam rostlin a jejich využití. To jen na okraj, až zase budu něco hledat. :))

Na rybí večeři..

Narazila jsem na zajímavý recept, jak upéct bagetu (chleba či další formy tohoto pečiva).
Je od pana Cuketky - ten týpek je neuvěřitelnej, vím o něm už dýl, ještě z dob, kdy nebyl slavnej... ale ted ho citují snad už úplně všude, zpravodajské servery, noviny... tomu říkám úspěch aneb jak ze svého koníčku a trávení volného času udělat zábavnou výdělečnou práci.

A tak jsem si řekla, že kdyby se tam místo těch sušených kvasnic dal sušený kvásek a místo bílé mouky celozrnná, nemuselo by to být ale vůbec špatné. Jako nápad se mi to moc líbí, škoda jen, že mám poslední dobou takovou nějakou vnitřní nechuť k pečení a jezení mouky a moučných výrobků, chleba a těstoviny nevyjímaje.
Asi si tělo žádá osvěžit, ozdravit, ojarnit. :) Ale tak do budoucna, třeba do období dešťů se může hodit.

Včera jsme byli na večeři u přátel.
Napřed se podrobně vyptali na to, co vše nejím, aby nenastalo faux pas, že bych něco nemohla, a potom nám připravili grandiózní večeři o několika chodech, založenou především na mořských specialitách.
Bylo to vynikající, škoda jen, že jíst jsme začali v osm večer a skončili někdy kolem desáté... myslím, že jsem to doteď nestrávila a to jsem neměla poslední chod a hlavně zákusek!
Chcete vědět, co bylo na stole? ;) Pozóóór, začínáme:  

Předkrm:  

insalata do polpo  

chobotnicový salát s česnekem, citrónem, petrželkou. 

 Zjistila jsem, že příprava chobotnice není jen tak, napřed se musí dost kuriózním způsobem zabít (vykousnout jí zobáček, co má pod hlavou, mezi chapadly) - následně brutálním způsobem narušit její vlákna, aby maso nebylo tvrdé (umlátit ji o útesy nebo o něco tvrdého), což se může nahradit zmražením (taktéž se naruší vlákna a tím se změkčí maso, ale prý je předchozí způsob jistější) a následně se vhodí do vroucí vody, jejíž vlivem se jí zkroutí chapadla tak, že je potřeba ji v průběhu vaření obracet, aby byla ve výsledku všechna uvařená.
Aspoň takto to mně, laikovi, bylo vysvětleno. No nepřešla by vás chuť?
Jen pro kuchaře.. v blogu, z něhož pochází ilustrativní obrázek, radí vařit chobotnici v tlakáči, a to 20 minut od zapískání.

První chod:  

spaghetti di mare  

špagety s mořskými plody

Co jsem poznala, byly tam krevety (celé, i s krunýřky), takové bílé kousky, co hádám na sépie, kousky nějaké ryby, petrželka... tenhle chod byl naprosto vynikající a klidně by mohl konkurovat kdejaké rybí restauraci. Holt Italové ví, jak na to. K zasycení by mi plně stačil i jen tenhle chod. Ale pokračovalo se...

Druhý chod:  

orata in forno; insalata di fagioli e gamberetti  

pečená pražma, salát z fazolí a krevetek

Kolik jsme za ten večer snědli bílkovin! Pražma má vynikající bílé maso, byla lehce ovoněná česnekem, pečená pod alobalem. Dle slov hostitele, "rybího fajnšmekra": "Ryba když je čerstvá, tak na ni není zapotřebí žádného ochucovadla, je to harmonie chutí sama od sebe. Zatímce když už začíná "smrdět"--tedy byla vylovená před dvěma a více dny-- tak je dobré použít česneku, petržele... a nic se nepozná." No, u moře nebydlíme...
Jako příloha bílé fazole (dosti na skus na můj vkus) s mini krevetkama a opět petrželkou, královnou to kuchyně. Lehce pokapat domácím olivovým olejem... a jíst s chlebem (kdo může:))

Třetí chod: 

cozze

slávky (černé otevřené mušle vevnitř s naoranžovělým tvorem)

Specialita pána domu, jeho manželka je nejí (intenzivní rybí pach), mně nedělají dobře (nějak je nestrávím a ani mi nikdy nijak speciálně nechutnaly), takže to byl spíš chod pro chlapy. Každopádně ta "polívčička" nebo "omáčička" nebo jak to mám nazvat.. prostě ten vývar ze slávek je mňamito!

