Oskarové filmy

Včera jsme se úplně náhodou v 21:08 ocitli před malým, v jedné ze ztemnělých florentských uliček zastrčeným kinem, kde od 21:15 dávali Oskary z letošního roku oceněný (a do nebe vychválený) film Smrt čeká všude režisérky Kathryn Bigelow.
Na první pohled jsem to úplně nepoznala, poněvadž originální název zní The Hurt Locker. Každopádně byl to on, ten FILM, co převálcoval i Avatara, a to v italském znění.
Na Itálii ho nadabovali nezvykle rychle; no ono tam vlastně ani moc co dabovat není - všehovšudy pět šest postav a jejich monology (perštinu afghánců -a že jí není málo- museli samozřejmě ponechat v původním znění). A jelikož to nemohla být náhoda (souhra místa a času), dali jsme mu šanci a zašli se na něj podívat.

Asi by bylo vhodné předeslat, že už předloni (2008) jsme s vítězným oskarovým filmem poněkud šlápli vedle, celí zvědaví jsme shlédli Tohle není země pro starý (No Country for Old Men) a shodli jsme se, že Oskaři neoskaři, bratři Coenové a tenhle jejich počin není opravdu naším šálkem kávy. Takže co má Oskara ještě není zárukou kvality.

Ehm, zpět k filmu.

Zápletka? 

Jednotka, co zneškodňuje výbušniny v Afghánistánu.
Každou chvíli riskují život, může jim to bouchnout pod rukama (což se taky několikrát stane, dvě z mluvících postav tam tímhle způsobem opravdu zemřou). Spousta pobíhajících civilních, co křičí a spolčují se proti Američanům (ne viditelně, jen náznakem - znamení zpovzdálí, semtam palba na ně...). Komploty, hlavní postava jedná dost na vlastní pěst, za což je zatracován dvěma spolupracovníky, co jsou povinni s ním vyjít a podporovat ho.

Silné chvilky? 

1) když oni dva nejbližší spolupracovníci vážně uvažují, zda "šéfa" vyhodit do vzduchu (defektivní nálož při zkoušce) nebo ne

2) když po celodenním ležení na poušti a chybějící vodě si "šéf" nechá podat pitíčko (takový ten džus v plastovém sáčku), z posledních sil ho otevře a místo sobě dá napít spolupracovníku-ostřelovači (mj. jednomu z těch, co jej chtěli nechat vybuchnout)

3) když se "šéf" vydá incognito do domu jednoho z Afghánců - má pistoli, ale nechá se odtama "vykopnout" ječící ženou v burce, co po něm hodí čajový servis

4) když kamera detailně zabere vyhublou opelichanou poloslepou kočku procházející odpadky v ulici (zvířata ve filmu mají zvláštní schopnost chytnout za srdce víc než lidi, obzvláště v takovém vojenském prostředí)

5) když se "šéf", co je fakt kapacita a zneškodnil v životě víc jak 800 náloží, nachází po skončení mise v nákupním centru před kilometr dlouhým regálem cereálií a neví, které vybrat (vzorová ukázka amerického plýtvání)

6) když si -po návratu z "války"- při hraní se svým malým synem ve vlastním domě s hezkou manželkou uvědomí, že vlastně miluje jen jednu věc - STŘIH - a už se zase v maskáčích vyloďuje kdesi v tetelícím se vzduchu na misi.

Doufám, že jsem vás nepřipravila o iluze (vlastně jsem vám řekla, o čem to bylo, že? No, recenzent ze mě asi nebude, berte to jako osobní dojmy:)).
Tak jinak bych to viděla asi takhle: zas máme na rok pokoj než si znovu šáhneme na horkou plotnu, abychom se spálili o nějaký ten "superúžasný" oskarový film.