Kampa' to bude?

čtvrtek 4. listopadu 2010

Zastavení u konce života

Musím uvést na pravou míru několik málo nepřesností, co jsem napsala v předchozím příspěvku o italských hřbitovech a slavení Dušiček.

Žádné odplevelování, hrobka na dlažbě, jen umístit květináč...
Proč dnes?
Protože jsme konečně zavítali na hřbitov (cimitero [:čimitéro:]; a to rovnou na dva, jak na ten soukromý - s katolickou církví spojený, tak na městský) a byla jsem na místě obeznámena s pár zajímavými fakty (a omrkla jsem si i na vlastní kukadla).

Čeho se ty opravy týkají? 
"(...) a následně na pozvolnou procházku hřbitovem (kam v jednom z předchozích dní ženy po roce naběhly a hroby svých blízkých opucovaly, upravily, donesly čerstvé květiny a nachystaly svíčky, aby je ostatní na Dušičky nepomluvili, že se nestarají"
&
"Pak se zapálí svíčka na hrobce (...)"

Tak především ta procházka je pozvolná, ale hřbitovy tu rozhodně nejsou tak rozlehlé jako u nás. Takže procházet se není moc kde, navíc kdyby ke každé desáté náhrobní desce přišel jen jeden člověk, ani se do toho prostoru nevlezou.
Ten soukromý hřbitov je velký všehovšudy jako větší kostel, obehnaný vysokou zdí (že to zvenčí opravdu jako kostel vypadá).
Jo, a za zmínku stojí i umístění - v centru města!

Pohled na celou jednu čtvrtinu hřbitova (!)
Opucování a upravení ve většině případů znamená setření prachu a špíny, která se během roku mohla usadit na parapítku před mramorovou deskou (někdy až destičkou), nesoucí jméno nebožtíka a jeho data narození a úmrtí.
Pokud byli zesnulí z praktikující věřící rodiny, tak se vyleští i soška panny Marie (jedná-li se o ženu) nebo Ježíše Krista (v mužském případě), pokud ne, tak se jen vyčistí lampička (tu mají téměř všichni) a do ní se zašroubuje nová žárovečka (kdepak svíčky, to je překonané!).
Svíčky už nefrčí, vivat žárovky!
Květiny jsou často k vidění umělé, ale zrovna teď, pár dní po Dušičkách, se hřbitovy nesla omamná vůně čerstvých lilií..

Tak.
A když jsem to všechno tak krásně sepsala, s nadhledem, ve vtipno-kritickém duchu (řekla bych), tak se vrátila nonna s mammou (z přítelovy strany) od doktorky. Nějak babičce nebylo poslední dobou dobře, zánět močáku, bolest v břiše...
No, a ultrazvuk ukázal šest kamenů v játrech (největší jako slepičí vejce) a velké neidentifikovatelné cosi na slinivce. Budou další vyšetření, ale dlouho už tu mezi námi asi nebude. A tahlencta jednoduchá pravda, jak to jinak říct, mě prostě rozbrečela.
A tak tu teď bulím jak malá holka.

No jo, já vím, že už na to má léta (84), že si svůj život prožila, že si za to může sama, poněvadž s tím, co jí a jak vůbec nepije, se daleko nedostane, že smrt je přirozenou součástí života stejně jako narození, že něco končí a něco jiného začíná, že...

Ale stejně, když se to dotkne někoho blízkého a vy si uvědomíte, že za chvíli tu nebude, že už si s tou osobou nikdy nepopovídáte, nezasmějete se společně, nedá vám dobrou radu, nepovypráví vám, jak to bylo za jejího dětství a mládí..
Zkrátka že po ní zbyde jen vzpomínka a lesklá destička na hřbitově..

Předplaceno, ale zatím neobsazeno... ještě ne.
Tak pak na ty místa odpočinku hned koukáte jinak.
Já ne, že bych k nim neměla úctu (jak by se mohlo zdát), jen nesnáším to pokrytectví načančávat hrobky, protože jinak by mě OSTATNÍ pomluvili. Co je ostatním do toho, tohle je osobní!

Stejně si myslím, že mrtví žijí víc v nás a v našich vzpomínkách než tam, kde leží jejich tělesné schránky, co se stejně časem v prach promění.

A tímto končím pozastavení se nad sklonkem života.
Smutek patří k životu stejně jako radost.
Navíc je podzim, čas melancholie...