Zákusek:  

torta semolino con la nutella 

dortík s bílou krupičnou náplní zakrytý 2cm nutely

Celé dopoledne jsem strávila pečením MB zákusku, poněvadž jsem ho chtěla přinést. Jenže pak mi můj milý ohleduplně vysvětlil (a k mojí nezměrné lítosti měl pravdu pravdoucí), že přestože je můj dort vynikající, bude lepší, když doneseme ten koupený, protože kdo není zvyklý na kouzlo makrobiotických "cukrářských" výtvorů, ten by to nemusel dostatečně ocenit a mohlo by mu to připadat málo sladké.
Takže tenhle dvojbarevný tvarohový dort (dle cheesecake receptu, vylepšený karobem) zůstal doma, jelo se do cukrárny pro dortík a já se večer minula zákuskem.

Závěrem večera jsme trajdali ještě skoro dvě hodiny po venku. Zaplať za to, aspoň jsme nešli spát s těžkým žaludkem.. i když kolik toho asi stráví od půl dvanácté do jedné hodiny noční? 

A to jsem to dnes chtěla zkrátit a napsat jen pár řádků...

Poprvé **** u moře

Mí drazí čtenářové, tak mě tu zase máte a hodlám Vás denně zaplavit mými příspěvky, to máte radost, že? :)

Holt Pavlína se vrátila do Itálie po dvou týdnech prázdnin (o kterých ještě uslyšíte, poněvadž načerpala spooooustu nových zážitků a zkušeností a znalostí a poznatků a vůbec:)), a upřímně se musí přiznat, že jí to psaní blogu chybělo. Tak, a je to venku! :)

Tento první víkend byl ve znamení oslav.. namísto abych se dokodrcala autobusem až do Florencie jsem mimořádně vystupovala už v Bologni, odkud jsme autem zamířili na sever, k móři! Cílová destinace: Riccione [:ri-čóne:], známé to přímořské letovisko, blízko Rimini. Teda to moře nebylo úplně hlavním důvodem, ale spojili jsme příjemné s užitečným a u příležitosti sobotního večerního představení v Teatro del Mare jsme tam strávili víkend.

Představení byl vlastně součást konkursu Locomix (jeden ze čtyř březnových večerů), 13. 3. bylo přítomno sedm komiků, z toho dvě dvojice, ucházejících se o přízeň nejen oficiální poroty, ale i diváctva. Výsledky poroty budou za měsíc, zato my, diváci, jsme hlasovali na místě - při vstupu jsme dostali lísteček s oněmi sedmi jmény a na boku zapíchnuté párátko. No a po exhibici všech stačilo párátkem propíchnout papírek vedle toho, pro koho jste hlasovali, kdo vás večer nejvíc pobavil...

Vyhodnocení následovalo v závěru večera, po krátkém hudebně-zábavném intervalu. Můj oblíbený komik obsadil třetí místo (dostal dárkové balení vín, které nepijeme:)), jako druhý skončil Antonio Innocente, který diváky dostal atrapou malého letícího prasete (ano, mávalo křídly) a na prvním místě dvojice mladých hochů Enzo a Ramon imitujících virtuální svět.. vtipná scénka, zatím neokoukaná, žel jako přídavek ji zahráli podruhé, jelikož neměli nic jiného.

Ale proč ten název ****, že ? :)
Poněvadž jsem poprvé strávila noc ve čtyřhvězdičkovém hotelu! A byla jsem z toho dost unešená!

