O ricottě od pastýře

Objevili jsme nedalekého pastýře, který má stádo ovcí (takové dlouhosrsté, příště vám je i vyfotím) a vyrábí vlastní sýr - ricotta [:riko-ta:] (neboli tvarohový sýr, ale do českého tvarohu to má daleko, tak se to třese trošku jako sulc.. prostě ricotta, no:)).
Většinou ricotta vypadá asi takhle (je to jen forma, ale jiný sýr tohohle tvaru nikdy nedostanete).

Takže už jsme zase o krok blíž konzumaci výhradně lokálních produktů.

Pastýř pochází ze Sardinie (podle přízvuku; Sardinie je prý pastýři vyhlášená, asi tak jako Neapole pizzaři; i když pizzu se víceméně můžete naučit dělat všude, zato pást ovce asi ne-e), kromě ovcí se stará i o olivový háj (poprvé, když jsme tam jeli, tak jsme ho našli v koruně olivovníku šmikat větve), bydlí s manželkou (ta dělá ony ovčí sýry) uprostřed kopců v nádherném starém kamenném domě a vůbec je to veselý chlapík.

Domluvili jsme si půl kila ricotty. Cri se po ní může utlouct a následujíc dietní doporučení je to i jediný sýr, který smí jíst. Včera jsme se pro něj stavili, byl ještě teplý, ráno vyrobený! Sice byl ve vaničce a ne jako na obrázku, ale důležitý je obsah, ne forma, že.

Ano, ochutnala jsem. Prý úplná harmonie chutí, nesrovnatelně lepší než ten ze supermarketu (přestože balený nikdy nekupujem, necháváme si ho vždycky navážit)... říkám prý, protože u mě teda nezabodoval. Prostě ty ovčí (i kozí) produkty pro mě mají takovou divou vůni i chuť..  (No smrdí mi a nechutnají, když to řeknu takhle naplno. :)
Což je ve výsledku jedině dobře, poněvadž aspoň mě nemrzí, že je nejím. Chichi.