6 komentářů:

  1. Anonymní5/11/10 12:42

    Pavlínko, dej si dýni a melancholie Tě přejde. :o) Každý zažíváme ten pocit, že vidíme bližního svého, jak spěje k zániku a ač by mohl svůj stav alespoň vylepšit, není mu pomoci, protože na to není připraven. 84 let je požehnaný věk, takže žádný velký smutek. Na zázraky je tu Pánbůh a ne my.
    Ráda čtu Tvůj blog. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Anonymní5/11/10 16:28

    Já bych chtěla jednou rozprášit v nádherné krajině, aby se mi nemusel nikdo starat o náhrobek. :)
    Ale mnohé lidi ukliďnuje, když mohou svému milovanému zesnulému přinést pěkné květiny a setrvat nad náhrobkem, zapálit svíčku/žárovku...

    Osobně věřím v reinkarnace, takže žádný konec, jen další začátek. :)))


    K babičce: není jí líto, že by ještě nestihla mnohé věci? Nechce měnit životosprávu? :(

    Pája

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju!
    Dýni si udělám, už se na ni těším. Pomalu se zklidňuju. Ono je to i o tom, že já vidím, jak by se dalo ostatním pomoct, ale oni to nevidí a když se jim to řekne, tak si to stejně k srdci nevezmou.
    Třeba aspoň o té výživě toho něco víc vím.. ale je to tak, člověk na to musí být sám připraven, zásahy zvenčí jsou k ničemu (ale zkusit se to musí!).

    Tak přemýšlím, jestli se i já nenacházím v té pozici slepého-hluchého vůči dobře míněným radám ostatních... Kdoví, možná.

    Jeden čas jsem jí denně nosila filtrovanou vodu a hlídala jestli pije dost.. Jenže pak mi řekla, že to je zbytečný; pojala totiž podezření vůči naší vodě "z horského pramene" na základě "jedna paní povídala". To se pak můžete uvysvětlovat. :(
    Stejně tak o tom, že je potřeba jíst hodně zeleniny - dýní tu máme, že nevíme, co s nima, ale nic, jakoby hrách na stěnu házel...

    Jo, dědečkovi je 96 a toho bych vám přála vidět. Čiperka - každej den zahrádkaří, obstarává slepice, dneska hrabal listy... Opak babičky.

    OdpovědětVymazat
  4. Jak to tak čtu a dívám se na ty fotky, tak mi ty italský hřbitovy připadají takovy studeny. Samá dlažba, žádný strom ni keř, místo svíček žárovky a vše obehnáno vysokou zdí. Ještě by mě zajímaly ty patrový ochozy. To jsou tam jen jména na deskách nebo je za tou deskou schovaná urna. Tady u nás na vesnici, chodí lidi na hřbitovy docela často, někteří duchodci i denně. Zalít kvití, zapalit svičku.. A nemyslim, že je to kvuli tomu aby je někdo nepomluvi. Prostě tam mají někoho blízkého, tak chtějí aby ten hrob vypadal pěkně.

    OdpovědětVymazat
  5. Za tou deskou v těch patrech je rakev. I proto mi přišlo tak absurdní to umístění v centru města.
    Pohřeb se koná tak, že napřed zedník rozbije ten provizorní "cement" (viz poslední obrázek), pak je tam zasunuta uzavřená rakev, kterou zedník okamžitě zazdí (cihly, malta) - to všechno za přihlížení pozůstalých/známých. A je po pohřbu. Taková obdoba našeho spouštění do země a zahazování hlínou. Jiný kraj, jiný zvyk. Pamětní destičky se nechávají vyrábět později.

    Kremace se zde skoro vůbec nepraktikuje... teď mi dochází, že jsem vlastně neviděla ani jednu urnu.

    OdpovědětVymazat
  6. Tam je strčená fakt rakev jo, tak to je dost, jak to říct... zvláštní. Rakev s tělem by se měla dát do země kde se časem rozloží. Tady v té králikárně se to asi moc nerozloží. To tam asi nebudou ani hrobníci když to za ně udělají zedníci. Chudák nebožtík není pohřbenej ale zazděnej. To bych asi nechtěl. No jo jinej kraj.... jinej hrob.

    OdpovědětVymazat

Reaguji co nejdřív, díky za komentář!