Hotel Boemia (jak příznačné pojmenování) měl s Locomixem dohodu, a tak jsme měli dvojlůžák i s polopenzí za hódně dobrou cenu. Nejlepší na tom byla ta večeře, tak dobře už jsem nejedla ani nepamatuju!

Podávala se od půl osmé - antipasto neboli předkrm jako švédský stůl (nejlepší byly grilované cukety a čekanka, salát z krevet a cuket, krabí kousky, vařené fazolky a taková zelenina ve formě žluto-bílých koleček.. netuším, co to bylo), tři první chody (opět samoobsluha z takových samoohřevných kádí - zeleninová polévka naprosto vedla, pak tak byly výtečné domácí ravioli plněné ricottou a špenátem v lanýžové omáčce a vermicelli, takové uzoulinké špagetky, s rajčaty a mušlemi, co jsem neochutnala), tři druhé chody (roštenky na zeleném pepři, krůtí přírodní řízky a celý losos pečený v troubě - toho jsem jasně zvolila a asi nemusím ani zmiňovat, že jsem nepochybila) a příloha vařená kapusta, vařená tráva (taková stébélka, podobná pažitce, ale chutnají spíš trávovitě, botanicky se to určitě nějak jmenuje, ale to po mně nemůžete chtít:)) a milión čerstvé zeleniny jako saláty a samože chlebů fůra a hranolky.. tak to šlo mimo mě. Stejně jako dlouhá sekce sladkostí a ovoce, stejně jsem byla napucnutá ažaž.
Tak jsme se těmi dobrotami nechali unést, že jsme zapomněli na čas a do divadla jsme místo ve čtvrt na devět dorazili až k deváté s jazykem na vestě. Ale stálo to za to.

Moře za soumraku ve studeném období je poněkud smutné, ale v dopoledním slunci má své kouzlo. Na horizontu splývala šeď oblohy s šedí oceánu, skoro nebyl ten předěl k rozeznání. A šplouchání vlnek a štěbetání racků chechtavých jenom dokreslovalo tu zvláštní, jarní mořskou idylku, kdy na pláži ještě nestojí ani jeden slunečník a pod nohama vám křupou spousty naplavených mušlí, které nikdo neuklízí ani nesbírá...

No a v neděli jsme se ještě prošli po pláži v Rimini, zašli na oběd do naší oblíbené rybí restaurace Il Moccolo (po tomhle víkendu budu o rýži aspoň tři dny!:)) a tradááá směr Toskánsko.
A teď dospávat a zítra navi!

Receptík na zapečené cukety a makrobiotiččin perník

A jak jsem slíbila, přihazuju pár receptů - hlavní jídlo plus sladký (ovšem makrobiotický, takže s tou sladkostí to berte s mírou) dezert, a to perník konkrétně, co jsem upekla předevčírem, ale včera byl prostě "k sežrání"! ;)
Jo, idea perníku mě přepadla v prodejně zdravé výživy Biosféra v Poggibonsi, kde měli naprosto úžasný gingerbread ve dvou variantách. Sběhly se mi sliny, "nakopírovala" jsem ingredience do hlavy a doma je volně interpretovala. A k mému nadšení na jedničku, i bez karamelu! 
Je zajímavé (a zároveň mě to trošku děsí) vědět, že mi to tady doopravdy někdo čte. Heh, no koneckonců od toho tu ten blog je, že. Trošku jsem se vylepšila na fotce, ty teplejší barvy dělají své, hned mi přestala být taková zima. Sice jsem původně chtěla něco úplně jiného, ale piplání se s GIMPem mě přestalo po půlhodině bavit, já tomu programu prostě ne a ne přijít na kloub! Že jsem tenkrát v Obrazové animaci (nebo jak se ta hodina jmenovala) nedávala větší pozor! :(

Zapečené cuketové půlky (Zucchine tonde infornate)
pro 2 osoby

Ingredience:
2 kulaté cukety
pohanka
zelenina co-dům-dal (cibule, pórek, mrkev, květák)
drcený kmín, troška soli, sójová omáčka
1 vejce pro vaječnou variantu b)


