Divadelní hra o divných lidech

Někteří lidé jsou divní. A ti bohatí mají často sklon k tomu být ještě divnější. Nedávno jsem četla o tom, jak se ze společnosti vytrácí řád, disciplína, hodnoty.. člověk tak nabyl pocitu, že si může dělat, co se mu zlíbí. A navíc, nikdo mu nic nemůže.

Třeba taková morálka, slušné chování.. to je v dnešní době dost rarita, potkat někoho doopravdy zásadového. A proč mluvím o těch bohatých?
Peníze kazí lidi. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale žel "zpravidla" mají bohatí lidé (takoví, kteří to navíc rádi ukazují a dokazují veřejnosti, tedy dalším lidem) takový nějaký utkvělý pocit, že si mohou koupit úplně vše, ba co dokonce že si mohou dělat, co se jim zamane, protože oni na to mají a komu by se taky museli zpovídat. Tak nevím, jak si to v sobě porovnají.. svědomí asi už dávno poslali do háje nebo udusali hluboko pod povrch nánosu sladké Mamonovy iluze? 

Ale pojďme k příběhu..

První dějství: 
Jsou Velikonoce. Celá ubytovací struktura je na čtyři dny zarezervována dvěma americkými rodinami, které si navíc vyžádaly i polopenzi. V neděli a v pondělí je všude zavřeno, takže přípravy vrcholí, dům praská ve švech díky nakoupenému jídlu a pití na čtyři typické toskánské megavečeře (o pěti chodech!) pro devět lidí.
Přijíždí dvě nablýskaná auta. Vystupují obě rodiny. Dáma prohlásí, že se domnívala, že tu bude obyvák s pohovkou, aby měla kde relaxovat. V ostatních B&B to prý vždycky měli. Mírně zhoustne nálada, žel, to tu nemáme a ani jsme to nikdy netvrdili. Jeden pár odjíždí nakoupit víno.

Mezihra: 

Jsem nemocná, intenzivně se potím v posteli, usínám. Venku lítají a řvou americké děti. Hrají si na schovávanou.

Druhé dějství: 
Cristiana mrzí ona nespokojená poznámka, přestože dobře ví, že nebyla na místě - o obývacím pokoji při rezervaci nepadlo ani slovo. Pozoruje hosty zpoza balkónových dveří. Vzpomíná si, že jim slíbil večeři s vínem Chianti, ale zapomnělo se koupit. Sedá do auta a vyráží do obchodu je pořídit, aby nebyl jediný důvod k nespokojenosti ze strany hostů. Venku je ticho.
Vrací se za deset minut. Obě auta jsou pryč, pokoje otevřené, prázdné, bez jediného kufru.
Nelíbilo se jim tu. Neměli ani tolik odvahy nám to říct do očí. Sebrali se a odjeli. Z auta zavolali Cristianovi, že se rozmysleli a nezůstanou. Pod záminkou nákupu vína objeli pár dalších, dražších míst (nejspíš i s obývákem) a domluvili si to tam, kde měli volno.

Epilog:
Před námi pět "prázdných" dní. V domě jídla jak pro regiment.
Nespočetněkrát odmítnuté rezervace. Všechny další B&B jsou přeplněny. Velikonoce jsou jedním z mála období, kdy turismus ještě kvete.
My máme mlhavou vidinu částečného pokrytí nákladů (ušlý zisk se tomu říká?) - vše závisí na náladě oněch bohatých Američanů. Zaplatí nebo nezaplatí?
Dáváme last minute nabídku na internet, jdeme hluboce pod cenu toho, co byhom mohli za toto období chtít. Stejně nikdo nepřijede.
Nálada pod bodem mrazu v celém domě, deziluze, rozčarování.
Lidé jsou prostě divní.

P.S.: I přes mou nemoc jedeme večer na koncert. Cris potřebuje přijít na jiné myšlenky. Co bych pro něj neudělala; doufám, že to vydržím.