Italská integrace

Význam cizího slova "Integrace":
sjednocení, ucelení, splynutí, proces spojování ve vyšší celek.

Ano, už je to tu.
Začínám se integrovat s Itálií. Nebo integrovat v Itálii? Česky řečeno: zahájila jsem proces včleňování se do italského prostředí.

Ha, po tolika letech, co tam žije?! Sis nejspíš právě řekl/a.
Jasně.
I já se tomu divím.

Řekněme, že aklimatizaci už mám za sebou (a že mi to trvalo) a teď hurá na druhý krok - integraci. Abych se s tímmhle šnečím tempem do toho konce vůbec dohrabala... jenže "I cesta může být cíl.." a nejen, že může, ale ona i je! A když k tomu přidám, že se vše děje v ten správný a pravý čas, tak už se není čemu divit.

Ještě k té aklimatizaci...
Když si zvykneš žít v Itálii (v Toskánsku, jinde to může platit trošku jinak), víš, že:

K zubaři, doktorovi i na úřad se chodí nejdříve v devět ráno; mezi 13. a 16. hodinou raději nic nepotřebuj (siesta!), zato v obchodech můžeš šopovat až do osmi večer.

Chleba je zásadně z bílé mouky a bez soli (tudíž bez chuti); olivový olej má zelenou barvu, je kalný a štípe v krku; rozmarýna a bobkový list tu rostou jako okrasné keře a snídaně rovná se croissant a kapučíno. 

Skútry můžou všude; krása je vždy na prvním místě a na návštěvu se hostiteli nosí něco sladkého či láhev vína. Čekat až Italové přestanou mluvit je bláhové - když chceš něco říct, skočíš jim bez rozpaků do řeči. 

Tohle všechno a mnoho dalšího jsem se naučila. Ale to pravé gró šlo, přestože jsem tu pracovala, studovala, žila, cestovala, donosila a porodila; mám tu ošetřující doktorku i zubařku, jsem zaregistrovaná v knihovně a mám dokonce i italský  řidičský průkaz (!), tak nějak mimo mě.

Opravdicky jsem se vlastně až donedávna chtěla vždycky vrátit domů. Itálie byla jakousi dočasnou zastávkou, takové odpočinutí či co... Nazývala jsem ji i bublinou, protože tady to pro mě bylo jako ve vakuu. Jako by to ani můj život nebyl. Jenže ouha, on to můj život je (aha, co jsem zaspala?) a jak s ním nakládám? Čekám Ažpaky a Ažpotomy. Spící Sněhurka, co pozoruje proudící život zpoza průhledného víka své rakve.
A tak jsem si řekla dost.
Dám tady té jižanské zemi šanci.
Žádné návraty se nekonají, jsem Tady a Teď, žiju tu, tak se tu zařídím.

Poznala jsem holčinu, co se narodila v Austrálii italským rodičům, kteří se v jejích 16ti letech rozhodli pro návrat do své rodné vlasti. (Hej, kdoví, co bude za rok, dva, deset, šestnáct let?!?)
První rok to holka obrečela.
Pak si zvykla.
Teď má italského manžela a dvě děti, které se, přestože máma je rodilá mluvčí, anglicky učit začaly až ve škole.

Nic není nemožné.
Všechny hranice otevřeny.
Rozpínám křídla a letím!!