Postup:
Pohanku uvaříme v tlakovém hrnci doměkka (15 min.).
Cukety rozpůlíme, vydlabeme, vnitřky použijeme na jiné jídlo, případně je pokrájíme na malé kousky a přidáme do nádivky. Ponoříme na chviličku do vroucí vody (já je zavřela na chvíli do tlakáče k čerstvě uvařené pohance) a umístíme do pekáčku, podlijeme troškou vody.
Na oleji osmahneme cibuli se solí a drceným kmínem, přidáme pórek, mrkev, květák na malé růžičky, případně vnitřek cuket - zkrátka aby se líbila barevná kombinace - a podusíme chvilku ve vl. šťávě. Dle chuti možno přidat sójovku / muškátový oříšek. 

     a) Smícháme pohanku se zeleninou a směsí plníme vydlabané cukety. 

     b) V hrníčku rozšleháme vejce a smícháme s pohankou a zeleninou. Směsí plníme vydlabané cukety.
Zapečeme v troubě asitak 20 min. na 3-4 tzn. 180 st. C.
Podáváme nejlépe s kyselým zelím.
Dobrou chuť!     

No a při příležitosti přebytečné nádivky vznikla i jedna sovička ke snězení.

Perník makrobiotičky

Ingredience:
1/2 hrnku žitné mouky
1/2 hrnku kamutové mouky
1 ČL jedlé sody (bicarbonata)
2 PL ječného sladu (orzo) - nepříliš sladké, kdo chce, ať přidá
1/2 hrnku ovesného mléka
koření - po 1 ČL: mletá skořice, mletý zázvor, kardamom (míň)
rozinky, slunečnicová semínka, (příště dám i lněné)
1 PL kukuřičného oleje (+ olej na vymazání plechu)

Postup:
Smíchat mouky se sodou v misce, nechat stát. V kastrůlku nechat zkaramelizovat slad, přidat koření a ovesné mléko (vlévat postupně za neustálého míchání nebo se slad přilepí ke stěnám), povařit, vsypat rozinky a semínka a nechat vychladnout.
Poté smíchat suchou a mokrou část dohromady, přidat olej, v misce dřevěnou vařečkou vypracovat hladké, vláčné těsto  a nalít a rovnoměrně rozprostřít na vymazaný plech.
Pečeme 20 min na 4 (cca 180-200 st. Celsia odhaduju). Nechat vychladnout a dobrou chuť!
Pro fajnšmekry: není příliš sladký, takže možno rozříznout a dovnitř namazat marmeládou (bez cukru samozřejmě;)), karubelou nebo udělat na povrch karobovou polevu.. Příště zkusím variantu s čerstvým zázvorem. 

Rada na závěr: vydržíte-li nechat perník odležet do druhého dne, je ještě lepší! ;)

Sit-com B&B - den 4.

Čtvrtek čtrnáctého ledna, den čtvrtý. Kupodivu jsme se dnes nerozčtvrtili, i když jistou zajímavou čtveřici jsme tu dnes měli. ;)

Jednalo se o satanistickou skupinu Disco Inferno, podle scénáře měli být oděni do dlouhých černých hábitů typu Ku - Klux - Klan, ale výsledně (nejspíš z finančních ne-možností) z toho byly jen takové tmavé čepičky po prsa, jak měla třeba Červená Karkulka.
No posuďte sami, samozřejmě jsem se s nimi nechala vyfotit, o to radši, že jsem zrovna dnes byla laděná do jejich "pekelných" barev. ;)

Takže zleva:  
Cispa ("Ospalek") neboli jeden kluk z Certalda, taková osobnost sama pro sebe;  
Rutto ("Grg") alias originální, leč poněkud vulgární zpěvák Joe Natta (the best je stejně jeho rapující babička Rolanda);
pózující spící Pavlína; 

Scureggia ("Prd") aneb Mirko Malatesti, snaživý začínající monologista z Certalda, jehož největším koníčkem jsou rychlá auta (Lamborghini, Ferrari)
Talpa ("Krtek") čili Stefanino, další nepříliš úspěšný začínající kabaretista (chybí mu JSV: jasně-stručně-výstižně) vážící pouhých 48 kg a připomínající nápadně reklamu na jakousi banku v ČR (to jsem vám to ale rychle vyrostl... nebo že by to bylo na půjčku? No tak něco.)
No jo, jako společnost dost odrazující, ale jelikož se jedná jen o fikci - proč ne! :)

Na dnešní, převážně venkovní natáčení krásně svítilo slunce, přestože kosa teda byla. Chudák Cristina De Pin v té své minisukýnce...

Zjevila se tady spousta nových lidí, dva jakýsi kameramani či fotografové (nepochopeno) plus tihle čtyři jakoby-hudebníci, navíc i Vanni Baldini, spoluautor dnešní scény azároveň protagonista Signora Arabicy, prodejce domácích kávovarů.

Na fotografii v rozhovoru s vlastníkem B&B, tentokráte v růžové košili. 
Došlo i na předělávání scénáře, jelikož Andrea Agresti si, jakožto známá osobnost, vypodmínil svou účast sloučením dvou osob do jedné (šoféra a zahradníka) a ústřední zápletka tohoto dílu je právě v těchto dvou postavách. takže se nám večer pěkně protáhl, všichni byli tak trochu zpruzení, začíná se nám to tu skupinkovat (kdo proti režiséru Marcovi, kdo proti Cecilii, pomocné režisérce, kdo proti tomuhle a támhletomu..)

K obědu jsme navařili 4 kilogramy těstovin (2 nahoře a 2 dole), žel byl skluz, tudíž se jedlo na etapy s tím, že ti, co nejedli a natáčeli byli o to nervóznější a hladovější, pozoruje ty nepracující nacpávající si žaludky teplou těstovinou.. Každopádně kilo zbylo, Cris to nějak neodhadl, říkala jsem tři, ale ve strachu, že bude málo jsem kývla na 4. Lepší víc než míň, že. Ráno jsem opět zvládla celý nákup v COOPu, odvoz zajistil Oris (na vyžádání samozřejmě), takovou půlhodinku to chce, ale pěkně mi to odsýpá - seznam a šup šup šup, poškrtat, k pokladně, zaplatit, naskládat do krosny a tadáááá!

Dnes byla 100% vege večeře - risotto al radicchio rosso a fritellate con la ricotta (palačinky, do nich ricottu, trochu mlíka a nastrouhaný parmezán, zabalit, naskládat na máslem vymazaný plech, poprostředku pak polít rajčatovou omáčkou a zapéct; škoda, že jsem to před odnesením dolů neblejskla, bylo to fakt pěkný). Jako na potvoru Giulia vegetariánka odjela navečer pryč, naježená, poněvadž tu obejdovala celý den, aby kolem čtvrté řekla jednu větu. Chápu. Nic, no, její škoda. Zítra bude opět maso.
No a já měla rýži s napařenými kapustovými listy a makrelu v troubě pečenou na babiččině výborném kysaném zelí, co mi stále ještě přebývá v ledničce.
Nelíbí se mi chování kosmetičky Francesky ke mně, je hrozně nafrněná, pořád si něco vymýšlí, nikdy není spokojená a jedná se mnou jako bych byla služka, ani trocha vděku či nějaké slušnosti. Navíc mě zásadně (jako jediná) neoslovuje jménem. Asi jí zítra nenápadně stoupnu na nohu! ;)

A propos odvčera znám jménem všecky ze štábu; byli v Certaldu na aperitivu a lehce se tam lízli, takže bylo u stolu veselo. Překřtili mě po toskánsku z Pavlíny na Pallinu, ani nechtějte vědět, co to v překladu znamená! :) Ale jsou to vcelku fajn lidi. Kluci znaj Brno (Grand Prix, jak jinak), Federico na mě dokonce s hrdostí vybalil po chvíli usilovného přemýšlení "plíštý sastáfka Albertov", tak to se nedalo než pochválit. S úsměvem samozřejmě, jako vše.
Závěrečná foto patří režisérovi, Marco Frosini se jmenuje a má moc fajn web tv TYOU [:týjů:].
Dobrou!
(0:51, to jsou mi časy. Ale aspoň strávím tu pozdní večeři. Jo, ulítávám teď na mandarinkách, já vím, že je nemám, ale nemůžu si pomoct, mám chuť na něco sladkého a šťavnatého. Musím přestat číst Neonův deníček nebo mě s tím svým vitariánstvím nakazí! :-))

Sit-com B&B - den 3.

Středeční natáčení bylo oproti mému očekávání krátké, skončili jsme už kolem páté hodiny odpolední.

Ráno jsme si dopřáli toho luxusu nenařídit si budík a spát až do půl desáté; žel to trošku odskákala scéna, poněvadž jak režisérovi a jeho asistentce Cecilii nestál Cris za zadkem, tak hned pozměnili scénografii a nesedělo to. Natáčelo se pokračování včerejší epizody, měla být manželka s milenkou v jedné místnosti u dvou prostřených stolů k slavnostní večeři a kvůli esigenze sceniche (prostě to z nějakého scénického důvodu nešlo udělat) z toho byl nakonec jen jeden stůl a u něj ony dvě.. no trošku to tím postavili na hlavu. Uvidíme, jak se vydaří výsledný produkt:)

Na fotografii je závěrečná, všeodhalující scéna.
Zleva: Giuseppe (manžel a zároveň milenec, snažící se toaleťákem zamaskovat svou pravou identitu před Giudittou), Cristiano (manažel B&B), Maria (manželka zafačovaného Giuseppeho), Giordano (kamarád Antonia, zahradník a šofér v jedné osobě, nedopatřením se dvořící Giudittě), Giuditta (milenka Giuseppeho a zároveň Antoniova snoubenka) a Antonio (Giordanův kámoš, povoláním elektrikář, momentálně dlouhodobě deprimovaný z utkvělého pocitu, že ho jeho snoubenka podvádí). Teda jestli se v tomhle někdo vyzná aniž by viděl scénář - nevím, nevím! :)

Elektrikáře si přijel zahrát Pierluigi, náš kamarád psycholog (i když sám to označení nemá moc rád, pletou si ho pak s psychiatrem), co právě vede kurzy ke zvýšení sebevědomí. Rozhovor s ním je vždycky moc zajímavý, i když většinou mi teda připadá, že mi vidí až do žaludku a ten pocit nic moc.

Každopádně dnes jsem prohodila i pár slov s fotografkou (Simona, na FB vystupující pod jménem Yumi PsyFairy) a vytáhla jsem z ní, že má vystudovanou Accademia di Belle Arti, něco jako AVU předpokládám, obor fotografie. S analogovou fotí 6 let, na digitál přešla před třema rokama a zatím ji to neživí. Ale jezdí fotit po festivalech, představeních atd. (a je jí 26, vůbec jsme tady všechny dost podobného věku, myslím). Dokonce se nabídla, že zaskočí někdy až budem zase natáčet scénky v Alchemistu s Maurem, je totiž z Empoli. A blejskla nás naprosto geniálně zvrchu ze schodů, jak se na ni všichni díváme.. jestli najdu, dám odkaz. Na fotce s kosmetičkou Francescou, co po mě pořád chce něco k jídlu (čokoládu, basilikový ocet, chleba, nutelu, marmeládu...)

Nejkrušnější okamžik dne mi připravila Anna (co si zapisuje kde co leží, stojí, kdo je jak postaven, kam se dívá a stopy na videopásce), která mě požádala o můj foťák k zaznamenávání scén. Prý jestli bych jí ho půjčila. Anebo aspoň ať teda vyfotím každou scénu před natáčením naostro, že to bude lepší pro dokumentaci. OK, ALE PROČ JÁ? Proč můj foťák?? Tak jsem jí taktně řekla, že by mě to teda mrzelo nemít jej u sebe a ať se zeptá techniků (minidigitálků je tu aspoň pět), co ho stejně nepotřebují a přes den nic nefotí. No, myslíte, že se jich zeptala? Ani omylem. Já mám asi moc dobráckou tvářičku, takovou, co přímo křičí do světa: "já jsem hodná, využijte toho jak jen to půjde!" Ach jo. (Odpolední druhý zásek od Pierluigiho: "Pošli mi ty fotky na e-mail, já je dám na svůj Facebook!" No já se snad zjevím!) Začínám trénovat nějaké drsňácké výrazy! Tak! ;-)

Druhá kostumérka bude nejspíš Veronica, ale nepotvrzeno, možná, že spíš Valerie. Přijela i Cristina, Cristianova sestra (v pozadí), s tříměsíčním dítětem, právě slyším jak ve vedlejším bytě řve (dosti neobvyklé, jindy je potichu jak andělíček).

Tak a toť vše, ráno jsme byli na trhu pro bednu mandarinek (10€, ale ten Sicilián nás pěkně natáhl, kilo bylo za 80 centů a doma to hodím na váhu a ani ne 8 kilo.. no jo no, stane se:))

Jo, a poznatek české "pusu na zámek" (na klíč--zámek na pusu.. no jak se to říká, jakože nic nevykecat?!) je tu acqua in bocca neboli "vodu v puse".. logické, co? Jak otevřete pusu, voda vyteče. :-)

Jdu pokoukat dolů jak to pokračuje. Večeře je plánována na 20:30, budou braccioline frittate con cavolfiore fritto a pak je všechny podle mě odvezou rovnou do nemocnice, poněvadž smažené prasečí maso se smaženým květákem jakožto přílohou, navíc v devět večer, je pro žlučník pěkná podpásovka. No ale co, možná na to koukám moc "zeleninožroutsky" ;)

Sit-com B&B - den 2.

O půl jedenácté jdu spát a přes to nejede vlak! Takové pěkné předsevzetí jsem si dala :)
Právě jsem povečeřela, osamocena v našem bytě, to si neumíte představit, jak smutné je večeřet jednočlověkově, když o patro níž slyšíte 15 lidí u stolu, jak se smějí, baví a tak vůbec. Holt nebylo místo a kdo to odskákal, že. Přiznávám, že jsem z toho trochu down, ale tak na druhou stranu stanou se horší věci v životě, že.
Aspoň jsem si udělala vynikající papáníčko (mně a Giulii vegetariánce) - "Žlutozelené sfornato"
(zapečená pohanka s cuketou a tofu - nastrouhaným a přednaloženým v sójovce, kurkumě, římském kmínu, oleji a sój. mléku. Vymazat plíšek, vysypat kukuřičnou strouhankou, nandat pohanku, sýr.směs, cukety na špalíčky, i když lepší by byly na kolečka, trošku posilit, znovu směs, posypat strouhankou, podlít a péct z obou stran na 180-200 stupňů, podle výkonu trouby. Mňam!)

Ale to jsem se zapomněla, mám psát o natáčení a sitkomu a ne o mé kulinářské vášni. Pardón. ;)
Takže dnes jsem vstala v 7:30, ale nečekaně mě u snídaní nebylo nijak zvlášť potřeba (a já se dolů moc nehrnula, po ránu jsem vypadala spíš jak strašidlo než jako usměvavá servírka) a nakonec jsem sestoupila asitak kolem 10., když už bylo natáčení v plném proudu.

Dnešek by se dal označit jako "venkovní" a naneštěstí pro nás byla venku zima, tak kolem 6°C, odhaduju, a slunce pod mrakem. Vylezlo jen na chvíli, zrovna uprostřed scény, kdy si ho samozřejmě všichni nejmíň přáli. Obřadné "zahánění slunce" bylo velmi intenzivní. ;)

Epizoda nese název Večer s překvapením a víceméně tam jde o komickou zápletku, v níž dominuje jeden muž (a není to Cristiano, jak by se mohlo zdát), dvě ženy a hlavně nový telefon. Všechno by bylo ideální až na to, že ony ústřední dvě ženy nejsou vůbec žádné herečky a pořád se zkoušelo a zkoušelo.. a když se jelo naostro, tak především manželka vždy zapomněla text. Takže už i na place to skřípalo, byl skluz, semtam i nějaká hádka či přinejmenším diplomatický konflikt.

Po krátké socializační odmlce (máme 23:50, já to říkala!) se vracím k událostem uplynulého dne.

Bylo tu o jednoho technika navíc, Aula se jmenuje, takový docela sympaťák. Definitivně se tu hulí, můj fajnový nosánek cítí trávu (teda nejen tu;)) na sto honů, natož za dveřmi. A vůbec se tu dost kouří. Na noc kromě stálého osazenstva přibyla fotografka, co má 1000 přátel na Facebooku a manželka, co je tu věkově úplně mimo poněvadž je nejstarší.

Každopádně to dnes docela odsýpalo, zvládla jsem po obědě (jejich chlebech) zajet i na nákup, co mi zabral jen 40 minut (jinak by mi odjel odvoz) včetně čekání ve frontě, placení a skládání do krosny a tří kabelí.. Opět se chválím. A teď to tu už jen proložím nějakou tou čerstvou fotečkou a tadá! D-O-R-M-I-R-E! (spinkat!)

Když jsme u těch fotek, ta fotografka má neuvěřitelný arsenál, megapřístroj se třema i čtyřma násadkama (no jo, já vím, že tak se tomu neříká, ale nemám na to školy ;))..objektivama a prostě umí vyčarovat zázraky. Na druhou stranu ale i jí se ledacos nepovede, má ty fotky rozmazaný.. prostě žádná polobohyně. Na FB je nedává, jen na své stránky (vyzjistím) a má Mac. Jako skoro všichni tady. Jádro pudla? Trošku mě mrzí, že moje fotky nejsou natolik oceněny jako její, přestože kvalita (zachyceného záběru, nemluvě teď o schopnostech foťáku) je někdy nerozeznatelná. Ale co už, měla jsem jít studovat fotografku a bylo by. Však nikdy není pozdě:)
Dobrou!

Dining out - "sicilská" rybí specialita

Ve čtvrtek jsme byli pozvaní k Enzovi a Cristině do Prata na večeři. Domluva zněla na osmou. Připočítaje k tomu našeho záludného navigátora, který si opět neodpustil pomást cesty a prodloužit tak jízdu o půl hodiny, po půl deváté zvoníme, zdravíme, líbáme na tvář, předáváme zakoupený koláč v krabici a usedáme ke stolu.
No, první chod jsem měla odmítnout, ale to se prostě nedalo, a tak jsem vyslovila kouzelnou formulku "vejdi a neuškoď", pěkně se na jídlo usmála, nabila si je pozitivní energií a pustila se do něj. Gnocchi (tříbarevné!)se zeleninovou omáčkou (cuketa, mrkev, cibule, chtěla tam dát i papriku, ale neměla - jupí!:), pancettou a 1 bramborou. Mňo, chuťově dobrá, co si budeme povídat.
Druhý chod měli arrosto (vepřové, vypadalo dost suše) a já rybišku! Orata (= pražma), v troubě pečená, česnekem a bylinkami plněná a moc dobrá. Příloha: špenát. Tak toho jsem snědla jen malé, "povinné" množství. I když i tady jsem měla říct ne. Příště budu tvrdá! :)
Ovšem teď k té sicilské specialitě: Carpaccio di pesce spada. V překladu... uzené syrové plátky mečouna. Podáváno s citrónem a rukolou - mňam! Úplná harmonie chutí!
Na závěr dvoubarevný koláč, sicilské pomeranče a mandarinky, kafe. Ani jedno se mě netýkalo, i tak jsem byla napuclá ažaž. 
A pak se mluvilo, mluvilo, mluvilo... až do bílého rána (no, ne tak úplně, jeden z nás 4 vstával ráno do práce a my to nebyli, takže jsme kolem půlnoci vypadli abychom po jedné dorazili domů).
Příště (bude-li nějaké) si můžeme dovolit večeřet dřív (neitalsky jsou zvyklí na 18. až 19. hodinu).